Král Zikmund (Zigmund) sděluje pánům, rytířům a panošům pánom, rytieřom a panošiem, kteří přijdou na zemský sněm do Čáslavi (Czasslawie) 1. srpna o svatém Petru, že se dozvěděl, že zde mají jednat všichni páni, rytíři a panoši s litevským knížetem Zikmundem Korybutovičem (s kniezem Zigmundem z Littwy), přizvaným nepřátelskou stranou římského krále. Král Zikmund oznamuje, že s kurfiřty, říšskými knížaty, hrabaty, pány, rytíři, panoši, městy a obcemi téměř všech německých zemí s kurfursty, s jinými kniežaty říšskými hraběmi, pány, rytieři, panošiemi, městy i s obecmi téměř všiech německých zemí uspořádá říšské shromáždění plánované na 27. července do Norimberka (v Normbercze). Hlavním tématem shromáždění bude obecné blaho českých zemí, totiž aby Zikmund získal s radou říšských stavů království a aby byli osvobozeni jeho věrní, kteří byli utiskování pro křesťanskou víru a uznávání Zikmunda jako svého přirozeného pána. Král Zikmund se nesnaží zabránit pouze tomu, aby bylo české království odloučeno od křesťanského společenství, ale aby také dosáhlo i své dřívější proslulosti. Proto Zikmund napomíná své věrné, aby pamatovali na spásu vlastní duše a čest a přijali taková opatření, která by zabránila nekonečné válce. Zikmund se spoléhá na to, že se páni, rytíři a panoši nenechají odstrašit, ale zachovají se jako dobří a věrní lidé. Jeho věrní totiž brzy pocítí vojenskou pomoc, a zjistí, že je Zikmund nikdy neopustí, dokud bude živ. Král očekává, že ani jeho věrní ho neopustí, neboť jim věrnost přinese velkou čest. Jejich věrnost chce mít vždy na paměti.