Papežský nuncius Fernando de Palacios (Fernandus dei gratia Lucensis episcopus) píše Praze, že nedávno přišel do Českého království (regnum Bohemiae), kam byl poslán, aby uvedl bloudící na cestu spásy. Sděluje, že spatřil mnoho ohavností, kterým se dříve zdráhal věřit: pobořené kostely, vypálené kláštery, zohavené svaté obrazy, vyhnané i pobité kněze. Táborité, původci všech těch hrůz, jsou nyní mezi pražany, a ti doufají že s pomocí smělosti a jejich vojenské moci odolají. Fernando se podivuje nad tím, že právě pražané si přibrali na svou obranu boží nepřátelé, když se sami vychloubají zápalem pro zákon boží. Zároveň doufám, že tací poznají, že něco jiného je bojovat s lidmi než s obrazy. Ponechává stranou přijímání dítek a jiné nehoráznosti. Protože však všichni nesmýšlejí tak, jak je výše vylíčeno, reaguje na zápis pražských artikulů:

Legát míní o svobodě řádného kázání slova božího, že není jiné řádné kázání, než od legitimních kněžích. Právo kázání však nemůže být dáno svobodně komukoliv bez rozdílu, aby kázal cokoliv proti učení církve a svatých otců, nebo vykládal něco, co není přesně vymezené. Před tím napomíná pražany, neboť ti si nesmí myslet, že jsou jediní, kteří znají všechnu pravdu slova božího, i toho, co dosud nebylo dáno poznat žádnému člověku. O statcích duchovních míní, že o rozumnou a mravní nápravu usiluje také církev, nesluší se však, aby pražané pod touto záminkou vyháněli kněze a rozchvacovali jejich statky, a přitom rozmnožovali vlastní statky. Potom by šlo pražanům více o nabytí těchto statků, než o skutečné zdokonalení duchovních. O překažení smrtelných hříchů míní, že je každý povinen je mařit u sebe i druhých. Ale zlá pověst země přestane, jestliže se ti, kteří jsou nakaženi bludy, smíří s církví, ale nestane se tak, pokud budou odporovat či dokonce rebelovat přirozenému králi. O přijímání pod obojí způsobou souhlasí s názorem, že se tak dělo už v prvotní církvi, pro stávající praxi je však podle něj určující magisterium římské církve. Fernando míní, že setrvávat na tomto požadavku znamená považovat jen sebe za určené k spasení, zatratit ostatní nebo dát za pravdu pravoslavné církvi. Připouští, že i jinde v kostelech a klášterech laikové přijímají buď ze starého obyčeje nebo privilegia podobojí, nikdo však nevěří, že je to nutné ke spáse. Pokud tomu tak není, pak nerozumí snaze odtrhnout se od římské církve a bouřit se proti vlastnímu králi. A i přesto, že někteří doktoři ujišťují, že je přijímání podobojí dokonalejší a záslužnější, je podle něj vhodnější rozmnožit svou zásluhu prostřednictvím pokory a zřeknout se přijímání z kalicha, protože je proti tomu z rozumných důvodů zvyklost všeobecné církve a také dekret koncilu v Kostnici (Constantiense consilium).

Fernando sděluje, že četl v zpečetěných listech pražanů adresovaných míšeňským markrabatům marchionatum a městu Budyšínu (civitatem Budissinensem), v němž vyznávali, že král Zikmund je dědičným nástupcem Českého království, ale popírali, že mu budou poddáni, leda by jim povolil artikul kalicha. Fernando oznamuje, že když pražané žádali krále Zikmunda (rege Sigismundo) o uznání čtyř artikulů, nechtěl se král v otázce víry rozhodnout bez legáta. A nyní když se zdá, že adresáti jeho psaní trvají pouze na těch článcích, které mají zdání počestnosti, je připraven je vyslechnout. Pokud to budou požadovat, král všem zainteresovaným osobám vydá s jeho souhlasem k žádanému slyšení glejt. Přistoupí-li pražané na jeho výklad, bude dána příležitost nejenom odpuštění, ale i milosti. V opačném případě bude postupováno tím tvrději, čím více se doposud jednalo s trpělivostí a přehlížením, dokonce s přetvářkou.