4 Tolik napsal Nebeský r. 1846. Od té doby o původě Tandariuše našeho nikdo nikde nepromluvil, 1) ač úvahy o ceně jeho literární v každém dějepise literatury jsou obsaženy. — Že by báseň byla původu anglického, jak smělou divinací praví Hanka v úvodě k V. svazku Starobylých skládání z r. 1823., ve kterém Tandariuše vydal na prvním místě, ovšem nikomu asi vážně mysliti nepřipadlo, jakkoli to opakuje i Jungmann v Historii české literatury (na str. 322) a ještě i ve Slovníku naučném z r. 1872. táž zpráva se podává; ale pátrati po pů- vodě jiném také nikdo neuznal za dobré, čemu při nevalné literární ceně této „básně“ ovšem ani nelze se diviti.2) Zatím však o Pleierovi, skladateli německého Tandaria, vyneseny jsou na světlo ze- vrubnější zprávy. Ukázalo se, že napsal básně tři, všecky obsahem vespolek velmi příbuzné a v obor bájí artušovských náležející, a sice: „Garêl vom blüenden tal“, o kterém již Nebeský se zmiňuje; pak „Tandareis und Flordibel“ a konečně „Meleranz“.3) O Tandariovi zevrubně promluvil Elard Hugo Meyer v Hauptově časopise „Zeitschrift für deutsches Alterthum“ (sv. XII. [1865] str. 470. násl.) přidav zároveň důkladné pojednání o Pleierovi a všech otázkách, které hledí k jeho osobě a básnické činnosti. — Tím vším tedy zkoumání po původě naší básně jest značně usnadněno, a poněvadž český Tandariuš, nemá-li hrubě veliké ceny literární, přece jest počtem veršův a zaokrouhleností skladby jednou ze značnějších památek staročeských, pak hlavně proto, že — jak praví E. M. Meyer v pojed- nání svém právě dotčeném na str. 499. — „literární historii náleží i slabým zjevům vykázati místo důkladným zkoumáním“ — nezdálo se nezáslužno pokusiti se o konečné rozřešení otázky o původu Tandaria našeho. Že děj básně české jest podstatou týž, jako v Tandariu Pleierově, už Nebeský poznal a vyslovil. Prvním úkolem tudy jest přirovnati obě básně do podrobna. Pleier rozvláčnou komposici svou začíná rozvláčným a nehrubě duchaplným úvodem (v. 1—197.) o stálosti v lásce a vůbec vespolném poměru mužův a žen. Vloživ sem i apo- strofu své milenky v šesti lyrických slokách, veršem 156. proud myšlének svých přetrhuje. „Hie wil ich dise rede lân“ praví, ač ještě čtyřicet řádek potřebuje, aby čtenáři pověděl, že k vůli té své vyvolené bude duší tělem pracovati („durch ein reinez wip arbeiten sinne unde 2) 1) K. Sabina (str. 186.), Al. V. Šembera (Děj. řeč. a lit. čes. I. str. 123.), Jar. Vlček (str. 43.) uvádějí báseň Pleierovu jako vzor české, patrně jen na základě slov Nebeského a přes jeho domnění, že jím nebyla, důvodů svého tvrzení neudávajíce. Pypin a Spasovič Hist. lit. slov. II. 300. správněji praví, „není, tuším, ještě rozhodnuto, jakými cestami dostala se do české literatury v druhé polovici XIV. století.“ Úsudky o ceně básně zakládají se ostatně na vydání Hankově ve Starob. skl., které pořízeno jsouc podlé rukopisu Stockholmského (B) obsahuje skladbu až k nepoznání znešvařenou. Rukopis Musejní vykazuje ji v podobě daleko dokonalejší a tudy také cennější. 3) Meleranze, jenž má 12.834 verše, vydal r. 1861. K. Bartsch jakožto LX. publikaci literárního spolku ve Stuttgartě; Garéla, jenž má dokonce 21.168 veršův, alespoň značnější zlomky uveřejnili Zingerle (Germania III. 23—41.), Goldbacher (Germania VIII. 89—97.) a nejobšírněji, ač nezcela spolehlivě, M. Walz (ve programu akad. gymn. Vídeňského na r. 1881.) — Konečně pak také Tandaria německého vydal dr. Ferd. Khull (ve Štýrském Hradci r. 1885). Laskavou ochotou jeho pisateli této stati práce jeho již ve vývěšcích byla po ruce, začež mu tímto slušné díky buďtež vzdány.