Král Zikmund dává notáři královské kanceláře Františkovi z Bránic (Franciscum de Branicz, notarium cancellarie nostre) a Dobešovi Hrzánovi z Harasova (Thobiam Hrzan de Harassow) roční plat, který Zikmundovi připadl smrtí mistra Jana z Jesenice (magister Johannes Jessenicz), který zemřel bez dědice. Tento plat předtím získal řečený mistr Jan z Jesenice ze statků Jana Kepky z Chlumu na Svojkově (Johannis Kepka), jmenovitě z tvrze a vesnice Svojkov (super municione et villa Swoykow) a z vesnice Heřmanice (in villa Herzmanicze) s rybníky a vším příslušenstvím. František, Dobeš a jejich dědicové mají řečený plat neomezeně dědičně držet a smějí ho prodat či směnit. Zikmund nařizuje nejvyššímu zemskému komorníkovi, zemským sudím, protonotářům a dalším úředníkům zemských desk Království českého, aby řečený plat, jakmile je o to František a Dobeš požádají, zapsali do zemských desk a tím oba chránili v držení řečeného platu. Zikmund nicméně prohlašuje, že řečený dar má již nyní takovou právní moc, jako kdyby byl zapsaný v zemských deskách. Dále Zikmund stanovuje, že práva udělená touto listinou mají požívat i ti, kteří ji budou s Františkovým a Dobešovým souhlasem držet.