My purkmistr a konšelé Velikého Města pražského vyznáváme tiemto listem obecně všěm, ktož jej uzřie a nebo čtúce slyšěti budú, že sme viděli v našich měsckých kněhách zapsáno, kterak slovutný Mikeš z Lojovic, spoluměštěnín náš, dal jesti a vzdal a vzdav sstúpil všechno zbožie své, kteréž jest měl na zemi, movité i nemovité, opatrnému Janovi Rečkovi, spoluměštěnínu našemu a jeho dědicóm a budúcím ku pravému dědictví, kterýžto slovo od slova vdole plněji popsán stojí. Toho na svědomie pečeť města našeho svrchu psaného přitištěna jest k tomuto listu. Jenž dán léta od narozenie pána našěho Ježíše Krista tisícého čtyřstého devátéhomecítmého, ten čtvrtek den svatého Blažeje. Mikeš z Lojovic, měštěnín Velikého Města pražského, stojě osobně v plné radě téhož města Pražského, nejsa přinucen ani připuzen, ale dobrovolně odkázal jest a vzdal jest a vzdav sstúpil po smrti své všechno zbožie své vdole psané, kteréž jest měl na zemi, movité i nemovité, opatrnému Janu Rečkovi, měštěnínu svrchu psaného města Pražského, jeho dědicóm a budúcím ku pravému dědictví, kteréžto zbožie obyčejem a řádem zemským v knihách zemských za svobodné a čisté ku pravému dědictví zapsal jest jemu. Týž Mikeš a jmenovitě dvuor svuoj poplužní v Lojovicích s dědinami ornými i neornými, s lesy, s lúkami, s rybníky, s lidmi úročními a kmetčími, tudiež i s robotami i se vším panstvím i s tiem se vším právem a svobodú, jakož jest sám držal a požíval. Také témuž Janovi Rečkovi odkázal jest a vzdal zbožie své v Nespeřech s dědinami, s lesy, s lúkami i s lidmi úročními a kmetčími i se vším panstvím, což k tomu příslušie a k tomu na Markvartovi z Nechanic kopu grošuov platu ročnieho a komornieho, kterúž jest mu řádem zemským objistil a utvrdil za ten list a na tom listu hlavniem, na kterémž mu jest byl rukojmí za Petra Hájka Brebu, a k tomu také v Klenovém odkázal jest jemu dva člověky úročnie a kmetčie i všecko jiné zbožie sě jeho mohl doptati a kterýmž by to kolivěk jménem mohlo jmenováno býti i všechny listy, zápisy, kterýžto jemu svědčie. Tak, aby týž Jan Reček toho všeho zbožie, kteréž jemu odkázal jest a dal, byl v mocném držení a jeho jakožto svého vlastnieho a dědičného požíval i také, aby je prodati mohl, zastaviti, směniti, odkázati, vzdáti, poručiti anebo s tiem učiniti jakožto s svým dědičným, což by sě jemu líbilo, a na tom aby jemu od přátel i od jiných lidí nebylo překáženo obyčejem iřádným, ani kterých zmatkóv činěno, buďto zjevně, nebo tajně. A také, aby týž Jan Reček o to zbožie žádnému člověku neodpoviedal, buďto v súdech duchovních, neb svěckých, však pod takovú výmluvú a výmienkú, aby ze všeho zbožie týž Jan Reček vydal a splnil Lidmilce, dceři jeho, když by k letóm svým rozumným přišla, sto kop grošuov dobrých střiebrných rázu pražského za její diel anebo, aby jí deset kop grošuov platu ročnieho a komornieho ukázal a postúpil anebo, aby jí toho zbožie postúpil, což by za sto kop stálo za její diel; pakli by Lidmila, dcera jeho, nedojdúcě let svých rozumných umřěla, tehdy těch sto kop grošuov spadlo na téhož Jana Račka sic plným právem a ku pravému dědictví tak jakožto svrchu psané zbožie s túto další výmienkú, že Barboře, dceři své vdané, za její diel dědičný, duom svój, v kterémž jest přebýval a bydlil ku pravému dědictví dal jest a odkázal tak, aby jí svrchu psaný Jan Reček na tom domu nepřekážel ani také jemu zasě ona na tom zboží zdaném a odkázaném, jakož svrchu psáno stojí obyčejem ižádným vymyšleným. A to sě jesti stalo v plné radě léta od narozenie Syna Božieho tisícého čtyřstého třímecítmého, tu sobotu před nedělí družebnú v puostě.