Neznámý šlechtic vyznává, že se nikdy nehlásil k Táboru (k Táboru), ale pouze k pravdě Boží ve stejném smyslu jako jiní jeho sousedé (k tej pravdě Boží, které ste i vy svolili). Zdůrazňuje, že k táboritům nikdy nepatřil, odmítal s nimi táhnout do pole, nepálil, nevinným nic zlého neučinil (nebylť sem nikdy zhúbce země této, bychť s nimi polem jezdil, bral, pálil nebo lidem nevinným co zlého činil), a dokládá, že mu táborité nepomohli ze zajetí, naopak ho chtěli ještě poškodit (A když mi jest z vězenie pomoženo, tehdy sú mě na Táboře chtěli šacovati, a musil sem sě jim stavěti, tak že sem o to těžké nesnázi měl). Když s nimi nevytáhl k Plzni (ku Plzni), sebrali jeho poddaným koňské postroje za třicet kop grošů (za třidceti kop grošuov), jiným později na polích uzmuli koně a spálili střechu nad hlavou (takéť sú mi nynie Táborští tři člověky mé v Křesicích spálili a koně mi na roli pobrali). Naposledy se táborité poté, co odtáhli od Borotína (od Borotína), utábořili u vsi Záhoří u Miličína (v Německém Záhoří ve vsi naší), kde jeho poddaným pobrali vše co mohli (a všecko sú lidem pobrali a strávili což sú měli).
- Tomek 1879-IV, s. 641, pozn. 66.
- Tomek 1899-IV, s. 638, pozn. 66.
- Cikhart 1928, s. 57.
- Urbánek 1934, s. 246, pozn. 65.
- Čornej 1985, s. 155, pozn. 1.
- Šmahel 1986–1987, s. 74, pozn. 227.
- Šmahel 1990, s. 474, pozn. 164.
- Čornej 1992, s. 169.
- Šmahel 1993-III, s. 405, pozn. 531.
- Šmahel 2001, s. 231, 567, pozn. 319.
- Šmahel 2002-III, s. 1604.
- Šťastný 2005, s. 39‒40, pozn. 34.
- Šťastný 2006a, s. 24‒25.
Za autora listu považuje Čornej 1985, s. 155, pozn. 1, Bohuňka z Vrchotic. Výhrady k této atribuci i datu písemnosti vyjádřil Šmahel 1990, s. 474, pozn. 164; Jindřicha ze Stráže spatřuje v neznámém autorovi Šťastný 2006a, s. 24‒25.
Palacký (AČ VI, s. 431, č. 34 ) otiskl ukázku s datem květem-červen 1434, Šmahel 1990, s. 474, pozn. 164 posunul datum s ohledem na zmínku o sněmu, který měl až 24. června, do následujícího měsíce.
Přepis regestovaného dokumentu
Tak jakož mi píšeš, ještě-li hledím k Táboru, jakož sem dřéve hleděl, ať bych to dal věděti listem svým po tvém poslu: k Táboruť sem já nikdy nehleděl aniž hledím, než k tej pravdě Boží, které ste i vy svolili. Ale nebylť sem nikdy zhúbce země této, bychť s nimi polem jezdil, bral, pálil nebo lidem nevinným co zlého činil. A žeť mi jest od nich z vězenie pomoženo, tohoť sem já toliko skrze Táborské neměl, než napřed skrze Bóh a jiné dobré lidi, kteříž sú mú nevinu shledavše s nimi o to mluvili, mohli-li by mi vedle jiných vězňóv svých pomoci. A když mi jest z vězenie pomoženo, tehdy sú mě na Táboře chtěli šacovati, a musil sem sě jim stavěti, tak že sem o to těžké nesnázi měl, že sú mnozí dobří lidé za mě prosili a jedva že sú mi od nich mohli pomoci. A takéť sú mi nynie Táborští tři člověky mé v Křesicích spálili a koně mi na roli pobrali. A nynie Táborské vojsko od Borotína táhnúce leželi sú v Německém Záhoří ve vsi naší, a všecko sú lidem pobrali a strávili což sú měli. Vinu mi dávají, že s nimi na poli nejsem, aniž že sem býval jindy, a že bratrské mordéře púštiem k sobě. A koňského pohlavie těm lidem našim v zimě za třidceti kop grošuov sú pobrali ku Plzni, vinu mi dávajíce, že s nimi u Plzně neležím. Protož tohoť bych všeho já od nich neměl, bychť k nim hleděti chtěl tak, ať bych s nimi lidem zle činil a zemi hubil. Protož poňavadž ste drábóm na tomto sněmu toho podávali, což sú kolivěk zlého páchali a tato všecka léta tuto zemi i jiné hubili bez milosti mnoho přieliš zlého činíce, aby přestali, že jim má všecko odpuštěno býti: pročež by tehdy ti neměli pokoje požiti a své neviny, ktož sú ta léta nic nepokojného nečinili. A budete-li nepokojem pokoj chtieti jednati, na nevinné sahajíce, tak nikdy neupokojíte zlého.