Jan Konradi (religiosi viri fratris Johannis Conradi), bývalý převor karmelitánského kláštera blažené Marie Na Písku (olim prioris b. Marie virg. in Arena fratrum Carmelitanum) na Novém Městě pražském (Nove Civitatis Pragensis), který je nyní správce farního kostela v Tachově (nunc vero commendatarii parrochialis ecclesie s. Wenceslai in Tachowia) v pražské diecézi (Pragensis diocesis), žádá papežský stolec, aby spor o řečený kostel v Tachově, který s ním vede v římské kurii před papežskými soudními auditory Řehoř Guldan, svěřil nějaké spravedlivé osobě žijící v místní oblasti (probo viro in partibus residenti), a pokud by se ukázalo, že mu správa kostela byla udělena po právu, aby mu tato osoba apoštolskou autoritou tuto skutečnost nově potvrdila a zároveň Řehoři Guldanovi (Gregorium Gulden) ve věci řečeného kostela uložila věčné mlčení. Žádost byla zdůvodněna následujícím způsobem: zmíněný farní kostel se uvolnil smrtí jeho posledního rektora Jana Rothomagi (Johannis Rothomagiis) a následně český král Václav IV. (Wenceslaum, Bohemie regem), patron řečeného kostela, prezentoval k němu zmíněného petenta Jana Konradi, jehož pak ke kostelu uvedl pražský arcibiskup Konrád z Vechty. Jan Konradi však měl pochybnosti o právoplatnosti této prezentace a instituce k uvedenému kostelu, požádal tedy papeže Jana XXIII. (dominum Johannem) o řešení. Ten ho uvedl do správy často zmíněného kostela, kterou takto nabyl a dodnes drží. Poté co však zemřel král Václav IV., vyložil uvedený Řehoř Guldan římskému a českému králi Zikmundovi (Sigismundus, Romanorum et Bohemie rex), že zmíněná správa kostela udělená apoštolskou autoritou byla ke škodě sekulárních kleriků a že právě pro takové všelijaké nezvyklosti vznikají v těchto oblastech mezi lidmi různá pochybení a skandály a hrozí tím i nebezpečí pro duše věřících. Král Zikmund ovlivněn tímto falešným výkladem prezentoval zmíněného Řehoře Guldana k farnímu kostelu v Tachovu, ke kterému byl následně uveden mandátem pražského arcibiskupa. Později když byla králi Zikmundovi předložena žaloba jak stranou Jana Konradiho, tak stranou purkmistra, konšelů, přísedících a celé obce města Tachova (magistratuum et iuratorum, scabinorum et tocius communitatis civitatis Tachowiensis) spolu s výpovědí svědků o nuzotě majetků a správě řečeného Jana Konradi, rozhodl řečený král, že spor svěří Fernandovi de Palacios (Fernadum), biskupovi v Lugu (episcopum Lucensem), tehdy apoštolskému legátovi v Českém království (in dicto Bohemie regno apostolice sedis legatus), s tím, že má vyhlásit, která ze stran má právo na zmíněný kostel v Tachově. Řečený legát své šetření uzavřel tím, že větší právo na kostel má Jan Konradi a že v době, kdy král Zikmund prezentoval k tachovskému kostelu Řehoře Guldana, nebyl řečený kostel uvolněn. Poté král Zikmund uznal, že nesprávně činil, když ke kostelu prezentoval Řehoře Guldana, a svou mandátní listinou vyzval konšely a obec města Tachova, aby chránili Jana Konradiho v držbě zmíněného kostela a naopak, aby nedovolili jeho obtěžování ze strany Řehoře Guldana nebo kohokoliv jiného. Řehoř Guldan seznal, že v domácím prostředí nemůže být úspěšný, a proto odešel k římské kurii. Zde ve snaze vymoci si řešení u papežského stolce zamlčel výše uvedený soud před králem a zmíněným papežským legátem, zároveň také argumentoval podobně jako králi Zikmundovi výše uvedenými nezvyklostmi, z nichž plynou různá pochybení a skandály. V důsledku klamavých tvrzení zmíněného Řehoře Guldana pověřil papež Martin V. biskupa spoletánského Jakuba de Campli (dicto domino Spoletano), aby věc vyšetřil, v případě pravdivosti jeho výpovědi, aby listinu papeže Jana XXIII. revokoval a vše v ní obsažené odvolal a aby mu v takovém případě kostel sv. Václava v Tachově udělil. Řečený spoletánský biskup předvolal na žádost Řehoře Guldana Jana Konradiho k papežské kurii. Ten však kvůli obavám z válek, které v jeho vlasti vedou viklefisté (Wiclevistarum) čili husité (seu Hussitarum) proti křesťanům, nemohl bez obav ze smrti odejít ze země k římské kurii a přinést tak originální dokumenty ke své obraně. Proto tehdy postupoval jeho protivník takovým způsobem, že si na biskupovi ve Spoletu vymohl konečný rozsudek, z něhož bylo apelováno. Apelační spor byl svěřen v druhé instanci papežskému auditorovi Geminianu de Prato (Geminiano de Prato), pro jeho nepřítomnost pak papežskému auditorovi Hartungovi Molitoris (domino Hartungo Molitoris), který přistoupil k některým procesním krokům, ovšem bez toho, aby byl vynesen konečný rozsudek. Protože řečený kostel náleží k patronátu římského a českého krále a také vzhledem k tomu, že papežská pověření zakládající se na nepravdách šla proti výše řečenému konečnému rozsudku biskupa v Lugu, a také proto, aby se snížily náklady stran sporu, žádá řečený Jan Konradi, aby byl spor, byť by bylo už před Hartungem Molitoris rozhodnuto, svěřen některému spravedlivému místnímu soudci (probo viro in partibus residenti). Zároveň připomíná, že zmíněný král Zikmund psal apoštolskému stolci jinak ve prospěch Jana Konradiho a jinak ve prospěch svého kaplana Řehoře Guldana.
Papež Martin V. schvaluje supliku s tím, že budou souhlasit obě strany sporu (Fiat de consensu parcium O.).
- A: N/A
- B: AAV; R. Suppl. 163 (lib. VI de vacantibus per fiat a. quinto)