Já Otík z Vřeškovic, v ty časy purkrabie hradu Pražského, tiemto zápisem zevně před každým oznamuji, že zbožie své, kteréž mám po smrti nebožky urozené panie Anežky z Janovic, manželky mé, tudiež v Janovicích Uhléřských mě a mým budúcím ve dskách zemských zapsané, kteréžto před léty několika dal a zapsal sem listem, s pečetmi visutými mú a k prosbě mé pánóv urozených, měst i panoší několika utvrdiv, urozené paní Anně z Úlibic, manželce mej milé. Již pak nynie časy nebezpečné a válečné znamenaje a témuž listu lepšieho a jistšieho utvrzenie žádaje, i také svého zbožie ostatečnieho, kteréhož mi jest všemohúcí pán Buoh z své nesmierné dobroty pójčiti ráčil, tak na zmatciech ostaviti nechtě, vstúpiv před slovutné opatrnosti pány a purgmistra a konšely Velikého města Pražského, vzdánie zbožie svrchupsaného obnovil sem v tato slova: Najprve že zbožie mé, kteréž mám po nebožce paní Anežce z Janovic tudiež v Janovicích Uhléřských v pěti stech kopách gr. rázu pražského, pravé věnné zástavy mně a mým budúcím ve dskách zapsané, před týmiž pány u plné radě vzdal a dal sem a mocí tohoto zápisu dávám a vzdávám úplně a v celosti, žádnému člověku tu na tom zboží nic nepozóstavuje, urozené paní Anně z Úlibic, manželce mé milé k jmění, držení, požívání, směnění, prodání a k dědičnému vládení vším tiem právem, jakož sem sám měl, držal a mnohé časy v pokoji bez překážky všěch lidí požíval, tak aby ona s tiem zbožím učinila jako s svým vlastním dědictvím i také k tomu a nadto všecko mé zbožie movité i nemovité, kteréžkoli mám kdekoli jinde aneb mieti budu, na listech, na dluziech, na nábytcích i na dědinách též napředpsané paní Anně mocně a úplně dávám, aby s nimi učinila což sě vuoli její najlepšého zdáti bude. A já také dřévepsaná paní Anna z Úlibic tudiež ihned stojiec před týmiž pány, totéž zbožie nahořepsané, mně od svrchupsaného Otíka, muže mého milého, dané i všecko jiné mé dědické zbožie movité i nemovité, kteréžkoli mám neb mieti budu, kterýmkoli jménem menovité, buďto na platiech, na listech, na dědinách, na dluziech i na všěm, kteréžby spravedlivé ke mně příslušeti mělo, ačby milý Buoh nás obú svrchupsanú manželóv kterakkoli brzce neuchoval, jehož Bože ostřez, ježto bychom tohoto zápisu změniti aneb jinak polepšiti a utvrditi nemohli, dala a vzdala sem i mocí tohoto zápisu dávám a vzdávám všiem tiem právem, jakož mi jest to napředpsané zbožie muoj muž dřévepsaný dal, i to všě mé již jmenované zbožie, jakož sem sama držela a požívala, dietkám jeho i mým společně, tiemto zejména: Jankovi, Jitce, Machně a Veronice i jiným, ačby nás kterými pán Buoh potom nadělil — žádostivě my svrchupsaná oba2

my oba svrchupsaná AČ XXVI, s. 324–325, Janovice Uhlířské.