Já, Jan Tožice starší z Vidova, a Jan mladší, syn jeho, odtudž vyznáváme tímto listem obecně přede všemi, kdož jej uzří, aneb čtúcí slyšeti budú, že jsme prodali mlýn svuoj u Vidově ku pravému ku purkrechtu Šteflovi mlynáři za xlvi kop grošů, a ty peníze jsme vzeli úplně od něho. A ten jistý Štefl seděl tu v tom mlýně víc než tři léta i nežádal od nás žádného stvrzenie na to, a v tom umřel. Tu pak Michal, bratr jeho vlastní, uvázal se v šest sirotkuov a ženě jeho jmá dáti sedmý díl z těch peněz. A kdyby který sirotek jměl léta, jmá jemu vydati díl jeho, což se dostane z těch peněz. Pakliby který mezi tím umřel, ale aby na ostatečnie spadlo až do posledního. Tu my, Jan a Jan svrchupsaní, prodali jsme ten mlýn Michalovi a jeho budúcím ku purkrechtnímu právu za xlvi kop grošů i s tím se vším, což k tomu mlýnu přísluší, s lúkú, s zahradú, s řekú, což by stoje na žlebích mohl oškrdem dovrci, a v dole pod mlýnem, jakož se řeky stěkatá, jmá vuoli loviti bez škody rybákuov, kteříž jsú tu u Vidově, že ti rybáři jmají vuoli loviti, kdež by se jim zdálo, a také kdož drží Prindluov dvuor, ten jmá mlynářovi pomáhati dělati a opravovati horního stavu, svým vším nákladem polovicí. A ten jistý jmá nám z toho mlýna platiti na svatého Jiří xlii grošů a na svatého Havla xxxii grošů. A také jmá olej vybíjeti a slady mléti k našemu dvoru, kolikrát toho potřeby bude. A toho na jistotu a ku pevnosti já, Matěj z Větřnie, řečený Višnie, a Buzek z Rovného své jsme pečeti přivěsili k tomuto listu. Jenž jest psán léta tisícého čtyřstého třidcátého třetího ten pátek před hromnicemi.