Převor pražských kartuziánů Markvart z Vartenberka píše převorovi norimberských kartuziánů Jindřichovi z Gerlizhofenu (patri, domino H. Priori domus Nürnberge ordinis Cartusiensium). Sděluje mu, že ve středu po Nanebevzetí Panny Marie (feria quarta in crastino assumptionis beate Marie semper virginis) 16. srpna zemřel král Václav IV. (domino rege nostro) a hned následující den (mox die sequenti scilicet feria quinta) 17. srpna se v ulicích shromáždili odpůrci Krista a svatých. Ti se rozbíhali jako smyslu zbavení k různým kostelům a klášterům v Praze (Prage), kde ničili ostatky a obrazy svatých, loupili a brali cenné věci. Téhož dne před pátou hodinou odpoledne (hora quasi vicesima secunda) vzal rozbouřený dav, ozbrojený meči, holemi, palicemi, sekerami, kladivy, kopími, sudlicemi, kušemi a opatřen zbrojí a pancíři jejich bohatou kartouzu útokem. Zde vyhrožovali řeholníkům, kteří byli shromážděni v chóru. Poté vyrazili dveře cel, sklepů, spíží a jiných budov, a všechno, co našli, roztahali, snědli, odnesli, nebo jinak zničili. Za přihlížení mnichů to, co nemohli sníst nebo odnést, rozlili po zemi a znehodnotili. Také v kostele rozlámali obrazy, s výbavou oltářů a ostatky, a odnesli svátost Páně. Následně rozkradli a zničili šaty řeholníků a odnesli jejich knihovnu, je samotné přinutili násilím vyjít ven, odsud zfanatizovaný dav s meči, kyji a s rozžatými pochodněmi odvlekl svázané řeholníky za hrubého výsměchu a zpěvu husitských písní na Staroměstskou radnici (ciuitatis antique), kde s nimi konšelé měli disputovat o spasitelnosti přijímání pod obojí způsobou. Při cestě po Kamenném mostě (pontis) požadovali někteří z davu svržení řeholníků do řeky, což opakovali také u radnice. Konšelé a purkmistr Jan Bradatý (magister ciuium et scabini) vyprostili kartuziány z rukou davu a vzali je pod ochranu na radnici. Zde se dostalo řeholníkům ujištění, že nic takového konšelé nenařídili.
Markvart informuje, že na druhý den odříkali řeholníci ranní hodinky se sekvencemi, a nato jim konšel Václav Štraboch (Strubach) oznámil, že je odvede zpět do jejich kláštera. To však nebylo možné, proto je zavedl do sídla cisterciáckého řádu Jeruzaléma (Jerusalem)1. Kartuziánský klášter byl zcela zpustošen, vypálen a úplně vyloupen. Pro větší bezpečnost byli ubytování dva dny nedaleko domu saského vévody2 (propinquum ad domum ducis Saxonie). Dále uvádí, že před rozběsněnými Pražany nebylo úniku, proto kartuziáni v obavě o svůj život raději za pomoci konšela Václava Štrabocha (Strubach) v neděli (dominica) 20. srpna opustili Prahu a s dvěma zbrojnoši spěchali k panu Janu Vrbíkovi z Tismic (dominum Verobiconem), od něj pak směřovali dál do Kolína (ad Coloniam). Až se v úterý oktávy Nanebevzetí Panny Marie (feria quoque tercia in octava assumpcionis) 22. srpna kolem oběda dostali do bezpečí kláštera v Sedlci a Kutné Hory (in Czedlicz). Zde je cisterciáci vřele přijali, a poskytli útočiště až do chvíle, kdy uprchlým kartuziánům udělil prostředky římský král Zikmund (dominus rex). Markvart sděluje, že šlechta Českého království (domini terrestres huius regni) spolu s královnou Žofií Bavorskou (domina regina) a věřícími, kteří mají převahu, přivolali slezská knížata a věřící ze sousedních zemí na pomoc, aby tak zcela zničili a vymýtili podvodníky. Markvart očekává, že král Zikmund (dominus rex), který byl dosud zaneprázdněn Turky (Turcorum), brzy přijde do Čech (Bohemiam), kde vyhubí a zničí smyšlenky a bludy ničemníků. Doufá proto, že král Zikmund (rex noster) poté obnoví pražskou kartouzu, pro níž se podařilo díky varování zachránit převozem knihy a drahocenné bohoslužebné náčiní.
1: Útulek pro napravené nevěstky zvaný Jeruzalém, založený Milíčem z Kroměříže, sloužil od roku 1374 jako sídlo bohoslovecké koleje cisterciáků. Václav Štraboch bydlel v těsném sousedství.2: Tzv. Saský dvůr v Mostecké ulici čp. 55 na Malé Straně v Praze vlastnili saští vévodové v letech 1348‒1407, poté patřil staroměstské obci.
- A: N/A
- B: ÖNB Wien; Cod. 3296; fol. 372‒375; aktuální uložení neověřeno
- C: ANM Praha; Sbírka C ‒ Muzejní diplomatář; sub dato
- Tomek 1879-IV, s. 2‒7.
- AČ XV, s. 517‒518 .
- Tomek 1899-IV, s. 2‒7.
- Jakubička 1912, s. 460.
- Pekař 1927-I, s. 40.
- Pekař 1930-III, s. 18.
- Bartoš 1965, s. 69.
- Kadlec 1990, s. 13‒15.
- Šmahel 1993-III, s. 8‒9.
- Hlaváček 1996, s. 33‒39.
- Čornej 2000, s. 214‒215.
- Šmahel 2002-II, s. 1010.
- Čornej 2019, s. 166‒167.
- Vodička 2019, s. 11, 59, 83, 92, 171.
Datování je nejisté; paralelní exempláře poslané do Erfurtu a Štětína nesou datum 7. prosince 1419, norimberský exemplář však mohl být odeslán dříve (Leidinger v edici Ondřejovy kroniky uvádí cca 16. říjen), a to v případě, že by odpovědí na něj byl dále zmíněný list probošta Konráda, po jehož obdržení začal Markvart 21. října koncipovat další, až později odeslanou zprávu. Ta však patrně není totožná s přítomným listem, čímž by padalo datování Palackého kolem 21. října. Zachová et kol. 2020, s. 292, pozn. 3.
Venerabili in Christo patri, domino H. priori domus Nürnberge ordinis Cartusiensium. Salutem et pacem Jesu Christi. V. et car. p. Custodiens parvulos dominus longanimis et multum misericors, dissimulans peccata hominum propter penitentiam, et humilibus dans gratiam, in nostro quoque pusillo grege misericordiam suam dignatus est adimplere, ut digna letaque laude nomen ejus benedictum exaltemus in id ipsum, qui suos temptat famulos ut sic confundat emulos, quia presertim nos servulos suos in se confidentes multiformiter et enormiter vexatos in fide sancta, obedientia justa et observantia digna servavit constantes et intrepidos, in variis tribulationibus et pressuris custodivit inconcussos, e faucibus leonum ferocium et voracium eripuit illesos, a morsibus luporum rabidorum atque rapidorum defendit sanos et incolumes, salvosque transtulit ad habitationem sancte religionis et divine servitutis, ad monasterium ordinis Cister ciensium prope montes Chuttnis Sedlicz, quatenus illic sedule licita zelantes sine intermissione oremus et laudemus ipsum misericordissimum dominum, qui nos fecit cedere litibus et recedere a litigiosis locis et hominibus, et adduxit, ad domum pacis, ut sedatis litibus zelum exerceamus caritatis, donec deo pacificante Pragam cum locis vicinis in circuitu valuerimus cooperante domino repetere domum nostram, monasterium destructum reformare, sanctuarium pollutum emundare, debiteque renovare ad religiosum statum et ad divinum cultum, desertum beate Marie virginis ortum colere, vastatam sancti Johannis Baptiste heremum redigere ad puritatis affectum et ad salutis effectum, quatenus cum sancta plantacione celesti rigacione deus donet incrementum, vita castimonialis producat et nutriat arbores viventes, herbasque virentes efficiat frondere, promoveat florere, germinet et proferat, conservet et foveat stipitem floriferum, florem odoriferum, semen fructiferum, fructum salutiferum. Sic fiant et prodeant pie preces, grate laudes, dulces meditationes, digne contemplaciones ceteraque spiritualia opera et exercicia in fide vera, spe firma seu sincera digna caritate, vite sanctitate, morum honestate cum omnibus virtutibus pacem conferentibus, in qua pace sedatis litibus caritatis zelo continue mereamur devotas orationes, decoras laudationes dominum adorando summeque venerando, nobis cum ceteris etiam adversariis pacem adoptantes ipso deo glorioso pie prosperante. Unde p. car. etsi tribulatis et temptatis compati noveritis, potius tamen congratulari velitis dei dono patienter sustinentibus, ope melioris retribucionis et futura gloria vitaque perhenni. Vt autem utriusque pie videlicet compassionis digniorisque congratulacionis agnoscatis materiam et seriem gestorum, v. p. car. attendat infra scripta.
Post crebros namque terrores minasque mortis et exterminii nostre domus et personarum multifarie multoque tempore nobis prætensos et incussos ab infidelibus prophanis et perversis christiane fidei debite subjectionis sancte religionis omnisque virtutis emulis et apostatis, defuncto domino rege nostro feria quarta in crastino assumptionis beate Marie semper virginis (16 Aug.) gloriose dei genitricis, mox die sequenti scilicet feria quinta (17 Aug.) congregata gens iniqua inimica crucis Christi et sanctorum, insaniens ad sui maligni perpetracionem decurrit et discurrit ad diversas ecclesias et monasteria Prage, gloriosas et venerandas reliquias et ymagines domini saluatoris et sanctorum inibi concuciendo et comminuendo, resque valenciores et clinodia sumptuosiora rapinis mancipando. Tandemque hora quasi vicesima secunda ingenti gravique multitudine cum gladiis et fustibus, cambucis et securibus, malleis et ligonibus, lanceis atque celtibus, balistis et cuspidibus, loricis et thoracibus instrumentisque diversis, armis et defendiculis seu magis offendiculis, in nostram potenter et hostiliter irruerunt domum, sevientes in nos pauperes pariter in choro provide congregatos maledicentesque et obprobriis multiformibus atque contumeliis verborum et comminationum per elevata quandoque et extensa percussionis instrumenta et arma quasi vulnerare uel occidere cupientes non modice terruerunt, effringentes hostia cellarum, cellariorum, promptuarii, ceterorumque nostrorum edificiorum, pro sua nequitia maxima in victualibus, suppellectilibus, aliisque rebus fecere dampna, cuncta talia reperta distrahendo, devorando, deportando, vel alias destruendo, quemadmodum potum et alia, que consumere uel deferre non valebant, in terram fusa humanis vsibus fecerunt inutilia, in lutum conuertentes atque conculcantes, nobisque dolorosis oculis inspicientibus in choro et in ecclesia, et in ecclesia secuerunt et confregerunt tabulas, altarium ymagines et reliquias adhuc inventas irreverenter tractaverunt, eciam venerabilissimum sacramentum dominicum de suo loco sine honore transferentes. Distractis inde et direptis vestimentis nostris atque libris, rebusque ceteris rapinis addictis, nos humiles eiusque domus incolas iam multiplicibus subsannacionibus et obprobriis perturbantes vi compulerunt exire, et extraxerunt de monasterio, dicentes nos debere præsentari scabinis Prage ciuitatis antique ad disputandum de fide et obseruanciis suis siue sub vtraque specie, ut asserunt communionis evangelice oportune. Hinc ergo deducentes nos et et (sic) circumdantes baculis seu fustibus in circuitu, quasi in funibus, ne forte evaderemus, quam plurimis affecerunt contumeliis et derisionibus, cantantes in via cantiones suas hussonicas aliasque subsannatorias, et notanter in transitu nostro versus civitatem portam primam claudentes stare nos fecerunt, cecineruntque carmina sibi placita in nostrum dedecus et confusionem. Quam mox aperientes simili sicut prius deduxerunt comitatu per paruam civitatem usque ad valuam prope pontem juxta domum quondam ducis Saxonie, vbi pariter cantilenas suas frequentantes nobiscum fecerunt stacionem. Ipsa valua ante nos paululum mox clausa rursumque reserata nobis pertranseuntibus quasi in medio pontis facientes morulam stacionis referuntur protulisse: faciamus eis hic sepulchra et nonnullos instrumentis nobis minabantur ictus. Vnde amplius deducti vsque ante schatlauiam spectaculum facti fuimus hominibus vtriusque sexus, contrariisque sensus et affectus in obseruancia fidei. Quorum plurimi tenentes fidem orthodoxam nobis conpacientes lacrimosos exhibebant vultus, de parte vero contraria sectantes heresim aut fidei detestabilem errorem quidam nobiscum pergendo de sua disputare secta conantes inducere abhominandas suas obseruancias; alii autem a longe de domorum fenestris aut ianuis contuentes cachinnarias præeferebant facies atque voces, nonnulli quoque perfidie sectatores suspiriis gemebundisque vocibus et aspectibus uisi sunt nobis condolere miserabiliter sic tractis. Dum autem staremus ante prætorium, circumuallati plurimis latronum et prædonum turmis, clauso ante nos prætorii hostio referuntur dixisse: Reducamus eos ad pontem. Qua audita mortifera voce, scabini ut nobis retulerunt statim descenderunt de prætorio, susceperunt nos de manibus eorum et circumducentes nos inter institas per aliam ianuam minorem introduxerunt in prætorium, ascendentesque nobiscum ad locum suum præstanciorem, in stuba consulari fecerunt conmanere. Vbi magister ciuium et scabini quidam, velut nobis cordialiter compacientes et excusantes se quasi in talibus adversitatibus nobis illatis non fuerint sibi conscii, etiam inter cetera protestabantur, se talia non ordinasse, adicientes, se nos non tenere in captiuitate. Quod autem suscepissent, dixerunt se fecisse hoc, ut nos redimerent de manibus turbe popularis et concitate communitatis, que fortassis peyora nobis intulisset et crudeliter tractasset seu trucidasset siue peremisset. Post plura denique verba consolatoria et excusatoria dimiserunt nos ad pernoctandum in eadem stuba, ubi pro lectis utebamur pauimento, habentes miseriam pro substratoriis, pacienciam pro pulvinaribus, et caritatem, quantam deus concesserat, pro operimento, que sicut cooperit multitudinem peccatorum, sic et defendit ab impetu inordinatorum motuum doloris et impaciencie, ex iniuriarum caumatibus et tribulationum ymbribus proueniencium et contingencium vndecunque. Quapropter pluribus inter nos parum aut nichil dormientibus ista nocte maturius surreximus ad dicendas matutinas horis (sic) cum sequentibus. Et inde tanto tempore prætorium uersum est in oratorium. Mane vero facto Strubach, vnus de principalioribus scabinis nos visitans, post se vocauit dicens, se velle nos reducere ad monasterium nostrum. Cui statim ante prætorium currens quidam famulus suus recenter de monasterio reuersus dixit, ipsum non posse nos facere tutos in monasterio remanere, eo, quod adhuc inexistentes ibi vinolenti nimis essent suffusi et inordinati, qui continue multiplicantes devastaciones et dampna, nobis minime parcerent, quinimo ferocius trucidarent. Perduxit ergo nos in Jerusalem, locum ordinis Cysterciensium, vbi quamuis divina nos conservante clemencia mente et animo non fuissemus minimum consternati, tamen pacem minime vidimus eternam, sed incussis terroribus auditisque dampnis et successionibus nostrarum habitacionum, anhelauimus ad locum securiorem, transeuntes in propinquum ad domum ducis Saxonie. In qua duobus diebus commanentes diversos habuimus visitatores, qui cum ceteris conpassionibus aut consolationibus nonnullas res et libellos nobis restituerunt. Timentes autem diucius nos non fore securos in ciuitate, cum nec et scabini possent nos securare, nisi usque ad feriam secundam propter machinationes populi furentis, dominica (20 Aug.) in diescente sub saluo conductu prænominati Strubach nobiscum equitantis extra ciuitatem vltra vineas, et inde nobis accomodatis duos balistarios, perreximus ad dominum Verobiconem, et ab eo feria secunda ad Coloniam, feria quoque tercia in octava assumpcionis (22 Aug.) procedentes peruenimus ad monasterium venerabilium patrum in Czedlicz prænominatum sub hora prandii monastici. Vnde reuerendus pater dominus abbas, dominus prior totusque conventus surgentes de mensis alacriter nobis occurrerunt, compassione pia atque cum gaudio reuerenter nos susceperunt, ac humiliter et deuote deduxerunt nos ad ecclesiam, inde ad refeccionem diligenter præparatam, et demum ad cellas decenter prouisas et dispositas, assignantes nobis specialem pro divino officio conventualiter peragendo capellam bene competentem extra ecclesiam prope nostras habitaciones, et in ecclesia pro missis priuatis honestissima deputaverunt in capellis altaria, cuncta nobis necessaria pro divino officio diligentissime ministrantes huc usque. Et de victualibus habundantissime nobis prouiderunt per plures septimanas, donec dominus rex commisit nobis de suis pecuniis debere necessaria ministrari. Quod si non interuenisset, hucusque et amplius cupierant nobis in singulis subuenire et impendere non solum necessaria, sed et alia conuenienter requisita ad sancte nostre religionis obseruanciam pro beniuola exulum consolacione Nam et hodie pluribus ipsorum rebus et beneficiis gaudemus et fruimur in deo consolati.
Itaque diuina dispensacione nobis eductis violenter de monasterio nostro, manibus perfidorum domus ipsa sublimis et gloriosa procul nominata deuastata est, exusta et spoliata usque ad lateres et lapides inclusiue, quorum eciam partem audiuimus asportari. Sed hanc prouidam dei permissionem aut gratiam specialem confidimus salubriorem effectum consequi finemque sortiri digniorem, quatenus igne tribulacionis consumpta peccatorum nostrorum rubigo probataque paciencia dei dono servos dei disponat et efficiat ad ampliorem gratiam susceptandam, temerariumque factum auctores suos cunctos reddat magis odiosos in dissipacionem sue misere secte et detestabilis erroris destructionem. Nam nonnulli in aliis eis consencientes hanc iniquitatem iuste dampnant, in ceteris eciam excessibus et maliciis aperto volumine malignitatis et heresis ac comperto reprobo sermonum ipsorum proposito et operum scelestorum studio, discedunt a via ipsorum malignancium, nobis pie compaciendo, fictisque divine legis zelatoribus digne maledicendo, sceleratos et iniuriosos affectus et actus ipsis malignis racionabiliter inproperando, vitam quoque talium merito detestando. Hinc ergo speramus quam plures eorum ad penitenciam adduci et obstinatos penis et exterminiis concludi: cum iam domini terrestres huius regni, cum domina regina et populo fideli confederati, in multitudine et potencia præualentes, aduocatis principibus Slesie ceterarumque terrarum propinquarum fidelibus, competenter conantur et sattagant premissos fidei catholice preuaricatores et obediencie Romane contemptores dextera dei cooperante penitus destruere et eliminare; ut inde pax vera vigeat, fides sincera clare ac fideles gaudeant suo jure, singuli pro suo statu vel ordine ab adversitatibus et turbacionibus erepti fruantur suis libertatibus et locis ad honorem dei omnipotentis et gloriam, qui cuncta misericorditer, vtiliter et prudenter dispensat.
Serenissimus princeps, dominus rex Romanorum, Vngarie et Bohemie, propter congregatam in regno suo ingentem Turcorum seu paganorum multitudinem forti brachio celestis auxilii repellendum hactenus tardans accedere Bohemiam, in breui iam speratur adventurus, cuius votis et commissionibus hic iam agitur contra operarios iniquitatis, apostatas orthodoxe fidei, maliciose zelantes legem Christi. Quo regnante hoc in regno diuino nutu commenta falsitatis et opera malicie peruersorum, caritatis sancteque consolationis inpaciencium et inuidorum, quietem ac solitariam vitam religiosorum reprobancium speramus debere clarius detegi, efficacius destrui et finaliter annullari, vt inde deficiant peccatores ab hac terra et iniqui, ita ut non sint amplius huiusmodi dogmatizantes aut sectantes heresim et perfidiam, suadentes dissensiones communitatum et populorum ac odia nacionum in execucionem operum et actuum malignorum, sic quidem, ut sint per penitenciam conuersi, aut per penam oppressi uel occisi, ne præualeant in antea fidelibus nocere per hereticam perfidiam et operum suorum maliciam execrandam.
Nos igitur in monasterio venerabilium patrum Cysterciensis ordinis in Czedlicz prope montes Chuttnis fauorabiliter suscepti, ipsorum ac aliorum multorum bonorum hominum beneficiis et subuencionibus benigne confoti, eciam per aliquot septimanas de pecuniis domini regis ex ipsius commissione sustentati, comparantes eciam inde præter victum cetera necessaria quantum poterimus, deo conseruante decernimus simul remanentes in eodem loco præstolari domini regis aduentum, sperantes ex ipsius verbis, dum audisset nostri monasterii destitucionem prolatis nobisque relatis per fide dignos, ac ex assercionibus quam plurimum aliorum bonorum virorum magnificorum, reuerendorumque episcoporum, videlicet baronum, prælatorum aliorumque statuum et condicionum diuersarum, quod uelit et merito debeat magnificentissimus rex noster prænominatus reedificare et reformare domum nostram sic miserabiliter desolatam, (ut) post lapsum et ruinam machinacionibus impiorum factam gloriosius erigatur, stabilius reparetur ac firmetur securius, illustracione divina sollempnior quam prius permansura, si saltem fratres ad ipsam pertinentes in humilitate et pertinencia se seruauerint, et in caritate perseuerauerint, in omnibus querentes gloriam dei, sui ipsorum salutem et aliorum quantum ualuerint edificacionem.
Hortor ergo uos, pater karissime, ex huius modi diuina miseracione gestis minime contristari, quin pocius congratulari nobis pro ueritate fidei et obediencie iusticie sustinentibus persecuciones et tribulaciones. Vtinam sic habeamur digni, aliquid pati pro nomine Christi, quatenus fidelis deus cum temptacione nobis faciat prouentum victoriosum, ut amplius si acciderent similia uel asperiora mortem ingestura possimus constanter sustinere, forcius resistere et gloriosius triumphare. Vestris eciam interuenientibus precibus coronam eterne beatitudinis post huiusmodi miliciam et agonicum laborem in præmio suscepturi. Nec quemquam vehementer conturbent dampna rerum temporalium amissarum præter edificia, quia inspiracione diuina præemoniti res nostras communiter meliores, scilicet libros et clinodia, prius alienaueramus, mittentes ad custodiam securiorem. Quedam quoque sunt nobis restituta post spoliacionem, ita quod adhuc de talibus si deus ulterius conseruauerit, habeamus maiorem quam alique alie certe domus ordinis, eciam aliqualiter reputate. Nichilominus multa perdidimus, que quamuis pro magno precio forent computanda, tamen minus pensamus, cum possint huiusmodi deo dante successiue faciliter recuperari. Verum non parum estimo debere compati miseris, qui talia perpetrarunt maliciam suam exequentes, ut nequaquam euadant laqueum eterne dampnacionis nisi penitenciam egerint de commissis. Vnde decet nos pro talibus secundum evangelistam fideliter orare velut pro inimicis, calumpniantibus et persequentibus nos, ne moriantur in peccatis, sed magis ut conuertantur et vivant in perpetuum. Super omnia non utique pro nobis, sed pro deo et sanctis censeo summe dolendum, quia templum sanctum domini violenter invadentes polluerunt iniquis accionibus, crudeliter concusserunt ymagines Christi et sanctorum, comminuerunt archam summi altaris, proicientes reliquias sanctorum, illuserunt sacratis virginibus ludentes ut fertur cum capitibus earum ex archa raptis in terramque proiectis, destruxerunt similiter et altaria ac reliquias extrahentes perdiderunt aut asportauerunt sine honore, aperientes sepulchra nobilium in ecclesia sepultorum mouerunt corpora, destruendo marmora, et in omnibus, quod præ omnibus est dolore plenissimum, sacrati templi dominum sanctum sanctorum, creatorem omnium irreuerenter tractauerunt; venerabile namque sacramentum corporis dominici de loco suo indecenter transtulerunt, quod et præterea perditum fuit, nescio, quomodo subtracta furtim pixide, in qua continebatur, que iam nobis est restituta. Qualis utique turpis inhonoracio summi creatoris cunctis Christi fidelibus debeat esse summe lacrimabilis et maxime dolorosa, respectu cuius singula nobis illata sunt minime plangenda. Nam si direpcionem rerum sustinuerimus, nullas tamen corporis plagas aut vulnera suscepimus, que nobis sic innocenter tortis accidissent cum huius erumpnose uite termino per mortem preciosam in conspectu domini foret hec passio magis gaudiosa, cum esset magis fructuosa, maius incomparabiliter conferens præmium eterne beatitudinis et inestimabilis glorie, cum non sint condigne passiones huius seculi et temporis ad futuram gloriam, quam nos speramus per multas tribulationes regnum celorum intraturi, gloriose consequi eternaliter possidendam. Quam nobis clementer præestet ipse victor gloriosus, qui superans omnes inimicos suos et debellatis aereis potestatibus post carnis occasum potenter resurgens regnat in celis cum patre et spiritu sancto deus unus in eternum benedictus. Cujus salutari munere V. P. carma cum omnibus filiis nostris oracionibus in Christo salutandis clementer saluetur atque perducatur in vitam sempiternam. Amen.
Překlad
Ctihodnému v Kristu otci, panu H., převorovi kláštera řádu kartuziánů v Norimberku, pozdrav a pokoj ve jménu Ježíše Krista. Ctihodný a nejmilejší otče! Laskavý a nadmíru slitovný Pán, který chrání maličké, za pokání promíjí lidské hříchy a pokorným dává milost, ráčil naplnit své milosrdenství i v našem nepatrném stádu, abychom náležitou a radostnou chválou společně velebili jeho požehnané jméno. On pokouší své služebníky, aby tak zmátl nepřítele, neboť především nás, kteří mu sloužíme a důvěřujeme, zachoval pevné a neochvějné ve svaté víře, náležité poslušnosti a zbožném dodržování řehole, ač jsme byli mnohokrát a neobyčejně sužováni. I v různých trápeních a tísních nás zůstavil bez úhony, nezraněné vyrval z tlam zuřivých lvů chtivých potravy, uchránil nás zdravé a nedotčené od kousnutí divokých a rozběsněných vlků a bez újmy přenesl do příbytku svaté víry a Boží služby, do kláštera řádu cisterciáků u Kutné Hory zvaného Sedlec, abychom tu upřímně a horlivě usilovali o to, co je správné, a bez ustání se modlili a chválili tohoto nejlaskavějšího Pána, který způsobil, že jsme opustili hádky a vzdálili se od míst plných rozbrojů a svárlivých lidí. Přivedl nás do domu míru, abychom po utišení sporů konali zaníceně dílo lásky, dokud nebudeme moci, až Bůh utiší Prahu a okolní blízká místa, s Boží pomocí žádat zpět svůj dům, opravit pobořený klášter, očistit pošpiněnou svatyni a obnovit ji náležitě pro řád a bohoslužbu, obdělat zpustlou zahradu sv. Marie Panny, vypleněnou poustevnu sv. Jana Křtitele opět upravit pro touhu po čistotě a skutečné spáse, aby neposkvrněný život ‒ až mu Bůh svatou setbou a nebeským svlažením dá sílu ‒ plodil a živil zdravé stromy, nechal rostliny zazelenat se listím, pomáhal jim kvést, rašit a prospívat, chránil a posiloval rozkvetlý strom, vonný květ, semeno dávající plody, blahodárný plod. Kéž se konají a šíří modlitby vděčné chvály, sladké meditace, zbožná rozjímání a ostatní duchovní úkony a cvičení v pravé víře, v pevné naději, upřímné lásce, svatosti života, důstojnosti mravů a všech ctnostech, které přinášejí pokoj; a až se upokojí sváry, ať jsme hodni v tom míru nepřetržitě, s horlivou láskou pronášet zbožné modlitby a vhodné chvály při velebení a nejvyšším uctívání Pána; my spolu s ostatními a také s nepřáteli s laskavým požehnáním slavného Boha vezmeme mír za svůj. Proto, nejmilejší otče, ačkoli umíte soucítit s trpícími a zkoušenými, přece se s těmi, kteří to trpělivě snášejí, račte spíše radovat z milosti Boží, z hojnosti lepší odplaty, budoucí slávy a věčného života. Abyste však poznal základ i běh dějů týkající se obojího, totiž zbožného soucitu i náležité radosti, věnujte, ctihodný a nejmilejší otče, pozornost tomu, co píši níže.
Nuže po četných hrozných událostech a pohrůžkách smrtí a zničením našeho kláštera i osob, jimiž nám mnohokrát a přečasto vyhrožovali a hrozili nevěřící, bezbožní a zvrhlí odpadlíci, nepřátelé křesťanské víry a náležité pokory, svaté zbožnosti a vší ctnosti, ve středu, nazítří po svátku Nanebevzetí Panny Marie, slavné rodičky Boží, zemřel náš pan král a hned následujícího dne, totiž ve čtvrtek, se shromáždili hříšní lidé a odpůrci Kristova kříže a svatých. Pobíhali a rozbíhali se jako bez rozumu k různým kostelům a klášterům v Praze, aby tam páchali své špatnosti: rozbíjeli v nich a roztloukali slavné a úctyhodné ostatky a obrazy Pána Spasitele a svatých, loupili a pobírali cenné věci a drahé bohoslužebné předměty. Nakonec asi o dvacáté druhé hodině ve velkém a hrozivém počtu vtrhli mocně a nepřátelsky do našeho domu s meči a holemi, palicemi a sekerami, kladivy a motykami, s kopími a sudlicemi, opatřeni zbrojí a pancíři a různými nástroji i obrannými či spíše útočnými zbraněmi. Zuřivě zlořečili nám nebohým, kteří jsme byli prozíravě shromážděni pospolu v chóru, a nemálo nás děsili nejrůznějšími urážkami a potupnými slovy a hrozbami a mnohdy i nástroji pozvednutými k bití a tasenými zbraněmi, jakoby nás chtěli zranit či zabít. Vyrazili dveře cel, sklepů, spíží i jiných našich budov, pro svou ničemnost napáchali převeliké škody na potravinách, vybavení i jiných věcech: všechno, co našli, roztahali, snědli, odnesli nebo jinak zničili, a například nápoje a jiné věci, které nemohli sníst nebo odnést, rozlili po zemi a učinili nepoužitelnými pro lidi, změnili je v bláto a pošlapali, zatímco my jsme tomu v chóru a kostele smutnýma očima přihlíželi. Také v kostele rozsekali a rozlámali obrazy, s výbavou oltářů a ostatky, které tam nalezli, nakládali neuctivě, i nejvelebnější svátost Páně bez úcty odnesli z jejího místa.
Když tu rozkradli a zničili naše šaty a sebrali také knihy a další věci, nás, pokorné obyvatele toho domu, přinutili násilím vyjít ven, dotírali na nás mnoha urážkami a pošklebky, vytáhli nás z kláštera a říkali, že musíme předstoupit před konšely Starého Města pražského, abychom debatovali o víře a svých řeholních zvyklostech nebo, jak říkají, o přiměřenosti přijímání podobojí podle evangelia. Obklopili nás tedy dokola s holemi a palicemi a odváděli nás odsud téměř v poutech, abychom snad neunikli, zahrnovali nás velmi mnoha urážkami a posměšky, zpívali cestou své husitské a jiné posměšné písně. Když jsme přicházeli k městu, zavřeli první bránu, nechali nás stát a zpívali své oblíbené písně k našemu pohanění a potupě. Tu bránu krátce nato otevřeli a vedli nás ve stejném průvodu jako předtím přes Menší Město až k bráně poblíž mostu, vedle domu, jenž patřil dříve saskému vévodovi. Tady se s námi rovněž zastavili a společně opakovali své zpěvy. Když jsme prošli tou branou, která se před námi na chvíli zavřela a znovu otevřela, zůstali asi v polovině mostu stát, otáleli, hrozili nám zbraněmi a provolávali: „Udeřme na ně a zabijme je tady.“ Odtud nás vedli dále až před šatlavu a stali jsme se podívanou pro lidi obojího pohlaví a rozdílného smýšlení i vůle zachovávat víru. Velmi mnozí z těch, kteří drželi pravou víru, s námi soucítili a ukazovali uplakané tváře, naproti tomu někteří stoupenci kacířských názorů a zavrženíhodného bludného učení o víře spěchali disputovat s námi o svém přesvědčení a pokoušeli se předvádět své odporné zvyklosti. Jiní pak přihlíželi zpovzdálí z oken a dveří domů a neskrývali posměšné tváře a jízlivé poznámky, někteří stoupenci věrolomnosti vzdychali a předstírali lítostivými hlasy i pohledy, že cítí s námi, s nimiž se tak bídně jedná.
Když jsme však stanuli před radnicí obklopeni početným davem lotrů a zlodějů, zavřela se před námi brána radnice a opět říkali: „Odveďme je zpátky k mostu.“ Jakmile konšelé uslyšeli to smrtonosné volání, hned vyšli z radnice, jak se nám doneslo, vyprostili nás z jejich rukou a dovedli nás oklikou mezi stánky kramářů jinou, menší branou do radnice; vystoupili s námi ke svým vznešeným komnatám a nechali nás přebývat v místnosti konšelů. Purkmistr i někteří konšelé s námi cítili zplna srdce a omlouvali se, že nevěděli, že jsme upadli do takových nesnází; také mezi jiným tvrdili, že nic takového nenařídili, a dodávali, že nás nedrží v zajetí. Prý nás vzali v ochranu, což udělali proto, aby nás zachránili z rukou buřičského davu a rozlícených lidí, kteří by nám třeba způsobili něco horšího, nakládali by s námi krutě nebo by nás zabili či zavraždili. Nakonec po mnoha útěšných a omluvných slovech nás nechali přenocovat v jejich komnatě, kde jsme místo lůžek použili podlahu a měli úzkost místo podložek, trpělivost místo podušek a místo přikrývek lásku, jakou jen Bůh dává, která stejně jako zahaluje množství hříchů, tak také chrání před dorážením přílišných pocitů bolesti a netrpělivosti, které pocházejí z mrazivých vichrů křivd a lijáků trápení a dějí se všude.
Protože mnozí z nás tu noc spali málo nebo vůbec, vstali jsme dosti časně, abychom odříkali ranní hodinky se sekvencemi. Tak se na nějaký čas změnila radnice v oratoř. Když nastalo ráno, zavítal k nám Štráboch, jeden z čelných konšelů, a vyzval náš, abychom šli za ním, že nás chce zavést zpět do našeho kláštera. Hned před radnicí k němu přiběhl nějaký jeho služebník, jenž se právě vrátil z kláštera, a řekl, že nám nemůže zajistit bezpečné přebývání v klášteře, protože v něm dosud jsou opilci pořádně nalití vínem a velmi rozjaření, kteří pokračují v plenění a působí další škody, a ti by nás ani v nejmenším neušetřili, ba spíše by nás s velkou zuřivostí zabili. Zavedl nás tedy do Jeruzaléma, sídla cisterciáckého řádu. Ačkoli jsme nebyli nijak v mysli a srdci vylekaní, protože nás chránila dobrotivost Boží, přece jsme nahlédli, že tu nebude klid na věky, a poté co jsme zažili takové hrůzy a slyšeli o zkáze a obsazení našich příbytků, zatoužili jsme po bezpečnějším místě a přešli jsme do nedalekého domu saského vévody. V něm jsme setrvali dva dny. Navštívili nás tu různí lidé, kteří nám kromě slov soucitu a útěchy přinesli některé věci a knížky. Obávali jsme se však, že nebudeme déle bezpečni ve městě, když ani konšelé nás kvůli piklům řádícího lidu nemohou zabezpečit déle než do pondělí.
V neděli za svítání, za doprovodu zmíněného Štrábocha, který jel s námi koňmo, jsme se vydali ven z města přes vinice a odtud s dvěma propůjčenými zbrojnoši jsme spěchali k panu Vrbíkovi a od něj v pondělí do Kolína. V úterý pak v oktávu Nanebevzetí jsme postupovali dále a v hodině klášterního jídla jsme dorazili do kláštera ctihodných otců zvaného Sedlec. Tehdy ctihodný otec pan opat, pan převor a celý konvent rychle vstali od stolů a běželi nám vstříc. Přijali nás radostně s úctou a zbožným soucítěním, s pokorou a oddaně nás dovedli do kostela a odtud k pečlivě připravenému občerstvení a nakonec do cel náležitě opatřených a zařízených. Přiřkli nám také zvláštní kapli mimo kostel blízko našich příbytků, dobře vyhovující pro konání bohoslužeb s členy konventu, v kostele určili důstojné oltáře v kaplích pro soukromé mše a k tomu obstarali velmi starostlivě všechno, co jsme potřebovali pro bohoslužbu. Rovněž se nám postarali po mnoho týdnů v hojné míře o jídlo, dokud nám pan král nedovolil, abychom si obstarávali životní potřeby z jeho peněz. A i kdyby král nezakročil, přáli si nás i nadále v jednotlivostech podporovat a vynakládat peníze nejen na životní potřeby, ale i na jiné věci požadované ve vhodné míře pro zachování našeho svatého řádu a pro laskavé utěšení vyhnanců. Vždyť i dnes se radujeme a těšíme z mnoha jejich věcí a dobrodiní, naleznuvše útěchu u Boha.
Takto jsme byli z Božího rozhodnutí násilně vyvedeni ze svého kláštera a ten vznešený a slavný dům byl zcela zpustošen, vypálen a úplně vyloupen i s cihlami a kameny, z nichž část, jak jsme slyšeli, byla odvezena. Ale pevně doufáme, že toto prozřetelné Boží dopuštění či zvláštní milost povede k léčivému účinku a že bude mít zdárný konec, takže rez našich hříchů strávená ohněm útrap a trpělivost, kterou osvědčíme, jako dar Boží připraví a uzpůsobí služebníky Boží k přijetí větší milosti a troufalý čin vyvolá velkou nenávist ke všem, kdo jej způsobili, a povede k rozprášení jejich bídného spolčení a ke zničení zlořečeného bludu, neboť někteří, kteří s nimi v jiných věcech souhlasí, tuto křivdu právem odsuzují a také ohledně ostatních výtržností a špatností se rozcházejí s jejich cestou, poté co odhalili pokřivenost té zloby a hereze a zjistili zavrženíhodný záměr jejich kázání i náklonnost ke zločinnému jednání. Zbožně s námi soucítí a po zásluze zlořečí falešným zastáncům Božího zákona, rozumně vytýkají těmto špatným lidem bezbožné a nespravedlivé smýšlení i jednání a právem proklínají život takových lidí. Proto tedy doufáme, že mnozí z nich budou přivedeni k pokání a že zatvrzelí budou stiženi tresty a vyhnáním. Světští páni tohoto království totiž spolu s paní královnou a věřícím lidem, kteří mají převahu co do počtu i síly, přivolali slezská knížata a věřící ze všech sousedních zemí a dostatečně se snaží a usilují s pomocí Boží pravice zcela zničit a vymýtit tyto podvodníky, pohrdající poslušenstvím k římské církvi, aby tak sílil pravý mír, aby se upřímná víra a také věřící radovali ze svého práva, aby se každý, osvobozený od protivenství a trápení, podle svého stavu a postavení těšil ze svých svobod a vykázaného místa ke cti a slávě Boha všemohoucího, jenž všechno milostivě, prospěšně a rozvážně spravuje.
Nejjasnější kníže a pán, král římský, uherský a český, dosud otálel s příchodem do Čech, protože musel pod mocnou záštitou nebeské pomoci vyhnat velmi početnou hordu Turků čili pohanů shromážděnou v jeho království. Byla však naděje, že vbrzku přijde do Čech, kde se již podle jeho přání a zmocnění jedná proti původcům nepravosti, odpadlíkům od pravé víry i těm, kteří si zlomyslně osobují zákon Boží. Doufáme, že za jeho vlády budou v tomto království na Boží pokyn jasněji odhaleny, účinněji hubeny a nakonec zničeny smyšlenky a bludy i věrolomné činy ničemníků, odmítajících lásku a svatou útěchu, i závistivců, kteří pomlouvají klidný a samotářský život řeholníků. Pak by ubývali v této zemi hříšníci i ti, kdo se dopouštějí špatností, takže by hlasatelé bludného učení nebo stoupenci hereze a věrolomnosti, kteří podněcují roztržky mezi církevními společenstvími a lidmi a také nenávist národů a radí ke konání zlých skutků a činů, už dále nepůsobili, protože by se obrátili na pravou víru skrze pokání, nebo byli stiženi trestem, nebo zabiti, a tak by nadále nebyli schopni škodit věřícím kacířskou věrolomností a špatností svých činů, hodnou zatracení.
Ctihodní otcové cisterciáci nás tedy vlídně přijali ve svém klášteře v Sedlci u Kutné Hory a svým dobrodiním i přispěním mnoha jiných dobrých lidí nám laskavě poskytovali živobytí. Po několik týdnů jsme také byli na příkaz pana krále podporováni z jeho peněz, z nichž jsme si opatřovali kromě jídla i ostatní potřebné věci, jak jen jsme mohli. Setrvávajíce zároveň pod ochranou Boží, rozhodli jsme se vyčkat na tom místě příchodu pana krále. Podle slov, která pronesl, když uslyšel o zkáze našeho kláštera, a jež se nám donesla prostřednictvím věrohodných osob, a také podle tvrzení mnoha jiných vznešených a dobrých mužů a ctihodných biskupů, totiž pánů, prelátů a dalších rozličného stavu a postavení, jsme doufali, že náš nejvznešenější král hodlá ‒ a po právu by měl ‒ znovu vybudovat a opravit náš dům tak bědně zpustlý, aby po takovém pádu a poboření způsobeném počínáním bezbožníků byl vyzdvižen k ještě větší slávě, ještě trvaleji obnoven a ještě jistěji zabezpečen. Osvícením Božím tak bude trvat slavněji než dříve, alespoň pokud si bratři, kteří k němu náleží, uchovají pokoru a poslušnost a setrvají v lásce a budou se ve všem přičiňovat o slávu Boží i o svou vlastní spásu, a nakolik bude v jejich silách, i o povzbuzení jiných.
Vybízíme vás tedy, nejmilejší otče, abyste se nermoutil nad tím, co se stalo z Božího dopuštění, ba spíše abyste se s námi radoval, že jsme snášeli pro pravdu víry a podřízení Boží vůli pronásledování a útrapy. Kéž jsme tak pokládáni za hodné trpět pro jméno Kristovo, aby svatý Bůh nám v té zkoušce dopřál vítězství a úspěch, abychom, kdyby se stalo něco podobného nebo horšího, byli s to trvale snést, co nastane, silněji se tomu bránit a ještě slavněji zvítězit, podporováni vašimi modlitbami. Toužíme přijmout po takovém pozemském životě a namáhavém zápase korunu věčné blaženosti jako odměnu. A ať nikoho velmi netrápí škody a ztráty světského majetku, kromě budov, protože jsme byli předem varováni vnuknutím Božím a své společné cennější věci, totiž knihy a drahocenné bohoslužebné náčiní, jsme předem odevzdali a poslali jinam, aby byly bezpečněji střeženy. Některé pak nám byly po loupeži vráceny, takže takových věcí máme, pokud nás Bůh nadále zachová, více než některé jiné bezpečné řádové domy, i docela vážené. Kromě toho jsme ztratili mnoho věcí, které by mohly být počítány k velmi cenným, přesto však na ně tolik nehledíme, protože mohou být, dá-li Bůh, opět snadno a úspěšně získány. Domnívám se však, že je třeba nemálo cítit s ubožáky, kteří se dopustili takových činů pro svou špatnost, protože nijak neuniknou z osidel zatracení, jestliže se nebudou kát ze spáchaných činů. Proto je podle evangelisty správné, abychom se za takové lidi stejně jako za nepřátele a ty, kteří nás křivě obviňují a pronásledují, zbožně modlili, aby nezemřeli v hříchu, ale aby se spíše obrátili a žili na věky.
Mám za to, že především je třeba velice želet, avšak ne kvůli nám, ale kvůli Bohu a svatým, že oni vpadli násilně do svatého chrámu Páně a poskvrnili ho hanebným jednáním, ukrutně poškodili vyobrazení Krista a svatých, rozbili schránu hlavního oltáře, hodili na zem ostatky světců, vysmívali se svatým pannám a pohrávali si prý s jejich hlavami uloupenými z rakve a pohozenými na zem, pobořili podobně i oltáře a vytahali ostatky a zničili je nebo bez úcty odnesli, otvírali náhrobky urozených pochovaných v kostele, hýbali s těly, rozbíjeli mramory a, což je nade vše a nanejvýš žalostné, vůbec se chovali neuctivě k nejsvětějšímu Pánu posvátného chrámu, stvořiteli všeho, neboť velebnou svátost těla Páně neslušně přenesli z jejího místa. Svátost se ještě nadto ztratila, když byla potají, nevím jak, vybrána ze schránky, v níž byla uložena; ta schránka nám už byla vrácena. Takové hanebné znesvěcení nejvyššího Stvořitele by určitě mělo být pro všechny pravověrné křesťany převelice žalostné a tuze bolestné, neboť vzhledem k němu nejsou jednotlivé škody, které nám byly způsobeny, vůbec hodné nářku. Vždyť i když jsme byli postiženi vypleněním majetku, přece jsme neutrpěli žádné tělesné rány nebo zranění. Kdyby se to nám nevinně trýzněným stalo, při ukončení strastného života vzácnou smrtí před tváří Pána by bylo toto utrpení radostnější, protože by bylo užitečnější tím, že dává nesrovnatelně větší odměnu věčné blaženosti a nepředstavitelné slávy, protože neexistují stejně důstojná utrpení v tomto světě a čase, jimiž by bylo možné získat na věky budoucí slávu; té i my, jak doufáme, slavně dosáhneme, až po mnohých útrapách vstoupíme do království nebeského. Ať nám ji laskavě poskytne ten slavný vítěz, který přemáhá všechny své nepřátele, a poté co byly potřeny ďábelské mocnosti, po zhoubě těla mocně vstává z mrtvých a vládne na nebesích s Otcem a Duchem svatým jako jediný Bůh velebený na věky. Z jeho blahodárné milosti ať jste vy, nejmilejší otče, se všemi sny našimi uctivými modlitbami ve jménu Krista laskavě ochraňován, spasen a doveden do života věčného. Amen.