Král Zikmund sděluje Oldřichovi z Rožmberka své překvapení nad tím, že Oldřich od svého posledního pobytu u něj nepodal písemnou ani ústní zprávu o situaci v Čechách. Král se domnívá, že kdyby bylo k dispozici něco pozitivního, Oldřich by s posláním zprávy jistě nečekal. Naopak se král od papeže Martina V. i od několika jiných církevních a světských osob doslechl, že Oldřich uzavřel příměří s husitskými nepřáteli, a nyní dokonce tvrdí, že tak učinil se Zikmundovým souhlasem! Kromě toho se král ještě doslechl, že nepřátelé přijímají Oldřichovy lidi do služby a využívají je, jak se jim zlíbí. Král Zikmund už nechce takové řeči slyšet a radí Oldřichovi, aby se s pány, rytíři a služebníky své strany dohodl tak, že si budou vzájemně pomáhat a zabrání svým lidem, aby tito dodávali peníze nepřátelům a spolu s nimi zabíjeli dobré křesťany. Zikmund varuje Oldřicha, že pokud on i ostatní členové jeho strany nebudou táhnout za jeden provaz, nebudou se moci bránit a budou jejich nepřáteli vyhlazeni jakž sobě nebudete pomáhati a sě spolu s jinými pány, rytieři a panošiemi našie strany za jeden člověk neustanovíte, abyste sě bránili, a sě tak tiem nevěrným nedali hrdlovati, že všichni napořád zahubeni budete. Každému je zřejmé, že nepřátelé chtějí Oldřicha i všechny ostatní katolické pány zničit, a že již nyní jednoho po druhém vyhlazují. Zikmund zapřísahá Oldřicha a další své straníky, aby se bránili společně; král Zikmund jim rád pomůže, bude-li to možné.