Já Vilém z Chlumu, seděním na Košmberce, jistec první dluhu dolepsaného, a my Vítek z Kunstatu seděním na Liticích, Havel z Pocztayna seděním v Makově, Matěj Holec z Nemošic, Příbek z Taynce seděním v Chrústovic sic, Beneš Brázda z Srbec, Nyklas Erybykář z Knířova, rukojmie a společní slibcě za svrchupsaného pana Viléma, zaň i s ním všichni jednú rukú společnú a nerozdielnú; vyznáváme tiemto listem obecně přede všemi, ktož jej uzřie nebo čtúc uslyšie, že smy dlužni spravedlivého dluhu čtyři sta kop grošóv dobrých stříbrných rázu Pražského, za každú kopu šedesát grošov čtúce, urozenej paní Margretě z Stráže manželce napředpsaného pana Viléma z Chlumu, věna jejieho, a urozeným pánom, panu Vilémovi, panu Janovi, panu Jindřichovi, vlastním bratřím z Stráže; a za těch čtyři sta kop grošov svrchupsaných mamy ukázati čtyřiceti kop grošóv platu ročnieho k věnnému právu na svobodných a na jistých dědinách, na osedlých lidech a platných beze všeho zmatku. A ten jistý svrchupsaný plat, tocziss čtyřiceti kop grošov, slibujem svrchupsané panie Margretě i jejím vlastním bratřím syrchupsaným zpraviti a vysvoboditi před každým živým člověkem, tak jakož země Česká za právo má anebo mieti bude, a ve dcky zemské vložiti čistě beze všeho zmatku na prynie suché dni, anebo na druhé, nebo konečně na třětie, když deky zemské odevřeny budú, ku pravému věnnému právu, se vším plným panstvím, jakož obyčej a právo v České zemi jest. Pak-li bychom toho neučinili, tak jakož svrchupsáno stojí, jehož pan Bóh nedaj, tehdy inhed kterážby kolivěk dva z nás rukojmí napoměnuti budem od svrchupsaných našich věřitelóv, ta dva inhed beze všie omluvy máta jeti anebo miesto sebe poslati každý rytieřského panoši s jedniem pacholkem a se dvěma koňoma do města do Jindřichova Hradce, anebo kdežby nám bylo ukázáno město v šesti milech od Hradce v Čechách, v leženie do hospody ctné, tu kdež nám bude ukázáno od svrchupsaných našich věřitelóv, a po dvú nedělí druhá dva, kteříž napoměnuti budem, ta dva máta jeti v též leženie a týmž obyčejem jako prvnie dva, a tak až do poslední dvú, a tu všech nás šest s tolikž pacholky a se dvanádsti koňmi mámy ležeti a leženie plniti, jakož obyčej a právo v České zemi jest, a z toho leženie na žádné právo nevyježděti ani kterak vyniknúti žádným obyčejem jakžkoli jmenovaným tak dlúho, ažbychom to všecko splnili i učinili úplně tak, jakož syrchupsáno stojí. A jestliže by které škody vzali naši věřitelé svrchupsaní, buďto v křěstanech anebo v židech neb jakžby sě jim kolivěk staly pro nesplněnie toho všeho, což svrchupsáno stojí v kterémžkolivěk kusu, ješto by je ukázali dobrým svědomím bez přísah a bez věrovanie: ty všecky škody slibujem jim zaplatiti beze všie odpory penězi hotovými i bez prodlenie, a z toho leženie přes to nevyjiežděti, až bychme to všecko učinili, jakož svrchupsáno stojí. A jestliže by z nás rukojmí kterého pan Bóh neuchoval, tak že by umřel, tehdy my zuostalí slibujem jiného tak dobrého i tak dostalého miesto toho umrlého k sobě za rukojmí přistaviti, a list obnoviti v táž slova jako tento v jednom měseci po jeho smrti, a to pod ležením syrchupsaným. A ktožby tento list měl s dobrú vólí svrchupsané panie Margrety anebo s jejích bratří vlastních svrchu psaných, tomu smy dlužni, i slibujem všecko splniti i učiniti úplně beze všie odpory, což svrchupsáno stojí, jako jim samým. A jestliže by paní Margreta svrchupsaná umřela prve, nežli pan Vilém muž její syrchupsaný, tehdy tento list žádné moci nemá. A těch všech věcí svrchupsaných pro lepší jistotu a svědomie své vlastnie pečeti s naší dobrú vólí a naším dobrým vědomím přivěsili smy k tomuto listu, k nimž sě dobrovolně přiznávámy; jenž dán a psán leta od narozenie syna božieho po tisíci po čtyř stech třimezcetmého leta, ten čtvrtek na svatú Katheřinu pannu slavnú.