Král Zikmund potvrzuje purkmistrovi a konšelům měst Mohuč (Mencz), Frankfurt nad Mohanem (Franckfurt), Friedberg Fridberg, Gelnhausen (Gelnhusen) a Wetzlar (Weczflaren) usnesení říšského shromáždění ve Vídni (Wyenn): Jak se příjemci již dozvěděli, kacíři v Čechách (zu Behem) se rozmohli a touží po likvidaci věřících, ať už vraždou, ohněm či jiným zlem, zničení kostelů a božích domů, úplném vymýcení křesťanské víry a po spáchání mnohých jiných ohavností, tudíž je sotva možné zapsat rozsah jejich zákeřnosti. Toto kacířství je potupa a zahanbení Boha všemohoucího, svaté křesťanské víry, svaté církve, krále, Říše, všech křesťanských knížat a všech zbožných křesťanů. Protože Zikmund chce zabránit kacířství, vyhladit ho a s boží pomocí ho definitivně zničit, svolal skrze posly kurfiřty Svaté říše římské, duchovní i světská knížata, hrabata, svobodné pány, města a věrné poddané kurfürsten, fürsten, gestlichen und werntlichen, graven, heren und stet, desselben Richs undertanen und getruen ke sněmu do Vídně, jak je jeho povinností jako římského krále a fojta církve vogt der heiligen kirchen, aby projednali s tím spojené naléhavé záležitosti. Pokud by se tak nestalo, možná by se zlé kacířství rozmohlo a pevným krokem vstoupilo do dalších zemí, aby je zničilo a vyhubilo a situace ještě více zkomplikovala. Následující usnesení kurfiřtů, knížat, svobodných pánů, měst, kteří se setkali se Zikmundem ve Vídni, následuje slávu a čest všemohoucího Boha, prospěch svaté církve a křesťanstva, blaho Říše a znovuzískání České koruny (cron zu Behem), která představuje důležitého člena a kurfiřtství Svaté říše římské:

Všichni kurfiřti, knížata, svobodní páni a města se mají dostavit 1. května do Norimberka (Nuremberg) a zde vyhotovit řádnou a spravedlivou výzvu ke svolání vojska einen ordenlichen glichen anslag wider ... keczer zu Behem zu eynem teglichen krieg bisz zu einem ende der sache zu machen pro válku proti českým kacířům, aby mohli toto kacířství definitivně plně vymýtit.

Proto Zikmund naléhavě vyzývá města – s odkázáním na jejich věrnost a přísahu, kterou složili jemu a Říši – a důrazně jim nařizuje, aby dorazili 1. května do Norimberka nebo vyslali zplnomocněné vyslance. Sám Zikmund do Norimberka vyšle zplnomocněné vyslance, akceptuje zde sjednanou výzvu k vojenskému tažení solch anslag a učiní mu za dost. Nic je nemá odvrátit od tohoto úmyslu s ohledem na Boha, křesťanstvo, jejich krále a Říši. Tím si vyslouží boží vděk, slávu a světskou čest. Jejich poslušnost jim Zikmund nikdy nezapomene.