Papež Martin V. píše římskému králi Zikmundovi Lucemburskému (Sigismundo, Romanorum regi) v několika záležitostech. Úvodem připomíná, že ačkoliv již četnými svými listina vykonal mnohá ospravedlnění v níže uvedených věcech, která jsou obsažena také v králově poslední listině vydané v Bratislavě (Pozonii) 5. května 1422,1 Viz RI XI, č. 4875.
přesto se rozhodl pro větší zjevnost a otevřenost pravdě některé z těchto věcí zopakovat od počátků. Ve věci neúcty vůči králi Zikmundovi apoštolským nunciem mistrem Antoniem Zenem (magistri Antonii Zeno, nuncii nostri), kterého papež poslal do Polska (ad partes Polonie) a země Prusů (Prutenorum), sděluje následující: kdyby zmíněný nuncius dodržel stanovený papežský záměr, nemohl by král pociťovat jakoukoliv pobuřující urážku. Papež chtěl zajistit užitečný a čestný plný mír s velmistrem generali magistro
a bratry Řádu Německých rytířů fratribus ordinis b. Marie in domo Theotonicorum Jerosolimitanorum
a zároveň tento mír považoval za věc, která velmi přispěje ve věci víry tím, že by věřící osvobození od těžkostí mohli podpořit zmíněného krále Zikmunda proti českým heretikům Bohemos hereticos
; tehdy ovšem nebylo zjevné žádné podezření o záměru litevského knížete Vitolda (ducis Litwanie). Když pak papež poslal v této věci do řečených zemí zmíněného apoštolského nuncia s cílem, aby po poradě s králem Zikmundem vyjednával o míru mezi jednotlivými stranami, nařídil mu také mandátem, aby nejprve zamířil k zmíněnému králi, jako k hlavě, která se stará o zmíněný smír, o čemž prostřednictvím řečeného nuncia králi Zikmundovi psal. Když se pak zmíněný nuncius vydal do Polska (in Poloniam), napsal během cesty papeži, že kvůli nebezpečí na cestách nemůže dorazit ke králi. Papež tedy zmíněného nuncia pověřil, aby, pakliže by nedošlo v otázce míru k příslibům, zjistil určité informace, poslal je k apoštolskému stolci a nechal na papeži, aby nyní strany upustili od křivd, neboť postarat se o to, aby nebyla prolévána krev křesťanů, je pravomocí papeže. Zmíněný nuncius tedy nedostal žádné papežské pověření ani co se týče navrácení heretiků, ani k porušení králova rozhodnutí, ani k jednání v jakýchkoliv jiných věcech. Jestliže to však řečený nuncius Antonius Zeno pochopil jinak a hovořil opovážlivěji, než odpovídá obvyklé umírněnosti apoštolského nuncia, jak to také popsal zmíněný král Zikmund, pak tak nečinil s papežským vědomím a vůlí, byť je papež překvapen, neboť řečeného nuncia má za velmi způsobného muže. K tomu papež připomíná, že odvolal svého nuncia Antonia Zena, jakmile se dozvěděl z jiného Zikmundova listu, že odmítl spolupracovat na uskutečnění králova rozhodnutí a také v jiných obtížných záležitostech krále urazil;2 Viz regest.
tím také zmíněný nuncius urazil papeže, jemuž je čest krále Zikmunda drahá a touží ji chránit a rozšiřovat. Ve věci přivedení heretiků zpět na pravou víru píše králi Zikmundovi následující: nikdo nemůže pravdivě říci, že by z moci papežské byl kterýkoliv křesťanský kníže v úkolu obrácení heretiků nadřazen králi Zikmundovi. Papež ví, že to přísluší především králi Zikmundovi, i pro důstojnost římské říše, a protože mu záleží na tom, aby získal své království a očistil ho od hereze. Přestože papež a církev nemohou zavrhnout jakýkoliv správný způsob navrácení heretiků k pravému a závaznému vyznání víry, považuje v této věci víry za hlavu krále Zikmunda a všechny ostatní knížata a jiné věrné vybízel, aby mu v tomto poskytovali pomoc. Papež také prostřednictvím svých mandátů poučil Brandu de Castiglione (Brandam), papežského legáta a kardinála kněze tit. sv. Klimenta tit. s. Clementis prebiterum cardinalem, apostolice sedis cardinalem
, kterého vyslal hlavně ke králi Zikmundovi, aby mu byl zprostředkovatelem, rádcem a pomocníkem v těchto záležitostech. Dále papež Martin V. sděluje, že poté, co vyvstalo podezření, že litevský kníže dux Litwanie
usiluje o obranu Čechů Boemos
, významně ho napomenul s pohrůžkou přísného církevního postupu;3 Viz regest.
napsal také polskému králi Vladislavovi Jagellovi (Wladislao, Polonie regi)4 Viz regest.
a opisy těchto listin má králi Zikmundovi předat Bartoloměj (B[artholomeum), jeho orátor oratorem tuum
a arcibiskup v Miláně (archiepiscopum Mediolanensem). Poté co se objevilo toto podezření, papež nechtěl, aby se vedla jednání o míru s Prusy, a rovnou jim napsal a nařídil, aby podpořili, čím mohou, krále Zikmunda a aby s požehnáním papeže zahájili válku proti všem přívržencům a obráncům heretiků. Papež doufá, že z výše řečeného může král Zikmund usoudit, jak se staví k této věci, kterou chce král dovést až do konce a využít k tomu veškerou svou moc, snahu a rozvahu. Závěrem svého listu, po ujištění papežské a boží pomoci v boji krále Zikmunda proti heretikům a jejich přívržencům, papež Martin V. připomíná, že řečený kardinál legát, který má ke králi dorazit, a je vybaven plnou papežskou mocí a nobis plenam potestatem
v záležitostech návratu heretiků k pravé víře a k postupu proti nim i jejich přívržencům ve všech zmíněných královstvích, může lépe pro svou blízkost plnit královu vůli, ke které, pokud to bude možné, by rád přispěl radou také papežský stolec.
Carissimo in Christo filio Sigismundo, Romanorum regi illustri, salutem et apostolicam benediccionem. Quamvis per alias nostras litteras hoc superiori tempore satisfactum sit ad multa, que in hiis tuis novissimis litteris die V. Maii datis Pozonii continentur, tamen quia vehementer desideramus, ut sinceritas nostra manifesta et omnium harum rerum veritas sit aperta in conspectu serenitatis tue, nonnulla ex hiis ab inicio repetemus. Videtur siquidem transmissio d. f. magistri Antonii Zeno, nuncii nostri ad partes Polonie et Prutenorum, et nunc et alias tuum animum offendisse tanquam ordinata contra dignitatem tuam.7 Srov. regest.
Sed si predictus Antonius institutum a nobis ordinem tenuisset, nichil erat, quod posset mentem tuam ulla suspicione turbare. Nam cum nos pacem illam cum dd. ff. generali magistro et fratribus ordinis b. Marie de domo Theotonicorum Jerosolimitanorum omnino cuperemus fieri atque firmari pro se utilem et honestam, et quia hanc putabamus ad causam fidei quam prosequere plurimum expedire, ut fideles ab aliis molestiis liberati iuvare te possent contra Boemos hereticos, neque enim tunc temporis aliquid in lucem venerat neque ulla suspicio nos pungebat de proposito et voluntate ducis Litwanie, sed cum omni racione et precipue ob causam hanc Antonium transmisimus ad eas partes, ut de parcium composicione ageret ex consilio sublimitatis tue, sibi dedimus in mandatis, ut primo proficisceretur ad te tanquam ad caput huius concordie procurande tibique per eundem super ista materia scribebamus. Sed ipse proficiscens in Poloniam, ex itinere nobis scripsit propter turbaciones viarum se non posse ad presenciam tuam venire, quod an verum fuerit alias apparebit. Comisimus eciam ei, ut, si ad votum composicio non succederet, certas susciperet informaciones nobisque deferret, ut partes cessarent interim ab offensis, ne sequeretur effusio sanguinis christiani et nos haberemus providendi facultatem. Nulla preterea a nobis eidem comissio data fuit, nec de reducendis hereticis, nec de tua infringenda sentencia, nec de cuiuspiam alterius rei tractatu. Si vero ipse recitat aliud et procacius loquitur quam conveniat modestie nuncii nostri, sicut scribis, certe hoc non facit ex nostra sciencia et voluntate. Nos vero miramur, quia vir moratus esse consuevit; sed super hiis alias cognoscetur. Ipsum enim dudum revocavimus, quamprimum per alias tuas litteras nobis innotuit solum pro facto sentencie tue operaciones suas tue excellencie non placere, et si in rebus eciam gravioribus animum tuum temere offendit, senciet nos ab eo simul offensos esse, qui honorem tuum carum habemus et eum cupimus, quantum cum deo possumus, conservare et eciam ampliare. Neque enim quisquam potest veraciter dicere, quod auctoritate nostra quispiam christianus princeps in officio reducendorum hereticorum tue sublimitati prelatus sit. Scimus enim hoc ad te principaliter pertinere, et propter Romani imperii dignitatem, et quia tua interest regnum tuum recuperare et coinquinatum tanta heresis labe purgare. Quamquam, fili carissime, quacunque via recte reducerentur heretici ad veritatem et debitum cultum dei, non posset a nobis et ecclesia reprobari. Sed nos in hac causa semper te principem fecimus, ut par fuit, omnesque alios principes et fideles semper fuimus hortati, ut tibi pro causa fidei laboranti, quibus possent, auxiliis subvenirent. Et hiis mandatis instruximus d. f. nostrum Brandam, tit. s. Clementis presbiterum cardinalem, apostolice sedis legatum ad te principaliter venientem, ut omnes opes, presidia atque adiutoria fidelium omniaque consilia agendarum rerum ad te deferat tibique faveat et assistat, quod non dubitamus eundem propter singularem eius erga te affeccionem libenti animo esse facturum. Preterea cum post esset exorta suspicio, quod dux Litwanie Boemos defendere conaretur, ipsum graviter reprehendimus, comminantes eidem nos contra ipsum severitate ecclesiastica processuros8 Viz regest.
, scripsimusque eciam carissimo in Christo filio nostro Wladislao, Polonie regi illustri9 Viz regest.
, quarum litterarum nostrarum copie per ven. fratrem nostrum Bfartholomeum], archiepiscopum Mediolanensem, oratorem tuum, ad te debent esse transmisse; nec post hanc exortam suspicionem verbum pacis ullum cum Prutenis fieri voluimus et eis statim scripsimus atque precepimus, ut omnibus, quibus possent, auxiliis te iuvarent et contra quoscunque fautores et defensores hereticorum bellum pro causa fidei cum nostra benediccione moverent. Que cum ita sint, potes, fili carissime, iudicare, qualiter animum habeamus in hac causa, quam per te, ut tue convenit dignitati, iuste susceptam velis usque in finem prosequi et in ea omnem potenciam tuam, omne studium atque consilium sapiencie tue cum tua solita animi magnitudine adhibere. Nec, si nove difficultates accesserint, terrearis, sed speres in domino, cuius fidem sanctam tueris, quod tandem adversarios tuos confundet et tibi iustam victoriam, nobis consolacionem atque leticiam largietur. Nec iusticie tue deerunt fautores ecclesie, sed tibi fortissimo pugili fidei christiane assistemus auctoritate nostra contra perfidos hereticos et defensores eorum. Ceterum si qua erunt circa istam materiam requirenda, prefatus cardinalis legatus, qui ad te nunc venisse debuit, habens a nobis plenam potestatem in hoc negocio fidei in reducendo hereticos et procedendo contra eos et eorum fautores in omnibus illis regnis et nacionibus, tue melius de propinquo poterit satisfacere voluntati, cui et nos de sede apostolica, quantum erit in nobis, prompte et liberaliter annuentes libenter consulemus honori tuo.
Datum Rome apud s. Mariam Maiorem XIII. kal. Julii a. quinto.