Jan Reček stoje osobně před radú Velikého Města Pražského bez přimučenie, ale dobrovolně seznal sě jest, že jesti prodal ostatek zbožie nebožce Albrechtova z Kopaniny tudiež v Kopaninách, jakožto mocný poručník týmž Albrechtem ustanovený, což jesti zbývalo mimo dvě stě kop grošuov věna panie Klářinina, v ta doby manželky svrchupsaného Albrechta, kterýchž jesti byl jí na tom zboží v Kopaninách zapsal, jakož toho list kšaftovní lépe potvrzuje též paní Klařé a Janovi, nynie manželu jejiemu, dědicóm a budúcím jich za osmdesáte kop grošuov. Kteřížto manželé svrchupsanému Rečkovi zavdali jsú na to kúpenie čtyřidceti kop grošuov, a ostatních čtyřidceti kop grošuov tíž manželé mají za sebú v zprávě chovati tak dlúho, dokavadž by Káče a Peša sirotci k letóm rozumným a dospělým nepřišli. A kdyžby k letóm rozumným přišli a peněz těch od svrchupsaných manželóv požádali, tehdy z těch čtyřidceti kop mají dáti Káči třidceti kop grošuov a Pešovi deset kop bez všelikteraké odpornosti. A když by svrchupsaní manželé těch sirotkóv odbyli a ty jim penieze úplně vydali, tehdy napředpsaného Rečka mají prázdni býti, aniž na ně má neb bude mieti, což sě těch peněz dotýče, kdy viece sahati obyčejem ižádným. Jestli pak že by jim těch svrchupsaných peněz k jich požádání, když by k letóm dospělým přišli, nevydali, tehdy svrchupsaní Klára a Jan zapisují jim v těch penězích své všecko zbožie movité i nemovité, kteréž nenie mají neb potom mieti budú; prosiec purgmistra a konšělóv svrchupsaného města, kteříž nynie jsú neb v ta doby budú, aby jim dopomohli práva skutečného beze všěch súdov ohlašovánie, tak jakož za hotové penieze slušie a obyčej jest dopomotci. Pakli by svrchupsaní sirotci neboli jeden z nich prve nežli by k letóm rozumným přišli z tohoto světa sešli, tehda ty peniezi vedle listu kšaftovnieho mají na svrchupsaného Račka spadnúti plným právem. A on na ně bude moci sáhnuti a má, když by mu jich nedali a nesplnili, obyčejem svrchupsaným. Actum in consilio anno et cetera XXVI, feria VII post Bartholomei.