Listina je v dochované podobě vysoce podezřelá, nejspíše zpadělaná. V Rakouském státním archivu, pracoviště Haus-, Hof- und Staatsarchiv, se totiž nachází nepochybně pravá originální listina vévody Albrechta pro Čeňka z Mošnova ze stejného data a s velmi podobným obsahem, která však oproti výše uvedené listině obsahuje velmi významné textové odchylky (viz regest). Ve vídeňském originálu jde také především o zástavu Buchlova a Hodonína, ale zástavní částka je poloviční – 6000 kop pražských grošů. Součástí zástavy je rovněž příslušenství pobořeného hradu Týnce, ale nikoliv johanitská ves Mutěnice, kterou vévoda Albrecht roku 1426 postoupil Čeňkovi z Mošnova do dočasné držby, nikoliv do zástavy (viz regest). Co je však velmi podstatné, ve vídeňském originálu nebyla zástava postoupena Čeňkovi a jeho dědicům, tedy bez jakéhokoliv časového omezení, ale pouze Čeňkovi a jeho synům doživotně. Z toho vyplývají další ustanovení vídeňské listiny, která umožňuje výplatu obou hradů za života Čeňka nebo jeho synů, ale bez 700 kop, které Čeněk může na uvedených panstvích dále zapsat své manželce nebo komukoliv jinému. Zatímco obě listiny obsahují pasáž o zástavě části komorního platu města Brna, ve vídeňském originálu zcela chybí zápis 2000 zlatých na velehradském klášterství. Regestovaná listina byla pro Čeňka daleko výhodnější než vídeňský originál.

Uvedené rozdíly lze vysvětlit minimálně dvojím způsobem. Prvním – spíše teoretickým – vysvětlením je, že Albrechtova kancelář nejprve vystavila Čeňkovi méně výhodnou zástavní listinu, Čeněk ji však odmítl přijmout a vyjednal si vyhotovení nové verze bez časového omezení zástavy, s dvojnásobnou zástavní sumou, zahrnutím Mutěnic a velkorysým zápisem na velehradském klášterství. Původní verze se vrátila příjemci, byla zbavena pečeti a uložena v registratuře vévodské kanceláře, odkud se později dostala do rodového archivu. Nová listina byla antedatována, aby měla stejné datum jako ta původní – Čeňkem odmítnutá.

Druhou – podstatně pravděpodobnější – možností je, že regestovaná listina není opisem pravé vévodské listiny, ale listinného falza, které si nechal vyhotovit Čeněk s využitím textu pravé listiny. Toto falzum mohlo být vyhotoveno buďto jako domnělý originál, anebo jako vidimus (podobně si některá falza nechal vyhotovit Oldřich II. z Rožmberka); z dochovaného opisu v Archivu města Brna to ovšem nelze rozpoznat.

Pro variantu falza hovoří více argumentů. Když se v regestované listině objevují jen drobné změny oproti vídeňskému originálu, nelze vůči nim vznést větší námitky. Pokud se však v regestované listině vyskytují delší pasáže, které nemají ve vídeňském originálu žádnou oporu, nacházejí se v těchto pasážích jazykové chyby a stylistické i obsahové odchylky od obvyklého formuláře nejen Albrechtových zástavních listin. Jde například o pasáž o uhrazení nákladů za stavební úpravy (und was er darauf legt und verpawt, das sol(!) wir im das weczalen nach seinem vetrawen(!), was bespricht), která je stylizována velmi nestandardně a je zcela neorganicky zasazena do dlouhého souvětí dispozice (následná vedlejší věta uvozená spojkou als na ni nikterak nenavazuje). Pokud jde o obsah této pasáže, standardně se v podobných klausulích objevuje omezení stavebních výdajů určitou horní hranicí s tím, že prostavěná suma má být následně přičtena k celkové zástavní částce. Ještě méně standardní je však zápis 2000 zlatých na statcích velehradského kláštera, který by v podstatě znamenal předání celého klášterství Čeňkovi na dobu, než si z něj vybere uvedenou sumu. Takové ustanovení v Albrechtových zástavních listinách nemá paralelu. Dle zjištění Tomáše Borovského, který ovšem regestovanou listinu nevzal v potaz, Albrecht na rozdíl od Zikmunda nezastavoval přímo klášterní majetky, nanejvýš se spokojil se zápisy klášterní berně (Borovský 2005, s. 202). Zde by tedy zapsal příjemci celé velehradské klášterství a to způsobem, jenž by klášter vydal na milost a nemilost Čeňkovi a na několik let zcela ochromil fungování konventu. Takové opatření by bylo naprostým vybočením z Albrechtovy církevní a speciálně klášterní politiky.

Vše tedy nasvědčuje spíše variantě falza. V tom případě je ale ještě potřeba si položit otázku, proč se v Haus-, Hof- und Staatsarchivu ve Vídni nachází originál pravé zástavní listiny a nikoliv domnělý originál falza. Mohlo by to nasvědčovat tomu, že se při vyplacení zástavy postupovalo dle pravé listiny, zatímco falzum (pro jistotu?) uplatněno nebylo. Možná nebylo příliš zdařilé a synové Čeňka z Mošnova je raději nikomu nepředkládali. Další otázkou je, proč je vůbec zástavní listina uložena ve Vídni, protože panství Buchlov a Týnec vyplatil teprve Jiří z Poděbrad roku 1464, zatímco hodonínské panství bylo rytířům z Mošnova po jejich odboji roku 1449 nebo 1450 zkonfiskováno moravskými stavy (k tomu viz Pokluda 1991–1992, s. 60). Za současného stavu poznání nelze cestu originální zástavní listiny do vídeňského archivu jednoznačně rekonstruovat. Problém by se samozřejmě zcela vyřešil, kdybychom se vrátili k první variantě a považovali originální listinu za první, Čeňkem odmítnuté vyhotovení, po němž následovala druhá pravá listina, nicméně jazykové a právně-obsahové argumenty pro falzum jsou přece jen silnější.

Zcela na závěr je potřeba upozornit, že české bádání o rytířích z Mošnova, na Buchlově, Hodoníně a Týnci u Břeclavi znalo pouze výše regestovanou listinu z Archivu města Brna, kterou logicky považovalo za pravou. Textově odlišná originální listina z Vídně a problémy, které nastoluje, pozornosti českých historiků unikala.

Dle prostého opisu.

Dle prostého opisu.