10 Uvod. svědčení o nutnosti kalicha k spasení. Žádá jen Příbram, aby církev nehaněla kalich a trpěla přijímání pod obojí spůsobou. Ještě při jednání v Jihlavě r. 1436 opírali se husité legatům, že by kalich měl býti jen trpěn. Názor o kalichu nedá se stopovati tak v syno- dálních snešeních, jako v soukromých traktátech. Rokycana v traktátu zde vydaném De existentia corporis Christi in sacramento altaris jde v tom zase nad míru daleko. Když Táboři namítali proti životnosti těla Kristova v svátosti, že by v jedné spůsobě byl celý Kristus, při- pustil to Rokycana. Byla to nejslabší stránka přijímání pod obojí. Husité uznávali, že Kristus je celý v každé spůsobě, ale více jen v theorii, mluviti o tom mnoho se nesmělo. V traktátu však svém v kap. 20. rozvinul Rokycana celou theorii o úplné přítomnosti těla i krve pod jednou i druhou spůsobou tak, že celá kapitola ta není nic jiného, než polemika Tomáše Aquinského proti přijímání pod obojí. Tak daleko nešel nikdo, ani Hus ne, třeba on neučil přijímání pod obojí, a ani, když své spisy psal, nevěděl, že u jeho žáků někdy bude. Ani v Příbramových spisech nenajdeme tak katolické, tak transsubstanciační učení o přijímání pod obojí, jako zde u Rokycany. Článek o svobodě slova božího stojí nejprve v pražských arti- kulích na prvém místě, potom ustupuje, místo jeho zaujímá kalich. I toto střídání se pořádku artikulů není bez významu. V prvotních článcích z 3. července 1420 praví se všeobecně, že slovo boží má býti hlásáno „svobodně a bez překážky“ od křesťanských kněží. Sy- noda r. 1434 praví též „libere“, dodává však „et fideliter,“ místo pak „křesťanští kněží“ praví „sacerdotes idonei“. Obě tyto změny jsou již omezením artikulů. Synoda r. 1441 šla ještě dále, vypustila artikul ten vůbec ze svého snešení. Třetí artikul pražský o světském panování kněží měl vedle ka- licha nejdelší život. Příčina toho je mimo jiné zvláště ta, že světským pánům byl velmi vhod. Přece však chladnutí jeho je též patrno. Dle artikulů 3. července 1420 mělo býti kněžím všechno panování sta- veno. Též synoda 1421 zakazuje kněžím vládnouti, mají žíti „ad normam paupertatis evangelicae et vitae apostolicae,“ s dodatkem však, že světský nemá je o statky olupovati, což je již seslabení prvotního „stavování“ panství kněžského. R. 1431 vyčítali kněží pražští kněžím táborským, že vládnou světsky. Synoda r. 1434 obnovila článek synody r. 1421, že kněží „tempore legis gratiae“ nesmí vlád- nouti, i s dodatkem proti olupování kostelů. Příbram však ve svých článcích žádá přímo navrácení všech odňatých statků, tedy připojuje se tu k přání strany katolické proti pražskému artikulu. Rozdíl mezi