Pertold z Lipé (Pertolt z Lippé), nejvyšší maršálek Českého království (najvyšie maršálek královstvie Czeského), prohlašuje, že byl vězněm Jana, probošta konventu kláštera premonstrátek Rosa coeli v Dolních Kounicích (kněze Jana, probošta cuniczského), a byl jím propuštěn z vězení s povolením rakouského vévody Albrechta V. (vévody rakúského) a moravské markraběnky Alžběty Lucemburské (margrabimi milosti). Zavazuje se za sebe a své dědice, že se nebude mstít jmenovanému proboštovi, jeho nástupcům, ani zboží, náležejícího k Dolním Kounicím (Dolním Cunycziem), a také kounickému hradu a městečku, všem poddaným, ani těm, kteří byli při jeho zajetí. K porušení závazku však nedojde, pokud budou Dolní Kounice ztraceny nebo dobyty nepřítelem, on bude z kounického hradu napaden, jeho majetek pleněn a bude se muset bránit. Uvedený Pertold slibuje za sebe a své dědice proboštovi Janovi a jeho nástupcům dodržovat pod ztrátou cti a víry ustanovení této dohody. Případné další sporné záležitosti s proboštem Janem a jeho následovníky bude řešit právní cestou, podle zemského práva.
Já Pertolt z Lippé, najvyšie maršálek královstvie Czeského, i svými erby vyznávám tiemto listem obecně přede všemi, ktož jej uzřie anbe čtúc slyšeti budú. Tak jakož sem byl vězněm duostojného kněze Jana, probošta cuniczského, a on mě jest z toho vězenie propustil prázdna s povolením vévody rakúského a margrabimi milosti et cetera. Protož já svrchu psaný Pertolt i svými erby nemám žádným obyčejem ničím zlým zpomínati svrchu psanému knězi Janowi i jeho budúciem, ani tomu záduší, což k Dolním Cunycziem slušie, ani tomu zámku Cunycziem, ani městečku, ani těm všem poddaným, ješto k Cunycziem slušie, ani tomu žádnému, ješto sú při tom byly, když sú mě jímali, ani jejich poddaným pod takúto úmluvu: jestliže by dopuščenie Buožieho kderakkolivěk Cunycze ztraceny byly aneb dobyty, jehož toho Buoh nedaj, a kdo odtud na mně z toho zámku moci sáhl a mne hubil anebo mé, abych sě svému bezpráví brániti mohl, a to aby zápisu mému škodno nebylo, než sice já svrchu psaný Pertolt i moji erbové nemáme žádnú mocí ani věcí ani kterým obyčejem na svrchu psaného kněze Jana ani na jeho potom budúcie ani na ty, ješto sú o tu věc záští, ničím zlým zpomínati ani jiného navésti tajně nebo zjěvně, ješto by tomu záduší škodno bylo; a já svrchu psaný Pertolt i svými erby slibujem pode ctí a pod vierú svrchu psanému knězi Janowi i jeho budúciem tyto věci, csož sic v tomto listu psáno stojí, ctně, věrně a bez přerušenie zdržeti úplně. Pakli bychom toho nezdržali, tyto věci, csož sic v tomto listu psáno stojí, jehož toho milý Buho nedaj, tedy bychom čest a vierú propadli. Než jestliže by nám svrchu psaný kněz Jan aneb jeho budúcie o jiné věci, cso sic povinovati byli, tehdy mámy toho právem zemským hleděti a na právu dosti jmieti. A toho na svědomie a pro potvrzenie toho listu svú sem vlastní pečeť s dobrú vuolí a vědomiem k tomuto listu kázal přivěsiti a připrosil sem urozených panuov a slovutných panoší Wáczlawa z Crawarz a z Mezirzieczie, Henika z Waldsteina a z Zidlochowicz, Jossta Hechta z Rosicz, Sbinka s Osowého, Waczlawka z Kukwicz seděním na Kniechniczcich, Sigmund Beranek z Wissnowého, že sú na svědomie své pečeti přivěsili podle mne k tomuto listu, jim bez škody i jich erbom. Jenž jest dán a psán na Crumlowie ten úterý první po letnicziech, od narozenie Syna Božieho čtrnáste set let třidcsátého a čtvrtého léta.