Ve jméno božie amen. Já Dorota, dobré paměti Janova, syna Ješkova Pehmova, měštěnína Velikého Města Pražského manželka, vyznávám tiemto listem obecně před každým dobrým, ktož jej uzřie nebo čtúce slyšeti budú, že ač jsúci na těle neduživá, však s zdravú myslí a s dobrým rozumem svobodně a dobrovolně, nejsúci žádným k tomu připuzena, poručenstvie své poslednie ze všeho zbožie mého movitého i nemovitého, mně od všemohúcieho Pána Boha daného a pójčeného, aby mezi přátely a příbuznými mými o mé zbožie žádní sč svárové po mé smrti se nedály ani které róznice, činím a zjednávám obyčejem tiemto takovč, že ustavuji tohoto poručenstvie svého paní Annu, matku svů, poručnici, jic nade všecky toho doufajíc. Najprve chci, žádám a úmysl mój jest, aby všichni dluhové, kterýchž bych co komu dlužna byla, ježto by řádem a obyčejem práva městského mohli dokázáni býti, z zbožie mého byli zaplacení. Potom odkazuji a dávám puoltřietieho sla kop gr. věna mého na mě po mém muži svrchupsaném spravedlivě spadlého na všiem zboží muže mého již jmenovaného movitém i nemovitém, v městě svrehupsaném nebo na zemi, kteréž jest jměl, Lukášovi a Janovi, synóm mým, na rovny diel. A jestli że by Pán Buoh kterého z nich neuchoval dříve, nežli by k letóm svým rozumným přišel, tehda jeho diel na druhé diete živé úplne má spadnúti. Pakli by obe dětí mých napředpsaných před léty umřelo, tehda těch puoltřetieho sta kop gr. svrchupsaných na paní Annu, matku mú svrchupsanú, pravým právem má spadnúti bez překážky všech lidí. Také porúčiem a dávám mateři mé svrchupsané blány kunie, Anne, sestře své vlastní, blány chřebcové. Než jiné rúcho mé a muže mého to při dětech mých svrchupsaných ostati má. A paní Dorotě, mateři mého muže, těch bez jedné dvadceti kop gr., jakoż mi dlužna vstává, odpúštiem. Toho na jistotu prosila sem opatrných mužóv Bartoše rychtáře, Jeronyma řečeného Šrol a Tyburcie, přísežných konšelóv městasvrchupsaného, že jsú své pečetI vlastnie k tomuto listu přivěsili. Jenž jest dán léta božieho 1421, ten pondělí na sv. Maurycie.