Císař Zikmund informuje Oldřicha z Rožmberka o svém setkání s kurfiřty a říšskými knížaty s kniežaty a volenci v Chebu, o kterém Oldřich již jistě ví tajno tobě nenie o sjezdu našem. V Chebu se díky bohu vše vyvíjí podle Zikmundovy vůle, takže doufá, že se bude moci brzy vrátit do Čech s dobrými zprávami. Zikmund je však velmi zarmoucen listy z válečného tábora před Sionem (u Siona ležie). Velitelé jeho vojska mu totiž psali o četných potížích a nebezpečích, kterým byli vystaveni, a stěžovali si na malý počet mužů. Kromě toho byly v tomtéž čáslavském kraji svolány některé krajské sjezdy a do měst byly rozeslány listy, čemuž Zikmund nerozumí a čímž nelze dosáhnout ničeho dobrého. Sám Zikmund nemůže v tuto chvíli přerušit jednání v Chebu, což by ani Oldřich a čeští páni jistě nepovažovali za rozumné a nám také toto zde počaté dobré opustiti jest nesnadno, anižby nám potom i ot vás za dobré bylo jmieno. Proto císař žádá Oldřicha, aby zachránil čest císaře i země a neprodleně poslal svoje vojsko k Sionu. Hrozí totiž nebezpečí, že by v důsledku oslabení katolické strany mohli získat navrch zlí lidé ať by zlí skrze naši nepilnost a oblevenie pochvaly snad neměli. A konečně, jakmile Zikmund dokončí jednání v Chebu, slibuje, že se neprodleně vrátí do Čech. Zúčastní se pak s Boží pomocí všech bojů, poděkuje svým věrným a odmění se jim náležitou vděčností.