Vilém I. (Wilhelmus) a Arnošt (Arnestus) , knížata opavská dei gracia duces Opawie ac heredes ibidem, vyznávají, že se kněz Jan z Nové Cerekve (Johannes presbiter Olomucensis dyocesis de Nowa Katholica) rozhodl zřídit v opavském farním kostele Panny Marie oltář ke cti sv. Tomáše apoštola a sv. panen Kateřiny a Korduly a k jeho nadaci zakoupit roční plat 10 hřiven a 1 věrduňk grošů. Ve své poslední vůli přitom ustanovil, že oltářník, jímž se má stát ctný a ve věcech víry zběhlý člověk, má být povinen sloužit určitý počet mší nejen za spásu jeho duše jakožto fundátora, ale i za spásu duší jeho přátel a dobrodinců. V neděle a ve svátky se pak má, oblečen v rochetě in superpellicio, spolu s dalšími oltářníky účastnit průvodů. Podací k oltáři náleží opavským knížatům, konkrétně pak tomu, v jehož části města by ležel farní kostel. Jelikož však Jan z Nové Cerekve zemřel dříve, než mohl svůj záměr uskutečnit, přešel tento úkol na opavského knížete Přemka I. (nostro genitori duci et domino Przemkoni). Protože však i on zesnul před uvedením nadání v život, připadla realizace na jeho syny Viléma a Arnošta. Knížata proto žádají olomouckého biskupa Pavla z Miličína (Paulo episcopo Olomucensi), aby uvedený plat připojil ke zmiňovanému oltáři a na místo oltářníka prezentují kněze Václava Okáče (Wenceslaum Okacz presbyterum). Kněz Mikuláš (Nicolaus), správce farního kostela Panny Marie v Opavě (Opawia), dal ke zřízení nadace svůj souhlas.