Jiří z Dubé a Vízmburka (Jiřík z Dubé seděním na Vismburce) obnovuje a potvrzuje městu Dobruška (Dobrušce) a všem měšťanům a lidem, kteří platí městské daně a šosovné, magdeburské a hradecké právo ve věcech soudních, které mají i jiná města České koruny (koruny královstvie Českého); dále jim uděluje zvláštní milost, že pokud zemře dobrušský měšťan bez potomků, jeho majetky má získat nejbližší příbuzný blízský přietel v pokolení
.
Ve jméno Božie amen. Spravedlivých proseb žádosti, kteréž od rozumu scěstného nepocházejí, hotovými prosbami naplňujem. A protož my Jiřík z Dubé seděním na Vismburce listem tiemto vyznávámy,1 Schází „všem“.
k nimž tento list dojde, že k prosbě milým! nám měšťan v Dobrušce um a rozum svój přiklonivše a chtiece příčinu a opravu téhož města našeho učiniti lepší, aby měšťané, tak chudí jakožto i bohatí v tom městě přebývajíce, břemena a těžkosti městské jim nastávajície statčili a snésti tiem hojněje mohli by, aby potom to město prospěšenstvie všelikaké vzalo a rozmnoženie měšťanóm těm, kteréž zvláštní prosbú a viery ustavičností vyznávámy svobodnosti přieznie, naším dobrým a svobodným rozumem a rozmyslem i našich přátel věrných podle toho radú těm měšťanóm i také jiným lidem, kteříž s tiem městem a měšťany šosy a dani dáti a platiti zvyklí sú, k dání tohoto listu práva všechna i každá maidburská i také hradecká v práviech súdních, kteráž také jiná města koruny královstvie Českého požívají, dřieveřečeným měšťanóm i jich budúcím dávámy, pojičujem a potvrzujem a je k těm právóm obnovujem i také v celost navracujem, dávajíce jim a pojičejíc z našie milosti zvláštnie, aby jednomu jako druhému bez dětí sešlému v věcech a v statciech po něm ostalých blízský přietel v pokolení bližní na to vstúpil, chtiec prostě a slibujíc za nás i za naše dědice budúcie dřievepsané všecky věci nižádným nikdá časem na věky neproměniti. A když sú ty věci tak byly učiněny, sú tyto věci s svědomím urozených pánóv, pana Hlaváče z Dubé seděním na Třebechovicích, Arnošta z Kácova seděním na Rysmburce, Jana rytieře z Veselice, Oldřicha Močihuba u Kralovic, k tomu prošeni! a zavoláni! a pro větčie toho svědomie jich pečeti i také s pečetí naší k tomuto listu smy přivěsili. Dán a psán na Frymburce ten pátek před svatú Lucií léta Božieho tisícieho čtyřstého třidcátého druhého.