Strana I
NEJSTARŠÍ KRONIKA ČESKÁ KU KRITICE LEGEND O SV. LUDMILE, SV. VÁCLAVU A SV. PROKOPU. NAPSAL JOSEF PEKAŘ. V PRAZE. BURSÍK & KOHOUT, KNIHKUPCI C. K. ČESKÉ UNIVERSITY A ČESKÉ AKADEMIE CISAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ. 1903.

Strana II
BSLOTHEÁA HISTONICKÁ DOPLŇKEM K ČESKÉMU ČASOPISU HISTORICKÉMU VYDÁVAJÍ JAR. GOLL a JOS. PEKAR. V. JOS. PEKAŘ, NEJSTARŠÍ KRONIKA ČESKÁ. V PRAZE. BURSÍK & KOHOUT, KNIHKUPCI C. K. ČESKÉ UNIVERSITY A ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VÉDY, SLOVESNOST A UMENI. 1903.

Strana III
PŘEDMLUVA. Prvá část této práce vyšla v Českém Časopisu Historickém, v čísle 4. roku 1902 na str. 385—481. Zde je znovu otištěna, nikoliv však bez oprav a dodatků. Část druhá je nová; obsahuje delší studii o legendách prokopských, částečně polemicky zalo- ženou, pojednání o roku umučení sv. Václava a konečně nové vydání Kristiána s českým překladem p. kustoda Jos. Truhláře. Co vydání se týče, odkazuji na předmluvu k němu na str. 123—130. Za mnohý důležitý pokyn jsem díky povinen mnohým. Dě- kuji zvláště p. prof. Jaroslavu Gollovi. V Praze, dne 22. prosince 1902. Spisovatel.

Strana IV
TISKEM ALOISA WIESNFRA V PRAZE KNIHIISKARE ČESKÉ AKADEMIE CISARE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMENI.

Strana V

Strana 1
»Jahrhunderte entvölkern«, vylidňovati celá století — slovem tím označil jednou V. A. Svoboda, známý překladatel Rukopisu Královédvorského do němčiny a přítel Hankův, kritickou činnost Dobrovského. Šlo tenkrát — bylo to r. 1824 — o Rukopis Zeleno- horský, jehož pravost Dobrovský rozhořčeně popíral; v obraně tohoto rukopisu pronesl Svoboda uvedená slova žaloby proti hyper- kritice Dobrovského. »Jsme hluboce přesvědčeni, že jeden geniální Chatterton,« pravil, maje na mysli padělatele staroanglických básní, ale přece pravého básníka, »prospívá kultuře více, než lidé, kteří upřílišenou kritikou svou vylidňují celá století.« 1) O ceně úsudku Svobodova v celé šíři jeho zde uvažovati nebudeme; pokud však jím chtěl snížiti význam Dobrovského jako kritika, měl pravdu a — neměl pravdu. Neměl pravdu tam, kde ji míti chtěl, bráně proti Dobrovskému Rukopisu Zelenohorského, a měl — nevěda — pravdu, zkusíme-li platnost žaloby jeho na historicko-kritických pracích Dobrovského, věnovaných nejstarším českým dějinám. Hlavní z nich jsou čtyři práce o nejdůležitějších sporných otázkách dějin českých a moravských v st. 9.—10., věcně spolu těsně sou- visící a vyšlé v 1. 1803—1826 — vůdčí myšlenkou a předním cílem jejich bylo zničiti důležitý pramen k českým dějinám té doby, jenž hlásil se do doby biskupování sv. Vojtěcha, do konce 10. st., a dokázati, že je to padělek kompilátora vzniklý někdy ve stol. — 14. Dobrovský, co chtěl, dokázal, tím spíše, že pro sebe měl již autoritu Dobnerovu — stanovisko obou se ujalo, bylo přijato obecně a platí jako nade vši pochybnost povýšené doposud. Nuže — v studii této chceme především ukázati, že Dobrovský a Dobner neměli pravdu, že stali se obětí velkého kritického omylu, že domnělý padělek 14. stol. je původní dílo 10. stol. Jde tu o nejrozsáhlejší naši legendu o sv. Ludmile a sv. Václavu, sepsanou mnichem Křišťanem,2) 1) Srv. mé feuilletony o Palackém, XIV., »Politik«, 1898, č. 275. — 2) Jméno Křišťan, které se u nás pro autora této legendy již ujalo, spočívá tuším na omylu. Je to staré zčeštění jména Cristannus Tak pojmenoval totiž Balbin (Epitome rer. Boh. I., 67) skladatele legendy, již poprvé vydal. Skladatel sám jmenuje se však Christianus, nikoliv Cristannus. Budeme jej proto jmenovati česky Kristiánem. Rozdíl mezi těmito jmény činím, opíraje se o autoritu P. Athanasia a S Josepho, Vita S. Ludmilae etc. (1767), str. 6. V Martyrologiu romanu není ani jedno ani druhé jméno.

Strana 2
2 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. vlastně Kristiánem, Lžikristiánem Dobrovského. Ale nejde pouze o legendu, líčící svatý život a zázraky nad těly prvých našich mučen- níků, jde o mnohem více — o práci, která podává nejstarší dějiny české souvisle od doby báječné až do zavraždění sv. Václava a která nad to vypravuje dosti obšírně o působení bratří soluňských, Cyrilla a Methoda na Moravě i do Čech, jde, jedním slovem, řečeno, o nejstarší českou kroniku, aspoň 130 let starší Kosmy, jde o prvý český spis, literárně vysoko stojící! A studium Kristiána, mnohonásobné srovnávání textu jeho a zpráv jeho s ostatními legendami uvede nás hluboko do bludiště legendární tradice písemné o prvých našich mučennících, sv. Lud- mile a sv. Václavovi. Budeme musiti podrobiti dosavadní datování všech latinských legend revisi — při tom poznáme, že největší a dosud za nejstarší považovaná latinská legenda o sv. Václavovi, Dobrovským za nejdůležitější pramen života světcova prohlášená legenda Gumpoldova je bezcenným rozšířením jiné kratší legendy, jež byla považována dosud za výtah z Gumpolda. Poznáme zároveň, že všechny ostatní latinské legendy byly dosud datovány nesprávně a o závislosti jejich že platí zcela mylná mínění. Co utrpí důkazem pravosti Kristiánovy a nesamostatnosti Gumpoldovy na kritické slávě své historik Dobner a zejména Do- brovský, bude bohatě vyváženo ziskem, jejž českému dějezpytu přinese nově nalezená (můžeme říci) kronika česká z 10. století. Historické kritice české, jíž pravidlem bylo dosud smutnou povin- ností odstraňovati staré i novodobé padělky, zbude pak snad trochu zásluhy, že není podstatou její jen bořiti, vyprazdňovati, vylidňovati, ale že dovede i objevovati nové hodnoty, dobývati ztracených a polozapomenutých království . . . V posledním vydání našich legend, v prvém díle Fontes rerum bohemicarum, najdeme legendu Kristiánovu otištěnu mezi jinými legendami až naposled, a k tomu petitem. Vyplňuje tam stranu 199—227; kdyby byla tištěna stejně, jako ostatní »hlavní« le- gendy, vydala by asi 36 stran. Vydána je, jak se praví v úvodu, z rukopisu kapituly pražské, jiný rukopis je v universitní bibliotéce; je to týž, jenž prve byl v klášteře třeboňském a z něhož poprvé legendu naši vydal r. 1677 Balbín. Vydání dosavadní jsou bez vý- jimky nedostatečná — žádný vydavatel na př. nepověděl, že ruko- pis dřív třeboňský, nyní universitní je kusý, nikde se nedovíme nic ani o stáří kodexů, z nichž vydavatelé čerpali — budeme proto musiti nezřídka uchýliti se k rukopisům samým 1) nebo k variantům 1) Rukopisu kapitulního, z něhož vydal Kristiána částečně Balbín, cele pak P. Athanas r. 1767, užil jsem teprve k edici v příloze; pracuje o této studii užil jsem jen opisu jeho z 2. pol. 18. st. v univ. bibliotéce I. D 2). Je to týž rukopis kapitulní (jak z poznámek Dobrovského patrno), v němž je i kronika Kosmova; s pomocí tohoto data najdeme pak popis jeho vskutku ve Fontes,

Strana 3
Rukopisy legendy Kristiánovy a obsah její. 3 a poznámkám shledaným od Dobrovského. To platí ostatek ne- menší měrou i o vydání ostatních latinských legend o sv. Václavu a sv. Ludmile. I tu snažil jsem se, pokud čas a příležitost dovolily, rektifikovati omyly a doplniti mezery starší práce přímo z ruko- pisů nebo ze srovnání rozličných, někdy zcela neznámých vydání. Nové vydání našich legend, jež je nezbytné, snad soustavným pro- bráním rukopisů vědomosti naše v té příčině ještě rozmnoží. Obsah legendy Kristiánovy, rozdělené v kapitoly podle vy- dání Emlerova, je krátce tento: Předmluva (str. 199—200), půso- bení Cyrilla a Methoda na Moravě, zkáza Moravy (kap. 1; 200 až 202). Dějiny Čech pohanských, pokřtění Bořivoje Methodem, po- vstání proti Bořivojovi v Čechách, vyhnání Strojmíra a ostatek panování Bořivojova (kap. 2; 202—204). Zprávy o sv. Ludmile, Spytihněvovi a Vratislavovi a synech jeho a o vychování sv. Vá- clava; život a zásluhy sv. Ludmily, nepřátelství Drahomíry k Lud- mile; proroctví mladého Václava o jejím umučení (kap. 3; 204, až 207). Umučení sv. Ludmily, potrestání vrahů jejích a zázraky nad hrobem jejím (kap. 4; 207—209). Osudy sv. Václava za po- ručnické vlády matčiny, obrat, jenž nastal, když se ujal vlády, vyhnání a zpět povolání Drahomíry; přenesení těla sv. Ludmily z Tetína do Prahy, posvěcení chrámu sv. Jiří, pohřbení sv. těla, zázrak (kap. 5; 209—213). Život a zbožné působení sv. Václava (kap. 6; 213—216). Hody boleslavské, zavraždění sv. Václava, pohřbení jeho a chvála mučennictví jeho (kap. 7; 216—219). Zázraky nad tělem jeho, pronásledování lidí Václavových, potre- stání vrahů, přenesení sv. těla do Prahy a zázraky, jež při tom se staly (kap. 8; 219—222). Osudy Podivenovy a zázrak jeho (kap. 9; 222—224). Zázraky nad tělem sv. Václava a jiné příhody zázračné (kap. 10; 224—227). K lepší informaci čtenářově mám za potřebné zmíniti se hned v úvodu zcela krátce o ostatních legendách o sv. Václavu a sv. Ludmile a i o legendách cyrillských a methodějských, seznámiti s jmény, stářím i rozsahem jejich podle stavu dosavadního bádání. Nejdůležitější legenda svatováclavská je staroslovanská legenda Vo- stokovem r. 1827 v Rusích nalezená (Fontes, I, 127—134), jejíž sepsání Jagić připisuje pravděpodobně učiteli Václavovu v jazyku II., XIII. Podle toho je to kodex z čtyřicátých let 14. st. Nejdřív v něm násle- dují legendy Vojtěšské, pak Václavské, pak Kosmas s pokračovateli a kro- nika Františka Pražského. Universitni rkp. Kristiána je v pergam. kodexu (12 B 2), pocházejícím z 14. st. (srv. úvod k edici v příloze). Počíná se na f 144a (vita sancte ludmille incipit) a končí na f. 166a slovy »manibus queritant propriis«. Historie přenesení těla sv. Václava do Prahy a zázraků nad hrobem jeho zde chybí. O kodexu srv. Balbín Ungar., Boh. docta, III., 141 Přepisem tohoto textu je rukopis v kodexu z 15 st. (sign. 8 A 28; f 326b sq.) O jedno- tlivých partíích Kristiána, považovaných za zvláštní legendy nebo se za ně vy- dávajících a tedy i o rukopisech jejich, bude víc pověděno níže

Strana 4
J. Pekař: Nejstarší kronika česká. staroslovanském.1) Kratší slovanský život sv. Václava — v celku jedna strana, jeden sloupec tisku — zvaný také Preissovou legendou, je vydán v Pojednáních král. Uč. Spol. (5. řada, 2. svazek, str. 38) a ve Fontes, I, 125—126; datovati jej určitěji je těžko. Za nej- starší legendu latinskou považována je legenda Gumpoldova, sepsaná biskupem mantovským Gumpoldem za času Oty II (973—983), oti- štěná naposled ve Fontes, 146—166. Do 11. st. se klade jiná italská legenda, jejíž autor je benediktin Vavřinec, mnich nejspíše monte- cassinský (Fontes, I, 167 až 182). Kratší, ale daty mnohem bohatši je legenda »Crescente fide christiana«, přezvaná ve Fontes (I, 183 až 190) »Životem sv. Václava«; pokládá se za výtah z Gumpolda. O sv. Ludmile máme především krátkou slovanskou legendu neurčitého stáří (Fontes, I, 123—124), pak latinskou legendu zvanou po nálezci svém Wattenbachovou (Fontes, I, 140 až 143). Je to jen historie umučení sv. Ludmily a potrestání vrahů jejích. Wattenbach a Dümmler ji kladli do 12. st., Tomek dokazoval, že je z 10. st. Do 12. st. kladena byla i t. zv. legenda Menkenova o sv. Ludmile, po- čínající se slovy »Fuit in provincia Bohemorum« (Fontes, I, 144 až 145), na dvou stránkách krátký přehled celého života mučennice podávající. Do 12—13. st. kladena byla i jiná legenda o sv. Ludmile, počínající se slovy: »Diffundente sole«; ve Fontes (I, 191 —198) ji otiskli petitem a nazvali »Životem sv. Ludmily«. Konečně ovšem musíme jmenovati i legendu »Lžikřišťanovu«, kladenou do prvé pol. 14. st. Z legend o sv. Cyrillovi a Methodovi zmíníme se, pomíjejíce známé tři hlavní legendy, žití sv. Cyrilla, žití sv. Methoda (obě staroslovanské a obě nejspíše ještě z 9. st. pocházející) a legendu bulharskou (napsanou řecky, snad ku konci 11. st.), jen o legendě t. zv. italské (Vita cum translatione s. Clementis, ve Fontes, I, 93 až 99), jejímž autorem je podle převládajícího mínění prý biskup Velletrijský, Gauderik, vrstevník Methodův; někteří ruští badatelé ji kladou do konce 11. st. — a o legendě Moravské (Fontes, I, 100 až 107), vydané úplně poprvé Dobrovským a podle Dobrovského se- psané na Moravě ve 14. st. dle starých čtení v breviáři olomúckém. I. Vnitřní kritika2) práce Kristiánovy. Pominouce všeho, co dosud o legendě Křišťanově bylo psáno a věřeno, budeme se chovati k ní jako k pramenu nově nalezenému, dosud neznámému. Prvním úkolem historikovým v takovém případě je stanoviti dobu a místo sepsání pramene a jeho autora. 1) Jagić, Zur Entstehungsgeschichte der kirchenslavischen Sprache, 55. 2) Neužívám zde tohoto terminu v běžném slova smyslu. Vnitřní kri- tikou rozumím věcnou analysi pramene bez kontroly prameny v daném thematu súčastněnými, vnější kritikou pak stanovení závislosti, event. původ- nosti pramene konfrontací se súčastněnými pracemi jinými. —

Strana 5
Ostatní legendy. Kristiánova předmluva. 5 Legenda patří k nemnohým svého druhu, jež představují se nám vědomě jako jednotné literární dílo; má prolog, před- mluvu, v níž informuje čtenáře o pohnutkách i cílech sepsání svého, prolog adressovaný určité osobě a nezatajující ani jména autorova. Prolog je adressován — druhému biskupu Pražskému, sv. Vojtěchovi, autor jmenuje se sám hned na počátku s projevy pokory v takových případech tenkrát zcela obvyklými: humillimus et omnium monachorum nec dicendus infimus frater solo nomine Christianus — tedy mnich Kristián (Křišťan). A hned ve větě ná- sledující dovídáme se druhého důležitého fakta: biskup Vojtěch je příbuzný mnicha Kristiána — » . . . dignum duxi«, praví autor k biskupovi, »ut vestram sanctitatem, qui ex eodem tramite lineam propaginis trahitis, adirem....« Je-li možno slova tato v sou- vislosti s předchozím textem vykládati také tak, že autor dovolává se vlastně příbuzenství Vojtěchova se sv. Ludmilou a sv. Václavem, obrací se přece k němu jako k příbuznému v druhé části prologu přímo, tentokráte důvěrně příbuzenským oslovením: nepos carissíme. »Nunc vos deprecor,« praví, »pontifex inclyte et nepos carissime.« Nepos je ovšem v středověku slovo označující rozličný stupeň pří- buzenství; podle Du Cange znamená pravidlem synovce neb se- střence, ale často i bratrance, někdy i mladšího příbuzného vůbec. Ve vypravování svém užívá později spisovatel slova toho jednou ve smyslu: synovec — tam, kde mluví o poměru Svatoplukově k strýci Rostislavovi. V našem případě bude však slovo »nepos« znamenati nejspíše bratrance; jak ještě poznáme, byl Kristián bra- trem knížete Boleslava II., synem Boleslava I. — hledáme li nej- možnější poměr příbuzenský mezi Vojtěchem a Kristiánem, jehož se autor v prologu dvakrát dotýká, přijmeme nejsnáze výklad, že matky obou byly sestry. (Původní tvrzení moje, že tomu v pro- logu je slovy o »společném strýci« [patruus] dán určitý výraz,2) je omylem.) Také ostatní známky nasvědčují tomu, že tu autor oslovuje v biskupovi muže asi stejného stáří. Dovídáme se zajisté, že Kristián sepsal svou historii blahoslaveného (beati) Václava a báby jeho blahoslavené paměti Ludmily na popud Vojtěchův (qui me inmeritum hoc opus subire fecistis), dovídáme se, že biskup autoru zároveň kázal, aby napsal jen to, co se dověděl o daném thematu od něho, nebo co on a biskup pravdivého sly- 1) »Passionem beati Wenceslai simul cum awia sua beate memorie Lud- mila ... diversis composicionibus et non pleniter dissertam reperiens, dignum 2) Vydání ve duxi, ut vestram sanctitatem, qui ex eodem tramite etc.« — Fontes, I., 200 má »apud communem patronum«. P. Athanas na základě edice Balbínovy rozhodl se pro »patruum«. V rkp. třeboňském je však také »patro- num«. Tím budiž opraveno tvrzení v Ces. Čas. Hist., 389. — Odkazy na Kri- stiána v této práci týkají se vydání ve Fontes; v přiložené edici jsou proto stránky Emlerova vydání poznamenány.

Strana 6
6 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. šeli od lidí hodnověrných a nábožných (ea, que tuo ore audieram aut mecum a fide et sanctitate plenis vera compereras). Této dû- ležité okolnosti dovídáme se od Kristiána teprv později, když, přerývaje proud vypravování, tam, kde líčil křesťanské působení Václavovo, obrací se přímým oslovením k biskupu Vojtěchovi s patrnou narážkou na křesťanské, bohužel s menším zdarem se setkávající působení biskupa Vojtěcha samého: Čteš to, velebný biskupe, a divíš se, že muž řádu laického a při tom vůdce a před- stavený (prepositus) národa (unius gentis), který i mezi národy za divoký samou přirozeností svou (ipsa natura ferox) se považuje, to vykonal a obhájil, co, jak jsi poznal, sotva z milosti svrchovaného boha přední v církvi mužové1) vykonati mohli.«2) To je jistě psáno se zřetelem na boj Vojtěchův v Čechách o čistší křesťanství národa jeho, a snad bychom mohli vysloviti domněnku, že hodí se nejlépe k prvé době po návratu Vojtěchově z Říma (r. 992), kdy kníže i národ slíbili nápravu v duchu požadavků biskupových a skutkem pokusili se to dokázati. V autorovi poznáváme zároveň muže s Vojtěchem stejně smýšlejícího o potřebě a způsobu reformy, poznáváme také, že poměr jeho k biskupovi byl povahy intimnější. Kristián nebyl také pouhým bezděkým vykonavatelem přání biskupových o sepsání života Václavova a Ludmilina: všimneme-li si dobře výkladů jeho v prologu, poznáme, že vyzvání Vojtěchovo následovalo teprv, když mnich Kristián obrátil se k biskupovi s motivovanou žádostí o autorisaci takovéto práce. Mnich Kristián shledal, že utrpení (passio) blahoslavených Václava a Ludmily je sice vypsáno v rozličných skládáních (to je důležité), ale neúplně (Passionem .... diversis composicionibus et non pleniter dissertam reperiens ....), a proto žádá biskupa »za rozkaz a povolení zá- roveň, abych je směl opraviti, neb, scházelo-li by něco, vyptati se na to starců nebo lidí nábožných, kteří z těch dob dosud žijí a kteří skutky jejich ostřím očí pronikli nebo z vypravování jiných slyšíce zvěděli, a zde je dodati.«3) Tím ovšem přihlašuje se práce zase do doby Vojtěchova biskupování, vzdálené sotva 50—60 let od umučení Václavova, a tím zároveň vystupuje s velkou pretensí práce založené na dobrých pramenech, na výpovědech současníků... Slyšeli jsme již, že biskup Vojtěch nařizoval psáti jen, co oba pravdivého zvěděli od hodnověrných lidí — a Kristián sám chce 1) V textu: que vix ipsos summi dei gracia in ecclesia viros implere potuisse. »Vir« zde tuším znamená víc — asi jako »procer«. Srv. níže »viri Bohemi«. — 2) Fontes, I, str. 217. — 3) »... dignum duxi, ut vestram sancti- tatem... adirem, quo ex iussione vestra simul et licentia aliquomodo eam corrigerem, vel si qua deessent, hos, qui adhuc superstites essent, senes seu religiosos quosque, qui eorum gesta vel acie oculorum hausissent, seu auditu aliorum narracione comperissent, percontarer atque hic adderem« (str. 199).

Strana 7
Kristián o vzniku a cílech své práce. kontrolovati a doplňovati sepsání starší jen na základě výpovědí pamětníků. Pohnutkou jeho úmyslu je zajisté nespokojenost s do- savadními pracemi o blah. Václavu a Ludmile. Ale Kristián uvádí hned na to ještě jeden motiv spisování svého, a ten je, můžeme říci, vlastenecký: kdyby v zemi Lotrinské nebo Karolinské nebo v zemi jiných křesťanských národů měli ostatky tak velkých světců Kristových, stkvící se znamenitými zázraky, »již dávno by skutky jejich vymalovali, abych tak řekl, zlatými štětci, zpěvy respon- sorií s antifonami, již dávno by je byli uctili výmluvnými kázá- ními a zdmi mnohých klášterů, ačkoli tak šťastni jsou, že ctihodné zástavy svatých těmto podobných, mučeníků, vyznavačů, panen a jiných světců sami mají. Než my, nemajíce toho všeho a majíce, abych tak vyznal, po Bohu pouze tyto, skoro nehodně k nim se chováme, a vidouce co den ctnosti jejich, jako ne- věřící zůstáváme a sloužiti jim nechceme.« Mnich Kristián prosí na to biskupa, jenž jej k práci té přiměl, aby jej modlitbami u společného oběma strýce podporoval, aby poklesky sepsání jeho opravil a konečně z biskupské moci své stvrdil, aby práce jeho aspoň v diecési pražské směla býti čítána a opisována. Ne- dostatečnost svou k tak velkému úkolu připomíná znovu a znovu — to jsou, jak již pověděno, módní tehdy osvědčování spiso- vatelské skromnosti, s nimiž později na př. ještě ve větší míře setkáváme se v prolozích Kosmových a i u Vincencia; skutečný podklad z toho, jak práce jeho s dostatek ukazuje, nemá asi ani zmínka, že mnich Kristián nemá vyššího školského vzdělání čili, jak praví, studií scholastických 1) Vše to zajisté vzbuzuje nejlepší dojem, nevyvolávajíc stínu podezření — ovšem v našem případě nesmíme tvrzeními před- mluvy, třebas tak určitými, se spokojiti. Musíme data prologu kontrolovati prací samou — máme-li v ní vskutku dílo psané v osmdesátých nebo devadesátých letech desátého století, musí dostatečně patrnou stopu toho konstatovati i zběžná analysa. Dílko poměrně rozsáhlé a ve vypravování svém přinášející hojně detailů nejen k dějinám a poměrům církevním a náboženským, nýbrž i k dějinám politickým a poměrům společenským, musí s do- statek prozrazovati dobu svého vzniku. Takovouto věcnou ana- lysou, z valné části obsahu sociologického, nelze ovšem sepsání pramene stanoviti na to neb ono desítiletí; lze jí však se zdarem užiti tam, kde jde jako v našem případě o otázku: Je legenda Kristiánova dílo 10. století či padělek o 200—350 let pozdější? V době té veškery poměry změnily se takřka do základu — padělek z let 1150—1320, hlásící se do 10. století, byl by bohat 1) » . .. studiaque nostra studiis scholasticorum comparata studia esse desistunt.«

Strana 8
8 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. věcnými anachronismy. Kritiku pramennou v obvyklém slova smyslu, kontrolu pramene prameny jinými, vyhledávání, zda je to pramen původní či odvozený nebo pokud je originální a pokud ne- samostatný, můžeme si jako další výbornou methodickou zbraň k datování a ocenění spisu nechati naposled. Nuže v Kristiánově práci nenajdeme ničeho, co by ukazovalo k pozdějšímu původu jejímu. Věcná analysa naopak dojde k resul- tátu, že je to práce vskutku prastará, jistě starší Kosmy a pravdě- podobně vzniklá ještě v 10. století. K vysokému stáří ukazuje již zmínka předmluvy: si talium testium Christi gleba in partibus Lutheringorum seu Carlingorum ceterarum vel christianarum gencium contineretur.... Autor chtěl patrně říci, co bychom dnes řekli: ve Francii. Není možná, aby v této formě slov Kristiánových užil někdo dejme tomu v 12. st. — již Kosmas mluví o Francii 1) — naopak možno říci, že označení západní říše francké slovy: země Lotringů a Kar- lovců nemohlo napsáno býti později než asi do polovice 11. sto- letí. Něco podobného má u nás jen Bruno, životopisec sv. Voj- těcha, jenž psal kolem roku 1004 a jenž, líče boje Polského Měška s Němci v 2. pol. 10. st., praví o Sasích vyčítavě, že místo bojů s pohany počali válku »cum Karolinis Francis«,2) t. j. s Franky francouzskými. Jděme dále. Kristián líče působení Methodovo na Moravě vykládá, kterak Method byl nucen na Svatopluka a zemi jeho vydati kletbu. »Quapropter a pontifice ... pagus eius et rus 3 cum habitantibus incolis anathemate percussa cum sulcis suis et fructibus diversis cladibus attrita usque in hodiernum diem de- flentur. Data est enim in direptionem et captivitatem et praedam et derisum et desolacionem et in sibilum vniverse carni gradienti per eam: quoniam non est societas luci ad tenebras nec convencio Christi cum Belial. Quorum exempla nos quoque videntur respicere, qui eisdem passibus conamur incedere: quoniam qui domum vicini sui conspicit concremari, suspectus debet esse de sua.« Zde 1) Fontes, II., 194: exhaustis totius Franciae thesauris. — 2) Fontes, I. 271. Sr. dále Dětmara Merseburského (poč. 11. st.), vydání Kurzovo z r. 1889. str. 52: »imperator ordinavit expeditionem adversus regem Karelingorum« a častěji Liutharii, Liutharienses, Lutharingi (kn. I, kap. 23, II., 23, V., 19, II. 34, V., 3, 19, 20, 28, VI, 8). Toto druhé jméno může se vyskytovati i po- zději (a také vyskytuje), ale Karelingi nikoliv. Srv. i Widukinda (psal 960—970) I, cap. 29: certamen de regno Karolorum (Francie), reges Karolorum, regnum Lotharii (str. 24) a regnum Karoli (p. 59). »Lotharii je tu častěji. — 3) Nevím, jak bych tuto frási, jak se mi zdá, velkého stáří, vhodně přeložil J. Truhlář přeložil: »Krajina jeho a země.« »Rus« uvádí Du Cange jen ze starých středo věkých textů; vykládá to na pagus, vicus (villa), humus. Rkp. universitní má jen: humus (opraveno z pugnus); pagus et rus má i legenda o sv. Cyrillu a Methodovi z breviáře olomúckého, jež je slovným výtahem z Kristiána. (otištěna Bollandisty r. 1668 k 9. březnu, sv. 2, str. 24).

Strana 9
Známky velkého stáří práce Kristiánovy. v dvojím směru přihlašuje se vypravování Kristiánovo dosti patrně do doby Vojtěchovy: o Moravě se praví, že od kletby Methodovy stíhána je těžkými pohromami po dnešní den, je spustošenou ko- řistí cizích, a zároveň se činí zřejmá narážka na rozpor biskupa Vojtěcha s národem a snad i knížetem své diecése — boj Voj- těchův v Čechách je tu mlčky srovnán se zápasem Methodovým na Moravě, osud Moravy má býti výstrahou Čechám ... Nejzazší terminus ad quem, kdy zmínka o Moravě od doby Svatoplukovy do dnešního dne pustošené mohla býti napsána, byla by léta tři- cátá 11. stol., kdy ustálilo se tam jistě panství české. Je pravda, že zároveň, sto let po smrti Svatopluka Moravského, vykládá Kri- stián záhubu Moravy jinak, než jak učí dosvědčená historie, ale nesrovnalost ta sama sebou nestačí k podezírání loyálnosti jeho. Zmíníme se o této a jiných nesrovnalostech na svém místě. Po- znamenáváme však hned, že z místa o Moravě vyplývá, že Morava ku konci 10. st. nenáležela k Čechám, k panství Boleslavů. Práce obsahuje ještě jedno místo, kde autor mluví ke čtenáři jako spisovatel časově velmi blízký historii sv. Václava. Vypravuje, že mnozí, když se rozhlásily zázraky nad tělem mučenníkovým, pokoušeli se o to, aby část ostatků jeho, těla jeho, dostali do své moci, mezi nimi i sestra sv. Václava, Přibyslava, jež ovdověvši byla se cele oddala službě boží a přijala konečně oděv řeholní a jež smluvila se s knězem Štěpánem u sv. Víta a se synem jeho, jak by dosáhla části těla bratrova. Ale trest boží prý za to stihl všechny. »Quod quia nostris factum constat temporibus plurimisque patet, supervacaneum huic opusculo credidi inserendum.«1) Nostris temporibus znamená zajisté událost, jež stala se za života a pa- měti autora samého — podle toho Kristián sestru sv. Václava, jež by byla, jak předpokládáme, tetou jeho, znal osobně. Vyjma doklad na prvém místě uvedený, mohou všechny ostatní náležeti k těm, kde autor chtěl vědomě práci svou do doby umučení Ludmilinu a Václavovu blízké položiti — ačkoli mů- žeme již nyní odmítnouti domněnku, že by někdo všechna takováto místa padělal, jako naprosto pravděnepodobnou. Všimněme si však míst, kde legenda prozrazuje stáří své bezděky. Část jich je protestem proti domněnce, že by autor psal teprv v 13.—14. st., část ukazuje přímo na dobu st. 10.—11. Hned dotčený již syn kněze Štěpána v kostele sv. Víta (str. 226) náleží ke skupině prvé, náleží sem zmínka, že sv. Václav dával kněžím z Němec do Čech příchozím hojně darů, mezi nimi i otroky, mancipia (str. 215), ke skupině druhé pak zejména vypravování Kristiánovo (na str. 217), kterak sv. Václav »na bílou sobotu a sobotu svatodušní, kdy se slavívá všeobecný křest v svaté církvi boží, nebylo-li (nedostavili-li se) 1) Fontes, I., str. 226.

Strana 10
10 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. maličkých (parvuli t. j. chlapci) v čas příprav ke křtu (scru- tiniorum tempore, t. j. vlastně v čas skrutinií čili zkoušek křtu předcházejících), posílal, aby Bohu nic z toho, co mu náleží, ne- scházelo, na tržiště, mittebat ad forum, et pueros, quotquot venales manus vendentis attulerat, pro solius dei amore sibi emebat et ita deitatis operi operam beatus spiritus dans nunquam quidquam conswetudini divine deesse sufferebat«. Sv. Václav tedy kupoval hochy-otroky, aby všeobecný křest řádně mohl býti vykonán. Za motivaci ponecháváme ovšem zodpovědnost legendistovi, ale fakt o hoších na tržištích kupci nabízených k prodeji hodí se zcela dobře k tomu, co o rozsáhlém obchodu s otroky v Čechách víme právě z doby Boleslavů. Kompilátoru 12—14. st. zpráva tato zdála by se podivnou a sotva pravděpodobnou — o hoších na tržišti kupovaných by nepsal jistě legendista této doby. A zdá se mi, že ještě výmluvněji, než tato zpráva o kupování hochů na tržištích sv. Václavem dokumentuje velké stáří legendy sama zpráva o vše- obecném křtu ve dvou terminech, v sobotu velkonoční a svatodušní, a o zkouškách, skrutiniích předcházejících.1) V 6. st. bývala tři taková skrutinia, a to v třetím, čtvrtém a pátém týdnu postním2) podle obšírného článku (od Küppra) v Wetzerově-Weltově Kirchen- lexiconu jsou to — zejména pokud jde o termin křtu v sobotu velkonoční a svatodušní, termin udaný Tertullianem v 2. st., a do velké míry i pokud jde o skrutinia — obyčeje prastaré, sahající zpět do dob apoštolských a mizející již od 5. st.3) Musíme ovšem spokojiti se upozorněním na toto zajímavé a, pokud vím, zcela nepovšimnuté místo a přenechati otázku, pokud zachovaly se tyto prastaré obyčeje v Čechách v pozdějším středověku, povolanějším odborníkům. A k těmto známkám velké starobylosti pramene našeho náleží jiná zpráva jeho z oboru starého života a zřízení církevního: zpráva, že biskup řezenský poslal do Prahy k vysvěcení kostela sv. Jiří svého spolubiskupa, koepiskopa (coespicopum suum cum aliquantulis clericorum choris ablegavit .. . str. 113). Tyto spolu- biskupy, venkovské biskupy, chorepiskopy zná jen starší středověk; encyklopedie Herzogova-Hauckova (11, 237) praví určitě, že v zá- padní říši Francké zanikli již v prvé polovici 10. stol., kdežto v Německu, kde se jich ujal Hrabanus Maurus, udrželi se v roz- sáhlých diecésích jižních až do polovice 10. stol.4) Zároveň můžeme 1) V textu orig zní to místo v souvislosti: Sed et sacrosanctis diebus pasche et pentecostes sabbathis, quando baptisma generale celebrari solet in sancta dei ecclesia, ut nil ex iis, que dei sunt, sibi deessent, si parvuli scrutiniorum tempore non inveniebantur, mittebat ad forum etc. (str. 217). — 2) Srv. článek »Katechumenat« ve Wetzer u. Welte's Kirchenlexicon, 2. vyd. VII, 326. — 3) Ibidem, str. 330 a článek »Taufe«, 11, 1274. — 4) Srv. i ob- šírné heslo »chorepiscopus« u Du Cange, II., 314—315.

Strana 11
Známky velkého stáří práce Kristiánovy. 11 poukázati i na titul pontifex, jehož Kristián pravidlem užívá o bisku- povi — to je zase v shodě s obyčejem právě v starším středo- věku převládajícím. 1) V té době také biskupové titulováni: sanctus, oslovováni »vestra sanctitas« — i to najdeme u Kristiána, jenž obrací se v prologu k »svatosti« biskupa Vojtěcha a tituluje jej »ter beate«.2) Názvy a tituly tyto jsou pro dobu svou karakteri- stické; pozdější vypisovači přizpůsobují je a mění podle obyčeje své doby. Tak na př. legenda o sv. Ludmile »Diffundente sole« která, jak poznáme, je založena slovně na Kristiánovi, nenazývá již Methoda »archipontifex« jako Kristián, nýbrž »archiepiscopus« a místo slova o 7 »pontifices«, již stáli pod Methodem, má slovo »suffragani (Fontes, I., str. 192). Na vysoké stáří legendy ukazuje dále okolnost, že v ní terminy dux, rex, princeps splývají (srv. na str. 202: princeps seu gubernator, rectores seu duces, ducem suum vel regem Swato- pluk) — legendář píšící počínaje někdy stoletím 12. byl by tu přesně rozeznával; dux a rex byly tenkrát termini technici urči- tého a nepochybného obsahu. Na vysoké stáří její ukazuje dále, že klade veliký důraz na význam rodu, jakožto společenské a právní jednotky — vrah sv. Ludmily, Tunna, padl cum cunctis sibimet affinitate iunctis, podobně vyhynul celý rod Gommonův, podobně potomstvo vrahů Václavových bylo vyhubeno docela, a Bořivoje získává Method k přijetí křtu také slibem, že rod jeho vzroste počtem a mocí. Možno upozorniti také na místo, kde se vypravuje o služebníku Václavovu Podivenovi (str. 223), že byl dispensator universorum inter tecta s. Wenceslai degencium, že všechny cur- tenses, t. j. čeled' dvorskou, cunctos pene vernaculos usque ad cocos, až ke kuchařům, naučil žalmy zpívati, a na zprávu, podle níž lidé na hrob Podivenův, zázraky se vyznačující, přinášeli do- naria, devocionis sue munera — obojí aspoň proti pozdnímu vzniku (13—14. st.) legendy je svědectvím. Za to zase k době Kosmy mnohem starší vede nás termin Boemii viri (Boemii viri erant ipsius temporis parochiani sui, Rezenského biskupa, str. 212; srv. snad i homines Bohemi v kap. 2 3) — kdož by tu neviděl ohlas terminu legendy slovanské: muži čes'skyi, čechov'skyja? Století dvanáctému slují svobodní Čechové prostě: Bohemi, Bohemii. K téže době, Kosmy starší, ukazuje zmínka, že Čechové z doby před Přemyslem a založením hradu Prahy žili »sine lege sine ullo 1) Srv. v Du Cangeovi hesla: »episcopus« a »pontifex«. — 2) Srv. u Du Cange heslo (II., 613—614) beatitudo, beatissime pater a heslo: sanctitas. — 3) Tak totiž čte se v rukopisu kapitolním: At vero homines Bohemi ipso sub Arcturo positi, jak patrno z opisu v univ. knihovně (1 D 2) i z vydání Athanasova. Rkp. universitní má: At vero sclavi boemie. Variantu: homines Bo- hemi Emler nezná. K významu slova srv. Du Cange článek »Franci« a »Homo«. Ale »Sclavi boemie« je starší; rkp. kapitolní terminu »Sclavi« se vyhýbá.

Strana 12
12 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. principe vel rectore vel urbe« (str. 202), k témuž ukazují zcela určitě označení ethno- a geografická: Moravia regio Sclavorum, in partibus Sclavorum, maxime in Bulgariis (202), Sclavi Bohemie (202), provincia Sclavorum Psow (204), provincia Sclavorum paga- norum, que Ztodor dicitur (205) — v naší letopisné tradici st. 12. jméno Sclavi o Češích a Moravanech proti jménům těmto mizí skoro úplně a ovšem ještě více mizí později. Na st. 9.—10. ukazuje zmínka o Bulhařích, že tam usque hodie (in partibus Sclavorum, maxime in Bulgariis) čte se mše slovansky — to ovšem mohlo býti napsáno i později, ale čím dále jdeme od 10. st., od slavné doby cara Samuela († 1014), tím menší je pravděpodobnost takové věty; poznáme také, jak pozdějšímu opisovači Kristiána byla věc již nesrozumitelnou, takže položil místo Bulharů Uhry. Jména Levý Hradec Kristián ještě nezná; jmenuje je: castellum Gradicz (203); o něco níže praví: »provincia Sclevorum que Psov antiquitus nuncupabatur, nunc a modernis ex civitate noviter constructa Myelnik vocitatur« (204). Mělnicko a proboštství Mělnické znali jsme dosud z 12. století; obojí předpokládá hrad Mělník — ten pak právě pro dobu Boleslavů, pro 2. pol. 10. stol., máme bezpečně doložen denáry »královny« Emmy s nápisem »Melnic Civitas«. Z Kristiána bychom se dověděli (a povězme hned: dovídáme se). že hrad tento byl založen někdy za Boleslava II. Mluvě o přenesení sv. Václava z Boleslavě do Prahy, zmiňuje se Kristián o mostu přes Vltavu (patrně poblíže hradu Prahy) velkou vodou pobořeném (str. 221). I zde není příčiny zprávě nedůvěřovati — Tomek2) tento most předpokládá aspoň od doby Boleslavů. Na velmi starou dobu poukazuje i chvála Václavovi legendistou vzdávaná, že exercitum non solum armis optimis verum et indumento corpus adornabat (str. 214), t. j. že vojsko své opatřoval nejen dobrou zbraní, ale i pěkným oděvem. Chvála mohla by vzniknouti konečně i v době pozdější, ale je mnohem srozumitelnější v sto- letí 10. 11., době stálého vojska a stálých hradních posádek v hradištích knížecích, s knížecími vojáky odkázanými ještě na přímé opatření potřeb svých z knížecího hospodářství, nikoliv na důchody svého léna, beneficia.3) Na jiném místě užívá Kristián slov: »tempora usque ad hec.« — tam, kde mluví o ciliciu (žíněné košili) sv. Václava, že se doposud zachovala, jakoby byla nová (str. 214), ale zpráva ta neposkytuje nám nejmenšího k našemu účelu. Za to z jiné zmínky musíme opět souditi, že věděl mnoho o událostech v Čechách doby Václavovy a že tedy nemohl býti doby té příliš vzdálen — na str. 211 uzavírá vypravování o vyhnání 1) Srv. Čes. Čas. Hist., VI., 367 sq. (Ed. Fiala, České denáry a Jos. Smolík. Denáry Boleslava I. — Vladivoje) — 2) Srv. Dějepis města Prahy I. (1. vyd.), 24. — 3) Srv. i Du Cange. Exercitus vykládá se zde i na: turba aul.corum, proceres, optimates. Tak i Vacek v »Katol. Listech«, 1902. č. 313.

Strana 13
Známky velkého stáří práce Kristiánovy. 13 a zpět povolání Drahomíry Václavem slovy: »Sed hec cuncta qualiter gesta sint, ob sui enormitatem praetereuntes, cepta prose- quamur.« A jiné místo, kde bezděčnost poznámky ukazující na dobu sv. Václavovi zcela blízkou je ještě nepochybnější, najdeme tam, kde Kristián vypravuje o potrestání vrahů Václavových. Líčí totiž (jak poznáme, čerpaje z jiné legendy), jak všichni, hroznými tresty stiženi byvše, pomřeli a jak celý rod jejich byl vyhuben. »Si qui vero supersunt« pokračuje pak, zbývají-li někteří, žijí-li tu ještě, dobývati si musí živobytí vlastníma rukama (str. 220). A to vše, musíme se tázati, byl by neznámý falsátor z konce 12. nebo poč. 14. st. rafinovaně smyslil, snesl, skombinoval, aby sepsání svému dodal autority velkého stáří? Není možná! Nenalezli-li jsme v jednotlivostech líčení Kristiánova nic, co by svědčilo patrně o pozdějším vzniku jeho, pozdějším než doba biskupování Vojtěchova, shledali-li jsme naopak, že celá řada dat, zpráv a zmínek přímo nebo nepřímo na tuto dobu ukazuje, po- znáváme i z celku jeho vypravování, že je to pramen prvého řádu, t. j. časově velmi blízký událostem, jež líčí. Historický obsah toho vypravování je zajisté tak bohatý a cenný, jako v žádné jiné legendě o sv. Václavovi, t. zv. Vostokovovu slovanskou legendu, která však thematem svým objímá jen část programmu Kristiánova, vyjímaje. Je i v Kristiánově práci legendárního, jak poznáme, dost a v tom i věci prozrazující již vliv vzrušené nebo romanticky na- laděné fantasie, ale i v této příčině je naše legenda konečně mnohem střízlivější, než legenda Gumpoldova, hlásící se přece do let sedmdesátých až osmdesátých 10. století. Kdežto však v Gum- poldovi historie vedle legendy ustupuje cele do pozadí, převládá v Kristiánovi obsah historický nad legendárním a je v něm tolik střízlivého výkladu a tolik rozumové motivace, že dílo Kristiánovo lze nazvati pragmatickou historií moravsko-českou od počátků křesťanství až do umučení Václavova, doplněnou a okrášlenou vy- pravováním o zázracích nad těly sv. Ludmily a sv. Václava. Kristián zajisté vypravuje nám dosti obšírně a správně dějiny po- křestění Moravy skrze Cyrilla a Methoda, a motivuje-li zkázu Mo- ravy legendárně, z klatby Methodovy, zná naproti tomu zradu, jíž se dopustil Svatopluk na svém strýci, Rostislavovi (jména tohoto však neuvádí). České dějiny zahajuje krátkým úvodem od dob báječných, Libuše a Přemysla počínaje, a tu, jak poznáme, je samostatným, na Kosmovi zcela nezávislým pramenem. Pak ná- sleduje obšírnější, legendárně zbarvený, ale v podstatě pochybnosti nevzbuzující výklad o pokřestění Bořivoje Methodem u dvoru Svatoplukova, dále vypravování podobného rázu o povstání Čechů proti Bořivojovi a zvolení knížete Strojmíra, v dlouhém exilu za-

Strana 14
14 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. pomenuvšího česky, a vypuzení jeho, pak teprv (v 3. kapitole) historie Spytihněva a Vratislava a sv. Ludmily, také převahou dějepisná a zprávami svými kryjící se s vypravováním nejstarších a nejlepších legend. Ludmila líčena tu více jako zbožná paní a kněžna než neobyčejná světice, Drahomíř je ovšem křesťanka zášť její k Ludmile vyložena prostě žárlivostí na to, že velmoži svěřili Václava a Boleslava vychování Ludmilinu, nikoliv Draho- mířinu, a z obavy, že Ludmila chce vyrvati Drahomíře vladařství v zemi. Na to následuje část čistě legendární, sen mladého Václava a výklad jeho, potom umučení sv. Ludmily, vypravované v slovné shodě s jinou legendou, již Tomek kladl do 10. st., a pak teprv obšírná historie sv. Václava s vypravováním zázraků, jež se dály nad tělem jeho. I tato, hlavní, skoro dvě třetiny celku zaujímající část práce Kristiánovy, řadí se způsobem, jakým sv. Václava umučení jeho a zázraky jeho líčí, k pramenům st. 10. Podrobněj se o tom ovšem přesvědčíme srovnáním naší legendy se všemi le- gendami a prameny ostatními, křížovým výslechem Kristiánovým, jenž stáří a cenu díla jeho stanoví konečně. II. Kritika vnější. A. Legendy o sv. Cyrillu a Methodu. Všimněme si nejdřív poměru Kristiánova k legendám o sv. Cyrillu a Methodovi. Zdá se nám především pravděpodobným, že Kristiánovi literatura staroslovanská nebyla cizí. Vypravuje o ustanovení Methodově, aby mše a jiné kanonické hodinky byly zpívány v kostelích slovansky (»publica voce resonare«1) je v ruko- pisu), dodává: quod et usque hodie in partibus Sclavorum a plu- ribus agitur, maxime in Bulgariis, multeque ex hoc anime Christo domino acquiruntur (str. 200.). Není příčiny, proč bychom tvrzení jeho o rozšíření slovanské bohoslužby nevztahovali i na české Slo- vany a nepředpokládali tak znalost její a písma jejího i u Čecha Kristiána; víme přece určitě, že sv. Václav (a tady lze generali sovati: synové knížecí) slovanskému písmu musil se učiti vedle latinského. Pozorujeme zároveň, že Kristián je přítelem slovanské liturgie; uvádí také s patrným souhlasem důvody Cyrillovy, jimiž bránil slovanského jazyka v bohoslužbě před papežem a mudrci a správci církve, uvádí i svolení papežovo k zpívání (zde: ymni- zari) mše a hodinek v jazyku slovanském. Ale známých nám slo- vanských legend o Cyrillu a Methodovi Kristián patrně neznal 1) Toto »publica voce« lze přeložiti »řečí lidovou«. Měl jsem je za nemožné (ČČH., 398), tvrdě, že má býti »sclavonica voce«, jak to má vskutku legenda »Diffundente sole« (Fontes, I., 191), jež toto místo vzala slovně z Kristiána. Ale Dobrovský, Cyril und Method, 41 upozorňuje, že v lepším rkp. Dif. sole je také »publica voce«.

Strana 15
Legenda moravská a Kristián. 15 a ovšem také sotva znáti mohl: vznikly zajisté daleko od země moravské a české, a kdyby i žití sv. Cyrilla, jak za to má Jagić, napsáno bylo Methodem, snad na Moravě, nezbude přece než za to míti, že v Moravě nezdomácnělo. To platí ještě větší měrou o legendě bulharské. Ale že Kristián nějaké, a to snad i slovanské skládání o historii Cyrillově a Methodově před sebou měl a jeho užil, to zdá se mi vysvítati ze shod, jež lze konstatovati mezi Kri- stiánem a t. zv. moravskou (latinskou) legendou o sv. Cyrillu a Me- thodovi, pokládanou dosud za dílo 14. st. (Fontes, I., 100—107). Legenda tato byla vydána (r. 1668) Bollandisty z rukop. be- nediktinského kláštera blaubeurnského ve Wirtenbersku ke dni 9. března.1) U nás psal o ní nejdříve Středovský (Sacra Moraviae historia sive Vita SS. Cyrilli et Methodii; Sulzbach 1710); Dobrov- 2) ský podal o ní kritickou zprávu v svém »Cyrill u. Method« r. 1823 na základě rukopisů olomúckého a pražského. Po třech letech ji vydal3) v pojednání »Mährische Legende von Cyrill und Method« a maje za to, že je z části založena na Kristiánovi, položil ji do 1. pol. 14. st. Vydání pozdější, v tom i Perwolfovo ve Fontes, I., jsou založena na Dobrovském. Moravská legenda obírá se svým thematem obšírněji; pro- dlévá déle při Cyrillovi, zejména při jeho působení v zemi cha- zarské (o tom Kristián nemá zmínky), za to kratčeji než Kristián prodlévá (v posledním odstavci svém) při vypravování o pokřtění Bořivoje Methodem. Moravská legenda nezmiňuje se o tom, že (slovanská) písmena, Kristián fakt ten zná, Cyrill vynalezl nová v Kristiánovi přichází Cyrill na Moravu jakoby bez vyzvání Mora- vanů, moravská legenda ví, že byl knížetem povolán, v moravské legendě je vývoj událostí komplikovanější, ač nikoli správnější než v Kristiánovi, jenž líčí věci asi tak: Cyrillovo (a Methodovo) pů- sobení na Moravě ve prospěch křesťanství a slovanské liturgie, jeho příchod do Říma »causa devotionis«, tam obrana slovanského jazyka před papežem a ostatními »sapientibus et rectoribus ec- clesie«. V Římě sv. Cyrill stává se mnichem, na Moravě zanechává Methoda, jenž od knížete (patrně ještě Rostislava) dosazen za arcibiskupa se 7 suffragány. Dále vypravuje Kristián o různicích na Moravě, o povstání Svatoplukově proti strýci, o nedbalosti nového panovníka Svatopluka k napomínání Methodovu a o klatbě Methodově na Moravu a následcích jejích. Legenda moravská však ví, že Cyrill a Method zůstali na Moravě 4 a půl léta, že byli povoláni papežem Mikolášem do Říma, že Cyrill před Hadri- ánem bránil slovanskou liturgii. Odtud až do klatby Methodovy, kterou mor. legenda také zná (ale praví, že vydána byla proti 1) Martii sv. II., str. 22—23. — 2) Str. 14—26. — 3) Zatím jí otiskl podle Bollandistu i Schlözer v svém Nestoru, III., 154. — 4) Str. 9—50.

Strana 16
16 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. Svatoplukovi, jeho satellites a jeho zemím;?) Kristián, Ze proti zemi a obyvatelüm jejím), se oba prameny v podstaté shodují — tedy i moravské legendě je Method biskupem ještě za Rostislava, jinými slovy jeho cesta do Říma a návrat jako biskupa na Moravu náleží ještě do doby Rostislavovy. Legenda mor. však pokračuje, vypravujíc o opětné cestě Methodově do Říma, prý pro tělo Cy- rillovo, a pokusu je tajně unésti, o lítosti Svatoplukově, jež způsobila, že Method byl zpět povolán do Moravy, a pak o pokřtění Bořivojově. Znamenité tyto rozdíly věcné vylučují asi domněnku, oba prameny souvisely spolu přímo, Ale řada nápadných shod zase k souvislosti ukazuje; z formy jich zdá se také patrno, druhému. že by že by jeden byl pramenem že tu čerpaly oba prameny ze společné předlohy. Hlavní takové a nejobšírnější místo je toto: Kristián. Illo (Cyril) humiliter satisfaciente illis (papez, sapientes et rectores), nec omnino eos mitigare valente, arrepto psalterio versum psalmi- graphi in medium recitavit, quo dicitur: omms spiritus laudet do- mnm. Et ipse versui alludens: si, inquit, omnis spiritus laudet do- minum, cz s, patres electi, f7o- hibetis missarum solempnitatem mo- dulare sclavonice? seu alia queque de latino vel graeco verbo eorum vertere in sermonem? .SZ enu qui- vissem ullo modo suóvemie populo 4 ut ceteris nmacionibus lingua latina vel graeca, omnimodo id non jresumpsissem. Sed cernens popu- Jum dure ceroicis fore et ommino pdiotas et 2gnaros ozarum det, so- Jum hoc ingenium omnipotente deo cordi meo inspirante comperi, per quod eciam multos ili acquislot. Quapropter ignoscite mihi, Patres et domini: siquidem et b. Paulus apostolus doctor gencium in epi- stola ad Corinthios inquit: loqui n... (str. 106). missarum solennia et horarum. . in.... principem et suos satellites, et Rídké to slovo znamená tu limites, pfeloZil »komonstvo« — s odkazem na Du Cange!— Legenda moravská. Cum autem pro hujusmodi insti- tutione plus et plus inter eos cres- ceret altercatio, B. Cyrillus dictum Davidicum attulit in medium dicens: Scriptum est enim: owmzs Spiritus laudet Dominum. Etsi omnis Spi- ritus laudendo magnificat Domi- num, eczr me prohibetis sacra ho- rarum?) solemnia Sclavonice mo- dulari? Siquidem si quivissem uh populo alter aliquomodo, ut ceteris nationibus, subvemire im lingua graeca vel latina, ommino quae reprehenditzs uon. sanxissem. Sed quia idiotas viarum dei tota- Aer veperiens eos et ignaros, so- Zum hoc ingenium almiffua S. Spí ritus gratia cordi meo imspirante comperi, per quod etiam Deo innu- merosum populum acquismi, Qua- propter. Patres et Domini, cogitate consultius, si banc institutionis meae normam expediat immutare. 47 z/ audientes et admirantes tanti viri industriam, et fidem, studiosa deli- beratione praehabita, — s/a/zerazt in omnes ejus eades terras (Du Cange); Perwolf *) Rüznoétení: sacrarum 

Strana 17
Legenda moravská a Kristián. 17 linguis nolite prohibere. 47 Z/ kec audientes et admirantes tanti viri fidem, auctoritate sua statuunt et firmant supra dicto sermone parti- dus in illis missarum solempnia ce- ferasoe canonicorum horas ymmizarvi (200—1). supradicto sermone!) in illis par- Zbus, quas b. Cyrillus deo acqui- sierat et sicut statuerat, cazon:cas horas cum missarum solemnis ita debere deinceps celebrari (str. 104). Ostatní dvě místa sem náležející jsou menšího rozsahu. Druhé (v legendě moravské) mluví (v Kristiánovi) o Cyrillovi: Kristián. et cooperante divina gracia, post- quam illos Christo lucratus erat, etiam apices vel caracteres novas conperit et vetus novumque testa- mentum 27uraque alia de greco seu latino sermone sclavonicam zn lin- euam transtulit. Missas preterea, ceterasque canonicas Aoras im ec- clesia publica voce resonare statuit, quod et usque hodie in partibus Sclavorum a pluribus agitur, ma- xime in Bulgariis, multeque ex hoc anime Christo Domino acquiruntur (str. 200). Sed quia ab ipso mundi exordio, vetiti postquam sumpsit amaritudi- nem prothoplastus pomi, seminarium discordie ,.. humani generis ini- micus usque ad presens fundere non desistit, ac dolens Popaz/um Suis scmper seroicus mancipatum sibi subtrahi verogue regi Christo domino azqzrz, totus zeguiciarnm armis indutus... superbie ac ava- ricie tela parat zz /autum, ut Zwa- topule, qui erat nepos principis vel regis religiosi, quique institutor et rector totius christianitatis seu re- ligionis benignus extiterat, ipsum avunculum suum insidiis appetitum o Cyrillovi a Methodovi, prvé Legenda moravská. Cumque viri Dei ipsum Regem (!)?) cum populo suo religiosa solicitu- dine ad fidei lumen omnino pro- vocassent, ilis deinde vetus et no- vum testamentum vigilanti cura exponentes et informantes eos, plura de Graeco. et Latino trans- ferentes, in. Sclavonica hnugua ca- "onicas horas ct missas in ecclesia Dei publice statuerunt decantare (str. 103). Cernens autem ludificator ani- marum diabolus Popaum suzs sem- per mancipatum seroitüs sibi sub- traki et vero regi Christo Jesu applicari, mequitiarum | indutus armis ad tantam malignitatis deo odibiles excitavit perfidiam, z7 se- ditiosus Swatopluk princeps doli, cum sibi adhaerentibus fraudum complicibus saeviret z% (fantum, quod religiosum principem av culum suum occulti potione veneni appeteret occidere, quatenus in loco ejus posset regnare. Sed pius Rex sumpto ignoranter lethali potu, divina se protegente gratia, nil no- ') Rüznoctení: et ordine. — ?) VySe iegenda moravská tvrdí určitě, Ze Cyrill a Method Rostislava pokitili! 2 

Strana 18
18 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. regno pelleret, visu privaret vi- tamque eius veneno conaretur au- ferre. Sed hausto ille pestifero potu, protegente se divina gracia, nil adversi patitur. Dehinc Zwatopule tyrannide suscepta, fastu arrogancie inflammatus . .. (201). civum sensit in corpore. Postquam vero devotus rex fuisset naturali morte defunctus et Swatopluk reg- num Moraviae gubernaret... (str. 105). Zde všude je souvislost ovšem očividna, ale zdá se mi zároveň patrno, že jeden pramen nečerpal z druhého přímo; slovný výraz téže myšlenky, téže věty rozchází se dosti značně; je li slovná shoda na několika místech, není jí více, než jak vídáme u dvou rozličných překladů téhož originálu. Mám krátce za pravdě- podobné, že tu obě legendy měly před sebou neznámý dnes slo- vanský originál a obě svým způsobem jej do latiny převedly, ale nevylučuji ani druhé eventuality, že jeden pramen čerpal přímo z druhého. Jde nyní o otázku, který z obou je mladší. Shodu s žitím Cyrillovým najdeme v Kristiánovi jen nepatrnou tam, kde se cituje sv. Pavel: i ne branite glagolati jazyky,1) loqui lingwis nolite prohibere — slova ta jsou i v legendě mo- ravské, ale na jiném místě než u Kristiána, před místem, jež jsme citovali napřed. Legenda moravská v prvé své části, kde líčí historii Cyrillovu a Methodovu až do příchodu jejich do Říma, je z dvou třetin slovným téměř opakováním italské legendy (jež se klade do 9.—11. st.); druhá, větší polovice její, v níž právě jsou cito- vaná námi místa, shodná s Kristiánem, část to vyplněná nábožnými rozjímáními, nesouvisí s legendou italskou nikterak, ale hlásí se svým rázem k slovanským pochvalným slovům, legendám a pro- logům o sv. Methodu a Cyrillu — celek je, jedním slovem řečeno, kombinace italské legendy s domácí tradicí, nepochybně aspoň z nějaké části slovanským písmem zachovanou (to je hypothesa prvá) anebo s Kristiánem. A tu je zajímavo, že právě ty věcné rozdíly, to datové plus, jež jsme v legendě Moravské postřehli — odtud na rozdíl od Kristiána, je vzato z legendy vlaské (skoro do slova) již samé představení Cyrilla čtenáři, odtud je historie jeho působení mezi Chazary, odtud zpráva o po- volání Cyrilla na Moravu z Cařihradu, zpráva o 41/2letém po- bytu bratří na Moravě, odtud (s vlastní však, ač nesprávnou moti- vací) zpráva o povolání bratří papežem do Říma. Kristián italské legendy nezná; jeho shoda s moravskou legendou týká se jen těch partií jejích, kde patrna je v ní předloha jiná. Po všem tom lze míti tvrzení, že Kristián z moravské legendy nečerpal, za dokázané naprosto. Moravská legenda je patrně mladší než Kristián.2) 1) Fontes, I., 34 — 2) Z vnitřních známek lze pramen tento nesnadno datovati, neboť důležitější, menší část, jak jsem pravil, je skoro slovné opako-

Strana 19
Legenda moravská, legenda vlaská a Kristián. 19 Víme-li to, je otázka, zda moravská legenda je založena na Kristiánovi nebo spolu s ním na ztracené předloze, snad slovanské, pro nás již podružnou, ale máme za to, že Kristián moravské le- gendě pramenem nebyl. Jednak proto, že legenda šíře založená ne- mohla dobře užiti stručnějšího vypravování Kristiánova, jež je jen úvodem k historii jiné, jednak proto, že autor moravské legendy opisoval své prameny, jak patrno ze srovnání s legendou italskou, z největší části zcela mechanicky (a jeho shody s Kristiánem tak úplné formální závislosti neprozrazují), jednak proto, že v moravské legendě je mnohé nesprávně, co je u Kristiána dobře. Užil-li autor moravské legendy v čem Kristiána, mohlo by to býti snad jen v zmínce o křtu Bořivoje a 30 jeho průvodčích Methodem. Ale místa výše citovaná, společná Kristiánovi i moravské legendě, jak po všem skončiti a uzavříti asi můžeme, vzata byla oběma ze spo- lečného pramene, možná že slovanského vypravování o boji Cyrillově za slovanskou liturgii v Římě a o protivenstvích, jež zakusil Method na Moravě V tom vypravování byla zmínka o povstání Svatoplukově proti strýci a o kletbě, kterou vydal Method na zemi moravskou vání legendy italské, druhá, větší je skoro samé zbožné rozjímání V této však nalézáme místo, že sv. bratří na Moravě »perlustrabant civitates, vicos et oppida« — to by ukazovalo nejdéle do 12. st.; pozdější rukopisy měly již k lepšímu porozumění za nutné položiti vedle vicos: villas (str. 102). Zajímavo také je, že autor skoro mechanicky opisující měl za nutné ke zmínce legendy italské o za- jatcích (captivi), jichž propuštění od Chazarů si sv. Cyrill vyžádal, dodati za captivos »servituti deditos« a za dimitterent: liberos. I toho by mohlo býti užito za doklad vzniku do konce 12. st. K určité stopě nevede také zvláštní způsob, jakým autor vynechával z legendy italské a jak na několika místech fakta pře- dělával: vynechal zmínku svého pramene, že Moravané byli křesťany již před příchodem slov. apoštolů, vynechal, že přinesli do Moravy evangelium do slovanštiny přeložené (!), vynechal jméno Rostislava knížete, vynechal, že jdouce do Říma zanechali v zemi knihy k církevní službě potřebné, vynechal, že v Římě byl Method a žáci jeho vysvěceni, vynechal o smrti Cyrillově a pohřbu jeho. Dodal naproti tomu, že apoštolé, než přišli na Moravu, pokřestili Bulhary a že papež je do Říma povolal proto, že se odvážili kanonické hodinky zpívati slovansky (nesprávně ovšem). Legendární vypravování v druhé části práce o Methodově tajném zdvižení těla bratrova v Římě a útěku s ním atd. ukazuje na pozdější původ. V jedné partii na legendě ital. nezávislé tvrdí autor, že kníže (Rostislav) a Moravané byli od Methoda pokřtěni (ovšem také nesprávně). Legendista, ačkoliv měl před sebou dobrý pramen, legendu vlašskou, podal obraz působení Methodova a Cyrillova mnohem nesprávněji než Kristián — ten neví nic o křtu Rostislava Methodem, nepraví, že sv. Cyrill obrátil Bulhary ke křesťanství (tvrdí jen, že byli dřív křesťany než Moravané), klade důraz na slovanské písmo, správně motivuje cestu Cyrillovu do Říma a nemá vůbec tolik legendárního. Celkem však mám za nemožné datovati leg. moravskou později než do 12. stol. — omyly její o počátcích křesťanství na Moravě by však nestačily za důvod proti datování ještě něco zpátky. Vročení Dobrovského zakládá se jen na předpokladu, že Kristián je ze 14. st. Dobrovský má za to, že moravská legenda je legenda italská + Kristián, a proto ji musí datovati aspoň do 1. pol. 14. stol. Vrácením Kristiána století desátému odpadá také toto vročení Dobrovského a založené na něm výklady Ginzlovy a Götzovy.

Strana 20
20 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. Předpokladem tímto 1) obdrželi bychom nový, dosti důležitý příspěvek k historii Methodově a historii slovanské liturgie na Moravě. Je známo, že právě posloupnost událostí po prvém návratu Methodově z Říma (kdež Method podle legendy déle pobyl), nelze z pramenů známých stanoviti bezpečně — jediný pramen, žití Methodovo, je tu dosti nejasné. Podle něho žil by Method po návratu z Říma v knížectví Kocelově; legenda moravská a Kristián shodují se v tom, že vrátil se na Moravu ještě za vlády Rostislavovy. Známý list Hadriánův, jakýsi velký kreditiv, jejž Method dostal od papeže na zpáteční cestu k Slovanům, adressován je vskutku: Rostislavovi, Svatoplukovi a Kocelovi. Mám za to, že můžeme obojí tvrzení dobře spojit, že Kocel vyžádal si vysvěcení Methoda biskupem pro (nebo: také pro) Pannonii, že však Method proto Mo- ravě nebyl odcizen a že se také na čas tam odebral. Dlouho ovšem tyto styky s Moravou za Rostislava trvati nemohly — povstání Svatoplukovo proti strýci ve spojení s Franky musilo obmeziti Methoda výhradně na Pannonii a brzo i tam byl Method bavor- ským biskupům a patronu jejich, králi Moravskému, nepohodlným. Ano nerozpaku,i se jíti ještě dále a kombinovati na základě nového pramene našeho, že Method vrátil se r. 868—869 na Mo- ravu, t. j. do Rostislavovy části moravské říše a že jej ke Kocelovi zapudil teprv boj Svatoplukův s Rostislavem, obsazení Moravy Rosti slavovy od Franků, a že teprv potom žádal Kocel papeže, aby Methoda ordinoval biskupem Pannonským.2) O klatbě Methodově nad Svatoplukem neví žití Methodovo také nic, ale že v této příčině pramen námi předpokládaný lze dobře obhájiti, to dosvědčuje legenda bulharská; zároveň nabýváme nového dokladu k souvislosti této domnělé předlohy Kristiánovy se slovansko řeckou tradicí. Legenda bulharská vypravuje o ne- přátelském chování Svatoplukově k Methodovi, tvrdí, že Method proto varoval a hrozil Svatoplukovi, že bude-li lnouti ke kacířům, bude sám a všichni poddaní jeho zahubeni, kořistí a plenem ne- přátelům (srv. Kristiána), což že vše stane se po smrti jeho. Tvrdí dále, že Method Vichinga i se sborem bláznících s ním odevzdal satanáši k prokletí.3) Že k takové klatbě došlo, to zdá se plynouti i z žití Methodova, z citovaného tam listu papežova: aby, koho proklne, byl proklet. Ale plnou jistotu, že Method vydal na Moravě kletbu, a to- 1) Článek tento byl již vysázen, když se mi dostalo do ruky Holder- Eggerovo vydání Menkenovy legendy v MG. Ss., 15 (z 1885). Tam v stručném úvodu vysloveno je totéž mínění, jež jsem se výše pokusil obhájiti (o ztra- ceném společném pramenu Moravské legendy a Kristiána), ale je pověděno v jiné souvislosti. Holder Egger slíbil o tom práci zvláštní, jíž však dosud nevydal — 2 Srv. k tomu Jagić, že Method nešel na Moravu a proč asi, v Ent- stehungsgeschichte 24. — Ve shodě s neznámým naším pramenem je i leg bulharská (Fontes, I., 80). Doslovný výklad žití Methodova by ovšem naší kombinace nepřipouštěl. Srv. i Snopka, Hlídka, 19,792. — 3) Srv. Fontes, I., 83, 85.

Strana 21
Nové zprávy k dějinám Methodovým. 21 patrně na Svatopluka a národ jeho, podává nám nedatovaný list papeže Štěpána V. k Svatoplukovi, list, jenž je odpovědí na některé otázky Svatoplukovy a na stížnosti proti Methodovi. »Slyšeli jsme s velkým podivením«, píše papež, »že Method pečuje nikoliv o vzdělání v pravdě (edificacio) ale o nesprávné učení (supersticio), nikoliv o pokoj, ale o svár. Je-li tomu tak, jak jsme slyšeli, za vrhujeme úplně jeho nesprávné učení. Kletba však padne zpět na hlavu toho, kdo ji na potupu katolické víry byl vydal. Ty však a národ tvůj budete před soudem Ducha sv. bez viny, budete-li jen státi k neporušené víře, které učí svatá církev římská.« 1) Tak s pomocí Kristiánovou uvědomujeme si důležitý fakt z historie Metho- dovy na Moravě, jenž zůstal dosavadním bádáním nepovšimnut,2) protože zprávy o něm nezdály se dosti určité, poznáváme zároveň, 2) Srv. Wattenbach, Beiträge zur Gesch. der christl. Kirche in Mähren u. Böhmen (1849), str. 46—47 (také u Pastrnka, Dějiny slov. apošt., str. 264). »Anathema uero pro contemnenda catholica fide qui indixit, in caput redundabit eius. Tu autem et Populus tuus sancti spiritus iudicio critis innoxii ...« — 2) Jediný Wattenbach (1 c., str. 26, 27), nálezce a vydavatel listu Štěpána V., spojil zmínku tohoto listu o kletbě Methodově se zprávou moravské legendy (nikoliv ovšem Kristiána). Nejnovější práce však zmínce o klatbě patrně nerozuměly. Jagic (Zur Entstehungsgeschichte der kirchen- slav. Sprache, 50) překládá: Das Anathema, welches er dem katholischen Glauben, um ihn zu verachten, angekündigt, werde auf sein Haupt zurück- fallen. A Pastrnek potom také (str. 127): »Kletba pak za pohrdání kato- lickou vírou padne na hlavu toho, jenž je projevil.« Jak by mohl Method vydati nebo ohlásiti (indicere) klatbu na — katolickou víru, snad na dogma filioque? Z věty následující je zřejmo, že to byla kletba na Svatopluka a národ jeho, byla to asi i kletba na Wichinga a tudy upření mu schopnosti zastávati dále důstojenství biskupské. Listem svým papež zajisté zároveň Wichinga re- habilituje. (Pastrnek se mýlí, že jej biskupem ustanovuje; Wiching již je bi- skupem před tím, patrně pod Methodem; papež jen jej, shledav jeho pravo- věrnost, posílá Svatoplukovi zpátky a nařizuje, aby jej přijali jako řádného biskupa, na němž, jak domysliti si třeba, neshledáno viny; zde se uchýlil Pastrnek k svému neprospěchu od Jagiće.) — List Štěpánův je známý sporný list, jímž se přísně zakazuje čísti mši slovansky a tvrdí, že Method (papeži Janovi VIII.) v Římě přísahal, že toho činiti nebude, a nyní přece činí. Hlavní záhada jeho tkví v tom, že list, jenž je bez data, musil býti vydán (je li datum života Methodova, že Melhod zemřel 6. dub. 885, správno) teprv někdy počínaje zářím r. 885 (kdy nastoupil Štěpán V.), tedy aspoň pět měsíců po smrti Methodově a že přece mluví o Methodovi (jinak toho vykládati tuším nelze) jako ještě živém. Pochybovati však o jeho pravosti, jak činí i Jagic (1. c., str. 49 sq), je omylem zbytečným a neobhajitelným. Neobhajitelným proto, že hlavní místa listu máme dolože na současnou instrukcí pap. Štěpána V. danou poslům na Moravu, jejíž pravost neodvážil se popírati nikdo, a zby- tečným proto, že popřením listu Štěpánova záhadě otázky pranic se nepomůže. To hlavní, oč jde, totiž že pap. Štěpán V. přísně zakázal čísti mši slovansky a tvrdil, že Method přísahal papeži Janu VIII., že mše slovansky čísti nebude, je přece s plnou určitostí pověděno také v nepochybné instrukci Štěpánově poslům k Slovanům (t. zv. commonitoriu). Pastrnek užívá ve vypravování listu Štěpánova jako pravého, ale níže (str. 130—1) připouští, že se stal papež obětí mystifikace, a konečně nerozhoduje se pro žádné mínění určitě.

Strana 22
22 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. že Kristián čerpal z velmi dobrého pramene. Spisovatel této před- lohy Kristiánovy, žijící někdy v prvé polovici 10. stol., kdy zkázu Moravy měl před očima, mohl zcela snadno podati obraz klatby a hrozných následkův jejích tím způsobem, jak jej nalézáme u Kristiána: Kristián snad ještě barev přidal, neboť srovnání Methodova boje s bojem Vojtěchovým v Čechách mělo u něho vyzníti výstrahou vrstevníkům. Tak by z předlohy Kristiánovy zbyla jako pochybná jen zmatená zpráva o povstání Svatoplukově proti Rostislavovi (že jej ze země vyhnal, zraku zbavil a chtěl i otráviti; jed však že Rostislavovi neuškodil) — víme zajisté z ně- meckých annálů, že Rostislav byl zraku zbaven a uvězněn teprv od Franků, když soud německých a slovanských knížat vyřkl nad ním ortel smrti. Při tom hrál jistě Svatopluk vynikající úlohu. Ale i tak se zpráva Kristiánova obhájiti nedá — spokojme se faktem, jenž stáří pramene jistě není na ujmu, že zde Kristián čerpal z pramene svého špatně 1) nebo že nebyl dobře zpraven. Zmínku o 7 suffragánech Methodových lze do jisté míry hájiti tradicí, v Pa- sově a asi v celém Bavorsku v 10. stol. živší, o sedmi suffragánech biskupa prý loršského (Laureacum na Dunaji; zde bylo v době římské sídlo biskupské, jež pak přeneseno do Pasova) v Pannonii a Moesii »v době Římanů a Gepidů«.2) Snad působila tradice tato na omyl Kristiánův, ale možné je i, že arcibiskup Method měl vskutku pod sebou sedm biskupů. Biskupů bylo ordinováno tenkrát mnohem více než v pozdějším středověku (srv. co výše jsme pověděli o chorepiskopech) a známý list Jana VIII. Svato- plukovi z r. 880 dovoluje Methodovi výslovně posvětiti ještě několik suffragánů mimo dva v Římě ordinované: ut cum his duobus a nobis ordinatis episcopis praefatus archiepiscopus vester ... per alia loca, in quibus episcopi honorifice debent et possunt existere, postmodum valeat ordinare. 3) Za papeže Jana IX. (898—900) vy- svěceni jenom v Římě pro Moravu arcibiskup a tři suffragáni — proč bychom nemohli věřit v sedm biskupů za Methoda? Potom by snad bylo lze redukovati tradici bavorskou o 7 biskupech v době římské na organisaci církve Methodovy v stol. 9. Tolik k zmínce o sedmi suffragánech — o jiné sporné otázce, křtu Bořivojově Methodem promluvíme níže v kap. IV., jež pojedná šíře o omy- lech Dobrovského v posuzování Kristiána. 1) Upozorňuji přece na rkp. breviáře olomouckého, jenž obsahuje tu část Kristiána, která mluví o sv. Cyrillu a Methodovi, a jenž je vydán Bollandisty k 9. březnu, str. 24: Et hoc in tantum, ut Swatopluk ... ipsum avunculum suum insidiis appetitum regno pellere (nikoliv: pelleret jako ostatní rukopisy Kristiána), visu privare, vitamque ei veneno conaretur aufferre. Sed hausto ille etc. Ale ovšem ani tento text neuspokojuje úplně. — 2) Srv. list biskupa Pelhřima Pasovského papeži z r. asi 974 a jiné dokumenty s tím souvisící v Urkundenbuch des Landes ob der Enns, II. (1856), Anhang. — 3) Erben, Regesta Boh, I. str. 17.

Strana 23
Omyly Kristiánovy. Dvě legendy o slov. apoštolích. 23 Opouštějíce moravskou legendu a předpokládaný neznámý pramen její, s Kristiánem společný, zmíníme se o jiné legendě o sv. Cyrillu a Methodovi, již uveřejnili Bollandisté r. 1668 v Acta Sanctorum k 9. březnu1) z lekcí starého breviáře Olomúckého. Počíná se slovy: Beatus Cyrillus natione Graecus — a končí místem o klatbě Methodově na Svatopluka a zničení země moravské (po- slední slova jsou: »usque in hodiernum diem deflent«), známým nám z Kristiána. Není to nic jiného než část z Kristiána slovně s nepatrnými změnami vypsaná,2) prvá kapitola Kristiána (podle vydání ve Fontes, str. 200—202), z níž vynecháno na začátku i na konci několik řádek. Jediný pozoruhodnější variant její otiskli jsme již v pozn. 1 na str. předchozí. P. Athanas ve svém vydání Kristiána z r. 1767 srovnal varianty její pod čarou; vydání ve Fontes, I. si breviáře olomúckého ani edice Bollandistů nepovšimlo. Z které doby rukopis olomúcký pochází, nepověděl však ani Dobrovský ani Bollandisté. B. Legendy o sv. Ludmile. Z legend o sv. Ludmile, k nimž nyní přistupujeme, abychom je konfrontovali s Kristiánem, nutno zmíniti se především o jedné, jež vydána byla — poprvé a naposled — od Bollandistů hned za legendou o Cyrillu a Methodovi (o které jsme právě mluvili). Oti- štěna je (na dvou sloupcích) z rukopisu kláštera augustiniánského v Böddeke v diecési Paderbornské 3); Bollandisté ji nazvali »Bohe- morum conversio per s. Methodium episc.« Počíná se slovy Pe- stilencie cladibus afflicti, qui nunc Slavi Boiemi, sub Arcturo po- siti . . . a končí: ut ei Methodius Pontifex prophetico ore prae- dixerat et quotidianis incrementis cum omni gente sua regnoque coagmentabatur. Není to opět nic jiného, než část Kristiána, a sice od počátku kap. 2. (podle vydání ve Fontes I.) na str. 202 až do 12. řádku kapitoly 3. na str. 204. Variantů je v ní hojně a poměrně důležitých; 4) povšiml si jich však jen P. Athanas ve svém vydání, jenž poměrně nejpilněji texty srovnával. Pro nás je důle- žito, že v zlomku tomto máme zachován text starší recense, aspoň 1) Druhý svazek března, str. 24. — 2) Na to ukázal již Dobrovský, Mährische Legende 6. — 3) Klášter ten, původně ženský, založen byl sv. Meinolfem († 847); poč. 15. st. byl osazen Augustiniány. R. 1803 byl zrušen; kam dostala se při tom knihovna, bude lze snad zvěděti z práce: Bessen, Gesch. des Bisth. Paderborn (Paderborn, 1820, 2. sv.). — 4) O Češích pohan- ských pověděno hned na počátku po slovech »sparsim vagantes« místo věty »terram solam incolebant« (Fontes I., 202): »Fructibus terrae suae sive aliis rebus suis destituti sunt.« Za slovy: ducem suum vel regem Swatopluc (navštívil Bořivoj; v 23. řád. kop. 2. ve Fontes) je zde plus: qui ab incepta pertinacia mitigatus, viam veritatis constanter apprehenderat, adiit, tunc temporis Mo- rauwe una cum Methodio Pontifice commorantem. Ke konci praví se o sv. Ludmile tuším lépe než v pozdějším textu:

Strana 24
24 z 12. století. Svatopluk sluje zde zajisté Zuentepulck, Hradec (Levý?) Gradicz. Ostatní varianty ve jménech jsou Zreimir místo Strojmír (a jméno jeho je do latiny přeloženo nikoliv »rege pacem« jako v pozdějších rukopisech Kristiána, nýbrž: »iudica pacem«), Liutmila. Zlaubor (Slavibor). Psow je korrumpováno ve Spew, třikrát pak je tu tvar Morawe (Morawe properantes a Morawe degens). Místo apud Teutonicos je zde: Teutones; na jednom místě ozývá se autor, jak to u Kristiána i jinde pozorujeme, slovem: inquam (»Hic«, t. j. Bořivoj, inquam, princeps primus fundator locorum sanctorum«). Co Bollandisté otisklik 9. březnu, je však jen částí delšího rukopisu; rukopis Bodecenský obsahuje celou tu část Kristiána, již ve vydání ve Fontes tvoří kapitoly 2—5, tedy celý život sv. Ludmily i s přenesením těla jejího do Prahy. Je to patrno ž poznámek Bollandistů v úvodě k edici legend o sv. Ludmile i z variantů, jež k svému otisku Bal- bínovy edice Kristiána uvádějí. 1) Příští vydavatel Kristiána musí vzácný rukopis tento vyhledati a užiti variantů jeho pilněji, než to mohli učiniti Bollandisté. Různočtení jimi uvedená shodují se v jed- notlivostech s textem rukopisu kapitolního, opravujíce většinou chyby zaviněné Balbínem samým. Ale vypravování o jednání Václavově s biskupem Řezenským o posvěcení kostela sv. Víta je v rukopise bodecenském zkráceno2) a vynechána je část pro- roctví Václavova na str. 207 (Fontes, I.) od slov »Porticus autem« až: »iam constat fuisse impleta« (celkem 18 řádek). — Konstato- váním tohoto staršího textu Kristiánova padá mínění Dobrovského, že Lžikristián psal až v 14. stol., samo sebou. Legenda o přenesení sv. Ludmily, kterou vydal Dobrovský v svém »Ludmila und Drahomir«, str. 68—76 z rkp. univer. 10 B 7 (pochází z 15. stol.), počíná se slovy: Recordatus aviae sue B. Venczeslaus a končí: cui est gloria in secula seculorum. Amen. Není to opět nic jiného než partie slovně vypsaná z Kri- stiána — je to druhá větší polovice kap. 5. ve Fontes str. 211 až 213. Dobrovský měl za to, že je to pramen Kristiánův, že Kristián toto vypravování slovně do své práce pojal. Ve vydání svém pod čarou také uvedl varianty z Kristiána. Jak nedostatečně J. Pekař: Nejstarší kronika česká. Zlomek u Bollandistů. Haec nimirum (sic) Liutmila sicut prius in errore gentilitatis immolando simulacris fervens extiterat ita post- modum imitando virtutes mariti sui, ad religionem Christianam conversa facta est ferventissima famula Christi. Suscepit igitur ex ea etc. 1) Srv. Acta Sanctorum, září, díl V. (vyšel r. 1655), str. 341 a dále až str. 363. — 2) Srv. Acta Sanctorum, I. c., str. 352, kde kratší znění tohoto textu je citováno a poznámku i na str. 363. Vydání ve Fontes I., str. 204. Que sicul par ei fuerat in errore gentilitatis immolando simulacris, ita et in religione christiana imitando, immo precellendo virtutes sui viri, facta est vera christi famula. Sus- cepit autem ex ea etc.

Strana 25
Rukopis Bodecenský. Leg. o přenesení sv. Ludmily. 25 odůvodnil své mínění, zřejmo z tohoto: Kristián počíná o pře- nesení sv. Ludmily vypravovati slovy: Recordatus deinde avie sue b. Wenczeslaus. .. Dobrovský k tomu v poznámce praví, že Kristián deinde dodal, aby získal spojení s předchozím textem svým. Ale hned na to praví legenda Dobrovským vydaná, že sv. Václav poslal kněze pro tělo sv. Ludmily »in praefatum castel- lum Tetin«. To ukazuje zajisté patrně na vypravování předchozí, to samo sebou by stačilo, aby Dobrovského legendu za část vy- trženou z většího celku označilo. Ale Dobrovský si pomohl vy- světlením, že prý zde autor odkazuje na předchozí v rukopise (10 B 7 legendu o sv. Ludmile, legendu »Diffundente sole«, kde je také řeč o Tetíně! To zajisté dostačí — připomínám ještě, že text Dobrov- ským vydaný je horší než text u Kristiána. V něm na př. pře- nesení sv. Ludmily klade se na pondělí 19. října (Kristián má: ve středu, feria IV); Dobrovský, aby ukázal nespolehlivost a po- zdější původ Kristiána, dával této chybě přednost před textem Kristiána samého, až později musil přiznati, že se mýlil. 1) Našel totiž ještě dva rukopisy své legendy o přenesení sv. Ludmily (rkpy univ. 12 A 22 a 13 C 1), v obou pak bylo podezírané Kristiá- novo: feria IV. Že však nové rukopisy tyto (přičísti lze k nim ještě jeden breviář, na nějž jsem přišel náhodou: 13 C 1 b) za část z Kristiána vyňatou hlásí se určitě, toho si Dobrovský již ne- povšiml. Ve všech třech těchto 2) rukopisech nalézáme totiž větu: »Quorum (t. j. poslů Václavových do Tetína pro tělo sv. Ludmily vyslaných) consiliis vnus ex eis, Paulus presbyter, obsistens, cuius et superius mencionem fecimus ... inquit«. To je doslova z Kristi- ána; věta proložená chybí jen v rkp. 10 B 7, z něhož Dobrovský svou domněle samostatnou legendu vydal. V rukopise tomto chybí ono »deinde«, na něž Dobrovský takovou váhu kladl — ale všechny tři naše rukopisy mají místo toho neméně významné: igitur! Tím tuším je omyl Dobrovského prokázán dostatečně. Zde to byl jen předsudek o Kristiánovi, jenž Dobrovského vedl k násilnému výkladu, že zpráva o přenesení sv. Ludmily byla 1) Srv. i níže v kapit. IV. — 2) V rkp. 12 A 2 je tato část Kristiána na2 f. 162a — 163b; končí se však již slovy: »petunt ecclesie ianuas« (uprostřed str. 212 ve Fontes I). V rkp. 13 C 1 a (není paginován; životy svatých jsou však srovnány podle kalendáře) jde táž část as o 12 řádek dále, až ke slovům: laude dignissimam iudicauerunt.« Toutéž část obsahuje rkp. 13 C 1 b (f. 183b — 184a). Rkp. 10 B 7 obsahuje tedy skoro o polovici více — Co dat o přenesení sv Ludmily se týče, má Kristián nalezení těla sv. Ludmily k 14. Kal. Nov., hora 12 (v edici ve Fontes je chybně: hora 2), feria 4; přinesení do Prahy »die tercio fer. 6. 12. Kal. Nov.« Rkp. 12 A 22 má však datum přinesení »die feria sexta, 16. Kal Nov.« Rkp 13 C 1 a má: »die feria sexta decima Kal.« a k datu na- lezení má »hora 12«. Tože datum (hora 12) má 12 A 22 i 13 C 1 b; při- nesení do Prahy udává: »die feria sexta, sextadecima Kal.« Nejspolehlivější, jak patrno, jsou přece data rukopisů Kristiána celého; bylo-li tělo sv. Lud- mily vyzdviženo 19 října, nemohlo býti do Prahy přineseno 17. řijna.

Strana 26
26 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. Kristiánovi předlohou. Předsudek tento, hájený v několika učených spisech Dobrovského, měl však zaviniti omyly daleko větší. Stano- visko Dobrovského, že Kristián je kompilátor 14. st., bylo přijato autoritou Dobrovského obecně. R. 1849 vydal W. Waltenbach z rukopisu kláštera Svatého Kříže (Heiligenkreuz) v Rakousích, pocházejícího z 12. st., legendu o sv. Ludmile, počínající se slovy »Mater beati Wenzlai quosdam proceres suos filios iniquitatis ... a končící se: »regnet deus per omnia secula seculorum Amen.« Je to jen vypravování o zavraždění sv. Ludmily a potrestání vrahů jejích; ve Fontes, I. je otištěno na str. 140—143. Je to táž legenda, kterou Dümmler 2) kladl do 12. st., pochybuje proto (a z jiných, zcela mylných důvodů) o tom, že by Ludmila již v 10—11. st. byla jako mučennice známa a uctívána, táž legenda, kterou vzal v obranu Tomek r. 1860 v Čas. Čes. Musea. Tam dokazoval Tomek, že legenda Wattenbachova je mnohem starší, že je z 10. st., ano že je starší než Gumpold.3) Vskutku není Wattenbachova »le- genda« nic jiného, než slovo od slova partie vyňatá z Kristiána, jen ku konci dvě věty na 10 řádcích jsou samostatným přípiskem, jenž chce kusu vytrženému z větší práce dáti ráz samostatného celku, především slušné zakončení,4) a na počátku tři slova: Mater beati Wenzlai... Co následuje: quosdam proceres suos, filios iniquitatis, Tunnam et Gomonem atd., je, jak praveno, věta za větou, slovo za slovem (jen někde je v pořádku slov nepatrná změna), celé tři sloupce opsáno z Kristiána, až ke slovům: »quorum pig- nora inibi detinerentur, deputaretur.« Zde není potřebí srov- náváním obou textů fakt ten dokládati — odkazuji jen na srovnání uvedené části Kristiána ve Fontes str. 207—209 s vy- dáním Wattenbachovy legendy str. 140 sq. V »legendě« Watten- bachově nalézáme tedy zase část rukopisu Kristiánova recense 1) V Beitraege zur Geschichte der christl. Kirche in Maehren u. Boehmen, str. 52 sq. - 2) De Bohemie conditione Carolis imperantibus, 20. — 3) Tomek, Svatá Ludmila a Čechy za jejího věku, str 263 sq. Důvody jeho mohou nás zajímati: 1. Zpráva o vyhubení rodu Gomonova a útěku celého příbuzenstva Tumnova ukazuje k době starší Kosmy. 2. Legenda neví ještě nic o přenesení těla sv. Ludmily z Tetína do Prahy. 3. Z jednoho místa u Kosmy se zdá, že Kosmas ji znal a nepřímo užil. Legenda je starší než Gumpold, jenž Dra- homíř nazývá pohankou; v legendě je Drahomíř křesťankou. O velkém stáří jejím svědčí konečně srovnání se slov. legendami. — 4) Kristián zajisté vypravuje dále, v přímé souvislosti s předchozím, o basilice Drahomírou vystavěné, že když byla dohotovena, pojímala velká hrůza ty, již tam vstu- povali, a že děly se tam velké zázraky ale »legenda« Wattenbachova při- dala si tento konec: Sed non est sapientia, non est prudentia, non est con- silium contra dominum. Prevaluit divina virtus in miraculis et nichil profuit invidiosa malicia interfectricis illius, quae martyris sanctae (dřív, v shodě s Kristiánem, beatae!) Ludmilae obscurare merita et Christi contegere nitebatur miracula. Pro his omnibus victricem manum eius laudemus, qui semper triumphat in sanctis suis, qui est laudabilis et gloriosus in secula, qui in trinitate perfecta vivit et regnat deus per omnia secula seculorum. Amen.

Strana 27
Legenda Wattenbachova a Kristián. 27 starší, již z 12. st., a tím zase důkaz, že Dobrovského datování Kristiána do 14. st. je omylem. Slovná shoda »legendy« Wattenbachovy s Kristiánem byla ovšem každému patrna od počátku,1) ale po důkazech Dobrov- ského, že Kristián psal v 14. st., neodvážil se nikdo tvrditi, že partie s Kristiánem slovně se shodující, napsaná však v 12. st, je částí Kristiána! Nezbylo než pomoci si týmž způsobem, jehož užil Dobrovský, srovnávaje legendu o přenesení sv. Ludmily s Kristi- ánem — Kristián prý legendu Wattenbachovu slovně pojal do své kompilace. Bollandisté, jimž rukopis v Heiligenkreuzu byl dobře znám,2) prohlásili »legendu« Wattenbachovu ihned za část vzatou z Kristiána. Pravda tato padla za obět omylu Dobrovského: Bü- dinger 3) prvý prohlásil legendu Wattenbachovu za pramen Kristiána a s ním i Dümmler i Tomek i Emler považovali ji za legendu samostatnou (jíž potom užil Kristián), rozcházejíce se pouze v úsudcích o stáří jejím. Teprve nejnověji Holder-Egger ve svém vydání legendy Menkenovy pronesl zase mínění, že zlomek Watten- bachův je částí Kristiána — bližšího výkladu však nepodávaje a Kristiána maje za kompilaci 12. st.4) U nás zůstalo mínění toto, ostatek ničím nedoložené, neznámo. Texty zlomku Wattenbachova a Kristiána jsou, jak pověděno, až na nepatrné změny v pořádku slov stejné. A tu je zajímavo, že jedním slovem se legenda Wattenbachova dosti patrně za část Kristiána prozrazuje. Hned na počátku totiž ozývá se v ní Kristián, jenž vůbec častěji na svou osobu čtenáře upozorňuje, slovem loquor: (Mater beati Wenzlai) quosdam proceres suos . .. Tunnam et Gomonem loquor,5) valida cum manu ... Tetinis di- rexit.« To je srozumitelné u Kristiána, ale bylo by velmi podivné, kdyby to bylo v krátké legendě samostatné; kde by se v ní vzal ten osobní tón? Za to je cele pochopitelné, že opisovač zlomku Wattenbachova, opisovač z Kristiána, vynechal ve větě následující: Prescia vero Christi memorata famula Liudmila futurorum accersiens 1) Srv na př. Kalouska, 1. c., 42: »Nyní, když máme legendu o sv. Lidmile, nalezenou Wattenbachem v rukopise 12. věku, víme, že Křišťan tuto legendu měl také před rukama i že ji celou do své kompilace pojal a věrně opsal, vyjma že proměnil nebo přestavil několik slov a ke konci vynechal tři roz- jímavé věty.» — 2) Srv. Vitae Sanctorum k 16. září, str. 341. Na to odkázal, věře tedy v tuto partii Kristiána, ale nevěda že rukopis její je z 12. st., i Dobrovský ve »Wenzel u. Boleslaw« 38 — 3) »Zur Kritik altböhm. Ge- schichte« v Zeitschrift für die österr. Gymnasien 1857, 523 sq. — 4, Mon. Germ. SS. XV. (z r. 1887), str. 572. Holder-Egger slibuje o svých míněních, jež krátce pronesl, »Quae omnia dissertatione mox annalibus nostris inserenda probabo«. Ale slíbený článek nevyšel. K úsudku svému o Wattenbachově legendě došel jsem zcela nezávisle od Holder-Eggera; teprve později byl jsem překva en poznáním, že to tvrdí nejen Holder-Egger, ale již i — Bol- landisté. — 5) V rkp. universitním toto slovo náhodou chybí; je však v kapi- tolním.

Strana 28
28 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. ante fatum presbiterum suum Paulum . . . jak slovo »memorata« tak slova »ante fatum« a dodal slovo »nomine« před »Paulum«. Byl patrně pozornější, než přepisovač Dobrovského »legendy«, a vynechal odkazy na předchozí vypravování, jehož neopsal.1) Tomek tedy i v svém omylu uhodil na pravdu; »legenda« Wattenbachova je z 10 stol. — ale jako část práce Kristiánovy. Z důvodů jeho všechny podržují platnost svou, mimo ten, že legenda Wattenbachova neví nic o přenesení sv. Ludmily do Prahy (neví proto, že je jen zlomkem, vytrženou částí celku; Kristián to zajisté níže vypravuje obšírně), a mimo tvrzení, že legenda je starší Gumpolda. To, jak poznáme, nemůže býti pravdou. * Tak podařilo se nám dosud zjistiti čtyři rozličné partie z Kri- stiána, z nichž větší část je zachována v rukopisech 12. st. Týkají se vesměs prvé polovice Kristiánova díla: dějin slovanských apoštolů a zejména života sv. Ludmily. Jimi však veškerá tradice legendární o sv. Ludmile nijak není vyčerpána: máme i legendy, jež na Kristi- ána redukovati nelze. Sem náleží legenda Menkenova. Je to krátké latinské vypravování života sv. Ludmily (v otisku ve Fontes, I., str. 144—145 plní celkem dva sloupce) vydané r. 1730 J. B. Menckem v 3. díle (str. 1808) Scriptores rerum germanicarum, praecipue Saxonicarum (odtud jméno Menkenova), ale tištěné již dříve v norimberském breviáři z r. 1502.2) Že je to skládání pra- staré, o tom svědčí již začátek: Fuit in provincia Boemorum quidam comes 3) nomine Boriwoy. Jaký je pak její poměr ke Kristiánovi? Kristián Menkenovu legendu znal a užil jí jako pramene pro svou historii Ludmilinu. Ukážeme to patrně na těchto místech: 1) V poznámce lze upozorniti na to, že celý text Kristiánův, ač pochází ze 14. st., má někde lepší čtení než text Wattenbachův z 12. st. Tak »sinodali sententia« u Wattenbacha (Fontes, I., str. 142) je jistě chyba místo »capitali sententia«, jak je v celých rukp. Kristiána (Fontes, I., 209). Tím odpadne poznámka u Kalouska. I. c., str. 9. a u Büdingra, str. 524. Sem nepochybně náleží i toto místo (ale dodávám, že text rkp. kapit. kryje se s Wattenb.): »Legenda« Wattenbachova. Kristián. (Dragomiř) . . . apparitores suos . . . apparitores suos Tetinis mi- Tetinis misit. . in mandatis iubens, sit . . . in mandatis iubens, quod domum super tumulum b. Ludmilo quo domum beatae Ludmile super tu- statuerent in modum basilice, aptans mulum ipsius statuerent in modum ei nomen in honore etc. (209) basilicae, aptans ei nomen in honore beati Michaelis archangeli . . . . (str. 142). 2) Srv. Dobrovský, Wenzel u. Boleslav, 25. Zde i zpráva o čtyřech ruko- pisech jejích v Praze. Emler z toho zná v úvodu ku Fontes, I. jen rkp. 10 B 12 univ. bibl. Ani Dobrovský však, jak uvidíme, neznal všech rukopisů univ. knihovny. — 3) O comes ve významu princeps srv. Dobrovského Mähr. Legende, 119.

Strana 29
Legenda Menkenova a Kristián. 29 Menkenova legenda. . . . Spitigneu successit, qui con- gregans sacerdotes et clericos cepit esse in fide Christi devotus, exple- tisque XL vite sue annis de hac luce migravit, post cujus transitum frater eius Vratilaus regni gubernacula sus- cepit (z rkp. 12 E 14). Tunc memorata famula dei pre- scia futurorum vocatum ad se quen- dam religiosum presbiterum nomine Paulum ammonuit eum, ut missa- rum sollempnia celebraret. Quibus finitis ante conspectum summi judicis suam confessionem benigne effudit ac percepcione dominici corporis et sanguinis se munivit . . . (ibid., f. 453b—454a). Kristián. Suscepitque pro eo regnum eius primogenitus filius ipsius Zpitigneu, cunctis virtutibus bonitatis famaque sanctitatis admodum fulgens. Imita- tor siquidem patris factus, fundator ecclesiarum dei, congregator sacer- dotum clericorumque, perfectusque in fide Christi peractis vite sue annis XL luce ex hac migravit, astra pe- tens. Cuius post transitum frater eius Wratizlau regni suscepisse di- noscitur gubernacula, ducens uxo- rem nomine Dragomir . . . (204). Prescia vero Christi memorata famula futurorum, ante fatum pre- sbyterum suum Paulum accersiens, monuit eum sacra missarum solem- pnia modulari: confessionemque suam ante conspectum scrutatoris cordium effundens benignissime, con- scia iam de percipiendis beneficiis altissimi, armis se ipsam fidei totam muniens, oracioni procumbens deo preces effudit, quo eius spiritum, quem ipse creaverat, in pace digna- retur suscipere. Celebritate dehinc missarum peracta dominici se cor- poris et sanguinis 1) participacione muniens, psalmodiam indefessa mente concinere studuit (207). Takováto místa by bylo lze uvésti ještě dvě nebo tři. Kristián, jak patrno, stručnější údaj své předlohy bohatěji stilisticky rozvedl. A z této své předlohy vzal asi zprávu o otci Ludmilině, Slaviborovi (jeho vlastní plus je, že byl Slavibor comes v provincii slov. Pšov- Mělník), o tom, že Ludmila prve obětovala modlám, že měla 3 syny a 3 dcery, že panství jejich a rod jejich se množil (Kristián do- dává: jak bl. Method byl předpověděl), že Bořivoj umřel 35iletý (předloha: 36), odtud vzal zprávy o Spytihněvovi a Vrati- slavovi, že prvý žil 40 let, druhý pak 33 let (ale vlastní je Kri- stiánovi údaj, že Vratislav, založiv chrám sv. Jiří v Praze, vysvěcení 1) Zajímavý je tento důraz: těla a krve Páně. V 10. století přijímalo se u nás patrně ještě pod obojí. Srv. také článek »Communion« ve Wetzer-Weltově Lexiconu, III., 727. sq.

Strana 30
30 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. jeho se již nedočkal), vzal v podstatě vylíčení poměru Drahomířina k Ludmile. Ale dodal o Drahomíře, že byla ze Stodor, přidal (zřídlo tohoto dodatku ještě poznáme) srovnání Drahomíry s Je- zabel nebo s Evou a těžko srozumitelné u Menkena motivování hněvu Drahomířina na Ludmilu — ut quid mihi haec quasi domina? — vyložil z vlastního, že všechen lid (nebo i cuncti satrape) syny Drahomířiny svěřili k vychování Ludmile.1) Z Menkena Kristián široce rozvedl chvály ctností Ludmiliných a vzal historii jejího umučení. Z neznámého pramene přidal jména vrahů: Tunna a Gommon, přidal datum smrti Ludmiliny, zprávy o rozchvácení majetku Lud- milina, dotčené již zprávy o Pšovu a Stodorech a konečně vypra- vování o potrestání vrahů, kteří se nepohodli s Drahomírou, o tom, jak Tunna s celým příbuzenstvem svým prchl ze země, Gommon s bratrem byli k smrti odsouzeni a potomci jejich jedním dnem utraceni, kterak dály se divy nad hrobem Ludmiliným, takže Dra- homíř poručila vystavěti dům na způsob basiliky k poctě sv. Michala nad hrobem jejím, aby divy budoucí přičítány byly sv. Michalu, nikoliv sv. Ludmile. Z neznámého pramene má také Kristián níže obšírné vypravování o přenesení těla sv. Ludmily Václavem do hradu Prahy s přesnými údaji chronologickými. Že je tedy Menkenova legenda starší než Kristián, o tom může býti sotva pochybnosti. Psal-li Kristián za biskupa Vojtěcha, je Menkenovo vypravování o sv. Ludmile z 10. st. Tomu vskutku celý jeho ráz, jak ještě poznáme srovnáním jeho se slovanskou legendou o sv. Ludmile, také nasvědčuje. Že čísla Menkenovy legendy o stáří a letech panování nelze dobře uvésti ve shodu přesvědčivou, nemůže stačiti nikterak za důvod pro pozdější původ její. Ostatek důležitý kus těchto číselných neshod mají na svědomí nikoliv legenda, nýbrž dosavadní edice. Legenda Menkenova byla v 19. st. vydána dvakrát, ve Fontes I. a v Monumenta Germaniae, SS., 15 (r. 1887) od Holder-Eggera. Vydání ve Fontes kritisuje Holder-Egger nepříznivě2) a v tom má pravdu. Ale Holder-Egger, jenž vydal legendu Menkenovu z rukopisu drážďanského z 12. st. (který obsahuje Kosmovu kroniku s dodatky a pokračováním mnicha Sázavského) a srovnal ještě v poznámce dotčený pozdní rukopis (z 15. st.) universitní v Praze, nevěděl o jiném universitním kodexu našem z 1. pol. 14. st., jehož signatura je 12E 14 a jenž 1) Z Menkenovy legendy třeba totiž souditi, že po smrti Vratislavově odevzdali velmoži vládu poručnickou v zemi (nebo jen v části země?) nikoliv Drahomíře, nýbrž Ludmile, ne tedy vdově, nýbrž matce zemřelého knížete. »Dicebat enim (Dragomiř): Ut quid mihi haec quasi domina? Perdam eam et heres ero omnis substantie eius, ac cum libertate regnabo; erat enim filius eius Wencezlaus adhuc iuvenis.« To by ovšem bylo v protivě s legendou Vostokovou. — 2) L. c., str. 573 »Qui codex (t. j. codex 10 B 12 univ. knihovny Pražské) Fontes R. Bohem. I., p. 144 sq. adhibitus esse dicitur, sed eius variis lectionibus penitus neglectis, Menckenii editio male repetita est.«

Strana 31
Nové rukopisy legendy Menkenovy. 31 obsahuje legendu Menkenovu (na f. 453b—454a) v textu mnohem lepším.1) Ze zajímavých variantů tohoto rukopisu nejdůležitější je, že stáří sv. Ludmily v době smrti její udává se nikoli lety 41, jako ve všech vydáních dosavadních, ale zcela zřetelně 61, tedy zrovna tolik, kolik má slovanská legenda o sv. Ludmile.2) Chybu v textu předpokládal zde správně již Dobrovský a po něm Kalousek, jenž v poznámce o číslech legendy slovanské i legendy Menkenovy obšírněji uvažoval.3) K tomu mám za nutné připomenouti, že hlavní a vlastně jediná nesnáz těchto čísel podle výpočtů Kalouskových tkví v datu Vostokovovy legendy, že Václavu bylo při smrti otce Vratislava 18 let. A to je právě údaj, jenž musí (přes autoritu pramene) vzbuditi jistou pochybnost: všechny legendy, v prvé řadě legenda Vostokovova sama, shodují se v tom, že sv. Václav při smrti otcově byl nedospělým hochem, že musilo zřízeno býti po- ručnictví — a tomu přece nelze dobře rozuměti, byl-li Václav při smrti otcově 18letý. 18 let — to byl všude dostatečný věk k nastoupení vlády. Legenda Vostokovova jmenuje vskutku Václava v čas smrti otce jeho »otrokem«, t. j. chlapcem, praví pak vý- slovně o něm a bratru Boleslavovi: běsta že ešče jun i vzrastom mal (po smrti otcově.4) Teprv na jiném místě vrací se legenda znovu k této věci, ale s novým datem: Rozbujněli pak mužové čeští a povstali proti sobě; neboť kníže jich byl ještě mlád, lět 18, »i egda umre ot'c ego.« Zdá se mi nepochybno, že tu je text nějak korrumpován, že 18 let vztahovati se bude snad k letům samo- 1) Byl to pan kustos J. Truhlář, jenž mne na rukopis tento laskavě upo- zornil. — 2) Jiné hlavní varianty jsou: Ludmila sluje tu všude Ludimilla, Drahomiř Drogomyr. Za slovy »dixit eis« v 9. řádku zdola na str. 145 ve Fontes je zde o dvě věty více: »(dixit eis): Sustinete fratres modicum, donec oraci- onem meam perficiam. Et expansis manibus orauit ad dominum et dixit eis.« Že pak Kristián text tohoto druhu měl před sebou, stačí doložiti citátem z něho: »Quibus illa t. j. vrahům Ludmila): paulisper inquit oracioni me incumbere sinite. Quibus hoc concedentibus expansis oravit ad dominum manibus. Post hec inquit...« (str. 208). — Legendu Menkenovu má ještě jeden rukopis universitní, pocházející z 15. stol. (sign. 7 D 9), a to na papírovém listu, přilepeném na vnitřní stranu přední desky Že náleží k textům pozdější redakce, ukazuje již začátek: Fuit in provincia Bohemorum quidam princeps (místo comes). Bořivoj zde umírá 37letý. Lepší čtení tuším jen na místě (21. řádek shora v edici ve Fontes): quamvis (jinde: quod) ipsum in bonum usum mu- tavit. Hned za tím je zde plus: Cum vero predictus Wratizlaus princepes (sic) fuerit deificus et magnus, mater ergo sua Ludmila erat pauperum (sic), pes claudorum atd. Je zde také plus (prosba Ludmilina), uvedené z rukopisu předchozího. Čísla při Spytihněvovi (40) a Vratislavovi (33) jsou jako jinde. U Ludmily je počet roků stáří jejího vynechán. — Dobrovský uvádí jiný rukopis univ. knihovny (14 A 7) — v něm počíná se legenda Menkenova (pozdější recense) na f. 197 b, ale končí kusá již slovy: effringunt ianuam et introeunt (f. 198 a v 8. řádku shora). Pak následuje přímo: Factum est post mortem venerabilis viri sui .. . což je již z legendy »Diffundente sole« (po- čátek 6. kap.; Fontes, I, 193 dole). Obou námi užitých rkpů Dobrovský však neznal. — 3) Srv. 1. c. pozn. 38 na str. 32—33. — 4) Fontes, I., 128.

Strana 32
32 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. statného uchopení se vlády Václavem, nikoliv k stáří jeho v době úmrtí otcova. Potom, jak z Kalouska je zřejmo, čísla Menkenovy a Kristiánovy legendy bude lze jakž takž vyložiti, i kdybychom se do slova drželi Menkena a Kristiána; dáme-li však přednost údaji slovanské legendy, že Vratislav 33 let vládl (nikoliv žil), vyložíme si vše snadně.1) Mohlo by snad ozvati se i mínění, že legenda Menkenova je pouze výtahem z Kristiána. Ale bylo by tuším pochybené: výtah z Kristiána by nejmenoval Bořivoje comes, nýbrž princeps, byl by dále z Kristiána převzal aspoň jména vrahů Ludmiliných a vypra- vování o potrestání jejich, byl by převzal také datum smrti Lud- miliny — legenda Menkenova přece věnuje datům a letům panování pozornost neobyčejnou. Tato péče o data mající určiti především stáří hlavních osob v legendě vystupujících ukazuje, jak za to mám, k tomu, že legenda Menkenova je založena na nějakém slovanském skládání o sv. Ludmile. Neboť slovanské legendy karakterisuje právě snaha stáří svých hrdin udati přesnými čísly nebo přinésti přesná data smrti jejich.2) Že pak vskutku mezi legendou Menke- 1) Bez kombinací se ovšem při tom neobejdeme Prvá kombinace je úrodná myšlenka Kalouskova, že si musíme představiti Spytihněva a Vrati- slava vládnoucí vedle sebe, ve dvou částech pražského knížetství; teprv po bezdětné (patrně) smrti Spytihněvově vládl Vratislav sám. Druhá kombinace by byla je také již u Kalouska), že Spytihnèv a Vitizla (srv. k tomu psaní jména Vratislav v nejstarším mnichovském rkpu legendy »Crescente fide« u Teiga ve Věstníku Uč. Společnosti 1891) kteří r. 895 jako »primores« českých knížat poddávali se v Řezně Arnulfovi, byli naši synové Bořivojovi, Spytihněv a Vratislav. Třetí datum jež je s dostatek doloženo, takže nemůžeme ho již zváti kombinací, je 13. únor 921 — den smrti Vratislavovy (srv. Kalousek, I. c., 7 pozn. 9) a 15. září 921 — den smrti Ludmiliny. Ale s čísly nalezených Stumpfem Letopisů českých (Fontes, II. 380), s čísly, jež jsou plna chyb a přece jistou důvěru vzbuzují, bude moci každý badatel operovati jinak; co mne se týče, měl bych za to, že můžeme míti zřetel jen ke konečným číslicím jejich. Na základě toho bych za rok smrti Spytihněvovy měl rok 915 a křest Bořivojovův kladl do r. 874. Podle toho by se sv. Ludmila narodila r 860, 875 syn její Spytihněv, někdy r 888 by umřel Bořivoj a nastoupili synové jeho vedle sebe, nejspíše ještě pod poručnickou vládou Ludmilinou Spytihnév by vládl 888—915 a zemřel by vskutku 40letý, Vrytislav by vládl 888 - 921, t. j. vskutku 33 let; při tom bychom ovšem odmítli tvrzení Kristiánovo, že Vratislav umřel skoro 33 let (»maje« musíme si vlastně doplniti; Kristián má pouze: genitore interim ex hac vita migrante annorum ferme XXXIII) a přijali tvrzení slovanského života sv. Ludmily (Fontes, I, 123), že 33 let vládl. Časný sňatek Ludmilin (v stáří 14—15 let) lze snad pro tu dobu míti za možný. Bořivoj byl by se narodil r. 852. Za takového stavu věcí mohl by ovšem Vratislav míti při své smrti syna již 18tiletého, ano i staršího; věříme-li však legendám, byl by se mu syn narodil dosti pozdě. Přenesení sv. Ludmily bylo r. 925; toho tedy roku asi ujal se Václav vlády sám. Bylo-li mu ten- krát 18 let, jak předpokládáme, byl by zavražděn v stáří 22 let (srv. níže). Datum, že Spytihněv zemřel r. 915, mají i annály melcké (Pez, SS. rer. austr., I., 217 a MG. SS, 9). Smrt Vratislavovu mají k r 921, ale smrt Bořivojovu k 901 2) V tom rozcházím se s Kalouskem, str. 32, pozn. 38. — Na doklad. srv. žití Cyrillovo, Fontes, I., 37 (Cyrill zemřel maje 42 léta), ibid. str. 2 (data

Strana 33
Legenda Menkenova a prolog o sv. Ludmile. 33 novou a slovanskou tradicí o sv. Ludmile patrná souvislost je, to poznáme ze slovanského prologu o sv. Ludmile, vydaného ve Fontes, I., 123—124 J. Kolářem z ruských rukopisů 13.—15. st. Prolog tento má nejen táž čísla o letech panování Bořivojova a o stáří Ludmilině jako Menkenova legenda, nýbrž má i číslo 33 při Vratislavovi (s jistým rozdílem ovšem: v prologu Vratislav 33 let vládl, u Menkena tak dlouho žil) a nadto toto místo, uka- zující k přímé souvislosti: Menkenova legenda: Prolog o sv. Ludmile: Egda že bysta vkup (= spolu), prosvětista sja ima oči serdečněj i krestista sja vo imja ot'ca i syna i svjatago ducha. I sozdasta cerkvi i sovkupista ijerěja, i rodista tri syny i (tri) dščeri (str. 123). To jsou hlavní shody; hlavní rozdíl tkví v tom, že prolog nezná Spytihněva, že den smrti Ludmiliny udává na sobotu (Menken data vůbec nemá) a že je asi o polovici kratší než latinská legenda. Že by Menkenova legenda čerpala z prologu slovanského, je vyloučeno — byla by musila dodati Spytihněva odjinud, byla by musila vynechati zmínku o dnu sobotním (dnu smrti Ludmiliny) a změniti 33 let vlády Vratislavovy v 33 let života jeho, byla by musila dodati jméno otce Ludmilina a kněze Ludmilina, vynechati zmínku o místě pohřbu sv. Ludmily, zázracích nad hrobem jejím a přenesení těla jejího do Prahy. Také opačný poměr, že prolog je založen na Menkenovi, mám za pravděne- podobný. Neboť, jak jsme poznali, je udání, že Vratislav 33 let vládl, mnohem pravděpodobnější než datum Menkenovy legendy, že 33 let žil, také zpráva o dni sobotním ukazuje k tomu, že autor prologu byl zpraven dobře, a konečně zmínka na počátku prologu, že bl. Ludmila byla dcerou knížete srbského a že provdala se za knížete českého, vylučuje tuším myšlenku, že prolog je založen na předloze latinské. Tak nezbude než míti za to, že jak Menkenova legenda tak prolog o sv. Ludmile je přímo nebo nepřímo založen na nějaké slovanské předloze, z níž autor latinský čerpal vydatněji, autor prologu pak učinil jen stručný a zběžný výtah. Ani tím ovšem nebudou všechny otázky, jež jsme namítli výše, rozřešeny Cumque ambo morarentur (Boři- voj a Ludmila) simul, divino voto conpuncti, sacri baptismatis lava- chrum una cum plebe sibi subiecta perceperunt. Nati sunt ergo eis tres filii et tres filie (rkp. 12 E 14). o rodině Lva soluňského), str. 74 (data o mládí Methodově), 85 (že Method byl 24 let arcibiskupem), 129 (že sv. Václav byl 18tiletý, když umřel otec jeho). Slovanskou legendu o sv. Ludmile úmyslně vynechávám. Podrobná data úmrtí jsou v životě sv. Methoda a sv. Václava. 3

Strana 34
34 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. uspokojivě, ale hypothesa naše přece, srovnána s jinými možnými poměry obou textů, vyvolává námitek nejméně.1) Znal Kristián slovanský prolog o sv. Ludmile? Odpověď je ovšem těžká, víme-li již, že čerpal z Menkena, a předpokládáme-li, že Menkenovu legendu i prolog lze redukovati na třetí pramen, nám neznámý. Zajímavo jistě je, že Kristián má právě jedno plus prologu, v němž jsme viděli známku jeho neodvislosti od Menkena, totiž zprávu, že sv. Ludmila byla zavražděna v sobotu. Praví také ve shodě s prologem, že nad hrobem Ludmiliným bylo viděti svíce hořící, ale neví nic o slepci zázračně uzdraveném. Rozdíl v počtu let stáří Bořivojova (Kristián má 35; prolog i Menken 36) by mnoho nevážil — zde můžeme dobře předpokládati omyl písařský u Kristiána nebo přepisovačů jeho: srovnati by bylo možná i zprávu o Ludmile, dceři knížete srbského (prolog) a dceři »comitis de Psow«, z jiné »provincie« (Kristián). Ale celkem vzato, je prolog o sv. Ludmile patrně výtahem z obšírnějšího vypravování, jež beztoho předpokládáme a jež tedy mohl míti před sebou i Kristián. Neboť plus Kristiánova ve vypravování jeho o sv. Ludmile jsou tak rozsáhlá a důležitá, že z pramenů nám známých (legenda Menkenova a prolog) naprosto pocházeti nemohou. Kristián jediný udává smrt Ludmilinu na 15. září, zná vrahy, ví o vystavění chrámu sv. Michala nad tělem Ludmiliným, vypráví o potrestání vrahů Ludmiliných, a ještě obšírněji o přenesení sv. Ludmily a vysvěcení kostela sv. Jiří koepiskopem řezenským, s přesnými daty chrono- logickými. Kristián měl tedy před sebou mimo zprávy ústní jistě ještě nějaké sepsání o sv. Ludmile, snad totéž, z něhož částečně čerpala legenda Menkenova a na základě jehož pořízen byl i krátký prolog. Vedle toho užil Menkena přímo; prolog však znal sotva. Máme ještě jednu legendu o sv. Ludmile, jež počíná se slovy »Diffundente sole«, otištěnou naposled ve Fontes I., str. 191 —198. Tato, mimochodem řečeno nejkrásnější, literárně nejvýše stojící česká legenda, není nic jiného než výtah s Kristiána, bohatě ovšem rozšířený dlouhými, vzrušenými a pěkně psanými modlitbami a apostrofami k zemi české. Pro biologii legend, pro obměnu křesťan- ského ideálu světce průběhem dob najde badatel v srovnání jejím s originálem a staršími legendami vůbec mnoho zajímavého — vše je tu, řekl bych, zesmyslněno: sv. Ludmila je zde asketkou, hlavní zásluhou její je, že krotila, trestala, »ukřižovala« tělo své s neřestmi a žádostmi jeho, že stala se smyslně mrtvou . . . Pro nás je zajímavo, že tato legenda čerpala z Kristiánovy 1) Menkenova legenda má, že sv. Ludmila byla uškrcena provazem, prolog, že závojem (»uvivalo«). Ale dva rukopisy prologu mají také provaz (»uže«) — srv. pozn. k edici Kolářově na str. 124.

Strana 35
Legenda »Diffundente sole« a Kristián. 35 historie slovanské církve na Moravě a pokřestění Bořivojova; a tu hned na počátku spojila, nerozumějíc patrně předloze, dvě data Kristiánova v jedno. Kristián praví, že podle pověsti přijala Morava křesťanství již za dob sv. Augustina, Bulhaři prý ještě dříve — a potom vypravuje o Cyrillovi a příchodu jeho na Mo- ravu. Legenda naše má však v podstatě: Za času sv. Augustina sv. Cyrill, obrátiv Bulharsko, 1) přišel na Moravu! Historie Cyrillova a Methodova je tu převzata z Kristiána takřka doslova, jen do obrany Cyrillovy ritu slovanského vsunut je nový důvod: cum illud ydeoma ita bene deus fecit, sicut cetera ydeomata .. . a místo Rostislava (u Kristiána však výslovně nejmenovaného) je to zde Svatopluk, jenž dosazuje Methoda na arcibiskupa se 7 suffragány. Že místo »archipontifex« a »pontifices« práce Kristiánovy položil autor této legendy »archiepiscopus« a »suffragani«, jsme již po- věděli.2) On však měnil i věcně: o klatbě Methodově a následcích jejích pro Moravu pomlčel a místo toho pověděl, že říše moravská rozpadla se nemoudrostí druhého Svatopluka, jenž byl »synovcem« (nepos) prvního. Potom však přechází legenda, zase v slovné shodě s Kristiánem, do Čech, u Přemysla vynechává, že měl toliko »officium agriculture« skracuje vůbec výklad dějin báječných, »Sclauibor« je comes jen v provincia Melnicensi (tedy vynechán Pšov). Skoro slovně vypra- vována podle Kristiána i historie pokřestění Bořivojova, s malým však, ale velmi zajímavým plus: Method prý, chtěje Bořivoje při- měti ke křtu, sliboval mu: dominus dominorum tuorum efficieris..., což je i v Kristiánovi;3) rozuměti musíme: pánem Moravy. Zde však hned na konci řeči Methodovy dodána jest nová věta: Que prophecia certe completa est in principibus Bohemorum! O Hradci připomenutém Kristiánem, že tam byl založen kostel sv. Klimenta, dodává naše legenda »supra Multaviam (též Tetin)« a zcela nové plus má ve větě: »Veniens vero in brevi tempore prefatus Metodius Bohemiam sanctam Ludmilam baptizavit cum multis et dilatabatur fides christiana in terra horroris et vaste solitudinis« (str. 193). Vypravování o povstání proti Bořivojovi je za to skráceno, o Stroj- mírovi není ani zmínky (jen že kohos jiného si ctitelové dábla soudcem zvolili), odtud legendista vůbec skracuje, vynechávaje na př. léta stáří neb panování u Spytihněva a Vratislava — u tohoto však přičiňuje poznámku založenou na patrném nedorozumění: Hic . . . monasterium s. Georgii martyris fabricavit ... Jak dospívá k sv. Ludmile, začíná tvořiti samostatně, t. j. pouštěti uzdu své vzrušené fantasii. Celé odstavce nových chval a rozčilených, vlaste- 1) Pozdější přepisovač již zmínce o Bulhařích nerozuměl, i položil Cn- gariam místo Bulgariam (Fontes, 191, pozn.). — 2) Srv. výše str. 11. — 3) Ale podezřelé »tuorum« nemá nejstarší rkp. Bodecenský. 3*

Strana 36
36 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. necky zabarvených karakteristik vrhá z péra, 1) velebě tu, jež vzešla v zemi české jako hvězda jitřní, první z hroznů na české vinici Páně, první z velké trojice: Ludmila, Václav, Vojtěch ... Drahomíru před- stavuje jako zlou pohanku, která chce vykořeniti křesťanství v zemi a proto vyrvati Václava sv. Ludmile — i tu čerpal z Kristiána, jak z celé řady známek patrno, vyloživ si ovšem Kristiánovy vý- klady o Drahomíře, značně již dotčené omylem Gumpoldovým, nesprávně v ten rozum, že Drahomíř byla pohankou. Ale zprávu o tom, že Drahomíř přestavěla dům sv. Ludmily v basiliku sv. Michala, má také, s touž motivací ovšem jako Kristián. — Histo- riku je takřka nepochopitelno, čte-li v úvodu ve Fontes,2) kde se mluví o této legendě, že Dobner dovozoval, že tato legenda byla pramenem — Kristiánovi, že Dobrovský náhledu tomu přisvědčil, a že »musí mu i každý jiný přisvědčiti, kdo si trochu práce vezme a texty obou legend srovná...« Tento zřejmý omyl o poměru legendy »Diffundente sole« je neobyčejně význačný pro sílu předsudku, s nímž Dobner a ze jména Dobrovský studovali Kristiána. Již Bollandisté poznali zcela správně, že »Diffundente sole« je vypracována na základě Kristiána.“ Stačilo jim k tomu faktum, že legenda jmenuje sv. Vojtěcha již mučenníkem, a pak sloh její, živený citáty z písma a v řečnických oslavách světce se rozplývající. Ale Dobner, jenž v pravost Kri- stiána nevěřil a nad to byl přesvědčen, že Method v Čechách pobyl osobně (to byl jeden z hlavních bodů kontroversy jeho s Dobrov- ským), byl by rád v »Diffundente sole« dokázal pramen starobylý a důležitý. V něm zajisté byla zpráva, že sv. Method přišel do Čech a pokřtil sv. Ludmilu! Podrobněji však texty legend, o něž jde, nesrovnával; spokojil se tvrzením, že Kristián čerpal z »Dif fundente sole« — »jenom se nesmíme dát mýliti tím, že v »Diff. sole« je již zmínka o sv. Vojtěchu.«4) Vydavatel Kristiána z rukp. kapitolního, P. Athanas, hájil (r. 1767) stáří a původnosti Kristiá- novy proti »Diffundente sole«, Dobrovský ovšem (jenž legendu »Diffundente sole« poprvé vydal, ale neúplně) vrátil se k stanovisku Dobnerovu, 5) klada však legendu »Diffundente sole« až do konce 1) Srv. na př.: Hec in terra Bohemie oritur ut stella matutina... Hec primula veri veris, id est gracie; nam hec prima inter sanctos terre iam dicte sanctificata esse non ignoratur... Hec prima propaginum, quas vidit pin- cerna Pharaonis, altera quidem beatus dux Wenceslaus, tercia sanctus pon- tifex Adalbertus, qui omnes per torcular martyrii in calicem regium convivii celestis feliciter influxerunt. Ex quibus agente deo vinea domini sabaoth dilatata est in terra horroris et vaste solitudinis et usque nunc rore oraci- onum eorum, ne a fide arescat, irrigatur ... (str. 194). A takových krásných míst je tu více, tak zejm. na str. 196. — 2) Fontes, I., XVII. — 3) Acta Sanctorum, Sept., V., 341 — 4) Uber die Einführung des Christenthums in Böhmen, 417. — 5) Srv. Bořiwoy's Taufe, str. 16—23 a Wenzel u. Boleslaw, 26—28, Ludmilla u. Drahomir 22.

Strana 37
Dobrovský a »Diffundente sole«. 37 13. st. Ani jemu nevadila zmínka o sv. Vojtěchu v »Diffundente sole«: raffinovaný falsátor Kristián si dal pozor, aby jí ne- opsal! Jemu však nevadila i hrubá chyba, že Vratislav založil klášter sv. Jiří: sčetlý Kristián věděl, že je to chyba, a proto to pominul. Nevadilo mu ani podezřelé plus v »Diffundente sole«, že sv. Method přišel do Čech a pokřtil zde choť Bořivojovu, ač tolik mluvilo proti jeho nedůvěře k slovanské liturgii v Čechách — i to bylo prý sčetlému Kristiánu podezřelé a zůstalo proto neopsáno. Nevadilo mu konečně ani ono místo z »Diffundente sole« o proroctví sv. Methoda Bořivojovi, že stane se pánem pánů svých, což prý potom splnilo se na nástupcích jeho, nevadilo mu přímé oslovení jeptišek u sv. Jiří — zde musil všude Kristián dáti si zase pozor, aby opsáním takového místa se neprozradil, že nepsal v st. 10. Ostatních omylů a výmluvných změn v »Diffundente sole« si Dobrovský nepovšimnul1) — později pak nikdo úsudek jeho nepodrobil revisi; Emler, jak jsme pozorovali, přijal jej úplně za svůj. Protože v legendě »Diffundente sole« nikde není pozorovati, že by autor znal kroniku Kosmovu, kladl bych sepsání její do počátku 12. st. Určitější nebo lepší datování její usnadní snad nové vydání — vydání ve Fontes je z jediného rukopisu, nedbajíc ani variantů shledaných Dobrovským ani dat Dobrovského o ruko- pisech jiných.2) 1) K těm bylo by lze dodati, že slova Kristiánova »Sclaui Bohemie ipso sub Arcturo positi« změnil: Bohemi uero et Sclaui sub Arcturo positi (str. 192). — 2) Vydání Emlerovo je jako edice Dobrovského z rkp. univ. 10 B 7 Dobrovský zmiňuje se (Wenzel u. Bol., 26) o přepisu učiněném v Roud- nici r. 1440, jehož užil a z něhož uvádí varianty. Vydavatel ve Fontes roz- uměl, že Dobrovský mluví o rkp., nacházejícím se v Roudnické knihovně, a praví, že ho tam marně hledal (Fontes, I., XVII). Dobrovský cituje ještě rkp. univ. 14 A 7 (14 st.), kde je velká část legendy »Diffundente sole« (f. 198a— 199b). Počíná se zde, tvoříc pokračování nedokončené legendy Men- kenovy (srv. výše str. 31, pozn. 2), kapitolou šestou (podle vydání Emlerova; Fontes, I., 193, dole), slovy »Factum est autem«, a jde až do konce, do slov: »uirtute fidei Jesu Christi« (11/2 řádku na konci zde schází). Vynechává tedy vypravování o Cyrillu a Methodovi a křtu Bořivojově. Text tohoto rkp. je pravidlem lepší. Tak místo »ut ante« v řádku 18. na str. 195 ve Fontes je zde lepší: ea dominante; v kap. 8., řádku 6. je zde: ut fugiant a facie »arcus« místo nesrozumitelného »ortus« ve Fontes, podobně něco níže v ř. 11. je zde vitare místo »in carne«. Těžké místo na str. 194, řádkem 11. počínaje, jemuž ve Fontes je nesnadno porozuměti, čte se zde: »Quid per pruinam nisi mali, qui temporibus eius non fervebant caritate, sed algebant infidelitate (Fontes: etiam fidelitate!)? Et signanter dicat sic: facta sum sicut uter in pruina, id est malos inter michi commissa inviolata retinens, quia iusti- ficationes domini non sum oblita. Vel quia uter fit ex unius mortui animalis pelle (Fontes: exuviis mortuorum animalium), per ipsum vero intelligitur hec matrona beata, que castigavit corpus suum... que iam ut pellis mortui non sensit frigus peccati.« Ale ani tento text neuspokojuje úplně; místo »Et signanter« má asi býti »consignantur« jako ve Fontes. Zajímavo je, že v textu

Strana 38
38 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. C. Legendy o sv. Václavu. Počneme nejstarší legendou Václavskou, staroslovanským vy- pravováním, nalezeným A. Ch. Vostokovem r. 1827. Ve Fontes I. vydal je (str. 127—134) prof. J. Kolář, položiv za základ rukopis Četiich Minej metropolity Makarija z 16. st., z lepšího rukopisu musea Rumjancovského z 16. st. (kde nalezl naši legendu Vo- stokov) a hlaholského zlomku z 15. st. jen varianty uváděje. 1 Nedávno nalezl a vydal V. Jagić hlaholský výtah této legendy také z rkp. z 15. st., text, pomocí jehož některá místa v legendě lze lépe vyložiti2). Jagić v shodě s Miklosichem klade sepsání Vo- stokovské legendy do 1. pol. 10. st., brzo po zabití Václavově.3) Že je to nejdůležitější a nejhistoričtější pramen života Václavova, je uznáno obecně — proto i Büdinger měl za to, že legenda za- jisté byla napsána brzo po smrti Václavově a zpravodajem spiso- vatelovým že mohl býti nejspíše věrný sluha Václavův, Podiven.4) Dáme-li se již v dohady o autorovi, dáme ovšem přednost mínění Jagićovu, že legendu sepsal nejspíše učitel Václavův v jazyce staroslovanském nebo (dodejme) některý z českých nebo morav- ských kněží jeho, znalých v písmu slovanském. Büdinger byl přesvědčen5), že Kristián legendy slovanské (jež prý v Čechách do 14. st. jistě byla známa) užil. Překvapovala jej shoda obou prací tam, kde vypravují o některých událostech, o nichž jinde není zmínky (o shodách těch promluvíme níže). Shody formální nikde nenalezl, ale upozornil na toto místo: Legenda slovanská: I v tuže nošč' snidoša sja rat- nici, iže tii zlii sovětnici v Gně- vesen dvor', prizvania k sebě Bo- leslava iže sotvoriša zlyj t'i ne- priaznenyj sovět. Jakože k Pilatu snidoša (s'bra) sja židove, na Chri- Kristián: Dum ita scribo, ecce ad mentem venit Iudeorum iniqua congressio, qui quidem ingressu pretorii Pylati contaminari, sed mortem domini non pertimescebant. Sic et iste proprii germani infelix carnifex pa- rkp. 14 A 7 vloženo je Ludmile do úst (na posledním řádku str. 195 ve Fontes, za slovem »revocabat«) oslovení vrahů »Quid fratres etc. — až: dicite michi« vzaté z legendy Menkenovy. Vrahové Ludmilini slují zde: Thunna a Gommon. — Dobrovský v Bořiwoy's Taufe, 22 zmiňuje se i o opisu Cerroniho z kodexu olomúckého - rukopisů je tedy několik, třeba je jen shledati a srovnati. — 1) Podle Jagiće (Legenda o sv Vjačeslavě str. 1) upozorňujeme i na ruská vydání. Text rumjancovský je vydán v Filologičeskich nabljudenijach A. Ch. Vostokova (Petrohrad, 1865, str. 91—114, s poznámkami J. J. Srezněvského), text breviářů ve vydání Velikich Minej Četiich, měsíc září (Petrohrad, 1868, str. 2186 -2192). Srv. i O. Bodjandského »O proischoždenii slavjanskich pis- men«, Moskva, 1855, str. LXXVI-LXXXVI. — 2) Srv. Ces Čas. Hist., VIII, str. 369. — 3) Srv. výše str. 4, pozn. 1. Legenda slovanská zmiňuje se jestě o přenesení sv. Václava do Prahy, jež bylo r. 932. — 4) »Zur Kritik altböhm. Geschichte«, 1. c., str. 518. — 5) Ibidem, str. 512 sq.

Strana 39
Legenda Vostokovova a Kristrán. 39 sta mysljašče, takožde i oni zlii p'si těmže sja podobjašče sověščaša, kako byša ubili gospodina svoego (str. 131). rietes ecclesie sanguine polluere timet, qui manus a fraterna cede non abstinet (str. 218). To je však také jediné, co by o závislosti obou textů zdán- livě svědčilo. Pravím: zdánlivě, neboť čteme-li pozorněji, poznáme, že u Kristiána je vlastně pověděno něco zcela jiného, než v le- gendě slovanské. Tato mluví o schůzi židů u Piláta, o radě jejich proti Kristu a srovnává ji s úradou vrahů o život sv. Vác- lava; Kristián však chce říci: Boleslav, jenž nechtěl poskvrniti vraždou boleslavského kostela a proto poručil kostel uzavříti (aby bratr jeho do něho se nedostal a v něm nemusil býti zavražděn), podobá se židům, kteří nechtěli vstoupiti do domu Pilátova, aby se neposkvrnili, ale kteří neobávali se zavražditi Krista Pána. Tím padá jediná shoda mezi oběma texty, jež by něco zna- menala; uvedeme-li pak veliké rozdíly mezi Kristiánem a Vosto- kovskou legendou, poznáme, že závěr musí zníti: Kristián slovanské legendy neznal. Legenda Vostokovova počíná své vypravování teprv knížetem Vratislavem, má zprávu o postřižinách Václavových sla- vených v přítomnosti cizího vévody1) (patrně bavorského Arnulfa) a řezenského biskupa a kléru, o tom, že se učil Václav nejdřív písmu slovanskému, že četl latinsky i řecky, že měl čtyři sestry, jež vdány do rozličných knížetství, že »muži čeští« popouzeli Bo- leslava proti Václavovi, viníce Václava, že chce bratra zabiti, že Václav jal se stavěti chrám sv. Emrama,2) Drahomíř (jejíž poměr k Václavu i ke křesťanství je zde velmi něžný) že prchla po zabití synově do Chorvat, jmenuje popa Kraseje, jmenuje vrahy Václa- vovy i dva jiné, zabité zároveň s Václavem, ví, že Boleslav s pláčem kál se z vraždy a že sv. Václav byl pochován po pravé straně oltáře 12 apoštolů. Bylo by lze jmenovati ještě několik zajímavých údajů podrobnějších; z hlavních mezer Vostokovovy legendy pak především to, že v ní není slova o zavraždění Ludmilině. Z celé této řady dat, jež jsme ze slovanské legendy uvedli, neuvádí Kristián ani jediného. To stačí tuším k doložení věty, že Kristián legendy Vostokovovy neznal. V rozdílech těch jde ovšem jen o detaily, jejichž neznalost celkovému obrazu není na ujmu že v této příčině zase je Kristián legendě Vostokovově a době sepsání 1) Toho si také nikdo nepovšiml, ač zprávu lze sotva vyložiti jinak než jako zajímavý doklad pro státoprávní závislost tehdejšího pražského kní- žetství na Bavorsku. — Biskup řezenský sluje tu Notar. Ale tenkráte byl biskupem v Řezně Tuto, jejž zná z »Crescente fide« i Kristián (byl biskupem 893—930, 10. Oct.). Notar tedy je buď jméno koepiskopa (srv. str. 10) anebo znamená tolik, co chorepiscopus přímo (notář biskupský, notarius byl koe- piskopem). Zde třeba dáti tuším přednost rkpu Makar. — 2) Lepší rukopis Rumjancevský má: sozda chram svjatago Vita (Fontes, I., 130, pozn. 15).

Strana 40
40 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. jejího blízek, o tom svědčí shody jeho s legendou tou, mluvící tolik v prospěch jeho, jak poznáme ještě ze srovnání s Gumpoldem, a vlastní ze všech starých latinských legend jemu jedinému. To jsou shody, jež měl na mysli Büdinger, netuše ovšem, že je lze vyložiti prostě tím, že Kristián psal jen 60 let po smrti Václavově. Kristián zná v shodě s legendou slovanskou poručnickou vládu Draho- mířinu, nepokoje v Čechách, vyhnání a zpět povolání Drahomíry Václavem a zabití Václava na útěku ke kostelním dveřím, spěch Boleslavových přívrženců a zbrojnošů do Prahy po zločinu bole- slavském vraždit Václavovy »mládence«, kněze a lidi jejich, zná účast Drahomířinu v pohřbu Václavově, shoduje se v datech místních i časových — v tom i (a to je zajímavo) v datu o roku smrti Václavovy. Podle universitního (a také kapitolního) rukopisu Kristiánovy práce1) zabit byl sv. Václav r. 929 a týž rok má pa- trně legenda Vostokovská, jež počítá od začátku světa (rok 929 je tu rok 6337) a jež nad to datum zjišťuje ještě jinak. U nás obecně se rok úmrtí Václavova udává na rok 935 — jak to byl vypočítal Pubička r. 17712) a jak to přijal Köpke a Palacký.3) O legendě Vostokovově věříme, že byla napsána brzo po smrti Václavově, ale její jasné datum, shodující se také v určení dní v týdnu (že Kosmy a Damiana bylo v neděli), to — ignorujeme, protože nejasné jedno a řadu výkladů připouštějící místo u Vidu- kinda (psal kolem r. 970) 4) zdá se tomu býti na odpor. Shoda Kri- stiánova se staroslovanskou legendou je tu dalším dokladem pro 1) Datum v rukopisu kapitolním je zřejmě porušeno. Emler je četl 938, opis v univ. knih. (I. D 2) 939. Ale již J. Kr. Jordan ve svých Orig. Slav., II., P. IV., n. 1058, p. 302 (cituji podle P. Athanase, 84) praví o tomto datu rkp. kapitolního: Certum est, ex descriptoris calamo numerum anni sic: DCCCCXXVIIII. effluxisse, et tertium X. manu posteriore, calamo tenuiore, atramento nigriore, inter alterum X. et V. eraso syrmate longiore hujus literae posterioris, secesisse. P. Athanas dodává: Hoc ita esse, hisce oculis egomet vidi. Totéž potvrzuje Dobner r. 1765 v listě Rosenthalovi; Miklosich, Slav. Bibl., II., 14. Tedy je i v rkp. kapitolním 929. — 2) Pubička, Chronol. Gesch. II., 297—310. — 3) Köpke, Jahrbücher d. deutschen Reiches unter d. sächs. Hause, I., 2, str. 7. — Palacký. I., 1, 235. — 4) »Interea barbari ad novas res moliendas desaeviunt, percussitque Bolizlaf fratrem suum, virum christianum et, ut ferunt, Dei cultura religiosissimum, timensque sibi vicinum subregulum, eo quod paruisset imperiis Saxonum indixit ci bellum. Qui misit in Saxoniam ad expostulanda sibi auxilia.« Kn. II., kap. 3 (vydání Waitzovo, 1882). Před tím, v kap. 1—2 mluvil Widukind o nastolení Otově po smrti Jindřichově a slavnostech s tím spojených — Srv i Dětmara Merse- burského (poč. 11. st.), jenž z Vidukinda mnoho vypisuje: »Huius« (Oty I.) prospera multa turbabant adversa. Nam Boemiorum ducem Ventizlavum Bolizlavus nefandus fratrem deo ac regi perimens fidelem, restitit multo tem- pore audacter et postea devictus est a rege viriliter; fratri suimet Heinrico, Bawariorum duci, ad serviendum traditus est.« (srv o tomto poměru k Ba- vorsku výše pozn. 1, na str. 39). Vydání Kurzovo, str. 19. — Poznámka u Büdingra na str. 517, 1. c. vytýká omyly v datu slovanské legendy. Srv. o tom více v příloze »O roku umučení sv. Václava«.

Strana 41
Rok smrti Václavovy. Prolog o sv. Václavu. 41 — setrvávat ještě při roku 935 jako roku smrti Václavovy r. 929 znamenalo by nedbati všech pravidel historické methodiky. Ale po- drobnější probrání Pubičkovy dedukce odkládám do přílohy — prozatím zůstávám při tom, že sv. Václav byl zavražděn r. 929. Prolog o sv. Václavu (Fontes I., 125—126; jeden sloupec pouze) Kolářem ze čtyř rukopisů 13—16 st. (jiný text z 15. st., nalezený prof. Preisem, vydán byl v Pojednáních Uč. Společnosti r. 1843), je jak ze všeho patrno krátký výtah z Vostokovovy legendy nebo z nějakého textu s touto legendou úzce souvisícího, ale daty poněkud bohatšího. Při srovnání s Vostokovskou legendou má tento prolog totiž dvě plus: že Vratislav měl tři syny: Václava, Bole- slava a Spytihněva, a že Václav zapudil matku svou do Budče. Ani zde nepozorujeme stopy souvislosti s Kristiánem; prolog ostatek je, jak pravděpodobno, původu pozdějšího. * Slovanské legendy a prology byly době Dobrovského ještě neznámy; Dobrovskému byla hlavní legendou o sv. Václavovi le- genda Gumpoldova. Vydal ji sám r. 1819, po něm přítel jeho Pertz r. 1841; vydání ve Fontes (I., 146—166) je jen otiskem vydání Pertzova.1) Gumpoldova legenda o sv. Václavu hlásí se do let Oty II. (973—83), Kristiánova do let Oty III., ovšem nejzáze k r. asi 994 — tedy asi jen 10 let dělilo by obojí se- psání od sebe. Kristián by byl mladší, mohl znáti Gumpolda — na snadě je domněnka, že sv. Vojtěch za svého dlouhého pobytu v Italii tam novou legendu Gumpoldovu poznal, do vlasti přinesl, Kristiánovi dal k disposici. Že Kristián chtěl existující již sepsání opravovati a doplňovati, to zvěděli jsme z úvodu jeho práce. Měly-li se věci tak, jak tuto naznačeno, musila ovšem Gumpoldova legenda v Čechách svou nesprávností, nejasností a povrchností ve všem, co týkalo se dějin českých doby nedávné, buditi nespo- — kojenost a zrovna volati po revisi. To jsou tedy domněnky jaký je vskutku poměr obou prací? Kristián Gumpolda znal a užil, ale práce jeho není doplněním nebo opravením Gumpolda, nýbrž zcela jinou, novou prací, založenou široce od počátku křesťanství slovanského a především jako historické vypravování myšlenou — tuto dobrou a spolehlivou historii pak, pokud šlo o sv. Václava, zbarvil a doplnil Kristián v některých směrech legendárními rysy 1) Pertz ve svém vydání (Mon. Germ. SS., IV., 211—223 uveřejnil) v po- známkách i několik ukázek z legendy »Crescente fide« (z mnichovského rukopisu jejího z 10. st.), pro srovnání s Gumpoldem zajímavých. Ve Fontes otiskl Emler jen jedno takové místo z »Crescente fide« na str. 156), ale omylem je označil za variant Gumpolda samého.

Strana 42
42 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. Gumpoldovými. Lze říci krátce: co v Kristiánovi jeví silný ráz legen- dární, jinak sotva pravděpodobný u spisovatele českého z konce 10. st., je vzato z Gumpolda. Tak doslovně přejal Kristián z Gumpolda a dosti šťastně se svým vypravováním spojil poměrně rozsáhlé místo (jeden sloupec sraženého tisku ve Fontes) o snu mladého Václava a Václavově prorockém výkladu tohoto vidění — ve snu viděl sv. Václav dvůr s krásným ochozem (patrně křížovou chodbou), zbořený a lidu- prázdný; prorokoval, že to znamená umučení sv. Ludmily a vyhnání kněží křesťanských ze země. Je to jediné místo, kde Gumpold jméno Ludmilino uvádí — a tu je zajímavo hned, že v tomto z Gumpolda opsaném místě mluví sv. Václav o matce své Draho- míře (Gumpold však jména jejího nezná a nezmiňuje se vůbec o její historii slovem) způsobem, jenž by nás u pramene českého původu z 10. st. jistě zarážel: »que (Ludmila) videlicet matris mee tam genere quam operum eciam inquinacione gentilis... (t. j. matky mé i rodem i nečistotou skutků pohanky) a hned na to »execrabilis memorie genitrix mea«, matka má prokleté pa- měti! Toto místo, převzaté z Gumpolda, musí vzbuditi dojem, že Drahomíř vskutku pronásledovala v Čechách křesťany, že vyhnala kněží křesťanské ze země. Ale o tom Kristián sám nic neví, nic nikde nepraví, Kristián sám jmenuje Drahomíru sice jednou »perfida«, rádce její nazývá »syny Beliálovými« (str. 210), ale ví, že byla křestankou, pravě pouze, že byla příčinou vší nešle chetnosti a že ji proto sv. Václav na čas s hanbou vyhnal z otčiny, aby ji potom se ctí povolal zpět, pamětliv jsa přiká- zání božích, vedle nichž ctíti máme otce i matku. »Postea multa adversa et incommoda pertulit Drahomíř), eciam filii sui necem ab gnato suo iuniore« (str. 211). A níže ještě vypra- vuje Kristián o tom, že Drahomíř pomáhala pohřbiti tělo za- vražděného Václava, ale ne tak, jak se slušelo na mučenníka, nýbrž jen na blaženosti hodného — celkem vidíme Kristiána státi uprostřed mezi tradicí starou, nejbližší pravdě, zachovanou nám ve Vostokovské legendě Václavské a mezi novotami tvůrčí fantasie legendární, jež naň poprvé působily v práci Gumpoldově. Nepodlehl jim a nemohl podlehnouti, nechtěl-li šlapati pravdu, již znal, nohama, ale vliv jejich přece zůstal patrný v práci jeho. Podobný příklad podává srovnání obou pramenů tam, kde líčí se hostina u Boleslava den před zavražděním Václavovým. Gumpold neví, kdy to bylo (»sub cuiusdem vero festivae diei exultabili ortu«), neví, kde to bylo — myslí, že hody byly v Praze; to vše je u Kristiána dobře a podrobně vyloženo. Ale v líčení hostiny je patrno, že Kristián dal na se působiti Gumpoldovi:

Strana 43
Legenda Gumpoldova a Kristián. 43 Gumpold : Epulis discumbunt. Vinoque post longum quibusdam ferocium convi- varum saturatis, fraus conflata diu latere nesciens, eos quasi unanimi- ter in sancti viri necem accendit. Qui malivoli, mucronibus veste iam tectis, ter surgentes, terque iterum quasi quodammodo lassi sedibus se inclinantes, viribus saltim et auda- tia omnino emolliti, eo quod non- dum divinitus iussa venerit passionis hora, inlaesum eum dimiserunt (str. 159). Kristián: Cumque iam residencium corda maleivolorum, olim infecta felle ho- micidii, cibis potibusque incalesce- rent, absconditum paulisper aperire vulnus cepere. Mucrones siquidem gestantes sub amictibus post ter- gumque eosdem occultantes, sem- per de ictibus meditantes ter sur- rexere, terque identidem residere, gubernatore deo patre illud eos vetante, uti forsan crastinum sanc- tificare optante diem a sollempniis vacantem (str. 217). Tuto romantickou scénu, jak vidíme, má Kristián z Gumpolda. Ale hned potom stojí Kristián zas na svých nohou: v noci po hostině Václav Gumpoldův bdí na modlitbách čekaje smrti, Václav Kristi- ánův po dlouhé modlitbě usne ničeho netuše a vstává časně k vigilii (při tom vsuvka obšírná o jeho horlivosti v službě boží s citovaným místem o kupování hochů ke křtu); Václav Gumpoldův ubírá se k ranní pobožnosti do kostela, vykonav ji vrací se, aby se konečně spánkem občerstvil, a při tom setká se se spiklenci, Václav Kristi- ánův ubírá se ráno k jitřní do kostela a při tom je zastaven Bole- slavem. Kristián shoduje se tu s legendou Vostokovou a má tedy pravdu. A takovéto věcné rozdíly mezi Kristiánem a Gumpoldem jsou nikoliv výjimkou, nýbrž pravidlem; pravda je ovšem u Kristiána. Gumpoldovi na př. počíná se křesťanství české teprv Spytihněvem (Bořivoje Gumpold vůbec nezná; kostel P. Marie dává založiti Spytihněvovi), jenž prý žil za krále Jindřicha, mladý Václav prý žil po smrti otce Vratislava pod mocí krále Oty (I.), Drahomíry Gumpold nejmenuje, poručnické vlády její nezná, o sv. Ludmile nepraví nic víc, než co pověděno v uvedeném výše proroctví Václavově, tvrdí nesprávně, že sv. Václav nejen založil, ale i vy- světiti dal kostel sv. Víta, uvnitř prý podivným leskem kovů okrášlený — jiných historických odkazů nebo dat mimo tato v práci Gumpoldově nenajdeme, a z těch, jež jsme uvedli, není ani jedno správné! V tom ve všem Kristián je za to zpraven velmi dobře. Tak můžeme již tvrditi bez rozpaků, že Kristián založil a vypracoval své dílo samostatně na základě ústních zpráv nebo dobrých pramenů jiných a Gumpolda že užil jen tam, kde legendární detail jeho se mu líbil a pravdě o sv. Václavovi, pokud souditi bylo lze, nebyl na odpor. I v tom nepočínal si bez kritiky zamítaje příliš daleko jdoucí fantasii Gumpoldovu: podle Gumpolda podal Václav, když byl Boleslava porazil k zemi a meč mu vyrval.

Strana 44
44 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. bratru meč zpět se slovy: matura supplicium; quae sunt agenda, ne differas in longum — toho u Kristiána není; Václav sic vrací meč bratru, ale prchá ke kostelu (na rozkaz Boleslavův podle Kristiána od kněze uzavřenému). Kristián také nerozčiluje se tolik na zločin Boleslavův jako Gumpold (»pessimus ille«, sceleris auctor, »dux nimie perversitatis, saevicie, execrabili memoria scribendus« — to vše najdeme u Gumpolda); u něho jsou podobné projevy řidší a prosyceny politováním a soustrastí: »proprii germani infelix carnifex«, »heu nimium secularibus intentus actibus«, »consiliis malignorum preventus quam plurimis«. Gumpold však dává Bole- slavovi udeřiti Václava mečem po čtvrté a hlavu mu proraziti. činí Boleslava vrahem bezprostředním — podle Kristiána zabijí Václava lidé Boleslavovi. Atd. — příklady bylo by lze hromaditi. Za to více podobnosti zase najdeme mezi oběma pracemi, kde se vypravuje o zásluhách Václavových a zázracích, jež dály se nad tělem jeho (ale jen jedno místo v Kristiánovi 1) svědčí — je pravdě- o tom, že tu čerpáno přímo z Gumpolda) podobno, že v době, kdy oba legendisté psali, byl v této příčině obraz Václavův i výčet zázrakův již značně ustálen, takže každý zápis o tom obsahoval v podstatě stejné rysy. Tak Václav Gum- poldův i Kristiánův vzdaluje se ze soudu, kdykoliv měl vynesen býti rozsudek smrti (Gumpold má podezřelé plus, že Václav sám vinníkům hodným trestu smrti dával svobodu), dává vyvraceti šibenice (Kristián má víc:2) žaláře, mučidla a modly, fana profa- norum), shromažďuje cizí kněze a rozdává jim velké dary (u Kristiána podrobně, že kněze z Bavor, Šváb a odjinud), po- chovává mrtvé (rozvedeno u Gumpolda; u Kristiána jen mezi jinými Václavovými skutky milosrdenství křesťanského), vyhýbá se pohanským hostinám obětním a kvasům vůbec (Kristián je poněkud realističtější; připouští, že sv. Václav někdy, mezi tak divokou zvěří jsa postaven, mnoho pil, ale ráno se mnoho kál z takového hříchu), nutí jiné ke křesťanství a řádnému životu (u Kristiána podivné plus, že i bitím, přilákav hříšníky pozváním laskavým ke svému 1) Str. 220, místo vypravující o trestech vrahů Václavových, mimo- chodem řečeno, také rázu silně legendárního: jedni prý byli zmítáni zlými duchy v pustinách a tak pomřeli, jiná část jich zůstala »arida et sicca usque ad interitum«, jiní zemřeli štěkajíce jako psi a skřípajíce zuby, rod jejich pak takřka z kořen vyhlazen. To je ne slovně, ale věcně úplně vzato z Gumpolda, kap. 22 (str. 161). Kristián opatrně přidává ze svého: »Si qui vero supersunt, stipendiorum sibi victum manibus queritant propriis«. Je to věta velmi poučná pro společenské názory té doby. — 2) Podle Kristiána se vskutku zdá, že v době Vojtěchově nebylo v Čechách šibenic. Kristián chybou komposice (vzácnou u něho) vypravuje o této věci na dvou místech (str. 214, 215) a tu i tam praví: »patibula antiquitus constructa, que usque ad hec tempora inerant«, »patibula supliciaque, que usque adhuc inerant ad excruci- andos homines«.

Strana 45
Legenda Gumpoldova a Kristián. 45 stolu), peče v nocech letních hostie a připravuje víno k boho- službě s pomocí věrného služebníka svého (u Gumpolda podivně překresleno, jakoby sv. Václav chodil krást tajně víno do cizí vinice), nosí žíněnou košili pod nádherným oděvem knížecím, v postním čase putuje po kostelích hradních bos (u Gumpolda přehnáno, že to činil v noci a při tom z užmolené knížky čítal žalmy a modlitby), zakládá, vyžádav si svolení biskupa Řezenského (Gumpold jej jmenuje Tutonem), kostel sv. Víta (Gumpold nesprávně dává Václavovi kostel dokončiti a vysvětiti), chce se státi mnichem, putovati do Říma a odevzdati vládu v zemi bratru Boleslavovi. Rozdíly jsou, jak vidno (až na jedno místo našim představám o dvorském životě a postavení knížete se příčící), vesměs v ne- prospěch Gumpoldův a ve prospěch Kristiánův; pro tohoto svědčí i to, co zdá se mu býti vlastní, jako na př.1) chvála, že sv. Václav byl vítězem v přemnohých bitvách.2) A totéž asi platí o vypravování o zázracích. Krev Václavova v Boleslavi byla třikrát marně smývána (Gumpold dí, že stěna je zbarvena krví dosud), vrahové jeho hrozně potrestáni (srv. výše), po třech letech tělo mučenníkovo se zázraky přeneseno do Prahy. Podle Gumpolda stalo se to bez vědomí Boleslavova; Kristián dí správně, že na rozkaz Boleslavův, ale znějící prý tak, že převezení musí býti vykonáno »ante auroram«, tedy v noci, pod trestem smrti. Kristián líčí převezení a zázraky jeho obšírněji než Gumpold, má také o jeden zázrak víc a k tomu historii o pokusu Přibyslavy 3) a zázrak s Podivenem, jejž Gumpold má zcela krátce (jsa patrně o Podivenovi, kterého zná jen jako hošíka, nesprávně informován). Celkem v shodě jsou oba autoři tam, kde vypravují o sv. Václavu osvobozujícím vězně modlící se k němu. Kristián má celkem zázraků více, ale to, co přidává, vzbuzuje bez výjimky dojem hodnověrnější než to, co ze staré zásoby Václavových zázraků převzal. Prozrazuje jednak, že vyskytlo se za jeho časů podezření, že o osvobozování vězňů, modlících se k sv. Václavovi, má zásluhu podplacený žalářník, a líčí potom ordálie, zkoušku žalářníka žhavým železem, jež na štěstí pro obžalovaného dopadla dobře. Co pak praví o sv. Přibyslavě a knězi Štěpánovi, že zmocnili se části ostatků Václavových, ne- vzbuzuje nejmenšího podezření — musíme si jen představiti, jakým pokladem zdály se lidem té doby ostatky světcovy! Nic konečně nelze namítati ani proti vypravování o zázraku při boji Václavově s knížetem kouřímským. Zbývá tedy jen vypravování o Podivenovi, jež je celkem historicky založeno; co v něm je zázračného (že Podiven visel tři léta na šibenici a nesetlel a vousy mu rostly), je 1) Z jednoho takového místa by se zdálo, že sv. Václav byl ženat. Srv. níže. — 2) Srv. Kalousek, Obrana sv. Václava, str. 65. Poznáme však, že chvála ta vzata a zvětšena je z jiné legendy. — 3) Srv. výše str. 9.

Strana 46
46 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. z Gumpolda. Celkem tedy i ve vypravování o zázracích jeví se Kristián mnohem historičtějším než Gumpold. Legenda o sv. Václavu, počínající se slovy »Crescente fide christiana« (Fontes, I., 183—190), ve středověku »pro svoji stručnost a rozumný sloh« 1) dosti rozšířená, známa byla již Bollandistům, a to z rukopisu římského, jenž náležel královně švédské Kristině.2 Bollandista Suysken považoval ji za výtah z Kristiána. U nás znal ji již Pešina; soudil o ní3) (jak Dobrovský praví, bezdůvodně), že autorem jejím je pátý biskup Pražský Izzo († 1030j. P. Athanasius v polemice své s Dobnerem z r. 17674) pokládal ji za pramen Kristiánův, klada ji do 10. st. R. 1811 otiskl ji Dobrovský z ruko- pisu kapitolního (jenž pochází z 1. pol. 14. st.) — vydání bylo určeno jako slovný průvod k obrazům bible Velislavovy, jež spo- lečnost vlasteneckých přátel umění vydala pod titulem »Vorstel- lungen aus dem Leben des h. Wenzel« v mědirytinách Jiřího Döblera.5) Přítel Dobrovského, vojenský kaplan a horlivý sběratel starých památek literárních i uměleckých, Ant. Pišely († 1806), opatřil Dobrovskému zprávy o třech rukopisech této legendy v Ce- lovci a Linci, jiný rukopis bavorského původu dostal Dobrovský darem. Dobrovský měl legendu »Crescente fide« za pramen Kristiánův a kladl sepsání její do 12.—13. st.6) V letech třicátých nalezl Pertz v Mnichově rukopis »Crescente fide« v kodexu z 10. st. 7) a něco málo z něho vydal v poznámkách k edici Gumpoldově v Monumentech (Scriptores, díl IV.). R. 1855 vydal ji B. Dudík z kodexu z 12. st., pocházejícího z knihovny královny Kristiny Švédské ve Vatikánu.8) Podle Dudíka otištěna je legenda ve Fontes, I.9); v úvodu je pro- hlášena za výtah z Gumpolda.10) J. Truhlář podal v Čas. Ces. Musea r. 188511) zprávu o mnichovském rukopisu jejím, jejž znal již Pertz; rukopis klade však Truhlář do doby před r. 1000 nebo po něm, tedy ne výhradně do 10. st. jako Pertz. Jos. Teige r. 1891 12) srovnal vydání Emlerovo se čtyřmi rukopisy dvorní a státní knihovny 1) Kalousek, 1. c., str 27, pozn. — 2) Acta Sanctorum, VII., 771. 3) Phosporus, 554 a nota na str. 613. — 4) Srv. níže str. 84. »Ex hoc authore Christianus monachus nonnulla iisdem, aliqua vero fere iisdem verbis narrat«, a poznámky k edici. — 5) Srv. Dobrovský, Wenzel u. Boleslaw, 22. 23. Jinde (ani ve Fontes, I.) není o této edici nejmenší zmínky. — 6) lbidem, str. 23—4. Bořiwoys Taufe, 11 sq. a Döbler, Vorstellungen etc., str. 4. pozn. — 3) Archiv der Ges. für ältere deutsche Geschichte, 7 (1839), 387. — 8) Iter romanum, str. 250 a (vydání) 319—326. — 9) V úvodě se praví (XVII.), že bylo zároveň dbáno rukopisu kapitolního — vskutku však zůstal rukopis tento vydavateli neznám a zůstal mu neznám i otisk jeho Dobrovským. — 10) Mínění to opa- — 12) J. Teige, kuje i Kalousek. 1. c., str. 27, pozn. — 11) L. c., str. 267. Různočtení legend českých svatých etc. ve Věstníku král. Spol. Nauk, 1891, str. 51—56.

Strana 47
Legenda »Crescente fide«. 47 mnichovské; důležito je, že kodex dotčený již Pertzem a Truhlářem klade do st. 10—1I.; ostatní tři rukopisy jsou z 1. pol. 12. st., z 13. st. a z 14. st. Věnujeme, jak patrno, vydáním a rukopisům legendy »Cre- scente fide« pozornost neobyčejnou. Je toho třeba proto, že legenda tato s Kristiánem mnohonásob souvisí, že určení jejího stáří spolu- rozhoduje o datování Kristiána. Ale otázka je zde komplikována i patrnou souvislostí legendy s Gumpoldem; vyložení vzniku legendy »Crescente fide« je zkrátka věcí velmi nesnadnou. Již z předchozího výkladu o rukopisech legendy »Crescente fide« je patrno, že se Dobrovský mýlil, vřazuje ji do 12.—13. st.; jeden její rukopis v Mnichově je ze st. 10.—11. Podle toho může legenda býti starší Kristiána i Gumpolda; může však i záviseti na jednom z obou spisovatelů nebo na obou. Že je to skládání pra- staré, o tom některé známky v legendě samé vydávají svědectví, tak na př. věta: »Zputigneus una cum exercitu nec non et omni populo suo ... baptizatus est« (zde ještě rozšířená družina knížecí nebo stálé vojsko bojovníků postaveno je proti ostatnímu obyva- telstvu), tak opakovaný termin »fideles populi« (188), »omnes populi, qui eius (Spytihnèva) fuerant«, »omnes populi regionis illius« (str. 183; populi vykládal bych zde podle Du Cange v parochiae, urbis re- giones, t. j. Čechové z jednotlivých hradních obvodů), konečně snad důsledné užívání epitheta »beatus« o sv. Václavovi. Jednou najdeme jakoby slabý a ovšem sotva co dokazující ohlas legendy Vosto- kovské: »omnes populi« zvolili bl. Václava knížetem na místě otcově »et sedere eum fecerunt in throno ipsius« (str. 183) — legenda Vostokovská praví jednou (str. 127): »I jako byst ot'cu ego Vrati- slavu posaditi otroka na svoem stolě .. .« a podruhé (128): »i po- sadiša kňazja Vjačeslava na stolě ot'ca svoego ...« Ale hned s tím souvisící a i jinde opakované tvrzení legendy, že »populi« zvolili bl. Václava knížetem, že zvolili dříve podobně Vratislava, zdá se ukazovati k tomu, že autor nebyl o poměrech českých zpraven dobře; slovanská legenda (ve shodě s tím, co o posloupnosti slo- vanských knížat v 9. a 10. st. víme) neví nic o volbě; v ní je to otec Vratislav, jenž Václava sází na stolec, a zmiňuje-li se legenda potom znovu o posazení Václavově na stolec otcův, po smrti Vratislavově, činí to tak, jakoby se samo sebou rozumělo, že Václav po otci následoval; o volbě není řeči. A tu můžeme zmíniti se hned o ještě vážnějších rozdílech věcných, jež jsou mezi legendou Vostokovskou a mezi »Crescente fide«. V této legendě je Drahomíř (jménem nejmenovaná!) pohankou (incredula dei), ona a »crudeli- ssimi viri« s ní souhlasící hledí Václava odvrátiti od pravé víry (»optantes, ut resipisceretur a doctrina«, str. 185), vyhánějí kněze s žáky (presbyteros cum clero) ze země; je zpět povolává teprv sv. Václav, když sám ujal se vlády. To je, jak víme, v naprostém

Strana 48
48 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. odporu s Vostokovskou legendou, to odmítl i Kristián, užívaje Gum- polda, to jedním slovem nemohlo napsáno býti ku konci 10. nebo poč. 11. st. nikým v Čechách. Je-li legenda »Crescente fide« tak stará, jak mnichovský rukopis její nevývratně ukazuje, musíme předpokládati, že sepsána byla mimo Čechy, nejspíš v Bavořích, kde se zachovalo nejvíc rukopisů jejích (v Mnichově jich mají šest 1); o dvou víme, že je Pišely našel v Linci; v Čechách je, pokud známo, jediný, a to velmi pozdní rukopis kapitolní), a odkud, jak pověděno, dostal jeden rukopis také Dobrovský. Nepravdy o Drahomíře a pohanské reakci za její poručnické vlády, jež jsme v legendě naší postihli, jsou, jak víme, obsaženy i v legendě Gumpoldově. Jaký je tedy poměr Crescente fide a Gum- polda? Emler pronesl ve »Fontes« mínění, jež opakuje i Kalousek, že »Crescente fide« je výtah z Gumpolda. Společných momentů v obou pramenech je vskutku tolik a jsou tak důležité, že o jejich příbuzenství nemožno pochybovati. Stačilo by poukázati na vylo- ženou již shodu v posuzování Drahomíry a její vlády poručnické. ale podobných výmluvných shod je mnohem více: obě legendy počínají vypravování své o českém křesťanství knížetem Spyti- hněvem, obě končí se líčením téhož zázraku, v obou vlastně vy- pravují se tytéž události a tytéž zázraky (až na nedůležité vý- minky) a vypravují se v témže pořadu (výjimky i zde jsou zcela nepatrné). Tomu odpovídá ovšem množství věcných shod v jedno- tlivostech, ale jen na málo místech i shoda formální.2) Ale i to málo, opřeno o nevývratnou shodu v rozsahu, pojetí a komposici obou prací, stačí, abychom mohli tvrditi: obě legendy souvisí spolu přímo. Legenda »Crescente fide«, jejíž věcný obsah (jedním slovem řečeno) je až na malé výjimky i v Gumpoldovi, je víc než o polovic kratší Gumpolda (poměr rozsahu je tu asi 4:10) — jde nyní o otázku: je to výtah z Gumpolda či čerpal Gumpold z »Crescente fide« ? 1) Srv. Teige, 1. c, 52. — 2) Hlavní z nich mluví o potrestání vrahů Václavových (srv. výše str. 44, pozn. 1): Crescente fide: Illi autem homicidae, qui eum occi- derunt, a demoniis exagitati fugerunt, et alterius non comparuerunt, alii ex eis latrantes ut canes et stridentes dentibus mortui sunt, alii autem aridi et surdi usque ad mortem perman- serunt (str. 187—188). Gumpold: Ut veracium saepe nobis relatu pate- factum est, post constantissimi trium- phum athletae omnes sanguinis effu sores innocentis superno incussi fu- rore, aut demonum potestate rapti inter homines postea non comparue- runt, aut versa pro viciis natura, ca- num latratu vice loquendi utentes, dentium stridore morsus imitantur caninos, aut misera corporum aridi- tate siccati, necnon auditus continua privacione, vitam ipsis saltim odiosam finierunt (str. 161).

Strana 49
»Crescente fide« a Gumpold. 49 Dovoluji si tvrditi: »Crescente fide« byla pramenem Gumpol- dovi; Gumpoldova legenda není nic jiného než rozvedená a poka- žená legenda »Crescente fide«. Důvody jsou tyto: a) Plus Gumpoldovy legendy je především plus slovné a stili- stické. Jazyk a sloh v »Crescente fide« je prostý, jednoduchý; Gumpold vypravování její vzdělal slohem umělým a nabubřelým. To samo sebou by ovšem jako důkaz našeho tvrzení nestačilo — lze si zajisté i představiti, že z rozsáhlejšího, slohově umělého vy- pravování možno učiniti výtah prostý slovně i věcně — ale uvá- díme okolnost tu na prvém místě především proto, abychom čte- náře o stilistickém rozdílu obou pramenů informovali. Příkladem může býti uvedené již výše v poznámce místo o potrestání vrahů Václavových, příkladem mohlo by býti uvedeno vypravování Gum- poldovo o chování Václavově při soudech (str. 150 a str. 184 v Cr. fide), o pečení hostií (152 a 184), modlitby, jež Gumpold vězňům, prosícím sv. Václava, vkládá do úst (v kap. 24, 27, 29), vypravování o posledním zázraku (str. 165—166 a 189—190) — všude tu Gumpold rozvádí v mnohých slovech to, co řekla Cre- scente fide krátce. Uvedeme příkladem Václavův přípitek sv. Mi- chalu:1) Crescente fide: (Václav vzav číši promluvil): »Ve jménu sv. Michaela archanděla vy- pijeme číši tuto modlíce se, aby uvedl nyní duše naše k pokoji ra- dování věčného. Amen.« (str. 187). Gumpold: »Spasiž vás spása všechněch Kristus! Kalich, jejž v ruce držím- vypiti na lásku sv. Michala arch, anděla nikdo z nás se neostýchej, ctíce láskou tou podle možnosti ducha jeho vznešenost, a prosme z hloubí srdcí svých, kterékoli ho- diny zákonem přírody vyprší konec našeho živobytí, aby ráčil býti duší našich ochotným příjemcem a la- skavým vůdcem do rajské blaže- nosti« (str. 159). b) Věcné plus Gumpoldovo je v mnohých případech podezřelé; je to báječné rozvedení a okrášlení daného motivu, plus legendární, jež právem bývá kladeno za svědectví pozdějšího původu. Na př.: Crescente fide: Gumpold : »V nocích pak, jež celé probděl »Také v čase postním po str- mých stezkách od hradu ke hradu ve vigilii velkého svátku,2) ne- 1) Překlady jsou (»Crescente fide«) J. Truhlářův, (Gumpolda) J. Zoubkův. 2) »Noctibus autem serenissimo instans pervigilio.« Zoubek přeložil: »V noci — pak, oddávaje se nejstřízlivějšímu bdění ...« Co je pervigilium, srv. u Du Cange, VI., 290. »Serenissimo« nedává tu dobrého smyslu.

Strana 50
50 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. do kostelů pěšky bos chodil, takže dokonce v šlépějích jeho krev se ukazovala« (184). dbaje tichého spánku, sotvaže nastal klid noční, pohrdaje ustláním skvost- ného lože, vstal tajně z lůžka, pa- cholíka komorního v pokoji pro- budil, vzal knížku častým do rukou bráním zvarhaněnou, vyšel bez vě- domí strážců z paláce a provázen jsa toliko svým pacholíkem pře- cházel bosýma nohama příkré vrchy hor, údolí děsné propasti, kamenité nebo ledem hrozné cesty mezi hrady, kostel po kostele vyhledá- vaje a žalmy a jiné modlitby říkaje bez ustání. A tak veliké zajisté trýznění těla svého trpěl, že sem a tam po bylinkách kapky krve stopy šlépějí jeho ukazovaly . . . (152). Podobných míst, výmluvných s dostatek, bylo by lze citovati několik. Sem náleží především prvý zázrak s vězni (163, 188) — zázraky u Gumpolda jsou vůbec složitější a větší (ač jsou to tytéž motivy jako v Crescente fide) — sem náleží i vypravování o ho- stině boleslavské, sem plus Gumpoldovo, že sv. Václav chodil na víno, přelézaje ploty, t. j. že kradl cizí víno (furtum laudabile, str. 153) z lásky k službě boží, sem především řeč Václavova k Čechům, když ujal se vlády. »Crescente fide« má pouze: když však stal se mužem, svolal všechny muže své a matku a káral nevěru jejich a tvrdost srdce, pravě: »Proč jste mi zabránili učiti se zákonu pána Boha mého a sloužiti jemu jedinému? A byl-li jsem dosud pod mocí vaší, chci nyní vám nejsa podřízen sloužiti Bohu« (str. 185). Co z toho však Gumpold neučinil! Řeč Václa- vova, jak ji složil Gumpold, plní skoro celý sloupec ve vydání ve Fontes (str. 155—156); je to pravá trůnní řeč, počínající se mládím Václavovým (v tom citáty z písma), líčící nastoupení jeho a zásady vlády jeho; potom následuje v záplavě slov stížnost na křivdy, jež mu bylo snášeti (od Čechů), a prohlášení, že na příště tomu musí býti jinak, že nebude poslouchati nepravosti velmožů, ale říditi se jen přikázáním božím. Sv. Václav varuje konečně shromáždění všech úkladů a zlých rad, mluví o »scelera parricidarum«, jimiž se obyčejně poskvrňují, a končí hrozbou nešlechetníkům, že jim dá — stíti hlavy ... V své horlivosti tvůrčí Gumpold tu úplně za- pomněl, že píše oslavu světce, téhož, o němž dřív vyprávěl, že v soudech užil všech prostředků, aby nemusil vynésti rozsudek smrti, a jenž dal vyvrátiti šibenice a mučidla odstraniti! Potom si

Strana 51
»Crescente fide« je starší Gumpolda. 51 také vysvětlíme, jak vzniklo známé nám již obšírné Gumpoldovo vylíčení proroctví Václavova o zavraždění sv. Ludmily. »Crescente fide« má pouze: Dověděli jsme se od hodnověrných lidí, že již tenkrát prorokoval věci budoucí; zaznamenáváme však jen jednu věštbu. Václav, vystoupiv jednoho dne do hořejšího paláce, řekl jistému žáku shlédnuv s okna: Zdá se mi, jakoby tento dům (atrium) star- šího kněze Pavla byl pustý. Zatím matka jeho, jež nevěřila v boha, uradivši se s nejukrutnějšími muži, poslala ze závisti nešťastníky k tchyni své, Ludmile, aby ji zavraždili, kteříž to učinili. Duše její ozdobena mučennictvím odebrala se k pánu. Též i mnohé kneze s duchovenstvem oloupili a vyhnali ze země. I naplněno jest pro- roctví, jež byl nedávno předpověděl... (str. 185). Z toho si patrně smyslil Gumpold svou historii o věštbě Václavově, vetkav to, co »Crescente fide« o zavraždění Ludmilině a vyhnání kněží vypravuje, přímo do Václavova proroctví a ovšem z jednoduché tuchy Vá- clavovy v »Crescente fide« učiniv komplikovaný a fantastický sen, po němž následuje zase podrobný, slavnostní výklad do budoucnosti... Že by naopak někdo z Gumpoldových fantasií tohoto rázu učinil prostý výtah, jako je »Crescente fide«, to již zde můžeme prohlásiti za nejvýš pravdě nepodobné. c) Věcná plus Gumpoldova jsou z části zřejmě nesprávná. Sem náleží datum, že Spytihněv žil za krále Jindřicha I., že Václav byl poddán Otě I. Že Gumpold, Vlach, píšící za Oty II. na základě »Crescente fide«, měl za nezbytné v sepsání svém o sv. Václavu poznamenati, do které doby historie sv. Václava náleží, a že (ne- naleznuv potřebného data v předloze) učinil to z domyslu, a to chybně — to lze si dobře představiti; za to je málo pravděpo- dobno, že by někdo, kdo by dělal výtah z Gumpolda, obojí důle- žité datum vynechal nebo ho neopravil. Srovnáme-li pak Gumpolda se slovanskou legendou Vostokovskou, najdeme ovšem zřejmých ne- správností v něm ještě více. To platí nejvíce o Gumpoldově líčení boleslavské vraždy, jež známe již ze srovnání Gumpolda s Kri- stiánem; »Crescente fide« však, vypravujíc o tom, je ze všech legend slovanské legendě nejblíže!1) 1) Str. 186: V noci pak oné před jitrem následujícího dne, jakož pravi- delně činíval, šel do chrámu k modlitbě ranní. I potkav bratra řekl k němu: »Včera velmi si nám posloužil; přijmi mnoho díků od pána!« Onen ale dobyv meče z pochvy a udeřiv muže svatého do hlavy odpověděl: »a takto dnes chci ti posloužiti.« I vyteklo sotva trochu krve, poněvadž síly pozbyl strachem hrozným; mohl bl. Václav lehko překonati jej, poněvadž meč vyrval z ruky jeho, ale nechtěl sebe sama poskvrniti. Onen však křičel řka: „aj kde jste? pomozte mi!« Tu oni všichni zlosynové přiběhše ze skrýší, meči a oštěpy (cum gladiis et lanceis« — to je doslova i v Gumpoldovi) ranami mnohoná- sobnými zavraždili jej Srv. výše místa z Gumpolda str. 43—44. Dodati sluší, že podle Gumpolda (ale i leg. slov.) vrazi Václava takřka rozsekali na kusy. 4*

Strana 52
52 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. d) Značná část věcného plus Gumpoldova zakládá se na ne- dorozumění nebo na povrchním čtení legendy »Crescente fide«. To je ovšem důkaz rozhodující. »Crescente fide« na př. nejmenuje místa, kde sv. Václav byl zavražděn. Praví pouze, že Boleslav poslal posla k sv. Václavovi, pozval ho k hostině do domu svého, praví ještě, že sv. Václav, přijav pozvání, vydal se na cestu (et cum tempus venit proficiscendi... profectus est protinus). Ale Gumpold tomu, nemaje v předloze výslovně poznamenáno, že dům Boleslavův byl mimo Prahu, nerozuměl; představoval si, že Bole- slavův »dům« byl také na hradě pražském. I vynechal posla legendy »Crescente fide« a napsal, že Boleslav sám pozval sv. Václava k hostině a že sv. Václav, »vzav bratra pod paždí«, k hostině se odebral. Potom ovšem také nemohl Gumpold rozuměti své předloze tam, kde dokončivši vypravování o zabití sv. Václava, pokračuje, že vrahové rychlou jízdou spěchali do hradu Prahy vraždit přátele Václavovy. Tak mu nezbylo než jízdu do Prahy vynechati a spo- kojiti se pouhým faktem, že Václavovi přátelé, služebníci a kněží byli vražděni. A jiný případ: »Crescente fide« vypravuje, že sv. Václav uzavřel vystavěti chrám Bohu, k poctě sv. Víta mučenníka, a že vypravil posly s prosbou o autorisaci k biskupu Řezenskému Tutonovi. Biskup potěšen, díky vzdávaje Pánu, odpověděl: Již chrám tvůj stojí (constat) před pánem bohem nejozdobněji vystavěný. Václav zvěděv to zaradoval se a svolav všechny s pomocí boží sám počínaje založil podivuhodným řádem 1) kostel na jméno sv. Víta. Nic víc — ale Gumpold rozuměl, že sv. Václav kostel dostavěl odpověď Tutonovu vynechal, za to dodal, jak kostel z venčí krásně až do konce byl vyveden, uvnitř pak podivným leskem kovů okrášlen, jak dotčený biskup byv pozván kostel vysvětil, a skončil stereotypní frasí svou: »V něm až podnes stkvějí se přemnohá znamení skutků zázračných, jež bůh činí mocí svou lidem smrtelným.« O tomto vysvěcení chrámu sv. Víta Václavem v žádném starém prameni není zmínky; kostel byl vysvěcen r. 930 (datum Kosmovo je ne- pochybně správné), nedlouho po zavraždění sv. Václava. Legenda »Crescente fide« však pokračuje hned na to, že sv. Václav chtěl se odebrati do Ríma, ale nemohl, protože kostel, jejž založil, nebyl ještě dostavěn; ze souvislosti je patrno, že nebyl dostavěn vůbec za života jeho. 2) To Gumpold přehlédl a přibájil nejen dostavění, ale i vysvěcení kostela ještě ze života Václavova. 1) L. c., str. 186: ipse incipiens miro ordine fundavit ecclesiam etc. Zrovna tak vydání Dobrovského. Slova »miro ordine« neuspokojují tuším; má snad býti: miro opere? Nebo (jako je u Kristiána) je ordine zkaženo z »corde«? Potom by ovšem i »miro« musilo býti nedorozumění. — 2) V tom smyslu vykládám i zmínku Vostokovské legendy, že pohřbili Václava v kostele sv. Víta (Avraama), »juže bě sam sozdal« (1. c., 134).

Strana 53
»Crescente fide« je starší Gumpolda. 53 Zde již nemůže býti pochybnosti, že »Crescente fide« je pramen původní, Gumpold odvozený; opačný poměr obou legend je na- prosto nemyslitelný. Co jsme na doloženou této these uvedli, stačí zajisté úplně; dodatkem srovnáme ještě jeden ze zázraků, jak o něm vypravují obě legendy. Crescente fide: Drahně času uplynulo potom, když jednou velmi mnoho vězňů v kládě sténalo, každý železné pouto maje okolo krku; ti pak všichni v úzkostech svých pána všemohou- cího prosili řkouce: »pane bože, pro zásluhy a k přímluvě sv. Vá- clava pomoziž nám!« V následující pak noci zaslechli jakoby zvonění a světlo ozářilo vězení: i roztáhla se kláda jako oblouk, tak že nohy své z ní mohli vytáhnouti. Tu všichni jednohlasně volali řkouce: »pane bože, smiluj se nad námi.« Ihned ukázala se moc Kristova, neboť řetězy rozlámány spadly s krků všech na zemi. Propuštěni byvše z vězení, kudy šli, vypravo- vali o velkých skutcích páně, jež vlastníma očima byli spatřili (str. 188). Gumpold: Lidé někteří pro zločin osudem postiženi, přišedše v poutech do paláce, z rozkazu knížete zavřeni byli do žaláře a pod přísnou stráží spoutáni pevnějšími okovy na rukou i na nohou. Ti pak bdíce o půl- noci, jakž jinak možná nebylo, tísní pout a okovů až běda jsouce ztrá- peni, hořce lkajíce, bili se v prsa. Když byla stráž trochu usnula, všichni najednou plačíce tato slova modlitby ze sebe vyrazili: O bože, lkajících nejvyšší těšiteli, nebe i země podivení hodný stvořiteli, vzhledni na nás, kteříž jsme právu propadli hrdla svá a na přímluvu milého tvého Václava bojovníka, který živ jsa na světě, vždy pro jméno tvé nebohých býval laskavým o- chrancem, z čekajícího na nás utra- cení rač nás přebídné osvoboditi. Po vykonané modlitbě prostřední část vězení, kde strážní hlídali, za- mračila se nenadále jako vzduchem nejhustším, pochodně strážníků u- vnitř hořící zhasly, ostatní pak pro- stora, v níž vězňové leželi, jako sluncem nejjasnějším se osvětlila. A ejhle, hlas nenadálý, jak v pravdě hodno jest věřiti, z nebe vyslaný, vězňům v uších zavzněl, i aby vstali, je vybízel. Oni pak leknutím i radostí jsouce omámeni, tiše údy hnuli: ihned pouta na kusy roztrhla se a s nich spadla, ruce i nohy byly volny, a dveřmi, jež jim byl bůh otevřel, vesele z vězení vy- skočili. Jsouce tak pokynutím božím

Strana 54
54 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. vybaveni, chválu Kristu a t. d. (str. 163).1) S legendou Gumpoldovou jsme hotovi, t. j. můžeme ji z pra- menů historie Václavovy vyloučiti.2) Však přece ne úplně: Gumpold má přece jedno plus své, vlastní: zázrak o Podivenovi. Na 15 řádcích vypravuje tu, že sv. Václav měl pachole služebné (juvenculum cubicularium), jménem Podivena, jenž mu v tajných svatých činech jeho sloužil a jejž si sv. Václav mnoho zamiloval. Ten mnoho hořekoval po smrti pánově a činy jeho mezi lidmi vychvaloval. Kníže (Boleslav) zvěděv to, dal jej oběsiti. »Jak pravdivé zprávy dobrých lidí dosvědčují«, šedivěly mu, ač oběšenému, vlasy jako živému. To bylo pozorováno po dvou letech (na jeho mrtvole). O tom »Crescente fide« nemá nic; za to, jak již víme, vypravuje o Podivenovi mnoho, ale v podstatě zcela jinak, historicky, Kristián. Odkud vzal Gumpold tuto zprávu, nevím — snad byla v jeho ruko- pise legendy »Crescente fide«? V mnichovském rukopisu jí však není, aniž v kterém jiném. To je však jediné, co dnes zbývá z Gumpolda; historik může snad odvoditi si z práce jeho ještě dvě data: že Vlach píšící za Oty II. o sv. Václavu měl za to, že 1) Cituji na tomto místě překlady ve Fontes I., nekontroluje jich. Od cito- vání z originálu možno v takovýchto případech, kde jde o věcné plus, upustiti. — 2) Vydání Gumpolda ve Fontes, I., založeno je především na vydání Pertzově v MG. SS. IV., 211—223. Dobrovský, jenž ve svém »Wenzel u. Boleslaw« vydal legendu (ale vypouštěje modlitby a zbožné úvahy) z rkp. kapitolního, uveřejnil i dodatek tohoto rukopisu z r. 1092, vlastně úvod k vy- pravování nových zázraků nad hrobem sv. Václava, k vypravování, jež již na- psáno nebylo. Pertzův nález nádherného rukopisu Gumpoldova ve Wolfenbüttelu r. 1823 naplnil Dobrovského velkou radostí Srv. o tom listy Dobrovského Pertzovi, i jinak zajímavé, d. d. Prag, 1823, 16 Nov. a 1824, 4 (?), dále 16. Jun., Aug. 5., Nov. 30 v Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichts- kunde, V. (1824), str. 660—682. Dobrovský chtěl Gumpolda vydati na základě nového rukopisu znovu ve Scriptores rer Boh. Ve »Fontes« nejsou také vy- dány dvě kratší legendy Václavské, jež Dobrovský určuje jako výtahy z Gum- polda. Je to legenda P. Dobrovského (v rkp. kapitulním, výtah učiněný pro breviář, počínající slovy: Crescente per orbem universum catholicae religi- onis incremento) a legenda C, jejíž opis dostai Dobrovský od převora Raj- hradského. Dobrovský praví, že je složena ve formě kázání, jež se počíná slovy »Oportet nos fratres« a obsahem že se kryje s Gumpoldem — první dvě třetiny jsou prý však nově zpracovány, poslední třetina je z Gumpolda slovně. Ta pak končí se zázrakem o nesmytelné krvi na místě vraždy; tedy nemá nic o přenesení sv. Václava a zázracích v Praze. Bollandisté znali prý úplný exemplář z kláštera sv. Maximina u Treviru. Z věcného obsahu jejího Dobrovský něco cituje počátek toho je: Sub regno gloriosissimo Romanorum (Imperatorum) quandam regionem scimus esse nomine Boëmia eamque scla- vonicis incolis, strenuis scilicet et bellicis viris inhabitatam et gratia dei fundamento Christianae religionis nunc temporis fuisse perfecte solidam. Illius, enim regionis incolae usque ad tempora Romani Caesaris Henrici sine lege vivebant atd. V novém vydání legend bude asi nutno i tuto legendu otisknouti. Srv. Dobrovský, Bořiwoy's Taufe, str. 8 — 10 a Wenzel u. Boleslaw, 20—21.

Strana 55
Co zbude z Gumpolda? Bavorský původ »Crescente fide«. 55 život sv. Václava náleží do doby Oty I., a že věděl, že Čechy ná- ležejí k řezenské diecési; může ve vytčení rozdílů mezi Gumpoldem a Crescente, rozdílů v detailech líčení, najíti dosti materiálu srovná- vacího pro rozdíly života soukromého i veřejného v Italii a za Alpami. Legenda »Crescente fide« za to vstupuje na nejpřednější místo mezi latinské legendy Václavské, blízko k Vostokově legendě. Po- znali jsme jako pravděpodobné, že napsána byla v Bavořích; nyní můžeme mínění to podepříti důvodem dalším Kdyby to byla legenda českého původu, z let asi 950—975 (a do těchto let se tato legenda, jež byla pramenem Gumpoldovi, klásti musí), měla by jistě víc určitých dat místních a jmenných, řekla by na př. aspoň, že sv. Václav zavražděn byl v Boleslavi, snad by ani ne- napsala »fuit vir claudus in provincia Francorum«; řekla by: in partibus Teutonicorum. »In provincia Francorum« má ovšem i Kri- stián, ale Kristián vzal to právě z »Crescente fide«. Z okolnosti, že »Cresc. fide« je bavorského původu, vysvětlí se nám snad dostatečně i okolnost, že počíná české křesťanství Spytihněvem, nikoliv Boři- vojem. Bavorské církvi byl prvým křesťanským knížetem ten, jenž prvý hlásil se k poslušenství biskupa řezenského. Vyslovil jsem tuto myšlenku již v kritice práce Spangenbergovy, častěji citované 1), a jsem čím dál tím více o správnosti její přesvědčen. Známé ne- přátelství bavorského episkopátu, kleru i státu k Methodějovi a církvi jeho způsobilo, že křest Bořivojův Methodem, že patrně všechno křesťanství české, pokud bylo přišlo z východu a na moravské církvi bylo závislé, pro Bavory neexistovalo, neplatilo. A tu je zajímavo, že v Čechách nepravdu legendy »Crescente fide«, snad úmyslnou, tvrzení, že Spytihněv je prvý český kníže křesťanský, nedali si vnutiti. Nemám tu na mysli velké svědectví Kristiánovo, nemyslím ani na Kosmu, ale v jediném rukopise »Crescente fide« jenž (pokud vím) v Čechách je, v rukopise kapitulním, není to Spytihněv, nýbrž Bořivoj, jenž je prvým knížetem pokřtěným.2) Je to sic rukopis pozdní, z 1. pol. 14. st., interpolovaný tu a tam i místy z Kristiána, ale Bořivoje má i stará legenda k obrazům Velislavovy bible, má jej i rukopis, jejž v Celovci našel Pišely. Celovecký rukopis »Crescente fide« pochází z 13. st.3) Snad najdou se ještě jiné rukopisy — prozatím spokojiti se musíme zajímavým faktem, že velký boj mezi východem a západem, mezi Methodem a ba- 1) Srv. Čes. Čas., Hist., VI., 172. — 2) Srv. vydání Dobrovského (vyda- vatelum Fontes neznámé): Crescente fide christiana in diebus illis, Dei nutu et ammonitione, sponte dux Bohemorum Borziwoy una cum exercitu nec non et omni populo suo, sorda idolorum abjiciens, baptizatus est. Ejusque filius Spitigneus in vrbe Praga condidit etc. — Rukopis vydaný Dobrovským končí se již zprávou o potrestání vrahů Václavových; chybí tedy přenesení sv. Vá- clava a zázraky. — 3) Dobrovský, Wenzel u. Boleslaw, 24.

Strana 56
56 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. vorským episkopátem, jenž byl i bojem o Čechy, zůstavil patrnou stopu v písemné tradici o sv. Václavovi. Pravili jsme, že »Crescente fide« až na malé výjimky je obsa- hově pojata do Gumpolda cele. Z těchto výjimek jmenuji přede- vším jeden zázrak, jejž Gumpold patrně proto pominul, že podobal se ostatním zázrakům o osvobozování vězňů jako vejce vejci,1) pak jméno učitele Václavova v Budči (»a quodam presbytero, no- mine Uenno«; rkpisy mnichovské mají Učeno, Dobrovský Uneyo; text v bibli Velislavově Innocencio). Gumpoldovi šlo o data jmenná a místní ještě méně než autoru »Crescente fide«; proto asi i vy- nechal, že kněží, kteří hrnuli se za Václava do Čech, přicházeli z Bavor a Šváb. To je však také vše, co v Gumpoldovi z Crescente pohřešujeme; rozdíly vzniklé omylem Gumpoldovým nebo jeho legendotvornou horlivostí jsme již vytkli. Obšírněji než Gumpold dotýká se »Crescente fide« jen tří momentů: péče Václavovy o kněží příchozí z ciziny (autor byl asi zpraven od některého takového bavorského kněze v Čechách pobyvšího), jeho vyhýbání se pohanským hodům a trestání nedbalců; práci svou končí legen- dista delší modlitbou k sv. Václavu, jíž Gumpold nezpracoval. Po exkursu, jehož obšírnost omluví tuším důležité výsledky jeho, můžeme konečně vrátiti se zase ke Kristiánovi. Je-li legenda »Crescente fide«, jak jsme poznali, z let asi 950—975, a je-li ba- vorského původu, mohl ji Kristián znáti dobře. Znal ji vskutku a učinil ji hlavním pramenem pro své vypravování o životě, zásluhách a zázracích sv. Václava. Známe tedy již dvě latinské předlohy, jichž užil Kristián, vypravuje osudy sv. Václava: legendu »Crescente fide« a legendu Gumpoldovu, založenou na legendě předchozí. Jak užil Gumpolda, jsme již vyložili — nyní však známe pramen Gum- poldův, víme, co v Gumpoldovi je Gumpoldovo, co nikoliv; tím budou tu a tam dřívější výklady naše doplněny. Poznáme za to dobře, jak Kristián si při práci své počínal, jak užíval Gumpolda, jak legendy »Crescente fide«, poznáme, co je plus jeho vlastní nebo co dodal z pramene nám neznámého. Na Gumpoldovi je Kristián formálně závislý, jak jsme výše ukázali, málo — jen jedno, ovšem dlouhé, místo o proroctví Václa- vově převzal z něho doslova; ostatek lze postihnouti shodu formální sotva na dvou místech. Za to z »Crescente fide« čerpal Kristián pra- 1) Str. 189: »Postea quoque alium iussit princeps claudi in carcere, qui in suspiriis frequenter dominum invocabat dicens: domine deus per merita b. Wendezlai adiuva me. Et dum obdormivit statim expergiscitur stans extra carcerem in plateis et neque compedes erant in pedibus eius neque manicae in manibus, neque torques in collo eius. Et regressus ad vicarium narravit, quomodo mirabiliter dei virtute raptus esset de carcere, quem et dimiserunt.«

Strana 57
»Crescente fide« pramenem Kristiánovi. 57 vidlem s/ovně; lze říci, že celá polovice legendy »Crescente fide« je slovně, ač ne vždy ve své slovné souvislosti — Kristián často sloh věty poněkud mění nebo rozšiřuje — obsažena v Kristiánovi. Na př.: Crescente fide: In tempore autem illo multi sa- cerdotes de provincia Bavariorum et de Svevia audientes famam de eo confluebant cum reliquiis sanc- torum et Zóris ad eum. Quibus omnibus habunde aurum et argen- tum, crusinas et mancipia atque vestimenta hilariter, prout unicuiqe opus erat, praestabat. Hi quoque omnes magistri mirabantur in doc- trina eius. Poterat namque imitator fore psalmistae, qui in spiritu dixit: »super omnes docentes me intel- lexi, quia testimonia (?) tua me- ditatio mea est«, In cuius etiam mente sola praetiosae margaritae claritas fulgebat, cuique dominus tantam gratiam conferre dignatus est, ut et praeliis victor extitit, Vultu procerus, et corpore castus ita ut coelebs libenti animo opta- bat vitam finire, blandum habebat cum mitibus!) eloquium, quos autem sciebat inmites et vagantes sine causa, vel in tabernis bibentes et a doctrina recedentes, statim illos mensae pronos alligans, districte flagris verberabat multis; et non in die neque in nocte ab oratione vacabat. Semper contra antiquum hostem scutum fidei sumebat et invisibile spiritus sancti gladium, quod est verbum dei. Erat namque sine querela verus dei cultor et 1) V textu je všude (i v rukop. mnichovském: cum contrariis et cum Kristián: Oua opinione christicole exhausta ad eum ceu apes ad alvearia haut secus sacerdotes, levite, plurimigue famuli dei confluunt Bavariorum, Swevorum aliarumgue provinciarum locis reliquiis cum sanctorum 222Zo- tecisque plurimis, cunctos honore cum ingenti quos suscipiens animo- que gratanti amplectens obsecun- dabatur, uti decebat, tribuens ha- bunde auri vel argenti copiam, crusina mancipiaque vel vestimenta hilariter largiens cunctisque, prout opus erat, serviens, universis dida- scalis hiis in doctrina mirantibus ipsius, ut cum psalmista proclamare cerneretur: Super omnes docentes me intellexi, quia mandata tua meditacio mea est — mente in cuius sola preciose fulgebat claritas mar- garite. Cui eciam dominus pietatis suegraciamquam plurimam conferre dignatus est, ut in 27urzzus quoque victor preliis existeret. Procerus vultu, castitatem amplectens, qzaz- ois hec rara viris ?) uxoratis matri- 710420, presentem inhians finire vitam, blandum semper cum miti- bus habens colloquium, cum inmi- tibus vero et vagantibus crapulis- que seu potibus deditis vel a doc- trina seu tramite recto deviare cupientibus zelo accensus divino, si haut illos aliter apprehendere mnich.) contra milites (v nejst. ruk. militibus). Má byti, jak ze souvislosti Z z Kristidua patrno: cum mzfibus. — ?) Všechny rkpy Kristiánovy mají: vis. To nedává zcela uspokojivého smyslu; následuji vydání Bollandistü, jejich konjektury: virzs. 

Strana 58
58 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. multos secundum apostoli praecepta arguendo . .. (str. 185—186). valuisset, saltim mense sue occa- sionis accersitos gracia, flagris ver- berabat ingentibus, semper contra antiquum hostem scutum sumens fidei cumque framea spiritus sancti, verbum dei quod est, incessanter aereas expugnans mundi huius potestates. Erat enim sine querela cultor Christi verus, multos secun- dum apostolica precepta arguens... (str. 215). A tak bychom mohli citovati dva až tři sloupce1). Plus Kristi- ánovo je, jak pozorujeme, především stilistické, ale je to plus skrovné, řekl bych diskretní, přidané s taktem. Plus věcné na dvou místech prozrazuje přece skladatele legendy, jenž zvětšuje i fakta: z knih, přinášených německými kněžími do země, udělal Kristián na př. »přečetné biblioteky«. Konečně však pozorujeme, že Kristián mění data někde přímo, stavěje se proti svému pramenu. Praví-li »Crescente«, že Václav byl tělesně čist, že přál si zemříti neženat, opravuje Kristián vědomě: oblíbil si čistotu, ač zdržen- livost je vzácna ženatým. Kristián tvrdí tedy na rozdíl od své před- lohy, že sv. Václav byl ženat. To pak je u historického sv. Václava dosti pravděpodobno2); legendárnímu sv. Václavu za to fakt tento méně sluší. Věcné opravy nebo dodatky Kristiánovy jsou patrně velmi důležité; projdeme proto krátce shody i rozdíly mezi Kri- stiánem na jedné a »Crescente fide« (a Gumpoldem) na druhé straně. 1) Uvádím ještě toto místo: Crescente fide christiana. Orphanorumque fuit misericors et pater gementium et viduarum, sauci- atorumque consolator: esurientes aliens sitient busque potum ministrans et de vestimentis suis nudos tegens; infir- mos visitans, mortuos sepeliens, ho- spites et peregrinos ut proprios pro- ximos libenter recipiebat: presbyteris et clericis honorabiliter ministrans errantibus viam veritatis ostendebat. Insuper etiam humilitatem, patientiam, mansuetudinem, potisimumque cari- tatem observabat; per vim atque per fraudem nulli hominum aliquid ab- stulit, exercitumque suum non solum armis induebat sed etiam optimis vestimentis (str. 184). 2) Ale s definitivním úsudkem v této podrobnosti nutno, myslím, vyčkati do nového vydání Kristiánova. Snad se podaří najíti rukopisy starší nebo lepší, snad se má čísti: viris non uxoratis matrimonio? Kristián. ... orphanorum, viduarum, paupe- rum, gemencium, sauciorumque inde- fessus existens consolator, esurientes sacians, sicientes refocilans, nudos tegens, infirmos visitans, mortuos se- peliens, hospites et peregrinos pro- ximos ut proprios excipiens, presbi- teros, clericosve ac monachos ut dominum honorans, errantibus viam veritatis aperiens, humilitatem, pa- cienciam, mansuetudinem, caritatem, que supereminet cunctis, observans, per vim fraudemque nulli aliqui dsub- trahens, exercitum suum non solum armis optimis verum et indumento corpus adornabat (214).

Strana 59
Jak užíval Kristián »Crescente fide«? 59 Kristián počíná čerpati z »Crescente fide« tam, kde (str. 210 Kristiána; str. 185 »Crescente fide«) předloha počíná líčiti život Václavův — výklady její o Spytihněvovi a Vratislavovi Kristián pominul, maje tu jiné, lepší prameny. Neužil také toho, co tu »Crescente fide« má krátce o zavraždění sv. Ludmily; byl zajisté toto thema obšírně, a to také na základě dobrých pramenů již dříve probral. Za to užil vypravování »Crescente« hned ve větách následujících, kde se vypravuje o poručnické vládě Drahomířině, ale místo incredula dei (Drahomíř) své předlohy položil genitrix perfida. V líčení překážek, jež kladla Drahomíř s velmoži přílišné zbožnosti Václavově a stykům jeho s kněžími, dodal nové detaily, rázu však víc legendárního než historického. Za to vynechal, že Drahomíř kněze obrala o statky a vyhnala ze země, vynechal, že chtěla Václava odvrátiti od křesťanství (a doctrina). Spokojil se tím, že matka a velmoži činili příkoří jemu a kněžím jeho, kněžím i smrtí hrozíce, takže s kněžími jen tajně mohl obcovati. Potom vypravuje Kristián o shromáždění svolaném Václavem, když stal se mužem; to je čerpáno z »Crescente fide« — Gumpoldovy na- bubřelé řeči ovšem neužil, ale zbyla z ní přece tuším stopa v Kri- stiánovi v podivném oslovení shromážděných. »filii sceleratorum et semen mendax virique iniqui!« Co pak následuje, je Kristiánovi vlastní — je to vypravování o rozbrojích v Čechách, o tom, jak sv. Václav matku svou, »která byla příčinou vší nešlechetnosti« z vnuknutí Ducha sv. vypudil ze země, vypověděv zároveň všechny bezbožné (impios), kteří s ní souhlasili. Když tak byl pokoj žá- doucí zjednán, povolal matku svou se ctí zpět, pamětliv jsa přiká- zání božích, podle nichž ctíti máme otce i matku. Vyhnání její bylo také zaslouženým trestem od boha, že prolila krev sv. Ludmily beze vší příčiny. Drahomíř, byvši zpět uvedena do země, zbavena byla do smrti panování. Potom ještě mnoho protivenství a nesnází zkusila; také zavraždění syna svého skrze syna mladšího ... (str. 211). Zde je prvá větší oprava, prvý větší doplněk k tradici písemné o sv. Václavu, který Kristián měl za nezbytné učiniti. Cenu i spolehlivost jeho ukazuje srovnání s Vostokovskou legendou. Pak následuje u Kristiána obšírné vypravování o přenesení sv. Ludmily (str. 211—213), z pramene neznámého, tedy vlastní Kristiánovi. Sotvaže však v kap. 6. vrací se autor k Václavovi, počíná zase užívati »Crescente fide«, a to souvisleji a slovněji, tu a tam je malé plus úvahové. Vlastní v tom je Kristiánovi místo již výše v srov- nání s Gumpoldem uvedené, že sv Václav někdy přece mnoho pil a že se ráno z toho kál, vlastní dodatek o žíněné košili sv. Václava, že se dosud z úcty k němu jako nová zachovává, vlastní poukaz na další vypravování, že v něm více bude pověděno o věrném služebníku Václavově, Podivenovi. Gumpoldova plus jsou až na nepatrné výjimky důsledně ignorována. Potom následuje místo námi výše pro srovnání

Strana 60
60 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. uvedené, jehož plus již známe, dále vypravování o úmyslu Václa- vově založit kostel sv. Víta a o poselství do Řezna (snad z Gum- polda opakuje Kristián, že tenkrát Čechy náležely k řezenské diecési; Gumpold má, že náležejí) — ovšem o dostavění chrámu sv. Víta a posvěcení jeho není řeči. Z »Crescente fide« je i vy- pravování o Václavově předsevzetí jíti do Říma a státi se mnichem. Samostatnější je Kristián zase tam, kde líčí boleslavskou vraždu. Zde má plus o Boleslavi hradu, o dvoře Boleslavově, o slavnosti posvěcení chrámu sv. Kosmy a Damiána — to vše schází v »Cre- scente fide«. V líčení hostiny užil, jak jsme poznali, srovnávajíce dílo jeho s Gumpoldem, výmyslu Gumpoldova; za to přípitek sv. Michalu je z »Crescente fide«. Co následuje, je samostatná vložka Kristiánova o Václavově horlivosti v službě boží — jak pilně modlíval se při raních vigiliích, jak kupoval hochy k po- třebám všeobecného křtu — s apostrofou biskupa Vojtěcha. Vražda sama je založena v podstatě na »Crescente fide«; slovných shod je tu však méně, za to je tu jedna věcná shoda s legendou Vo- stokovskou. Vlastní je Kristiánovi datum smrti Václavovy: 929, vlastní tvrzení, že matka jeho pomáhala pohřbiti tělo jeho (o dů- ležitosti těchto zpráv jsme s dostatek informováni), vlastní i zbožná úvaha o zásluhách Václavova mučennictví, enkomium, pravé »tripu- dium« (jásání, radost), krásně psané — je-li vskutku dílem Kristi- ánovým, vydávala by pěkné svědectví jeho stilistickému umění. V lí- — čení zázraků závislý je Kristián zase mnoho na »Crescente fide« doplňuje jen šíře krátkou zprávu z předlohy o zabíjení Václavových lidí (jeho plus je, že i děti jejich topili vrahové ve Vltavě) a o pro- následování kněží. Zprávu o potrestání vrahů Václavových rozšiřuje místem stejně nepodezřelým jako pro poznání 10. st. důležitým: a všechen rod jejich z kořen byl vyhuben. Zbývají-li však kteří, vydělávají si živobytí (stipendiorum victum) vlastníma rukama . . . Přenesení sv. Václava má u Kristiána také značné plus vlastní; část jeho tvoří zbožné úvahy, část nová zpráva, že byl to Boleslav, jenž nařídil tělo bratrovo do Prahy přenésti. Pokud tu učinil Kristián ústupek svým předlohám, vyložili jsme, mluvíce o Gum- poldově poměru ke Kristiánovi. V zázracích samých má Kristián především víc o jméno po- toku, u něhož stal se div prvý (Rokitzina), má však víc o celý zázrak, jenž prý se stal při přechodu řeky Vltavy (most přes Vltavu nalezli ti, již tělo světcovo vezli, zlomený), dále víc o zázrak s uchem Václavovým, nalezeným Přibyslavou. Na to vrací se Kristián ke »Crescente fide«, ale hned ji zas opouští, aby obšírně (na půl- druhém sloupci) s jakousi slavnostností vyložil slíbenou již dříve historii Podivenovu. O historickém rázu tohoto líčení jsme již mluvili; i o tom, že podivný zázrak s Podivenovými vlasy, šedivějícími na těle mrtvém, je čerpán z Gumpolda. Známy nám jsou také ostatní

Strana 61
Co je Kristiánovo u srovnání s »Cresc. fide« a Gumpoldem? 61 přídavky Kristiánovy v líčení zázraků, založeném ostatek cele na »Crescente fide«: dodatek o pokusu Přibyslavině zmocniti se části těla světcova, o podezření, jež uvaleno na žalářníka a soudu žalář- níkově, konečně o boji Václavově s knížetem Kouřimským. I zde jsme již na silný historický podklad těchto posledních přídavků Kristiánových poukázali; to platí konečně i o vypravování o sou- boji s knížetem Kouřimským. Míti je za dodatek pozdější, jak měl za to P. Athanasius, není příčiny: vědomosti naše o státní orga- nisaci Čech v 10. st. nejsou tomu nijak na odpor a věcný obsah zprávy samé svědčí plně o velkém stáří jejím. Kladu zde důraz zejména na tu okolnost, že ze slov »urbs Kurim vocitata, populosa dum erat« (níže pak: civitatem sue dicioni pacifice firmat) souditi nutno, že zde »urbs« (= civitas) znamená ještě celé území Kouřim- ského knížete. To by v 11. st. u nás již sotva mohlo býti napsáno. Kristiánovo vypravování o sv. Václavu, počítáme-li od kap. páté (na str. 209 dole) do konce a připojíme-li k tomu vidění Václavovo z kap. čtvrté, plní ve vydání ve Fontes celkem 181/2 strany. Z toho je Kristiánovi vlastních (nebo z neznámých pramenů) asi 10 stran, z »Crescente fide« (ale rozšiřeno všelijak) asi 7 stran, z Gumpolda 11/4 strany.1) Zbývá promluviti ještě o jedné starší legendě latinské o sv. Václavu, o níž věděli sic již Bollandisté a z nich i Dobner a Do- brovský, ale o níž teprv r. 1824 podal obšírnější zprávu Pertz.2) Je to legenda sepsaná vlašským benediktinem Vavřincem kláštera nejspíše Montekasinského. Jediný rukopis její je v Monte Casinu a pochází podle Pertze z 11. stol.; z něho celou legendu vydal poprvé Dudík v Iter romanum (1855); odtud pak Emler ve Fontes, I, str. 167—190. Interess o sv. Václava mezi benediktiny vlašskými z kláštera římského sv. Alexia a kláštera montekasinského v 10. až 11. století nemožno vyložiti vhodněji než dlouhým pobytem sv. Vojtěcha, jenž stal se také benediktinem a prodlel nějakou dobu na Monte Casinu, v klášteře římském — tak z téhož řádu 1) V poznámce dodávám, že mezi »Crescente fide« a legendou Vosto- kovovou lze nalézti shody a podobnosti, jež ukazují na jakousi, ovšem dalekou souvislost. Něčeho dotkli jsme se již výše (str. 47 — dodati lze, že v obou pramenech spojeno je vypravování o slibu Václavově, vystavět kostel sv. Víta, s vypravováním o zlém úmyslu, jejž pojal Boleslav, zlými rádci pobádán, proti bratru svému. V obou je stejně, skoro slovně, líčeno prvé setkání Václavovo s Boleslavem ráno v den vraždy, zejména užijeme-li opravy Jagićovy z le- gendy hlaholské Podle ní praví Václav (1. c, str. 10): »Dobar bě nam služab- nik včera« (Crescente: Heri valde ministrasti nobis), Boleslav odpovídá: »Nyně (Rumj. má »sice«, t. j. tak) tebě choščju bolii togo byti« Crescente: et sic hodie volo ministrare). Ale to je také vše, co by k souvislosti ukazovalo. — 2) V Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde, V, 135 sq.

Strana 62
62 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. a z téhož kláštera římského vyšel i Jana Kanaparia život sv. Voj- těcha. Vavřinec psal své vypravování, jak za to mám, ještě za ži- vota sv. Vojtěcha, v devadesátých letech 10. století, na základě ústních sdělení snad Vojtěcha samého (k němu bychom mohli vztahovati odvolání autorovo na »jistého hodnověrného obyvatele nadřečeného království slovanského«) a nejmenovaného benediktina Saského. Místo v legendě Vavřincově »Unde factum est, ut tem- pore domini Adalberti, almifici confessoris atque pontificis... (str. 179), jež se obyčejně vykládá tak, že autor mluví o sv. Voj- těchu jako mučenníku, mám naopak za známku, že Vavřinec píše o Vojtěchu ještě jako živém. Mnich Vavřinec by o mučennické smrti svého soudruha v řádu a biskupa, kdyby o ní věděl, zmínil se jistě frasí srdečnější i obšírnější a nikoliv slovy »almificus con- fessor«, o nichž praví Du Cange: 1) »Hoc honoris epithetum non semel tribuitur illustrioribus viris et maxime Praesulibus«. Je v legendě Vavřincově ovšem omyl čtenáři nápadný, že pře- nesení těla Václavova do Prahy stalo se za času sv. Vojtěcha a sv. Vojtěch že je vrstevníkem bratrovraha Boleslava I., ale omyl ten mohl se Vlachu státi snadno (srv. omyl Gumpoldův, že Václav žil za Oty I.) a o pozdním původu práce sám sebou nedokazuje nic. Neboť věcné zprávy legendy, jež ztrácejí se ovšem v záplavě zbožných úvah, modliteb a citátů písma, svědčí důrazně o tom, že založeny jsou na velmi dobrém prameni, nejspíše na zprávách ústních — »quae veraci relatione comperimus« (str. 169), praví o svých zřídlech autor sám. Nebudu však již vcházeti v podrob- nosti — spokojím se tvrzením, že zprávy Vavřincovy legendy stojí nejblíže legendě Vostokovově,2) a co do důležitosti kladl bych je, 1) L. c. I, 190. — 2) Nejdůležitější shoda je v tom, že Vavřinec i slovanská legenda počínají vypravování své knížetem Vratislavem a nemají slova o sv. Ludmile. Obě Vratislava chválí; fráse o synu prvorozeném, Václavu, je takřka stejná v obou pramenech; Drahomíř sluje Vavřincovi deo digna. Vlastní je Vavřincovi výklad, že Václav pokřtěn byl v Budči, jako vzrostlý hoch, po delší přípravě ke křtu (srv. výše str. 10 o křtu hochů v Čechách v 10. st.), vlastní také pochybná zpráva, že Čechové vyžadovali si Václava za knížete ještě za živobytí Vratislavova (a v souhlase s Vratislavem), Boleslavem že zhrdali. Shoduje se však zase Vavřinec s legendou slovanskou, že Boleslav stál pod vládou bratrovou (pak si vyžádal a dostal »civit tem Boleslav«), sho- duje se (a to je důležito) v líčení zbožného života Václavova; co tu má Vavřinec plus (str. 174), mohlo by býti z »Crescente fide«, ale i z ústních zpráv. Důležito je dále, že Vavřinec ví, že Boleslav pozval Václava k sobě na svátek Kosmy a Damiána (to ví jen leg. slov., Vavřinec a Kristián), a že zmiňuje se o Vá- clavově návštěvě chrámu boleslavského hned v neděli dopoledne (nejsroz- umitelnější je leg. slov., jež mluví o mši). Hostina zde nemá ještě toho vý- znamu, jako v legendách závislých na »Crescente fide«. Vavřinec i zde a hned pak v líčení vraždy, je legendě slovanské velmi blízko, ač ne tolik jako leg »Crescente fide«. V obou pramenech klade se zvláštní důraz na to, že Václav Boleslava porazil k zemi (Kristián to má též s dodatkem: ut aiunt quidam), ale u Vavřince přece již patrny jsou stopy tvořícího legendisty: jeho Václav

Strana 63
Legenda Vavřincova. 63 pokud jde o historii Václavovu, hned za legendu »Crescente fide«. Kristiána ani Gumpolda a jak se zdá ani »Crescente fide« autor neznal; nelze aspoň najíti nejmenší stopy toho. V jednom směru je však Vavřinec dokladem Kristiánovy spolehlivosti — vypravuje zajisté zázrak o stařeně jakés, jíž ve snu zjevil sv. Václav, že kloub ruky jeho usečený od vrahů leží na jistém místě, a poručil, aby jej k tělu přiložila; úd ovšem k tělu přirostl. To je týž motiv, jejž známe z Kristiánova vypravování o Přibyslavě a uchu sv. Vá- clava. Jiný společný motiv, ale s podobnou záměnou osob, týká se nehtů, jež rostly na mrtvole Václavově — u Kristiána je to zázrak Podivenův, ale i na těle sv. Václava shledal něco podobného podle Kristiána nejmenovaný kněz. Obšírně vypravuje Vavřinec i o zázraku, jenž se stal, když převáželi tělo sv. Václava do Prahy; ač vy- pravuje něco jiného než Kristián, je přece zřejmo, že ku konci 10. století zázrakům přenesení těla přikládána byla důležitost ob- zvláštní. Kromě toho má Vavřinec ještě jeden zázrak vlastní, o ženě potrestané za práci nedělní a zázračně uzdravené u hrobu sv. Václava, a jeden zázrak s vězni, týž, jenž je v »Crescente fide« i v jejích spracováních. O zázraku při přenesení těla sv. Václava praví Vavřinec, že je to zázrak za našich časů podivuhodný.1 Autor znal i, co latině znamená slovo Václav, Víceslav (str. 172). Legendu svou napsal, byv od jistých lidí pobídnut (»a quibusdam compulsi«), psal ji, aby sláva sv. Václava, zářící v národě jeho, nezůstala neznáma Latiu po pravdě toužícímu, a psal především pro ty, kteří ho o sepsání snažně požádali. Zde možno, tuším, mysliti jediné na sv. Vojtěcha. Autor života sv. Vojtěcha, Kana- parius, užil patrně r. 999, spisuje svou legendu, druhé lekce legendy Vavřincovy (str. 170) tam, kde chtěl čtenáře seznámiti s polohou země české a pověděti něco o jejích obyvatelích — ale mohl snad také spolu s Vavřincem místo to vzíti z jiné předlohy. D. Kosmas. Se staršími legendami jsme hotovi — přejděme ke kronikám, ke Kosmovi a Dalimilovi. Tím octneme se zároveň u kritického bodu své práce: neboť je-li Kristián vskutku z 10. století, potom ovšem nesmí skládání jeho jevit nejmenší stopu toho, že mu byl předlohou Kosmas, a naopak bude pravděpodobno, že Kosmas ho znal a užil. Resultát srovnávání svého předesílám předem: Kristián je na Kos- movi zcela nezávislý; Kosmas Kristiána znal i užil. Důkaz toho je poraženého Boleslava zdvihá, zahazuje meč, očekávaje smrti. Důležita je také shoda, že Boleslav s pláčem litoval činu svého. Dat však časových nemá Va- vřinec žádných; proto mám za vyloučené, že by snad slovanskou legendu v překladu měl před sebou. — 1) Mirum in modum nostrisque temporibus nimis stupendum miraculum accidit . . . (str. 179).

Strana 64
64 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. na snadě z tohoto. Kristián, líče nejstarší dějiny české, praví, že »Sclavi Bohemie« byli oddáni modloslužebnictví a jako bez- uzdý kúň žili »sine lege, sine ullo principe vel rectore vel urbe, uti bruta animalia sparsim vagantes, terram solam incolebant.« Ko nečně morem stiženi (pestilencie cladibus attriti) obrátili se podle pověsti k jisté věštkyni (phitonissa), žádajíce od ní spiritum (spem) consilii responsumque divinacionis. Obdrževše ji založili hrad, jemuž dali jméno Praha. Potom nalezše jistého velmi rozšafného a mou- drého muže (sagax, prudens), jenž zastával pouze službu rolnickou (cui tantum agriculture officium erat), po výroku věštkyně jej kní- žetem nebo hospodářem (princeps seu gubernator) si ustanovili, jménem Přemysla, davše mu v manželství dotčenou věštkyni pannu. Takto konečně zbaveni jsou porážky a mnohonásobného moru (a clade et peste). Od té doby vybírali si vladaře (rectores seu duces) z potomstva Přemyslova, sloužíce modlám, až konečně pa- nování dostalo se Bořivojovi .. . To je na první pohled jiné vypravování o báječných dějinách českých než je to, jež známe z Kosmy. O moru neví Kosmas nic, hrad Prahu zakládají zde Čechové, nikoliv (zde 1) nejmenovaná) Li- buše s Přemyslem, zakládají ji dříve, než Libuše pojala Přemysla za choť, zakládají ji proto, protože věštka jako podmínku lepší budoucnosti udala vystavění hradu, t. j. podle souvislosti s před- chozím (žili sine urbe, obývajíce terram solam) založení řádně organisované vlády. A zde Čechové dávají Přemyslu Libuši v man- želství, Čechové sami Přemysla odkrývají, objevují — Libuše zde daleko nehraje velké úlohy, kterou jí dal Kosmas. Není zde nic o přistěhování Čechů, o otci Bohemovi, Krokovi, třech dcerách jeho, nic z té spousty detailů, jimiž Kosmas svou historii Libušinu vyzdobil. Ovšem Kristián chce býti stručný a proto snad leccos pominul, ale on nám vypravuje i v hlavních rysech něco v podstatě jiného než Kosmas. A co vypravuje, budí celým svým rázem před- stavu většího stáří než to, co vypravuje Kosmas — co tu napsal Kristián, nemohlo tak nesprávno býti po kronice Kosmově. Tedy znal Kosmas Kristiána? Znal-li, proč nepojal z něho do své kroniky vypravování o pokřestění Moravy, podrobnosti o křtu Bořivojově, historii sv. Ludmily a sv. Václava? Vše to od- bývá přece Kosmas až ku podivu stručně, sotva že se zmínil o za- vraždění Václavově, o umučení Ludmily nepraví slova! Vysvětlení této záhady jest však velmi jednoduché: Kosmas nezmínil se o těchto věcech nic nebo nezmínil se podrobněji, protože to vše již v životě a utrpení sv. Václava bylo vyloženo, tedy bylo známo! — to je vůbec zásada jeho — známé věci opakovati. Nechtěl 1) Podle P. Athanase je »scilicet Lubusse« dodáno v rkp. kapitolním. Také opis tohoto rkp. v univ. knihovně (I, D 2) má ta slova.

Strana 65
Kristián je starší než Kosmas. 65 O zavraždění sv. Václava praví (Fontes, II. 29), že to »sufficienter dictum puto in passionis eiusdem sancti viri tripudio.« Zde tedy odkazuje na práci o sv. Václavovi a odkazuje na ni ještě jednou, pravě (na str. 28 ve vydání ve Fontes): Kterak však milostí boží... kníže Bořivoj došel svátosti křtu, aneb jakým způsobem skrz jeho nástupce v krajinách těchto den ode dne se rozmáhalo svaté ná- boženství víry katolické nebo který kníže věřící jaké a kolik kostelů jest vystavil ku chvále boží, mínil jsem raději pominouti, nežli ne- chuť čtoucímu způsobiti, protože jsem četl sepsání jiných o tom, něco v privilegii kostela moravského, něco v epilogu též země i země české, něco v životě a umučení přesvatého našeho dědice a mučenníka sv. Václava. Neb i jídla se zprotivují, která se častěji jídají . . .« Tedy Kosmas měl historii sv. Václava před sebou; co tam bylo vyloženo, měl za zbytečné opakovati — kdybychom slova Kosmova »kterak kníže Bořivoj dosáhl svátosti křtu«, mohli vykládati tak, že o tom asi vypravovalo také sepsání o životě Václavově, musili bychom uzavírati, že Kosmas měl před sebou Kristiána. Neboť jen v této legendě Václavské o pokřtění Bořivojově se vypravuje, jen v ní zároveň vyloženo, kolik bylo knížat věřících a jaké kostely vystavěli — Gumpold a tradice na něm závislá počíná české křesťanství se Spytihněvem! Co právě pověděno, má víc hodnotu domněnky než důkazu. Můžeme však na štěstí tvrzení své, že Kosmas Kristiána znal, do- ložiti výmluvněji a bezpečněji. K r. 1124 vypravuje Kosmas,1) že biskup Menhart našel náhodou (dne 24. března) v sakristii (kostela sv. Víta) kosti Podivenovy. »Ten«, pokračuje Kosmas, »byl služeb- níkem (cliens) a nerozdílným druhem v práci a ve svízeli sv. Václava mučenníka, o jehožto skutcích v životě téhož svatého dostatečně vy- pravuje se věděti dychtivým. Nebo svého času byl Šebíř, šestý této stolice biskup, když rozšiřoval větší kapli, u svatého hrobu prve řečeného patrona (sv. Václava) kosti prve řečeného služeb- níka jeho vykopal, protože jinak nemohla se položiti zeď, a vloživ do rakve, postavil je v komoře, kdež se chovaly kostelní poklady.« Nuže — o skutcích Podivenových vypravuje jediný Kristián, jenž Podivenovi věnuje celou kapitolu (str. 222—224); krátká zmínka u Gumpolda, mluvící o hochu Podivenovi,2) zde naprosto míněna býti nemůže, ještě méně legenda Crescente fide, která nezná ani jména Podivenova a v níž Podiven vystupuje jen tenkrát, vztahu- jeme-li zmínku legendy o »jednom klientu«, s jehož pomocí sv. Václav v noci žal a hrozny sbíral, právě na Podivena. Komu by pak ani to nestačilo, tomu můžeme důkaz svůj 3) provésti ještě 1) Fontes, II., 187. 2) Srv. výše str. 54. — 3) Ale přiznávám se zá- roveň, že to vše nebo skoro vše má již P. Athanas v edici své z r. 1767, str. 10—11. Na Kosmovo místo o Podivenovi byl jsem upozorněn jenom jím. 5

Strana 66
66 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. plněji: Jediný Kristián ze všech legend Václavských vypravuje o přenesení těla Podivenova do Prahy a o tom, že bylo pocho- váno na hřbitově chrámu sv. Víta, »takže sv. Václav v chrámě a bojovník (miles) onen venku leží, pouhou zdí od sebe odděleni jsouce.« Srovnejme s tím zprávu Kosmovu o Šebířově vyzdviženi kostí Podivenových — nejenom že si nemůžeme přáti dokonalej- šiho potvrzení svého stanoviska, ale zároveň nabýváme dokladu, jak spolehlivým zpravodajem Kristián byl a jaká důležitost přiklá- dána byla ostatkům Podivenovým v 1. pol. 11. st., za biskupa Še- bíře. Tuto péči pochopíme teprv z toho, že Čechové doby Břeti- slavovy o významu Podivenově nejen z paměti ještě trvající, ale snad i ze sepsání Kristiánova byli informováni.1) 1) Kosmas (l. c., str 29) mluví ještě na jednom místě o životě sv. Vá- clava: »Nam Bolezlaus haut dignus dici sancti viri germanus, quam fraudu- lenter fratrem suum invitaverit ad convivium, quem potius machinabatur ob regni retinendi gubernacula necandum; aut qualiter coram hominibus sed non apud deum dissimulaverit fratricidii reatum, sufficienter dictum puto in passionis eiusdem sancti viri tripudio.« To P. Athanas (1. c., 12), a myslím právem, má také za důkaz, že tu Kosmas odkazuje na Kristiána: Kristián má v kap. 7 zvláštní delší odstavec, velmi pěkně psaný (srv. výše str. 60), v němž nadšenými slovy velebí velikost, zásluhy a odměny Václavova mučen- nictví. To je to »tripudium« Kosmovo — v jiné legendě není nic, co by to- hoto jména zasloužilo. Ale »kterak Boleslav před lidmi ale ne před bohem ukrýval vinu bratrovraždy«, o tom v Kristiánovi není nic, leč bychom vzta- hovali slova Kosmova na toto místo u Kristiána: »I oznámeno to bratro- vrahu onomu (Boleslavu bylo oznámeno, že ve snu zjeveno bylo některým, aby tělo sv. Václava přenesli do kostela sv Víta), který jsa oděn pláštěm křesťanství a nemoha se protiviti velkým skutkům božím ač pozdě počal se diviti. I vyslal lidi a kázal v noci svaté tělo přenésti s tou podmínkou, ne- budou-li před svítáním« a t. d. (str. 220). Ani Gumpold ani Crescente fide o Boleslavovi tak nemluví, jak chce Kosmas, o Boleslavově účastenství v pře- nesení sv. Václava vůbec se nezmiňujíce. Legenda Vostokovova líčí lítost Bole- slavovu jako srdečnou a upřímnou (tak vlastně i Kristián) - jediný Vavřinec nevěří, jak se zdá v upřímnost lítosti Boleslavovy (quasi poenitens et lu- gens ...tremebundus super corpus fratris corruit). Znalost Vavřince u Kosmy předpokládati nemůžeme; tak nezbude, než za to míti, že i tu má Kosmas na mysli Kristiána, ale že Boleslava o své újmě činí horším než jakým jej nalezl v předloze. Kosmův Boleslav I. je, jak známo, ohava, krutější Hero- desa, strašlivější Nerona, Decia, Diocleciána. Ostatek Kosmas si níže odpo- ruje, tvrdě, že Boleslav nebyl hnut lítostí a že přenesení těla bratrova do Prahy stalo se jen »invidi fratris odio« (str. 31). Výše zase mluví o zaslíbení syna Kris u na pokání za zločin. — Jedna shoda formální mezi Kosmou a Cres- cente fide mohla by snad ukazovati, že Kosmas (vedle Kristiána) znal i tuto legendu. Ač shodu tu mám za náhodnou (poněvadž týká se několika slov, v nichž dobře mohli se shodnouti dva autoři nezávislí na sobě, chtěli-li krátce pověděti, co se stalo), uvádím ji přece: Kosmas: Nam Boleslaus . . . . quam fraudulenter fra- trem suum invitaverit ad convivium, quem potius machinabatur ob regni Crescente side: ... misit nuncium, ut eum fraudulenter invi- taret in domum suam, quasi ad convivium, sed potius ad necandum; ipse Kristián: . . . prefatum fratrem suum felicem dolose ceu ad convivium accersit, sed ut revera patuit pocius ad immolandum.

Strana 67
Kosmas Kristiána znal a užil. 67 Tak je důležitá věta, že Kosmas práci Kristiánovu znal, a že ji znal celou (křest Bořivojův je v ní zajisté na počátku, osudy Podivenovy na konci), prokázána tuším nade vši pochybnost. Potom můžeme tvrditi bez rozpaků, že Kosmas z Kristiána ví, že Bořivoj je prvý český kníže křesťanský (datum křtu jeho, jehož u Kristiána nenalezl, skombinoval si snad na r. 894), že z něho asi má správné datum úmrtí Václavova (ale Kosmas má i dobré patrně datum posvěcení kostela sv. Víta, jež u Kristiána není). Z Kristiána čerpal Kosmas zprávu, že Ludmila byla »filia Zlavo- boris, comitis de castello Psov.« Vynechává-li zde Kosmas: »jenž se podle hradu nedávno vystavěného jmenuje Mělník« dodává hned na to (čerpaje z Kristiána zprávu, že Drahomiř byla ze země Stodor), že pocházela »de durissima gente Luticensi«. Že Kosmas nedotkl se slovem historie církve slovanské na Moravě, boje Cyrilla a Methoda za ni, to nepřekvapuje; je známo, že Komas nebyl přítelem slovanské liturgie; 1) ostatek, byl-li ve vynechávání tak radikální, že slovem nezmínil se o křesťanských ctnostech Václavových a o umučení sv. Ludmily, nepřekvapovalo by, že vynechal všecky jiné historické zprávy, jež obšírný Kristiánův život Václava a Ludmily obsahoval, tedy v tom i historii Strojmírovu. O přenesení sv Václava do Prahy však mluví — zde sice také čerpá z Kristiána, ale mění jej libovolně, aby co Kristián vypravuje, uvedl v souhlas s tím obrazem Boleslava děsného ukrutníka, s nímž byl sám ku své práci při- stoupil. Boleslav Kosmův nelituje svého činu, mrzí jej zázraky nad tělem bratrovým v Boleslavi, proto tajně nařizuje tělo jeho přenésti v noci do Prahy do kostela sv. Víta, aby zázraky byly přičteny sv. Vítu. Pozorujeme tu, co jsme již výše pozorovali u těch, kteří předělávali Kristiána: Kristián dávaje na pravdu svou mnoho působiti omylnému pojetí Gumpoldovu, vylíčil Drahomiř i Boleslava zcela nejasně, polokřesťany, polopohany, polo oběť lidské slabosti nebo návodu dáblova, litující potom svých činů, polo vědomé a zatvrzelé zločince. Tato nejasnost neuspokojovala ty, kteří chtěli míti fakta jednoduchá: logice jejich byl vrah sv. Václava mravní obludou. Tak i Kosmas; nechce věřiti Kristiánovi, že Boleslav, ač pozdě, počal se diviti velkým skutkům božím (a z toho plynoucímu podivnému rozkazu, že tělo sv. Václava musí v noci, do kuropění býti přeneseno do Prahy) a předělává historii přenesení těla podle svého domyslu. Motiv k tomu béře si však z Kristiána, z vypravování o pokusu Drahomiřině vyložit zázraky nad hrobem sv. Ludmily ve prospěch Michala archanděla.2) retinendi gubernaculane- autem ex hoc certus Que cum sibi notissima forent (216). candum, aut qualiter... erat (str 187). (str. 29). 1) Srv. Č. Č. H., VI, 172. — 2) Srv. Tomek v Čas. Ces. Mus. 1860, 272 a výše str. 30 a str. 28 pozn. 1. 5*)

Strana 68
68 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. Důkazem, že Kristián je starší Kosmy, je naše these, že Kristián psal vskutku v 10. st., prokázána víc než dostatečně — nikdo tuším nepokusí se potom dokazovati snad, že Kristián paděla svou kompilaci někdy v 11. st. Konstatováním nového pramene českého, staršího Kosmy a známého Kosmovi, nabýváme zároveň důležitou pomůcku ku poznání vzniku a ceny kroniky Kosmovy.1) E. Dalimil. Prvý po Kosmovi vypravovatel »skutků českých«, dvěma sty léty od něho oddělený Dalimil, neznal nechvalitebné zásady Kosmovy pomlčeti o tom, o čem byli již jiní dost se napsali. Nemusili bychom se Dalimilem vlastně již obírati — víme-li, že Kristián je starší Kosmy, víme potom také, že nemohl čerpati z Dalimila, jak tomu chtěl Dobrovský. Ale pro historii kritického omylu, jímž se obíráme a pro lepší poznání Dalimila bude s prospěchem, neuložíme-li si již reservu. Dalimil je těžký problém, otázka jeho pramenů a jeho skladatelské techniky je stále nezodpověděna a takřka beznadějna — každý příspěvek k řešení jejímu je (jedním slovem řečeno) důležitý. Znal Dalimil Kristiána? Neodvažuji se na otázku dáti odpověd předem; bude lépe, budeme-li odpověď hledati. Povězme nejdříve, co z Kristiána u Dalimila není. Je to celé vypravování o Cyrillu a Methodovi, jsou to české dějiny báječné (zde byl ovšem Kosmas Dalimilovi pramenem vítanějším), je to vypravování o přenesení sv. Ludmily do Prahy a je to konečně obšírná zpráva o významu a osudech Podivenových. Povězme ještě, že Dalimil má u srovnání s Kristiánem také jedno veliké plus, celou kapitolu o poctě a milosti, kterou Václavovi prokázal císař, povězme, že rok smrti Václavovy 1) Dobrovský edici a důkazy P. Athanase dobře znal — jak zachoval se v otázce poměru Kosmy ke Kristiánovi? Dobrovský s vývody Athanaso- vými své čtenáře neseznámil, můžeme říci: neodvážil se je vyvraceti. Shodu vyložil si svým způsobem, o stanovisku P. Athanase se nezmiňuje. Tak v »Wenzel u. Boleslaw«, str. 111 praví, mluvě o místě Kosmově o kostech Podivených: »Diese Stelle scheint Christian nach seiner Art (!) benützt und die Folgerung daraus gezogen zu haben, dass eine Mauer die Gräber des Herrn und seines Dieners ehedem geschieden habe.« Jak raffinovaný falsátor je ten Lžikřišťan Dobrovského! Ostatek Dobrovský jen prostě tvrdí, že Kristián čerpal z Kosmy; Kosmovým životem sv. Václava je mu legenda Gumpol- dova. Srv. Ludmila u. Drahomir, str. 10, 23, Bořiwoys Taufe, str. 86. - Otázka, kterou legendu o s. Václavu mínil Kosmas ve svých odkazech, byla po Dobrovském zodpovídána tak, že znal jen Gumpolda. To se hodilo velmi dobře těm, kteří křest Bořivoje Methodem chtěli uváděti v pochybnost, nej- nověji Lippertovi, Bachmannovi a Spangenbergovi. Srv na př. Bachmanna v Mitth. des Instituts für. österr. Geschichtsforsch., 20, str. 46 sq. — Článkem naším padnou také výklady Loserthovy v stati »Ueber Přibislawa, die an- gebliche Schwester des hl. Wenzel« v Mitth. des Vereins für Gesch. der Deutschen in Böhmen, 14 (1876).

Strana 69
Znal Dalimil Kristiána? 69 udává na 928 — a poznáme ihned, že Dalimilovo vypravování o sv. Václavu a sv. Ludmile není pouhým zpracováním Kristiána. Shody mezi oběma lze ovšem nalézti. O křtu Bořivoje Me- thodem vypravuje Dalimil v podstatě v souhlase s Kristiánem — Method je mu však »Rusín« a arcibiskup Velehradský; datum křtu je vzato z Kosmy. O proroctví Methodově nevypravuje Dalimil nic (bylo by podivno, že by pominul tak vděčného motivu) ani o kletbě Methodově na Moravu; za to v shodě s Kristiánem ví, že Bořivoj postavil prvý kostel »v Hradciu« a druhý P. Marii na hradě Pražském.1) O tyto dvě data lze již asi opříti úsudek, že Dalimil musil Kristiána přímo nebo nepřímo znáti. Neboť obě tyto zprávy má jen Kristián a »Diffundente sole« — ani Kosmas ani legendy jiné dat těch nemají, legendy závislé na »Crescente fide« přičítají založení kostela P. Marie Spytihněvovi, a i legenda »Diffun- dente sole«, založená na Kristiánovi, má určité plus, jmenujíc Hradec již Hradcem nad Vltavou. Kdybychom však připustili, že dodatek »supra Multaviam« v »Diffundente sole« je přípisek po- zdějšího přepisovače (jiný rukopis2) má zajisté: supra Thetin), mohli bychom věřiti, že Dalimil nečerpal zde z Kristiána, nýbrž z »Diffun- dente sole«. Hned potom však Dalimil vypravuje o sv. Ludmile, zná jména vrahů jejích, jež nejsou v Diffundente sole, nýbrž jen v Kristiánovi! Ale i zde byl by závěr: Dalimil tedy znal Kristiána, tuším ukvapený, neboť Dalimil zná i jméno jednoho vraha Václa- vova, Hněvsy nebo Hněvisy,3) jež u Kristiána není, jež má jenom slovanská legenda Vostokovova a slovanský prolog! Z toho je zřejmo, jak nesnadno je o Dalimilovi souditi — vidíme, že i tak nápadné shody, jako založení prvého kostela v Hradci a druhého v Praze může konečně Dalimil míti také z nějakého nám neznámého pramene, z něhož musil čerpati jméno Hněvsovo. Jsou u Dalimila ještě dvě místa, jež ukazují k slovan- ským pramenům: že Boleslav byl starším synem Vratislavovým (to má jen slovanský prolog o přenesení těla svatého Václava, Fontes I., 135) a že sv. Ludmila byla uškrcena závojem (to má známý nám prolog slovanský o sv. Ludmile). Ale vedle těchto známek, jež by vedly k slovanské tradici, k nějakému ztracenému plodu jejímu, je Dalimilovo pojetí události vzato patrně z tradice latinsko-německé, jak ji zachovali »Crescente fide« a Gumpold — Dalimilovi je Drahomíř pohankou, plodí pohanstvo v zemi — »a kdež žáka neb křesťana přěmožieše, živu jemu býti nebieše«. Václav Dalimilův jako Václav uvedených legend latinských povo- lává zpět do země kleriky, jež jeho matka byla vypudila (str. 55). 1) Některé rukopisy Dalimila znají i kněze Kaicha, jenž s Bořivojem přišel do Čech. Srv. Fontes, III., 49, pozn. — 2) Srv. Dobrovský, Wenzel u. Bol., 26. Český překlad D. s. z 14. st. má Gradišt. Výbor z lit, I., 311. - Jeden rukopis zná i jméno druhého vraha Styrsy (v slov. legendě Tira). 3)

Strana 70
70 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. O vyhnání a zpět povolání Drahomíry Dalimil neví nic, líčení vraždy u Dalimila je, jakoby vzato bylo z Crescente fide a Gum- polda zároveň. K tomu přidal, asi z Kosmy, Dalimil datum, že v Boleslavi slavil bratr Václavův křtiny; o svátku sv. Kosmy a Damiána neví nic. Nad to pak má Dalimil ve vypravování o zá- sluhách svatého života Václavova vedle jednoduchých chval, upo- mínajících na slovanskou legendu, podivná fantastická plus, že vdovám nosil z lesa v noci dříví, že utíral škorně svému panoši nebo komorníku Podivenovi, který Václava »v náboženství tepieše« t. j., že sluha bil nebo bičoval asketu, jenž chtěl trpěti. Ale konec konců nelze uzavříti jinak, než že Dalimil Kristiána nebo jinou práci na Kristiánovi více méně závislou před sebou míti musil. K tomu ukazuje několik míst, nejvíc slova Dalimilova o přenesení sv. Václava do Prahy: »Uzřěv Boleslav, že se božiej moci nemóž protiviti, i počě v svatost svého bratra ot polú vě- řiti« 1) — toho v žádném jiném nám známém vypravování není mimo Kristiána. Dalimil jediný má také zprávu Kristiánovu, že Václav »kupuje pohanské děti křstieše«, Dalimil stejným způ- sobem představuje nám Ludmilu jako Kristián,2) Dalimil spolu s Kristiánem má vypravování o boji knížete Kouřimského s Vá- clavem (ovšem s novými detaily), ví spolu s ním o zázračném pře- vezení těla Václavova přes dvě řeky, zná zázrak s uchem, jež nalezla Přibyslava a vypravuje jako Kristián něco (ale zmateně) o knězi, jenž chtěl dostati kousek těla Václavova. To jsou tedy shody ukazující k vnitřní souvislosti; srovnáme-li s tím ovšem veliké rozdíly výše vyložené, zvláštnosti a novoty Dalimilovi vlastní, budeme ochotni spíše za to míti, že Dalimil neznal Kristiána přímo, nýbrž nějaké vypravování na něm částečně založené. Svědčila by o tom ještě jedna důležitá okolnost — po- divné přesunutí vypravování o zápase Strojmíra s Bořivojem (jež je v 3. kapitole Kristiánově) do 12. st. a zvláštní pozměnění jeho Vypravování o povstání Čechů proti Bořivojovi, jež by se tak hodilo do jeho »pověstí«, historie zvolení a vyhnání Strojmíra, není totiž u Dalimila tam, kde bychom ji hledali. Je však u něho přece, ale ve vypravování o dějinách českých za časů knížete — Fridricha, syna krále Vladislava. U Dalimila nesluje vlastně Stroj mír Strojmírem, nýbrž Stanimírem, ale dělej co dělej, nemůže to býti nikdo jiný než Kristiánův Strojmír. Dalimil vypravuje3) že byl v Němcích jakýsi Stanimír, knížecího rodu, jenž se chlubil, že 1) Fontes, III., str. 62. Srv. k tomu Kristiána: Nunciatur hec fratricide illi et quia christiane milicie clamide erat obtectus, magnalibus dei resistere non valens. quamvis sero cepit mirari« (str. 220) — 2) »Ta (Ludmila) jest byla žena Bořivojova a hraběnka ze Pšova. Jemuž tehdy Pšov diechu, témuž potom Mělník vzděchu; neb před Mělníkem hrad bieše, ten sobě Pšov jmě jmějieše ...« — 3) Fontes, III., 152. sq., kap. 72.

Strana 71
Historie Strojmírova u Dalimila. 71 by všechny Němce z Čech vyhnal. Čechové si ho tedy zvolili knížetem, a Stanimír počal vskutku řezat Němcům nosy. Ale sotvaže poněkud upevnil moc svou, obrátil: počal ploditi Němce, na tvrze sázeti německé posádky a Čechy ke dvoru nepřipouštěti. Čechové (»zeměné«) proto poslali pro vypuzeného knížete dřívěj- šího Bedřicha a ujednali s ním tajně, aby se znovu ujal vlády Bedřich umluvil se Stanimírem den k stání soudnímu o knížectví, jež položeno na Bojiště (patrně proti Vyšehradu). Stanimír tam přišel se svými Němci a s připraveným klamem: byl se umluvil se svými, že pro případ, kdyby jednání nevypadlo v prospěch jeho, oblekou se všichni přívrženci jeho na zvolání »Proměňte se!« v odění bitevní a Bedřicha zabijí. Ale Čechové se byli o úmyslu tomto dověděli a přišedše s Bedřichem na Bojiště, měli již pod svými sukněmi tvrdá odění. Sotvaže Bedřich skončil žalobu svou na Stanimíra, že mu byl vzal jeho zemi, zvolal Stanimír německy: Proměňte se! Ale tu Čechové se proměnili také a dříve, Němce pobili a vyhnali, a Bedřich uvázal se v knížectví, Čechy miloval a Němcům řezal nosy, jako jim je byl řezal otec jeho .. . Nemůže býti pochybnosti, že zde přímo nebo nepřímo užil Dalimil vypravování Kristiánova o Češích nespokojených s křtem knížete Bořivoje, kteří si zvolili za kníže jakéhos Strojmíra, jenž byl se posud zdržoval u Němců v exiliu, ale tam dlouho pobyv, slo- vansky zapomněl (to Dalimil nemá). Proto jej zavrhli sami někteří voličové jeho, ale většina jich zůstávala při něm. I usnesly se obě strany, že shromáždí se u hradu Prahy, vyjdou ven na pole a tam že se ustanoví na tom, co počíti. Strana Strojmírova však vymyslila lest, aby přívrženci její vyšli z hradu se skrytým brněním a přilbou a na heslo »Proměňme se!« odění oblékli a na protivníky se vrhli a je pobili. Ale strana Bořivojova, zvěděvši prve o tomto úmyslu — atd. vše jako u Dalimila, až na to řezání nosů Němcům, jehož Kristián ještě neznal. Jak se tato změněná historie Strojmírova dostala u Dalimila do 12. st., zůstane asi nerozřešenou otázkou. Marignola (jenž psal kolem r. 1360) má ji tam, kam náleží, stejně Hájek, jenž ovšem jmenuje Strojmíra Stůjmírem, »bratrem někdy Sukoslavovým« a ví, že Němci mu říkali Štylfrýd. Ale bylo by zbytečno problémem tímto déle se zdržovati — že Kristián nevzal svého Strojmíra z Dalimila, jak měl za to Dobrovský, víme zajisté bezpečně 1) O poměru Dalimila ke Kristiánovi zmiňuje se Dobrovský v Bořiwoy's Taufe, str. 100—101, v Ludmila u. Drahomir, 23, 31, 42 (Dalimil má, že vrahové zabili sv. Ludmilu v komnatě; to prý vzato z Kristiánova »cubi- culum«), 43, 54 (Dalimilova věta o vrazích Ludmiliných »ta pohany k čertom se dostasta« je prý u Kristiána jen rozvedena); Wenzel u. Boleslaw, 29—31, 105—106. Pokus důkazu jakéhosi je jen zde na str. 29 o místě, kde nalezeno ucho sv. Václava — ale ani tím, jako jinými poznámkami Dobrovského v této otázce, netřeba se vůbec zabývati.

Strana 72
72 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. Stačí pověděti, že mnohé záhady zpráv Dalimilových o životě sv. Václava budou vyjasněny, až budou tiskem vydány i pozdější legendy václavské.1) Dosavadní opomíjení těchto legend je jistě chybou. Historik sice musí dáti přednost pramenu původnímu, událostem, o něž jde, nejbližšímu, ale z toho ještě vždy neplyne, že pozdější zpracování založena jsou v přídavcích svých zcela libovolně. Mladší přepracování starých themat jsou konečně vždy důležitým pramenem pro poměry a názory té doby, v nichž vznikla; pocházejí-li z 13. nebo 14. st., jsou vždy důležita tolik, aby nebylo radno pomíjeti je mlčením. Jednu z těchto pozdějších legend pročetl jsem v rukopise a mám za to, že ona byla pramenem Dalimilovi. Je to legenda počínající se slovy »Oriente iam sole cristiane religionis in terra horroris et vaste solitudinis. Bohemia videlicet,« zachovaná v univ. knihovně ve dvou rkp. z 14. st.2) Vypravování své počíná nikoliv Bořivojem, ale Vratislavem; po stránce stylistické je celkem samo- statná, Kristiána znala však jistě, jak řada slovných shod mimo věcné (v tom i vyhnání a zpět povolání Drahomíry a osudy Podi- venovy) s dostatek prokazuje. Celek je jakási kombinace tradice latinsko-německé (rázu »Crescente fide«) s Kristiánem a novými zprávami neznámého původu. Drahomíř je pohankou, napodobo- vatelkou Jezabely, Václav, dospěv věku mužného, jsme se káceti modly, otvírati kostely, svolávati rozprchlé kněží, a když matka jeho způsobí jakési povstání pohanů proti němu, vypoví ji ze svého knížectví. Pak vypravují se Václavovy: »opera pietatis et miseri- cordie« — tam najdeme motiv Dalimilův, že sv. Václav v noci chodil do lesa pro dříví chudým. Ale s dodatkem, že rád dal se zbíti od hajných, kteří v něm tušili zloděje3) a že v noci navště- voval žaláře, těše vězně. Potom následuje vypravování o boji Václavově s vévodou (dux) Kouřimským; detailů uvedených Dali- milem legenda ještě nezná. Patrně z Kristiána jsou některá data o Podivenovi (jak rozdílel almužnu ze svého přidávaje) a o ku- pování pohanských hochů sv. Václavem ret maxime ad Pascha et Sancti Spiritus, ut illis diebus haberet eos ecclesia, sicuti est moris« — i zde jsou však dodatky legendistovi vlastní. Kapitola další vypravuje, jak císař v jednom hradě položil knížatům schůzi ke dvoru, sv. Václav však dostavil se až třetího dne poslední. 1) Srv. o nich a rukopisech jejich více u Dobrovského, Wenzel u. Boleslav, str. 39 52. — 2) Sign 13 D 20 z 14. st. (f. 159 a—178 a a 1 C 25 (14 st.) f. 1 a až 11b. Vedle toho opis její z 18. st. v 11A 3. — 3) Zajímavá chvála je také v těchto slovech: Tanta etiam pietate affluebat, ut omnes personas in princi- patu suo jure hereditario servituti subditas larga manu redimens deinceps perpetue libertati restituebat.

Strana 73
Dalimil a legenda »Oriente iam sole«. 73 Císař s knížaty se proto usnesli, že kdo před přicházejícím Vá- clavem povstane nebo dá mu místo, má ztratiti hlavu. Sotva že však vstoupil sv. Václav do shromáždění, povstal císař, pospíšil knížeti vstříc a posadil jej na stolec svůj a potom užaslým kní- žatům vysvětlil, že viděl sv. Václava vstupujícího v průvodu andělů a kříž zářící na čele jeho... Toto vypravování má i Dalimil a ze srovnání obou zpráv je patrno, že tu Dalimil čerpal z le- gendy, nikoliv naopak. Zrovna tak vzal Dalimil z této legendy zprávu další, jak si vyžádal Václav od císaře rámě sv. Víta, jak dostal i jiné dary »et potitus patrie liberationem, quia Bohemia antea romano imperio erat tributaria«. Dalimil má: »Tehdy ciesař z své milosti všie roboty zemiu zprosti.« Z ostatních zpráv vyjímám jen věci důležitější. Neznámý spi- sovatel legendy znal i Kosmu: o Boleslavovi praví, že byl »corde crudelis, vultu horribilis, actione inhumanus« a že byl proto zván »sevus Boleslaus«. Tu můžeme pozorovati, jak by asi vypadal Kristián, kdyby byl, jak tomu chtěl Dobrovský, užil Kosmy. Že Dalimil z »Oriente iam sole« čerpal, toho doklad další najdeme ve zprávě o zavraždění sv. Václava: Václav tu prchá ke kostelu a padá na práh, 1) zabit je na prahu, jako u Dalimila. Na jednom místě najdeme v »Oriente iam sole« zajímavou polemiku s Kri- stránem: autor je rozhořčen na údaj Kristiánův, že prý sv. Václav někdy přece mnoho pil.2) V zázracích je ovšem plus proti Kri- stiánovi; přibyl jeden zázrak při přenesení těla sv. Václava, jejž má i Dalimil (osvobození vězňů), přibylo mimo jiné vypravování o králi Dánském Erichovi, jemuž zjevil se ve snu Kristus a uložil mu na pokání za hříchy jeho vystavěti kostel ke cti sv. Václava. Zde souvislost legendy s Dalimilem je již nesnadno kontrolovati — Dalimil mnoho, jak patrno, o zázraky nestojí. Legenda »Oriente iam sole« pochází, jak mám za to, někdy z 2. pol. 13. st. 3) — v obou rukopisech jejích, jež jsou v univ. knihovně, udávají se sice zázraky s přesným datováním ještě z r. 1260,4) 1334, 1347, ale mám za to, že to vše jsou pozdější do- plňky opisovačů, že legenda končí se vlastně slovy: »cujus reg 1) ». . . et prosternens se in limine in manus domini spiritum suum commendabat«. Srv. Dalimila: »když u cierkve na prazě klečieše a svú dušiu v boží rucě porúčieše . . .« (str. 61). — 2) ». . . nec fuit illi mos crapulose potare ac alios ad crapulam invitare ... Certum est minus esse verum, quod quidam aliter hoc in loco de ipso dogmatisaverunt ad scandalum audi- entium et ad excusandas excusationes peccatoribus in peccatis« (f. 166 b) v rkp. 13 D 20. Srv. i Dobrovský, Wenzel u. Boleslaw, str. 50. - 3) Hlavní důvod je, že legenda rozeznává již město Prahu a hrad Prahu. Na jednom místě je řeč o »provincia Pragensis«, páni zemští slují tu »barones«, činí se zmínka o kapli sv. Václava, vystavěné pod horou hradčanskou kde bylo a je vězení, v němž stalo se zázračné osvobození vězňů při přenesení těla sv. Václava. — 4) Vlastně: MCCLX et C. Druhý rkp. má 1260.

Strana 74
74 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. num et imperium manet sine fine in secula seculorum amen.« na f. 175 b. Na konci, na f. 177 b je »nota«, tvrdící, že sv. Václav dotrpěl r. 928 28. září za času papeže Jana X. a krále Jindřicha. Po nedlouhém čase prý císař Oto, chtěje mstíti bratrovraždu, vy- trhl s velkým vojskem proti Boleslavovi a spustošil skoro celé Čechy. Boleslav neměl nikde ochrany a stižen malomocenstvím (horrenda lepra) bídně zemřel.. Dalimil, jak již pověděno, má také rok 928, ale má i, že (ještě r. 928) císař mstě sv. Václava, vtrhl do Čech, Boleslava pokořil a zemi jeho porobil v daň. »Kněziu u dvora službu jmieti, kotel nad ohněm káza držeti«. Jak souvisí tato zpráva Dalimilova s notou naší legendy, o tom nebudeme již uvažovati. Ani poznáním, že Dalimil čerpal z legendy »Oriente iam sole« jež zase užila Kristiána, nebudou vysvětleny všechny shody mezi Dalimilem a Kristiánem. Přes to měl bych za to, že Dalimil Kri- stiána neznal přímo, že tu souvislost prostředkoval asi ještě jiný pramen. Jako lze se z »Oriente iam sole« poučiti poněkud o pra- menech Dalimilových, tak snad i nějaký příspěvek k řešení záhady poskytnou jiné legendy, z nichž po legendě »Oriente sole« hlavní »Inclytam et gloriosam festivitatem« a »Ut annuncietur« (legenda Jana ze Středy) nejsou dosud vydány. Tyto legendy, založené více méně na Kristiánovi (přičísti k nim lze i václavskou legendu Karla IV.) a žurnalistickou (řekl bych) svou úpravou přístupnější čtenářstvu, zatlačily Kristiána do pozadí. Doba husitská pak znehodnotila legendy vůbec — tak lze si vysvětliti, že tak málo rukopisů Kri- stiána zachovalo se (pokud víme) na naše doby a že Balbín mohl Kristiána vskutku objeviti. III. Závěr. Mnich Kristián. Dále, k historikům českým, kteří přišli a psali po Dalimilovi již nepůjdeme. Co jsme chtěli věděti, víme zajisté již spolehlivě. Závěr bude: Kristiánovo spisování historické je práce původní, na- psaná v době biskupa Vojtěcha, nejspíše r. 993—994, po Vojtěchově návratu z Italie. Kristián psal na základě dobrých tradic ústních a na základě neznámých jak se zdá částečně slovanských předloh, o životě slovanských věrozvěstů a o sv. Ludmile; vedle toho použil vydatně latinských legend Menkenovy a »Crescente fide«; něco málo vzal i z Gumpolda. Práce jeho je, jak již komposice a styl s dostatek ukazuje, jednotná; není to naprosto nějaká mosaika ze sebraných zlomků prací cizích — jediná stať, jež je vzata doslova z Gumpolda, prozrazuje již slohem cizokrajný ráz svůj. Literárně vyniká značně i nad lepší středověké práce kronikářské nejen po stránce formální (řeč i sloh je někde přímo elegantní), ale i po stránce věcné, a to jak svým historicko-kritickým smyslem tak svým duchem vroucně,

Strana 75
Kdo byl Kristián? Konečný úsudek o jeho díle. 75 ale vzdělaně (řekl bych: vybraně) křesťanským, jenž pravdu histo- rickou snaží se harmonicky spojiti s pravdou legendární. Svým silně historickým základem a především rozsahem thematu, jež obsahuje dějiny slovanské liturgie na Moravě a dějiny české od počátku do doby sv. Václava a jež má příspěvky ještě z doby Boleslava II. je tato legenda před Kosmou nejdůležitější naše práce historická, prva kronika česká. O autoru víme dosud jen, že byl mnichem a příbuzným biskupa Vojtěcha a patrně Čechem. Osobu jeho lze však zjistiti dokonaleji. Z Brunovy legendy se dovídáme, že Čechové, volajíce zpět svého biskupa Vojtěcha, který jim pro hříchy jejich odešel do sladkého Říma, poslali k němu posly s prosbou o návrat a od- puštění. K poselství vybráni byli od Čechů Radla, někdy spolužák sv. Vojtěcha v studiích a »Christianus monachus, vir eloquens, jenž byl vlastní bratr pána země«, tedy knížete Boleslava II.1) Kanaparius jmenuje také bratra vévody Boleslava II. náčelníkem poslů českých k papeži a synodě; jménem ho však neuvádí. Že tento mnich Kristián a autor naší historie, je jedna osoba, o tom nemůže býti pochybnosti. Čechy jednak, jež do té doby vůbec žádného kláštera neměly, mohly sotva míti více mnichů téhož jména, jednak vysvětluje se nám tím faktem zmínka Kristiánova v prologu, že je příbuzným biskupa Vojtěcha. Na příbuzenství Přemyslovců se Slavníkovci sotva můžeme pomýšleti (ač vyloučeno to není); spíše se zdá, že oba po matce byli příbuzni, že snad matky jejich byly sestry — potom by byl Kristián, jak jsme již na počátku své studie naznačili, bratrancem Vojtěchovým, synem Boleslava I., synovcem sv. Václava a vnukem Vratislavovým a Drahomiřiným. Bratrancem sv. Vojtěcha byl tedy i Boleslav II. Nebylo-li klášterů a tedy asi ani mnichů v Čechách, musil býti urozený mnich Kristián členem kláštera zahraničního, podle všeho (co o kulturních a politických stycích Prahy se sousedstvím víme), nejspíše v Bavořích, v Řezně. A sem také vede stopa, kterou uka- zuje Kosmas. Ten nezná Kristiána jménem, ale zná přece mnicha, jenž byl bratrem knížete Boleslava II. a synem Boleslava I., jenže jmenuje jej Strachkvasem. Je známo, co o něm Kosmas vypravuje, o narození jeho v noci vraždy boleslavské, o jménu jeho odtud vzniklém (»terribile convivium«), o slibu otce, bratrovraha, že dítě zaslíbí Bohu, aby mu sloužil za hřích otce a za národ země jeho. Ani jménu, ani romantice tohoto narození a zaslíbení důvěřovati nebudeme, ale Kosmas patrně zná osobu, o niž nám jde a ví také, že Strachkvas, když dorostl dán byl otcem do kláštera sv. Eme- rama v Řezně, kdež stal se mnichem. Vypravuje nám o Strach- kvasovi pak ještě později dosti obšírně, že sv. Vojtěch chtěl se 1) Fontes, I., 280.

Strana 76
76 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. vzdáti biskupství ve prospěch jeho (co tu vkládá biskupovi do úst,1) svědčí o dobrém pramenu, z něhož na tomto místě čerpal), ale Strachkvas odmítl zcela rozhodně: Nechci hodnosti ani důsto- jenství ani nádhery světské; pokládám se za nehodna biskup- ského důstojenství, nestačím na takové břímě. Mnich jsem, mrtev jsem! Víc o něm nevíme.2) Kosmas na jiném místě 3) o Strach- kvasovi vypravuje, že po druhé roztržce Čechů s Vojtěchem za- hořel v naduté pýše po biskupství, a zve jej idiotou a utrhačem, arcistarostou nešlechetníků atd. To je v takové protivě s tím, co sám dříve pověděl a co (to je ovšem důležitější) dnes víme, že nemám za nutné podrobnosti žalob Kosmových ani registrovati. Kosmas tu asi zaměnil dvě zcela rozličné osoby. Kristián, jak jej známe z díla jeho, může se podobati jen tomu Strachkvasovi Kosmovu, jenž blízek jsa v ideálním chápání povinností křesťana biskupu Vojtěchovi, nezná většího štěstí na tomto světě než jako mnich sloužiti cele Kristu. Že tak ušlechtilou postavu, tak vzácnou indi- vidualitu mravní i literární, v době surové ještě kultury národní, muže pošlého k tomu z knížecího rodu, prvního a posledního spisovatele-historika z rodu Přemyslovců, vrátilo toto vyvrácení velkého omylu badatelského historii, pokládám za neposlední zá- sluhu své práce. Nebude se škodou, přehlédneme-li zde také resultáty své práce, pokud jde o závislost a stáří ostatních legend o sv. Ludmile a sv. Václavu. Nejnázornější bude grafické znázornění věci. Podle výkladů dosavadních vypadala by genealogie našich legend takto: 4) 1) Fontes, II., 43. — 2) V padělaném (v 13. st.?) zakládacím listu kláštera Břevnovského, datovaném k r. 993, 15. Jan. (Emler, Reg. č. 78) je patrně náš Kristián uveden, jako písař listiny: Datum per manum domini Cristiani, fratris illustris ducis Bolezlai.« Jméno Kristiánovo se tu tedy snad v tradici klášterní zachovalo; ovšem je pochybno, že by roli, jež je mu tu přisouzena, kdy za- stával. Srv. však i břevnovskou historii v jednom rkp. Pulkavy, ve Fontes, V, 271 pozn. — 3) Ibidem, str. 45. — 4) Poznámky k tabulce prvé: Prolog o sv. Ludmile (srv. výše str. 33) je zde vynechán, podobně slovanský prolog o sv. Václavu (srv. výše str. 41) a slov. přenesení těla sv. Václava (Fontes, I., str. 135; srv. výše str. 69). O stáří prologu uvažoval krátce V. Vondrák (Zur Würdigung der altslovenischen Wenzelslegende, r 1902, str. 31) na zá- kladě nesprávných předpokladů o Wattenbachově legendě, potom Kalousek l. c., str. 32—33. Ukázal na souvislost prologu s Menkenovou legendou, maje za to, že prolog je starší než Menkenova legenda a že byl legendě této předlohou, ale celkem že je mladší než ostatní slov. legendy o sv. Václavu. — Datování »Crescente fide« k 10.—13. st. vztahuje se na mínění Dobrovského; Kalousek na základě rkp. mnichovského z 10. st. klade ji do konce 10. st., za Gumpolda (1. c. 27). — Odvození Menkenovy legendy z Wattenbachovy sluší tak rozuměti že jen část Menkenovy legendy považována byla za od- vozenou z Wattenbacha nebo z pramene společného jí a Wattenbachově legendě (Büdinger l. c., 523 a Tomek v Cas. Mus., 1860, 267). Poznámky

Strana 77
Výsledky naše, pokud jde o stáří a závislost legend. 77 Leg. Vostokovova (1. pol. 10. st.) Gumpold 973—983 Wattenbachova leg. (10.—12. st.) Vavřinec (11. st.) Přenesení sv. Ludmily (12. st.?) Diffundente sole (12.-13. st.) Crescente fide (10.—13. st.) A Kristián (1. pol. 14. st.) Menken (12. st.) Italská leg. (9.—11. st.) Moravská legenda. Výsledky studia svého znázorníme tímto obrazcem: Leg. Vostokovova (1. pol. 10. st.) Ztracená leg. o Cyril- lu a Metho- dovi (asi z 1. pol. 10. st.) Italská leg (9—11 st.) Ztracená leg. o sv. Ludmile (pol. 10. st.) Prolog o sv. Ludmile Menken (pol. 10. st.) Kristián (993—994) Crescente Vavřinec fide (950 až (asi 990 až 995) 975) Gumpold 975—985) Moravská leg. (12. st.?) Diffundente sole (poč. 12 st.) Oriente iam sole a j. (13—14 st.) k tabulce druhé: Leg. Wattenbachova a leg. o přenesení sv. Ludmily se zde neuvádějí, protože jsou prokázány za část Kristiána. Vytečkovaná čára mezi Kristiánem a Mor. legendou znamená, že nevylučuji zcela Dobrovského výkladu o mor. legendě, ač dal jsem přednost výkladu jinému (srv. výše str. 18 sq.).

Strana 78
78 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. IV. Kritika Dobnerova a Dobrovského. Bylo to r. 1677, co Bohuslav Balbin ve svém pilném zpraco- vání dějin českých, jež nazval Epitome rerum Bohemicarum seu Historiae Boleslaviensis liber I., vydal, jako velký dokument dů- kazný k svému vylíčení českých dějin v 9.—10. století, práci Kristiánovu (str. 41—65) z rukopisu augustiniánského kláštera třeboňského. Balbín se o tomto rukopisu zmínil již r. 16651) — v Epitome s patrným triumfem předložil jej čtenářstvu, jako dílo »prvého českého spisovatele« a provázel jej řadou historických poznámek (str. 67—91), snaže se podrobněji vyložiti jednotlivé cenné zprávy jeho, ovšem i s pomocí Hájka. Balbín jmenuje Kristiána Cristannem de Skala (ze Skály?) — jméno to vzal z Veleslavína, a ten zas z Hájka, jenž Kristiána ze Skály zná co třetího syna Boleslava I., bratra Strachkvasova. Nebudeme ovšem při domněnkách a datech tohoto druhu prodlévati. Že rukopis třeboňský, z něhož legendu vydal, je kusý, Balbín nepověděl; zbytek doplnil patrně z rukopisu kapitolního.2) Balbínův text, dost bohatý omyly, otiskli Bollandisté, rozdělivše však historii Ludmilinu (r. 1755) a Václavovu (1760), a prvou část Kristiánovu (osudy sv. Ludmily) srovnavše s rukop. bodecenským.3) Obojí životy podle Bollandistů vydal po třetí v Praze roku 1766 nějaký Jesuita, jak má Dobrovský za to, Michal Krammer.4) V té době již vydával Gelasius Dobner, veliký »vylidňovatel staletí«, vy- plněných Hájkem spoustou smyšlených postav, své Annales. Bylo se mu ovšem mnohonásobně obírati Kristiánem — a tak bychom snad mohli říci, že v kritikovi, jenž tolik drzé falše poznal v histo- rických pracích minulosti, vznikla nedůvěra i vůči tomuto prameni. Byl to zajisté Dobner, jenž vystoupil s míněním, že dílo Kristi- ánovo je padělkem, že někdo, jenž psal ku konci 12. stol., sbíraje staré zprávy o sv. Ludmile a Václavovi, jenž složil Kristiánovu legendu, fingoval prolog její, hlásící se do doby biskupa Vojtěcha, aby tak práci své dodal více autority. Ale tento výklad Dobnerovy nedůvěry ke Kristiánovi byl by nesprávný; Dobner nevěřil v pravost 1) Dobrovský, Wenzel u. Boleslav, str. 34. (a opsal jej, jak praví, již 1645). 2) Srv. Dobrovský, »Wenzel u. Boleslav«, 37 — Balbín se nepochybně o rkp. kapitolním dověděl teprv tehdy, když již část »Epitome« byla vytištěna. Uplný otisk Kristiána je totiž u něho provázen poznámkou: »Hactenus Chri- stannni ... narratio, quam certum est mutilam esse, in eaque plurima desi- derari: quippe promiserat quaedam se in sequentibus narraturum (ut Podevini sanctitatem, mortem et miracula), quae nusquam apparent« Ale to vše, o čem praví, že chybí (a co vskutku chybí v rkp. Třeboňském), je v Balbínově edici. Citované místo bylo záhadou již Bollandistům (Sept., VII., 771). Vykládám je tak, že Balbín měl připravenu edici vskutku z rkp. třeboňského s dotčenou poznámkou na konci; během tisku dověděl se o rkp. kapitolním, dodal z něho ostatek, ale zapomenul škrtnouti svou poznámku. — 3) Srv. výše str. 23—24 a úvod k edici v příloze. — 4) Dobrovský, Wenzl u. Bol., str. 35.

Strana 79
Prvá edice Kristiánovy práce. Dobnerova nedůvěra. 79 Kristiána již tenkrát, kdy ještě věřil v Hájka, kdy ještě ani netušil, že celý život věnuje kritice Hájkovy kroniky. Proč — to se ještě dovíme; mínění svému zůstal věren i později. V Annálech důvody svého názoru na Kristiána nevyložil obšírněji; napsal však o tom celé pojednání, jež mělo, jak sám vypravuje později, vyjíti tiskem nákladem světícího biskupa pražského, Ant. Vokouna.1) Smrt tohoto příznivce Dobnerova (r. 1757, 7. Febr.) edici zmařila a Dobner se k ní neodhodlal ani později, když o stáří Kristiánovy legendy vznikla již polemika. Dobner totiž svěřil se s důvody svými proti Kristiánovi známému svému, bystrému historiku, augustiniánovi P. Athanasovi; ten je vyslechl, ale nenadále (r. 1767) překvapil Dobnera novým, pilným vydáním Kristiána z rukopisu kapitulního, vydáním, jehož úvod (v 5 paragrafech) i jehož hojné poznámky byly obranou stáří legendy a přímou polemikou proti Dobnerovi.2) Dobner byl roz- hořčen: odpověděl ve čtvrtém svazku svých Annálů, jenž vyšel r. 1772, že P. Athanasius pracoval zbytečně, že nikoho nepře- svědčil a nepřesvědčí, nisi cerebrum nobis in calcaribus sit ... Ale věcného nepověděl proti Athanasovi mnoho nebo aspoň nepověděl to s dostatečnou obšírností: na str. 54 sq. prostě opakoval, že legendu Kristiánovu někdo kompiloval ku konci 12. st.,3) na str. 329 pak oznámil, že studii o pozdějším původu Kristiánově má dávno na- psanou, udal obsah jejích 17 kapitol a skončil, že jí za svého života nevydá, aby nedal podnět k novým bojům a sporům. Práce — dr. Šimák nalezl ji nedávno zůstala však nevydána dodnes v pozůstalosti Dobnerově; vedle ní ještě německé zpracování téhož thematu s datem 1757.4) Strávil jsem tři čtyři dny, pročítaje tento drobným písmem a pře- ozdobnou barokní latinou psaný a rhétoricky založený spis 5) — 1) Nadpis jeho je »Examen Historico-Chronologico-criticum, An Chri- stanni de Skala Vita seu Passio... verus sincerusque partus sit Christanni, qui erat Boleslai Saevi filius?« — 2) Vita S. Ludmillae et S Wenceslai... Authore Christiano Monacho... labore et studio P. Athanasii a S. Josepho, Ord. FF. Eremit. discalc. S. P. Augustini. Pragae literis Johannae Pruschin, Viduae 1767. 111 stran v 4. V prvém paragrafu úvodu dokazuje, že Kristián je syn Boleslava I., v druhém vyvrací námitky proti tomu (zde je těžisko anonymní polemiky s Dobnerem), v třetím zavrhuje zprávy o Strachkvasovi jako báječné, čtvrtý má poznámky o práci Kristiánově, pátý stanoví rok po- křtění Bořivojova na 876. Edice sama provázena je hojnými historickými a kritickými poznámkami; v jedné dokazuje autor, že Ludmila zemřela r. 921. Práce je věnována opatu emauskému Anselmu Güntherovi, jehož nákladem vyšla. — 3) Zde dovozuje věcně proti Kristiánovi pouze to, že není pravděpo- dobno, aby sestra Václavova Přibyslava chtěla zmocniti se části ostatků bratrových — i pozdější tradice, z 11. st., ví prý o tom, že tělo sv. Václava zůstávalo zázrakem neporušeno. — 4) Srv. Čas. Čes Musea, 1901, str. 134. 4) Vzdávám uctivý dík p. provinciálovi Piaristů, P. B. Kabrhelovi za ochotné zapůjčení rukopisu. Rukopis je v obyč. kvartu a má 20 složek čtyřlistových

Strana 80
80 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. na konec byl jsem velmi sklamán. Jen okolnost, že poznal jsem prvou historickou práci Dobnerovu, poznal Dobnera poprvé po- koušejícího se v studii dějezpytné, smiřovala mne se ztraceným časem. Dobnerův »Examen« náleží k tomu druhu historických disertací, jenž kvetl ve školách jesuitských v 17.—18. st Jemu šlo předem o pěknou latinu, potom o hojné až rozvláčné sesta- vení všech námitek methodou scholastickou, ve věci samé však stavěl své these a kladl své otázky z dat čistě vnějších, z pravdě- podobností a nepravděpodobností vypravovaných událostí, o kri- tice v našem slova smyslu nemaje ponětí, proti autoru stavě »autoritu« spisovatelů jiných, v našem případě na př. proti Kristiá- novi Kosmu, Pulkavu, Hájka, Pešinu, Crugeria... Značné bystrosti nelze ovšem Dobnerovi upříti již v této práci; co pak příštího historika prozrazuje, je vedle obdivuhodné sečtělosti v pramenech a literatuře překvapující známost listin a rukopisů, tu a tam pak vskutku pokus o důkaz kritický. Že tu jsou však nejnaivnější výmysly Hájkovy udávány jako argumenty proti Kristiánovi, je jistě pro počátky Dobnerovy zajímavo; proto patrně později (r. 1771) připsal Dobner sám na titulní list své dissertace částečné damnatur: »In hoc examine multa emendanda sunt, quod primis annis, quo me historiae tradidi, concinnavi. Tot annorum lectione nunc plura comperi, quae tum ignoraui, aliterque exponenda sunt. Anno 1771.« Z kterého roku studie Dobnerova pochází, nelze zjistiti určitě, psána je však již po smrti biskupa Vokouna, tedy asi v 1. 1757—1760, podle data na německém exempláru r. 1757. V úvodu vypravuje Dobner, že pochybnosti v pravost Kristiána budila v něm od počátku neobyčejná erudice legendistova, »festivus lepor« jeho stylu a pak okolnost, že tak důležitý pramen skoro 700 let mohl býti světu utajen, že ho objevil teprv Balbín. Šlo mu i — a ještě více biskupu Vokounovi1) — o slávu Kosmy, jako prvního historika českého; po mnohém uvažování a pročí- tání Kristiána a po překonání panického strachu před autoritou prastarých kodexů pergamenových, v nichž dílo Kristiánovo je zachováno, přesvědčil se konečně, že je to dílo sice staré, ale mladší Kosmy. Potom pak v 17 kapitolách dokazuje svou thesi. Obsah prvých pěti kapitol lze udati summárně — věnovány jsou nálezu a stanovisku Balbínově, zjišťují, že Kristián je jméno klášterní, pravé jméno že musilo býti slovanské a že to bylo jméno: Strachkvas. Tak je dokázáno proti Balbínovi, že Kristián je totožná osoba se Strachkvasem; titulu de Skala Dobner cele se 7 listy poznámek a dodatků. Dobnerovo německé zpracování téhož thematu (snad z doby pozdější pocházející) je v pozůstalosti Dobnerově někde založeno, takže nemohl jsem ho užiti. — 1) O něm praví Dobner, že byl výborným znalcem českých dějin a že také napsal, ale nedokončil vypsání dějin českých.

Strana 81
Dobnerova práce o pozdějším původu legendy Kristiánovy. 81 neodmítá, maje za možné, že Kristián byl představeným nějakého kláštera toho jména; konečně shledává data o životě Strachkva- sově. Již zde užívá výmyslů Hájkových — resultát je ovšem, že Strachkvas byl zvrhlý mnich, neschopný napsati »tam sacrum pietateque plenum opus.« To je tedy první důvod Dobnerův; v kapitole šesté je vy- ložen důvod druhý: mlčení starých o Kristiánovi. Jak by bylo možná, aby »pretiosissimum istud primumque historiae patriae mo- numentum« zůstalo neznámo Kosmovi, neznámo době Karlově, o starou historii českou tolik pečující? S tím souvisí výklad další (kap. 7.), že v Kosmovi není stopy po znalosti Kristiána 1) a pak především důvody kapitoly osmé, že »styl« Kristiánův prozrazuje dobu pozdější než 10. stol. Z Čech st. 10. byla prý latina vymýtěna úplně, tam panovala jen řeč slovanská, kterou sv. Cyrill a Method počali psáti latinskými písmeny (k tomu mezi jiným citát z Pe- šiny o snesení Čechů za Boleslava II. o zachování slovanského jazyka v písmě a bohoslužbě). Kde by se Strachkvas naučil tak krásně latinsky? V Řezně sotva,2) a dáme-li i tomu, že se tam dokonale naučil latinsky, nemohl přece nabýti té elegance slohu, již pozorujeme v jeho díle, jež však té době a klášteru sv. Em- merama zejména byla zcela cizí (na doklad cituje se jeden epitaf řezenský). Sloh té doby byl »humilis, simplex, rudis« 3) — příklady z Kristiána dovozuje pak Dobner, jak vybraným stylem psal Kri- stián. Kristián konečně (kap. 9) všude v jménech vlastních a míst- ních píše h, ř a tím se prozrazuje za autora pozdějšího; v témže kodexu kapitolním, kde je opsána legenda Kristiánova novějším pravopisem, je přece Kosmova kronika podána pravopisem starým.4) V kapitole desáté líčí Dobner Strachkvasa, idiotu a »syco- phanta« Kosmova a všech českých historiků po Kosmovi. Byl to 1) Kosmas, odkazuje na vylíčení křtu Bořivojova ve »vita S. Wenceslai«, nemohl míti na mysli Kristiána, neboť by musil napsati, že se o tom vypravuje ve »vita S. Ludmilae«. Pak prý jsou rozdíly věcné: Kristián má smrt Václa- vovu k r. 938(!), Kosmas k 929, u Kristiána není nic o předstírané lítosti Boleslavově po vraždě, Kristián píše Hradec, Bořivoj, Kosmas však starobyle: Gradec, Borivoj. - 2) Jednak prý proto, že Strachkvas vůbec byl neschopný člověk, pak proto, že byl syn knížecí, jenž by se sotva tolik oddal vědám, dále proto, že byl dán do kláštera, aby se připravil pro příští působení své jako biskup v Boleslavi (z Hájka!) a k tomu potřeboval jen řeči slovanské. Mniši konečně žili víc své zbožnosti než literatuře. V listině břevnovské pode- psal se Strachkvas ostatek chybně latinsky Cristannus místo Christianus. - 3) Proto také Dobner souhlasí s důvody těch, kdož mají za nemožné, aby Einhardova Vita Caroli byla z 9. st. a Regino byl tak stár, jak stár býti chce. — 4) To je důvod, kde se prozrazuje Dobner budoucnosti. Neváží ovšem nic, uvedeme-li, že v témže kodexu je Kanapariův život sv Vojtěcha v pravo- pisu a jménech týmž způsobem modernisován (i místo »Sclavus« klade se všude »Bohemus«), jak lze se z vydání ve Fontes I. přesvědčiti. Rkpy Kristi- ána mají ostatek G (Gradic); H je jen v edici Balbínově. Srv. níže str. 86. — Dobner v této kapitole má i trochu filologických výkladů o jazycích slovanských. 6

Strana 82
82 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. patrně on (byl prý nejvyšším kancléřem českým za Boleslava II.), jenž svými intrikami vyhnal sv. Vojtěcha z Čech. Z Hájka sebrány jsou zprávy k doplnění obrazu o zhoubném působení tohoto pro- hnaného a lstivého zloducha, shledány doklady o jeho hanebné smrti. Takový člověk ovšem Kristiánovy práce složiti nemohl. Tituly biskupů a j., obvyklé v 10. st. (vykládá se dále v kap. 11), byly jednoduché; z té doby nemohou býti Kristiánovy názvy: ter beate, inclite, sanctissime, pontifex. Kap. 12 dovozuje, že Kristián-Strach- kvas, syn Boleslava I., nemohl psáti o zločinu otcově beze vší piety, tak, jak v Kristiánově legendě vskutku se píše; syn by byl jistě omlouval hřích otcův a líčil lítost a pokání jeho. 1) Tento důvod stačil by sám k podvrácení fikce, že autor legendy Kristiá- novy je synem Boleslava I. Neméně důležité je, že v práci Kristiáno- vě jsou patrné stopy pozdějšího původu jejího. To jsou především místa: castellum, cui nomen inerat Hradec, civitas, que Budeč vocabatur, atrium (prý v Tetíně), quod muniebatur pulchro am- bitu a zmínka o hradu Mělníku. Zde všude dokazuje Dobner, a to skoro veskrze naivními daty z Hájka, že Hradec (i Krá- lové Hradec, i Litomyšl2) i Levý Hradec), že Tetín (v Kristiánovi ovšem není slova o tom, že by dotčené atrium, Gumpoldem vy- myšlené, bylo v Tetíně), že Budeč stály ještě v 2. pol. 10. st. i po- zději, že tedy Kristián byl by musil užiti času přítomného. Mělník prý vznikl teprv v 11. st. Nemožná je prý v 10. st. i věta Kristiá- nova »Bohemia dudum ad Deum conversa« — z Hájka a od- jinud se dokazuje, že v 2. pol. 10. st. bylo v Čechách pohanství ještě mocné; pohané zabili na př. bratry Vojtěchovy na Libici. Nemožná je dále zpráva Kristiánova o 7 suffragánech Methodo- vých, zmateno je vypravování o kletbě Methodově na Svatopluka (Method prý vydal klatbu na Svatopluka II., nikoliv I., asi r. 904), nemožné je, aby pohanka Drahomíř vystavěla v Tetíně chrám sv. Michala — z breviářů je patrno, že sv. Ludmila pochována byla na hřbitově, nikoli v basilice sv. Michala, kostel v Tetíně podle Hájka vystavěl již Bořivoj (kapitola 13.—14.). Kdyby Kristián psal v skutku v 10. st., udával by více jmén osobních, na př. jména těch, kteří s Bořivojem byli pokřtěni, těch, kteří po zabití Václavově byli povražděni, byl by měl více dat časových, nemohl 1) Zde uvádí Dobner zajímavý doklad o nezbytnosti jisté šetrnosti v líčení hříchů předků: Quis nescit dominantium nobilitatisque furorem nulla re irritari magis, quam avorum suorum prosapieique pugillatione, con temptu ac obtrectationibus. Jam saeculum unum et ultra elapsum est, a quo Ferdinandus II. victoriis inclitus Bohemiam sibi iure belli militisque rursum vindicavit; quis tamen hactenus ex patriae nostrae hominibus tam audax repertus est, qui historiam illorum temporum, non ajo acri, sed modesto stylo fuisset complexus, quem non plurimorum offensio irritatioque deter- uisset? (v složce 13, na str. 3). — 2) Na tato dvě místa bývala v 18. st. zmínka o Hradci také vykládána.

Strana 83
Dobnerova práce o pozdějším původu Kristiánovy legendy. 83 by rok zabití sv. Václava udati nesprávně na 938 a pověděl by jistě, že je synem Boleslava I. (kap. 15.). Ze všeho je patrno krátce, že legendu Kristiánovu psal bud cizinec, nebo někdo mnohem pozdější 10. st., jenž spojil život sv. Ludmily a sv. Václava v jedno. Onen vzat je z rkp. bodecenského a z Diffundente sole (tyto lze zase redukovati na lekce breviářů pražského a olomúckého), pramen pro život sv. Václava je dosud neznám, ale mohla by to býti snad Pešinou zmíněná legenda, slo- žená biskupem Izzo (Crescente fide) a »tripudium« citované Kosmou. Předělavatelé a opisovači pozdější pak tuto kompilaci ještě poru- šili; někdo dokonce falšoval prolog, dodav tam slova: »nepos caris- sime« a zmínku o společném strýci sv. Václavu (kap. 16.). Emendu- jeme-li slova tato, dojdeme k poznání, že prolog byl vskutku adressován Vojtěchovi, ale nikoliv druhému biskupu pražskému, nýbrž arcibiskupu Solnohradskému Adalbertovi, synu krále Vladi- slava I, jenž také pocházel z rodu sv. Ludmily a byl zvláštním ctitelem sv. Václava. V době jeho žil »Christannus de Skala«, pří- buzný jeho a muž učený, jenž byl prve mnichem a potom kanc- léřem Přemysla Otakara I. Pocházel podle Balbína z té větve Děpolticů, jenž měla přídomek »ze Skály«. Ten patrně ku konci 12. st. složil Kristiánovu kompilaci. Později někdo, nerozuměje datům prologu, změnil jej tak, jako by byl adressován druhému biskupu Pražskému, sv. Vojtěchovi . . . * To je obsah Dobnerova prvého pokusu historického, jenž, třebas že nikdy vydán nebyl, přece velkou autoritou svého pů- vodce a pouhou existencí svou, na niž s důrazem Dobner odka- zoval, založil nedůvěru v pravost Kristiána. Obírati se kus za kusem vývody jeho (mnoho drobnějších zcela dilettantských vý- vodů jsem pominul mlčením) bylo by zcela zbytečné; krátce od- kazuji jen na ten důvod Dobnerův, jenž v očích mnohých jevil by se snad závažným. Dobnerovi vadila především ta okolnost, že syn Boleslava I., vraha Václavova, psal o zločinu otcově, že syn mohl otce jmenovati perversum parricidam, tyrannum, infelicem carnificem, alterum Cain, crudelissimum fratrum, hostium seuerissi- mum, membrum diaboli. To by bylo, pravil, možné u lidojedů, ale nikoliv u knížete křesťanského a k tomu mnicha. Dobner myslil v mravních názorech své doby a měl za to, že i 10. století musilo v této příčině smýšleti podobně. Při tom však nepovšiml si nikterak výmluvného dokladu, jejž znal a jenž byl otázce Kristiánově velmi blízko, dokladu, že tomu tak nebylo. Dobner i Dobrovský zajisté velice si vážili Gumpoldova života sv. Václava, Dobrovský ze- jména prohlásil jej za nejlepší a nejspolehlivější pramen k historii mučenníka a odmítal vše, co s ním se neshodovalo. Pramen ten 6*

Strana 84
84 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. sepsán byl netoliko mnichem, ale dokonce biskupem — a jaká slova vkládá tu katolický biskup synu knížecímu a nad to světci do úst o vlastní matce Drahomíře? Gumpoldův sv. Václav mluví o — zběsile nastrojených úkladech své matky a některých nešle- chetníků k zločinu stejně odhodlaných, mluví o ní jako o rodem i nečistotou skutků pohance, mluví o ní jako o své rodičce zlo- řečené paměti, jež se strojí ze země ukrutně vyhnati kněží, kteří s Václavem stejně smýšlejí ... V době té, době Vojtěchově a Gum- poldově, musil křesťan cele překonávati v člověku vše jiné, zejména šlo-li o zločin spáchaný na světci. Ostatek, jak jsme výše pověděli, nepíše Kristián tak hrozně o Boleslavovi, jak tomu chce Dobner; na několik místech zajisté prosvitá žalobami jeho omluva a soustrast,) překvapující u středověkého mnicha, píšícího o vrahu světcově. Míst těch Dobner neuvedl; za to všeobecná rčení o vrazích Václavo- vých vůbec (membrum diaboli) vztahoval beze všeho na Boleslava. Dobner měl dále ušlechtilý styl Kristiánův v 10. st. za ne- možný. S důvody ze stylu je velmi těžko operovati; důkaz vidíme v Dobnerovi samém, vlastně v nedůvěře jeho doby, jež věříc v bar- barský středověk, nechtěla uznati, že Vita Caroli je vskutku psána Einhardem v 9. st. Středověk však a zejména 10.—11. st. má díla skvělého slohu i barbarské latiny vedle sebe, pocházející z téže doby a téhož národa; stačí poukázati na rozdíl mezi uměleckým stylistou Brunonem (poč. 11. st.) a kronikářem Widukindem. Dobner a jeho doba nevěděli ovšem nic o t. zv. renaissanci ot- tonské,2) jejímž vynikajícím zástupcem je právě také biskup Voj- těch a k jejímž žákům i representantům můžeme nyní přičísti i Kristiána — dva syny knížecí z národa sotva sto let k víře zá- padu obráceného ... Tak vynikajícím způsobem zastoupeny jsou Čechy v reformním vzplanutí duševním, jež spojovalo přísné a od- dané chápání křesťanství s láskou k antice a jež na celá staletí bylo jediným záchvěvem hlubšího duševního života za Alpami! Ostatek zničil vývody Dobnerovy 3) již P. Athanasius a S. Jo- sepho, dokázav, že Kosmas Kristiána znal.4) V úvodě a v poznám- kách k edici své reagoval P. Athanasius i na některé jiné důleži- tější námitky Dobnerovy a pravidlem velmi dobře ukázal, jak jsou slaby nebo nicotny. Přijímaje vývod Dobnerův, že Kristián a Strach- kvas nebyli dva rozliční synové Boleslava I., upozornil na nemožný odpor u Kosmy, jenž mluví zcela rozdílným způsobem o Strach- 1) Srv. výše str. 428. — 2) Srv. K. Lamprecht, Das deutsche Geistes- leben unter d. Ottonen v Deutsche Zeitschrift für Geschichtsw. 7. - 3) Kancléř krále Přemysla Otakara I. Kristián, jemuž Dobner legendu připisuje, vyskytuje se v našich listinách (pod jménem Cristannus) několikrát r. 1203—1208. Ale listiny, z nichž část je podezřelá, jmenují jej jednou proboštem Vyšehradským, jindy Pražským. O příbuzenství jeho s Přemyslovci není ovšem řeči. Šrv. Emler, Die Kanzlei der böhm. Könige etc., 6.— 4) Srv. výše str. 65, pozn. 2.

Strana 85
Nedostatečnost vývodů Dobnerových. 85 kvasovi a dovodil jako pravděpodobné, že Kosmas přičetl Strach- kvasovi omylem záchvat mrtvice, jenž (podle Dětmara Mersebur- ského) zastihl v Praze biskupa Míšenského Volcholda, zastupujícího sv. Vojtěcha. 1) Mnoho uvažoval2) i o chronologii událostí Kri- stiánem vypravovaných; jeho neobyčejný kritický talent je i v těchto poznámkách patrný: dokazuje proti Kosmovi na př., že křest Boři- vojův nemohl býti r. 894, nýbrž asi (prý) r. 876, dokazuje, že sv. Ludmila i Vratislav zemřeli r. 921 (to stanoveno nedávno i Ka- louskem), jen v datu smrti Václavovy je na omylu, klada ji do r. 935. K datu tomu došel brzo potom i Pubička — oba skombi- novali je na základě zpráv německých annálů. O tento omyl přičinila se asi i ta okolnost, že P. Athanas ruko- pisu třeboňského nikdy neviděl. O datu smrti Václavovy v rkp. kapitolním věděl sice, že původně slulo: 929,3) ale Balbínův otisk, domněle z rkp. třeboňského, udával 938. Vskutku však i toto datum byl upravil Balbín podle rkp. kapitolního — teprve později se P. Athanas dověděl, že v rkp. třeboňském je 929.4) Tato ne- znalost třeboňského rukopisu, spoléhání na to, že Balbínův otisk je věrný obraz třeboňského rukopisu Kristiánova, je hlavní vadou jeho edice: P. Athanas srovnává rkp. kapitolní s vydáním Balbí- novým, srovnává je i tam, kde rkp. třeboňský již ustává a kde Balbín otiskl Kristiána také z rkp. kapitolního. Ostatek je to vy- dání velmi pilné, užívající variantů zlomků vydaných Bollandisty i variantů jimi uvedených, dále i variantů z lekcí brevířů a pražských rukopisů legend »Diffundente sole« a přenesení sv. Ludmily. Po této stránce sluší mu vždy ještě přednost před vydáním ve Fontes Kdo byl tento augustinián P. Athanasius a S. Josepho, jenž jeví se nám historikem tak bystrým a v otázce, kterou se obíráme, mnohem bystřejším než Dobner a Dobrovský? Naše literární historie, 1) I pro ctižádost Kosmou Strachkvasovi přičítanou a předpověď Voj- těchovu Strachkvasovi, že za svou neochotu bude potrestán, našel P. Athanas pramen velmi pravděpodobný v poměru biskupa Adalber a Magdeburského k Othrikovi, jenž zemřel také na cestě do Italie, kde měl býti konfirmován na biskupa. P. Athanas má za to, že Kosmas zaměnil Othrika Strachkvasem. P. Athanas vůbec existenci Strachkvasa popírá; dvě zmínky o něm (Christi- anus seu Strachkvas) v jednom rkp. Pulkavy (srv. Fontes, V., 27, pozn.) a v kapit. rkp. Brunona (srv. Fontes, I., 280, pozn. 22.) maje za kombinace po- zdějších přepisovačů na základě Kosmy učiněné. To je také velmi pravdě- podobné. — 2) Omyl ve zprávě o poměru Svatopluka k Rostislavovi přiznal, vy- loučení Bořivoje od stolu Svatoplukova snažil se vylíčiti z toho, že byl tenkrát den postní a proto Bořivoji nekřesťanu dán oběd zvláštní, nedostatek šetr- nosti k otci bratrovrahu vykládal tak, že Kristián psal jako historik ne jako syn. Balbínova slova prý z rkp. třeboňského (ale tam nejsou; to je vlastní dodatek Balbínův) o »Christannovi de Scala s. Ludmillae« vykládá tak, že znamenají Kristiána z »rodu« sv. Ludmily. — 3) Srv. výše str 40, pozn. 1. 4) Srv. exemplář edice Athanasovy v univ. knihovně, kde vlepen je list převora třeboňského kláštera P. Athanasovi d. d. 23. Oct. 1768 dosvěd- čující toto faktum. O tomto listu srv. i Pubičku, Chronol. Gesch. II., 297.

Strana 86
86 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. biografické slovníky české ani rakouské jména jeho neznají, ač náleží mu patrně neposlední místo v dějinách české práce histo- rické. Občanské jméno jeho našel jsem po mnohém hledání v článku A. Truhlářově o Dobrovském v Ottově Slovníku Nauč., potom zvěděl jsem od p. ředitele Truhláře podrobnosti. 1) Byl to Sandrich Eliáš, jenž narodil se r. 1709, 27. pros. v Radoušově místo to sluje též Kravaře, Grabern, v okr. Uštěckém — a zemřel r. 1772, 30. června v Lysé. Studoval v Litoměřicích, filosofii v Praze, 1733 stal se Augustiniánem bosákem, 1736 byl vysvěcen na kněze, potom působil v klášteřích ve Lnářích, v Německém Brodě a v Lysé; od r. 1757 do 1770 byl bibliothékářem v klášteře augustiniánském u sv. Václava na Novém Městě Pražském. V té době obíral se pilně historií českou, jsa v mnohých stycích s Dob- nerem 2) a nepochybně i Pubičkou, Duchovským a j. Učastnil se (1769?) studií v nejvášnivější kontroverse historické té doby, v otázce o původu jména »Čech«; výklad jeho, proti Dobnerovi psaný, stál však celkem na stejné výši (Čech od číšník—číše) s nesprávnými výklady Dobnera a Dobrovského. Mnoho zanechal v rukopise; z toho má Dobrovský za nejdůležitější práci o Janu Nepomuckém. Jiná rukopisná práce (již znal také Dobner) sluje »Annales ecclesi- astici regni Bohemiae ab a. 899 usque ad a. 1188«, jiná obírá se zakládací listinou kapituly Litoměřické (je v rkp. univ. knihovny sign. 11 A 3, jenž obsahuje3) patrně větším dílem práce a spisy Athanasovy). Tiskem vydal mimo Kristiána malou dissertaci o mar- krabím moravském Jindřichovi (bez data) a asi r. 1764 práci o re- guli sv. Augustina. — Co tu pověděno o českém historiku z 2. polo- vice 18. st., neprávem zapomenutém, dostačí informaci čtenáře, nikoliv významu P. Athanasia. My však musíme se vrátiti k Dobnerovi. 1) Děkuji mnoho p. řiditeli A. Truhlářovi za tyto informace. O Sandri- chovi psal pouze Dobrovský v Litterarisches Magazin, III. (1787) str. 156 až 161 v článečku: P. Athanas a S. Josepho, ein Geschichtsforscher Nejobšírněji zde Dobrovský mluví (také na str. 104 téhož svazku) o práci Athanasově o Janu Nepomuckém, jež jej velmi zajímala. P. Athanas, pokud z referátu souditi lze, zná jen jednoho Jana z Pomuku a tvrdí, že stal se mučenníkem zpovědního tajemství. — 2) Srv. i cit. článek Šimákův o pozůstalosti Dobne- rově, v níž několik rukopisů a listů náleží P. Athanasovi. Dobner zval jej »amicum et studiorum socium«. — 3) Jsou tu úvahy, kde v Čechách Bořivoj založil kostel sv. Klimenta a sice část konceptu i čistopis, úvaha o zakládací listině litoměřické, české opisy z historie Zderazu, výpisy z franckých a sa- ských annálů 9—10. st., část makuláře, srovnávající různočtení Krisliánova rukopisu kapitolního s edicí Balbínovou. V tom najdeme i, že Hradec (Levý?), kde Bořivoj prvý kostel založil, sluje v rkp. kapitolním Gradic, což je velice důležito, neboť ukazuje k tomu, že předloha opisovače byla aspoň z 12. st. Gradic má P. Athanas ostatně i v tištěné edici své, což mi ušlo. Ušlo mi však také, že i rkp. universitní má Gradic zcela zřetelně. Odkud má Emler ve Fontes (str. 203) své Hradicz, je mi záhadou — patrně z Balbina nebo z Acta Sanctorum! V rkpu 11 A 3 je P. Athanasem opsána i legenda o sv. Ivanu z rkp. koleje jesuitské Y M 1. Opisy ku konci svazku jsou z jiné ruky.

Strana 87
P. Athanas (El. Sandrich) proti Dobnerovi. 87 Dobner svého pojednání o Kristiánovi, na něž se odvolával, udá- vaje jeho obsah podle kapitol ještě r. 1772 v Annálech,1) po knize Athanasově naprosto vydati nemohl, leč by je byl úplně přepracoval. Pubička, jenž tou dobou vydal druhý díl českých dějin (léta 874—976), užil Kristiána jako pramene 10. st., hláse se k stano- visku P. Athanasia.2) Dobner v polemiku se nedal: spokojil se v An- nálech odkazem na rukopis své studie a prohlášením, že ho práce P. Athanasia nepřesvědčila. Tomu ovšem můžeme důvěřovati — v té době, když již Dobner objevoval lži Hájkovy, v té době zá- sadní skepse k pramenům, jež jakkoli zprávami svými vybočovaly z mezí materiálu zaručeného a autoritami posvěceného, bylo po- znání vlastního omylu, samo sebou těžké, takřka nemožným. Dobner krátce, jenž pracoval v Hájkovi, v naivním falsatoru doby huma- nismu, měl beze všeho za možné, že tací fabulatoři historičtí nebyli vzácni ani v 12. st. To pak je omyl základní — takové falsum, jaké předpokládá Dobner u Kristiána, padělání takového prologu a vlastně celé práce (neboť i v práci samé je řada míst, hlásících se přímo do 10. st.; Dobner si všech míst těchto nepovšimnul), je, jak lze a priori tvrditi, v té době pravdě nepodobné; naprosto pak je vylou- čeno, že by ta doba byla schopna padělku tak raffinovaného, tak dokonalého, tak naprosto ničím padělkem se neprozrazujícího, jak by tomu musilo býti u Kristiána. Ovšem, doba Dobnerova této dokonalosti a spolehlivosti Kristiána neznala, jako ji známe dnes; jí byly neznámy právě nejlepší legendy svatováclavské, legendy slo- vanské, doba ta krátce neměla správného měřítka k posuzování ceny prací historických a legendárních, jež věnovány byly sv. Lud- uile a sv. Václavu. A tu jsme u druhého a nejdůležitějšího zdroje jejích omylů. Soudy Dobnerovy a Dobrovského, nedůvěra Dobnerova a Dobrovského plynou zajisté především z nepoznání toho, co víme dnes. Dobner, jak víme, měl přese všechno Kristiána za pramen prvého řádu, Dobrovský však upřel mu veškerou cenu. Nekladl ho také do konce 12., ale do 1. polovice 14. stol. Jak k tomuto dalšímu znehodnocení Kristiána došlo, to lze tuším vyložiti takto: Dobrovský nechtěl uvěřiti, že by slovanská liturgie hrála kdy v Čechách nějakou důležitější roli a dostal se i v jiných s tím souvisejících otázkách (stáří hlaholice a překlad písma svatého do staroslovanštiny) do opposice proti Dobnerovi. Co slovanské liturgie se týče, odpověděl Dobner Dobrovskému a Ungarovi roku 1786 znamenitým pojednáním »Ueber die Einführung des Christenthums 1) L. cit, IV. str. 329. — 2) Srv. i Chron. Gesch., IV., 2, str. 14.

Strana 88
88 in Böhmen«, 1) klidně, ale takřka zdrcující logikou rozbíjeje námitky opponentů. Dobrovský na tuto a jiné Dobnerovy studie kritické, jak praví později, neodpověděl »aus Achtung für sein geschwächtes Alter«, ale v recensích se hájil dosti. 2) Teprv třináct let po smrti Dobnerově vrátil se Dobrovský soustavnou prací k starým kontroversám a počal vydávati své »Kritische Versuche die ältere böhmische Geschichte von späteren Erdichtungen zu reinigen«. První část toho (111 str.) vyšla r. 1803 (v pojednáních Učené Společnosti) pod titulem »Bořiwoy's Taufe« — a podle podtitulu chtěla býti zároveň ukázkou, jak užívati starých legend pro děje- zpyt (zde vydal Dobrovský tiskem část legendy o sv. Ludmile »Diffundente sole«2). Část druhá, jež měla nadpis »Ludmila und Drahomir« (zde vydán ostatek legendy »Diffundente sole« ale tak, že celé odstavce, jež nezdály se Dobrovskému důležity, byly vy- nechány), vyšla r. 1807 (87 stran); část třetí vyšla však až r. 1819. Slula »Wenzel und Boleslaw« (119 stran) a obsahovala edici »nej- starší« a Dobrovským nejvíce ceněné legendy Gumpoldovy (ale také s výpustky). S pracemi těmi souvisí konečně i pojednání »Cyrill und Method: der Slaven Apostel« (1823) a »Mährische Le- gende von Cyril und Method«, t. j. vydání t. zv. moravské legendy (r. 1826), nevřazené však již pod společný titul »Kritische Versuche«. Mimo tuto práci poslední je cílem všech ostatních studií očistiti české starší dějiny od pozdějších výmyslů, t. j. především od — Kristiána. Hned v úvodu ke »Křtu Bořivojově« čteme stížnost, že Lžikřišťan je stále ještě pokládán od některých (adressováno nejspíše Pubičkovi za autora 10. stol., také Dobner, jenž klam jeho odkryl, spoléhal příliš na jiné staré legendy, zejména legendu »Diffundente sole«. Na str. 24 vyznává již Dobrovský, že ho Dobnerův výklad o pro- logu práce Kristiánovy, jakoby byl určen arcibiskupu Adalbertovi Solnohradskému, nepřesvědčuje, že prolog je obyčejným klamem, autor že psal, jak se »rozumí samo sebou«, dlouho po Kosmovi. Byl to obratný a opatrný kompilátor, jenž si dal pozor, aby ne- napsal nic, co by bylo v odporu se známými kronikami. Jak je pravděpodobno, psal v 13. nebo počátkem 14. stol. Byl to snad břevnovský benediktin, jménem Cristannus, jenž se připomíná v listinách r. 1279—1287. Ale je i možné, že Kristián složil svou práci až po Dalimilovi, po r. 1314 — Dalimil zajisté sotva mohl znáti kompilaci Kristiánovu, jež tenkrát byla zcela nová. Kdyby ji byl znal, jak by byl mohl pominouti Kristiánovo vypravování o Strojmírovi, jež se mu tolik hodilo? Budiž tomu jakkoliv — historického svědectví o větším stáří Kristiánovy kompilace není. Opat Neplach však již Kristiána jistě znal. J. Pekař: Nejstarší kronika česká. 1) V Abhandlungen d. Böhm. Gesellschaft der Wissenschaften auf das Jahr 1786; str. 394—444. Práce ta neztratila ze své váhy mnoho ani dnes. — Srv. výše str. 36. — 2) Srv. Liter. Magazin, II., 50 sq. a III., 127 sq. 2)

Strana 89
Dobrovského výklady o Kristiánově práci. 89 To je vše, co Dobrovský soustavně vyložil o stáří Kristiánově; všechno ostatní, co pověděl Dobrovský o Kristiánovi, rozptýleno je v hojných poznámkách k jeho edicím v »Kritische Versuche«. Námitky Dobrovského lze rozděliti podobně, jak jsme to učinili sami s Kristiánem, na vnitřní a vnější. Oněch je ku podivu málo; znalost středověku a Dobrovského vědomosti o něm zejména nebyly tak nepatrné, aby mu nebyla slova Kristiánova jako na př. »in partibus Lotharingorum et Carlingorum« důležitou pomůckou při datování pramene. Ale všeho toho si Dobrovský nepovšiml; ušly mu také četné doklady, v nichž, jak jsme poznali, práce Kristiánova přímo se hlásí do doby Vojtěchovy. Doba Dobrovského měla zájem jen o data z vnější historie politické a církevní; karakteristické pro Dobrovského je na př., že vydávaje legendu »Diffundente sole«, vynechal krásné modlitby a apostrofy její, »um den Geschmack der Leser nicht zu beleidigen...« Věcně vadí Dobrovskému v Kristiánovi vlastně především vypravování o křtu Bořivojově Methodem. Dobrovský stál proti Dobnerovi na stanovisku, že jen tolik bezpečně hájiti lze, že Bořivoj byl pokřtěn, ale kde? a od koho? to že nelze dokázati. Že byl pokřtěn od Methoda, je prý nejspíš jen Kosmův domysl, založený snad na staré moravské po- věsti 1) — a z Kosmy prý čerpaly zprávu pozdější legendy; starší, s Gumpoldem v čele, o tom ještě nevědí ničeho. Je to celkem argumentace, v níž dosud oblibují si naši němečtí badatelé, J. Lippert, A. Bachmann, H. Spangenberg — odkazuji na to, co jsem proti Span- genbergovi o otázce této vyložil v tomto časopise již dříve; 2) nyní ovšem máme v Kristiánovi korunního svědka proti podobným po- chybnostem. Dobrovskému, jemuž víra v slovanskou liturgii v Čechách byla také »blosse Träumerei«, 3) musilo ovšem jíti především o to, aby dokázal nespolehlivost Kristiánovu tam, kde vypravuje obšírně o křtu Bořivojově. Učinil to dosti krátce — napsal, že je vybájeno, že Bořivoj nebyl připuštěn, protože byl pohan, ke stolu Svato- plukovu a musil seděti před stolem na zemi, je vybájeno oslovení Methodovo k Bořivojovi, oslovení biskupa nedůstojné, vybájeno, že bylo 30 mužů v jeho průvodu, a vybájeno je konečně, že Če- chové zvolili si proti Bořivoji Strojmíra a pak jej zase vyhnali — to vzal prý Kristián z Dalimila, přeloživ jeho Stanimíra z 12. st. směle do st. 9.... Tvrzení svá uzavřel Dobrovský rozhořčenou otázkou: »Kann man sich einen elendern Stoppler denken?« Jen veliká předpojatost, úplně znemožňující správný úsudek, může vysvětliti Dobrovského omyl, že Kristián čerpal z — Dalimila. 1) Srv. Bořiwoys Taufe, str. 50. — 2) Srv. ČČH., VI., str. 172—173. — s) Bořiwoys Taufe, 111. — 4) Dobrovský projevuje také dost nejistoty tam, kde mluví o Kristiánovu Strojmírovi. V »Ludmilla u. Drahomír«, str. 6 praví, že Strojmír je vzat z bulharských dějin, jinde, že si to Kristián vy- myslil.

Strana 90
90 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. Stačí úplně, co jsme o poměru obou promluvili výše — Stroj- mír pak sám sebou, nebo třicet průvodčích Bořivojových za- jisté nic o nespolehlivosti Kristiánově dokazovati nemohou. Zbývá místo o podivném prostředku, jehož užili při dvoře Svatoplukově, aby Bořivoje přiměli přijmouti křest. Dobner 1) měl je za věrohodné a vykládal, že prý jednak staří Slované jako orientálové vůbec, sedávali na zemi na kobercích a že jsou svědectví toho, že po- hanům, třebas knížatům, nedovolováno spolustolovati s křesťany. Dokladem uvedl výmluvné místo z pamětního spisu bavorských biskupů »De conversione Bajoariorum et Carantanorum«, sepsaného v 2. pol. 9. st., o Ingovi, knížeti slovanském (dux, comes) v Ko- rutanech nebo Dolní Pannonii, že své služebníky-křesťany zval ke stolu, nevěřící však nechával venku jako psy, položiv jim tam chléb, maso a víno. Když se tázali, proč s nimi tak zachází, od- pověděl, že nejsou hodni obcovati s těmi, kteří svatým křtem byli znovuzrozeni — i dosáhl tak, že ochotně se dali pokřtíti. 2) Kristián, jak za to mám, toto místo ze spisu bavorského episkopátu znal (mohl zcela dobře v Řezně se s ním seznámiti) a v práci své ho užil — shoda jeho líčení a zprávy o Ingovi je zajisté příliš nápadná, abychom mohli souditi na náhodu. Toho Dobrovský nepozoroval; pravil proti Dobnerovi pouze, že co si mohl do- voliti kníže Ingo ke svým služebníkům, nemohl učiniti Svatopluk hostu svému, knížeti Bořivojovi. Námitku tuto mám za oprávněnou; žádný historik nebude tuším věřiti, že ke křtu Bořivojově došlo doslova tak, jak to vypravuje Kristián, ale proto není třeba ještě uzavírati: Kristián nemohl psáti v 10. st., to je bájka z 14. st. Kristián užil motivu podaného traktátem bavorským k vyložení obrácení Bořivojova — jemu patrně, synu národa nedávno obrá- ceného a jistě ještě z jisté části pohanského, jemu horlivci nové myšlénky bylo pouhé jméno pohana něčím hrozným; nekřesťan nebyl mu člověkem a kníže pohanský sotva čím více než prostý člověk křesťanský. Tak nerozpakoval se přičísti podobné názory i Methodovi a Svatoplukovi, viděti v Bořivojovi, předku svém, jen pohana a tak legendárně zabarviti historii jeho pokřestění. Ale snad tu zbytečně konceduji Dobrovskému příliš mnoho — neboť datum Kristiánovo, redukujeme-li je ovšem na vyloučení od spo- lečného stolu (tedy nikoliv i na posazení na zemi), je ve shodě 1) Annales, III, 285. — 2) Mon. Germ. SS. XI., 9. Místo to je i v pře- tisku Pastrnkově, Dějiny Cyr. a Meth., str. 267: Vere servos credentes secum vocavit ad mensam et qui eorum dominabantur infideles, foris quasi canes sedere fecit, ponendo ante illos panem et carnem et fusca vasa cum vino, ut sic sumerent victus. Servis autem staupis deauratis propinare iussit. Tunc interrogantes primi deforis dixerunt: Cur facis nobis sic? At ille: non estis digni non ablutis corporibus cum sacro fonte renatis communicare, sed foris domum ut canes sumere victus. Hoc facto fide sancta instructi certatim cu- currerunt baptizari.

Strana 91
Dobrovský a otázka křtu Bořivojova Methodem. 91 s tím, co víme právě ze st. 10.—11. o trestu v církvi tenkrát oblíbeném: a mensa separare. Vězení, vyloučení od stolu, bití, byly, jak nás poučuje výborný Du Cange, 1) obvyklé tři tresty mnichů, vyloučení od stolu bylo i jednou formou exkommunikace2) a i při stolech knížecích v Dánsku bylo tohoto trestu užíváno proti pro- vinilým bojovníkům z družiny knížecí. Byl to, jak patrno, obyčej velmi starý a velmi rozšířený. I středověk měl značně vyvinutou dvorskou etiketu, v níž však stejnou měrou bylo dbáno, a to dost bezohledně pro naše názory, účelu trestati nebo nespokojenost, nelibost projeviti jako účelu vyznamenati nebo lichotiti. Náš nej- historičtější, t. j. nejspolehlivější a v datech svých nejpřesnější kronikář, t. zv. kanovník Vyšehradský vypravuje nám o tom po- učnou historku. Při dvoře Lotarově radila se knížata německá s českým knížetem Soběslavem, s jakou poctivostí měl by císař přijmouti polského knížete Boleslava, znepřáteleného se Soběslavem. Soběslav způsobil, že jemu samému dáno místo po pravici císařově; Boleslavovi však dáno místo — biřice (lictoris), postavena mu stolice před císařem...3) Zde také historik bude sotva ochoten věřiti, ač autor psal zde jako současník Soběslavův; máme tu tedy zá- roveň doklad, jak rychle takovéto povídky o etiketních trestech v dvorské společnosti se tvořily a víry nacházely. Kristián krátce mohl napsati vypravování legendárně zabarvené o křtu Bořivojově, ač byl jen asi stodvacet let vzdálen události, kterou líčil. Dobrovský, aby svou posici sesílil, dokazuje níže zcela zbytečně, že Bořivoj nebyl vasallem Svatoplukovým — mám zajisté za to, že by Svatopluk nemohl ho posaditi na zem, i kdyby byl Bořivoj »va- salem« jeho. Že však Bořivoj s jinými českými knížaty byl Svato- plukovi poddán a to i před r. 890, o tom přes námitky Dobrov- ského sotva lze pochybovati. Ale odkazuji zde zase k své kritice —vedlejší otázkou tou nebudeme se práce Spangenbergovy 4) zde zdržovati. Ostatní věcné námitky Dobrovského můžeme již registrovati stručněji; není jich také mnoho. Jedna je, že je pravdě nepodobno, že by v době sv. Vojtěcha byla již rozličná skládání o sv. Ludmile a sv. Václavu, jak tvrdí Kristián v prologu, jiná opakuje po Dobnerovi, že by syn bratrovraha nepsal o zločinu svého otce,5 jiná týká se sedmi suffragánů Methodových (srv. výše); 6) jiná tvrdí, že vše, co vypravuje Kristián o potrestání vrahů Ludmiliných, je jeho vlastní »platte und muthwillige Erdichtung,« 7) jiná totéž tvrdí o vypravování o Přibyslavě, podezřívaném žalářníku a boji s knížetem Kouřimským, jiná o zprávách o vyhnání a zpět po- 1) Díl V., str. 342, článek Mensa. — 2) . . . qui a Christianorum convi- viis arcebantur, excommunicati censebantur. L. c. — 3) Srv. Fontes, II., str. 222 223. — 4) Ces. Čas Hist., VI. (1900), str. 172. — 5) Wenzel u. Bole- slaw, str. 33, 19. — 6) Bořiwoys Taufe, 83. — 7) Ludmilla und Drahomir, 52.

Strana 92
92 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. volání Drahomíry Václavem. 1) Jak se tu Dobrovský mýlil, ukázalo ovšem nalezení legendy Vostokovské s dostatek. A Dobrovský sám, s prameny, jež měl po ruce, byl by musil uhoditi na pravdu, kdyby jen byl méně předpojat. Poznal sám zajisté, že Kristiánovo datum o dnu umučení Lidmilina, datum 15. září (Kristián je je- diný, jenž datum to uvádí), je správné, ale tu pomohl si výkladem, že skladatel legendy, ten »Stoppler« Dobrovského, zahrál si na »sečtělého antikváře«, jenž nahlédl do starých kalendářů! 2) Kristián má ještě jiné přesné datum: že tělo sv. Ludmily přeneseno bylo na hrad Pražský ve středu (fer. IV.) dne 19. října — Dobrovský v druhé své studii (Ludmilla u. Drahomir) jen z opposice ke Kristiánovi dával přednost 3) údaji legendy »Diffundente sole« (z rkp. universitního), již považoval za pramen Kristiánův, že se to stalo v pondělí (fer. II.). Později přesvědčil se, srovnav několik jiných rukopisů, že datum »feria IV.« je správné, 4) že Kristiánovi křivdil — ale ani tu neozvala se v něm pochybnost. V třetím kritickém pokusu svém, o Václavovi a Boleslavovi, musil vůbec přesvědčovati se krok za krokem, že Kristián je ku podivu dobře zpraven — křiklavé chronologické omyly Gumpoldovy bily zajisté u srovnání s Kristiánem do očí — spokojil se však poznámkou, že chyby Gumpoldovy musily »sečtělému« Kristiánovi, jenž správná data znal z Kosmy, býti patrny.5) Přece však je v této studii Dobrovského méně projevů rozhořčení na Kristiána než v po- jednáních předešlých, až na konci setkáme se znovu se slovem »Stoppler« — odvahu k této karakteristice dodala tu Dobrovskému shoda, kterou nalezl mezi dvěma větami prologu Kristiánova a vy- pravováním pokračovatele Kosmova o slavnostním přijetí biskupa Tobiáše v Praze r. 1279. 6) Že tu mohl letopisec z konce 13. nebo poč. 14. st. zrovna tak užiti Kristiána, nebo že jde o rozšířenou formuli, jejíž shoda v obou pracích nedokazuje nic — o té mož nosti Dobrovský neměl za potřebné ani se zmíníti. Že Dobrovský nebyl mistrem »vyšší« kritiky historické, poznal dobře již Palacký7) — my po bedlivém probrání jeho 1) Ibidem, 59 a Wenzel u. Boleslaw, 118. — 2) Lud. u. Drah . 45. — 3) Ibi- dem str. 71—79. — 4) Wenzel u Boleslaw, str. 8, 21, 27. - 5) Wenzel u. Boleslaw, str. 20. — 6) Ve Fontes II., str. 339. Annalista končí zprávu o slav- nostním vjezdu nově posvěceného biskupa do Prahy slovy: Omnipotens con- ditor et gubernator totius orbis, qui vos ad pontificale decus vestris meritis conscendere statuit, ipse vobis pro reportato lucro de creditis ovibus coronam gloriae impertiri dignetur. Kristián praví v prologu k biskupu Vojtěchovi: Nunc vos deprecor, pontifex inclyte... ut qui vos meritis suis ad pontificale decus conscendere statuit, dum vobis in futuro aput christum dominum coro- nam glorie pro reportato lucro de creditis ovibus adquisierit, nobis saltem veniam criminum inpetrare dignetur. — 7) Ačkoliv mu poněkud i křivdil, vy- týkaje, že pracoval jen v legendách latinských, na staroslovanské a řecké se neohlédaje (Dějiny, I, 1, 36). Co za života Dobrovského ze slovanských legend bylo známo, znal Dobrovský dobře, ale i o tom soudil nesprávně.

Strana 93
Jiné námitky Dobrovského a bezpodstatnost jejich. 93 dosti rozsáhlých pokusů kritických, jež chtěly ukázati, jak užívati legend dějezpytci, pokusů, jejichž heslem bylo »strenge Prüfung« a »nichts ohne gültige Zeugnisse anzunehmen«, můžeme napsati, že celá práce jeho je nekritickou hyperkritikou. Jeho omyly v posuzování závislosti textů a legend vyložili jsme na svém místě výše; zde zbývá jen ukázati na to, jak překvapující dojem činí celek Dobrovského soudů o Kristiánovi se svými po- divnými odpory. Kristián hned (a to nejčastěji) opomíjí »vor- sichtig«, »klüglich«, »aufmerksam«, »bedächtlich« chyby svých předloh, ale na konci studie je »sehr seichter Kritikus und alberner Stoppler«. 1) V studii druhé opravuje zase Kristián chyby svých předchůdců, jež musil »mit Händen greifen«, vyvaruje se jejich inkonsekvencí a neobratností, kontroluje dokonce jednou data starými kalendáři, »jeho sečtělost ve všech starých legen- dách je patrna«, ale přece je práce jeho »špatná kompilace«, někde dokonce »erbärmlich« a jeho vlastní dodatky jsou vůbec buď pouhé vysvětlivky a opakování nebo libovolné výmysly, celek pak »ein neues Machwerk«.2) V pojednání »Wenzel u. Boleslaw« jsou »sečtělému« (dvakrát) Kristiánovi zase podezřelé chyby jeho předloh, on neopíše na př. chyby legendy »Diffundente sole«, že Vratislav založil klášter sv. Jiří, on má správná data tam, kde Gumpold falešná, text jeho je lepší než text jeho pramenů, ne- opisuje z Dalimila pošetilých výmyslů o sv. Václavovi, je opatrným kompilátorem«, chce dokonce »gleichsam eine kritische Revision« tradice učiniti, ale ku konci sluje zase »Stoppler« a práce jeho je odsouzena jako »willkührliches und unkritisches Verfahren«! 3) Co Dobrovský o Kristiánovi vyložil, to stačilo historikům, kteří pracovali po Dobrovském, úplně, až po dnešní den. Důkazy Dobnerovy zůstaly v jeho psacím stolku uzavřeny půldruhého sta let; Dobrovský pak vlastně pronesl jen množství mylných závěrů a domněnek. Omyl jeho lze ovšem vysvětliti mnohonásobně, ze- jména, že je všude patrno, že je to přece omyl velikána, jehož lví spár i v probraných námi pracích o českých legendách možno pozorovati, na př. všude, kde jde o recensi textu. Čím více ne- kritického opisování bylo před prací Dobnerovou a Dobrovského, tím odvážněji bořila staré bájky mladá česká kritika; že při tom často se ukvapila, je pochopitelno. Zejména, šlo-li o legendy — boj proti legendě je vůbec vynikající známkou doby osvícenské; se zásadním odporem k zbožné bájce pojilo se však i mnoho ne- 1) Srv. Bořiwoys Taufe, 86. 93, 101, 108, 110. — 2) Srv. Ludmila u. Draho- mir, 86, 44, 31, 45, 42, 54, 54, 81, 85. — 3) Wenzel u Boleslaw, 28, 20, 26, 30, 32, 31, 119.

Strana 94
94 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. porozumění středověkého životu a názoru. Dobrovský konečně, a to je hlavní, nepoznal nejlepších pramenů o sv Václavovi, slovanské legendy Vostokovské, jež sama sebou musila základní názor jeho, že Gumpoldova legenda je normou pravdy, zvrátiti úplně. On neznal také vlastně legendy Vavřincovy, neznal, že Wat- tenbachova »legenda« je z 12. st. A přes to, že pracoval s mate- riálem tak nedostatečným, neuznala doba pozdější za nutné kon- trolovati novou zásobou dat lepších, jež získány nálezy slovanskými, podrobněji jeho stanovisko. To lze vysvětliti ovšem ohromnou autoritou Dobrovského v učeném světě, které podřizovali se ochotně právě nejlepší. Pertz hned r. 1824 napsal o Dobrovského pojednáních o českých le- gendách, že mohou býti vzorem, jak s legendami nakládati.1) Po- dobné pochvaly zněly jistě i z jiných stran. Když r. 1830 publi- koval V. Hanka v Čas. vlast. Musea překlad legendy Vostokovovy,2 neozvalo se slovo proti vývodům Dobrovského; jen co data smrti Václavovy se týče, chtěl Hanka na základě nové legendy (jak víme, zcela správně) držeti se roku 929. Ale to odmítl rozhodně po několika létech Palacký, háje na základě saských kronikářů pozdějších roku 936. Ostatek v pojednání svém o legendě Vosto- kovově všímal si jen otázky, je-li to práce českého původu a pak nových historických dat jejích. Že legenda slovanská v základech ohrožuje celou kritickou stavbu Dobrovského o českých legendách, toho nepostřehl; naopak vzdal pracím Dobrovského chválu, že »způsob ten, kterak neb. Dobrovský veškero zkoumání své v příčině této vedl, od výtečných a předních kritiků věku našeho za výborný, anobrž za vzorný uznán a vyhlášen jest«.3) Na stopu pravdy nevedl ani nález Wattenbachův, nález, jímž — nepochybná partie z Kristiána nalezena (r. 1849) psána rukou 12. st. Suggesce zakořeněného již omylu měla hned po ruce výklad kompilátor Kristián užil doslova této legendy. Právě v této legendě byla řada dat, jež Dobrovský jako zcela nemožná posměchem od- býval a jež nálezem Wattenbachovým byla najednou prokázána za důležitá, ano, když Tomek r. 1860 o Wattenbachově legendě dovozoval, že vznikla v 10. st., za data povýšená nade vši po- chybnost. To sice otřáslo kritickou autoritou Dobrovského, ale jen nepatrně. Büdinger 4) bral již Kristiána proti Dobrovskému do jisté míry v ochranu: napsal, že Kristián patrně měl před sebou mnohem více pramenů, než tušil Dobrovský. Büdinger měl za to, 1) Archiv für ältere deutsche Geschichtskunde, V., 135. — 2) L. c., 452 sq. — 3) Srv. Palackého pojednání »O umučení sv. Václava, podle, legendy slovanské, úvaha kritická«, Čas. Ces. Musea, 1837, 406 sq. — Pa- lacký zde odvážil se polemiky s Dobrovským jen v otázce slovanské liturgie v Čechách. Legendu Vostokovovu kladl do 2. pol. 10. st. — 4) Zur Kritik altböhm. Geschichte, 1. c., 511 sq.

Strana 95
Úsudky o Kristiánovi v st. 19. 95 že Kristián čerpal i z legendy Vostokovovy; poznal také, že Kristián pracoval »mit einem Anfluge von Kritik«, a vyložil, že mu Do- brovský tu a tam křivdil. Potom i Emler v úvodu o legendách Václavských ve Fontes, I., pověděl, že Dobrovský patrně nejednal dobře, zavrhl-li prostě vše z legendy Kristiánovy, co nebylo v Gum- poldovi, že Kristián asi čerpal z prací, »které v dobách pozděj- ších byly napsány« (že čerpal z nich v 14. st., to ovšem zůstalo). Vydavatel Menkenovy legendy v Mon. Germ., Holder-Egger, pro- nesl r. 1885 prvý mínění od dosavadních odchylné, že totiž práce Kristiánova je kompilace 12. století,1) ale slíbeného pojednání o tom nenapsal, a zmínka jeho zapadla nepovšimnuta. V. Vondrák postavil se, co se poměru Kristiánova k legendě Vostokově týče, na stanovisko Büdingrovo, a co Gumpolda se týče, na stanovisko Dobrovského — staré omyly tedy zůstaly.2) Za to Kalousek nej- nověji dosti obšírně3) ukázal na základě Wattenbachovy a slo- vanské legendy na mýlky Dobrovského v posuzování legendy Kristiá- novy, na pravdu toho, co Dobrovský beze všeho měl za »platte und muthwillige Erdichtung« ... I jemu je ovšem Kristián kompilátorem 14. st. — připomínám však, že to byla také Kalouskova kritika Dobrovského, jež mi pomáhala uhoditi na pravou cestu. V. Výsledky pro českou historiografii. Končíce, ukážeme krátce na velký prospěch, který vrácením Kristiána století desátému vzchází české historiografii. Již sama okolnost, že získáváme tím tak starou a poměrně rozsáhlou práci historickou českého původu, lze vskutku opakovati: prvou českou kroniku, že dostáváme darem nového znamenitého spisovatele a vynikajícího Čecha století desátého, zjev, jenž je kulturním do- kumentem velké ceny, musí s důrazem býti vytknuta. Naše tra- dice letopisná doby starší náleží skoro výhradně století dvanáctému; nyní budeme míti v Kristiánově práci spolu s legendami staro- slovanskými s dostatek materiálu pramenného z 9.—10 st., z doby ještě málo dotčené vlivy západu, abychom aspoň poněkud spo- lehlivě mohli souditi o vnitřních poměrech jejích a protipostavením obou skupin, prací století 10. a prací století 12., stanoviti změny, jež průběhem tří set let nastaly. Novým datováním legend, jež jsme provedli, byl také počet vzácných pramenů latinských st. 10. 1) Srv. výše str. 27. — 2) V. Vondrák, Zur Würdigung der altslovenischen Wenzelslegende, 1892. Kdyby byl autor znal práci Dobnerovu o slov. liturgii v Čechách (srv. výše str. 87) a vydání Bollandistů ze starého brevíře olomúc- kého (srv. výše str. 23), byl by v mnohém úsudek jeho dopadl jinak. Také důraz, jejž klade na jmeno biskupa Notara, je omylem (srv. výše str. 39, pozn. 1 a Jagićovu Leg. o sv. Vjač.). — 3) Kalousek, 1. c., str. 42—47. Srv. i starší vý- vody Kalouskovy tohoto rázu v Dějích král. Uč. Společnosti, str.125—128.

Strana 96
96 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. podstatně rozmnožen. To je zisk druhý; z Kristiánovy práce samé, jak jsme ve vnitřní kritice její, nevyčerpávajíce však všeho materiálu jejího, ukázali, lze důležitost tohoto zisku poznati s dostatek. Velmi důležité je dále, že v Kristiánovi máme zacho- vánu nejstarší tradici českých dějin báječných, zachycenou pérem 130 let před Kosmou; nález takový je značného dosahu v době, kdy báječné dějiny Kosmovy nedávají stále klidu historikům1) — máme nyní aspoň něco, z čeho souditi můžeme bezpečněji o vzniku a ceně Kosmových pověstí. Jinou otázku, která právě v poslední době ze strany německé jednostranně bývá řešena, luští nové datování Kristiána již definitivně: nemůže býti pochybnosti, že Bořivoj je prvý křesťanský kníže, že to není Spytihněv, jak dokazoval Lippert a jiní, nemůže býti pochybnosti, že sv. Method pokřtil Bořivoje a že tedy slovanská liturgie z Moravy Rostislavovy a Svatoplukovy vykonávala velký vliv v Čechách. Již samo faktum, že historik český doby Boleslavovy a bratr knížete tak obšírně a s takovou sympatií vyložil osudy Cyrillovy a Methodovy, je argu- mentem výmluvným v této velké otázce. Co k historii Methodově více se dovídáme, je víc než pozoruhodné: Method vrátil se z Říma ještě do Moravy Rostislavovy, a neshody jeho se Svatoplukem později dospěly tak daleko, že musil vydati na Svatopluka a národ jeho kletbu ... V souvislosti s tím lze se zmíniti o vzácné zmínce o Moravě v století 10. K dějinám st. devátého podává Kristián data zcela nová: dovídáme se o novém knížeti českém, Stroj- mírovi a boji Bořivojově proti němu. O uctívání sv. Ludmily v 10. st. nebude již možno pochybovati, pravý obraz sv. Václava bude lze kresliti nyní s jistotou; k biografii Vojtěchově přibude jedno datum, a ku kritice Kosmy a Dalimila mnoho důležitého materiálu, také o příslušenství Čech k diecési řezenské do založení pražského biskupství nebude lze pochybovati ... Ze zisků pro starší české dějiny lze dotknouti se ještě dvou dat: sv. Václav byl zavražděn r. 929; pražské knížetství bylo v 1. pol. 10. st. s velkou pravděpodobností pod svrchovaností vévod bavorských. Pro dějiny české nové doby je to především dokonalejší poznání Dobrovského jako historika, jež můžeme klásti mezi důležitější positivní výsledky práce; ovšem poznali jsme i prvý historický spis Dobnerův a obrá- tili pozornost k stejně vynikajícímu jako neznámému P. Athanasiovi. Tím bychom mohli krátkou kapitolu tuto, obsažnou však s dostatek, ukončiti. Ale ještě poznámku. Z práce naší je patrno, že staré legendy naše poskytují mnohem důležitější materiál histo- rický, než se dosud za to mělo. Mnoho jich je z 10. století — co to znamená dovede posouditi jen historik, jemuž je známo, jak vzácný je tak starý pramen české a vůbec západoslovanské historie. 1) Srv. Ces. Čas. Hist., VIII., str. 333.

Strana 97
Výsledky pro českou historiografii. 97 U každého národa by tak úctyhodné doklady starého jeho života kulturního stály v popředí zájmu a pozornosti. My, jak lze bez rozpaků tvrditi, nevěnovali jsme těmto cenným materiálům dosud pozornost dostatečnou. Jen tím lze vysvětliti, že tak velké omyly o povaze našich legend udržely se do dneška, jen tím lze vysvět- liti, že máme nejstarší legendy své vydány způsobem, jejž označiti za nedostatečný je velkým eufemismem. Má-li však nové vydání stačiti nikoliv na několik let, ale na dalekou budoucnost, musí ovládati veškerý materiál rukopisný. Tu pak docházím k postulátu, jenž beztoho se naskytuje každému badateli českému, připravují- címu nějaké vydání starého českého spisu. Nevíme dosud, na poč. 20. stol., co rukopisných prací je v našich archivech a knihovnách. J. Truhlářovo katalogisování rukopisů universitních přineslo, ač ještě není ukončeno, řadu důležitých objevů, podobně učiněny překvapující nálezy v knihovně strahovské a v knihovně kapitolní. Kdož ví, co je ještě na jiných místech! 1) — staré zprávy Dobrov- 1) Značný počet rukopisů s legendami Václavskými v knihovnách ně- meckých, v Brusselu, v Madridě vyčítají na rozličných místech referáty o studiu archivu v Archiv für ältere deutsche Geschichtskunde, V. sq. — Zde bude na místě zmíniti se o několika rukopisech našich legend, jichž od doby Dobrovského nikým nebylo užito nebo nebylo užito vůbec a pak o novém nálezu Jagićově, důležitém pro slovanskou legendu Vostokovovu. V. Jagičovi poštěstilo se najíti druhý hlaholský text slovanské legendy vá- clavské (o prvém srv. Ces. Čas. Hist., VIII, str. 369 a výše str. 38) v hlahol- ském breviáři z r. 1379 v knihovně propagandy v Římě. Tak máme nyní hlaholskou legendu o sv. Václavu v textu jednak římském, jednak lublaň- ském a zlomek srovnaný prof. Kolářem ve Fontes rer. boh. Text římský věcně neposkytuje historikovi nic nového a je velmi blízek textu lublaňskému, ale spolu s ostatními hlaholskými texty přispívá podstatně k řešení velké otáz- ky o prioritě písma hlaholského. Srv. o tom více v obšírné (str. 1—47) studii Jagićově, jež pod titulem Analecta romana vyjde co nejdříve v Archiv für slav Philologie, roč. 25. (vzdávám p. dvor. radovi V. Jagićovi uctivý dík za zprávu o nálezu římském a zaslání otisku práce). Jagić zároveň text římský otiskuje, dávaje do závorek varianty textu lublaňského. — Biskup, jenž byl při postřižinách Václavových, sluje tu také Notar, místo »čes'ci muži« je tu jen »Cesi«, je tu zajímavé slovo združa« ve smyslu služebníka neb bojovníka (miles?) Boleslavova (text lubl. má tu: sluga; text cyrillský nesrozumitelné »tuža«). Z rkp. lublaňského otiskuje Jagić antifony hlaholského officia václav- ského, slavící zásluhy jeho a (co je zajímavo) poněkud upomínající na »tripu- dium« Kristiánovo v posledním odstavci kapitoly 7. — Upozorňuji dále na český překlad legendy »Diffundente sole« v musejním passionálu z 14. st. Ta část passionálu, v němž tento překlad se nalézá, nebyla Gebauerem v Listech Filolog. vydána, ale legenda, o niž jde, tištěna je prece již r. 1845 ve Výboru z literatury české. I. str. 308—313. Legenda má titul »Život sv. Kyrilla, sv. Metudia a sv. Ludmily«. Vypravování o sv. Ludmile je velmi zkráceno, upo- mínajíc víc na legendu Menkenovu než Diffundente sole, konec na slovanský prolog. Legenda »Diffundente sole« bývá v starých passionálech označována jako legenda o Cyrillu a Methodovi. V témže passionálu je český text václavské legendy Karla IV., vydaný Emlerem v Spisech Karla IV. (1878, 4 číslo »Pa- mátek staré lit. české«) a také ve Výboru, str. 314 sq. — »Diffundente sole« je dále (latinsky) v rkp. musejních 15 E 5, 12 D 4 (oba z 1. pol. 15. st.), část

Strana 98
98 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. ského o opisech Pitterových a opisech Cerroniho slibují značnou kořist i na Moravě. Má-li nová edice historických pramenů českých býti dokonalou, je krátce nezbytno, aby jí předcházelo soustavné probrání domácích sbírek rukopisných. Historická komisse česká, ovšem kdyby byla organisována jinak než doposud, kdyby jí ná- leželo říditi větší české práce dějezpytné, musila by tento poža- davek postaviti v čelo svého programmu. pak v 13 F 13. Legenda »Inclytam et gloriosam festivitatem« je v rkp. mus. 14 C2 a 16 D 11(1. pol. a poč. 15. st.), legenda »Oriente iam sole« v 12 D 4, legenda »Ut annuncietur« v 15 E 5, legenda Menkenova v 16 D 11 a 14 C 2. — Za mnohý pokyn při prohlížení musejních rukopisů děkuji srdečně p. biblio- tékáři A. Paterovi.

Strana 99
PŘÍLOHY.

Strana 100

Strana 101
1. Kristián a latinské legendy o sv. Prokopovi. Ve feuilletonu »Katolických Listů« z 15. listopadu 1902 pro- nesl se Fr. Vacek krátce v ten rozum, že vývody mé o původ- nosti práce Kristiánovy ho nepřesvědčují. Legenda Kristiánova je prý padělkem, neboť 1. prolog její tenorem svým jen maličko, mutatis mutandis, liší se od prologu legendy o sv. Prokopu, při- psaného biskupu Šebířovi († 1067), 2. sloh, poklad slovní i po- vaha tohoto prologu i celé legendy o sv. Prokopovi, sepsané patrně ve 13. st., podobny jsou povaze a dikci Kristiánově jako vejce vejci — rozdíl je jen ten, že strojený archaismus se neznámému falsátoru v legendě o sv. Ludmile a sv. Václavu lépe podařil než v legendě Prokopské. Že autor falšoval, to má Fr. Vacek za pravděpodobné také proto, že v obou prolozích (v legendě o sv. Ludmile a sv. Václavu i v legendě o sv. Prokopu) vydává se neupřímně za neumělého a literárně nevzdělaného, kdežto vskutku řeč i sloh ovládá výborně. Latinskou legendu o sv. Pro- kopovi nazývá Fr. Vacek »korunním svědkem proti pravosti« Kristiánovy práce, »důkazem contra velmi silným a rozhodným«. Ukáži krátce, že všechny tyto námitky nemají žádné váhy a že, kdyby se Fr. Vacek byl s věcí, o niž jde, dokonaleji seznámil, nemohly vůbec býti proneseny. Latinským legendám prokopským věnovala česká historická kritika poměrně nejmenší pozornost. Rukopisů je známo několik, ale zprávy o povaze jejich jsou většinou velmi zběžné. V druhém vydání Vavř. Suria De probatis sanctorum historiis (v Kolíně r. 1576—81), dokončeném kartusiánem kolínským Jak. Mosandrem (zemřel r. 1589 v kartouzi moravské u Olomouce »Udolí Joza- fatské«), vydáno bylo zpracování života sv. Prokopa »ex manu- scripto codice partim, partim ex annalibus Boëmorum« učiněné jesuitou Mik. Saliem z Prahy.1) Není to nic jiného, než vzdělání nejrozšířenější legendy latinské s nemnohými přídatky (nevím však, z kterých annálů českých jsou tato plus, ostatek nedůležitá, vzata). Tutéž práci Saliovu otiskli pak vydavatelé Acta Sanctorum ordinis S. Benedicti (Saeculum VI., Pars 2; vyšla r. 1701 v Paříži), str. 42—47, přidavše krátké vylíčení života Prokopova z historie Dubraviovy (ve vydání z r. 1587 na str. 198—199) a krátkou le- 1) Srv. o něm Jirečkovu Rukověť, II., 208. Pracoval pro Suria i jiné české legendy. Zemřel 1596.

Strana 102
102 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. gendu z kodexu kartuziánského kláštera Kolínského. Obsahuje v otisku celkem půl strany fol., a v prvé větší své polovici zalo- žena je na mnichu Sázavském, v druhé, kde vypravuje některé zázraky Prokopovy, na zřídle neznámém. Končí se slovy: migravit ad Christum octavo Idus Julii (8. července), což je však úmrtní den mučenníků Prokopa a Quarta z Ceesareje.1) R. 1721 vyšel v Bollandových Acta Sanctorum druhý svazek měsíce července, přinášející ke 4. červenci i legendy prokopské. Zde poprvé je otištěna (str. 139—148) dosti rozsáhlá latinská legenda o sv. Pro- kopovi (z 13. století), jak ji byl r. 1642 opsal M. Jan Scholtz z pražského kodexu »Sermones de sanctis«. Od rukopisů této le- gendy v Čechách dnes známých liší se podstatně v tom, že má o dva prology více. Prvý prolog, poměrně obšírný, adressován je biskupu pražskému Šebířovi († 1067); neznámý autor tvrdí v něm, že k sepsání života sv. Prokopa byl donucen bratřími svými, mnichy patrně sázavskými, vyžaduje si revise biskupovy a autori- sace práce pro klášter sázavský, a zmiňuje se o tom, že biskup Šebíř otce Prokopa znal a že účastnil se jeho pohřbu. Prolog druhý, vsunutý již do vypravování, za prvou stať jeho, kde se vy- kládá etymologie jména Prokop, je adressován čtenářům; obsahuje modlitbu k nejsv. Trojici a zprávu, že autor svou »historia veridica« přeložil ze slovanštiny do latiny. Ostatek legendy, Bollandisty otištěné, kryje se (vyjmeme-li oba dotčené prology) s textem legendy prokopské, známým z ně- kolika rukopisů a konečným sepsáním svým pocházejícím patrně z 13. st. — vypravuje se v ní zajisté obšírně o kanonisaci Pro- kopově r. 1204 a o zázracích, jež později se staly. Tento text asi mají na mysli Bollandisté, mluvíce o rukopisu v klášteře blau- beuernském ve Virtembersku (jejž opsal Gammans r. 1648) a o ruko- pisu pražském (jejž pro ně opsal v třicetileté válce van Hollandt), shodném s blaubeuernským; jiný rukopis kláštera sv. Salvatora v Utrechtu kryje se prý s kompendiem z kolínského kláštera kartu- ziánského, vydaným od Mabillona. Nic z těchto tří rukopisů ne- měli Bollandisté za potřebné otiskovati. Od té doby, od r. 1721, latinská legenda prokopská vydána nebyla2), až r. 1873 Emlerem v Pramenech dějin českých, I. (str. 360—366). R. 1859 byl Jul. Feifalík 3) zmínil se o jiném rkp. jejím v perg. kodexu augustinian- ského kláštera v St. Brně z 14. st., a o rukopisu jiném, »jak se zdá, s prvým celkem se shodujícím« z r. 1390 ve farní bibliotéce Třebovské, 4) tvrdě, že sepsání legendy, jak je zachováno v ruko- 1) Srv. Acta Sanctorum, Julii tom. II., 577 a Krásl, Sv. Prokop 161. — 2) O rozličných zpracováních srv. Krásla, Sv. Prokop, 407 sq. 3) V článku »Studien zur Geschichte der altböhm. Literatur«, I. v Sitzungsberichte der phil. hist. Classe der Wiener Akademie, sv. 30, str. 423. — 4) »Trübauer Pfarrbibliothek«. Zde ji našel Boček.

Strana 103
Rukopisy a tisky prokopské legendy. 103 pisu brněnském, pochází ještě z doby před r. 1204. Není v něm zajisté nic o kanonisaci Prokopově a celá legenda není prý než výpis z mnicha Sázavského, rozšířený vypravováním o zázracích sv. Pro- kopa. Krátká legenda z kolínského kláštera, vydaná u Mabillona, je prý jen výtah z této recense. Vydání Emlerovo si těchto Feifalíkových odkazů na moravské rukopisy nepovšimlo, takže nevíme o nich dosud nic víc, než co krátce pověděl Feifalík.1) Emler založil své vydání na rkp. universitní knihovny 13 D 20 z 2. pol. 14. st. a varianty vydání Bollandistů dal do poznámky. Z rkpů universitních znal ještě rkp. 10 B 12; legendu nevydal celou, vynechav kanonisaci a zá- zraky prokopské, t. j. více než polovinu celé práce. V universitní knihovně je však ještě pět rukopisů legendy prokopské, jichž Emler neznal2); k těm přistupují dva rukopisy musejní. Prologů, otištěných Bollandisty, nemá žádný z nich.3) S textem legendy, jak je vydán v Acta Sanctorum, kryjí se v podstatě text univ. kodexu ze 14. st. 14 A 7 (až na to, že nemá prvé kapitoly »O jméně sv. Prokopa«), text v rkpisu z 2. pol. 14. st. 13 D 20 a v rkpisu z r. 1377 sign. 1 C 25 (oba tyto texty mají kapitolu prvou »De nomine«). Text končící se již vypravováním o kanosisaci Prokopově (odstavcem 53. ve vydání Bollandistů na str. 146) a vynechávající zázraky, jež staly se po kanonisaci, mají dva rukopisy musejní: 15 E 5 (1. pol. 15. st.) a 14 C 2 (1. pol. 15. st.) a dva rukopisy universitní 10 B 12 (z 15. st.) a 8 A 28 (z 14.—15. st.) — jen poslední z těchto čtyř rukopisů má kapitolu prvou »De nomine«. Text rkpu 10 B 12 je značně zkrácen, celé odstavce jsou staženy v jednu nebo dvě věty. Značně odchylnou redakci legendy Prokopské představuje české prosaické zpracování její v musejním passionálu z 14. st.4 Zdá se mi, že mu předlohou byla latinská legenda v tom roz- sahu a způsobu, jak se o ní zmiňuje podle rukopisu brněnského Feifalík. Česká legenda končí se již zpětpovoláním mnichů Sázav- ských do Čech za Vratislava (tam, kde končí se edice Emlerova ve Fontes) a počíná se způsobem, jenž by ukazoval k tomu, že je založena především na mnichu Sázavském.5) Vskutku je však 1) Upozorňuji i na zmínku Kráslovu (Sv. Prokop, 411) o odkazech P. H. Fabricia (Požehnaná památka velikého světa divotvorce sv. Prokopa, Praha 1764) na rukopisy sedlecký, třeboňský a sázavský. Ale zprávy ty třeba přijímati s reservou. — 2) Děkuji za zprávu o nich p. kustodu J. Tru- hlářovi. — 3) Dobrovský, jak se zdá, poznal v Čechách některý rukopis s pro- logem, o nějž jde, ale pozdější literatura neví o takových rukopisech nejmen- šího. Srv. list Dobrovského Durychovi z r. 1789 citovaný Paterou, Hradecký rukopis, VIII. a Patera, Korresp. Dobrovského, I., 134. — 4) Vydána je J. Ge- bauerem v »Listech filologických«, 1878, příloha (»Ukázky staročeských textů 5) »Byl v českej zemi jeden opat, jemužto jmě rukopisných«). str. 1—5. — bylo Prokop, Čech urozený, jehož svatý Quirilus biskup slovanskému písmu naučil. Nejprve byl svěcký kněz, vší cti plný příklada přesvatého, života pře- čistého. V jedny časy poče mysliti« atd.

Strana 104
104 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. založena na známé nám legendě latinské (má celou řadu zpráv, zejména zázraků, jež jsou jen v legendě, nikoliv v mnichu Sázav- ském); nemá však vypravování o setkání Oldřicha s Prokopem na honu ani zázraků a úvah v kap. 5 (podle Emlerova vydání ve Fontes). Že by však základem jejím byla latinská nějaká legenda redakce značně starší, mám za pochybné: i v ní je zajisté ze syna Prokopova Emmerama udělán »milý u bozě syn Emeram«, jak to shledáváme v latinských rukopisech Prokopovy legendy z 14.—15 st. (karissimus in Christo filius suus«), nikoliv však ve vydání Bol- landistů.1) Latinskou předlohou tohoto českého překladu byl patrně text, jenž zachován je ve dvou rukopisech universitních: 1 E 14 (z 1. pol. 15. st.) a 1 B 17 (ze st. 15.) a jenž se počíná takto: »Fuit itaque beatus Procopius nacione Behemus sclawonicis api- cibus eruditus, a sanctissimo Cyrillo episcopo quondam inventis et statutis canonice, (et) admodum inbutus.« To je vzato doslova z mnicha Sázavského (Fontes, II., 241), a legenda pokračuje i dále slovy mnicha Sázavského až k: »viriliter pungnare cepit«. Hned za tím však vsunuje: »Predicta siquidem spelunca a castro Gury- mensi« etc., což je již věta vzatá z legendy tištěné (Fontes, I., 361, počátek kap. 3. dole). Prvý odstavec této kapitoly doplňuje jednou větou, kterou má také mnich Sázavský (až: multorum fidelium lucere) a pokračuje: Celesti itaque gracia dictante crescebat adeo etc., což je odstavec společný mnichu Sázavskému a legendě tištěné (Fontes, II., 242 a I., 362, sloupec druhý). Zde má pak naše legenda i konečné věty (Fontes, I., 362, dole), jež v mnichu Sá- zavském nejsou a potom má většinu kapitoly 4 (Fontes, I, 363), jež není v mnichu Sázavském (zázraky sv. Prokopa), od počátku až do slov marito (virtutibus) insigniri.2) Místo odstavce legendy tištěné, počínajícího se slovy »Circa hec tempora« etc. (Fontes, I., 363, dole) praví náš text kratčeji i jinak: Multis et aliis mira- culis et beneficiis, que pretermissimus, clemencia divina merita fidelis sui famuli declarante tandem ad aures ducis terre memo- rande memorie Brzyeczysslai fama sanctitatis eius pervolavit, qui tripudio inmenso ... Tato poslední tři slova kryjí se zase s textem tištěné legendy a od nich počínaje shoduje se vše3) v obou textech 1) Srv. Fontes, I., 365, sloupec prvý nahoře. Chybí tam ovšem po- známka, že vydání ve Vitae Sanctorum slov »karissimo in Christo« nemá. — 2) Vynechána zde jen věta Cuius viri dei presenciam demones ferre ne- quierunt (Fontes, I., 363, sloupec druhý, počátek 2. odstavce), jež chybí i v těeh redakcích, jež tento odstavec mají na konci kapitoly 2 (jako na př. rkp. 1 C 25). Dále vynechána tu je poslední věta druhého odstavce »Quas voces« etc. a místo ní dáno, co je i u Bollandistů »Forsitan nobis« etc. (srv. pozn. 5 ve Fontes, I., 363). — 3) V 1 E 14 chybí jen slova »in Pragensi ecclesia per Severum episcopum« ku konci odstavce 2. Rozdílů drobnějších ovšem neuvádím.

Strana 105
Její české zpracování a odchylná verse latinská. 105 až do konce kapitoly 4 (Fontes, I., 364). Je to místo společné tištěné legendě a mnichu Sázavskému; naše legenda dodává ještě jednu větu, jež je v mnichu Sázavském hned za tím, co před- cházelo (Qui dum — presagus futurorum, Fontes II., 244, dole), v legendě tištěné však ku konci kap. 5. Ale hned na to pokračuje, shodujíc se zase pouze s legendou tištěnou, slovy »Huic eciam operi, což je počátek kap. 5 (Fontes, I., 364), a má kapitolu tuto celou, poslední větu (Clarescentibus autem etc., Fontes, I., 364, 2. sloupec) vyjímaje. Kap. 6 je společná mnichu Sázavskému i le- gendě tištěné; a tu má také naše legenda, vyjma datum (r. 1053) na počátku.1) Má i vše co následuje, kapitolu 7—9, z největší části společnou legendě tištěné a mnichu Sázavskému, ale naše legenda má i ta místa, jež v mnichu Sázavském nejsou a zázraky ku konci kap. 7. má rozvedeny šíře, než je tomu v tištěné legendě. Potom má zázrak o Labessovi, vlastní jenom tištěné legendě (38. odstavec její, u Bollandistů na str. 144). Za to nemá zázraků, vyložených v odstavcích 39—48 tištěné legendy (podle vydání v Acta Sanc- torum) a končí se jejími odstavci č. 49—53, to jest historií kano- nisace (Vitae Sanctorum, str. 146) slovy: ad matrem mundi usque Romam est regressus. Je možná, že text dotčený Feifalíkem kryje se celkem s touto legendou, jenže v něm chybí vylíčení kanonisace Prokopovy.2) Že česká legenda z předlohy tohoto rázu čerpala, mám za nepo- chybné — rozhodující je tu okolnost, že latinská legenda, o niž jde, a česká prosaická legenda počínají vypravování své slovy mnicha Sázavského a neznají setkání knížete Oldřicha s Pro- kopem, o Oldřichovi vůbec se nezmiňujíce, ačkoli o setkání tom vypravuje i mnich Sázavský. Ze všeho je patrno, jak rozličné re- dakci latinská legenda Prokopská podléhala a jak vděčný je tu materiál pro nesnadné ovšem studium otázky, které části jsou nej- 1) Ale slov »karissimo in Christo« (filio suo pie indolis Emmeramo) nemá, jako jich nemá 14 A 7, 10 B 12 a Bollandisté. — 2) Upozorňuji však zároveň na jiné zpracování legendy prokopské, o němž Dobrovský píše Durychovi dne 19. února 1790 (Patera, Korresp. Dobrovského, I., 152): Nuper in cod. sec., ut puto, XIII., incidi, qui est PP. Dominicanorum ad S. Michaelem Olomucii olim degentium — Lectionarium — incidi (sic). In hoc etiam legenda de S. Pro- copio novem lectionum continetur. Quantopere gavisus sum, nunc constare recentiores vitas de hoc sancto esse fictionibus plenas, quo velim referas illud studium famosum linguae slavonicae in arce Wissehrad. Nihil enim plane aliud continet antiqua legenda haec, quam compendium quoddam, retentis plerumque verbis et phrasibus, eorum, quae Sazav. monachi Cosmae adjecerant, unico miraculo excepto de caeca quadam muliere, quod ad rem nostram prorsus non pertinet. Et sane miror Dobnerum, qui fraudem adoratus olim etc. — Ale lekce breviáře Olomůckého o sv. Prokopovi, jak je otiskl Ant. Kubíček v Sborníku histor. kroužku, III. (1902), str. 23, jsou výtahem z legendy, kterou jsme z rkp. univ. 1 E 14 popsali.

Strana 106
106 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. starší a je-li zejména mnich Sázavský závislý také na legendě? Ale studie taková přesahovala by účel tohoto exkursu. Promluvíme nejprve o té části výkladu Vackova, kde se tvrdí, že prolog k Šebířovi, t. j. prvý z prologů Bollandisty vydaných, sepsán byl týmž autorem, jenž psal prolog legendy Kristiánovy. Tvrzení Vackovo spočívá na patrném omylu. Sloh v prologu k Šebířovi, jak je na prvý pohled patrno, je zcela jiný než sloh Kristiánův — je to těžká, sotva srozumitelná latina s učeně krou- cenými frásemi a hledanými slovy, to není naprosto plynný, lehký, elegantní, průhledný sloh Kristiánův.1) A shoda věcná? Zde jsme u námitky, která mne opravdu překvapila — autoru »Vývoje society« a »Českých dějin církevních« by mohlo byti známo, že prolog u středověké práce literární, legendy i kroniky, má jisté rysy společné, konstantní, s nimiž se v něm shledáváme všude. Zcela běžná jsou v těchto prolozích tvrzení, že autorovy síly da- leko nestačí k vykonání práce, již na se vzal, zcela běžné jsou projevy s mnišskou pokorou sloh i cenu sepsání za nic nevážící, zcela běžná jsou tvrzení, že autor byl donucen díla se ujmouti a žádosti o opravy a doplňky k těm, jimž prolog je věnován, zcela běžné jsou výklady, že spisovatel píše k větší slávě boží nebo k tomu cíli, aby památka vynikajícího muže, jejž legendista líčí byla budoucnosti zachována, aby zásluhy jeho byly vzpruhou a příkladem, zcela běžné jsou konečně zmínky o pramenech. Od- kázal jsem již v práci své na prology Kosmovy a prolog Vin cenciův (maje ovšem na mysli jen projevy pokory v prolozích obvyklé) — mohl bych však vyplniti několik stran citáty z pro- logů 10.—12. st., kdybych chtěl dokládati příklady, co jsem o spo- lečných rysech středověkého prologu pověděl. Mám však za to, že by bylo zbytečno patrný omyl Vackův takovým způsobem vyvraceti: spokojuji se odkazy na prology jednotlivých knih práce Widukindovy a Thietmarovy a na četné prology legend a jiných prací 10.—12. st vydaných v Mon. Germ. SS. IV.2) Odtud přesvědčí se Fr. Vacek zajisté dokonale, že největší část toho, co zdá se mu býti karakteristickými rysy obou prologů a z čeho dovozuje, že autorem jejich byla osoba jedna a táž, je společnou známkou skoro všech prologů 10.—12. st. Přesvědčí se zejména, že samohana autorova byla v té době něčím, co se roz- umělo samo sebou a že svou práci hanili pravidlem nejvíce ti, 1) Srv. níže str. 109, pozn. 3. — 2) Srv. l. c., str. 254, 283, 317 (prolog Hrot- suithy ke »Carmen de gestis Oddonis I.«), 337—338, 381—384, 463, 490, 505, 525, 546, 555, 622, 637, 650, 655, 683, 700 (zde se brání autor proti možným výtkám veršem: »Invidus es nobis, quoniam tu talia nescis«), 757, 830—832, 847.

Strana 107
Prolog k Šebířovi a prolog k Vojtěchovi. 107 kteří řečí i stylem vládli nejdokonaleji a vynikali poměrně nej- větším vzděláním. Ale Fr. Vacek Kristiánovi samohanu jeho vy- kládá ve zlé a uvádí ji v souvislost »s druhým stínem jeho po- vahy, že totiž antikvoval své práce hagiografické, aby jim dodal ceny«. Z toho je zároveň patrno, jak opřeno je obvinění, ostatně samo sebou naprosto pravdě nepodobné, že Kristián svou práci — falšoval do 10. st.! Prolog k Šebířovi a prolog k sv. Vojtěchovi má jen jednu podobnou žádost, t. j. jednu individuelní žádost podobnou: Kristián žádá sv. Vojtěcha o autorisaci k rozšiřování své práce v pražské diecési, neznámý spisovatel legendy prokopské pak o schválení své práce pro klášter sázavský. Ostatek však individuelní rysy obou prologů jsou zcela rozličné, nehledě ani k tomu, že v pro- logu Kristiánově mluví autor s biskupem osobně známý a jemu blízko stojící, v prologu k Šebířovi pak vskutku pouhý mnich sá- zavského kláštera. V prologu Kristiánově se praví, že autor chce dosavadní legendy o sv. Václavu a sv. Ludmile opraviti a rozšířiti, že chce jako pramenů užiti vypravování pamětníků, a že biskupa žádá za autorisaci také z toho důvodu, že biskup je příbuzným světců, jichž svatý život má býti vylíčen. Kristián vyprošuje si dále podpory v modlitbách Vojtěchových a uvádí obšírný důvod vlastenecký, jímž mimo jiné byl k práci své podnícen (srv. výše str. 7.). Autor prologu k Šebířovi praví však, že k sepsání života bl. otce Prokopa přiměli jej bratří jeho kláštera a dovolává se autorisace a ještě více revise své práce biskupem Šebířem z toho důvodu, že biskup bl. Prokopa dobře znal (účastnil se i pohřbení těla jeho) Praví konečně (v prologu k čtenářům), že přeložil práci svou z jazyka slovanského do latiny. Prvý prolog pak končí a druhý počíná modlitbami ke Kristu a k sv. Trojici, psanými, jako celý prolog, slohem strojeným a těžkým. Tak padá prvá část hlavního argumentu Vackova — jak se to má s částí druhou, s tvrzením, že i sloh, slovní poklad a po- vaha celé legendy prokopské podobny jsou legendě Kristiánově jako vejce vejci? Zde je Fr. Vacek také v patrném omylu — děkuji mu však, že mi námitkami svými poskytl příležitost ukázati na nedržitelné omyly v dosavadním nazírání na latinskou legendu o sv. Prokopovi a učiniti i v této příčině objev tuším důležitý. Tvrzení, že sloh legendy prokopské je zcela podoben slohu Kri- stiánovu je nesprávné již z toho důvodu, že v legendě prokopské jsou patrně tři rozličné slohy, tři vrstvy, tři části lze říci, z nichž každá pochází od jiného spisovatele a z jiné doby. I zde bude jistě vhod krátký výklad literárně-historický. Již Bollandisté, vydávajíce pražskou legendu o sv. Prokopovi s pro- logem k Šebířovi, vytkli, že to není práce jediného spisovatele. Měli za to, že k původní legendě z doby Šebířovy (prolog měli tedy

Strana 108
108 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. za pravý) později mnoho bylo připsáno.1) Letopisu mnicha sázav- ského z 2. pol. 12. st., v němž je dosti obšírné vypravování o sv. Prokopu a vůbec o osudech kláštera sázavského (a vypra- vování to z části kryje se slovně s legendou jimi vydanou) ještě neznali — vydal jej několik let potom poprvé Mencke (r. 1730) 77 ve svých Scriptores rer. Germanicarum, díle třetím. R. 1777 Dobner v pátém díle svých Annálů (str. 245 sq.) vyslovil souhlas s výkladem Bollandistů, maje však za to, že legenda je v nejstarší své části překladem české veršované legendy o sv. Prokopovi, později že byla měněna, interpolována a rozšiřována. Ukázal také krátce na některé odpory v legendě, jež nasvědčují tomu, že známá nám recense je výsledkem změn a přídavků z rozličných dob pocházejících. Rok, kdy sv. Prokop stal se opatem, skombinoval si na 1040. O souvislosti legendy s mnichem sázavským se nezmínil. Na tu ukázal, pokud vím, teprv Dobrovský r. 1786 ve svém posudku šestého dílu Dobnerových Annálů,2) v němž 23 důvody obšírně snažil se podvrátiti mínění Dobnerovo o slovanské liturgii v Čechách. Prolog k Šebířovi Dobrovský prvý prohlásil za padělek, jenž měl »neuvěřitelné věci, jež jsou v legendě, učiniti hodnověr- nými«. Celou legendu měl Dobrovský za lehkomyslné a pošetilé (to jsou slova jeho) rozšíření mnicha Sázavského. Měl (právem) za nemožné, aby byla překladem z češtiny.3) Palacký se o latinské legendě prokopské nezmínil nikde ani slovem. Českou veršovanou — legendou kriticky obíral se poprvé podrobněji Jul. Feifalík4) kladl ji (omylem) do doby Přemysla Otakara II. a měl ji za vzdě- lání legendy latinské v prvé její redakci doložené rkp. brněnským (srvn. výše), redakci neznající ještě kanonisace Prokopovy. Feifalík měl celou legendu Bollandisty vydanou za dílo 13. stol. Prolog k Šebířovi prohlásil za padělek, jenž měl práci dodati větší váhy. Zmínku druhého prologu o slovanské předloze legendistově vy- kládal tak, že legendista přeložil do latiny českou veršovanou le- gendu z doby Přemysla Otakara II. Poznamenávám jen krátce, že mínění to je naprosto nedržitelné — naopak je patrno, že česká 1) L. c., str. 138. — 2) Litterarisches Magazin von Böhmen und Mähren, zweytes Stück, str. 50. sq., str 73. — 3) Srv. citovaný již list Durychovi z roku 1789. — 4) O této legendě, ze všech nejpozdější (pochází, jak zmínka o Českém Brodu ukazuje, jistě teprv z 14. stol.) nemám za nutné zde se šířiti Vydána je v Hankových Starobylých skládáních a ve Výboru 1, podle Hanky pak ve Fontes I. od J. Jirečka; konečně od A. Patery v Rukopisu Hradeckém (1881), všude s místem Hankou do rukopisu interpolovaným. Dobner vztahoval zmínku druhého prologu legendy vydané od Bollandistů o slovanské předloze auto- rově na tuto českou veršovanou legendu. Král. bibliotekář Jan Klauser ujistil Dobnera, že tuto legendu Sebířovi připsanou měl v rukou. To byl ovšem omyl. Dobner poznal veršovanou legendu českou o sv. Prokopovi v knihovně kněze Leop. Jana Šeršníka, ale kladl ji do 15. stol. a měl za to, že to je jiná práce než předpokládaná jím legenda česká z 11. stol.

Strana 109
Dosavadní názory o legendě prokopské. 109 legenda čerpala z latinské legendy té recense, jež známa nám je z českých rukopisů 14. stol. anebo z téhož pramene, na němž je v prvé své důležitější části latinská legenda založena. Mínění Fei- falíkovo (a Dobrovského) že prology legendy latinské jsou padělkem z 13. stol., se ujalo. Také Emler prohlašuje ve Fontes I. (1873) prology legendy Bollandistů za podvržené: »spisovatel chtěl dodati legendě té vydáváním ji za souvěkou větší vážnosti.« Za to v shodě s tím, co jsme právě pověděli, tvrdí Emler, že česká legenda ver- šovaná je zpracování latinské legendy. Na toto stanovisko postavil se i V. Vondrák 1), ale souhlasí, jak ze všeho patrno, s Emlerem i Feifalíkem v tom, že prology u Bollandistů vydané jsou pří- davkem pozdějším. Na tom stanovisku stojí ovšem i Fr. Vacek. Všechny tyto výklady o latinské legendě prokopské jsou pou- hými letmo nebo summárně pronesenými domněnkami: o důkazy nebo aspoň o podrobnější probrání otázky není opřen žádný; Dobner, jenž souhlasil s Bollandisty, byl poměrně nejvíc místa kritice legendy věnoval. Ani já na tomto místě v podrobnou úvahu o legendě prokopské dáti se nechci; mně jde jen o prokázání omylu Vackova — co však krátce na odůvodění svého stanoviska uvedu, postačí tuším k zvrácení dosavadních domněnek úplně. Kladu především důraz na to, že prology legendy prokopské, vydané u Bollandistů, 2) jsou pravé, že jsou tedy sepsány nezná- mým mnichem kláštera Sázavského v 1. 1053—1067, uprostřed 11. století. Prvý důvod je ten, že sloh, že řeč jejich se zcela patně liší od slohu a latiny v ostatních částech legendy a nemá příkladu v české písemné tradici letopisné stol. 12—13.3) Druhý důvod je, že v prologu zve se biskup Šebíř »sanctissimus« a »pontifex,« mluví se o »excellentia vestrae sanctitatis«, což ukazuje jen na st. 10— 11. Třetí důvod je: bylo by pošetilé, aby někdo v 13. stol. historii sv. Prokopa spisující, někdo, kdo výslovně mluví o kanonisaci Proko- 1) Zur Würdigung der altslovenischen Wenzelslegende und der Legende vom heil. Prokop. V Sitz.-Ber. vídeň. Akademie, 1892, str. 37. — 2) Vydání Bollandistů třeba dáti přednost před Emlerovým, v němž zejména v prologu jsou smysl rušící chyby tisku. — 3) Srv. na př.: Dum mentis meae sagaciori speculatione sanctae vestrae dignitatis excellentiam et meae personae intueor indignitatem ac rusticitatem, ad praesumendum de vestra pia benignitate, prae- sulum sanctissime, assurgere minus audeo. Siquidem parvitatem meam infra mensuram suam se debere continere, dignum tutumque aestimo nec tam insignis reverentiae domino meam nugacitatem seu praesumptuosam fatuitatem verbo vel scripto ingerere. Sed quia tanta lege vis necessitatis constringitur, ut plerumque étiam difficilia et impossibilia imperet, ea utique ratione dictante et ego compellor extra me ire supra me, dum tantillus homuncio tamque contemptibilis persona vestrae sanctitatis excellentiae parvitatis meae negotium exponere conor (Vitae Sanctorum, 1. c., z prologu k Šebířovi, str. 139.).

Strana 110
110 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. pově z r. 1204 a o zázracích, jež se potom staly, padělal prolog k této práci, hlásící se do doby biskupa Šebíře, do polovice 11. stol. — každému zajisté musil by se prolog takový jeviti nemožným, a legendista by padělkem autoritu své práce nezvýšil, nýbrž naopak v základech ohrozil. Proto patrně také velká většina rukopisů naší legendy oba prology vynechala; známe je jen z vydání Bollandistů. Z toho ze všeho je krátce patrno, že není proč nedůvěřovati ne- známému mnichu kláštera sázavského, jenž tvrdí o sobě v prologu k legendě prokopské, že na naléhání svých spolubratří ujal se se- psání života opata Prokopa. Legenda prokopská ve znění známém z Bollandistů má ještě jeden kratší prolog, jejž starý obsah označuje jako prolog k čte- nářům. Autor jej počíná modlitbou k nejsv. Trojici; pak nasti- ňuje cíl své práce (vyložiti, jak bl. opat Prokop sloužil Kristu a v jaké shodě byl počátek jeho s jeho koncem) a omlouvá nedo- statky svého slohu a svého vzdělání. Na to dovolává se boha že pravdivá historie jeho je z jazyka slovanského (de sclavonicis litteris) do latiny přeložena, »cuius materiam succincte adorior explicare« a končí šestiřádkovou veršovanou modlitbou k sv. Prokopu. I tento druhý prolog vyšel z téhož péra, jež psalo prolog prvý — je to týž sloh komplikující věty v složité periody, hro- madící nezvyklá slova a synonyma a o vtipné nebo učené vyslo- vení myšlénky usilující. Dvojí prolog u téže legendy není ničím neobyčejným; oprávněnost jeho a odlišnost jeho od prologu pra- vého udává nepochybně s prologem současný obsah legendy, jenž nazývá jej prologem k čtenářům; prvý prolog je předmluvou adresovanou pouze biskupu Šebířovi. Zde mluví autor o své práci ovšem jako o »negotium parvitatis meae« a o »historia de vita et conversatione 1) beati patris Procopii litterali serie contexta», ale to nevylučuje, že dílo je překladem neb zpracováním slovanské legendy, jak tvrdí autor v druhém prologu. Mohl jednak sám býti autorem slovanského originálu, jednak mluví i v druhém prologu o práci své jako o práci samostatné, podobným způsobem, jako v prologu prvém, omlouvaje neumělost stylu2) a dodávaje teprv na konec, že věcný obsah (materiam) slovanské předlohy chce krátce vyložiti latinsky. Tím vším dospíváme k dvěma resultátům pro dějiny literární činnosti v Čechách velmi důležitým: v klášteře slovanském v Sázavě měli v 1. 1053—1067 slovanské sepsání o opatu Prokopovi. 1) V textu chybně: commiseratione. — 2) . . . . qualiter in corporis vita, armatura Dei agonizans in Christo beatus abbas Procopius persevera- verit et quam optime initio suo finis concordaverit, licet imperito omnino stylo, tamen prout auctor et fons luminis inspirare dignetur, contemplationi fidelium seriatim tradam.« Loco c., str. 140.

Strana 111
Pravost prologů. Slovanská a latinská legenda z doby Šebířovy. 111 V téže době vzdělal neznámý mnich Sázavský práci tu jazykem latinským. Tak dovídáme se jednak o novém plodu a dokladu slovanské literatury v Čechách 10—11. stol., bohužel ztraceném; v latinském zpracování jejím pak máme po práci Kristiánově časově druhý latinský spis vzniklý v Čechách, 60 let před kronikou Kosmovou. Vznik obou prací, slovanské i latinské, klademe dosud do r. 1053—1067, t. j. do doby mezi úmrtím Prokopovým a Šebí- řovým. Ale můžeme právem skombinovati si datum určitější. Slo- vanští mnichové v Sázavě byli, jak známo, Spytihněvem (panova. 1055—1061) vyhnáni, Vratislavem pak asi r. 1063 povoláni z Uher, kam se uchýlili, zpátky do Sázavy. Měl bych tedy za to, že slo- vanský život sv. Prokopa sepsali v Uhrách, pro zprávu mnichům a kněžím slovanské liturgie v Uhrách neb Chorvatsku a zároveň jako dokument své úspěšné, křesťansky dokonalé činnosti v Čechách, z nichž byli vyhnáni ... Exilium a vzpomínka na domovinu musila sepsání tomuto přidati rysů idealisujících. A když Vratislavem byli zpět povoláni, což bylo bližšího, než odevzdati výklad o svatém životě a zásluhách prvého slovanského opata sázavského, v jazyk latinský převedený, v ruce biskupa Šebíře, legitimovati jím takřka svůj nárok na Sázavu, dožádati se jeho přízně a přímluvy? Tak bychom obdrželi pro ztracenou legendu slovanskou léta sepsání asi 1057—1062, pro latinskou 1063—1066. Tak pochopíme také snáze prolog k Šebířovi nejlichotivějšími tituly přeplněný. Z této latinské legendy zachovaly se oba prology, ale legenda sama, k nim náležející, v původní podobě nás nedošla. Ale ztra- cena není jistě cele — můžeme vším právem vysloviti mínění, že obsah její byl do značné míry pojat v latinské zpracování po- zdější. Konstatovati, co v pozdějším vylíčení historie Prokopovy pochází z této staré legendy z doby biskupa Šebíře, bude možná s jistou pravděpodobností jen po podrobné a všestranné analysi latinské legendy prokopské. Tím však zde obírati se nemůžeme. V létech sedmdesátých dvanáctého století interpoloval a do- plnil neznámý mnich kláštera Sázavského, tenkrát již dávno latin- ského, kroniku Kosmovu menšími dodatky a většími souvislými pojednáními, týkajícími se nejvíce historie kláštera Sázavského. Na konec prvé knihy Kosmovy, za rok 1038, k němuž Kosmas po- ložil zavraždění knížete Jaromíra, aby potom v knize druhé počal historii českou slavnou dobou Břetislavovou, vložil obšírné vypra- vování O počátku kláštera Sázavského, jež líčí život a zásluhy sv. Prokopa a osudy mnichů slovanských až ke konečnému vy- hnání jejich v létech devadesátých 11. stol. (Fontes, II., 240 až 250). Užil přímo nebo nepřímo letopisů quedlinburských, v nichž

Strana 112
112 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. jej zajímaly zejména zprávy o bojích Sasů se Slovany polabskými, užil nekrologia svého kláštera i jeho záznamů o majetku klášterním — znal také a užil latinské legendy prokopské z doby biskupa Šebíře? Myslím, že lze dáti na otázku tuto odpověď kladnou, ale s tím obmezením, že legendy z doby Šebířovy užil asi jen v hlavních datech jejích a své vypravování o Prokopovi založil stylisticky samostatně, slohem pěkným a uhlazeným, více však jako historik slovanského kláštera a prvého opata jeho než jako legendista oslavující sv. Prokopa si počínaje. Je pravděpodobno, že měl před rukama již i staré zápisy o osudech kláštera za Prokopových ná- stupců. Celý letopis Sázavský, je, jak ukazuje řada známek a pak především styl těch jeho kusů, jež povznášejí se k samostatnému vypravování historickému, dílo jednoho spisovatele. 1) Sepsání mnicha Sázavského užil vydatně neznámý autor latinské legendy z 13. st., kterou se obíráme, a to z největší části slovně. Tak slovně vzal z něho zprávu o bojích Prokopových s démóny v jeskyni jeho (Fontes, 361, sloupec druhý, v 3. odstavci dole a str. 362, 1, prvé řádky nahoře), slovně chvály života Pro- kopova (str. 362, 2, víc než polovina celého odstavce od slov Celesti až erga fratres extiterit), slovně chvály jeho a vypra- vování o tom, jak stal se opatem (364, 1, až ku konci kapit. 4. a 364, 2, konec kapit. 5.), pak až na malé výminky (poč. a konec kap. 7.) celé vypravování o proroctví Prokopově před smrtí, vy- pravování o smrti jeho a o tom, jak se proroctví Prokopovo vy- plnilo (str. 364, 2, dole od poč. kap. 6. až do konce kapit. 9. na str. 366., 2). Za to vypravování o zázracích sv. Prokopa, o tom, jak seznámil se kníže Oldřich na honu se sv. Prokopem, o mládí, studiích a hodnostech Prokopových a konečně o etymologii jeho jména je legendistovi vlastní — o zázracích a jméně mnich Sázavský nepraví nic, o setkání se Prokopa s Oldřichem a o jeho osudech předsázavských vypravují legendista i mnich Sázavský samostatně, každý jinak; nemluvě ani o tom že legenda přidává vypravování o kanonisaci sv. Prokopa r. 1204 a po něm zase řadu zázraků. Sloh těchto částí iegendistovi vlastních, z mnicha Sázavského ne- čerpaných, je prostý vypravovací styl prostředního annalisty, jak jej asi známe z pokračovatelů Kosmových z 13. stol. — od uhla- zené latiny mnicha Sázavského liší se na prvý pohled. Slohem tím psány jsou asi tři čtvrtiny celé legendy — o stejném rázu jeho s Kristiánovou povahou a dikcí nemůže býti řeči. Autor této největší části naší legendy a redaktor celku byl mnichem kláštera Sázavského, byl, jak se zdá, pamětníkem kano- 1) Bachmannovy výklady o čtyřech rozličných autorech tohoto letopisu v Mitth. des Instituts 1900 str. 229 neobstojí před kritikou. Srv. posudek Gollův v Ces. Čas. Hist. VII, 100. Pravděpodobné z toho jest pouze, že letopisec užil pro stať »De exordio« etc. předpokládané námi legendy z doby Šebířovy.

Strana 113
Poměr legendisty k mnichu Sázavskému. 113 nisace Prokopovy a psal tedy nejpozději asi do polovice 13. st. Pro pozdější původ legendy nic nesvědčí, naopak okolnost, že tu nenalézáme ještě onoho silně nacionálního zabarvení významu Prokopova, jak jej zachovala česká veršovaná legenda z poč. 14. st, ukazuje, že práce náleží do 13. st.1) Užil-li autor mnicha Sázavského přímo, nebo užil-li legendy vypracované slovně na základě mnicha Sázavského a některými zázraky rozšířené (jak se o ní zmiňuje Feifalík), nebude lze zjistiti, dokud legenda a lekce Feifalíkem a Dobrovským dotčené, nebudou vydány. Že užil staré latinské legendy z doby Šebířovy, kterou jsme datovali k 1. 1063—1066, o tom jsme již, jako o věci nepochybné, mluvili. I v této důležité otázce, co z legendy nám známé lze redukovati na předlohu z let 1063—1066, nebude lze odvážiti se podrobné analyse, dokud ma- teriál rukopisný nebude znám dokonaleji, než je tomu dnes. Mám však za nepochybné, že staré legendě z 11. st. náleží věcně (ne-li i formálně) celá prvá kapitola o jméně Prokopově a leccos i v ka- pitolách následujících. Nejdůležitější bude zjistiti (bude-li to vůbec možno), zda zpráva legendy o slovanském učení na Vyšehradě byla již v legendě Šebířově. Že vypravování o kanovnících Vyšehradských je teprv omylem legendisty, předělávajícího své předlohy v 13. st., je patrno, také výklad jeho o r. 1009, jako roku založení kláštera Sázavského, je asi jeho kombinací (obou zpráv nemá ona redakce, kterou jsme poznali z rkp. univ.) Při tom byla mu pomůckou kronika Kosmova s vložkami, jež má rukopis kapitulní a rukopisy z něho odvozené nebo nějaké annály, z nichž tyto vložky jsou čerpány.2) Vším tím je omyl Vackův dostatečně prokázán — Vackův důkaz pro podvrženost Kristiána, »důkaz velmi silný a rozhodný« nejen že se rozplynul v nivec,3) ale vedl nás (a to je důležitější) 1 Ukazuje k tomu i datum, že jeskyně Prokopova je z míle vzdálena od hradu Kouřimského; v 2. pol. 13. st. napsal by legendista asi: od města Kouřimi — 2) Ordinace Prokopa za opata sázavského stala se prý r. 1009 »Temporibus Henrici imperatoris secundi...anno sequenti, quo beatus Ste- phanus, rex Ungarie, claruit, sub prefato duce Bohemorum Udalrico.« Že Oldřich 1009 panoval, to hlásilo se legendistovi patrně z Kosmy. Ale i datum o Štěpánu, králi Uherském, je vzato odtud. V rkp. kapitulním (z 1. pol. 14. st.) a v rukopisech z něho odvozených, čteme k r. 1008: »Stephanus, rex Unga- rorum claruit.« Souvislost je zde patrna; mohla by snad vložka v Kosmovi býti i z legendy, ale potom by bylo podivno, že by interpolátor nepoložil k r. 1009 založení kláštera Sázavského. Za to v pozdním Kosmově rkp. Kar- lovském je již při r. 1009 zpráva: coenobium s. Procopii fundatum est. Rkp. kapitulní má k r. 1032: initium Sazauiensis ecclesiae. — 3) Důkazů mých o pravosti Kristiána dotýká se Vacek jen otázkou: kdo chtěl by tvrditi, že »electores principis, pars Borzivoy, pars Stroymir, principem ex patria pepulerunt, Kurimensis« jsou rčení 10. st.? Odpovídám zrovna tak krátce: Tvrdím to. »Naproti tomu, kdo nepoznává, že archaismy »publica vox« (Vacek 8

Strana 114
114 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. k poznání nové velmi staré práce legendární z polovice st. 11., jejíž konstatování má pro české dějiny literární velký význam zejména proto, že sepsání její stalo se původně v jazyku slovan- ském. Je možná, že po Fr. Vackovi 1) ozvou se i jiné hlasy ne- důvěry nebo pochybnosti v odpověď na to, co jsem v studii své o pravosti a stáří Kristiánovy práce vyložil — jsem však pevně přesvědčen, že se mi pochybnosti ty podaří rozptýliti stejně, jako důvody Vackovy. Otázka, o niž jde, je v podstatě přece velmi jedno duchá, je to pravé vejce Kolumbovo — chápu však, že mno- hým je nesnadno loučiti se s názory hluboce zakořeněnými ve víře celého století. překládá: lidová řeč), Bohemii viri, exercitus (šlechtici), viri in ecclesia« jsou výrazy buď z cizích kontextů vzaté nebo zvlášť strojené a přemrštěné?« Tvrdím: To nejsou žádné hledané archaismy ani strojené výrazy, ale rčení 10. st. Více o tom povím Fr. Vackovi, vyloží-li své názory obšírněji a ne- opomene-li zároveň zmíniti se o »archaismu« »in partibus Karelingorum«, o koepiskopu, koupi hochů na tržišti pražském a t. d. a t. d. Vacek, abych námitky jeho vyčerpal úplně, uvádí domnělé falšování legendy Kristiánovy v souvislost s paděláním listin v té době. Názor tento neobstojí také na- prosto před kritikou. — 1) Zatím vypracoval Fr. Vacek obšírnou polemickou recensi mé práce, jež má vyjíti v Čas. Ces. Musea. Z toho, co jsme z ní v sedění Učené Společnosti dne 15. pros. slyšeli, je patrno, že Vacek má práci Kristiánovu za padělek neznámého autora z poč. 14. st. a legendy moravskou a Diffundente sole za prameny jeho. To jsou čiré nemožnosti — nebude tedy nikterak nesnadno omyly soudů Vackových vyvrátiti.

Strana 115
2. O roku umučení sv. Václava. Vyložil jsem v práci své krátce, že správným datem usmrcení sv. Václava je rok 929.1) Co k osvětlení nebo zdůvodnění tohoto názoru pověděti třeba, dodám na tomto místě. Legenda Vostokovova, sepsaná nepochybně ještě v 1. polovici 10. st., udává obšírně datum toto: »Ubien že byst' knjaz' Vja- česlav' v' lět 6337, indikta v' 2, krug' solncju 3 luně i měsjaca sentevria v' 28.« To je znění rukopisu Četiich Minej; rukopis Rumjancevský má: »v' lěto 6000, 300, 30, 7 [6337], indikta 2, krug' 3, v' 28. den' měsjaca semtjabrja.«2) Legenda hlaholská z breviáře římského ma pouze »měseca sektebra 20 i osmi d'n'« a podobně rukopis lublaňský, jenž má však chybu: »v' 20ni i sdmi d'n'«, t. j. 27. září. Jagić má za to, že i zde bylo patrně původně 28. září.3) K tomu připojiti třeba rozhodující údaj legendy, že Kosmy a Damiána připadalo tenkrát na neděli; v pondělí ráno byl sv. Václav zabit. Datum slovanské legendy je tedy mnohonásobné, ale v hlavní věci patrně nesprávné: rok 6337 od počátku světa, převádíme-li jej na náš letopočet z neobyčejnější na východě éry, éry byzan- tinské, je r. 828. Především je patrno, že je tu chyba o sto let, snadno pochopitelná. Opravíme-li ji, obdržíme číslo 928, t. j. týž rok umučení Václavova, ku kterému vracelo se dějepisectví české z části již v 13.—14. st., jak Dalimil, jak legenda »Oriente iam sole« a jak oprava v druhém universitním rukopisu patrně ukazuje.4) Okolnost ta by dosvědčovala, že slovanská legenda o sv. Václavu v nějaké způsobě nebo v některých datech v Čechách byla známa a užívána a nejpravděpodobněji (v omezení vyloženém) že půso- bila na Dalimila. Ale to budiž poznamenáno mimochodem. Kristián má, jak víme, rok 929 a rok ten má všechna písemná tradice česká od Kosmy počínaje, až na výminky právě vyložené. Bližší určení data u Kristiána je jen toto: Václav zabit byl ráno dne 28. října, v den, jenž nebyl žádnému svatému zasvěcen, na- zítří po svátku sv. Kosmy a Damiána. Že by svátek ten připadl na neděli, výslovně u Kristiána pověděno není. Ale r. 929 připadlo vskutku Kosmy a Damiána na neděli. 1) Srv. výše str. 40. — 2) Fontes, I., 133. — 3) Jagić, Analecta romana (srv. výše str. 97. pozn. 1), str. 17 a Jagić, Leg. o sv. Vjačeslavě, 16.— 4) Srv. výše str. 69 a 74 a níže edici (poznámky k datu 929). 8*)

Strana 116
116 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. Máme tedy rozhodovati pouze mezi léty 928 a 929. Z dat legendy Vostokovovy musíme klásti největší váhu na tvrzení, že Kosmy a Damiana bylo v neděli, jež mají všechny rukopisy její 1) — v textu vypravujícím může se omyl vyskytnouti sotva, kdežto v číslech, zejména v písmě slovanském (kde po způsobu řeckém jednotlivá písmena jsou znaky pro určitá čísla), je pře- psání nebo neporozumění předloze neobyčejně snadné. Nuže — r. 928 bylo Kosmy a Damiána v sobotu, nikoliv v neděli. To zna- mená, že hlavní údaj Vostokovovy legendy ukazuje také k r. 929— rok 928 jeví se býti omylem.2) Indikce 2 náleží ovšem k roku 928, nikoliv k 929, jenž má indikci 3 — musíme počítati zde indikci řeckou — ale číslo slu- nečného kruhu 3 je nemožné. Kdybychom mohli předpokládati, že v rukopise omylem písařským vypadlo písmeno i t. j. desítka před číslem 3, dostali bychom číslo 13, jež je vskutku číslem slu- nečního kruhu pro rok 928.3) Tak by i indikce i kruh sluneční s rokem 928 se kryly — ale sesílením důvodů pro r. 928 okolnost ta zvána býti nemůže. Je zajisté velmi pravděpodobno, že si pře- pisovač, jenž doplňoval nebo opravoval, k chybnému roku 928, jejž v předloze nalezl, indikci i kruh sluneční z kalendáře vy- počítal a připojil.4) Možno však i jinak chybná čísla Vostokovovy legendy vy- ložiti — ačkoliv pak ani ten výklad neuspokojuje úplně, zaslouží přece, aby byl uveden. Je velmi pravděpodobno, že základem cyrilského textu legendy Vostokovovy byl ztracený text hlaholský 5 Doklad toho třeba spatřovati mimo jiné v chybném datu Vostokovovy legendy, že tělo sv. Václava přeneseno bylo do Prahy 3. března.6 Všude jinde je datum 4. března (ovšem i u Kristiána). Prof. Kolář ve Fontes 7) prvý pronesl mínění, že písař cyrilského textu chybu 1) Rumjancevský: V nedělju že bě liturgija Kozmy i Dam'jana. Makar: Bjachu že svjaščenie cerkvi togda v' nedilju že obědnjaa. Leg. hlaholská (Jagić, 1. c. 15): v nedělju že sušču prazdniku Kuzmy i Doměna (zcela po- *) Na neděli při- dobně i text římský; srv. Jagić, Analecta romana, 14). — padalo Kosmy a Damiána v těchto létech: 918, 929, 935, 940. — 3) Číslo 3 by mohlo udávati i stáří měsíce podle počítání alexandrinského pro den 28. září 928. — 4) Otázka by byla ovšem mnohem jednodušší, kdyby rok od stvoření světa 6337 rovnal se roku 829, jak to tvrdí Büdinger (Zur Kritik altböhm. Geschichte, 1. c. 517, pozn.) Nevím však, jak k roku 829 Büdinger dospěl, t. j. podle které éry (je jich celá řada) počítal — zdá se mi, že bral za základ nejobyčenější éru (5508 od stvoření světa = roku 1. po Kristu), za- pomenuv však, že nový rok musí počítati od 1. září. Že 829 je patrným omylem místo 929, toho Büdinger nepozoroval. Hanka byl r. 1830 v Čas. Čes. Musea přeložil Vostokovovu legendu podle prvého vydání jejího v Mo skevském Věstníku 1827. Jeho překlad má datum od počátku světa 6437 t. j. 928. Jak je to možné, nevím; Miklosich má r. 1858 (Slav. Bibliothek, II.) zas 6337. Omyl Hankův převzal v poznámkách (ne v textu) i Kolář ve Fontes, I., 133, pozn. 22. — 5) Srv. Jagić, Leg. o sv. Vjačeslavě a Analecta romana, str. 10. — 6) Fontes, I., 134. — 7) Ibidem, 135, pozn.

Strana 117
Datum legendy slovanské a jeho omyly. 117 tuto sám zavinil, přepisuje z hlaholské předlohy mechanicky číslo 8, jež v hlaholském písmě znamená 4, v cyrilském však 3. Totéž mínění potom obšírněji vyložil Kalousek1) a konečně potvrdil Jagić.2) S pomocí tohoto výkladu vyložili bychom si bez nesnází číslo indikce 2 ve Vostokovovské legendě jako chybu místo správ- ného čísla 3, jež náleží k r. 929 — znak pro 3 je v hlaholském písmě v, ale v cyrilici znamená v dvojku!3) Číslo kruhu slunečního pro rok 929 je 14; to v hlaholském textu bylo by psáno ig V cyrilském znamená však ig 13 — tu bychom ovšem, jak jsme již výše učinili, musili předpokládati, že jinou chybou písařskou vypadla desítka (písmeno i) a zbylo jen 3, jež nalézáme ve Vosto- kovské legendě. To znamená asi předpokládati chyb již trochu mnoho. Za to snáze lze si představiti omyl písařský v okolnostech vyložených při čísle hlavním, roku od stvoření světa 6337. Abychom dostali rok 929 po Kr., musili bychom předpokládati v hlaholském originále číslo 6338 (chybu ve stovkách 4) nepočítáme). Tu jde tedy jen o konečnou číslici 8, pro niž je v hlaholštině znak dz (z) — to mohl písař snadno zmásti s písmenem cyrilským z, které je znakem pro číslici 7 a tak napsati 6337 místo 6338. To jsou tedy dohady a kombinace — že rok 928 je nemožný a že jej musíme opraviti v 929, je tuším i bez těchto domněnek jasné a nesporné. * Rok 935 jako rok smrti Václavovy vládne v historiografii teprv od druhé polovice 18. st. Zavinilo jej především Balbínovo vadné vydání Kristiánovy legendy, v němž datum smrti Václavovy položeno bylo do r. 938. Ten rok má i kronika Sigeberta z Gem- bloux [† 1112], neprávem dříve za velkou autoritu kladená; annály zahraniční vůbec udávají léta rozličná. Tak ujalo se mínění, že sv. Václav byl zavražděn pozdě v létech třicátých, a jedinou péčí badatelů bylo uvésti udaj Kristiánův v shodu se zprávami saského kronikáře Widukinda, s vypravováním jeho o počátku panování Oty I. (r. 936), zahájeném větou: Interea barbari ad novas res moliendas desaeviunt, percussitque Bolizlaf fratrem suum ...5) Vedle toho bylo třeba dbáti zprávy Kristiánovy: Age- bantur vero hec temporibus Henrici regis Saxoniorum ... cui 1) Obrana etc., 31.— 2) Jagić, Legenda o sv. Vjačeslavě, 12. — 3) Srv. pěknou tabulku při článku »Azbuka« v Ottově Slovníku Naučném, II., 1127, *) Tato chyba ve stovkách — mělo by zajisté býti v legendě, chceme-li dostati rok 929, číslo od stvoření světa 6438 — dala by se sotva vyložiti ne- dopatřením při předělávání hlaholské legendy v cyrilskou. Pro 400 je v obou abecedách značkou písmě u, pro 300 písmě t. T a u v hlaholici mohly by zaměněny býti jen tenkrát, kdyby písmo rukopisu bylo velmi zběžné. 5) Srv. výše str. 40 pozn. 4.

Strana 118
118 felix isdem (sv. Václav) amicus iungebatur assidue — a bylo po- kládáno za nezbytné počítati i se zprávou Sigeberta z Gembloux, že Otto dal se do války s Boleslavem I. proto, aby pomstil za- vraždění Václavovo a že válka ta (jež podle jiných zpráv skončila se roku 950), trvala 14 let. Bylo by tuším zbytečno dávati se v kritiku rozvláčných vývodů, jimiž Pubička ve své Chronologische Geschichte II. (297 sq.) dospěl k r. 935. Premissy jeho omylu jsou s dostatek vyloženy, a celá jeho práce nechtěla nic více než najíti vhodnou střední cestu mezi odporujícími si daty, jež chtěl sloučiti. O totéž po- kusil se o 4 léta dříve P. Athanas 1) a dospěl také k r. 935, po- čínaje si však nejen stručněji, ale i bystřeji — výpočet Pubičkův není v podstatě než rozvedení výkladu Athanasova. Kombinace Athanasova vycházela však od pochybného předpokladu, že Otto I. porazil Boleslava 25. září 936 (dnes vykládá se toto datum Widu- kindovo na boj s Ratary, nikoliv s Čechy). Proto, dokazuje P. Athanas, nemohl sv. Václav býti zabit 28. září 936, nýbrž r. 935, což shoduje se i s tvrzením Kristiánovým, že stalo se to za pano- vání Jindřicha I. a dá se uvésti jakž takž v shodu s Widukindem. Rok 935 pozdější badatelé přijali, v Němcích mu razil cestu zejména Köpke.2) V Čechách sic Dobner a Dobrovský, kteří ne- dokládali Kristiána za pramen prvého řádu, hájili roku 936 (hor- šími důvody než mohl býti rebus sic stantibus hájen rok 935), jich následoval i Palacký, ale vrátil se konečně k r. 935, nejvíce z toho důvodu, že s ním bylo lze spojiti zprávu slovanské legendy, že Kosmy a Damiána bylo v roku zavraždění Václavova v neděli. To byl jediný úspěch Vostokovské legendy v otázce data smrti Václavovy — jejího letopočtu 929 (tenkrát se věřilo, že legenda slovanská má 6437, což prý je 929 p. Kr.) Palacký přijmouti nechtěl.3) Tak se udržel letopočet 935 až na naše časy; Büdinger měl za to, že není data, jež by bylo tak dobře dosvědčeno, jako rok 935 pro smrt Václavovu.4) Stojíme-li jako Palacký a jako všichni po něm k názoru, že datum slovanské legendy, že Kosmy a Damiána bylo v roce umu- čení sv. Václava v neděli, je rozhodující, můžeme voliti jen mezi J. Pekař: Nejstarší kronika česká. 1) Vita S. Ludmilae etc,, 83—88. — 2) Köpke, Jahrbücher Ottos des Gr. (1838), str. 7. Srv. i Köpke-Dümmler, K. Otto der Grosse (1876), str. 52. 3) O pokusu Hankově hájiti roku 929, srv. výše str. 94. Palacký jej odmítal ještě r. 1837 (Čas. Čes. Musea, O umučení sv. Václava etc., str. 485 sq.), při- jímaje také datum Hankovo 6437 a maje za to, že rovná se r. 929. Důvodem hlavním pro rok 936 bylo mu (kromě Widukinda), že podle Dobnera (Annales III, 656) slavila se památka umučení Václavova v Olomouci vždy ve středu (r. 936 bylo 28. září ve středu) a že rok 936 má Annalista Saxo, jenž psal v — 2. pol. 12. st. V »Dějinách« vrátil se k r. 935, klada důraz na to, že přednost sluší dáti zprávě Vostokovovy legendy, že 27. září bylo v neděli. — 4) L. C., 520, pozn.

Strana 119
Historie a důvody data r. 935. 119 léty 929 a 935. Pro rok 929 svědčí Kristián, domácí spisovatel z konce 10. stol., na rok ten může se jediné vztahovati datum Vostokovské legendy, datum to má veškerá česká tradice leto- pisná Kosmou počínaje — výjimky ze 14. st., udávající rok 928 souvisí s omylem legendy slovanské a (co je důležité) neposunují ostatek rok zabití Václavova blíže k panování Ottovu, nýbrž zpět do let vlády Jindřichovy. Pro rok 935 svědčí tedy nepřímo jediný Widukind (Dětmara Merseburského, jenž je tu úplně závislý na Widu- kindovi, můžeme pominouti). Slovný výklad jeho zprávy: Interea etc., je opuštěn již dokonale — přijímá-li se nyní obecně rok 935, znamená to zároveň, že »interea« Widukindovo vztahuje se zpět na události doby Jindřichovy. Jde nyní o to, můžeme-li to »interea« vztahovati zpět až k r. 929. Tvrdím, že ano — musíme se prostě tak zachovat, nechceme-li Widukindovi, v chronologii událostí mimo Sasy se sběhších beztoho nespolehlivému, dávati přednost před domácími prameny z 10. století. Stačí ukázati na to, že Widukind sám potvrzuje výslovně a omlouvá, že nevypravuje vždy událostí v chronologickém pořadu: Cum ergo causae causis et res rebus ita copulatae sint, ut sen- tentiarum ordine discerni adeo non debeant, nemo me temporum vicissitudine accuset, dum posteriora anterioribus preposuerim gesta. 1) Ale Widukind má i tam, kde mluví o událostech sou- časných, staly-li se jen poněkud dále od země a národa, které chce oslaviti, od Sas, data nesprávná.2) Zde platí, co pověděl o Widukindovi Hauck:3) »an die Stelle des universalen Gesichts- kreises der fränkischen Jahrbücher ist das beschränkte Gesichts- feld des Provincialen getreten. Widukind wusste nichts von dem, was jenseits des Rheins und des Thüringerwaldes geschah, weil er sich nicht dafür interessierte...« To vše postačí asi, aby správ- nost stanoviska mnou hájeného byla opřena dostatečně. Že Widukind neznal ani jména Václavova, je známo. Mimo zprávu, již jsme citovali, »Interea« etc., má Widukind ještě jednu zprávu z dějin českých doby Václavovy, dobře známou všem, kdož podrobněji obírali se staršími českými dějinami: »Post haec« (t. j. po pokoření Glomačů, jež se klade pravděpodobně na konec r. 928) Pragam adiit (Jindřich I.) cum omni exercitu, Boemiorum urbem, regemque eius in deditionem accepit; de quo quaedam mirabilia predicantur... Frater tamen erat Bolizlavi, qui quamdiu 1) Vydání Waitzovo (1882), str. 51. — 2) Srv. v citovaném vydání 3) Kirchen- Waitzově poznámky vydavatelovy na str. 31, 34, 53, 66, 80. — geschichte Deutschlands, 3, 313.

Strana 120
120 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. vixit, imperatori fidelis et utilis mansit. Igitur rex Boemias (též -os) tributorias (-os) faciens, reversus est in Saxoniam. 1) Zpráva ta výkladu úplně uspokojujícího nepřipouští. Na koho se vztahuje ono »qui«, jež stojí za slovem »Bolizlavi«? Podle kon- textu na Boleslava; potom bychom musili jí rozuměti tak, že Boleslav byl věren Jindřichovi, pokud tento žil. Ale to by bylo nejen potvrzením našeho stanoviska, že Boleslav nastoupil vládu několik let před smrtí Jindřichovou, ale mohlo by vésti i k vý- kladu, že tažení z r. 928—929 proti Praze bylo namířeno i proti Boleslavovi. Vztahujeme-li pak ono »qui« na Václava, musíme se tázati, proč Jindřich vytáhl proti Václavovi, když Václav, pokud žil, jemu byl věren? Musili bychom uchýliti se k výkladu, že po pokoření z 928—929 zůstával věren Sasům. Nyní však víme, že Václav byl zavražděn 28. září 929. Po- tom výkladu o věrnosti Václavově k Jindřichovi po pokoření z r. 928—929 sotva lze hájiti — Václav by byl živ necelý rok potom, co podrobil se Jindřichovi. Tak krátkou dobu nemohl Widukind po třiceti létech jistě míti na mysli. Zároveň hlásí se jiné pochybnosti. Z Kristiána víme, že sv. Václav byl přítelem Jindřichovým (amicus iungebatur assidue), to hlásí se ostatek z celé historie jeho. Proč by byl Jindřich vypravoval se vojensky proti němu? A jak by bylo možné, že by ani jediná legenda Václavská o tomto tažení Jindřichově se nezmínila? A na druhé straně: není-li pravděpodobno, že to bylo zavraždění Václava Boleslavem, jež v Sasích považovali za casus belli, za pokus od- straniti věrného přívržence bavorského vévody a krále Jindřicha, za pokus rebelie proti říši? Zde čekali bychom výpravu Jindřichovu do Čech, ne proti Václavovi, ale proti Boleslavovi, výpravu, jež měla mstít, co se stalo v Staré Boleslavi. Tak to vykládá Dalimil, jak známo a s ním souvisící legendy, tak mají annály Saleburské k r. 929: »Heinricus rex et Arnoldus dux (Bavorský) Boemos vincunt.«2) Bylo by to podobné tažení, jako r. 922, patrně po zavraždění sv. Ludmily, kdy také vévoda Arnulf Bavorský spěchal do Čech — a rozličná datování Jindřichova tažení do Čech svěd- čila by stejně pro konec r. 929 jako pro počátek. To jsou tedy domněnky; proti nim stojí citované místo Widu- kindovo. Neodvažuji se však dáti jim za pravdu proti výslovnému tvrzení saského kronikáře (ač i to umožňuje poněkud vydavatel Widukinda, maje za pravděpodobné, že věta »qui quamdiu vixit« etc., byla teprv později do textu kroniky připsána). Předkládám pouze domněnky a pochybnosti své k úvaze. 1) L. c., str. 29. — 2) MG. SS. IX., 771. Srv. i str. 565 ibidem.

Strana 121
MNICHA KRISTIÁNA ŽIVOT SV. VACLAVA A SV. LUDMILY. TEXT LATINSKÝ A PŘEKLAD ČESKÝ. (ČESKÝ PŘEKLAD NOVÉ UPRAVIL JOSEF TRUHLÁR.)

Strana 122

Strana 123
PŘEDMLUVA. Dnes víme o čtyrech rukopisech práce Kristiánovy, z nichž však jenom jediný, jak se zdá, obsahuje dílo celé. Dva rukopisy mají víc než dvě třetiny celé legendy, rozsah jednoho pak není znám s jistotou. Úplný jest rukopis kapitulní, zachovaný v pergamenovém ko- dexu (200 listů folio), psaném v létech 1320—1342 pro biskupa Pražského Jana IV. z Dražic. Kodex náleží od 2. pol. 16. st. kapitule pražské; od r. asi 1414 byl majetkem augustiniánského klášera roudnického; původně náležel patrně biskupům a arci- biskupům Pražským, chován jsa nejspíše v knihovně jejich na hradě roudnickém, poč. 15. st. patřil jenerálnímu vikáři arcibiskupa Zbyňka, Adamu z Nežetic, jenž jej odkázal klášteru roudnickému. Obsahuje 1. Kanapariův život sv. Vojtěcha, 2. Brunonův život sv. Vojtěcha, 3. veršovanou legendu sv. Vojtěcha, 4. legendu Kristiánovu (f. 24 b—36 b), 5. Gumpoldovu legendu václavskou, 6. krátkou legendu václavskou: Crescente per orbem universum etc,1) 7. kázání o přenesení sv. Václava,2) 8. legendu »Crescente fide«,3) 9. kroniku Kosmovu s pokračovateli (f. 48—148), 10. seznam biskupů pražských až do arcib. Arnošta (psaný pozdější rukou) a 11. kroniku Františka Pražského 4) Text legendy Kristiánovy (prolog nepočítaje) rozděluje písař patrně v tři části, z nichž prvá sahá od poč. kap. prvé až k apostrofě biskupa Vojtěcha v kap. 6; druhá odtud až k vypravování o Podivenovi, třetí odtud (od poč. kap. 9.) do konce. Signatura rkpu je nyní G 5. Ve vydání svém znamenáme jej zkratkou Kap. Rukopis někdy augustiniánského kláštera třeboňského, nyní universitní (sign. 12 B 2), pergamenový kodex ve velkém kvartu, 1) Srv. výše str. 54, pozn. 2. 2) Toto kázání vyskytuje se dosti často v našich rukopisech passionálů a breviářích. — 3) Srv. o tomto rukopise »Crescente fide« výše str. 46 a 55. — 4) Nejpodrobnější popis kodexu je od Dobrovského v Scriptores rerum bohem., I. (r. 1783), str. XV.—XXIII. Srv. i Emlera ve Fontes, II., str. XIII.

Strana 124
124 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. pěkně psaný, rukou jedinou (listů 172). Poznámka na posledním foliu, rukou, jak se zdá, touž psaná, praví: Liber monasterii sancti Egydii in Witignaw comparatus per nobiles dominos de Rosem- berk, primos ipsius monasterii fundatores.1) Obsahuje »Liber de apibus« (f. 2—135 b) s poznámkami marginálními arcibiskupa Arnošta,2) pak »quedam notabilia bona de gaudio et pulchritudine celestis patrie« (až f. 147 a; ještě s marginaliemi patrně Arnošto- vými), pak kázání o sv. Martě, život sv. Stanislava (f. 149 a—155 a), legendu Kristiánovu, končící se však již vypravováním o potrestání vrahů Václavových, slovy »manibus queritant propriis« (f. 155a— 167a) a život sv. Albana. Živé a srdečné vzpomínání na zemřelého arci- biskupa Arnošta († 1364) v obou popsaných rukopisech třeboň- ských zdá se ukazovati k tomu, že kodex náleží ještě do let šede- sátých, nanejvýše sedmdesátých 14. st. Prvý zakladatel kláštera třeboňského, Jošt z Rožmberka zemřel r. 1369, bratr jeho probošt Petr r. 1384, třetí bratr Oldřich, od r. 1369 vladař domu, r. 1390, nejmladší bratr Jan r. 1399. Klášter třeboňský založili bratří r. 1367. Kodex tento znamenáme ve své edici Kristiána značkou Un. Druhý rukopis universitní, jenž obsahuje stejnou část Kristiána jako kodex předešlý, má signaturu 8 A 28. Je to papírový foliant o 356 listech folia (velký kvart), obsahující životy svatých (Jakuba z Voraginy Legenda aurea) a psaný ku konci 14. nebo poč. 15. st. jednou rukou (konec vyjímaje). České legendy, jak to v passionálech našich, založených na předlohách původu zahraničného, bývá, jsou teprve ku konci kodexu. Tak počíná se tu na f. 322 (po dvou prázdných listech) život sv. Stanislava (až f. 326 b), pak legenda Kristiánova (až f. 336 a), pak život sv. Albana (až f. 340 a), sv. Prokopa (až f. 345 a), sv. Sigmunda (až f. 346 b), sv. Cyrilla a Methoda (až 347 a). Ostatek kodexu je psán jinou rukou a náleží jiným thematům (Liber generationis Jesu Christi, De morte quae- stio, De ramis palmarum, De cena dominica) a je kusý — list nebo dva listy ku konci chybí. Kodex tento znamenáme v edici Un. b. 1) Podobná poznámka, ale jinou rukou, je v jiném rkp. universitním z třeboňského kláštera, sign. 13 D 20, vnější úpravou svou našemu rukopisu zcela podobném. V něm je na f. 241—245 i život arcibiskupa Arnošta, pokud vím nevydaný. Polovinu rkpisu zaujímají homilie papeže Rehoře na proroka Ezechiela, ostatek legendy, z nichž je mnoho českých (sv. Vojtěch, sv. Václav — Oriente iam sole — Prokop, Vintíř. Zikmund). — 2) Nejsou to arcibiskupovy poznámky vlastnoruční, nýbrž opis jejich. Obšírná poznámka na f. 1 b, týmž písařem, jenž kodex psal, jak za to mám, psaná, praví, chválíc krátce zbožnost a vzdělání arcibiskupa Arnošta, že arcibiskup četl pilně knihu o včelách a in margine své zbožné dojmy z četby a modlitby pozname- nával. Knihu tu s originálními poznámkami arcibiskupovými dostali jsme (praví písař, patrně o augustiniánech třeboňských) směnou »de monasterio Saccensi» (spíše Sadská než Žatec), dali jsme ji opsati a i marginalie arcibiskupovy v této knize poznamenati. Marginalie ty vydal Balbín v Miscell., Dec. I., Pars IV., str. 89 sq.

Strana 125
Předmluva k edici. Popis rukopisů. 125 Čtvrtý, a jak ze všeho patrno, nejstarší rukopis Kristiánovy práce, bodecenský, znám je bohužel jen ze zpráv pokračovatele Bol- landova, Suyskena, vydavatele Kristiánovy legendy v Acta Sancto- rum (měsíc září, díl V., str. 341 a násl. a díl VII., str. 831). Suysken praví o něm: »Prolixius est aliud exemplar (legendy Kristiánovy) olim transmissum ad nos a Joanne Gamansio, Socie- tatis nostrae presbytero, ex Bodecensis coenobii ordinis regu- larium S. Augustini Passionali membraneo mensis Septembris Hujus compilator nonnulla de SS. Cyrillo et Methodio praemittit ac deinde Christanni opusculum, mutatis tamen nonnunquam phra- sibus, subtexit. Hinc nobis aliquando usui erit ad vitiosas periodos emendandas. Porro partem hujus Vitae Bollandus noster ad diem IX. Martii inter vitas SS. Cyrilli et Methodii postremo loco ex- cudit.« To je vše, co Suysken o důležitém rukopise tomto pověděl — kéž by byl pověděl více! Ze slov jeho by se zdálo, že passionál bodecenský pro měsíc září obsahuje celou práci Kristiánovu, ale vydavatelé Acta Sanctorum uvádějí z něho části nebo varianty jen z kapitoly 1—5, jež obsahují historii slovanských apoštolů a sv. Lud- mily — historie Cyrillova a Methodova je vydána celá, jak po- věděno, ke dni 9. března v druhém svazku březnovém z r. 1668, str. 24. 1) Suysken, vydávaje tu část Kristiána, jež věnována je sv. Václavu, zmínil se o variantu rukopisu Bodecenského jen na — obsahuje-li tedy jednom místě, náležejícím kapitole šesté 2) rukopis tento Kristiána celého, nevíme jistě; také o prologu jeho se Suysken nikde nezmiňuje. Kde passionál bodecenský dnes se nachází, je neznámo. Klášter Böddeken (nebo Böddeke) v diecési Paderbornské byl zrušen 1803, a rukopisy jeho dostaly se na rozličná místa. Část je majetkem svob. pána »von Brenken auf Erperenburg bei Brenken,« část v Paderbornu v rozličných sbírkách, něco málo v stát. archivu v Münsteru. V Münsteru a dvou sbírkách Pader- bornských rukopis hledaný není; není však vyloučena naděje, že je majetkem svob. pána Brenkena, jehož sbírky jsou ovšem těžko přístupny. 3) Co poměrů textů v rukopisech těchto se týče, je text Bode- censký patrně nejstarší; rkp. kapitolní pak představuje recensi nejmladší, ač je starší než oba rukopisy universitní. Stáří textu bodecenského ukazuje výmluvně tvar Zuentepulck, užívaný o Svato- plukovi, tvar Liutmila, tvar Primiz pro Přemysla, dále na mnohých 1) Srv. výše str. 23. — 2) Acta Sanctorum, Septemb., VII., str. 831. Suysken zde připomíná, že Ms. Bod. má čtení: crusinas a mancipia (»In Vita MS. ex codice Bodecensi, cujus auctor multa ex Christanno mutuatus est ...«) Srv. i pozn. a a c v Acta S., Martii, II, 24. — 3) Co tu pověděno, čerpáno je ze zprávy prof. dr. Philippiho, ředitele král. prus. archivu v Münsteru. Vzdávám p. prof. Philippimu srdečný dík za jeho informace.

Strana 126
126 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. místech jednodušší a přirozenější pořádek slov a konečně i roz- díly věcné, tak na př. okolnost, že text tento nemá v proroctví Methodově podezřelého slova: dominus dominorum tuorum effi- cieris (srv. str. 135 níže), že má srozumitelnější zprávu o úradě stran sporných, Bořivojovy a Strojmírovy, v hradě Pražském (srv. 137, pozn. u a v). Příklady tyto bylo by lze rozmnožiti; odka- zuji však na edici samotnou. Na jednom místě vynechává rkp. bodecenský část proroctví Václavova, na jiném skracuje vypravo- vování (srv. str. 141, pozn. bb a str. 150, pozn. y), ale z nevelkého počtu variantů, jež z něho Suysken uvádí pro 3.—5. kapitolu le- gendy, mohlo by se zdáti, že věcně se celkem s ostatními rukopisy shoduje. Text bodecenský (nevím, zda i kodex, v němž je zachován) musí pocházeti nejpozději z 12. st. Znamenáme jej zkratkou Bod. Rukopis kapitolní označil jsem jako recensi nejmladší z toho důvodu, že písař jeho modernisoval text nejen v pravopise zejména jmén místních a osobních, ale i věcně, změniv na př. několikrát slovo: Sclavus v Bohemus, podobně jak to činil u legendy Kanapa- riovy a asi i Brunonovy o sv. Vojtěchu.1) V poslední své části, kde vypravuje o zázracích václavských, je značně porušen — zde třeba několikráte konjektur k docílení srozumitelné věty. Rukopisy universitní pocházejí buď ze společného pramene, anebo je Un. b. opsán z Un. Rozdíly jsou pravidlem jen v pra- vopise vlastních jmen; ostatek však oba texty shodují se tak (oba jsou také v sousedství týchž legend ve svých kodexech), že v edici své měl jsem za zbytečné, varianty Un. b. s Un. shodné zvlášť označovati. Kde tedy je uveden jen variant z Un., znamená to, že tatáž forma je i v Un. b.; zvlášť uvedeny jsou jen rozdíly mezi Un. a Un. b. Rukopisy universitní jsou blízky rukopisu kapi- tolnímu, ale opisem z něho nejsou nikterak, podržujíce zejména ve jménech vlastních často ještě pravopis starý (Borivoi, Borivoy, Spitigneu, Wratizlau) a nemajíce změn učiněných písařem ruko- pisu kapitolního. Základem vydání svého učinil jsem rukopis kapitolní, jenž je- diný obsahuje legendu celou. Zvláštní ráz jeho musil býti zachován a proto nezbylo, než varianty rukopisu Bodecenského dáti do poznámky, ačkoli pokušení bylo veliké dáti jim čestné místo v textu náležité. Jen jména místní a osobní nahrazoval jsem v rkp. kapitolním pravidlem formami z rkp. universitního a jiných moderních změn jeho pomíjel, dávaje přednost rkp. universitnímu — tak pokusil jsem se restituovati asi text legendy v té způsobě, jak vypadal počátkem 14. st. Kromě rukopisů těchto zachovalo se z Kristiána několik zlomků. Nejdůležitější z nich je zlomek nalezený Wattenbachem 1) Srv. výše str. 81, pozn. 4. — 2) Srv. o něm výše str. 26.

Strana 127
Předmluva k edici. Rukopisné zlomky legendy Kristiánovy. 127 v Heiligenkreuzu, v perg. kodexu obsahujícím životy svatých a psaném asi v 1. 1181—1200 (v němž je i legenda »Crescente fide« z 10. st. pocházející). 1) Uvedl jsem ovšem jeho varianty — jsou důležity proto, že podobně jako rukopis bodecenský ukazují, že původní text Kristiánovy práce měl slovosled prostší a jedno- dušší, než jak jej známe dnes z našich rukopisů z 14. st. Jinak jsou rozdíly v jednotlivostech nedůležité; text rukopisu kapitol- ního je zlomku Wattenbachovu bližší než rukopisy universitní.2 Části Kristiánovy legendy dostaly se záhy do brevířů; zde nalézáme zejména Kristiánovo vypravování o sv. Cyrillu a Metho- dovi a vypravování o přenesení sv. Ludmily. Tyto a jiné zlomky Kristiána z nejstarších breviářů českých dosud vydány nejsou (leč snad v prvých tiscích jejích), a neznám jich také. 3) Za to ze starého breviáře Olomúckého, jejž Dobrovský klade do 14. st., 4) vydali již Bollandisté legendu o sv. Cyrillu a Methodovi, jež ob- sahuje v podstatě prvou kapitolu Kristiánova díla. 5) Varianty vy- dání jejich srovnal jsem ovšem, ač v pravopise a to, jak se zdá, i jmén vlastních, ji vydavatel modernisoval. Proto jsem za varianty tohoto druhu položil otazník. Letos otiskl dr. Ant. Kubíček v Sborníku Historického Kroužku (III., str. 18 sq.) v článku »Dva staré breviáře Olomucké« z breviářů těchto »čtení o některých slavnostech«, ale patrné chyby v textu těchto otisků, překvapující kusost některých a pak okolnost, že autor o kodexech samých nepověděl nejmenšího, nedovolují materiálu zde vydaného užiti. Připomínám jen, že lekce, s otiskem Bollandovým o sv. Cyrillu a Methodu celkem se kry- jící, vydává Kubíček z breviáře, jejž zve Opavským (proč, není vyloženo) a že lekce šestá končí se již slovy: eorum vertere in sermonem (srv. str. 133 naší edice, řádek 9. shora). Nejrozšířenějším u nás zlomkem Kristiána bylo však jeho vy- pravování o přenesení sv. Ludmily počínající se slovy »Recordatus avie sue« (druhá větší polovice kapitoly páté). Dobrovský, jenž je považoval za samostatnou legendu, kterou slovně do své kompilace Kristián prý pojal,6) vydal ji v »Ludmila und Drahomir«, str. 68—76 z rkp. univ. 10 B 7 (poč. 15. st.), náhodou však v některých datech patrně nespolehlivého.7) Dobrovský později poznal ještě dva ruko- pisy její, já sám v práci předchozí poznal ještě jeden — nyní však vím již celkem o deseti rukopisech jejích, z nichž 6 je v knihovně universitní, 4 pak v musejní bibliotéce. K prvým náležejí tři bre- viáře: 12 A 22 (znamenám jej: Brev. 1) z 14. st., 13 C 1a (Brev. 2) 1) Srv. Wattenbach, Beiträge zur Gesch. der christl. Kirche in Mähren und Böhmen, Vl. — 2) K tomu srv. výše str. 28, pozn. 1. — 3) Něco znal však patrně Dobner r. 1757. Srv. výše str. 83. — 4) Jedinou zmínku o stáří tohoto breviáře nalezl jsem v listě Dobrovského Durychovi ze 4. listop. 1788 u Patery, Korrespondence, I., str. 84. — 5) Srv. výše str. 23. — 6) Srv. výše str. 24 sq. — 7) Srv. výše str. 25.

Strana 128
J. Pekař: Nejstarší kronika česká. 128 z 14. st. (z kláštera sv. Jiří na hradě Pražském; část letní) a 13 C 1b (Brev. 3) z 14. st., pak velký kodex pergamenový s životy svatých, sign. 14 A 7 z konce 14. st. a rukopisy 10 B 7 (psán je r. 1406) a 10 B 12 (z 15. st.). Rukopisy musejní, jež mají Kristiánovu translaci sv. Ludmily, jsou: 16 D 11 (z poč. 15. st.), 14 C 2 (z 1. pol. 15. st.), 15 E 5 (z 1. pol. 15. st., nepochybně týž rukopis, o němž Dobrovský praví, 1) že byl psán v Roudnici) a 12 D 4 (poč. 15. st.). Z ruko- pisů těchto mají tři jen část vypravování: mus. 14 C 2 a brev. 2 (až k slovům: laude dignissimam iudicaverunt) a breviář 1 (až k slovům: petunt ecclesie ianuas). V rkp. univ. 10 D 12 je zase vypravování zkráceno skoro na polovic. O poměru těchto četných textů stačí pověděti tolik, že hlavnímu rkpu kapitolnímu nejbližší jest znění breviářů (zejména breviář 3 kryje se s ním takřka úplně). Poněkud jinou redakci představují univ. 14 A 7 a 10 B 7, jež se shodují cele, s tou výminkou, že rukopis prvý nemá některých omylů vzniklých v druhém nepozorností písaře. Těmto dvěma ruko- pisům blízky jsou pak rukopisy musejní 16 D 11, 15 E 5 a 12 D 4; musejní (necelý) rkp. 14 C 2 odpovídá za to textu breviářů a tím textu hlavních rukopisů Kristiánových, kapitolního a universitního. — Rukopisy musejní srovnal jsem jen v důležitějších datech nebo zprávách a totéž platí o zkráceném rkp. univ. 10 B 12.2) Pro poslední čtvrtinu Kristiána, kde se vypravuje přenesení těla jeho do Prahy, zázraky jeho a Podivenovy, máme pouze text rukopisu kapitolního, dosti porušený. Zlomky odjinud byly by nám tedy vítány, ale nemohu uvésti než dva. Prvý otiskuje Ant. Kubíček — je to šest zcela krátkých lekcí, jež z breviáře Opavského 3) obsahují slovně počátek vypravování Kristiánova o přenesení sv. Václava, od slov: (Postquam) requievit corpus beati Wenceslai martyris (in urbe Boleslavia) až: dabat corpus sanctum advehen- tibus. 4) Je to zase zlomek podivný, protože přináší počátek ně- čeho, co nenásleduje — ale nemám za vyloučené, že pokračování v breviáři vskutku následuje. Odmyslíme-li si některé chyby, nejspíš vydavatelovy, kryje se text breviáře s textem rkpisu kapitolního — z onoho však přijmouti musíme jméno potoka, u něhož se stal prvý zázrak, Rokytnycze, jméno, jež v rkp. kapit. je porušeno v Roczitzina. Ještě kratší je zlomek vypravování Kristiánova o knězi, jenž ohledával nehty mrtvého těla Václavova. Nachází se v rkp. univ. (kdysi třeboňském) 13 D 20,5) na fol. 334, po kázání o přenesení sv. Václava a před legendou sv. Kalixta papeže, počínaje slovy: 1) Srv. výše str. 37 pozn. 2. — 2) Jak z Kubíčkovy výše citované práce patrno, má část »Recordatus« etc. i breviář, jejž zve Kubíček Opavským. Po- divným způsobem končí se část jím otištěná (s některými chybami) slovy: »servicio obsecundatus est, inquit«. — 3) L. c., str. 18. — 4) Srv. níže str. 159. 5) Srv o něm výše pozn. 1 na str. 124. —

Strana 129
Předmluva k edici. Starší vydání práce Kristiánovy. 129 (In) hora (quoque translationis sancti Wenczeslay) ferunt inter etc. až k slovům: »loco suo invenitur«. Kryje se až na nedůležité maličkosti s textem rkp. kapitolního. To je vše, co je mi dnes o rukopisech Kristiánových a zlomcích jejich známo. Zmíniti se třeba ještě o dvou legendách, jež na Kristiánovi jsou více nebo méně založeny a někdy slovně k němu přiléhají. Jsou to Diffundente sole (pro prvé kapitoly Kristiánovy) a menší měrou Oriente iam sole. Odkazuji na to, co jsem o po- měru jejich ke Kristiánovi pověděl v práci vlastní;1) variantů jejich v místech s Kristiánem shodným jsem však v edici neuváděl. Vydání Kristiánovy legendy je dosud čtvero. Prvé je Balbínovo v Epitome rerum Bohemicarum (1677), I., str. 41—65, učiněné z rkp. universitního a doplněné z kapitolního; na základě tohoto učinil Balbín i některé opravy v textu rkpu univ., především v čísle roku smrti Václavovy. Vydání je dosti vadné.2) Na základě Balbína, srovnávaje však prvou část (od kap. 1 do kap. 5 a dvě místa z kap. 6) s rkp. bodecenským a konjekturami opravuje nesrozumitelná místa, vydal Kristiána podruhé Suysken v Acta Sanctorum měsíce září dílu pátém r. 1755 (str. 341 sq.; prolog s prvými pěti kapitolami, ob- sahujícími život sv. Ludmily) a dílu sedmém r. 1760 (str. 770 sq.; ostatek a znovu některé partie z kapitol předešlých, jednající o sv. Václavu). Třetí, poměrně nejdokonalejší vydání je P. Athanase a S. Josepho z r. 1767 v publikaci »Vita S. Ludmilae et S. Wence- slai ... authore Christiano monacho« etc. 3) P. Athanas věnoval ještě větší péči úpravě textu než Suysken (a několika jeho oprav a konjektur užili jsme i ve svém vydání), uvedl varianty z edicí Bol- landistů (brev. olomúcký a rkp. bodecenský), znal některý rukopis translace sv. Ludmily, znal i zlomek z rkp. 13 D 20 a srovnával text Kristiána s Diffundente sole a Oriente iam sole, ano i tu a tam s Gumpoldem.4) Neznal však z autopsie rkp. universitního; maje za to, že Balbínova edice je věrným otiskem tohoto rkpu, srovnával rkp. kapitolní s Balbínem, a to i tam, kde Balbín čerpal také z rkp. kapitolního. Datum smrti Václavovy vynechal, maje je za pozdější interpolaci. Vydání Emlerovo ve Fontes rerum bohe- micarum, I. (r. 1873), str. 199 sq. je v druhé své části zcela jistě a v prvé pravděpodobně pouhým otiskem vydání Athanasova, ale bez jeho hojných poznámek, přinášejíc nemnoho variantů z rkp. kapit. a univ. a několik z rukopisu 10 B 7. Athanasovo rozdělení Kristiánovy práce v kapitoly Emler poněkud změnil — v tom ná- sledovali jsme vydání Emlerova. 1) Srv. str. 34 sq. a str. 72 sq. — 2) Srv. více o tom výše str. 78. — 3) Srv. víc výše str. 84 sq. — 4) Z poznámky ii na str. 83 jeho edice zdá se, že znal ještě nějaký zlomek, mně neznámý.

Strana 130
130 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. K vydání svému připojil jsem po straně čísla stránek vydán Emlerova ve Fontes, na něž je odkazováno v práci předchoz (texty citované jsou však, jak pověděno, redigovány podle vydání našeho, nikoliv Emlerova); s pomocí jejich najde čtenář vytčená místa snadno. Poznámek vysvětlujících zprávy a data vypravování Kristiánova není v našem vydání žádných; měl jsem za to, že prospěji v té příčině badateli více dobrým rejstříkem, jenž obsáhne všechen důležitý materiál Kristiánovy práce, a v závorkách odkáže na ta místa našeho výkladu předchozího, v nichž o věcech, o něž jde, je pojednáno. Ona část legendy Kristiánovy, jež je slovně vzata z Gumpolda, je vysázena písmem menším, borgisem; úmyslu, naznačiti podobným způsobem, co převzal Kristián z legendy Menkenovy a »Crescente fide« vzdal jsem se, především z toho důvodu, že by šlo velmi nesnadno znázorniti to typograficky. Nezbývá tedy než odkázati v této věci na výklady naše v studii samé, jež míru závislosti Kristiánovy na jmenovaných pramenech stanoví dopodrobna. Práce Kristiánova byla přeložena do češtiny již r. 1873 Jos. Truhlářem ve Fontes, I., kde položen byl český překlad do druhého sloupce vedle textu latinského. V práci naší překlad český ná- sleduje za textem latinským. Autorem jeho je opět p. kustos Jos. Truhlář, jenž starší překlad svůj nově upravil.

Strana 131
INCIPIT VITA ET PASSIO SANCTI WENCESLAI ET SANCTE LUDMILE AVIE EIUS." [Prolog.] Domino et ter beato sancte ecclesie dei Pragensis Fontes, secundo pontifici Adalberto humillimus et omnium monachorum I, 199. nec dicendus infimus frater, solob nomine Christianus, in Christo lesu prosperis successibus' ad vota pollere. Passionem beati Wenceslai simul cum aviad sua beate memorie Ludmila, qui velut nova sidera lumine virtutum suarum patriam suam Bohemiam cum omni simul gente irradiant, diversis compo- sicionibus et non pleniter disertame reperiens, dignum duxi, ut vestram sanctitatem, qui ex eodem tramite lineam propaginis tra- hitis, adirem, quo ex iussione vestra simul et licencia aliquo modo eam corrigerem, vel si qua deessent, hos, qui adhuc superstites essent, senes seu religiosos quosque, qui eorum gesta vel acie oculorum hausissent seu auditu aliorum narracione comperissent, percontarerf atque hics adderem. Quod eciam sollicitus fui agere non iactancie cuiusdam causa, quippe cum omnimodish imperitus sim' sermone et ab omni lepore verborum extraneus: quamvis si hec cuncta in promptu forent, moles tamen peccaminum ad merita tantorum propalanda devitaret. Sed quia inepcie nostre simul et pigricie maxime sunt, studia quoquek nostra, studiis scolasticorum comparata, studia esse desistunt, non desperans de venia ob enor- mitatem criminum, prout vires suffecerint, ex adiuvamine ipsorum sanctorum confidens, ut se res habeat, aggrediar exarare stilo. Sed in primis hoc dicendum, quod si taliumm tamque precipuorum sanctorum atque ydoneorum testium Christi gleba in partibus Lutheringorum seu Carlingorum ceterarumve christianarum" gen- cium contineretur, insignium' miraculorum virtutibus vernans, olim gesta hec aureis, ut ita dixerim, apicibus depinxissent, responso- riorum cantilenar cum antifonis, adiectis sermonum exortacio- Fontes, nibusq decorassent, cum plurimorum menibus cenobiorum, quamvis I, 200. a) Un. má pouze: Vita sancte Ludmille incipitur. Un. b. počíná hned prologem. b) Un. sanctus. c) Kap. successoribus. d) Un. avera, po straně opraveno: awia; Kap. ava a v »Incipit« ave e) Un. desertam. f) Un. per- cunctarer. g) Kap. hec. h) Un. omnibus modis. i) Kap. sum. k) Kap. a Un. b. que. 1) Un. sufficerent. m) Un. quomodo sic alium. n) Všechny rkp. mají christianorum; Kap. vel chr. o) Un. in signum. p) Rkpy mají cantilenam. q) Un exortacionibusque. 9.*

Strana 132
132 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. ipsi horum similium sanctorum martyrum, confessorum, virginum reliquorumque sanctorum exultent possidere venerabilia pignora. Ats nos horum carentes cunctorum, hos, ut ita fatear, post deum solos habentes, quasib indigne tractamus eorumque de die in diem indigni virtutem“ videntes, veluti increduli manemus, eis servire dissi- mulamus. Hactenus de nostra desidia dixisse sufficiat. Nunc vos deprecor, pontifex inclite et nepos carissime, ut qui me inmeritum hoc opus subire fecistis, precibus aput com- munem patronum iuvetis, ut qui vosd meritis suis ad pontificale decus conscendere statuit, dum vobis in futuro aput Christum do- minum coronam glorie prof reportato lucro de creditis ovibus acquisierit, nobis saltem veniam criminum impetrare dignetur. Vestra eciam illustri sapiencia, quod nostra [f. 25a] fatuitas insi- pienter ebullivit, obnixe petimus oblitterari' atque doctrina vestra decorari. Auctoritate eciam vestra hec eadem firmare dignemini, quo saltem per parrochiam vestram scribatur legaturque. Hiis itaque breviter prelibatis, ad gesta eadem propalanda accingamur, tam meritis beati martyris quam precibus vestris suffulti, auxiliante domino nostro et salvatore Jesu Christo. [Kapitola 1.] Moravia, regio Sclavorum,i antiquis temporibus fama memorante creditur et noscitur Christi fidem percepisse Augustini, magnifici doctoris, ut aiunt, temporibus. Bulgorik vel Bulgarii attamen longe ante eadem potiti fore referuntur gracia. Siquidem Quirillus' 1) quidam, nacione Grecus, tam latinis quam ipsis Grecorum apicibus instructus, postquam Bulgrim crediderant, ag- gressus est in nomine sancte trinitatis et individue unitatis eciam supradicte" genti, Moravie' degenti,p fidem domini nostri lesu Christi predicare. Et cooperante divina, gracia postquam illos Christo lu- cratus erat, eciam apices velr caracteres novas comperit et vetus novumque testamentum pluraque alia de greco seu latino sermone sclavonicam in linguam transtulit. Missas' preterea ceterasque cano- nicas horas in ecclesia publica voceu resonare statuit, quod et usque hodie in partibus Sclavorum a pluribus' agitur, maxime in* Bulgariis,' multeque ex hoc anime Christo domino acqui- runtur. Cumque quodam tempore memoratus Quirillus" Romam causa oracionisaa adisset, a summo pontifice velbb a reliquis sapientibus a) Un. ac. b) Un. quas. c) Un. virtutes. d) Un. nos. e) Kap. nobis. f) Un. nemají. g) Un. oblicterari. h) Un. effulti. i) Kap. Bohemorum. k) Un. Bulzga opraveno Bulgri. 1) Brev. ol. beatus Cyrillus. Quidam nemá. m) Brev. ol. Wul- gari. Un. dodává et. n) Brev. nemá. o) Un. Morave. p) Brev. nemá. q) Brev, fuerat. r) Un. et. s) Brev. nemá. t) Brev. ac missas. u) Brev. nemá publ v., ale dle Kubíčka má: publice. v) a pluribus nemá Brev. X) Kap. maximeque a. y) Brev. Wulgaris. z) Brev. Cyrillus (?). aa) Brev. devocionis. bb) Brev. et. 1) Zde počíná se zlomek Kristiána, obsažený v breviáři Olomůckém. Srv. výše str. 23 a předmluvu k vydání.

Strana 133
Prolog a kapitola prvá. 133 eta rectoribus ecclesie redarguitur, ut quid contra statuta canonum ausus fuerit missarum sollempnia instituere canere sclavonica lingua.b Illo humiliter satisfaciente illis nec omnino mitigare eos valente, arrepto psalterio versum psalmigraphic in mediumd reci- tavit, quo dicitur: Omnis spiritus laudet dominum. [Ps. 150. 6. Et ipse versui alludens, Si, inquit, omnis spiritus laudet dominum, cur me, patres electi, prohibetis missarum sollempnitateme modu- lareſ sclavonice seu alia queque de latino vel greco verbo eorum vertere in sermonem? Si enim quivissem ullo modos subvenire populo illi, ut ceteris nacionibus linguah latina vel greca, omni- modisi id non presumpsissem. Sed cernens populum dure cervicis fore et omnino ydiotas et ignaros viarum dei,k solum hoc inge- nium omnipotentel cordim inspirante comperi, per quod eciam multos illin acquisivi. Quapropter ignoscite michi, patres et demini, siquidem et° beatus? Paulus apostolus, doctor gencium, in epi- stolaq ad Corinthiosr inquits: Loqui linguis nolite prohibere [1 Cor. 14. 39.] At illi hect audientes et admirantes tanti viri fidem," auctoritate sua statuunt et firmant' suprascripto* sermone par- tibus in illis missarum sollempnia ceterasve) canonicorum horas" ymnizari.aa Ipse autem beatusb' Quirillusce inibi persistens monachalemquedd habitumee suscipiens, diem clausit extremum, relinquens supra memo- ratis in partibus fratrem suum nomine Metudium, virum strennuum omnique decoratum sanctitate. Qui etff postquam multos Christi dominigg manipulos in horreohh congregarat ab ipso principe, qui partibus in illis tunc dominabatur et imperabat universe terre ceu magnificus imperator, statuitur summus pontifex,ii habens sub se septem eiusdem sanctitatis pontifices.kk Sed quia ab ipso mundi exordio," vetiti postquam sumpsit amaritudinem prothoplastus mm pomi,"n seminarium discordie inter humilitatem et superbiam, inter dileccionem et odium et reliqua virtutum odoramenta viciorumque fetorem, humani generis inimicus usque ad [f. 255] presens fundere non desistit, ac°° dolens populum suis semperpp serviciis mancipatum Fontes, I, 201. a) Brev. nemá: sap. et. b) Brev. in lingua. c) Kap. psalmigrafi; Brev. psalmigraphi versum. d) Brev. in medio. e) Un. celebritatem; Brev. solennia celebrantem. f) Brev. modulari. g) Brev: Si quidem vel in eo quivissem. h) Brev. in lingua. i) Un. a. Brev. omnimodo. k) Brev. zkracuje celou větu: Sed omnino idiotas et ignaros viarum domini reperiens. I) Brev. dodává: deo. m) Brev. dodává: meo. n) Brev. deo. o) V Kap. chybí. p) Brev. nemá. q) Brev. dodává: sua. r) Un. Chorinthios. s) Un. iussit. t) Brev. nemá. u) Brev. sancti- tatem et. v) Brev. statuerunt et firmarunt. x) Un. supradicto; Brev. super- notato. y) Brev. ceterasque. z) Brev. horas canonicas. aa) Brev. hymnizare bb) Brev. nemá. cc) Brev. Cyrillus (?. dd. Un. monachicumque; Brev. monachi- cum. ee) Brev. dodává: ibi. ff) Brev. etiam. gg) Brev. jen: Christo. hh) Brev. nemá. ii) Brev: ut s. p. fieret. kk) Brev. septem pontifices eiusdem sanctitatis. 11) Brev. primordio. mm) Un. protoplastus. nn) Brev. postquam prot. sumpsit vetiti amar. pomi. 00) Brev. nemá. Pp) V Un. chybí.

Strana 134
134 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. Fontes, I, 202. sibi subtrahi veroque regi Christo domino acquiri, totusa nequi- ciarum armis indutus, novos satellites et gnarosb ad tantam per- fidiam bellandi adit, discordiarum venenata semina inter ipsos primarios rectoresque iactitat, superbie ac avaricied ignita tela parat in tantum,e ut Zwatopulc,f qui erat nepos principis vel regis religiosi, quiques institutor et rector tocius christianitatis seu reli- gionis benignus extiterat, ipsum avunculum suum insidiis appetitum regno pelleret visu privareti vitamque eiusk veneno conaretur auferre. Sed hausto illel pestifero potu, protegente se divina gracia, patitur. nil adversim Dehinc Zwatopulc" tyrannide suscepta, fastu arrogancie inflam- matus, cum sibi militantibus sodalibus pontificis Metudii predica- cionem mellifluam quasi' respuit, monitaque sacratissima non ple- niter recepit, verum membra sua, scilicetq plebem populumque suum,I partim Christo, partim dyabolo servire exhibuit. Quapropter a pontifice beate memorie supra notatos pagus eius et rust cum ha- bitantibus incolis anathemate percussa cum sulcis suis et fructibus diversis cladibus attrita usque in hodiernum" diem deflent.'1) Data2) est enim? in direpcionem et captivitatem et predam et derisum et desolacionem et in sibilum universe carni gradienti per eam, quoniam non est societas luci ad tenebras nec convencio Christi cum Belial. Quorum exempla nos quosque videntur respicere, qui eisdem passibus conamur incedere, quoniam qui domum vicini sui conspicit concremari, suspectus esse debet de sua. [Kap. 2.] At vero Sclavi Boemie ipso sub Arcturoz positi, cultibus idolatrie dediti velut equus infrenis sine lege, sine ullo principe vel rectore vel urbe uti bruta animalia sparsim vagantes, terram solam incolebant.aa Tandem pestilencie cladibus attriti quandam phitonissam, ut fama fertur,bb adeunt, postulantes spemcc consilii responsumque divinacionis. Quo accepto civitatem statuunt, a) Un. a Brev. totis. b) Všechny ruk.: ignaros. c) Kap. doctoresque. d) Brev. et avaricie et superbie. e) Brev. et hoc intantum. f) Un. Swatopluc (c v ra- suře opr. asi z e). Kap. všude Swatopule. Brev. Svatopluk (?) g) Brev. qui. h) Brev. pellere i) Brev. privare. k) Brev. ei. 1) Brev. illo. m) Brev. ad- versum. n) Un. Swatopluc (jako výše), Brev. a Un. b. Swatopluk. o) Brev. quasi mellifluam. p) Brev. suscepit. q) Brev. videlicet. r) V Un není. s) Brev. super memorato. t) Un. jen humus (opraveno z pugnus), Kap. jen humus u) Chybí v Un. v) Kap. a Un. deflet. X) Bod. est enim nemá. y) Kap. homines Bohemi. Bod. infelices illi, qui nunc Slaui Boiemi z) Un. Arturo. aa) Bod. má místo t. s. i.: fructibus terrae suae sive aliis rebus suis destituti sunt. Slovosled je zde vůbec změněn. Věta začíná: Pestilentiae cladibus afflicti infelices illi... sub Arcturo positi, postquam diu sine lege.. vagantes. destituti sunt, pythonissam quandam adeunt. bb) Ut fama fertur chybi v Bod. cc) Bod ab ea spiritum. 1) Zde se končí zlomek Kristiána v breviáři Olomúckém, vydaný od Bollandistů. — 2) Zde se počínají odkazy Bollandistů na rkp. Bodecenský.

Strana 135
Kapitola druhá. 135 nomenquea inponunt Pragam. Post hincb invento quodam sagacis- simo atquec prudentissimo viro, cui tantumd agriculture officium erat, responsione phitonisse principem seue gubernatorem sibi" statuunt, vocitatum cognomines Premizl,h iuncta ei in matrimonio supramemorata phitonissai virgine. Sicquek a clade et multiplici peste tandem' eruti, dehinc a supra memorato principe ex sobole eius rectores seu duces preposuere sibi, servientes demoniorum simulacris et prophanis sacrificiorum ritibus bachantes, donec ad extremum dominatus eiusdem regni pervenit ad unum ex eisdem principibus ortum,m vocitatum Boriwoi." Hic' cum excellentissime former et egregie iuventutis flore nitesceret, quodam tempore negocii sui populique sibi commissi causa ducem suumq vel regem Zwatopulcr Moravies adiit, a quo benigne suscipitur et“ ad convivium pariter cum reliquis adsciscitur. Verum sessionis ei locus inter christicolas minime conceditur, sed ritu paganorum ante mensam pavimento iubetur insidere." Cuius' presul Metudius iniurie condolens, fertur dixisse ad eum: Ve, in- quit, quod tu talis tantusque haut erubescis a principalibus repelli sedibus, cum et ipse in fascibus ducatum obtineas, sed magis cupias ob' nefandam ydolorum culturam cum subulcis umotenus incubare. At ille: Quid, inquit, ob huiuscemodiaa rem pericli pacior vel quid boni michi confert christianitatiscc ritus? Si, inquit presul in eis Metu [f. 26a] dius, abrenunciaveris ydolis et inhabitantibusdd demonibus, dominus dominorum tuorumee efficieris, cunctique hostes tui subicientur dicioni tue et progenies tua cottidieff augmenta- bitur velutsg fluvius maximus, in quo diversorum confluunt fluenta rivulorum. Et si, inquit Borivoy,hh res se ita habet, que mora est a) Bod. cui nomen. b) Bod. Postea. c) Bod. ac. d) Bod. notissimum e agr. off. e) V Bod. principem seu chybí. f) Bod. má místo sibi: agrorum suorum. g) Bod. cognominatum h) Tak Un. v textu; po straně má opravu Przyemysl; tak i Un. b; Kap. má Prziemyssl; Bod. Primiz. i) Kap. dodává: scilicet Libussie. k) Bod. přidává: demum. I) nemá Bod. m) Bod. vynechává vše slovy: dehinc a supra počínaje až k »ortum«; místo toho klade jen: ducem sibi vel principem praeposuerunt. n) Tak Bod.; Un. má Boeyvoi (patrně zkaženo z Boryvoi); po straně má opravu Borzywoy; Un b původně Brzywoy, oprav Borzywoy Kap. má Borziwoy. — Bod pokračuje: servientes ipsi, uti coeperant, daemoniorum simulacris etc. až artibus (sic) debacchantes, jak je ve větě v ostatních rkpech předchozí. o) Bod. začíná: Princeps igitur iste Boriwoi. p. Bod. nemá. q) Bod. sibi. r) Un. Swatopluc; Un. b. Swathopluk ; Bod. Zuentepulck. Bod. dodává: qui ab incepta pertinacia mitigatus, viam veritatis constanter apprehenderat (adiit), tunc temporis Morauwe una cum Methodio Pontifice commorantem ... s) Un. Moraue; Un. b Moravie; Bod. Morauwe. t) Bod. dodává: videlicet rege. u) Nemá Un. ani Bod. v) Kap. inse- dere. x) Bod. Tum. y) Un. ad. z) Un. a Bod. humotenus. aa) Bod. huiusmodi. bb) Bod. conferet. cc) Un. cristianitatis. dd) Bod. habitantibus. ee) Bod. nemá. ff) Nemá Bod. ani Un. gg) Bod. sicut. hh) Kap. Borziwoy; Univ. opravuje pů- vodní Borivoy v Borzivoy; Un. b pův. Brzywoy, opravuje Borzywoy; Bod. Boriwoi.

Strana 136
136 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. Fontes, I, 203. baptizandi? Nulla, inquit pontifex, tantum paratus esto ex integro corde credere in deum patrem omnipotentem eiusque unigenitum dominum nostrum Iesum Christum et in spiritum paraclitum, illu- minatorem omnium fidelium, non tantum mundialis causa sub- stancie, verum eciam capessende salutis tue animea acb aqui- renda perhenitatis gloriosa palma atque percipienda societate sanctorum ineffabili leticia.d Hiis et huiuscemodie exortacionibusf accensa mens iuvenis estuabat graciam baptismi percipere, et ut ne ullas mora fieret, cum suis omnibus,h qui eum comitabantur, terretenusi pedibus pontificis advoluti, obnixius postulavere. Quid plura? Mane facto ipsum ducem cum suism triginta, qui advene rant," cathezizans," peractis ieiuniorum ex more sollempniis, sacro- sancto baptismatis fonte innovavit,P pleniterque eum de fide Christi instruens, multis locupletatum donis ad propria redire concessit, tribuens ei venerabilis vite sacerdotem nomine Caych.q Quique reversi in sua,s in castello, cui vocabulum ineratt Gradic,u supra- dictum sacerdotem statuunt, fundantes ecclesiam in honorem beatix Clementis pape et martyris, multa detrimenta sathane inge- rentes, populum' Christo domino acquirentes. Que cernens perfidus chelindrus, propriis atriis superatus,aa antiqua bella repetit.bb Populum cunctum Bohemorumcc in furorem principis accendit, eo quod paternos mores relinqueret et novam atque inauditam sanctitatis legem christianorum arriperet. Surguntdd adversus eum uno animo eademque sentencia suisqueee eum a finibus" perturbaress conantur seu eciam vitamhh auferre moliuntur. Quo agnito princeps sese ab eis removit rursusque regem Zwatopulcii seukk pontificem Metudium Moraviell repetivit. A quibus clarissime et ut decebatmm suscipitur, aliquantulumquens aput eos degens, per- fecciusoo doctrinam Christi nanciscitur. At vero plebs prefatapp in a) Bod. (AS. Sept. V, 357) má tuto větu takto: verum capessendae (sc. causa) salutis animae tuae etc b) Univ. et. c) Un chybně perennitas, vl. pemptitas. d) Bod. má lépe: salutis animae tuae et acquirendae perennitatis gloriae, simul etiam percipiendae societatis sanctorum et ineffabilis laetitiae eorum e) Bod. huiusmodi. Un. a Bod. dodává mellifluis. f) Un. exoracionibus. g) Bod. nulla. h) Bod. místo s. o. má his. i) Bod. terratenus. k) Bod. advo- lutus. 1) Bod. postulabat m) Bod. místo c. s. má: et n) Bod. cum eo vene- rant. 0) Bod. catechizans; Un. catezizans. p) Bod. iniciavit q) Un. Caich. r) Bod. Qui. s) Bod. zde mění slovosled supra dictum sacerdotem statuunt in castello etc. t) Bod. místo vocab. inerat má: cui nomen. u) Un. Gradic, opraveno patrně z Gradie; Un. b Gradie; Bod. Gradicz. v) Bod. in honore. x) Bod. sancti (s ). y) Bod. přidává: vero multum. z) Bod. ille chelydrus; Un. chelidrus. aa) Un. propriis actibus sumptus; Bod. lépe: propriis armis sumptis. bb) Bod. reparat. cc) Bod. Boiemorum. dd) Bod. dodává: igitur. ee) Bod. et suis. ff) Un. affinibus. gg) Bod. proturbare. hh) Bod. dodává: ipsam. ii) Bod. Zuentepulek; Un. Swatopluc (c v rasuře opraveno asi z e; tak je tomu, jak již pověděno, u tohoto jména v tomto rkp. všude). Un. b. Swatopluk. kk) Bod. sive. Il) Bod. chybí. mm) Bod. přidává humanissime. nn) Bod. et aliquantulum. o0) Bod. perfecte; vloženo teprv za Christi. pp) Un. perfecta.

Strana 137
Kapitola druhá. 137 nequicia sua permanes, quendam ducem Ztroymir,a nomen cuius in latinum vertitur sermonem: rege pacem,“ qui aput Theuto- nicosd profugus exulabat, gente ex suae missis legatis, ad propria eum' reducunt sibique principem statuunt. Verum quoniams veritas minime fallitur,h que ait in ewangelio: Omnis plantacio, quam non plantavit pater meus celestis, eradicabitur [Matth. 15., 13.], ipsa cooperante dissipatum est consilium prauorum velociter Nam isdem eorum electus dux, licet ex eisdemi genitus foret, diuturna tamen exulacio eum proprii privaverat labii eloquio. Quapropter a suis electoribus reicitur, se ipsos primum accusantibus, videlicet quod talem sibi elegissent, cuius neque vocem neque sermonem nossentk haurire,l quorumque clamores aures eius," ignaras lingve sue, penetrare non valerent. Et quoniam dei providencia disponente supramemoratus princeps Boriwoi' plurimos amicorum inibi se- cedensp reliquerat, agitur eorum consilio, ut animus furentiumq plebium erga benignum rectorem mitigaretur atque adversus inva- sorem perfidum toto annisu instigaretur adr necem. Verum quo- niam pars quam maxima perfidorum tyranno favebat,s ineunt con- silium partibus ex utrisque, quo civitatem metropolim, Pragam scilicet," egredientes, in campo, quid sibi gerendum foret, perquire- rent. Sed perfida pars' perfidorum perperex agens, arma secum loricasque occulte in eundem [f. 26b] campum deferens,) piorum adversus partem signum occultum necis inter se condixit, scilicet ut si ibi,z qui ex parte principis Borivoyaa erant, eis assentire nollent, quilibet eorum excelsa voce occultum in mediob' proclamaretce signum, inquiens: Variemus, variemus nos, sicque iamdd loricis et galeis,ee quas absconditef tulerant, induti, universos sibi contradictoresgg frameis necarent. Quod consilium eorum pessimum minime partem Borivoyhh latuit, itaque et ipsi loricis sub tunicis induti procedunt in campum pro definiendo statu'i principis.kk Cumque parti Stroymir Fontes, I, 204. a) Un. Stroimir; po straně Stroymir; Un. b. Stroymyr. Bod. Zreimir. b) Bod. cuius nomen. c) Bod. iudica pacem. d) Bod. Teutones. e) Bod. de sua gente. f) Bod. nemá. g Bod. quia. h) Un. fallit. i) Bod. ipsis genitus esset. k) Bod. possent. 1) Un. noscent aurire. m) Bod. et quorum. n) Bod. nemá. o) Un. Borivoi; opravou vsunuto z; Un. b. Brzywoy, oprav. Borzywoy; Kap. Borziwoy. p) Kap. sedens. q) Kap. furentum. r) Bod. in. s) Bod. favebant. t) Bod. vynechává: partibus ex utrisque. u) Bod. sc. nemá; za to má: adeant et ibi simul egredientes in campum. v) Bod dodává: iuxta beneplacitum utrius- que partis diligenter exquirant. x) Bod. Perfidorum ergo pars perperam. y) Bod. detulit; potom pokračuje: ut si hi, qui ex parte principis Boriwoi erant, eis in omnibus assentire nollent (tedy vynechává: piorum až scilicet). z) Bod. hi. aa) Kap. Borziwoy; Bod. Boriwoi; Un. b. Brzywoy, oprav. Borzywoy. bb) Bod. in medium. cc) Un. proclamare. dd) Bod. nemá. ee) Bod. loricas et galeas. ff) Bod. occulte. gg) Bod. contradictores suos (nemá universos sibi). hh) Bod. Boriwoi; kap. Borziwogii; Univ. b. Brzywoy, oprav. Borzywoy. ii) Un. statuto. kk) Bod. dodává: sui. 11) Bod. Zreimir; Un. Stroimir; po straně Stroymir; Un. b. Stroymyr.

Strana 138
138 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. non placuisset consultus partis Borivoy," unus eorum vocem in altum elevans, proclamat: Heia, nostri, variemus nos! Qua voce hausta et cognita, pars Borivoy,d que ete loricata' sub tunicis ad- venerat: Bene inquit, bene dixisti, ecce, nunc diversis coloribus apparebis variatus. Sicques ferro obtruncato,h cunctosi eius socios fugam inire coegerunt eorumquek falsum principem patrial pepu- lerunt.m Moravien dehinc properantes, pristinum ducem° reducentes, loco proprio restituunt. Quoniam vero isdem princeps Moraviep degens, omnipotenti deo votum voverat, videlicet quodq si eum dominus ad propria cum honore reduceret, basilicam in honore beate dei genitricis et perpetue virginis Marie edificaret, reversus sine mora votum suum implere studuit in ipsar civitate Pragensi. Hics primus fundator locorum sanctorum congregatorquet cleri- corum et tantille, queu tunc fuit, religionis institutor extat." [Kap. 3.] Habuit eciam uxorem nomine Ludmilam," filiam Slavi- borisz comitis exaa provincia Sclavorum,bb que Psovcc antiquitus nun- cupabatur, nunc a modernis ex civitate noviter constructa Mielnikdd vocitatur. Que sicut par eiee fuerat in errore gentilitatis, immolando simulacris, ita et in religione christiana imitando, immo precellendo virtutes sui viri,ff facta est vere Christi famula.ff Suscepit autemes ex ea sepe memoratus princeps tres filios totidemque filias, ethh ut ei beatus Metudius prophetico ore predixerat, cottidianisii incre- mentis cum omni gente sua regnoque augmentabatur.kk 1) Peractoque temporis suil cursu, plenusmm dierum bonitateque, diem clausit ulti- mum, tricesimum quintum vite sue complens annum. Suscepitque pro eo regnum eius primogenitus filius ipsius Zpitigneu, cunctis virtutibus bonitatis famaque sanctitatis ad modum fulgens. Imitator siquidem patrispp factus, fundator extitit ecclesiarum dei, congregator a) Bod. Boriwoi; Kap. Borziwogii; Un. b. Brzywoy, oprav. Borzywoy. b) Un. Eya; Bod. Heya. c) Bod. nemá hausta et. d) Bod. Boriwoi, Kap. Bo- rziwogii; Un. b. Brzywoy. e) Kap. nemá. f) Bod. dodává erat; nemá: ad- venerat. g) Un. sic. h) Un. obtunicato. Bod. dodává: illo. i) Bod. armatos. k) Bod. et falsum principem eorum. 1) Un ex patria. m) Bod. expulerunt. n) Bod. Morawe, o) Bod. pristinum principem Boriwoi illinc reducunt et loco etc. p) Bod. Morawe. q) Kap. a Un. quo. r) Bod. nemá. s) Bod. dodává: inquam princeps. t) Bod. nemá -que. u) Kap. a Un. qui. v) Bod. extitit con- stitutor. Un. exstat. x) Kap. dodává: et; Un b. iam. y) Bod. Liutmilam. Un. b. píše všude Ludmilla. z) Bod. Zlauboris. Un. pův. Slavoboris, Kap. Slaviborii; Un. b. Slavyboris. aa) Bod in. bb) Kap. má: Bohemie, cc) Un. Pson; Un. b. Psona; Bod. Speu. dd) Bod. Milnick; Un. Myelnik; Un. b. Myelnyk. ee) Kap. dodává: et; Bod. má: Haec nimirum Liutmila sicut prius in errore etc.... extiterat. ff) Bod. má: ita postmodum imitando virtutes mariti sui, ad religio- nem christianitatis conversa, facta est ferventissima famula Christi. gg) Bod. igitur. hh) Bod. nemá. ii) Bod. et cottidianis. kk) Bod. coagmentabatur. Il) Un. nemá. mm) Un. plenusque. nn) Un. triginta quinque. o0) Kap. Spitigneu Un. b. Spitigneus. pp) Un. factus patris. 1) Slovem tím končí se zlomek z bodecenského rkpu vydaný cele v AS. Z ostatku rkp. bodecenského otiskli Bollandisté jen důležitější varianty.

Strana 139
Kapitola třetí. 139 sacerdotum clericorumque, perfectusque in fide Christi, peractis vite sue annis XL, luce ex hac migravit, astra petens. Cuius post transitum frater eius Wratizlaua regni suscepisse dinosciturb guber- nacula, ducens uxorem nomine Dragomir, ex provincia Sclavorume paganorum, que Ztodore dicitur, Iezabeli illi assimilandam, que prophetasf malicia sua trucidavit, seu Eve, prothoplasti uxori, que Cain et Abelem enixa est. Siquidem Dragomir peperit ex ipso principe natos binos, unum vocitatum Wencezslau,g alterum vero Boleslau.h Sed hec locum suum prestolantur. Igitur religiosa matrona Ludmila viduaturi viro, orbatur iam filio uno maiore, in domo propria consistens, memorans pristine ignorancie errorisque, cottidie cum lacrimis preterita deflebat cri- mina. Et sicut antea exhibuerat membra sua servire immundicie et iniquitati ad iniquitatem, ita demum exhibebat eadem servire iusticie in sanctificacionem, dicens illud apostoli: Quem fructum habui tunc in illis, in quibus nunc erubesco? [Rom. 6., 21.]. Testantur heck inopie pauperum frequenter sublevate ab ea, quorum indigenciis ut mater obsequebatur, esurientes alens, sicientes refocillans,l pere- grinos et egenos vestimentis tegens. Testantur eciam clerici [f. 27a], quos devota mentem ceu natos proprios procurabat. Cunctis eciam hiis silentibus testantur case Christi, quas diversis ditavit opibus auri argentique," non ut quibusdam moris est, ex rapinis vel sub- stancia egentium, sed de sibi collata a deo substancia. Pia atque mansueta in cunctis, omnibusque benivolencie fructibus repleta, in elemosinis larga, in vigiliis pernox, in oracione devota, in caritate perfecta, in humilitate profusa, in obsequiis servorum dei succincta" tantum, ut quibus diurne lucis solacium minime adimplerer valeret, noctis in latibulo domesticorum per manus solacia allegare desu- daret, ewangelicum implens illud, quo iubetur agapenq agere igno- rante sinistra nostra, quidr faciat dextra. Verum cuncta virtutum eius insignia stilo si conemur depingere, lux diurna nobis ante deficiet quam pagina. Et quidem ianua domus eius nocte dieque omni transeunti patuit, ita ut cum beato lob proclamare valeret Ostiums meum viatori patuit [Job. 31., 32.], oculus fui ceco et pes claudo [Job. 29. 15] — mater orphanorum, viduarum consolatrix, vinctorum seu carceratorum indefessa visitatrix et in cunctis operibus perfecta bonis. Igitur, utit prelibavimus, cum prefatus dux Wratizlaus" in regno fratris sui defuncti succederet, firmato regno basilicam in Fontes, I, 205. a) Kap. Wrathislau. Un. b. Wratyslaus. b) Un. dignoscitur. c) Kap hominum. e) Un. Zcodor. f) Kap. prophetas que. g) Kap. Wenceslau. h) Un. Boleslaum. i) Un. viduata (opraveno asi z tur). Un. b. vidua. k) Un. hoc. 1) Kap. refocilans. m) Un. nemá. n) Un. auri et argenti. o) Kap. succinta. p) Bod. impendere. q) Un. agapem. r) Un. quod. s) Un. hostium. t) Un. ut. u) Kap. Wrathislau; Un. b. Wratyslaus.

Strana 140
140 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. Fontes, I, 206. honorema beati Georgii martyris statuit, sed morte preventus, eius consecracionem diu desideratam minime perspexit. Filium vero suum etatis preeuntis Wenceslaum estuantis animi in lege divina litteris imbuendumb tradiderat in civitatem, que Budec“ vocabatur, ubi ab antecedente fratre suo Spitigneo in honore principis aposto- lorum beati Petri consecrata merat et inest ecclesia. Cumque sagax ingenio cuncta, que a pedagogo sibi tradita forent, spiritu sanctod inspirante, alte memorie contraderet,e genitore interim ex hac vita migrante annorum fermef XXXIII,g revocatur metro- politanam in urbem Pragam, sedemque in paternam ab omni plebe sublimatur. Sed quoniam puericie vel adolescencie necdum per- fecte florem mundaverat, inito cuncti satrape prudenti consilio, beate memorie Ludmile, Christi famule, ducem ipsum rudem cum fratre suo Bolezlaoh educandos commiserunt,i donec illis robur etatis favente deo accresceret.k Quo viso mater supradictorum puerorum, que, viduata viro, solio eiusdem utebatur, dyabolo instigante totum venenosi pectoris animum in famulam dei Ludmilam accendit, malisque suspicionibus arctatur, estimans ob educacionem iuvenum, quos socrui sue cunctus commiserat populus educandos, se regno rebusque privari, illamque sibi dominatum nansciscituram universum, initoque perversissimo cum viris Belial consilio, toto annisu eam extinguere molitur. Vene- rabilis autem et devota Christi famula Ludmila hoc agnito, humili- tatis atque paciencie arripiens arma contra arrogancie stimulum, per internuncios mandare studuit nurui, inquiens: Non aliqua regni tui porcio male blandientis cupiditatism animum invasit meum, neque tui dominacionem" cupio ullam habere. Recipe filios tuos. et ut animo libet, regna cum illis; michimet vero libertatem con- cede serviendi omnipotenti Christo, quocunque tibi locorum placet. Verum ut adsolet fieri semper, ut in quantum se humilitas pro deo incurvaverit, in tantum se arrogancie fastus, dyabolo impin- gente, erigat, mitissimam atque benignissimam precem sancte Lud- mile ductrix, nurus videlicet sua, non solum suscipere, verum in- super audire contempsit. Quod cernens [f. 275] Christi famula, me- a) Un. in honore. b) Un. inbuendum. c) Un. Budet. Un b. Budec; Kap. Budess. d) Un. se. e) Un. traderet. f) Un. fere. g) V Kap. je XIII., ale v ra- suře1); pozn. marginální starého původu dodává k tomu: duo sunt hic XX. ab imperito per errorem erasa; anni enim hi tangunt Wratislaum, non S. Wenceslaum. Un. má vypsáno: triginta tres s opravou po straně trium; Un. b. triginta trium. h) Kap. a Un. b. Boleslao. i) Un. comiserunt. k) Un. adcres- ceret. e) Rukpy: artatur. m) Bod. dodává: ardore. n) Un. donacionem. 1) Není vyloučeno, že písař kapit. rukopisu opravil 33 v 13, vykládaje číslo to na počet let Václavových v době úmrtí otce jeho. Číslo 13 by se vskutku k tomu, co jsme o chronologii těchto událostí skombinovali (srv. výše str. 32, pozn. 1), dosti hodilo. R. 921 by bylo Václavu 13 let, r. 926 18; zemřel by maje 21 let.

Strana 141
Kapitola třetí 141 morans illud apostolicum: Nolite resistere malo, sed date locum ire [Rom. 12, 19] et illud evangelicum: Si persecuti vos fuerint in civitate ista, fugite in aliam [Matth. 10. 23.], a civitate metro- politana se cum suis auferens, castellum quoddam,a cui vocabulum inest Tetin,b adiit, tanto magis' se virtutum gemmis ornans,d quanto certior erat, mox se persecutore persequente martyrii promereri victorie palmam, oracioni devotissime insistens, vigiliis et ieiuniis insudans, elemosinis largam cunctis manum prebens. Beatus vero Wenceslaus tenere licet adhuc etatis esset, cum matre degens, eciam spiritu prophecie in illis tunc diebus claruit, cunctaque, que ventura erant, Christo domino sibi revelante cognovit aperta visione. Noctis conticinio forte cuiusdam presbiteri Pauli,1) qui sepe memorate beate memorie Ludmile lateri devotus inherens, devotissime obsecundabatur, atrium, quod amenis et vastis edium muniebature ambitibus, sub sancti deoque pleni Wenceslai clarissimi obtuitu,' omni menium cultu desertum et humane possessioniss habitacione omnino comparuit alienum. Quod videlicet ipse,h pulsa sompniii carnalis gravitate, cordis speculacione pervigilisk excitatus, quibusdam, que visa sunt, prudenti sermone innotescens, subindeque quid verius futurum edita iam pronunciasset ostensio prophetanti ore edisserens, convocatos huiusmodi dictis alloquitur: Serom me accubantem," dulces amici vosque o familiares clientuli, noctis silencio gravis et alta sustulit visio, quomodop Pauli presbiteri porticum tota edificiorum sublimitate ac hominum cultu videbam penitus desolatam.q Quo viso mestus deicior ac internar pro- deis fidelibus sollicitudinis molestia consternor, sed tamen uti immensa" omnium cognitoris pietate in spem, qua credenti cuncta posse pro- missumu est, transferor, huius sompnii veritatem imminente iam casu pernoscendam, clare solucionis interpretamentor ad certam rei excussi- onem* explanare aggredior. Domorum namque visa destructio felicem aviey mee Ludmile, sancte ac venerabilis matrone, portendit obitum. Que videlicet, matris mee, tam genere quam operum eciam inquinacione gentilis, furiali cum aliquot ministris, ad scelus eque paratis, facta con- spiracione, non multum hinc processuro tempore, clanculumz irruentibus perversorum armis, pro christiani nominis ac fidei professione corporis crudelem subibitaa passionem. Porticusbb autem, ut visio testatur, populisce Fontes, I, 207. a) Un. dodávají: haut longe. b) Un. dodává adhuc. Un. b. opravuje po straně adhuc v »adiit«. Kap. má místo cui voc. inest T.: quod Thethin inest. c) Un. ut tanto, d) Bod. se exornans. e) Gum. munitur. f) Gum. clarissimo obtutu; Un. carissimo obtutu. g) Gum. passionis. h) Kap. ipsa. i) Un. a Gum. somnii. k) Un. pervigili. I) Un. quod. m) Gum. thoro. n) Un. occubante. o) Un. clericuli. p) Gum. quoniam. q) Un. desolatum. r) Gum. interne. s) Un. nemá. t) Un. a Gum. inmensa. u) Kap. permissum. v) Kap. a Un. interpreta- menta. X) Kap. a Un. excessionem. y) Kap. ave. z) Un. dandum. aa) Kap. subiit. bb) V Bod. chybí vše od Porticus až k constat fuisse impleta. cc) Kap. 1) Co zde a v dalším je otištěno borgisem, je vzato slovně z Gumpol- dova života sv. Václava.

Strana 142
142 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. deserta amplitudo, clero,a nostrob inlusoc tutamine, miserabilem prefingit e regno expulsionem tociusque substancie non debitam amissionem. Enim vero execrabilis memorie genitrix mea secte vitali, quam pro- toto posse confiteri, colere, cordetenus sequi et amare insto et posthac aliorsum inrevocabilis instabo, mordaciter invidens eosdem diversorum clericos ordinum, quia mecum sentire non negant, ope terrena privatos, regno severius eiectum irid molietur. Hac denique sagacis coniectura predivinacionis mens veri conscia minime frustratur, sed ut interpre- tacionis congrua sonuerunt indicia erga iam scripte peremcionem matrone clerique longo adiacencium ambitue regionumf in eius subieccionem, immo nitidissimamg largitatem se prompte concedentis, ferocem ex- pulsionem ordine incorrupto non longeh iam post cuncta constat fuisse impleta.k Fontes, I, 208. Kap. 4.] Siquidem ut prefati sumus, subtrahente se famula Christi Ludmila ab obtutibus perfidorum, in eodem castello, quo confugerat, ab inimicis insequitur. Ductrix etenim prefata quos- dam 1) proceres suos, filios iniquitatis, Tunnaml et Gom [f. 28a] mo- nem loquor,m valida cum manu ad perdendam" socrum suam Tetinis' direxit. Prescia vero Christi memoratap famulaq futuro- rum, antefatumr presbiterum suum' Paulum accersiens, monuit eum sacra missarum sollempnia modulari, confessionemque suam ante conspectumt scrutatoris cordium effundens benignissime, conscia iam de percipiendis beneficiis altissimi, armis se ipsam fideiu totam muniens, oracioni procumbens, deo preces effudit, quo eius spiritum, quem ipse creaverat, in pace dignaretur suscipere. Celebritate de- hinc missarum peracta, dominici se corporis et sanguinis partici- pacione muniens, psalmodiam indefessa mente concinere studuit. Vespere vero facto, supra notati tyrannir domum illius aggressi," valvas disrumpentes,' reliquos sociorumz forinsecus armatos frameis clipeisqueaa statuunt, ipsi capitanei homicide Tunnabb Gommoque,cc paucis secum assumptis, cubiculum,dd quo dei famula incumbebat, populi. Un. má Pauli, ale písař byl patrně v pochybnostech o správnosti slova, jak podtečkování a oprava marg. Pauli ukazuje. Un. b. má též Pauli. a) Kap a Un. cleri nostri. b) Un. nostri c) Kap. a Un. inclusi. d) Un. in. e) Kap. ambitum. f) Kap. a Un. religionum. Un. b. původně též religionum. g) Gum. mitissimam; Un. má nitidissimam opraveno z inditissam; inditissam má i Un. b. h) Všechny rkp: longo k) Gum. a Un. mají pořádek slov: cuncta iam fuisse constat (Gum. constat fuisse) impleta.1) Un. Cunnam ; Un. b. Tunnam. m) Un. a Wat. Gomonem; loquor Un. nemá. n) Un. perdendum. o) Kap. Thethinis. p) Wat. nemá. q) Wat. dodává Liudmila. r) Wat. nemá. s) Wat. dodává: nomine. t) Wat. má: oculos, ale až za slovem cordium. u) Wat. armis fidei se ipsam etc. v) Un. tiranni. x) Un. agressi. y) Un. dirumpentes; Un. b dirrumpentes. z) Wat. reliquentes socios. aa) Wat. clyppeisque. bb) Un. Cunna; Un. b Tunna. cc) Wat. Gommonque; Un. b. Gomoque. dd) Wat. cubiculi. 1) Slovem tím počíná se část Kristiána, zachovaná v rkp. Heiligenkreuz- ském a vydaná Wattenbachem.

Strana 143
Kapitola čtvrtá. 143 ostium disrumpentes,a ingrediuntur bachantes. Quibus beata Lud- milab humili sub voce: Quenam, inquit, vos repentina vesania agitat? Et non erubescitis neque mente pertractatis, quemadmodum egomet vos ceu filios proprios educavi, auro argentoque vestibus- qued insignibus ditavi? Verum si qua in vobis mea iniquitas inest, intimatee queso. At illi furientes,f saxis rigidiores, aures ad hecg obdurantes, non veriti sunt manus in eam propriash inicere, lecto- que extractam terretenus proiecerunt. Quibus illa: Paulisper, inquit, oracioni incumbere mei sinite. Quibus heck concedentibus, ex- pansis oravit ad dominum! manibus. Post hocm inquit: Mei inter- itus causa si adventastis, obsecro, ut mucrone auferatis" caput; exemplo martyrum° sanguinem fundendo testimonium Christo per- hibere gestiens, ac palmam martyrii cum ipsis sine fine percipere optans, quam eciamp non dubitamus eam promeruisse, quoniamq sacra scriptura testante: Iustus quacunque morte preocupatus fuerit, anima eius in refrigerio erit. (Sap. 4. 7.) Funesti ergo carnifices preces eius verbaque spernentes, fune gutturi eius in- misso, suffocacione vitam illi abstulerunt presentem, victurams in evum cum eo, quem semper dilexerat, Jesu Christo domino nostro." Suscepit autem martyrium' felix deoque devota famula Christi Ludmila* septima sabbati die et' XVII kalendas octobris prima vigilia noctis. Clerus vero eius cunctus universique vernaculi utriusque sexus pastore perempto in diversa sparsi diversis in latibulis latitantes, vitam presentem sibimet studuerunt servare;aa post hec,bb redeunti- busce crudelissimis carnificibus, ad funeris eius officium magno cum metudd et ulutatu convenientes, honestissimequeee cuncta, que ad sepulturam fore cernebantur, peragentes, terreff glebam eius sanctissimam commendavere.g Cruentissimi vero carnifices spoliis direptis, dominam ad propriamhh regressi, gaudium illi permaximum intulerunt innocentis de nece,ii estimantes se in eternum locupletari atque in evumkk victuros, quibus atrocia et inextinguibilia gehenne ignis supplicia parata mox inerant. Prefata autem perfidal domina 15. září (921). a) Un. hostium dirumpentes; Un. b. dirrumpentes. b) Wat. Liudmila. c) Wat. vos, inquit, repentina insania; Un. repentina vos. d) Un. vestibus. e) Wat. michi intimate. f) Wat. furentes. g) Wat. hoc. h) Wat. manus proprias in eam. i) Wat. me incumbere. k) Un. hoc; Wat. nemá. l) Un. nemá ad do- minum. m) Wat. haec. n) Wat. mucrone auferte; Un. aufferatis. 0) Kap. mar- tyrii. p) Wat. eam promeruisse non dubitamus. q) Un. nemá. r) Wat. in re- frigero erit anima eius. s) Wat. chybně victura. t) Wat. dilexit. u) Wat. a Un. nemají nostro. v) Un. martirium. X) Wat. vynechává: Christi Ludmila. y) Wat. nemá. z) Kap. rkp. má tu in margine poznámku, jak se zdá, sou- časnou: »anno etatis sue LXI°«. aa) Wat. conservavere (studuerunt vyne- chává); Un. conservare. bb) Un. hoc. cc) Wat recedentibus. dd) Wat. cum magno metu. ee) Un. nemá -que. ff) Kap. terra. gg) Wat. commendaverunt. hh) Wat. ad propriam dominam. ii) Wat. de nece innocentis. kk) Wat. in eternum. 1l) Wat. nemá.

Strana 144
144 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. Fontes, I, 209. perfidorum, usurpans suppellectilem socrusa sue cunctam, cum ante fatisb tyrannis“ regnare cepit, ditans eos propinquosque eorum ac familiam opibus eximiis auri argentique, veste quoqued preciosa inestimabili. Regnaveruntque in tota provincia Boemorume velut magnifici duces, sed non ex deo. Quibus oppiparef viventibus atque inestimabiliter gaudentibus letantibusque, ulcio iusta divine vindicte improvises subsequitur impios, qui tam grande tamque crudele piaculum [f. 285] non hor- ruerunt patrare, quo manus suas inhonestissimas in preclarissimam Christih famulam moverent absque causa. Namque patre suo, prin- cipe discordiarum dyabolo, exagitante, coevos coetaneosque suos ceperunt contemptuik habere omnes. Qua de re excrevit dissensio odiumque permaximum inter ipsos primarios supra notatos, Tun- nam' videlicet Gommonemquem dominamque ipsorum, ita ut omnis cogitatus sermoque domine de interitu ipsorum die noctu- que versaretur. Quod cernens memoratus tyrannus Tunna, irru- ente in se pavore horribili," cunctis cump sibimet affinitate iunctis ex eadem provincia fuga labens, omnibus exosus, vagus profugus- que huc illucque versatus est, nemoque ex stirpe illius progenitus in propria ulterius reditum habuit. Gommor autem cum fuge lati- bulum germano cum suos quereret, conprehensus atque capitali sentencia addictus" cum fratre, vitam presentem pariter et futuram amisit. At vero domina eorum, cernens eos fugientes, omnem venenosi pectoris furorem in posteros eorum diffundens, universos eorum a maiore usque ad minimum una die unaque sentencia perdidit. Hoc quoquex primum signum sancte Ludmiler claruit, dum' dei disponente providencia ex interfectoribus eius nullus superfuit. Alii propriis de habitaculisaa secedentes in diversaquebb fugientes, cunctisce exosi effecti,dd divina ulcione tacti, exalaverunt spiritum vite, parvuli eorum inpiissima morte defuncti, quamplures vero capite gladio plexi sunt. Sicee impletus est sermo dominicus, quem in ewangelio infit:f Omnes, qui acceperintgs gladium, gladio peribunt hh [Matth. 26. 52.] Hiisdemii vero diebus ad tumulum beatissime et sepe me- moratekk venerabilis matrone et martyris Ludmile," divina coope- a) Kap. nurui. b) Wat. dictis. c) Un. tirannis. d) Wat. a Un. vesteque. e) Wat. Boemiorum ; Kap. Bohemorum. f) Un. oppipate; Un. b. opimate. g) Wat. a Un. inprovise. h) Wat. dei. i) Wat. nemá. k) Un. contemptu. 1) Un. Cunnam ; Un. b Tunnam. m) Wat. Gomonemque. n) Wat. Tunna tyrannus; Un. tirannus. o) Wat. terribili. p) Wat. cum cunctis. q) Wat. labens fuga; Kap. fugam habens. r) Wat. Gomon. s) Wat. cum suo germano. t) Wat. sinodali. u) Un. adictus. v) Wat a maiore eorum. X) Wat. Hocque. y) Wat. Liudmile. z) Kap. cum. aa) Wat. de propriis habitaculis; Un. nemají: de. bb) Wat. et in diversa. cc) Wat. cunctisque. dd) Wat. nemá. ee) Wat. Et. ff) Un. dixit. gg) Kap. acceperunt. hh) Un. mají: omnis, qui acceperit... peribit. ii) Wat. a Un. hisdem. kk) Wat. memorande. Il) Wat. matrone Liudmile ac martyris; Un. martiris

Strana 145
Kapitola čtvrtá. 145 rante gracia,a virtutum merita preclara patuerunt. Nam ex eiusdem monumento tanta flagranciab miri ac suavissimi odoris emanavit, que cunctorum aromatum florumque odoramenta evinceret.“ Quam plures eciam cereos lampadesque lumine flagrantesd divino intem- peste noctis silencio terque quaterque oculorum hauserunte acie; que cuncta dominam, interfectricem ipsiusf videlicet, minime la- tuere.g Quibus cognitis, timore nimio prostrata, agendum sibi quidh foret, ignorabat; tandem rursusi venenosum instaurans con- silium, apparitores suos Tetinisk misit, quo venerabile corpus tu- mulatum iacebat, in mandatis iubens, quod domum beate Lud- milem super tumulum ipsius statuerent" in modum basilice, aptans ei nomen in honore beati Michaelis' archangeli, quop si deinceps inibi claruisset signum aliquod, non meritis beate martyris, verum sanctorum, quorum pignora inibi detinerentur, deputaretur.1) Quo facto tantus cunctos ingredientes basilicam horror invasit, quod haut aliter nisi veneracione cum maxima inibi auderent ingredi preclaraque et insignia ex hinc in eodem patuere loco virtutum miracula. [Kap. 5.] Hiis ita gestis, annuente Christo olimr electus dux beatus Wenceslaus annos puericie transcendens, gratissime flore iuventutis nitescebat, cuncta, que a pedagogo apicum sibi tradita fuerant, alta memoria revolvens, animo estuanti opere implere cupiebat, quod aure perceperat. Quapropter genitrix ipsius perfida cum quibusdam sibi assencientibus filiis Belial, invidentes actibus illius studiisque sanctissimis, inito invicems consilio dixerunt: Heu, quid agimus, quove nosmet vertemus? Princeps siquidem noster, qui a nobis in regni fastigio sublimatus est, perversus a clericis [f. 29a] et ceu monachus factus, per abruptam et asvetam' viciorum nostrorum semitam nos gradi non sinit. Et si hoc nunc in pue- ricia vel adolescencia gerit, quid putas facturus est in iuventute vel senecta? Ab illo ergo die nimis inportuni ei esse ceperunt, minis" increpantes aliaque perplura inportune illi ingerentes scelera. Que cuncta vir deo carus armis fidei repellens et clipeo se paciencie' muniens, animo illeso* perferebat. Siquidem et clericos eius et quosdam religiosos, quorum doctrina ipse pascebatur, in- sidiis assiduis impii appetentes, trucidare moliti sunt minisque maximis terruerunt, quod' nemo illorum ad eum accessum quiret habere. Ipse vero cunctorum horum scius cum sibi fidelibus viris Fontes, I, 210. a) Un. clemencia. b) Kap. fragrancia; Wat. fraglancia. c) Un. vinceret. d) Wat. flagitantes. e) Wat hauserunt oculorum. f) Wat. eius. g) Wat. latuerunt. h) Wat. quid sibi agendum foret. i) Un. rursum. k) Kap. Thethinis. l) Wat. quo. m) Wat. Liudmile. n) Un. quod domum super tumulum beate Ludmile statu- erent. o) Wat. Michahelis. p) Kap. quod. q) Un. quo. r) Un. olym. s) Kap. in invicem. t) Un. adswetam. u) Kap. nimis. v) Un. paciente. x) Un. inleso. y) Rkpy: quía. ) Zde končí se zlomek Kristiánův z rkpu v Heiligenkreuzu. 10

Strana 146
Fontes, I, 211. 146 occulté posterulas agens, ruente sole in occasum clancule clerico quolibet accersito, cuncta, que sibi proficua erant, nocte addiscens, crepusculo illucescentea didascalum seu sibi clericum carum la- tenter abire sinebat. Codicellulumque suum occulens subque tegmineb gestans, ubicunque locum quietis reperiebat, eum cum diligencia lectitabat et cum gemitu interno de duricia cordis po- puli sui et cecitate vel incredulitate dolebat nimium. Tandem confortatus a deo et virtute se precingens, matre sua universisque primariis accitis, ut decuit, increpavit, quemadmodum sapiencie" liber testatur: Verba sapiencium quasi stimuli et velut clavi in altum defixi [Eccl. (nikoliv Sapienciae) 12, 11]. Sedd beatus Wen- ceslaus: Cur, inquit, filii sceleratorum et semen mendax virique iniqui, prohibuistis me discere legem domini nostri Jesu Christri et obtemperare mandatis illius? Quod si vos tedet Christo servire, cur saltem ceteros impeditis? Ego vero si hactenus vestra sub pro- videncia vel potestate degui, ammodoe tamen illud respuo, deo cunctipotenti sincero ex animo deservire cupio. Orta est postmodum pro eiusdem rei causa variisque rebus aliis dissidio pergrandis viros inter ipsos primarios, qui lateri ducis religiosi inherebant, et inter reliquos, qui partes nequissimas do- mine impie iuvabant Divisique sunt consiliarii in invicem et pri- mates terre discordiarumque inter eos spine pullulaverunt ad san- guinis usque effusionem. Verum pars iustorum, licet minima foret, prevaluit tamen adversus partem multimodam, ut semper, iniquo- rum. Nam semper memoratus dux Wenceslaus sollicitus dé nanci- scendaf pace, spiritu sibi sancto inspirante, corde consilium captavit, quo genitricem suam, que causa tocius nequicie inerat,g protur- bareth e patria, quatinus ea propulsa, cunctisque consentaneis eius viris impiis, invicem furor discordiarum sopiretur paxque ecclesie Christi accresceret, unum eundemque dominum cuncti possidentes veram Christi doctrinam perfectissime addiscerent, dispositisque cunctis, que ad pacem regni pertinere cernebantur, proturbatis et expulsis filiis discordie, composita quiete, matrem rursus cum ho- nore ad propria revocaret. Que cuncta, iuvante se opifice deo, opere complevit. Nam matrem regno cum dedecore maximo pe- pulit, dignam ei ulcionem omnipotente deo reddente ob effusionem sanguinis innocentisi beate Ludmile, quemk causa sine fuderat. Sed quoniam timore casto, qui permanet in seculum seculi, plenus erat, memor preceptorum divinorum, quibus patrem honorare de bemus et matrem, eam rursus tempore elapso reduxit, verum ho- nore dominacionis pristine caruit usque ad obitus sui diem. Sed J. Pekař: Nejstarší kronika česká. a) Un. illuscente. b) Un. tegimine c) Un. liber sapiencie. d) Kap. do- dává: inquit. e) Un. amodo. f) Kap. nanscicenda. g) Un. inherat. h) Kap. perturbaret. i) Kap. inno centem. k) Kap. quam. Un. původně též quam. l) Un. sine causa.

Strana 147
Kapitola pátá. 147 hec cuncta qualiter gesta sint,a ob sui enormitatem [f. 295] preter- euntes, cepta prosequamur. Post multa adversa et incommoda pertulit, eciam filiib sui necem ab gnator suo minore." Recordatus1) deindee avie sue beatus Wenceslaus, quante sanctitatis in presenti fuisset quanteque claritatis meritum aput cunctipotentemf obtineret, lacrimarum imbre infususs totus, inito consilio sacratissimo cum sacerdotibus et religiosis quibusdam, misit eos in prefatum castellum Tetin,h mandans eis, quo vel ossa seu pulverem consumpte carnis digna translacione ad se usque per- ducerent. Ipse vero spiritu sancto sibi' revelante, paucis familiaritate iunctisk sibimet innotescens, certus erat, divina cooperante cle- mencia, aliquid inibim legatos memoratos signorum haurire. Im- plentes autem iussa domini sui,n legati,° qui fuerant, basilicam in- gressi ac monumentum humo revoluto detegentes, tabulam se- pulchri, qua venerabilis gleba tegebatur, partim putredine con- sumptam reperientes, sublevare formidaverunt. Sip lignum, fatentes, putridum est, quanto magis ea, que intusq latent? Rursumque' sarcofagum claudi voluerunt diligencia cums summa. Quorum con- siliist unus ex eis, Paulus presbiter, obsistens, cuius et superius mencionem fecimus," qui semper illi, dumè in terris deguit, in amiciciis iunctus' semperque in omni servicio obsecundatus est, in- quit: Nequaquam, ut dicitis, fiet; sed iuxta principis iussa, si vel pulverem consumpte carnis invenero, tollam. Cui ceteri assensum prebentes, unanimiteraa tabulam sublevaverunt. Quam dum sustollunt, frangitur, ita ut memoratus Paulus cum humo super corpus iacentis caderet. Qui concite surgens humumque velocius ammo- vens,b cum sibi iunctis sodalibus invenerunt corpus sacrum ab omni corruptione seiunctum, preterquam quod supra memini, videlicet vultum eius pulverulentum, quod ei de fracturadd cooper- culiee dum amoveretur, insederat. Ingenti dehinc gaudio succensi, grates inmensas cunctipotenti exhibentes, glebam eius sanctissimam terra" sustolentes, linteaminibus preciosis, ut decebat, involventes, a) Un. sunt. b) Un. fili (druhé i je vyradováno). c) Un. gnato. d) Un. iuniore. Un. b. však minore. e) 10 B 7 nemá; breviáře všechny: igitur. f) Un. a 10 B 7 omnipotentem. g) 10 B 7 perfusus. h) Kap. Thetin. 14 A 7, 10 B 7, 16 D 11 Thetyn, breviáře Thetin, Thetyn, Tetyn. i) Tak jen 14 A 7 a 10 B 12; ostatní mají seu. k) Kap. a 10 B 7 nemají. 1) Brev. 3. nemá. m) 10 B 7 ibi. n) 10 B 7 nemá o) Brev. 1. a 3. allegati. p) 10 B 7 má si až před slovem putridum. q) Brev. 2. intrinsecus. r) 10 B 7 rursum. s) 10 B 7 nemá. t) 10 B 7 conscientiis(?). u) 10 B 7 a mus. rkp. 15 E 5, 12 D 4, 16 D 11 nemají věty: cuius až fecimus. v) Un. nemá. X) 10 B 7 nemá. y) 10 B 7 iunctis. z) Brev. 1. nemá aa) 14 A 7 nemá. bb) 10 B 7 removens. cc) 10 B 7 invenit. dd) Kap., Brev. 1, 2, 3 fracture. ee) Brev. 1, 3 coopericuli. ff) Un., 14 A 7, 10 B 7, Brev. 2 de terra; Brev 1 a 3. terram 1) Zde počíná se zlomek Kristiána, obsažený v rkp. un. 14 A 7, 10 B 7, 10 B 12; v třech breviářích: 12 A 22 (brev. 1), 13 C 1a (brev. 2), 13 C 1b (brev. 3) a v rkp. musejních 16 D 11, 14 C 2, 15 E 5, 12 D 4. 10*

Strana 148
148 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. 19. října (925). 21. října. Fontes, altari presentaverunt,à laudes gratesque inmensas divine clemencie I, 212. referentes. Riteque cunctis sollempniter peractis, feretro eam lo- cantes,' duorum terga equorum onerant, sicque eadem nocte metropolimd usque ad urbem, Pragam scilicet, constanter prope- rant.f Repertum ests autem corpus felicis et deo devote famule Ludmileh XIIII. kalendas novembris, hora XII., feria IIII.« Intule runt autem eam in Pragamm die feria VI., XII. kalendas eiusdem mensis," leticia cum ingenti, gratulantibus cunctis° Christumque laudantibus. 1) Vehitores siquidem ipsius, urbi priusquam eamp inferrent, ad principem baiulos boni nunciiq premiserunt. Quir venientes, sopori u eums membra collocasse cognoveverunt, eumquet suscitavere leti, taleque ei gaudium intulerunt, quod omnipotente deo favente corpus tante talisque matrone, avier videlicet sue, incorruptum repe- rissent.) Qui continuo surgens ecclesiamque cum magna' alacritate properans, Christo domino grates immensas persolvit. Soleaa terram irradiante iubarequebb tenebras propellente,cc accito clero turbaque fidelium, processione cum ingenti obvius ire properat. Occurrunt autem etdd illi fideles geruli, vehentes sepe memoratam glebam sancte Ludmile. Quam statim sacerdotes et levite alacriteree suis inponentes humeris, benedicentes deum cum psalmis ac lau- a) Kap. a Brev. 3 presentarunt. b) 10 B 7 inponentes. c) 10 B 7 ne- mají: duorum — sicque. d) 10 B 7 nemá. e) 10 B 7 a rkpisy mus. nemají ad a scilicet; Un., 14 A 7, mus. 14 C 2 a všechny breviáře mají: ad urbem Pragam scilicet. f) 10 B 7 a rkpisy mus. kromě 14 C 2 mají místo: constanter properant: pervenerunt. g) 10 B 7 nemá h) 10 B 7 dodává (také rkpisy mus. až na 14 C 2) beate. i) Un. quatuor decimo kalendis Novembris; Un. b. quarto- decimo kal. Novembris; všechny breviáře: quarta decima kalenda Novembris; 10 B 7, 10 B 12 a mus 12 D 4, 15 E 5 XIIII. kalendas Novembris; 14 A 7 decimo quarto Kal. nov.; mus 14 C 2 a 16 D 11 chybně IIII. Kal. Nov. k) 10 B 7 má: feria II. Rkp. musejní 15 E 5 (ze 14. st.), s 10 B 7 shodný, této chyby ještě nemá; má vypsáno: feria quarta. Tak i 16 D 11 a 14 C 2; 12 D 4 nemá ani to ani předchozí čísla. 1) Brev. 1 intulerant. m) Un. a 10 B 7, 12 D 4, 15 E 5, 16 D 11 jen Pragam. n) Kap. a 14 A 7 má: die feria VI, XVI) kalendas e. m. Un. má: die tercio, feria VI, XII (po rasuře; dřív asi bylo XVI) k. e m. Un b. též: die tercio feria VI, XVI kal. e. m. 10 B 7 a mus. 12 D 4 a 15 E 5 má: feria VI (nic více; hned za tím: leticia cum etc.). Brev. 1. a 3. má: die feria sexta, sextadecima kalendas e m.; Brev. 2 má: die feria sexta decima; mus. 16 D 11 jen feria quarta; mus. 14 C 2 die feria 6., 12 kal. e. m.; 10 B 12 má: feria VI., XVI. kal. e. m. o) 10 B7 a 14 A 7 cunctisque. p) Brev. 1. nemá. q) Breviáře: baiulos boni nuncii ad principem. r) Brev 1.—3. a 14 A 7 illi autem. s) Brev. 1.—2 cum. t) Brev. 3. cumque. u) 10 B 7 leti suscitantes. v) Kap., 14 A 7 a Brev. 3. ave. x) 10 B 7 nemá. y) 10 B 7 invenissent. z) Un., 14 A 7, 10 B 7 a breviáře: summa neb summa cum. aa) 10 B 7 Sole vero. bb) Un. iubare. cc) 10 B 7 nemá. dd) Tak jen 10 B 7; ostatní illi et. ee) Brev. 2. nemá alacriter. 1) XIV. Kal. Nov. je 19. října; XII. Kal. Nov. 21. října. Ve středu (feria IV.) bylo 19. října roku 925. Srv. i výše str. 32, pozn 1.

Strana 149
Kapitola pátá. 149 dibus, intulerunt urbi ecclesiamque ingressi, coram altari pavimentoa statuere strepitumque sonitu ingentem personavere.' Quod popularis tam fidelium quam infidelium curiositas perscrutans, quod factum erat, in unum congregati petunt ecclesie ianuas.“ 1) Consilio dehinc princepsd inito cum sacerdotibus, plebe coram cunctae corpus eius detexerunt,f ut omnes fidem adhiberent, incorruptam eam a Christo domino fuisse servatam.g Cuncti quodh intuentes, magnalia Christi indefessisi vocibus personavere,« nemoque obsistere veritatil quibat, sm quoniam cunctis patebat integritas corporis ac capillorum firmitas' vultusque nitescebat veluti in hac constituta vita," vestimentorum insuper pulchritudo' integritasque talis splendebat, ac si eodem texta forent die. Universi quodp perspicientes, preconiorumq vocibus r 2 persultantes, omni eam honore ac laude dignissimam iudicaverunt. Humo dehinc efossos compositaque fossa, in eadem basilica tumu- laret eandem conati sunt.u Sed ex eadem fossa repente aqua inundavit. Plurimi quod intuentes, mente captavere, eundem se- pulchri locum minime famule Christi placere. Replentesquex rursus" fossam, sarcofagum cum ipso pignore sacro statuere super eandem, divinum auxilium postulantes; sicqueaa ad propria feliciter prope- ravere. co bb Spacio dehinc temporis elapso modico, supra dictus princeps Ratisponamdd missis legatis, pontificem eiusdem civitatis, quiaee erant Boemie viriff ipsius temporis parrochianiss sui, consuluit, nomine hh quidnam sibi agendum foretii de supra notato corpore.kk Tutonem, a) Brev. 1.—3. altari coram; 10 B 7 in pavimento. b) 10 B 7 personare. 14 A 7 má: Christumque dominum cum son. ingenti pers. c) 10 B 7 ecclesie ianuas petierunt. d) Brev. 3. principes, 14 A 7 principis. e) 10 B 7 coram cuncta plebe. f) Brev. 2. duxerunt; 10 B 7 má místo c. e. d.: sanctum detegi mandavit. g) 10 B 7 má pouze: eam incorruptam servatam. h) 10 B 7 nemá quod; 14 A 7 má: -que id. i) Un vocibus indefessis. k) 10 B 7 extulerunt. l) 10 B 7 veritati obsistere. m) 10 B 7 firmitas capillorum. n) 10 B 7 vita constituta, 14 A 7 constituti. 0) 10 B 7 dodává znovu insuper. p) Brev 2. a 3. universique; 10 B 7 quod universi. q) Un. et preconiorum. r) Kap. iu- dicarunt. s) Un., 14 A 7 a 10 B 7 effossa, efossa. t) Kap. tumulavere. u) 10 B 7 nemá. v) 14 A 7 a 10 B 7 quod plurimi. x) Un. replentes. y) 14 A 7 a 10 B 7 rursum. z) Kap. a Un. a 14 A 7 prestolantes (Un. et prestolantes); 10 B 7 má pořádek slov: div. aux. postulantes. aa) Un. et sic. bb) Bod. Modico post haec temporis elapso spatio. cc) Bod. dodává: b. Wenceslaus; 10 B 7 a 16 D 11, 15 E 5, 12 D 4 mají místo s. d. p.: Wenczeslaus princeps beatus; 14 A 7 má Vnde principes beatus; Vnde chybou snad ze starého Vendeslaus. dd) Kap. Radasbone; in marg. opraveno Ratysponam; Un. měl pův. Ratispome, v rasuře opravil v Ratispone; po straně Ratisponam; Un. b. Ratispone. ee) 10 B 7. 14 A 7 a tři mus. rkpy přidávají zde, tunc temporis. ff) Kap. Bohemi viri; 10 B 7, 14 A 7 a tři mus. rkpy jen Bohemi; Bod.: quia Boemi tunc temporis episcopatus illius parochiae erant subditi, pontificem eiusdem civitatis, nomine Tutonem, consuluit. gg) Kap. parochiani. hh) 10 B 7, 14 A 7 a tři rkpy mus. nemají nom. Tut. ii) 10 B 7 a 14 A 7 esset. kk) 10 B 7 a 14 A 7 corpore de 1) Slovem »ianuas« končí vypravování o přenesení sv. Ludmily breviář 2) Slovem tím končí breviář 13 C 1 a mus. rkp. 14 C 2. 12 A 22. —

Strana 150
150 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. Fontes, Qui divine legis scripta perlustrans, secundum datam sibi a deo I, 213. sapienciamb in responsis hec dicta mandavit, scilicet ut corpus, inicium ab ipso exordio prothoplasti sumens, cui dictum est: Terra es et in terram ibis, pulvis es et in pulverem reverteris [Gen. 3., 19.], sepulture traderet,“ gloriam Christi donec cerneret. Ingentique zelo divino accensus princeps prefatum antistitem humili prece exoravit, usque ad se dignaretur quatinusd veniree ac corpus ipse sepulture daret basilicamque, adhuc quef benediccione pontificali carebat, dedicaret. Qui simulata infirmitate senectutis ire non prevalens,s coepiscopum suum cum aliquantulis clericorum chorish allegavit,i quok ecclesiam eandem dedicaret. Adveniensquem in primis templum domino consecravit. Post hinc sex elapsis dierum circulis supra fatum corpusculum tumulavit eodem in loco, quon aqua inundaverat. Mira atque ad Christi famuler declarandum meritum sufficiens res,p videlicet quod sacerdotibus, in non conse- crato" cupientibus eam tumulare loco,r aqua exorta est, adveniente vero coepiscopo sacrataques basilica, funditus hautt apparuit.“ Con- grue satis, ut que feliciè conversacionis sue vita fruebatur, feliciter et* cum benediccione maiori sepeliretur, que cum sanctis ad Christi aa locanda erat dextram." Rite hiis itaquez peractis, coepiscopusaa remu- bb neratus, ut dignum fuerat, a principe propria, petivit. ce Anniversario autem eius volvente die post translacionem ipsius glebe sacre, ad gloriam nominis sui et ad declarandum meritum predicto. Bod. má celou větu: quidnam sibi foret agendum de praedicto corpore martyris Christi. a) Bod. místo této věty jen: At ille b) Bod. scien- tiam, a dodává (skracuje následující vypravování až k slovům propria petivit): ut vir magnae discretionis et industriae, alta consideratione rem ipsam per- pendens, postquam audivit basilicam illam adhuc benedictione pontíficali carere (nam et hoc ipsum diligentissime ab his, qui transmissi fuerant, inquirere cu- ravit), coepiscopum suum cum aliquantis clericorum choris allegavit, quo eccle- siam istam dedicaret et postea corpus beate martyris in loco ipso, quo aqua inundare coeperat, tumularet. Quod ubi completum est eo ordine, quo di- xerat episcopus, nullum prorsus aquae vestigium apparuit in loco, quo tu- mulanda erant sacratissime martyris ossa. Consecratione itaque basilice rite peracta et beata martyre tumulata, episcopus ille remuneratus a principe, ut dignum fuerat, propria petivit. c) Tak jen 14 A 7. d) Un. a 10 B 7 quatenus. e) 10 B 7 a 14 A 7 má celou frási srozumitelněji: quatenus ad eum venire dignaretur. f) 14 A 7 a 10 B 7 que adhuc; 14 A 7 má: sepulture traderet, pak careret a nemá slovo pontificali. g) 10 B 7 valens. h) 10 B 7 choris clericorum; 14 A 7 aliquantulum cl. i) 14 A 7 a 10 B 7 destinavit a nemají následujíci věty. k) Un. qui. 1) 10 B 7 nemá věty: quo — dedicaret. m) 10 B 7 nemá -que. n) 14 A 7 a 10 B 7 in eodem loco, in quo. o) Kap. famula. p) 10 B 7 nemá. q) Tak jen 14 A 7; 10 B 7 non inconsecrato l., ostatní: inconsecrato. r) 10 B 7 má za sacerdotibus: non inconsecrato loco eam cupientibus tumu- lare. s) 10 B 7 consecrataque; Un. funditus consecrata. t) 10 B 7 non. u) Un. nemají. v) 14 A 7 a 10 B 7 felicis. X) Un. a 14 A 7 ut. y) 14 A. 7 a 10 B 7: que cum sanctis erat ad Christi dexteram collocanda. — V rkp bo- decenském chybí vše od slov Mira atque až crat dextram. Sr. výše pozn. b). z) 10 B 7 ita. aa) 14 A 7 a 10 B 7 episcopus. bb) 14 A 7 a 10 B 7 repetivit. cc) 10 B 7 eius.

Strana 151
Kapitola pátá. 151 famule sue, Christus dominus insigne dignatus est operari prodi- gium.a Nam ut moris est christiane religioni concregato clero me- moriam talium agere, cum post oraciones ad refeccionem cor- porum una pariter residerent, quidam parvulus infirmitate corporis gravatus curvatusque,d sursume ommino non prevalens aspicere, cum antef ostiums basilice, corpus ubi tante requiescit matrone,h vir- tutemi Christi meritumque ipsius sancte imploraret,k erectusl est virtutique propriem restitutus. Intuentes quod plurimi," omnipotenti Christo laudes canebant, suam quod per famulam dignatus sit° mag- nalia declarare sua,p cui est gloria in secula seculorum, Amen." [Kap. 6.] [f. 305] Igitur composito confirmatoque suo regno, opi- fice se iuvante Christo, beatus dux Wenceslaus, qualem se Christo exhibuerit qualeque vas eleccionis semet ipsumq prebuerit, mens, lingua, sermo, paginaque dicere deficit, simul moleque gravatus peccaminum pandere nequeo, miles Christi quanta domino militans detrimenta zabulo intulerit, quantosve manipulos Christi in horreo ipsius fidelis servus agregaverit.! Verum ut de multis pauca elo- quar: a puericia sua minime discedens a disciplina domini, verax fuit in sermone, iustus in iudicio, fidelis in comisso, modum hu- mane excedens pietatis. Cum enim quislibets reorum in concilio iudicum presenciaque ipsius adventus, a iudicibus capitali addictus sentencia fuisset, occasione suscepta qualibet semet subtrahens, occultabat, quat valebat, minarum Christi memorans in ewangelio, quod" minatur: Nolite iudicare, ne iudicemini, nec condempnare, ut non condempnemini. [Luc. 6. 37.] Carceres patibulaque anti- quitus constructa, que usque ad hec tempora inerant, destruens, orphanorum, viduarum, pauperum, gemencium sauciorumque inde- fessus existens consolator, esurientes sacians, sicientes refoci- lans," nudos tegens, infirmos visitans, mortuos sepeliens, hospites et peregrinos proximos ut proprios excipiens, presbiteros clericos- ve acy monachos ut dominum honorans, errantibus viam veritatis aperiens, humilitatem, pacienciam, mansuetudinem, caritatem, que supereminet cunctis, [Eph. 3. 19] observans, per vim fraudemque Fontes, I, 214. a) 14 A 7 a 10 B 7: insigne operari prodigium dignatus e t. b) 14 A 7 a 10 B 7: memoriam agere fidelium defunctorum, místo m. t. a.. c) Kap. ac. Un. a (opraveno z ad); Un. b. ad; 10 B 7 ac. d) Un. curvatus est. e) Kap. rursum. f) 10 B 7 autem ad; Un. a 14 A 7 autem. g) Un., 14 A 7 a 10 B 7 hostium. h) 14 A 7 a 10 B 7: ubi tante matrone corpus requiescit. i) 10 B 7 virtutemque. k) 14 A 7 má: sancte Ludmile impl., statimque. 1) 10 B 7 statim erectus. m) 14 A 7 a 10 B 7 sanitati per omnia (místo: virtutique proprie). n) 14 A 7 a 10 B 7 Quod plurimi intuentes. o) 10 B 7: quod sue famule dignatus sit. Taktéž 14 A 7, ale místo sit: est. p) 14 A 7 a 10 B 7 nemá. q) Un. nemá. r) Kap. aggregat. s) Un. quilibet. t) Un. ubi. u) Un. qui (opraveno z quod); Un. b. qui. v) Un. condempnate. x) Un. refocillans. y) Un. eiusque místo: -ve ac, Un. b. pův. eiusdemque, oprav. eiusque. 1) Zde končí se rkp. 10 B 7 a zde nebo slovy »magnalia declarare« končí se i ostatní celé rukopisy tohoto zlomku.

Strana 152
152 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. Fontes, I, 215. nulli aliquid subtrahens, exercitum suum non solum armis optimis, verum et indumento corpus adornabat. Hiis et huiuscemodi virtutibus ab ipso tirocinii tempore insig- nitus florebat, crucemque Christia membris applicans suis, memo- rabatur divinorum preceptorum, per que dicitur: Si quis vult post me venire, abneget semet ipsum, et tollat crucem suam et sequatur me. [Math. 17. 24.] Siquidem in quadragesimali vel hiemalib tem- pore per gelidum et arduum callem discalciatus gradiebatur de civitate in civitatem, ecclesias Christi pedestris illustrans, ita utd vestigia ipsius cruore sanguinis madencia cernerentur. Ciliciis ex- hince ob oblacionemf mundicie servandam utens asperiss nimis, que tempora usque ad hec reverenciam ob ipsius velut nova servantur, assidueque laneis ceu monachus indutus tunicis ad carnem, desuper vero optimis et regalibus amictus, splendebat coram deo hominibusque, pabulo modico refocilansh artus, pervigil assidue gracias soli inmensas non cessabat agere deo. At si quando illi, ut principi feras inter tantas cubanti, contigisset sero hesterno habundantem hausisse morem extra solitum potum, sompno se excuciens diluculo, citissimek properans ecclesiam, quemcunque sacerdotum seu clericorum inibi reperisset, optimo quocumque indumentorum tegebat, sese exuens illique contradens, pedibus ipsius advolvebatur, obnixe postulans, quo pro semet attencius Christum dominum exoraret, noxam quatinusm illi hesterna nocte patratam clementer indulgeret. In officiis vero divinis tam assiduus inerat, ut cottidie obla- cionem suam, manibus suis confectam, domino exhiberet. Nam in messis tempore, intempeste" noctis silencio, agrum petens proprium adibat cum sibi fidelissimo cliente, de quo postmodum precipuum et ad declarandum utriusque meritum insigne exarabitur prodigium, triticumque metens, humeris baiolans propriise domump inferebat, manualique terens mola, pistor ipse et dux farinam cribrabat, aquamque petens, inde nocturnaliter hauriens, fatebatur: In no- mine patris et filii et spiritus sancti. Quamr eciam domum defe- rens, predicta cum farinula miscens, oblatass conficiebat. Vineamque properans, botros carpens suisque illos manibus conterens urceo- que infundens, usum adt sancti conservabat sacrificii. Quia vero radicitus necdum avulsi fuerant paganorum supersticiosi ritus, dum plurimi ad immolandum demoniis nefanda properarent sacrificia cibisque ex ipsis potibusque simul inquinarentur, nunquam ipse a) Un. Cristi. b) Un. hyemali. c) Un. nemá. d) Un. ut et. e) Un. et hinc- f) Rkpsy: ablucionem. Následují konjektury P. Athanase, 1. c., 72. g) Un. asper- rimis. h) Un. refocillans. i) Un. hesterneque. k) Un. cicissime. I) Kap. tegeba- tur. m) Un. quatenus. n) Un. intempesta. o) Un. proprius. p) Un. domui. q) Un. itidem. r) Un. quare. s) Un. oblatam. t) Un. ad usum.

Strana 153
Kapitola šestá. 153 horum consenciens, contaminabatur,a verum in cunctis seb sub- traxit occasione facta qualibet. Carceres destruxit, patibula sup- pliciaque, que usque adhuce inerant ad excruciandosd homines, funditus sua pietate evulsit fanaque profanorum terre coequavit. Qua opinione christicole exhausta ad eum ceue apes alve- aria, haut secus sacerdotes, ievite plurimique famuli dei confluunt Bavariorumf Swevorums aliarumque provinciarum locis, reliquiis cum sanctorum bibliotecisqueh plurimis. Cunctos honore cum ingenti quos suscipiens animoque gratanti amplectens, obsecundabatur uti decebat, tribuens habunde auri vel argenti copiam, crusinas mancipiaque vel vestimenta hilariter largiens, cunctisque prout opus erat, serviens, universis didascalis hiis in doctrina mirantibus ipsius, ut cum psalmista proclamare cerneretur: Super omnes do- centes me intellexi, quia mandata tua meditacio mea est. [Ps. 118. 99.], mente in cuius sola preciosak claritas fulgebat margarite. Cui eciam dominus pietatis suel graciam quam plurimam conferre dignatus est, ut in plurimis quoque victor preliis existeret.m Pro- cerus vultu, castitatem amplectens, quamvis hec rara viris" uxoratis matrimonio, presentem inhians finire vitam, blandum semper cum mitibus habens colloquium, cum inmitibus vero et vagantibus cra- pulisque seu potibus deditis vel a doctrina seu tramite recto deviare cupientibus, zelo accensus divino, si haut illos aliter apprehendere va- luisset, saltim mense sue occasionis accersitos gracia, flagris verberabat ingentibus, semper contra antiquum hostem scutum sumens fidei, cum- que framea spiritus sancti, verbum" dei quod est, incessanter aëreas expunguans mundi huius potestates. Erat enim sine querela cultor Christi verus, multos apostolica secundum precepta arguens, obse- crans, increpans indefesse, cunctos ad cenam veri invitans patris familias, faucibusque exemptos a dyaboli,p gremio sancte collocans matris ecclesie, divinis assidue refocillabatq alimentis. Gracia deinde divina cordi eius inspirante, templum domino in honore beati Viti martyris' condere meditans, legatos allegat Ratisponensem ad pontificem, in cuius, ut prediximus,s tunc temporis diocesi con- stabat Bohemia, secundum statuta canonum utt licenciam illi pontifex tribueret edificandi basilicam, inquiens: Pateru meus templum domino in honore olim statuit beati Georgii, egomet vero licencia cum' vestra eodem gestio condere more beati in honore Christi martyris* Viti. Quibus venerandus auditis pontifex, a) Kap. contamminabatur. b) Un. que. c) Un. huc. d) Kap. zde ještě do- dává: tempora. e) Un. ad invicem; po straně: seu. f) Un. Bauuariorum. g) Un. Sueuorum. h) Un. bibliothecis. i) Un. crusina. k) Un. preciose. 1) Un. seu. m) Kap exhisteret, Un. exsisteret n) Kap. a Un. vis; Un. b. ius. o) Un. quod verbum (nemá pak quod za dei). p) Un. dyabuli. q) Kap. refocilabat. r) Un. martiris. s) Un. diximus. t) Kap. ut canonum. u) Un. Pater, inquiens. v) Un. tamen. x) Un. martiris.

Strana 154
154 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. Fontes, I, 216. graciarum cum accione Christum ad dominum extendendo manus profatur: Filio meo felicissimo Wenceslao hec, redeuntes, mandata referte: Ecclesia tua iam venustissime ante dominum constructa extat.a Auribus princeps captatis quibus, exhilaratur corde, funda- menta mox ecclesie iecit,b parietesque optime locavit. Nec hiis contentus [f. 315], verum limina beatorum apostolorum Petri et Pauli Rome adire voluit, quo papam illius temporis ex- peteret, quatinus eum monachicis indutum vestibus attonderet in clericum, proque dei amore principatum relinquens fratri suo, heu, nimium secularibus intentoe actibus, contraderet, ipseque pacifice degens, oviculas aliquantulas Christo domino aggregaret. Quod et opere implesset, nisi illum prenotatum basilice inpediret opus. Verum inimico humani generis ipsis ab exordiis inpun- gnante fidelium turmas, dum inevincibilems famulum Christi totus evincere nequit, arma ad antiqua vertitur, fidem christianam evertere nitens. Nam fratrem eius iuniorem, quem et in anterioribus Cayn' coequavimus et paulo post mencionem fecimus, relictis cui cunctis secularibus pompis universa disponebat tradere, consiliis malignorum preventum quam plurimis, qui sesei dolebant assvetak relinquere et illicita agere minime licere, in fratrem suum sanctissimum arma odii necisque exacuit. Cunctorum ipse quorum, spiritu sibi inspirante almo, prescius, velut cervus fluenta aquarum siciens, haut aliter martyriil exoptabat adipisci glorie palmam, verumtamen minime fratris sui de manu interitum perhennemm metuens eius, in Christo semper fiduciam habebat. [Kap. 7.] Agebantur vero hec temporibus Henrici, regis Saxo- niorum," qui primus inter ipsos, Christo sibi propicio, dyadema inposuit, cui felix isdem amicus iungebatur assidue. Ergo ut cepta insequamur: Boleslaus igitur domum propriam seu curtim habens in urbe, cognomine vocitatam suo, undique iam iaculis dyaboli sauciatus cupiditateque regnandi accensus, dum sollempnitas' bea- torum Cosme et Damiani martyrum, que biduc antep beati arch- angeli Michaelis colitur, instaret, inibi quoniam in honore eorumdem sanctorum consecrata habetur ecclesia, capiundeq occasionis cau- sam ratus: prefatum fratrem suum felicem dolose ceu ad convivium accersit, sed ut revera patuit, pocius ad immolandum. Que cuncta quamviss sibi notissima forent, tamen animo intrepido manens, a) Un. exstat. b) Un iecit ecclesie. c) Un. quatenus. d) Un. tonderet; Un. b conderet. e) Kap. intentum, Un. intectum. f) Un. congregaret. g) Un vincibilem; Un. b evincibilem. h) Un. eum (opraveno z eam); Un. b. opravuje po straně Caym. i) Un. se. k) Un asveta. I) Un. martirii. m) Un perennem. n) Un. Saxaniorum; Un. b. Saxoniorum. o) Un. solempnitas. p) Un. nemá q) Kap. cepit inde; Un. b opravuje po straně capiende. r) Un. ymmolandum. s) Un. špatně cunctam sibi not. f. quamvis, Kap. totéž, jenže má cuncta. Un. má po straně pozdější opravu: cum.

Strana 155
Kapitola sedmá. 155 cunctos sibi familiaritate amiciciaque iunctos exosculans, ultimum- que vale faciens, profectus est armis munitus fidei. Quo cum pervenisset, cuncta sibi dupliciter parata reperit, con- vivium scilicet ingenti cum apparatu, inimicorumquea validam arma- torum occultorum manum. Ecclesiam deinde petens, missarum sollempniisb rite peractis, deo sanctisque Cosme et Damiano, quorum festiva anniversariorum celebratur dies, semet commen- dans,d domum convivii letabundus ingreditur. Cumque iam resi- dencium corda malivolorum,e olim infecta felle homicidii, cibis Fontes, I, 217. potibusque incalescerent, absconditum paulisper aperire vulnus cepere.8 Mucrones siquidem gestantes sub amictibus post tergumque eosdemh occultantes, semper de ictibus meditantes, ter surrexere, terque identidem resedere, gubernatore deo patrek illud eos ve- tante, uti forsan crastinum sanctificare optante diem, a sollem- pniism vacantem. Sanctus igitur bachantes cernens ipsos, intrepidus persistens, mensam quantocius sustollere acceleravit. Secedentem- que paulisper loco a convivii amicorum ipsius unus agreditur, inquiens: Equum preparo en tibi occulte, quo ascenso quantocius ab hiis discedere, mi domine, tempta; imminet enim mors tibi. Cui nec ad punctum acquiescens, rursus" locum convivii petens, calice accepto, pocula° coram om [f. 32a] nibus portans,P alta pro- fatur voce: In nomine beati archangeli Michaelis bibamus hunc calicem, orantes et deprecantes, animas quoq nostras introducere dignetur nunc in pacem exultacionis perpetue. Cui cum quique fideles respondissent, amen, hausto potu universos deosculans," hospicium repetit et membra delicatissima quieti indulgens, ac deo teste, precibus et psalmodiis diu insistens, tandem fessus quievit. Advenit et tempus celebrandarums vigiliarum, quibus beatus vir, ut semper, devotus interfuit. Sane in tantum sancta anima christiane religionit et ecclesiastici propositi vigori favebat, ut quod" perfectissimorum monachorum dicimus esse insigne, totam veteris testamenti historiam in ipsis vigiliis coram se legere suo tempore suos compelleret. Sed et sacrosanctis diebus, pasche“ dico et penthecosten sabbatis, quando baptisma generale celebrari solet in sancta dei ecclesia, ut nichil ex hiis, que dei sunt, sibi deesset,) si parvuli scrutiniorum' tempore non inveniebantur mitte- bat ad forum, et pueros, quotquot venales manus vendentis attu- a) Un. invitorumque; Un. b. opravuje po straně inimicorum. b) Un. solempniis. c) Un. aniversariorum. d) Un. comendans. e) Un. malivorum; Un. b. malignorum. f) Un. olym. g) Un. ceppere. h) Un. eisdem; Un. b. isdem osculantes! i) Un. idemptidem k) Kap. patrare 1) Un. vetantem. m) Un. so- lempniis. n) Un. rursum. 0) Kap. precaria. p) Rkpy: potans. q) Un. quo animas. r) Un. exosculans. s) Kap. celebrandum. t) Kap religionis. u) Un. quot. v) Un. pasce. X) Un nil. y) €n. deessent. z) Un. servitinorum.

Strana 156
156 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. Fontes, I, 218. lerat, pro solius dei amore sibi emebat, et ita deitatis operia ope- ram, beatus spiritus, dans, nunquam quidquamb consuetudini divine deesse sufferabat. Legis hec, pontifex alme, et que vix ipsos summi in ecclesia gracia dei viros vix implere potuisse noveras, layci ordinis virum, eundem ducem et prepositum unius gentis, que et gencium ferox ipsa natura habetur, adimplesse tenacissimec miraris. Oro, pro inge- nito tibi sapiencie fonte, patrum felicissime, mecum et scripta et scribenda laude digna extollas, quia sicut iusseras, preter ea, que tuo ore audieram, aut mecum a fide et sanctitate plenisd vera conpereras, aliqua stilo perstringere omnino refugio. Sed cepta ut prosequamur. Beatus martyr mox gloria honoris et operis perseverancia coronandus, ut diximus, matutinam laudem deo redditurus, ecclesiam matrem petit. Hac autem gracia a deoe vir eterne memorie flore- bat, ut nulli esset dubium, eum ante lucem, vota ut persolveret, sanctitatis ianuas aditurum. Et hanc horam alter Caynf presto- lanss, neci peragende oportunam existimabat. Certe video, quia quidquidi unquam sanctorum scripturarum pagina implendum nunci- averat, usque ad unum icta consumabuntur, que et male agen- tibus alludit cum dicit: Omnis, qui male agit, odit lucem. [Joan. 3. 20.] Ante noctem siquidem frater sancti martyris, non iam frater, sed perversus parricida, presbiteris ecclessie sanctorum Cosme et Damiani iniunxerat,m ut venienti quidem ecclesiam in- gredi omnino negarent, ne forte militibus eius fidelibus seu camera- riis eius, qui adhuc lecto detinebantur, vel populis supervenien tibus liberaretur et ne sanguinis effusione et sceleris opere" eccle siam fedare et infringere videretur. Dum ista scribo, ecce ad mentem venit Iudeorum iniqua congressio, qui quidem ingressus pretorii Pylati contaminari, sed" mortem domini non' pertimesce- bant. Sic et iste proprii germani infelix carnifex parietes ecclesie sanguine polluere timet, qui manus a fraterna cede non abstinet. Tuo,s omnium hostium severissime, verbo condempnaris et con- foderis, qui eo, quem fundis, cruore, loca sancta infici perhorre scist Sed factum est, ut iusseras. Nam precioso martyre ante ma- tutinarum laudem ecclesiam properante cupientique ante popu- larem stre [f. 325] pitum deum patrem in cubiculo sui sanctissimi cordis secretissime exorare, interim fraterne insidie preparantur a) Un. operii. b) Un. quicquam. c) Kap. tenuissime. Un. tenuisse. Opra- vuji podle P. Athanase, 79 v tenacissime. d) Un. plenus. Kap. plenius. e) Un. nemá a deo. f) Un. Cain; Un. b. Cayn. g) Un. postulans. h) Kap. videro. i) Kap. quitquid. k) Un. martiris. 1) Un. nemá. m) To je konjektura P. Atha- nase. Rkpisy mají: presbyteros ... invexerat. n) Rkpisy oba: opus. o) Un. in- fedare. p) Un. in ingressu. q) V Un. d v slovč sed škrtnuto. r) V Un. škrt- nuto (podtečkováno), ale zůstalo v Un. b. s) Kap. tu, o. t) Un. perorescis.

Strana 157
Kapitola sedmá. 157 et gladius ad victimam Christo preparandam exacuitur. Sed quid dolorem cordis, quid lacrimas oculis congemino, dum mortem iusti, transitum innocentis multis sermonibus cogor enarrare? Habet certe plurima verba dolor ingens. Sed passionem sancti martyris avide scire cupientibus ne diu differain. Surgit mox victima Christi futurus beatus Wenceslaus ets eccle- siam sancto suo illo more properare siciens, oracioni quo sibi prolixiori secretissime procumbere liceret, priusquam popularis adventasset conventus, et ut pastor bonus cum grege communes matutinarum laudes vel audire vel percantare cupiens, insidiarum mox laqueos perpetitur. Nam presbiter illius ecclesie, unus ex hiis, a quibus egressa est iniquitas a Babilone, mox ut virum dei adventareb perspexit, secundum iussionem malignorum ecclesie ianuam clausit. Insurgunt et parate insidie, frater videlicet et omnis eius armatura. Et videns fratrem, dei electus miles, cum graciarum accione, collum ipsius brachiis amplectens ac deosculans, salutat, dicens: Bene semper valeas, mi frater, et bonis vite huius ac future locupleteris, et te Christus in suo eterno convivio reci- piat, qui me heri tanta plenitudine et meos refecisti. At que ille superbo spiritu et torvis oculis, erigens ensem manu, quem occulte gestabat sub clamide, respondit: Heri quidem prout tempus dedit, nunc autem sic frater fratri ministrabit.“ Et vibrans, in capite eius ferit gladio, vixque sanguinem, virtute domini favente, elicere po- tuit. Tanto horrore enim miser percussus erat rei magnitudine, ut eciam secunda vice feriens, nichil viri fortis se posse agere miraretur. Cuius nudum sua manu ensem beatus Wenceslaus captans: Quam pessime, inquit, agis wulnerando me! Cum vero eum cerneret a cepto minime desistere opere, tandem ipsum, ut aiunt quidam, arripiens, pedibus suis substernens: Eya, inquit, perdite tuo iudicio, vides, [quod] ut bestiarum minimam manu propria te conterere valeam, sed absit dextre servi dei, ut unquam fraterno cruore maculetur. Gladiumque, quem abstulerat, fratri restituit, manumd ex eo iam sanguinolentam ferens, ecclesiam velociter pro- perans. Ille vero infelix voce grandi vociferans eumque per- sequens: Mei, inquit, mei, ubi estis? Domino vestroe quam pessime succurritisf et tali ins angustia constitutumb misere subvenitis! Tunc omnis malignorum cohorsi de latebris profugi, cum gladiis et lanceis multis prorumpentes, vulneribus gravibus laniantes, interemerunt [eum] ante ecclesiek ianuam. Tunc eciam sancta anima in illo campo certaminis, huius vite liberata ergastulo, sanguine laureata, migravit Fontes, I, 219. a) Un. nemá. b) Un. adventantem. c) V Kap. opraveno z ministrabat. d) Un manumque. e) Kap. domino (opr. z dominum) vestrum. f) Un. sucur- ritis. g) Un. et eum in. h) Kap. constituto (oprav. z constitutum). i) Un. choors. k) Un. ianuam ecclesie.

Strana 158
158 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. Fontes, I, 220. victrix ad dominum IIII. kalendarum octobrium,a celo gaudente, terra plorante, anno dominice incarnacionis DCCCCXXVIIII.b Eiusque' exanimed corpus mater, quam nuper peccatis ipsius exigentibus pepulerat, rursumque in pace pro Christi amore revo- caverat, quibusdam cum fidelibus rapientes, in tumba tandem proicientes, humo cooperuerunt, non ut decebat martyrem, sed ut assolet quisquam honoris aut beatitudinis mortalium expers sepeliri.e Sed ille beatus miles ex pena et contumelia numerosiorem surgit ad gloriam [f. 33a], et quanto vilius a filiis dyaboli et membris eius martyr preciosus tractatur, tanto carior suo dominof et concivibus celorum presentatur. Efficitur socius angelorum, consors apostolorum, cohe- ress martyrum, iungitur quieti confessorum, virginum integritati, possidetque coronam eterne viriditatis et pulchritudinem perhennis amenitatis. Sicque ducatu terrene nobilitatis, quo quondam strennue pollebat, contempto, regnum celeste dux et martyr verus intravit. Sed nos tante siccitatis et rusticitatis hec sapiencioribus relin- quentes, ad simplicem miraculorum eius hystoriam scribendam stilum vertamus. [Kap. 8.] Sanguis beati martyris, qui ab impiis impie effusus est in terram et per parietes sparsus, lotus est aqua et abstersus. Sed die altera, qui pridie laverant, regredientes,k acsi nunquam aquam inmisissent, reperiunt parietes et terram sanguine infectam, quod rursus abstergere festinant. Hoc eciam facto tercio, videntes se nichil proficere, discesserunt. Sed idem sancti martyris neca- tores, ei, quem usque ad mortem persecuti sunt, nec mortuo parcere cupientes, cursu rapido civitatem Pragensem adeunt et omnes amicos eius, quos bonos bono adhesisse credimus, diversa et crudeli morte perimunt et infantes eorum vivos in profundo fluvii Wltaviem dimerserunt Quos, quian participes fuerunt passionis, credimus esse effectos et glorie, et eorum numerum et nomina, licet nos indigni pre multitudine eorum nesciamus, tamen deum scire et elegisse° vere credimus. Adunaverat autem vir beatus, dum adhuc viveret, clericorum non minimam multitudinem et servorum dei, quos persecutores sancti martyris adeo persecuti sunt, ut vix in patria aliquis eorum remaneret, ut vere in hoc impletum cerneremus, quod de domino specialius predictump cognoscimus: Percutite pastorem et dispergentur oves gregis. [Zach. 13. 3; Math. 28. září 929. a) Un. kal. octobris. b) Kap. má DCCCCXXXVIIII., ale třetí X je při- psáno později v rasuře (srv. výše str. 40, pozn 1) Un. b. má DCCCCXXVIII., ale poslední I je v rasuře; původně bylo i zde patrně 929. c) Un. Eiusdem. d) Oba rkp. examine. e) Tak jsem doplnil toto nesrozumitelné místo: ut as- solet quisquam honoris aut beatitudinis mortalium. f) Un. domino suo. g) Un. choeres. h) Un. perennis; Un. b. perhennis. i) Kap. fusus. k) Un. ingredientes. l) Oba rkpy: eum. m) Un Vultavie; Un. b. Wltavie. n) Un. que. o) Kap. legisse. P) Kap. nemá.

Strana 159
Kapitola osmá. 159 26. 31.] Ecce autem, dum ad narrandum, quanta ira et vindicta domini hostes exarserit, stilus procedit, virtutem et mirabilia divi- nitatis predicare compellor, qui semper iustissimus ultor adest, ut ea, que olima promiserat, fidelis sponsor, impleat: Michi, ait, vin- dicta, et ego retribuam. [Rom. 12. 19.] Pars enim illorum, qui in sanctum deid crudeli animo consurrexerunt vel qui solo assensu participes sceleris tanti extiterunt, a demoniis exagitati, per deserta fugientes, miserabili et digna morte multati, ulterius non comparue- runt, pars arida et sicca usque ad interitum permansit. Alii autem ex eis latrantes rictibus ut canes et stridentes dentibus mortur sunt, omnisque eorum prosapiese eruta radicitus, ut ita fatear. Si qui vero supersunt, stipendiorum sibi victum manibus queritant propriis.1) Requievit corpus beati martyris in ecclesia sanctorum Cosme et Damiani humatum per tres annos. Postea autem revelatum est quibusdam servis dei, ut eumdem dei servum a loco sepulture in basilicam transferrent sancti Viti martyris, quam in metropoli Pra- gensi deo auctore a fundamento construxerat et ornamentis eccle- siasticis adprime decoraverat, in qua aliquando, dum fabricaretur, deambulando dixisse fertur versum psalmigraphi: Hec requies mea in seculum seculi. [Ps. 131. 14.] Et hoc ad laudem et glo- riam nominis sui et ad declarandum beati viri meritum pius do minus fieri dignatus est, quo sole clarius cunctis pateret gentibus, quod deus omnipotens genti Bohemorum, iam dudum ad se con- verse, magnum sua pietate patronum preparasset confirmante scriptura: quia in omni gente, [f. 335] qui timet eum et operatur iusticiam, acceptus est illi, [Act. 10. 35] et quia: ubi habundavit delictum superhabundavit et gracia. [Rom. 5. 20.] Nunciatur hec fratricide illi, et quia christiane milicie clamide erat obtectus, magnalibusf dei resistere non valens, quamvis sero, cepit mirari. Tunc misit et noctu corpus sanctum transferri pre- cepit ea condicione, ut si ante auroram in sedem sepulture sancta membra tradita non fuissent, quibus iniunctum fuerat, omnes se gladio multandos non dubitarent. Venerunt igitur nocte et sacratis- simum corpus auferunt, quod plaustro impositum usque ad rivulum quendam, cui vocabulum Rokytnyczes est, perducunt. Et ecce aqua adeo excreverat, ut eciam ripas superans, prata omnia occuparet, et nichil preter mortem spei dabat corpus sanctum advehentibus. Sed tali angustia constitutis, menti occurrit, ut ipsum sibi misereri deposcerent beatum Wenceslaum, previe qui idem martyr, ut trans- ferretur, frequentissimis revelacionibus declarare dignatus est;i et a) Un. olym. b) Un. adimpleat. c) Un. vindicta ait. d) Un. domini. e) Kap prosapia. f) Původně magnalia. g) Tak brev. Opav. Kap. má: Roczitzina. h) Připsáno in marg.; v textu: exercuerat. i) Následuji zde konjektury P. Atha- nase. Rukopis má: beati Wenceslai precibus, ut qui idem martyr transferretur. 1) Zde končí se oba rkpy universitní. Fontes, I, 221.

Strana 160
160 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. dicunt: O beate martir, quia tue iussioni devota mente obedirea studuimus, nunc omnes hostili gladio puniendi tradimur. Simul et laborant, ut pons qualiscunque fabricaretur. Dum hec aguntur, re- spicientes, subito vident se plaustrumque cum corpore preciosi martyris ea parte fluvii, qua ire disposuerant, constitutos. Quod videntes sancti martyris ministri, deum et sanctum suum voce grandi et toto corde collaudant, qui famulos suos, tali discrimine positos, potenti tam virtute liberaverat. Hinc pietas do- mini, meritum servib tali miraculo patuit, hinc gloria dei et hinc virtus martyris declaratur, dum et corpus digna translacione vene ratur, et exequiarum eius baiuli tali virtute sunt liberati. Ad flu- vium quoque properantes Wltave, pontem fractum reperientes, in- gemiscunt, insuper et gravari ceperunt ac omnino eum sustollere non valentes, rursus precibus insistunt, quo eis solita pietate succurreret, ne vitam presentem amitterent, quoniam secundum edictum principis gallicinium matutinum transibat. Mox se exau- ditos intuentes, sustollunt eum humeris, ac si nil oneris unquam habuisset, pontemque fractum sine obstaculo transisse se gratantur. Venerunt igitur sine aliquo obstaculo aut impedimento ad locum, quem sibi olim sanctus preparaverat. Tunc quoque accenso lu- mine intuentes, viderunt corpus eius integrum et omnia wulnera eius sanata, pretei wulnus illud unum, quod frater eius crudelis- simus capiti eius inflixerat. Et quidem quamvis sanume foret, a reliquis tamen distabat velut quodam limo albo nive tectum, quod eciam studuerunt abluere, simileque reliquis apparuit. In eadem vero hora1) ferunt inter reliquos eiusdem sepulture procuratores quendam venerabilis vite affuisse clericum, qui huic sancto, dum hac lucis vita pociebatur, amicus fidissimus nectebatur. Qui corpus sanctissimum dum per singulos palparet artus, manum sancti, lacrimarum imbre perfusus oculis, manui sue inpositam, leviter unguese ipsius attrectabat,f ex quibus unum vacillantem re- periens, lacrimosa ad socios voce profatur: Peccatoribus, inquit, ve nobis, quoniam corrupcioni cernitur proximum fore sacra- tissimum corpus hoc. Ecce enim et titubantes parent ungues. Quem [f. 34a] reliqui increpantes: Quare, inquiunt, frater, talia pro- faris, ac intellectu capaci haut prospicis, quod obedicionis tue causa, qua fervebas,g reliquias tibi sui corporis inpartiri cupiat? At ille pugno pectus tundens: Vere, inquit, vere, et existimo fore ita. a) Slovo to vkládá P. Athanas. V rkp. není. b) Má snad býti: ad merita sancti. c) Rkp. sanus. d) Rkp. quidam .. tectus a níže similis. e) Oba rkpisy: ungulas, zde i o tři a osm řádek níže, a pak i unam. f) 13 D 20 attrectat. g) 13 D 20 fruebas. h) Následuji zde konjektury Bollandistů. Rkp. má:... capaci aut prospicis aut obed. etc. až inpertiri cupis. 1) Zde počíná se zlomek rkpisu 13 D 20 (In hora quoque translationis s. W. ferunt etc.)

Strana 161
Kapitola osmá. 161 Apprehensaque rursus sanctissima manu unguem repetendo tangit, quem ita firmiter carni relique herentem reperit, ac si nulla vacillacionis signa apparuissenta in eo. Auricula quoque eius, que funditus abscisa ictu gladii fuerat atque a sorore ipsius, eodem revelante, inventa fuerat, sanissima iunctaque loco suo invenitur.1) Siquidem memorata venerabilis matrona, soror videlicet beati martyris, Przibyslawa vocabulo, ab ipsis cunabulis Christo domino edocta fuerat servire deo secundum documenta ewangelica, sine querela. [Luc. 1. 6.] Postquam enim eam dominus a iugo maritali solverat, totam se mancipaverat deo famulandam, estuanti siciens animo velamine sacro contegi, die noctuque instanter oracionibus, vigiliis ieiuniisque persistens. Huic in visione beatus Wenceslaus astitit et inquit: Auriculam michi persequentes me absciderunt, que actenus inter arborem, que ecclesie iungitur, parietesque ipsius ecclesie iacet, ex quo tempore abscisa fuerat. Hac comperta revelacione matrona venerabilis sompno sese excuciens ecclesieque expetens locum, thezaurum auricule sanctissime, ubi et locata fuerat, reperit, eamque cum reverencia gaudioque magno sumens, omnipotenti deo gracias re- ferens, monumentum fratris dominique sui ac martyris adiens, cum quibusdam fidelissimis maxima cum reverencia aperuit, auricu- lamque imposuit et cum omni diligencia rursus clausit. Que post translacionem glebe ipsius venerabilis ita incorrupta iunctaque carni relique, ut prediximus, inventa est, ac si nec vestigium ferri unquam passa fuisset. Venientes igitur, quotquot adesse poterant, clerici et populi, cum ymnis et canticis condiderunt corpus sanctum in sarcophago et sepelierunt in basilica sancti Viti martyris, ubi domino opitu- lante meritis sancti Wenceslai martyris multa et innumera ope- rantur miracula ad laudem et gloriam nominis Christi domini nostri. Celebratur autem translacio eius IIII nonas marcii. Pre- 4. března. stante domino nostro Jesu Christo, qui .. .2) Fontes, I, 222. [Kap 9.] Nunc deo auctore de novo martyre sincere scire volentibus nova miracula pandam. Post passionem et triumphum athlete dei gloriosi, post excessum syderis, in tota terra suo merito fulgentis, qui sibi olim, ut dixeram, devote adheserant, vel quos ad serviendum Christo agregaverat, partim ab impiis gladio necatis, partim fluviali sepultura iniquorum manibus traditis, ceteris in omni orbe fuga dispersis, unus militum Podiven nomine, quem comparticipem et consocium universorum, que dudum a martyre gerebantur, fuisse diximus et de quo promiseramus3) dicturos nos, a) Kap. paruissent. 1) Zde končí se zlomek v rkp. 13 D 20. — 2) V rkp. kapit. zůstala věta nedokončena, ač místo pro ni vynecháno. — 3) Srv. výše str. 152. 11

Strana 162
162 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. Fontes, I, 223. quod praea manibus habemus, domino suo ex hac migrante vita ad Christum, aput Theutonicos fuga labens, diu exulatus est. Post vero, ratus pacem redditam patrie, ad sua reversus, temporis aliquantum in propriis deguit, diu sese occultans. Qui quo amoris fervore, qua fidei integritate dominum suum, dum vixerat, dilexit, [f. 34 dicerem, si res ipsa, quam scribere cupio, satis indicii non fuisset. Hic quadam dierum secum dolorem, quem, ex quo seniorem suum perdiderat, menteb habuerat, durius solito revolvens, assumens gladium, ad domum cuiusdam festinus properat, quem caput per- suase necis contra sanctum Wenceslaum coniurasse noverat et cuius manibus eundem beatum interfectum precipue sciebat. Et veniens, invenit eum in asso balneo, quod populari lingua stuba vocatur, recumbentem. Sed ille, hunc venientem videns, more gentis salutare curavit, dicens: Salveris, amice, salveris. Hic vero, cuius precordia dolor excoxerat, e contra respondit: Mee salutis provisor deus aderit, tu vero abhinc omni salute privatus et in tuo peccato moriens, in eternum peribis. Et erruens, interfecit eum et fuge presidio sperans se posse salvari, festinus exibat. Et silvam in- gressus, dum iam securus procederet, mors militis et factum occisoris fratricide illi nunciatur. Et mox ipsis apparitoribus silvam circum- dari fecit, et illico comprehensus, laqueo appensus est. Grande aliquid dicturus, fateor pro sui magnitudine me deli- berasse, ut silerem, sed ora plurimorum sciencium hec luce clarius, quia incessanter predicant, me silere indignum putavi. Pependit ibi tribus annis; non avis, non bestia, non ipsa humane carnis assumpciod et putredo in corpore eius prevaluit, sed more viventis ungues et barba excrevit et capilli eius usque ad summam cani- ciem albi effecti sunt. Tandem tedio victus ille fratricida, quia miraculum dominie ubi vis gencium declarabatur, in eodem loco eum humo cooperiri fecit. Sed nec ita opera dei abscondi potu- erunt, quin ad manifestanda populis sui servi merita, lumen celeste noctu a transeuntibus frequentissime super sepulchrum eius ac- censum videretur. Tam diu hoc actum est, donec undecunque advenientes, donaria offerre inciperent et supra tumbam sepulti devocionis sue munera darent et vite sue commoda deo et occiso illi committerent. Post multum temporis viri illius ex loco illo sublatum est corpus et translatum cum devocione clericorum, virorum mulierumque devotarum, et positum in cimiterio ecclesie sancti Viti, ita ut sanctus Wenceslaus in ecclesia quidem et miles illef foris positus, sola maceria dividantur. a) Prae v rkpu není. Doplněno ze smyslu podle P. Athanase. b) Kap. mente; in marg.: »alias meriti«. c) Rkp. má: prelari; in marg.: alias »po- pulari«. d) P. Athanas zde opravuje: consumptio. e) Rkp. deum, po straně opr. dominum. f) Rkp. illi.

Strana 163
Kapitola devátá. 163 Et hanc illi gloriam fides recta acquisivit, in qua dum advixit, domino suo fideliter deservivit. Nam cum esset universorum dispen- sator inter tecta sancti Wenceslai degencium, cunctos pene verna- culos extremos usque ad cocos ita instruxerat, quod pene nullus curtensium foret, qui psalmograforum ymnos canere vel stilo exarare ignoraret, vel aliquid ad ecclesiasticum ritum pertinens addisceret. Universos ceu gnatos proprios amplectens, a cunctis' ut pater honorabatur. Si quando vero illi elemosina iniuncta fuisset in dispendendis' decem nummis, ipse pro fidelitate sui domini addebat quinque. Quando quidem iubebanturc in triginta vel eo amplius alimenta pauperes distribui, quindecim ille addebat nu- merum. Quapropter et a deo, secundum promissa eius, ewangelicum audire meruit: Euge serve bone, quia in pauca fuisti fidelis, supra multa te constituam, [Matth. 25., 21.] et cum domino carnali in gaudia omnipotentis Christi meruit intrare manencia sine fine lucerneque [f 35a] ardentes in basilica, sanctorum uterque ubi quiescit, nocte vise sunt, vocesque psallencium angelorum a pluribus inibi audite sunt frequenter. Fontes, I, 224. [Kap. 10.] Igitur sanctus ac sepe memorandus patronus noster venerabilis Wenceslaus licet cunctis se exorantibus opem pietatis ac benignitatis impendat, precipue tamen vinculatis seu carcere trusis suffragari non desistit. Nempe et hinc primum insigned eius patuit misericordie prodigium post translacionem corporis eius vene- rabilem. Cum enim plurimi reorum, vinculorum nexibus ferreorum astricti, carceris publica custodiae detinerentur patrie secundum morem, ac multiplici pena dampnati, preter solam mortem nichi spei aliquis eorum haberet, quadam nocte inter ipsas angustias positi, deo id, ut credimus, faciente, venit eis in mentem, ut beatum Wenceslaum sibi misereri deposcerent. Domine deus, inquiunt, per merita et oraciones senioris nostri Wenceslai, tui sanctissimi testis, nos in tanta angustia positos, tua illa antiqua virtute adiu- vare digneris. Nocte sequenti dum omnes in seculo placida quiete pausarent, soli hii miseri, quid requies esset, nescirent, divina po- tencia, que tribulantibusf pie adesse solita est, affuit. Et primum quidem quasi sonus cuiusdam tintinabuli in auribus eorum sonuit, deinde lux cunctis miranda in carcere refulsit. Et subito lignum, quo pedes omnium inclusi tenebantur, velut arcus se incurvabat et mox omnes pedes suos a nervo extraxerunt. Videntes autem domini virtutem per merita sancti Wenceslai adesse, confortabantur, iam spe salutis accepta, et continuata voce clamabant: Deus, do- a: Rkp. má: cunctisque. b) Opraveno v »disperdandis«. c) Tak Bollan- disté a P. Athanas opravují z videbantur, jež je v rkpe. d) Rkp. má: signo- rum, jež nedává smyslu e) Slovo to není v rkpsu. Dodávám ze smyslu, ná- sleduje P. Athanase. f) Zde P. Athanas navrhuje čtení: tribulatis. 11*

Strana 164
164 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. Fontes, I, 225. mini Jesu Christi pater, adesto nobis, servis tuis in te confidentibus, per merita et oraciones sancti Wenceslai, qui tui nominis amore ab impiis occisus est. Mox affuit Christi virtus, et uniuscuiusque torques confracta cecidit de collo in terram. Et dimissi e carcere, ambulantes per girum, narrabant ea, que suis oculis viderant, opera magna dei. Hoc igitur miraculo pro sui magnitudine et gloria ubique diffuso, contigit quendam paganorum in custodia detentum com- perisse, quod sancto Wenceslao maxima esset cura pro hiis, qui in carcere religari solebant, liberandis. Quod audiens, quia ingenti erat necessitate constrictus, votum vovit, dicens: Si deus sancti Wenceslai et deus christianorum me ab hac miseria sua bonitate eripuerit et dignitati pristine restituerit, credam in Christum filium dei et baptismum salutis accipiam ac religioni pietatique christiane toto me animo permitto et filium meum eidem martyri eterno servicio mancipabo. Vix verba impleverat, et ecce omnia ferrea vincula ceciderunt. Quem bis terque comprehensum, repetitis iniu riis, vinculis iniecerunt, sed ab hoc sicut antea vincula et compedes ceciderunt. Carceris domini propter iterati miraculi reverenciam, uti et graciam deo exhibentes,a eundem liberum abire permittunt. Qui dimissus, continuo sancta fide instructus et baptizatus est, et filium, quem voverat, martyri tradens, postea multis annis supervixit. Sed et alius quidam reus pari modo iussus fuerat in carcerem retrudi, qui sanctum Wenceslaum voce et frequentibus suspiriis, ut sui misereretur, invocans, sicut et a superiore, ita et ab isto cuncta manicarum et compedum arctamentab ceciderunt. Quem increduli com [f. 355] prehendentes, argentie precio accepto, longinquis nacio- nibus vendiderunt, nescientes deum universe terre dominatorem et domini esse terram et plenitudinem eius, putantes eciam beatum martyrem longe a se positorum preces exaudire non posse. Qui dum deduceretur, meritis beati Wenceslai subito ceciderunt kathene de manibus eius et torques ferrea de collo eius. Illi autem, qui eum emerant, quamvis gentiles forent, cernentes tanta mirabilia dei, liberum eum abire permittunt. Post non multum temporis princeps quendam alium in car- cerem retrudi iussit. Qui dum frequentibus suspiriis dominum de- precaretur, dicens: Domine deus, per merita beati Wenceslai adiuva me — quadam nocte contigit, ut inter ipsas angustias obdormiret. Qui sicut moris est tribulatorum, statim expergiscens, vidit se stare extra civitatemd in media platea et neque compedes erant in pe- dibus eius neque torques in collo neque catene in manibus eius a Rkp. má: Cuius domini pro it. mir. reverencia usi et gracia deo etc. Změnil jsem podle smyslu. b) Rkp. má: argumenta. c) Rkp. má: peregrino. d) Zde P. Athanas navrhuje čtení: extra carcerem.

Strana 165
Kapitola desátá. 165 invente sunt. Et regressus ad vicarium narravit, quomodo dei vir- tute mirabiliter liberatus sit. Vicarius autem agnita dei virtute et potencia beati martyris in miraculis, reum libertate donavit. Iterum de novo martyre antiqua miracula vobis pro amore tanti viri astantibus narrare agrediar. In civitate Pragensi erat que- dam mulier ceca et toto corpore debilis, que veniens ad ecclesiam sancti Viti, prostravit se ante tumbam sancti Wenceslai et tam diu plena fide oravit, donec visum et tocius corporis sanitatem recipere mereretur. Interea contigit quendam a creditoribus comprehendi et ferreis nexibus coartari, quia feneratoribus, quid redderet, non habebat. Et fortuitu hii, qui eum colligaverant, sub ecclesia, qua corpus beati Wenceslai servatur, ipsum sedere fecerunt. Qui in tali angustia constitutus, manus ferro oneratas ad celum elevans et oculos versus ecclesiam dirigens, sic orabat: Deus, inquit, adiuva me per merita et intercessiones sancti Wenceslai. Dum hec diceret, illico solute sunt manus eius, et dimiserunt eum. Fuit in provincia Francorum vir quidam pedibus debilis, cui in sompnis vir in vestibus albis apparuit, exhortans eum et dicens: Surge et vade in civitatem Pragensem in ecclesiam sancti Viti; ibi requiescit corpus beati Wenceslai martyris et ibi recipies sanitatem. Quo dissimulante, demum eisdem vestibus astans, qui et ante apparuerat, dixit ei: Cur non fecisti iussionem meam et non venisti, ubi recepturus es gressum? Ille vero quasi in excessu mentis evigilans, gratanter dixit: Eo, domine. Et surgens, baculo innixus, venit ad negociatores, qui illuc disponebant, et data mercede fecit, ut eorum auxilio usque ad locum predictum perveniret. Et intrans in sanctorum ecclesiam, coram omni populo in pavimento prostratus, longa oracione, meritis sancti Wenceslai ut sui misereretur, domi- num flebiliter exorabat. Et surgens ab oracione, per dei miseri- cordiam consolidata sunt genua eius, agens gracias deo et beato Wenceslao, ob cuius merita eum dominus salvum facere dignatus est. Harum et huiusmodi virtutum fama et gloria ubique de beato martyre diffusa, ceperunt quidam animo instigari, ut reliquias beati corporis acciperent et sibi retinerent ac suis distribuerent. Quidam sane pro bona voluntate et bono animo, ut nomen martyris passim diffunderetur, id agere nitebantur, si qui autem [f. 36a] malo animo aut cupiditate idem conabantur, vindicta eos sequens ulta est. Igitur soror eius Przibyslawa, quantum humanus oculus potest preiudicare, sub sacro habitu sanctissime vivens, tali se facto com- miscuit, habens adiutorium sui operis presbiterum eiusdem ecclesie Stephanum. Sed inclusus quidam iuxta ecclesiam morabatur, cui quasi sanctissimo adherentes, eius consilio pravo id agressi sunt. Quid plura? Condita nocte veniunt et extrahentes illum, participem sui facti faciunt, effodientes venerabile corpus, nequicie sue inicium sumunt; nam presbiteri eiusdem filius satis irreverenter maxillam Fontes, I, 226.

Strana 166
166 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. Fontes, I, 227. sancti viri attrectans, extraxit. Et pallio illam involvunt, reliquumque corporis iterum terra cooperiunt, ipsis vero ex reliquiis pro libitu suo partim sibi retinent, partim suis distribuunt. Sed ulcio eos omnes protinus divina inprovise assequitur. Quod quia nostrisa con- stat factum temporibus plurimisque patet, supervacuum huic opus- culo credidi inserendum; hoc solum exaro, quod improvisa et insperata morte preventi, presenti ex luce migrarunt. Signum quoddam, rudibusb quod nunc temporibus Christus, omnipotens deus, militem per suum dilucidare dignatus est, refero. Dum in carcere multimoda caterva hominum, quedam reatu suo, quedam vero accusancium obloquio detentaretur, et inibi diutissima servaretur custodia, fusis precibus ad dominum per merita sancti Wenceslai liberari meruit, domini carceris ipsos liberis gressibus statuentes,“ quibusdam infidelibus suadentibus, videlicet quod hautd virtute dei vel sanctorum liberati forent, sed preventus pecunia custos carceris eos pluresque alios sepe a vinculis solvisset, iudicio divino examinari iussus este Igitur multimoda astante plebeica turba ferrum igni positum candescit, custos carceris adductus diiudicatur ferref nuda manu, inposito rures termino. Ille nil dubi- tans, verum in sancti fidens merita, candenteh ferrum ab igne sumpsit longeque e termino gessit,i et ni ab aliis prohiberetur, tres fortassis vexisset metas. Hocque facto omne scrupulum a cor- dibus cunctorum ablatum est dubiétatis, laudancium et glorificancium deum, quod non nisi misericordia sua et intercessione sancti mar- tyris Wenceslai vinctosk carceris solveret. Igitur si cuncta beati martyris signa, que dominus per eum demonstrare dignatus est, stilo comprehendere coner, lux michi ante, quam pagina deficiet. Siquidem omnipotens dominus ad laudem et gloriam nominis sui, per intercessionem militis et mar- tyris sui eiusdem sancti Wenceslai, quosdam e carcere eximit, plures a vinculis, alios de cladibus vel diversis infirmitatibus eruit, de tribulacionibus et necessitatibus variis et ab inimicis visibili- bus et invisibilibus liberat. In bello eciam concertantibus sepe deus huius sancti supplicacionibus, miraculis' laudabilibusque factis sustinet,m omnes Wenceslaum vocantes adiuvat, sicut ipsum non semel neque bis, dum pereat," vivis et claris signis adiuverat." a) Rkp. má patrným omylem: rudis. br P. Athanas zde navrhuje čtení: rursus. c) V rukopise je místo domini carceris — statuentes: »ipsius liberis gressibus statuere«, což nedává smyslu. Nahradil jsem porušené místo kon- jekturou. Totéž platí o konci věty o čtyři řádky níže; tam zní poslední slovo v rukopisu: iussit. Položil jsem místo toho: iussus est. P. Athanas větu: »ipsius« etc. vůbec vynechal. Bollandisté zde vkládají: »iudex« a »id«, iussit podržujíce. d) V rkp. aut. e) V rkp. iussit. f) V rkp. ferri. g) Bollandisté opravují: in rure, P. Athanas: ruri. h) P. Athanas opravuje: candens. i) Rkp. iussit. k) Rkp. iunctos 1) P. Athanas opravuje: meritis. m) P. Athanas opra- vuje:succurrit. n) P Athanas opravuje: praeerat. o) Rkp. má: adiuvarat.

Strana 167
Kapitola desátá. 167 Nam urbs quedam, Kurzim vocata, populosa dum erat, extol- litur atque principe, qui inerat, huic sancto resistere moliebatur. Sed dum utraque parte sat cedis factum fuisset, consultum mox omnibus placuit, ut si quis ducum duobus tantummodo dimican- tibus victor existeret, ipse preesse [f. 365] deberet. Dum procedunt duces congredi volentes, Kurimensi celestis deus celestes reserat visiones, sanctum videlicet Wenceslaum ymaginem crucis sancte in fronte nitentem portare. Hec ut vidit, longe abiectis armis, ad pedes ruit, protestabaturque, nullum posse tum vincere, dum deus vellet in tali signo iuvamen ferre. Hunc talia narrantem in pacis oscula dux sanctus sublevat atque ipsum civitatemque sue dicioni pacifice firmat, donans illi civitatem regere, quamdiu viveret ipse. Vere crucem viderat, quia Christum imitabatur, feliciusque per- venit ad regnum, ubi Christus regnat cum patre et spiritu sancto in secula.

Strana 168
POČÍNÁ SE ŽIVOT A UMUČENÍ SV. VACLAVA A BÁBY JEHO SV. LUDMILY. Pánu a třikrát blahoslavenému svatého kostela božího v Praze druhému biskupu Vojtěchovi nejponíženější a ze všech mnichů jedva nejmenší bratr, pouze jménem Kristián (křesťan) v Kristu Ježíši šťastné a hojné prospěchy podle přání. Shledávaje, kterak utrpení blahoslaveného Vácslava a báby jeho blahoslavené paměti Ludmily, kteří jako nové hvězdy světlem cností svých ve vlasti České a po všem národě září, rozličně sklá- dáno a neúplně vypravováno jest, měl jsem za hodno požádati svatost vaši, kterýž z téhož rodu pocházíte, za rozkaz a povolení zároveň, abych směl je poopraviti, neb scházelo li by něco, těch se na to vyptati, kteří z oněch dob u vysokém stáří posud žijí, aneb takových lidí nábožných, kteří skutky jejich buď sami vi- děli, neb z vypravování jiných znají, a tu doplniti. Vykonati jsem to hleděl nikoli za příčinou jakés chlouby, zvláště jelikož zcela nezkušený jsem v řeči a neznalý každé lepotvornosti slov; kdyby ostatně vše to mi bylo na snadě, překážela by mně přec tíže hříchů při vypravování tak velkých zásluh. Než jakkoli převeliká jest nespůsobilost a nestatečnost má, a vzdělání mé srovnáno se vzděláním školským vzděláním býti přestává, přec neztráceje pro nesmírnost vin svých naděje odpuštění a důvěřuje pomoci svatých těchto, pokud síly mé stačí, ať vypadne věc jakkoli, přistoupím k vypisování. Však přede vším to sluší poznamenati, že kdyby ostateček takových a tak znamenitých svatých a hodných svědků Kristových v končinách Lotharovců neb Karlovců aneb jiných národů kře sťanských se nacházel a sílou znamenitých zázraků se stkvěl, již dávno byli by skutky jejich vymalovali, abych tak řekl, zlatým písmem a ozdobili zpěvem responsorií a antifon s přídavky po- vzbuzujících kázání a vystavením přemnohých klášterů; ačkoli tak šťastni jsou, že ctihodné zástavy těmto podobných svatých, muče- níků, vyznavačů, panen a jiných svatých sami mají. Než my po- strádajíce toho všeho a majíce, abych tak vyznal, po Bohu pouze tyto, skoro nehodně k nim se chováme, a vidouce co den cnosti jejich jako nevěřící zůstáváme a sloužiti jim nechceme. Tolik o naší nedbalosti.

Strana 169
Překlad Jos. Truhláře. 169 Nyní prosím vás, slovutný biskupe a nejmilejší bratranče, jakož jste mne nehodného k práci této přiměl, byste modlitbami u společného nám ochránce mne podporoval, aby ten, jenž zá- sluhami svými dal vám dojíti hodnosti biskupské, až vám někdy u Krista pána korunu slávy za hojný zisk svěřených ovcí opatří, mně aspoň odpuštění hříchů vyžádati ráčil. Také vznešenou mou drostí vaší, cokoli nerozum můj nejapného by vypustil, snažně prosím, aby bylo vymazáno a učeností vaší krásně nahrazeno; konečně mocí důstojnosti své račtež potvrditi, aby toto aspoň po dioecesi vaší opisováno a čítáno býti smělo. Tolik krátce přede- slavše počněme vypravovati skutky samy, jak zásluhami blaho- slaveného mučeníka tak modlitbami vašimi podporováni, s pomocí pána našeho a spasitele Ježíše Krista. 1. Morava, země Slovanská, za starých dob, jak pověst při- pomíná, jak věříme a víme, přijala víru Kristovu, za času prý vznešeného učitele Augustina; Bulharům ale mnohem dříve dostalo se prý tétéž milosti. Jistý Cyrill, rozený Řek, tak latinskému jako řeckému písmu vyučený, když byli Bulhaři uvěřili, přišel jménem svaté trojice a nerozdílného boha svrchu jmenovanému národu, který na Moravě bydlel, kázat víru pána našeho Ježíše Krista; i vynašel přispěním milosti boží, když je byl Kristu získal, také nové písmo a přeložil starý a nový zákon a mnohé jiné knihy z řecké neb latinské řeči na jazyk slovanský. Mimo to usta- novil, aby mše a ostatní předepsané hodinky obecným jazykem v chrámě se odbývaly, což podnes v krajinách slovanských větším dílem se děje, nejvíce v Bulharsku, a mnohé duše takto získány bývají Kristu pánu. Když jednoho času zmíněný Cyrill za pobožností do Říma přišel, kárán jest od papeže a ostatních mudrců a ředitelů církve, že proti církevním předpisům se opovážil ustanoviti, aby mše čí- tána byla jazykem slovanským. Čině jim pokorně dost a nemoha jich úplně uchlácholiti, uchopil žaltář a četl uprostřed verš žal- misty, v němž se praví: »chval každý duch hospodina«. I narážeje na tento verš, pravil: »má-li každý duch chváliti hospodina proč bráníte mi, vyvolení otcové, čísti mši po slovansku? proč jiné věci z latiny neb řečtiny převáděti na jejich jazyk? Kdybych byl nějak mohl pomoci národu onomu, jako druhým národům, jazykem la- tinským neb řeckým, nikterak nebyl bych se toho odvážil. Než vida lid tvrdošíjný, který jen své zvláštnosti miloval, ale cest božích neznal, jen tohoto prostředku vnuknutím všemohoucího boha jsem nalezl, kterým také mnohé jemu jsem získal. Pročež odpusťte mi, otcové a páni; pravíť svatý Pavel, apoštol a učitel národů, v listu ku Korintským: »jazyky mluviti jim nebraňte«. Oni pak slyšíce to a obdivujíce se víře tak velkého muže mocí důstojenství svého

Strana 170
170 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. ustanovili a potvrdili, aby jazykem svrchu jmenovaným v končinách oněch mše a ostatní předepsané hodinky zpívány byly. Sám pak svatý Cyrill zůstav tam a přijav na se roucho mnišské život skonal, v končinách ale svrchu jmenovaných za- nechal bratra svého jménem Methoda, muže horlivého a vší sva- tostí ozdobeného. Týž sbromáždiv mnohé sluhy do ovčince Krista pána, od knížete, který v končinách oněch tenkrát panoval a vší zemi vládl jako vznešený císař, dosazen byl za nejvyššího biskupa, maje pod sebou sedm biskupů tétéž svatosti. Než poněvadž od počátku světa, když byl první člověk trpkosti zapovězeného jablka okusil, símě rozbroje, mezi pokoru i pýchu, mezi lásku i nenávist, mezi ostatní vonné cnosti i zárodek neřestí, lidského pokolení nepřítel až podnes rozsévat nepřestává, žele toho, že lid otroctví jeho vždy podrobený od něho se uchyluje a pravému králi, Kristu pánu, poddává, všemi zbraněmi nešlechetnosti ozbrojen k novým žoldnéřům a spůsobilým k tak padoušskému válčení se obrátil; i nasil jedovaté símě různic mezi první muže a vládaře a přistrojil střely pýchy a lakoty tak, že Svatopluk, synovec nábožného kní- žete či krále, jenž byl křesťanství zavedl a dobrotivě řídil, vlast- ního ujce svého úkladně vlády zbavil, oslepil a otráviti chtěl. Než jemu, ačkoli smrtonosný nápoj vypil, ochranou milosti boží nic zlého se nestalo. Ujavší se potom vlády Svatopluk hrdopýchou pobádán se služebnými sobě soudruhy sladkotokého kázání arci- biskupa Methoda si nevšímal a nejdůtklivější napomínání jeho ne- chtěl přijímati, nýbrž nechával údy své, totiž lid, dílem Kristu, dílem dáblu sloužiti. Pročež od biskupa blahoslavené paměti svrchu jmenovaného krajina jeho a země se všemi obyvateli do klatby dána, s poli a plodinami rozmanitou pohromou stíhána až podnes smutný poskytuje pohled. Dánať jest v plen, zajetí, lup, poušť a v posměch všem lidem, kteří kráčejí po ní, poněvadž není spolku mezi světlem a tmou, ani mezi Kristem a Beliálem. Příklad tento zdá se dotýkati také nás, kteří po týchž cestách počínáme krá- četi; neboť kdo dům souseda svého spatří hořet, má býti pečliv o svůj. 2. Slované pak v Čechách, bydlíce na severu, modloslužeb- nosti byli oddáni, a jako bezuzdný kůň bez zákona, bez knížete neb vládaře, bez hradu žijíce a jako nerozumná zvířata semotamo se potulujíce jen po venkově obývali. Konečně morem a pohro- mami hubeni k jisté věstkyni, jak pověst vypravuje, se obrátili, žádajíce ji za radu a odpověď prorockou. Obdrževše ji založili hrad a pojmenovali jej Praha. Našedše potom chytrého a opatr- ného muže, jenž pouze vzděláváním polí se zabýval, po výroku věstkyně knížetem čili vládařem učinili, jmenem Přemysla, davše mu za manželku svrchu zmíněnou věstkyni a pannu. Takto ko- nečně pohrom a všelikerých nemocí zbaveni jsou. Od té doby z po-

Strana 171
Překlad Jos. Truhláře 171 tomstva svrchu jmenovaného knížete vladaře čili vévody si vybí- rali, sloužíce modlám a přinášejíce jim po obřadu pohanském oběti, až konečně vláda říše se dostala jednomu z týchž knížat pošlému, jménem Bořivojovi. Týž skvěje se krásou těla a kvetoucím mládím jednou za jistou záležitostí svou a lidu sobě svěřeného k svému vévodovi čili králi Svatoplukovi na Moravu se odebral; i přijat jest laskavě od něho a zároveň s ostatními pozván k hostině. Ale nedáno mu místa k sezení mezi křesťany, nýbrž po zvyku pohanů vykázáno mu sedět před stolem na podlaze. Této potupy jeho zželelo se biskupu Methodovi, i řekl prý jemu: »Aj muži takový a tak velký, nestydíš se, žes odstrčen ze sedadel knížecích požívaje také dů- stojenství vévodského, než spíše volíš pro ohavnou modloslužbu ležeti na zemi s pasáky?« Ale on odpověděl: »v jaké nebezpečí se pro takovouto věc vydám? Aneb co dobrého přinese mi obřad křesťanský?« »Odřekneš-li se,« řekl Method, »model a zlých duchů v nich obývajících, staneš se pánem pánů (svých) a všichni ne- přátelé tvoji podrobeni budou moci tvé, potomstvo tvé rozmnoženo bude jako převeliká řeka, do níž vody rozličných potoků vtékají.« I řekl Bořivoj: »má-li se věc takto, jak dlouho třeba odkládati křtu?« »Není třeba prodlévati,« odpověděl biskup, »pouze hotov budiž z čistého srdce věřiti v boha otce všemohoucího, v jedno- rozeného syna jeho pána našeho Ježíše Krista, a v ducha svatého osvěcovatele všech věřících: než nejen za účelem světské výhody, nýbrž i za účelem spasení své duše a získání věčné slávy, zároveň také abys účasten se stal spolku svatých a nevýslovné jejich ra- dosti.« Tímto a takovým přívětivým napomínáním rozpálena jest duše mladého muže, i vřel touhou po milosti křtu. A aby se ne- prodlévalo, se všemi svými průvodci objav nohy biskupovy snaž- něji žádal. Zkrátka druhého dne ráno vévodu s třiceti jinými, kteří přišli s ním, o článcích víry poučil, a když byli podle zvyku půst vykonali, pokřtil. Vyučiv ho potom víře úplněji, mnohými dary obdařeného domů propustil i přidal jemu kněze ctihodného jménem Kaicha. Navrátivše se domů usadili svrchu jmenovaného kněze v hrádku, jemuž jméno bylo Hradec, a založili tam chrám k poctě sv. Klimenta papeže a mučeníka, činíce mnohé škody satanovi a získávajíce mnoho lidu Kristu pánu. To vida zrádný onen dábel, přemožen byv na své vlastní půdě, staré boje počal; i popudil všecek národ Český k sběsilosti proti kní- žeti, protože prý oteckých mravů zanechal a nového a neslýchaného zákona křesťanství se přidržel. Povstali jednomyslně proti němu, a hleděli jej vyhnati ze země, ba i životu jeho úklady strojili. To seznav kníže, sám od nich se odebral a opět ku králi Svatoplu- kovi a k biskupu Methodovi na Moravu se uchýlil, od nichž nej- laskavěji, a jak se slušelo, přijat jest; i meškaje u nich po nějaký

Strana 172
172 J. Pekař Nejstarší kronika česká. čas důkladněji se vyučil nauce Kristově. Ale zmíněný lid trvaje v nešlechetnosti své jakéhos vévodu Strojmíra, jenž u Němců ve vy- hnanství se zdržoval, skrze posly z rodu jeho domů uvedl zpět a do- sadil sobě za knížete. Než poněvadž pravda nikterak neklame, jak praví evangelium: »každá bylina, kterou nesázel otec můj nebeský, s kořenem bude vypleta,« rozmetán jest rychle úmysl zlých Neboť ačkoli týž jejich vyvolený vévoda z téhož národa byl pošel, přec dlouhé jeho vyhnanství vlastní jeho řeči jej zbavilo. Pročež od voličů svých jest zavržen, kteří sami na sebe žalovali, že takového si vyvolili, jehož řeči ani nerozumějí a který nerozumí jim. A je- likož prozřetelností boží svrchu zmíněný kníže Bořivoj, vycházeje ze země, přemnohé přátele byl zanechal, spůsobeno jest od nich že smýšlení sběsilého lidu o dobrotivém vládaři se uchlácholilo, proti nevěrnému útočníku celou silou až k vraždě roznítilo. Než, poněvadž převeliký počet nevěrných novému vládaři prál, usnesly se obě strany, aby vyjdouce z hlavního hradu Prahy na poli se radily o dalším počínání. Ale ošemetná strana nevěřících v ne- šlechetnosti své přinášejíc s sebou tajně zbraň a brnění na pole proti straně pobožných tajné znamení vraždy mezi sebou umluvila; totiž kdyby přívrženci knížete Bořivoje s nimi souhlasiti nechtěli, aby každý z nich vyřkna nahlas tajné heslo: »proměňme se« brnění a přílbu, jež měl v úkrytě, oblekl a potom aby všechny protivníky své oštěpy pobili. Tento ohavný úmysl jejich nezůstal tajným straně Bořivojově. Pročež i oni vycházejíce na pole k usta- novení knížete oblékli brnění pod šat. Když pak straně Stroj- mírově nelíbilo se usnešení strany Bořivojovy, vykřikl jeden z nich »aj, našinci, proměňme se!« Uslyševše to přívrženci Bořivojovi, kteří pod šatem obrnění byli přišli, »dobře,« zkřikli: »dobře's řekl; nyní změněn v rozličných barvách se octneš;« a probod- nuvše jej, všecky jeho soudruhy přiměli k útěku, nepravého pak knížete vyhnali z vlasti. Pospíšivše na Moravu dřívějšího vévodu uvedli nazpět a dosadili na stolec jeho. Jelikož ale týž kníže za pobytu svého na Moravě všemohoucímu bohu zaslíbil, uvede-li jej pán se ctí domů nazpět, že vystaví chrám k poctě blahosla- vené boží rodičky a neporušené panny Marie, navrátiv se bez meškání slibu svému dostáti hleděl v samém hradě Pražském. Tento jest první zakladatel míst svatých, shromažďovatel kněží a závodčí náboženství, tenkrát jen malinko rozšířeného. 3. Manželku měl jménem Ludmilu, dceru Slavibora, knížete ze země slovanské, která od starodávna Pšov se jmenovala, nyní od no- vějších podle hradu nedávno vystaveného Mělnicko se nazývá. Tato jako rovna mu byla v bludu pohanském, obětujíc modlám, tak v náboženství křesťanském jej následovala; ba převyšujíc cnostmi muže svého pravou služkou Kristovou se stala. I porodila jmeno- vanému knížeti tři syny a tolikéž dcer; a jakož pak jemu sv. Method

Strana 173
Překlad Jos. Truhláře. 173 prorockým hlasem byl předpověděl, co den prospíval se vším lidem svým a šířila se říše jeho; dokončiv pak běh života svého zemřel v třicátém pátém roce věku svého. I dostal se po něm k vládě prvorozený syn jeho Spitihněv, veškerými cnostmi dobroty a po- věstí svatosti převelice skvělý. Následuje totiž otce svého zakládal chrámy boží, shromažďoval kněze a osoby duchovní a dokonalý byl ve víře Kristově; dosáhnuv pak 40 roků života, ze světa vyšel putuje k hvězdám. Po smrti jeho bratr Vratislav vlády se ujal, pojav manželku jménem Drahomíru ze země Slovanů pohanských, která se nazývá Stodory. To byla druhá Jezabel, která v ne- šlechetnosti své proroky povraždila, čili druhá Eva, manželka prvního člověka, jež porodila Kaina a Abela. Porodilať knížeti dva syny, jednoho jménem Václava, druhého Boleslava. Než o tom na svém místě. Nábožná paní Ludmila, ztrativši napřed muže potom i star- šího syna, v domě vlastním zůstávala, a pamětliva jsouc prvější nevědomosti své a bludu svého každého dne oplakávala minulé nepravosti; a jako před tím údům svým dávala sloužiti nečistotě a nepravosti, tak nyní měla je k službě spravedlnosti a svatosti, říkajíc s apoštolem: » jaké ovoce měla jsem tenkrát z toho, čímž nyní se rdím?« O tom svědčí časté podporování chudých, o jichž potřeby jako matka se stara a, krmíc hladové, napájejíc žíznivé, odívajíc pocestné a nahé; o tom svědčí dále kněží, o něž zbožnou myslí jako o vlastní syny se starala; a kdyby všechna tato svě- dectví mlčela, svědčí o tom příbytky Kristovy, jež rozličnými dary zlatými a stříbrnými obohatila, nikoli jak někteří dělávají z lupu a majetku chudých, nýbrž z majetku od boha sobě svě- řeného. Byla pobožná a tichá ve všem a všeho ovoce dobroty plná. V almužnách štědrá, v bdění neunavná, v modlení nábožná, v lásce dokonalá, v pokoře ponížená, v obsluhování sluhů božích tak ochotná, že kterým za dne útěchy poskytovati nestačila, v úkrytě nočním po sluhách útěchu opět a opět posílala, vyplňujíc slova evangelia, poroučející dobročinnost, tak aby nevěděla levice, co dělá pravice. Než kdybychom chtěli všechny její znamenité ctnosti vypisovati, nedostávalo by se nám spíše světla denního než blány. Vrata domu jejího ve dne v noci každému okolo jdoucímu byla otevřena, tak že s blahoslaveným Jobem zvolati mohla: »vrata má otevřena byla pocestnému«; okem jsem byl slepému a nohou chromému«. Matka sirotků, těšitelka vdov, uvězněných neunavná navštěvovatelka a ve všech dobrých skutcích dokonalá. Když tedy jmenovaný vévoda Vratislav, jak jsme napověděli, po smrti bratrově vládu nastoupil, upevniv vladařství své, chrám k poctě svatého Jiří mučeníka založil, než předstižen byv smrtí tak dlouho kýženého vysvěcení jeho nikterak se nedočkal. Syna pak svého staršího Vácslava, hocha jarého ducha, na učení zákonu

Strana 174
174 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. božímu a umění liternímu dal do hradu nazvaného Budeč, kde od předchůdce jeho, bratra Spitihněva, k poctě knížete apoštol- ského sv. Petra chrám založen byl a jest. Tento vtipného jsa ducha vše, co od učitele svého uslyšel, vnuknutím ducha svatého paměti své hluboko vštěpoval; když pak otec jeho zatím dosáhnuv as 33 roků věku svého ze života tohoto vykročil, povolán jest do hlavního hradu Prahy nazpět a povýšen ode všeho lidu na stolec otcovský. Než poněvadž chlapeckému neb jinošskému věku ještě úplně neodrostl, usnesli se všichni přednější Čechové, že svěří Ludmile, služebnici Kristově, nezkušeného vévodu s bratrem jeho Boleslavem k vychování, pokud by s pomocí boží věkem nedospěli. Vidouc to matka svrchu jmenovaných hochů, která jako vdova na stolec manžela svého dosedla, vnuknutím dábelským vším hněvem jedovaté duše své proti služebnici boží Ludmile vzplanula a ohavným podezřením se soužila, domnívajíc se, že, poněvadž všechen lid hochy tchýni na vychování svěřil, oloupena bude o vládu a moc, a ona pak že veškeré panování získá; i berouc nejohavnější radu se syny Beliálovými všemožnou jala se strojiti jí zkázu. Ctihodná ale a nábožná služebnice Kristova Ludmila dověděvši se toho chopila se zbraní pokory a trpělivosti proti hrdopýše; i vzkázala po poslech snaše své řkouc. »po žádné části vlády tvé hříšně jsem nezatoužila, ani žádného panování nad tebou si nežádám. Vezmi syny své nazpět, a jak ti libo, vládni s nimi. Mně pak dovol sloužiti všemohoucímu Kristu, na kterém místě chceš.« Než jako vždy se stává, že oč se pro boha pokora po- níží, o tolik poštíváním dábelským pýcha se vypne, vévodkyně laskavé a přívětivé prosbě svaté Ludmily nejen nechtěla vyhověti, než ani jí vyslechnouti nechtěla. To vidouc služebnice Kristova a pamatujíc na slova apoštola: »neodporujte zlému, nýbrž vy- hýbejte se hněvu« a na slova evangelia »budou-li vás proná- sledovati v městě jednom, utecte do druhého« z hlavního hradu se svou družinou na jistý hrádek, jménem Tetín, se odebrala. I zdobila se drahým kamením ctností tím více, čím jistěji věděla, že stíhati ji budou pronásledovníci a že brzy dojde palmy mučenické, se- trvajíc v nábožných modlitbách, bdíc a postíc se bez ustání, roz- dávajíc štědrou rukou almužny všem. Svatý pak Václav, ačkoli byl ještě v útlém věku, přebývaje s matkou také duchem prorockým za oné doby se proslavil; i poznal vše, co přijíti mělo, zjevením Krista pána ve zřejmém vidění. Jednou za ticha nočního jistého kněze Pavla, jehož přá- telské přilnutí k často zpomenuté sv. Ludmile nejpřátelštěji bylo opětováno, dvůr pěknou a pevnou hradbou obehnaný, když svatý a boha plný Václav naň se díval, všech krásných zdí zbaven a příbytku lidskému zcela nepodoben se objevil. Vidění toto, když byl totiž sám tíži spánku tělesného se sebe střásl a jsa

Strana 175
Překlad Jos. Truhláře. 175 bdělý v rozjímání duševním se probudil, některým rozumně vy- pravuje, a co by zjev tento pravdivého předpovídal, ústy pro- rockými vykládaje, takto svolané oslovil: »když jsem ležel na lůžku, drazí přátelé a vy důvěrní sluhové, za ticha nočního, významného a velebného se mi dostalo vidění. Uzřel jsem totiž obydlí kněze Pavla všech vysokých zdí zbaveno a ode všech lidí úplně opuštěno. Z toho vidění smutek mne pojímá a vnitřní starost o věrné bohu tíží a leká; však přec jakož v nesmírnou laskavost toho, jenž vše zná, důvěru mám, kterou přemožení všeho věřícím přislíbeno jest, snu tohoto pravdu, která co nejdříve se objeví, k vůli jistému označení věci jasně vyložiti chci. Zboření domů šťastnou báby mé Ludmily, svaté a ctihodné stařeny, smrt znamená; ona totiž matky mé, tak rodem jako nečistotou skutků pohanky, sběsilým s ně- kolika pomahači k zločinu ochotnými spiknutím a za nedlouhý čas zbraněmi nešlechetníků, kteří úkladně na ni vyrazí, pro vy- znávání jména a víry křesťanské ukrutného utrpení zakusí. Vy- soký pak dům, jak vidění svědčí, od lidu opuštěný, značí kněží v něm naší ochrany zbavených žalostné vyhnání ze země a ne- zasloužené pobrání všeho statku jejich. Neboť proklaté paměti matka má, nenávidíc až k smrti stranu křesťansky žijící, ku které dle možnosti své se přiznávati, kterou ctíti, upřímně následovati a milovati nepřestávám a později nikdy a nikdy nepřestanu, du- chovní osoby rozličných řádů, poněvadž se netají stejným svým smýšlením se mnou, statků zbaviti a ze země vyhnati se vyna- snaží.« Tímto výkladem prorocký duch jeho pravdy vědomý se nesklamal, nýbrž jakož vhodně znělo označení výkladu co do za- vraždění jmenované již stařeny a co do krutého vypuzení okolního kněžstva, které se vládě jeho, ano bohaté štědrosti ochotně pod- dávalo, v témž pořádku za nedlouho potom, jak obecně jest známo, vyplnilo se všechno. 4. Ačkoli se služebnice Kristova Ludmila, jak jsme nahoře pověděli, nevěřícím z očí uchýlila, na témž hrádku, na který se byla utekla, pronásledována jest od nepřátel. Neboť nadzmíněná vévodkyně jisté velmože své, syny nepravosti, pravím Tunnu a Gomona, se silným vojskem vyslala na Tetín, na záhubu tchýně své. Než předvídajíc věci budoucí zpomenutá služebnice Kristova nahoře jmenovaného kněze svého Pavla zavolala; i požádala jej, aby mši svatou četl. Vyzpovídavši se nábožně před tváří toho, jenž srdce zpytuje, a vědouc, že účastna jest milosti nejvyššího, takto pak se důvěry plna zbrojíc, nábožně se modlila k bohu, aby duši její, již byl sám stvořil, v pokoji ráčil přijmouti. Když byla potom mše přečtena, posilnila se přijetím těla a krve páně, načež neunavnou duší jala se zpívati žalmy. Když nastal večer, ukrutníci svrchu poznamenaní do domu jejího vtrhli, ostatní druhy oštěpy a štíty ozbrojené venku postavili, sami pak náčelníci a vrahové,

Strana 176
176 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. Tunna a Gomon přibravše několik zbrojnošů k sobě a vyrazivše, dvéře do ložnice, kde služebnice boží odpočívala, divoce se vedrali. I promluvila k nim svatá Ludmila pokorným hlasem: »jaká to zběsilost vás tak náhle pohání? Nestydíte se a zapomínáte, kterak já vás jako syny své vychovávala, zlatem a stříbrem i krásným oděvem obdarovávala? Než dopustila-li jsem se něčeho proti vám, prosím, povězte mi.« Ale oni zběsilci, jsouce tvrdší kamene, toho neslyšeli; neostýchajíce se vložiti na ni ruce vlastní, z lůžka ji vytáhli a vrhli na zem. I řekla jim: »nechte mne trochu se po- modliti.« Když jí to povolili, vztáhši ruce modlila se k pánu. Načež promluvila: »přišli-li jste mne zabit, prosím, abyste sťali hlavu mou.« I chtěla po příkladu mučeníků prolitím krve svědectví vydati o Kristu, a žádala dojíti s nimi palmy mučenictví na věky, kterouž také nepochybujeme že zasloužila. Neboť praví písmo svaté: »jakoukoli smrtí sejde spravedlivý, duše jeho dojde okřání.« Ukrutní ale kati nevšímajíce si proseb a slov jejích provaz na hrdlo jí hodili a zardousili tu, která žíti bude na věky s tím, kterého vždy byla milovala, s Ježíšem Kristem pánem naším. Pod- stoupila pak mučenictví šťastná a bohu oddaná služebnice Kristova Ludmila sedmého dne, v sobotu, a sice 15. září podvečer. Všechno kněžstvo a služebnictvo její obojího pohlaví, když byla zabita pastýřka, rozptýlilo se; různo se skrývajíce hleděli za- chrániti život vezdejší. Potom, když byli ukrutní kati odešli, k po- hřbení jejímu s velkým strachem a nářkem se sešedše, a nej- počestněji vše, co k pohřbu náleží, připravivše, nejsvětější tělo její položili do hrobu. Krví zbrocení pak vrahové vzavše, co se dalo uloupiti, k paní své se navraceli, přinášejíce jí přeradostnou zprávu o zavraždění nevinné, i domnívajíce se, že na věky jsou bohati a že věčně živi budou; a přec těžký a neskonalý trest pekelného ohně je brzy očekával. Nadzmíněná nevěrná paní nevěrných po- bravši všechen majetek tchýně své s těmito ukrutníky jala se vládnouti darujíc jim, příbuzným jejich a celé čeledi skvosty zlaté a stříbrné a přenádherný šat. I panovali v celé zemi České jako znamenití vévodové, ale nikoli z boha. Když tak nádherně žili a převelice se radovali a jásali, spra- vedlivý trest pomsty boží nenadále stihl bezbožníky, kteří se ne- báli tak velkou a tak krutou vraždu spáchati a nepočestné ruce své bez příčiny pozdvihnouti na převelebnou služebnici Kristovu. Neboť vnuknutím otce jejich dábla, knížete rozbrojů, počali všemi současníky svými pohrdati. Proto povstala roztržka a převeliká nenávist mezi velmoži svrchu jmenovanými, totiž Tunnou a Go- monem a paní jejich, tak že všechno myšlení a mluvení paní té ke zkáze jejich dnem i nocí směřovalo. Když to zpozoroval ukrutník Tunna, pojal jej veliký strach; i dal se se všemi příbuznými svými z tétéž země na útěk, a ode všech nenáviděn jako psanec

Strana 177
Překlad Jos. Truhláře. 177 semo tamo se toulal; nikdo pak z rodu jeho nenavrátil se více domů. Gomon ale, když hledal s bratrem svým spásu útěkem, chycen a s bratrem k smrti odsouzen, ztratil život vezdejší i bu- doucí. Než paní jejich vidouc je utíkati všechen vztek jedovaté duše své na potomky jejich vylila a všechny od nejstaršího do nejmladšího jedním dnem a výrokem utratila. A tak první znamení svatosti Ludmily se ukázalo, že řízením prozřetelnosti boží z vrahů jejích žádný nezůstal živ. Druzí z domova různo uprchnuvše ode všech nenáviděni a trestem božím stiženi život svůj vydechli; sy- nové pak jejich ohavnou smrtí sešli a větším dílem mečem po- stínáni. Tak naplněno jest slovo páně v evangeliu: »každý, kdo mečem zachází, mečem zhyne.« V týchž pak dnech u hrobu blahoslavené a ctihodné paní a mučenice Ludmily působením milosti boží skvělé zázraky se udály. Neboť z hrobky její tak veliký zápach zvláštní a příjemné vůně vycházel, že všech drahých mastí a květů vůně převyšoval. Přemnozí také voskové svíce a svítilny božským světlem plápolati za ticha bouřlivé noci vlastníma očima tam viděli. To všechno ne- zůstalo nikterak tajno vladařky, jež ji byla dala zavražditi. Dově- děvši se to velice se ulekla, i nevěděla co počíti Konečně opět jedovatý úmysl převládl; i vyslala sluhy na Tetín, kde ctihodné tělo leželo pohřbeno, poručivši jim, aby vystavěli dům nad hrobem sv. Ludmily ve způsob chrámu, udavši i jméno, totiž k poctě sv. Michala archanděla; kdyby totiž potom nějaké zna- mení tam se událo, aby připisováno nebylo zásluhám svaté mu- čenice, nýbrž svatých, jichž ostatky by se tam nacházely. Když se to bylo stalo, tak velká hrůza všechny do chrámu vstupující pojímala, že jen s největší uctivostí a pokorou do něho vstupovati si troufali; i děly se tam potom vzácné a znamenité zázraky. 5. Potom řízením Kristovým dávno vyvolený vévoda sv. Václav překročiv leta chlapectví překrásným květem jinošství se zastkvěl, a chovaje vše, čemu byl od učitele se naučil, hluboko v paměti, vřelým srdcem hleděl skutkem vyplniti, čeho sluchem byl nabyl. Pročež zlá matka jeho a jistí přívrženci její, synové Belialovi, ma- jíce v nenávisti činy a nejsvětější snahy jeho, vešli mezi sebou v radu a řekli: »aj, co máme činiti neb kam se vrhnouti? Knížet náš, jejž k vládě jsme povýšili, zkažen od kněží téměř mnichem se stal a nedá nám kráčeti po kluzké a obvyklé cestě nešlechet- ností našich. A činí-li to nyní za věku chlapeckého neb jinošského, jakže bude teprv jednati, až dospěje na muže neb starce?« Od onoho pak času počali mu klásti překážky kárajíce jej velmi a přemnohá jiná příkoří mu činíce. To všechno bohu milý muž zbraněmi víry odmítal, a ozbrojen štítem trpělivosti neoblomným duchem snášel. Neboť i kněžím jeho a jistým nábožným mužům, jichž učení on požíval, neustále 12

Strana 178
178 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. úklady bezbožníci tito a vraždu strojili a hrozili tak, že žádný z nich k němu dostati se nemohl. On ale věda o tom všem s muži důvěrnými skrze dvířka zadní kradmo obcoval; když slunce za- padlo, tajně některého kněze k sobě volával, a učiv se v noci všemu, co mu bylo prospěšno, když se rozednívalo, učitele neb sobě milého kněze tajně odcházeti nechával, knížku pak svou pod šatem skrytou nose, kdekoli nalezal pokoje, pilně čítal a lkaje v duši své zatvrzelosti srdce, zaslepenosti a nevěry lidu svého želel velmi. Nabyv konečně zmužilosti od boha a udatností se opásav, matku svou a všecky muže svolal a, jak slušelo, po- káral, jak svědčí kniha moudrosti řkouc: »slova moudrých jsou jako ostny a jako hřeby do výše zaražené.« Promluvil k nim sv. Václav: »synové nepravosti, símě lži, mužové nešlechetní, proč jste mi bránili učiti se zákonu pána našeho Ježíše Krista a po- slouchati přikázání jeho? Ošklivo-li vám sloužiti Kristu, proč aspoň nenecháte jiných? Já pak byl-li jsem posud pod dohlídkou a v moci vaší, od dneška ji odmítám a bohu všemohoucímu s čistou duší sloužiti chci.« I stala se potom proto a pro jiné věci převeliká roztržka mezi velmoži, kteří k straně nábožného vévody lnuli, a ostatními, kteří k nešlechetné straně bezbožné paní náleželi; oddělili se rádcové a velmoži země od sebe a trní rozbrojů zbujnělo až ku prolévání krve. Než strana spravedlivých, ačkoli slába byla, pře- mohla přec, jako vždy, četnou stranu nešlechetných. Neboť vé- voda Václav, staraje se o nabyti pokoje, vnuknutím ducha svatého uzavřel vypuditi matku svou, která byla příčinou vší nešlechetnosti, z vlasti; aby po vyhnání jí a všech jejích bezbožných přívrženců sběsilost rozbrojů byla utlumena, pokoj církve Kristovy se vzmohl a všichni jednoho a téhož pána majíce pravému učení Kristovu dokonale se přiučili; aby pak potom, až by vše bylo uspořádáno, co k míru země náleží, až by vypuzením a vyhnáním odbojců pokoj byl zjednán, matku se ctí domů nazpět povolal. Toto všechno pomocí boží skutečně vykonal. Neboť matku s největší hanbou ze země vyhnal; i potkal ji zasloužený trest od boha vše- mohoucího za to, že krev prolila nevinné svaté Ludmily beze vší příčiny. Než poněvadž byl pln čisté bázně, jež potrvá na věky, pamětliv přikázání božích, vedle nichž ctíti máme otce a matku, po nějakém čase ji uvedl nazpět; ale důstojenství panování dří- vějšího zbavena byla až do smrti. Než kterak se to všecko událo, poněvadž by nás vedlo daleko, vypravovati pomíjejíce jděme za svým cílem. Potom ještě mnoho protivenství a nesnází zkusila, také zavraždění syna svého skrze syna mladšího. Rozpomenuv se potom na bábu svou sv. Václav, jak svatě živa byla na světě a jak stkvělou odměnu obdržela od všemohou- cího, prolévaje hojné slzy s kněžími a některými nábožnými lidmi

Strana 179
Překlad Jos. Truhláře. 179 se uradil, i poslal je na hrad Tetín přikázav jim, aby aspoň kosti neb prach setlelého těla důstojně k němu přenesli. Sám pak zje- vením ducha svatého nabyl jistoty a několika důvěrníkům svým sdělil, že působením milosti boží zmínění poslové nějaké znamení tam shledají. Vykonávajíce tedy příkaz pána svého poslové vešli do chrámu a odhrnuvše zem hrob našli, ale shledávajíce víko hrobky, v níž ctihodné tělo leželo, z části shnilé, pozdvihnouti je se ostýchali. Jest-li dřevo, tak mluvili, shnilé, čím více to, co je pod ním? I chtěli hrob opět uzavříti s největší bedlivostí. Úmyslům jejich ale protivil se jeden z nich, kněz Pavel, o němž jsme se nahoře zmínili, kterak k ní, pokud žila na světě, vždy lnul přátel- stvím, od ní úslužně opětovaným; i řekl: »nikterak nestane se, jak pravíte; nýbrž po rozkazu knížete, najdu-li aspoň prachu se- tlelého těla, vyzdvihnu jej.« Jemu posvědčili ostatní a po jedno- hlasném usnešení zdvihli víko. To však při tom se rozlomilo, tak že zpomenutý Pavel se zemí přes tělo mrtvé upadl. I vstal rychle a zem odhrnul se soudruhy svými, načež shledali svaté tělo všeho porušení prosto, jen totiž, jak svrchu jsme připomenuli, obličej její pln prachu, který na něm zlomením víka při zdvihání se byl usadil. Náramnou radostí z toho opojeni neskonalé díky všemohoucímu vzdávali, svaté tělo její ze země vyzdvihli, do skvostného šatu, jak se slušelo, zavinuli i položili před oltář chválu a díky neskonalé milosti boží vzdávajíce. Vykonavše všechno slavně podle řádu vložili je na máry, a upevnivše tyto dvěma koním na záda tétéž noci do hlavního hradu, totiž do Prahy, bez meškání spěchali. Nalezeno bylo tělo blahoslavené a bohu oddané služebnice Ludmily 19. října o 12. hodině ve středu, přinesli pak je do Prahy třetího dne, v pátek 21. října; i radovali se velice všichni, vzdávali díky a chválili Krista. Ti totiž, kteří je přenášeli, prvé než je do hradu vnesli, sluhy předeslali ku knížeti s dobrou zprávou. Tito přišedše nalezli jej ve spaní; i vzbudili jej rádi a velkou radost mu spůsobili zvěstu- jíce, že milostí všemohoucího boha tělo tak vznešené paní, báby jeho, neporušeno shledali. Ihned vstal, do kostela s největší radostí pospíšil a Kristu pánu neskonalé díky vzdával. Když slunce za- svitlo na zemi a paprsky svými tmu zahnalo, svolal kněžstvo a zástup věřících a u velikém průvodu pospíchal vstříc. I potkaly ony věrné nosiče s tělem sv. Ludmily, kteréž ihned kněží a žáci vesele na ramena vzavše, dobrořečíce bohu a zpívajíce žalmy a chvalozpěvy nesli do hradu. Všedše do chrámu, položili je před oltářem na podlahu a učinili velký pokřik. Když pak zvědavost obecná jak věřících tak nevěřících o tom hloubala, co se to stalo, shlukli se a ku dveřím chrámu pospíchali. Poradiv se potom kníže s kněžími tělo její přede vším lidem dal odkrýti, aby se přesvědčili všichni, že neporušena jest zachována od Krista pána. Všichni pak 12.*

Strana 180
180 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. divíce se neunavně hlásali slávu Kristovu a nikdo nemohl protiviti se pravdě, poněvadž všem byla patrna neporušenost těla, pevnost vlasů; obličej pak její stkvěl se, jakoby byla živá. Neporušená krása šatů jejích tak se leskla, jako by byly téhož dne utkány. Všichni patříce na to hlasitě provolávali, že vší cti a chvály jest převelice hodna. Vykopavše tedy zem a upravivše hrob v témže chrámu chtěli ji pohřbiti. Ale náhle vyhrkla voda z téhož hrobu. Tomu přemnozí se divili a poznali, že toto místo pohřební nikterak se nelíbí služebnici Kristově; i zahrabali opět jámu a postavili nad ní rakev se svatými ostatky čekajíce na pomoc boží; a tak šťastně pospíchali k domovu. Po nějakém čase nadřečený kníže do Řezna vyslal posly otázat se biskupa téhož hradu jménem Tutona (poněvadž náležely tenkrát Čechy do jeho okrsku), co by měl činiti s jmenovaným tělem. Tento probíraje písma zákona božího podle moudrosti od boha sobě dané tento rozkaz dal za odpověď, aby totiž tělo, jež původ svůj vzalo od prvního člověka, kterému bylo řečeno: »zem jsi a do země vejdeš, prach jsi a v prach se obrátíš« (Gen. 13, 19), ode- vzdali hrobu, až by uzřelo slávu Kristovu. Velikou horlivostí boží nadšený kníže biskupa svrchu jmenovaného pokorně prosil, aby k němu ráčil přijíti, tělo sám pochovati a chrám, který posud od biskupa posvěcen nebyl, posvětiti. Ten ale předstíraje, pro slabost stáří svého že nemůže přijíti, spolubiskupa svého s několika málo sbory kněží vyslal, aby chrám onen posvětil. Tento přišel a nej- prve posvětil chrám páně. Potom po šesti dnech tělo ono pohřbil na témže místě, kde byla voda vyhrkla. Divná a k důkazu zásluhy služebnice Kristovy dostatečná věc! že totiž, když chtěli kněží na neposvěceném místě ji pochovati, vyhrkla voda ze země, když ale přišel spolubiskup a zasvětil chrám, docela žádná se neukázala. Slušno dost, aby ta, která šťastně život trávila ve šťastném obco- vání, s větší slávou pochována byla, ana postavena býti měla se svatými na pravici Kristově. Když byl spolubiskup podle řádu toto vykonal, důstojně obdarován od knížete vrátil se domů. Po roce však téhož dne, kdy byly svaté ony ostatky přene- seny, na slávu jména svého a důkaz zásluhy služebnice své Kristus pán znamenitý zázrak spůsobiti ráčil. Neboť jakož křesťanský jest obyčej shromážditi kněžstvo a památku takových slaviti, když po modlitbách společně zasedli, aby pojedli, jakýs človíček, stížený chorobou tělesnou a zkřivený, tak že nemohl nikterak pohlednouti vzhůru, když přede dveřmi chrámu, v němž tělo tak veliké paní odpočívá, moc Kristovu a zásluhu této svaté byl vzýval, ihned povstal přímo a dřívější síly nabyl. Přemnozí pak divíce se tomu, všemohoucímu Kristu slávu prozpěvovali, že skrze služebnici svou ráčil ukázati moc svou, jemuž jest sláva na věky. Amen.

Strana 181
Překlad Jos. Truhláře. 181 6. Když byl spořádal a upevnil vládu svou s pomocí Kristovou svatý vévoda Václav, jakou nádobou od Krista vyvolenou se stal, duch a jazyk můj a kniha tato vyprávěti nestačuje; zároveň pak hříchy tížen nedovedu líčiti, jak veliké škody vojín Kristův ve službě páně dáblu působil, kolik zástupů slouže věrně Kristu v ovčinci jeho shromáždil. Abych ale z mnoha pověděl málo, od mladosti neuchyluje se nikterak od učení páně pravdomluvný byl v řeči, spravedlivý v soudu, svěřeno-li mu bylo něco, věrný a nad míru dobroty lidské laskavý. Neboť kdykoli nějaký obžalovaný ve shromáždění soudců u přítomnosti jeho k smrti odsouzen býti měl od soudců, za všelijakou záminkou se vzdálil a skryl pa- mětliv hrozby Kristovy v evangeliu: »nesudte a nebudete souzeni; nezavrhujte a nebudete zavrženi« (Luk. 6, 37). Žaláře a šibenice od starodávna postavené a za jeho času ještě stojící bořil; sirotky, vdovy, chudé, naříkající, raněné neunavně těšil; hladové sytil, žíznivé napájel, nahé odíval, nemocné navštěvoval, mrtvé pocho- vával, pocestné a cizince jako své příbuzné přijímal, kněze a mnichy jako Krista pána ctil, bludným cestu pravdy otvíral; pokoru, trpě- livost, mírnost, lásku, která předčí nade vše, (k Efes. 3, 19) zacho- vával; násilím a lstí nikomu ničeho neodnímal. Vojenské družině své nejen nejlepší zbraně, nýbrž i oděv dával. Těmito a takovými cnostmi od mladosti znamenitě kvetl a klada kříž Kristův na sebe pamětliv byl přikázání božího, jež zní: »chceli kdo přijíti za mnou, zapři sebe sama, i vezmi kříž svůj a následuj mne« (Mat. 17, 24). Také v postním neb zimním čase po studených a příkrých pěšinách bos kráčíval z hradu do hradu navštěvuje pěšky chrámy Kristovy, tak že v šlépějích jeho krůpěje krve se spatřovaly. Velmi drsná žíněnka, kterou pro za- chování čistoty nosil, až podnes z úcty k němu jako nová se uchovává. Stále nosil vespod jako mnich oděv vlněný, svrchu pak šaty královské; i skvěl se takto před bohem i lidmi. Střídmě po- žíval pokrmu na okřání údů svých, často bděl a vzdávati nesko- nalé díky samu bohu nepřestával. A pakli někdy přihodilo se mu jako knížeti mezi tak divokou zvěří postavenému, že pozdě na večer mimo obyčej příliš pil, potom časně ráno vytrhnuv se ze spánku pospíchal do chrámu, a kteréhokoli kněze neb duchovního tam nalezl, nejkrásnější šat, který sám svlekl, mu dal, objav pak nohy jeho snažně jej žádal, aby za něho tím pobožněji ku Kristu pánu se modlil, aby hřích ve včerejší noci spáchaný milostivě mu odpustil. Ve službách božích byl tak bedliv, že každého dne oběť svou, rukama vlastníma spůsobenou, pánu podával. Neboť ve žních za ticha nočního na své pole vycházel s věrným sluhou (o němž později obzvláštní a na důkaz zásluhy obou znamenitý zázrak bude vypisován), pšenici požínal a na vlastní bedra naloženou domů nosil, potom na mlýnu ručním ji mlel a mouku jsa vévoda

Strana 182
182 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. jako pekař prosíval; nabíraje pak v noci vodu říkal: »ve jméno otce i syna i ducha svatého«; vodu tuto domů donášel a míchaje ji s nadřečenou moukou dělal oplatky. Také na vinici pospíchal, hrozny trhal, vlastníma rukama vytlačoval, víno do džbánu naléval a k svaté oběti uschovával. Jelikož ale dosud nebyly vymýceny s kořenem obřady pohanské, když přemnozí ohavné oběti zlým duchům přinášet spěchávali a pokrmy i nápoji obětnými se skvrnili, on nikdy drže s nimi se neposkvrnil, nýbrž pokaždé za nějakou záminkou se vzdálil. Vězení bořil, šibenice a jiné přístroje, kterých až do jeho času k mučení lidí bývalo užíváno, v laskavosti své strhal a chrámy pohanské ničil. Dověděvše se o tomto jeho smýšlení křesťané jako včely do oulu k němu se hrnuli, neméně kněží a žáci i přemnozí slu- žebníci Kristovi z Bavor, Šváb a jiných zemí s ostatky svatých a se mnohými knihami; tyto všechny s poctivostí velkou přijímal a vděčen jsa k nim vděků docházel, jak se slušelo; i daroval jim hojnost zlata a stříbra, krzen, otroků neb oděvů, a sloužil všem podle potřeby; i divili se všickni tito učitelé jeho učenosti, tak že provolávati se zdál se žalmistou: »nade všechny učitele své jsem porozuměl, poněvadž přikázání tvá jsou myšlénkami mými« — onen, v jehož duši lesk vzácné perly se stkvěl. Za zbožnost jeho také mu ráčil pán uděliti milost co největší, tak že v přemnohých bojích také zvítězil. Velebný byl pohledem, čistotu zachovával, ač ctnost tato u mužů ženatých byla řídká, i čist žádal si umříti. Přívětivě vždy mluvíval s mírnými, ale s nemírnými a tuláky, s ochlasty neb pijáky, neb těmi, kteří od učení neb s cesty pravé uchýliti se chtěli, rozhorlením božím rozpálen; i nemohl-li jich dostati jinak, aspoň, když je byl k stolu svému příležitostně pozval, mnohými ranami je zbil, bera vždy proti odvěkému ne- příteli štít víry a kopím ducha svatého, jenž jest slovo boží, stále bojoval proti ješitným mocem tohoto světa. Neboť byl bez nářku pravým ctitelem Kristovým, mnohým po příkazích apoštol- ských domlouval, mnohé snažně prosil a neunavně káral, všechny pak k hostině pravého otce zval a ze chřtánu dáblova vysvobo- zené do lůna svaté matky církve uváděl a pokrmem božím stále opatřoval. Potom vnuknutím milosti boží chrám páně k poctě sva- tého Víta mučeníka založiti chtěje vyslal posly do Řezna k bi- skupovi, k jehož diécesi, jak jsme svrchu řekli, Čechy tenkrát ná- ležely, aby podle předpisů církevních dovolil jemu biskup vystavěti chrám, řka: »otec můj vystavěl ondy chrám páně k poctě sva- tého Jiří, já pak s povolením vaším týmž způsobem založiti chci chrám k poctě svatého mučeníka Kristova Víta.« To uslyšev cti- hodný biskup s díků činěním rozepjal ruce ku Kristu pánu a řekl: »synu mému, blahoslavenému Václavovi až se vrátíte, takto vy- řidte: chrám tvůj již nejpěkněji před pánem vystaven stojí«.

Strana 183
Překlad Jos. Truhláře. 183 Uslyšev to kníže s rozjařeným srdcem brzy položil základy chrámu a zdi co nejkrásněji dal postaviti. Tímto ještě nebyl upokojen, nýbrž ku prahu svatých apoštolů Petra a Pavla do Říma se chtěl odebrati požádat tehdejšího papeže, aby jej za mnicha oděl a za duchovního ostřihal, aby pak z lásky k bohu důstojenství knížecího se vzdal a bratru svému (ach příliš oddanému skutkům světským) je přenechal, sám ale žije v pokoji aspoň některé ovečky Kristu pánu shromáždil. To by byl také skutečně učinil, kdyby mu nadzmíněná stavba chrámu nebyla vadila. Než lidského pokolení nepřítel, jenž od samých počátků zástupy věrných osočoval, nemoha nepřemožitelného sluhu Kristova nikterak překonati k starým zbraněm se vrátil a víru křesťanskou vyvrátiti usiloval. Neboť bratru jeho mladšímu, jejž jsme nahoře Kainovi přirovnali a o němž brzy potom jsme připomenuli, že mu opustiv veškeru slávu světskou všechno chtěl postoupiti, oblouzenému radou přemnohých nešlechetníků želejících, že musí zanechati zvyků svých a nesmějí nikterak oddávati se věcem zakázaným, proti svatému bratrovi zbraň nenávisti a vraždy nabrousil. To všecko vnuknutím ducha svatého on předvídal, a jako jelen po vodě žízní, nejinak po palmě slávy mučenické zatoužil, však nikterak z ruky bratra svého, poněvadž věčné zkázy jeho se hrozil; přec ale měl vždy důvěru v Krista. 7. To pak se dálo za časů Jindřicha, krále Sasů, jenž milostí Kristovou první z nich koruny došel, jemuž blahoslavený týž stále byl přítelem. Abychom tedy v započatém vypravování pokračovali, Boleslav obývaje ve vlastním domě neb dvoře na hradě, po něm jmenovaném, odevšad již poraněn střelami dábelskými a touhou po vládě rozpálen, když se blížil svátek svatých mučeníků Kosmy a Damiana (který se světí dva dni před svatým Michalem archan- dělem), poněvadž tam poctě těchto svatých zasvěcený se nachází chrám, z těchto okolností vzal si příčinu: i pozval blahoslaveného bratra svého lstivě k hostině nebo, jak skutek ukázal, spíše k za- vraždění Ačkoli mu to vše bylo dobře známo, přec se srdcem neohroženým zulíbav všecky své příbuzné a přátele a rozloučiv se s nimi vydal se na cestu ozbrojen zbraněmi víry. Přišed tam nalezl sobě všechno dvojak připraveno, hostinu totiž přenádhernou a velikou sílu skrytě ozbrojených nepřátel. I vešel do kostela a po mši poručiv se bohu a svatým Kosmě a Damianu, jichž výroční svátek se slavil, vesele do domu, kdež se měla odbývati hostina. Když srdce přísedících již nešlechetníků dávno jedem vraždy naplněná pokrmy a nápoji se rozehřívala, zakrytou po nějaký čas ránu otvírati počali. Majíce totiž dýky pod šatem a za zády je skrývajíce neustále na vraždu pomýšleli; i vstali třikrát a třikrát opět usedli, neboť bůh všeho ředitel nedal jim toho vykonati, snad že chtěl posvětiti zítřejší den, na který

Strana 184
J. Pekař: Nejstarší kronika česká. nepřipadal žádný svátek. Svatý tedy vida je vztekle si počínati neohrožen zůstal, i pospíšil co nejdříve vstát od stolu. Když byl z večeřadla poodešel, přistoupil k němu jeden z přátel jeho a řekl: »ejhle, chystám pro tebe potají koně; vsedni naň a hleď co nej- dříve dostati se odsud, pane můj; neboť hrozí ti smrt.« Nepo- slechnuv jeho nikterak navrátil se opět do večeřadla i uchopiv číši pozdvihl ji přede všemi a povýšeným hlasem zvolal: »ve jméno svatého archanděla Michala vypijme číši tuto snažně prosíce, aby duše naše uvésti ráčil k pokoji radosti věčné.« Když jemu někteří věrní odpověděli »Amen«, vypil nápoj a políbiv všecky do hostinské síně odešel, a odevzdav údy své odpočinku a dlouho se nábožně modliv a žalmy zpívav konečně unaven usnul. I nadešel čas modlitby ranní (vigilií), k níž svatý muž, jako vždy, v čas se dostavil. A tak jarý byl při něm duch křesťanský a předpis církevní, že, co říkáme, že jest známka mnichů nejdo- konalejších, celé vypravování starého zákona při oněch vigiliích dával sobě podlé času od svých čítati. Než i ve dni sváteční (myslím v soboty velkonoční a svatodušní), když obecný křest ve svaté církvi boží se slavívá, aby mu ničeho z toho, co jest božího, se nenedostávalo, nebylo-li nalezeno maličkých v čas skrutinií, posílal na trh a, kolik- koli hochů měli kupci na prodej, z lásky k samu bohu sobě kupoval; a staraje se takto o službu boží blahoslavený jeho duch nikdy netrpíval, aby něčeho scházelo při obřadech božích. Čteš to, velebný biskupe, a zajisté se divíš, kterak nejbedlivěji vykonal to, co sotva milostí nejvyššího boha, jak víš, mužové církevní vyplniti mohli, laik a sice vévoda a vladař jednoho národa, který i mezi národy za divoký přírodou samou se považuje. Prosím pro přirozený ti zdroj moudrosti, abys, nejblaženější z otců, co jsem napsal a ještě napíšu, za hodné uznal a pochválil; jelikož, jak jsi mně kázal, mimo to, co jsem z úst tvých slyšel neb čeho jsi se mnou od lidí hodnověrných a nábožných se dověděl, něco jiného vypsati všemožně se střehu. Než abychom pokračovali u vy- pravování. Blahoslavený mučeník, jemuž brzy dostati se mělo slávy a cti a koruny vytrvalosti, ranní chválu bohu vzdát se ubíral do chrámu. Takovou pak milostí od boha muž věčné paměti se stkvěl, že nikdo nepochyboval, že přede dnem přijde ke dveřím posvátným, aby modlitbu vykonal. A na hodinu tuto čekal druhý Kain maje ji za vhodnou ke spáchání vraždy. I vidím, kterak cokoli písmo svaté naznačilo, vyplněno bude až do posledního písmene; toto pak praví o těch, kteří jednají zle, řkouc: »každý, kdo zle činí, nenávidí světla« (Jan 3, 20). Ještě totiž na noc bratr svatého mu- čeníka, nejsa více bratr, nýbrž ohavný bratrovrah, kněžím chrámu svatých Kosmy a Damiana byl přikázal, aby, až přijde, nikterak mu nedopustili vejíti do chrámu; bál se totiž, aby snad od věrných

Strana 185
Překlad Jos. Truhláře. 185 svých zbrojnošů neb komorníků, kteří ráno ještě na lůžku si hověli neb od příchozího lidu vysvobozen nebyl; zároveň pak chtěl, aby se nezdálo, že prolitím krve a spáchaným zločinem chrám zneuctil a poskvrnil. Když toto píšu, ejhle napadá mi nešlechetný sbor Židů, kteří ostýchali se poskvrniti vstoupením do soudního dvora Pilátova, ale usmrcením pána se neostýchali. Tak i onen neblahý kat vlastního bratra stěny chrámu krví poskvrniti se bojí a přec vztahuje ruce své k bratrovraždě. Svým vlastním slovem, ukrutníku nade všechny nepřátele, sebe soudíš a probodáš, boje se poskvrniti místo posvatné krví, kterou sám proléváš. Než stalo se, jak jsi byl kázal. Neboť an vzácný mučeník před ranní pobožností do chrámu pospíchá, aby, než lid se shlukne, k bohu otci v útrobách nábož- ného srdce svého potají se pomodlil, strojí zatím bratr úklady a brousí meč, aby oběť připravil Kristu. Než proč zdvojuju bolest v srdci, proč slzy v očích, nutě se široko vyprávěti smrt spravedli- vého, smrt nevinného? Míváť zajisté velká bolest mnoho slov. Než abych déle neodkládal vypravování o utrpení svatého mučeníka pro ty, kteří nedočkavě si toho přejí: Vstal svatý Václav, brzy budoucí oběť Kristova, chtěje vedle posvátného zvyku svého pospíšiti do chrámu, aby mohl déle setr- vati potají v modlitbách, než lid se sejde; i žádaje jako dobrý pastýř se stádem svým společně chvalozpěvy ranní vyslechnouti nebo přezpívati, brzy upadl v úkladné léčky. Neboť kněz chrámu onoho, jeden z těch, z nichž pocházela nepravost od Babylona, jakmile spatřil muže božího přicházeti, podle rozkazu zločinců dvéře chrámové zavřel. I vzchopili se též připravení úkladníci, totiž bratr a veškeré ozbrojené jeho družstvo. I shlednuv bratra vyvolený vojín boží děkuje mu krk jeho rukama objal, políbil jej, pozdravil a řekl: »zdráv budiž povždy, bratře můj, a oplývej statky života tohoto i budoucího; přijmiž tě Kristus k hostině své věčné, žes mne a družinu mou včera tak hojně pohostil.« Na to odpo- věděl onen zpupně a se zamračenýma očima obnaživ meč pod pláštěm ukrývaný: »včera podle okolností, nyní ale bratr bratru poslouží takto.« A máchnuv mečem do hlavy ho udeřil; než poněvadž síla páně byla při něm, sotva krev mu vytryskla. Neboť tak veliká hrůza nešťastníka pojala z velikosti počínání, že i druhou ranou ni- čeho nemohl vyříditi, co by o statečnosti jeho svědčilo. I zachytiti hledě obnažený meč rukou vlastní sv. Václav: »jak velmi ne- obratně si počínáš,« řekl, »chtěje mne raniti.« Když ale viděl, že úmyslu svého nikterak se nespouští, konečně jeho sama (jak někteří vypravují) popadl a k nohám svým porazil řka: »aj vidíš, člověče vlastním soudem zahubený, kterak mohu tebe vlastní rukou potříti jako nejmenší zvířátko. Než daleko budiž, aby se kdy pravice služebníka božího poskvrnila krví bratrovou.« I na- vrátil bratru meč, který mu byl vyrval, a krváceje z toho na ruce

Strana 186
186 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. do kostela pospíchal. Onen nešťastník ale dal se do hrozného křiku a pronásledoval jej volaje: »přátelé, přátelé, kde jste? Špatně po- máháte pánu svému, špatně pomáháte v takové úzkosti postave- nému!« Tu vyřítil se celý zástup nešlechetníků ze skrýší s meči a oštěpy mnohými, a ranami těžkými posetého zabili jej přede dveřmi chrámu. Tenkrát také svatá duše na onom bojišti, vysvo- bozena ze žaláře života tohoto, mučenictvím ověnčena vítězně se odebrala k pánu dne 28. září, leta páně 929, ano nebe se rado- valo a země kvílela. Mrtvé tělo jeho matka (již nedávno pro hříchy její byl vyhnal a opět v pokoji z lásky ku Kristu zpět povolal) s některými vě- řícími konečně rychle do rakve uložili a do země zahrabali, nikoli jak se slušelo na mučeníka, nýbrž jak se stává, když někdo beze zvláštní pocty a blaženosti umřel. Než onen blahoslavený vojín unikaje trestu a potupě k větší slávě povstal, a čím chatrněji od synů dábla a údů jeho zacházeno se vzácným mučeníkem tímto, tím milejší pánu svému a spoluobčanům svým v nebesích se objevil. I stal se společníkem andělů, soudruhem apoštolů, spoludědicem mučeníků, účasten pokoje vyznavačů, neporušenosti panen, obdržel věnec věčně se zelenající a krásu nehynoucí na věky. A tak zhrdnuv vévodstvím slávy pozemské, jímž druhdy byl vážen a mocen, do království nebeského jako pravý vévoda a mučeník vešel. Než my, jsouce suchoparní a neumělí chvalořečníci zanechme to těm, kteří tomu rozumějí, a obraťme se k prostičkému vy- pravování zázraků jeho. 8. Krev blahoslaveného mučeníka od bezbožných bezbožně pro- litá, která po zemi a zdech se rozstříkla, smývána vodou a utírána byla: než druhého dne, křeří předešlého dne ji byli smývali, přišedše k témuž místu shledali zdi a zemi, jakoby nikdy voda na ně nebyla přišla, krví zbrocené. I dali se znovu do utírání. Také po třetí to uči- nili; ale vidouce marnost svého namáhání odešli. Než vrahové svatého mučeníka toho, jejž pronásledovali až do smrti, ani po smrti ušetřiti nechtějíce, sběsile do hradu pražského se přihnali a všechny přátele jeho, kteří, jak věříme, co dobří lnuli k dobrému, rozličně a ukrutně povraždili, děti pak jejich živé v hlubině řeky Vltavy utopili. Věříme, že tito, stavše se utrpení, účastni se stali také slávy; i ačkoli my nehodní počtu a jmen pro množství jich neznáme, přec věříme, že zajisté bůh je zná a že si je vyvolil. Shromáždilť byl blahoslavený muž za živa značné množství du- chovních a sluh božích, kteréž vrahové svatého mučeníka tak pro- následovali, že sotva některý z nich ve vlasti zbyl; abychom po- znali naplnění toho, co víme, že bylo předpověděno o pánu zvlášť: »zabij pastýře a rozprchnou se ovce stáda jeho.« Než ejhle při- cházeje k vypravování o hněvu a pomstě páně, jež proti vrahům vzplála, nucen jsem velebiti sílu a divné skutky boha, který vždy

Strana 187
Překlad Jos. Truhláře. 187 přichází jako mstitel nejspravedlivější, aby vyplnil, co někdy slíbil řka: »mně náleží pomsta; já odplatím.« Neboť část oněch, kteří proti svatému páně ukrutně byli povstali, aneb kteří pouhým sou- hlasem stali se účastníky tak velikého zločinu, zmítána zlými duchy v pustinách utíkajíc bídné a zasloužené smrti došla a více se ne- objevila. Druzí hubení a bídní zůstali až do smrti. Jiní ale z nich štěkajíce jako psi a skřípajíce zuby zemřeli; celý pak rod jejich, abych tak řekl, vyhlazen s kořenem. Zbyli-li však někteří, ti chleba svého dobývají rukama vlastníma. Tělo svatého mučeníka odpočívalo v chrámě svatých Kosmy a Damiana pochováno tři leta; potom ale zjeveno jest některým služebníkům božím, aby téhož sluhu božího z místa, kde byl po- chován, přenesli do chrámu sv. Víta mučenníka, který v hlavním hradě pražském vnuknutím božím od základů byl vystavěl a okra- sami chrámovými znamenitě ozdobil. Ve chrámu tomto, když ho stavěli, procházeje se kdys vyslovil prý verš žalmisty: »tento jest odpočinek můj na věky věkův.« A to ke chvále a slávě jména svého a na důkaz zásluhy blahoslaveného muže dobrotivý pán spůsobiti ráčil, aby nad slunce jasněji objevilo se národům, že bůh všemohoucí národu českému již dávno k sobě obrácenému velkého svatostí ochránce připravil, jak potvrzuje písmo: »poněvadž v každém národě, kdo bojí se jeho a koná spravedlnost, milý jest jemu«; a poněvadž »když naplněna jest míra hříchu, pře- plněna jest i míra milosti.« I oznámeno to bratrovrahu onomu, který jsa oděn pláštěm křesťanství a nemoha se protiviti velkým skutkům božím, ač pozdě, se počal diviti. I vyslal lidi a kázal v noci svaté tělo přenésti do- loživ, nebudou-li před červánky ranními svaté údy do nového hrobu uloženy, že zajisté ti, kterým to svěřeno, všichni na hrdle trestáni budou. Přišli tedy v noci, svaté tělo vyzdvihli, na vůz na- ložili a až k potůčku jistému, jemuž jméno jest Rokytnice, přivezli. A ejhle voda tak vzrostla, že překročivši i břehy zatopila všechny louky; i nebylo naděje těm, kteří svaté tělo přiváželi, mimo smrt. V této úzkosti napadlo jim za smilování prositi svatého Václava, jenž před tím přečasto se zjevuje přenešení své naříditi ráčil; i řekli: »svatý mučeníku, snažíce se zbožnou myslí poslechnouti rozkazu tvého nyní všichni trestu vražedného meče vydáni jsme.« Zároveň pak se namáhali zříditi nějaký most. Když se toto dálo, ohlednuvše se náhle spatřili sebe a vůz s tělem vzácného mučeníka na té straně potoka státi, na kterou přejíti byli hleděli. Vidouce to sluhové svatého mučeníka boha a svatého jeho velikým hlasem z celého srdce chválili, že služebníky své v takovém nebezpečí vězící tak mocně vysvobodil. Takovým zázrakem okázala se laskavost páně a zásluha svatého; tím sláva boží, tím síla mu- čeníka se osvědčila, když tělo důstojným přenešením uctěno bylo,

Strana 188
188 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. ti pak, kteří je přenášeli, tak mocně vysvobozeni. Pospíšivše potom k řece Vltavě nalezli most rozlámaný; i jali se těžce naříkati ne- mohouce nikterak jeho pozdvihnouti, a dali se opět do modlení, aby jim obvyklou laskavostí pomohl, aby života neztratili; neboť vzhledem k rozkazu knížecímu již kokrhal kohout k ránu. Shledavše se brzy vyslyšeny zdvihli jej na ramena, jakoby žádného břemene nebylo, a přes rozlámaný most bez závady radostně přešli. Potom bez závady a překážky přišli na místo, jež sobě dávno svatý byl připravil. I rozsvítivše světlo uzřeli tělo jeho neporušeno a všechny rány jeho zhojeny kromě jediné rány oné, kterou přeukrutný bratr jeho mu na hlavě byl zasadil. Tato totiž, ačkoli byla také zhojena, přec lišila se od ostatních jsouc jakýms bílým kalem pokryta; když pak tento smyli, okázala se podobna ostatním. Tenkrát byl prý mezi ostatními, kteří tělo pochovávali, jistý muž počestného života, jenž tomuto svatému, pokud žil, důvěrným býval přítelem. Ten omakávaje jednotlivé údy svatého těla také ruku s uslzenýma očima do ruky své vložil a lehounce nehty zatahal, z nichž našed jeden, který se viklal, plačtivým hlasem promluvil k soudruhům řka: »běda nám hříšným! patrněť jest velmi blízko porušení svaté tělo toto; neboť ejhle viklají se a po- volují nehty,« I pokárali ho ostatní řkouce: »proč, bratře, mluvíš takové věci? Či nepozoruješ bystrým rozumem, že pro bývalou oddanost k němu chce ti dopřáti částky těla svého?« On ale bije se pěstí do prsou řekl: »opravdu, opravdu myslím že bude tak;« a uchopiv znova svatou ruku opět dotekl se nehtu. Nyní ale shledal, že tento tak pevně v mase ostatním vězel, jakoby žádná známka viklání se byla neukázala na něm. Také ucho jeho, které mečem úplně usečeno, potom pak od sestry jeho, jíž se byl zjevil, nalezeno bylo, úplně se zahojilo a k místu svému přirostlo. Zpomenutá totiž ctihodná paní, sestra svatého mučeníka, jmenem Přibislava, od mladosti vyučena byla službě Krista pána, jemuž sloužila vedle učení evangelia »bez reptání« Neboť když ji byl pán jha manželského zbavil, zcela se oddala službě boží vřelou duší žádajíc oděna býti oděvem posvatným; ve dne v noci trvajíc na modlitbách neustále se postila a bděla. Této zjevil se svatý Václav a řekl: »ucho mně vrazi usekli a od onoho času leží mezi stromem, jenž stojí těsně u chrámu, a zdí chrá- movou.« Po zjevení tomto ctihodná paní ze spánku se probrala, a přišedši na místo u kostela poklad svatého ucha tam našla. I zdvihnuvši je s úctou a radostí velikou děkovala všemohoucímu bohu, šla ku hrobce bratra svého a mučeníka s některými sobě věrnými, s největší úctou ji otevřela, ucho tam vložila a bedlivě ji opět uzavřela. Toto po přenešení ctihodného těla jeho shledáno bylo, jak jsme nahoře řekli, tak neporušené a s ostatním masem srostlé, jakoby se ho nikdy byl meč nedotekl.

Strana 189
Překlad Jos. Truhláře. 189 Sešlo se tedy, kolikkoli mohlo, duchovních a lidu, zpívajíce hymny a jiné písně položili tělo svaté do rakve a pochovali v chrámě sv. Víta mučeníka, kde pomocí boží skrze zásluhy svatého Václava mučeníka nesčíslné stávají se zázraky k chvále a slávě Krista pána našeho. Památka pak přenešení jeho slaví se 4. března. Což račiž dáti pán náš Ježíš Kristus, jenž s otcem a duchem svatým živ jest a kraluje na věky věkův. Amen. 9. Nyní pokynutím božím o novém mučeníku nové zázraky vypravovati budu těm, kteří jich správně dověděti se chtějí. Když po vítězném utrpení slavného bojovníka božího, po zapadnutí hvězdy po celé zemi zásluhou jeho zářící, z těch, kteří někdy, jak jsem byl pověděl, k němu lnuli oddaností, neb které k službě Kristově byl shromáždil, jedni od nešlechetníků mečem pobiti, druzí rukama bezbožníků v řece pochováni byli, ostatní pak po všem světě se rozutíkali; jeden z bojovníků, jmenem Podiven, o němž jsme pověděli, že býval účastníkem a soudruhem veškerých skutků mučeníkových, a o němž slíbili jsme, že povíme, co nám jest známo, po odchodu pána svého ze života tohoto ku Kristu k Němcům se utekl a tam dlouho žil ve vyhnanství. Potom ale domnívaje se, že pokoj vlasti jest navrácen, k svým se vrátil, po nějaký čas doma se zdržoval a skrýval dlouho. Jak vřelou láskou a bezúhonnou věrností pána svého za živa miloval, vypravoval bych, kdyby věc sama, kterou chci vypisovati, s dostatek k tomu nepoukazovala. Ten jednoho dne bolest, kterou od zavraždění pána svého v srdci choval, s citem nad obyčej trpkým přemítaje popadl meč a běžel k domu jistého muže, který, jak věděl, co náčelník k vraždě byl radil a proti svatému Václavu se spikl, a jehož rukama týž svatý hlavně zavražděn byl. Přišed nalezl jej v teplé lázni odpočívajícího, jež obecným jazykem slove »stuba«. Než tento, vida jej přicházeti, podle mravu národa hleděl jej pozdraviti, řka: »zdráv buď, příteli, zdráv bud« Ale on, v jehož srdci bolest vřela, odpověděl: »o mé zdraví postará se bůh: ale ty vší spásy zbaven v hříchu svém umřeš a na věky zahyneš.« A obořiv se naň zabil jej. Doufaje útěkem nabýti spásy rychle odešel. I všed do lesa kráčel již bezpečně: když onen bratrovrah, jemuž zvěstována smrt bojovníka a skutek vražedný, rychle skrze sluhy své obstoupiti dal les. Chytili jej ihned a oběsili. Maje vypravovati něco velkého vyznávám, že jsem uvažoval vedle vznešenosti věci, nebylo-li by lépe, abych mlčel; než poněvadž přemnozí, kteří to vědí nad světlo jasněji, stále to hlásají, zdálo se mi nehodným o tom pomlčeti. Visel tam tři leta. Žádný pták, žádný dravec se ho nedotekl, žádná zkáza lidská ani hniloba těla jeho se nezmocnila; nýbrž jako by žil, rostly mu nehty a vousy, a vlasy jeho přenáramně zšedivěly do běla. Konečně rozmrzen, jelikož zázrak tento páně všady se oznamoval, bratrovrah onen

Strana 190
190 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. na témže místě dal jej zahrabati do země. Než ani tak nebylo lze ukrýti skutky boží; nýbrž na označení lidu zásluh služebníka jeho vídati bylo velmi často od okolo jdoucích v noci nebeské světlo, ano nad hrobem jeho hořelo. Toto tak dlouho se dálo, až lidé odevšad přicházejíce dary obětovati a na hrob pochovaného z od- danosti klásti počali, a života svého osudy bohu a onomu za- bitému svěřovali. Po dlouhém čase tělo muže tohoto z místa onoho vyzdviženo a nábožně přenešeno od duchovních, mužů a žen nábožných a pochováno na hřbitově chrámu sv. Víta; tak že sv. Václav v chrámě, onen pak bojovník venku leží, oba pouhou zdí od sebe jsou odděleni. A tuto slávu získala mu pravá věrnost, s kterouž, pokud žil, pánu svému sloužil. Neboť když býval správcem nade všemi v domě sv. Václava bydlícími, všecky skoro služebníky až do posledního kuchaře tak navedl, že nebylo téměř dvorského sluhy, který by býval neuměl žalmy zpívati, neb který by býval něčeho neznal, co k obřadům církevním náleželo. Miluje všecky jako syny vlastní ode všech jako otec býval ctěn. Bylo-li kdy muži tomuto při- kázáno rozdati almužny deset peněz, přidával sám vedle věrnosti pána svého pět, a když měl třicet neb více chudých potravou po- děliti, přidával patnáct. Pročež zasloužil slyšeti od boha, co byl v evangeliu slíbil: »aj sluho dobrý, poněvadž v malém byl jsi věren, učiním tě správcem mnohého«, zasloužil s pánem, jehož měl na světě, vejíti do radostí věčných. I bylo viděti za noci světla hořící v chrámě, kde oba svatí odpočívají, a přemnohým bylo často slý- chati hlasy prozpěvujících tam andělů. 10. Svatý a časté naší zpomínky hodný ochránce náš Václav, ačkoli všem, kteří jej za to žádají, laskavou a dobrotivou pomocí přispívá, přec zvláště spoutaným a uvězněným pomáhati nepřestává. Pročež také prvním toho druhu zázrakem milosrdenství své objevil po slavném přenešení těla svého Neboť když přemnozí zločinci železnými okovy spoutáni v žaláři obecném hlídáni byli, a byvše po zvyku domácím k mnohonásobnému trestu odsouzeni mimo jedinou naději smrti neměli naděje žádné, napadlo jim v úzkostech postaveným jedné noci vnuknutím, jak věříme, božím žádati sv. Václava za smilování. »Pane bože.« zvolali, »skrze zásluhy a pří- mluvy pána našeho Václava, svědka svého svatého, račiž nám v tak velké úzkosti postaveným uděliti svou odvěkou pomoc.« Následující noci, když všichni na světě v příjemném spánku si hověli, jedině pak tito ubozí, co pokoj jest, nevěděli, moc boží, jež dobrotivě přicházívá stísněným, přišla také jim. Napřed jakoby zvuk nějakého zvonu v uších jejich zazněl, potom světlo všem po- divně zasvitlo ve vězení, a náhle prohnulo se jako oblouk dřevo, jímž nohy všech spoutány byly: i vytáhli brzy nohy z pout. Vi- douce, že síla páně skrze zásluhy i přímluvy sv. Václava jest při

Strana 191
Překlad Jos. Truhláře. 191 nich, vzmužili se nadějí spásy a opět zvolali: »pane Ježíši Kriste, bože náš, přispěj nám, služebníkům svým, kteří v tebe důvěřujeme, skrze zásluhy a přímluvy sv. Václava, jenž pro lásku jména tvého od bezbožníků byl zabit.« Brzy přispěla jim síla Kristova a provaz jednoho každého roztržen spadl s krku na zem; i byvše propuštěni ze žaláře chodili po okrsku a vyprávěli velké skutky boží, jež očima svýma byli spatřili. Když pak zázrak tento vedle velikosti a slávy své všade se rozhlásil, přihodilo se, že jistý uvězněný pohan se dověděl, že sv. Václav nejvíce se stará o vysvobození těch, kteří ve vězení bývají svázáni. Uslyšev to, poněvadž ve velké úzkosti úpěl, učinil slib, řka: »vysvobodí-li mne bůh křesťanů dobrotivostí svou z této bídy a navrátí-li mi bývalou důstojnost, uvěřím v Krista syna božího a přijmu křest spásy, z celého srdce svého náboženství a nábožnosti křesťanské se oddám a přiřknu syna svého témuž mučeníku k službě věčné.« Jedva domluvil, a ejhle, všecky železné okovy spadly s něho. I chytili ho dvakrát a třikrát a znova uvrhli v okovy; ale okovy a pouta spadla s něho jako dříve. Tu propustili jej žalářníci na svobodu pro opětované zázraky, úctu a dík vzdávajíce bohu. Potom ihned svaté víře vyučen a pokřtěn byl, a odevzdav syna, jak byl slíbil, sv. mučeníku ještě mnoho let živ byl. Než i jakýs jiný zločinec podobným způsobem do žaláře uvržený vzdychal a vzýval sv. Václava za smilování; a jako s pře- dešlého i s rukou a nohou jeho spadla všecka pouta. I chytili jej nevěřící a prodali vzdálenému národu nevědouce, že bůh jest pánem všeho míra a jeho že plna země a plnost její; domní- vajíce se také, že sv. mučeník proseb vzdálených vyslyšeti nemůže. Když jej odváděli, zásluhami sv. mučeníka spadly řetězy s rukou a železný kruh s krku jeho. Ti pak, kteří ho koupili, ačkoli byli pohané, vidouce tak veliké divy boží na svobodu jej propustili. Po nedlouhém čase dal kníže člověka jiného uvězniti, jemuž, když přečastými vzdechy k pánu se modlil řka: »pane bože, pro zásluhy sv. Václava pomoz mi,« přihodilo se jedné noci, že ze samých úzkostí usnul. I probudiv se záhy, jakož bývá soužených obyčej, shledal, že stojí mimo vězení uprostřed ulice; a nebyla pouta na nohou jeho, ani provaz na krku, ani řetězy na rukou. i navrátiv se k správci vypravoval, kterak mocí boží zázračně vysvobozen byl. Správce pak seznav sílu boží a moc blahoslave- ného mučeníka v zázracích dal vinníku svobodu. A opět o novém mučeníku staré zázraky hodlám vypravovati vám, kteří z lásky k tak velikému muži posloucháte. V hradu Pražském byla jistá žena slepá a celým tělem malomocná; ta při- šedši do chrámu sv. Víta padla před hrobem sv. Václava a tak dlouho plna důvěry se modlila, až obdržela zrak a uzdravení ce- lého těla. Zatím událo se, že kdos od věřitelů chycen a železnými

Strana 192
192 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. okovy sevřen byl, poněvadž neměl čím zaplatiti lichvářům. I po- sadili jej náhodou ti, kteří jej byli svázali, pod chrám, v němž tělo sv. Václava se chová. I pozdvihl on v takové úzkosti ruce železem obtížené k nebesům, obrátil zraky své ke chrámu a takto se modlil: »bože, pomoz mi skrze zásluhy a prostřednictví sv. Václava.« Jedva domiuvil, ihned rozvázány jsou ruce jeho; i propustili jej. Byl v zemi Francké jistý muž chromý, jemuž ve snu se zjevil muž bíle oděný; i napomenul jej řka: »vstaň a jdi do hradu Pražského do chrámu sv. Víta, tam odpočívá tělo sv. Václava mučeníka, a obdržís tam zdraví nazpět.« Když pak se stavěl, jako by nerozuměl, znova v týchž šatech přistoupil k němu ten, jenž dříve se mu byl zjevil, a řekl: »proč nevyplnil jsi rozkazu mého a nešel tam, kde obdržeti máš zase chůzi?« On ale, jako u vy- tržení se probudil a vesele řekl: »půjdu, pane.« I vstav vzal hůl a šel ke kupcům, kteří tam chtěli jeti, a zaplatil jim, aby pomocí jich až na místo jmenované se dostal. I vešed do chrámu svatých, přede vším lidem na zem padl a dlouhou modlitbou skroušeně prosil hospodina, aby pro zásluhy sv. Václava nad ním se smi- loval. Když od modlitby vstal, milosrdenstvím božím sesílena jsou kolena jeho; i děkoval bohu a sv. Václavu, skrze jehož zásluhy ráčil mu hospodin uděliti zdraví. Když byla pověst a sláva těchto a takových zázraků svatého mučeníka všady se roznesla, byli někteří ponoukáni k tomu, aby ostatky svatého těla dostali a si podrželi aneb přátelům rozdali. Někteří o to se pokoušeli s dobrou vůlí a s dobrým úmyslem. aby jméno mučeníka se rozhlásilo; pokusili-li se ale někteří se zlým úmyslem aneb z chtivosti, stihl je trest následující. Sestra jeho Přibislava, pokud oko lidské souditi může, pod posvatným šatem svatě žijíc takového skutku se dopustila za pomoci jistého kněze téhož chrámu Štěpána. Ale jakýs poustevník blízko chrámu se zdržoval, k němuž jako k muži svatému lnuli a k jehož zlé radě k tomu se odhodlali. Zkrátka, v umluvené noci přišli, násilně vzali jej s sebou a účastníkem skutku svého jej učinili: vykopáním ctihodného těla nešlechetnost započali. Neboť syn onoho kněze nepočestně čelist svatého muže popadl a vytáhl; i zavinuvše ji do pláště ostatní tělo opět do země skryli. Tohoto ostatku podle libosti část si nechali, část přátelům rozdali. Než trest boží potom nenadále je všechny stihl. Což jelikož, jak známo, za našich časů se událo a přemnozí vědí, zbytečno by bylo podle mého mínění v knížce této zapisovati. Jen tolik poznamenávám, že náhlou a nenadálou smrtí stiženi z tohoto světa se odebrali. Zázrak jeden opět, který za našich časů Kristus, všemohoucí bůh, skrze bojovníka svého ukázati ráčil, budu vypravovati. Když ve vězení množství rozličného lidu, jedni svou vinou, druzí na-

Strana 193
Překiad Jos. Truhláře. 193 řknutím žalobníků byli drženi a velmi dlouho střeženi, pomodlivše se k hospodinu skrze zásluhy sv. Václava vysvobozeni a od žalář- níka propuštěni jsou. Když však někteří nevěřící mínili, že nikoli mocí boha neb svatých osvobozeni nebyli, nýbrž podplacený strážník žaláře je okovů zbavil a mnohé jiné často zbavuje, roz- kázáno zkoušeti jej soudem božím. I sešel se velký zástup rozlič- ného lidu; železo položeno na oheň a rozpáleno. Přiveden žalářník a přisouzeno mu nésti je holou rukou, i zaražen cíl do země. On neváhaje, nýbrž důvěřuje v zásluhy svatého, žhoucí železo z ohně vzal a daleko za cíl nesl; a kdyby mu nebylo bráněno od jiných, byl by je byl snad třikrát dále donesl, než bylo ustanoveno. Takto veškerá pochybnost ze srdcí všech vymizela, a všichni chválili a velebili boha, že jen milosrdenstvím svým a přímluvou svatého mučeníka svého Václava uvězněné ze žaláře vysvobodil. Kdybych pak všechny zázraky blahoslaveného mučeníka, jež hospodin skrze něho způsobiti ráčil, vypisovati chtěl, spíše ne- dostalo by se mi světla než blány. Neboť všemohoucí bůh ke cti a chvále jména svého prostřednictvím bojovníka a mučeníka svého sv. Václava některé z vězení osvobozuje, mnohé z okovů, jiné pohrom neb rozličných neduhů chrání, soužení a běd všelikerých a nepřátel viditelných i neviditelných zbavuje. Také ve válce boju- jícím k přímluvám, pro zázraky a chvalitebné skutky tohoto svatého často pomáhá, všechny, kteří vzývají Václava, podporuje; jakož jemu samu nejednou, pokud vévodil, živými a skvělými zázraky pomohl. Neboť hrad jeden, jménem Kouřim, maje mnoho lidu, se pozdvihl a s knížetem svým proti svatému tomuto vzpouru strojil. Když bylo z obou stran dosti vraždy se stalo, usnesli se brzy všichni, aby který z vévod obou v souboji zvítězí, panoval. Když vyšli vévodové na souboj, Kouřimskému bůh nebeský toto vidění dal: uzřel totiž svatého Václava, an obraz svatého kříže na čele zářící nesl. Spatřiv to daleko odhodil zbraň, k nohám se mu uvrhl a hlasitě volal, že není možná přemoci toho, komu bůh takovým znamením pomoci poskytuje. I pozdvihl jej svatý vévoda, políbení míru mu dal a jej i kraj k hradu náležitý panství svému mírně podrobil, jeho pak sama nechal v území tom vládnouti až do smrti. Ano kříž byl uzřel, jelikož následoval Krista a šťastněji se dostal do království, kde Kristus vládne s otcem a duchem svatým na věky. 13

Strana 194
Rejstřík ke Kristiánovi. (Položená čísla vztahují se k stránkám výkladů edici předcházejících.) accusantes 166 affinitate iuncti cuncti 144 ager proprius 152 agriculture officium 135, ó4 agrorum gubernator 135 altare 148, 149 alvearia 153 ambitus 141, 142 amictus 155 anathema 134 anniversarium 150, festiva dies 155 antifonae 131 antistes 150 apes 153 apices 145; ap. aureae 131; ap. vel caracteres novae 132; apices latine et Grecorum 132 apparitores 162 arbor 161 Arcturus 134 argentum 164 armatura 157 athleta dei 161 atrium 141 Augustin sv. 132 aurum argentumque 139, 142, 144, 153 anniversariorum Babylon 157 baculus 165 baiuli 148, 160 balneum assum (stuba) 162 baptisma 135, 164; b. generale 155, 70 basilica 147, 149, 150, 153, 154, 163; bas. P. Marie 138, 45, 69; sv. Vita 159, 161; vysvěcení její 52; sv. Jiří 139, 140; sv. Michala 145; basilicae ostium 151. Viz: ecclesia Bavariorum provincia 153 Bavorsky püvod »Crescente fide« 47, 49, 55 Bavorští vévodové jako vrchní páni Cech? 39, 720 Bavory a křest Bořivojův 55 Belial 145 bellum 166, 167 bibliothecae 153 Bohemia 131, 134, 149, 153 Boiemi, Boemi, Bohemi (také nepřímé zmínky o »nos<) 132, 134, 156, 159, 11; dávno kfestany 159; Boemorum provincia 144; Behemus nacione 704. Viz »Sclavi« a »viri«. Boleslav kniże, 140, 154 — 160, 162, 164 ; 66, 69, 73, 74 Boleslav II, 75 Boleslav (Stará) 154—-158 Bořivoj 135—138; křest jeho 135, 55, 05, 85, 80, 90, JS; povstání proti nému 136—138; zásluhy o české křesťanství 138; choť a rodina jeho 138; stáří jeho 138, 32; závislost na Svatoplukovi 97 botri 152 Budeč 140, 47, 2; kostel sv Petra tam 140 Bulgari 132, 72 calix 155 camerarii 156 campus 137 canere 133, 163 canes 159 canonice hore 132; canonicorum hore 133 canonum statuta 133 cantilena responsoriorum cum antifonis 131 capitalis sententia 144, 151 capite gladio plexi 144 carcerati 139 carceres 151, 153, 162 —166 

Strana 195
„Rejstřík ke carceris custos 166 carceris domıni 164, (166) Carlingorum partes 131, 4 case Christi 139 castellum 136, 141, 142, 147 castitas 153 catenae 164 caterva hominum 166 Caych knéz 136 cerei lampadesque 145 cervus 154 cilicium 152, 72 cimiterium ecclesie s. Viti 162 civitas 138, 152, 164, 67; (Mélnik) 138, (Budec) 140; (Rezno) 149; civ. Pra- gensis 158, 165; civ. metropolis Praga 137; civitas metropolitana 141; ci- vitas (— provincie, knížectví) 167, 62 civitatem regere (doZivotné) 167; civi- tatem statuunt 134 clamis 157, 159 clericus, clerici 138, 139, 145, 146, 151, 154, 158, 160, 161, 162; clerici diver- sorum ordinum 142 clericorum chori 150 clerus 142, 143, 148; clerus congrega- tus 151 cliens 152 clientuli 141 coaevi coaetaneique 144 coci 163 codicellulus 146 coenobiorum menia 131 coepiscopus 150, 70 cohors 157 comes 138, 25, 32, 90 comitabantur (qui principem) 136 compedes 164 composiciones diversae 131 concives celorum 158 confessio 142 confessores 158, 62 consiliarii 146 consors, coheres 158 convivium 135, 154, 155, 157 crapuli 153 creditores 165 crusina 153 cubiculum 142 curtenses 163 curtis 154 custodia 164, 166; cust. publica 163 Cyril sv. 132 —133; vynález slov. písma 132, 704; činnost jeho na Moravě 132; obrana jaz. slov. v Římě 132; historie jeho 75— 7? Kristiánovi. 195 České dějiny báječné 64 Dary knížecí: jejich původ často 139 demonia 159 deosculare 157 (viz exosculare). devocionis munera 162 didascalus 146, 153 diocesis 153 dispensator universorum 163, 77 dlužníci vězněni 165 doctor gencium 133; ficus 132 doctrina 132, 145, 153 domestici 139 dominacio 146 dominatus, dominacio 140 domus 134, 141, 145, 162; domus val- vae 142; domus convivii 155; domus propria 139, 154 (seu curtis) donaria offerre 162 Drahomíř 139—147, 158, 39, 42, 47, 59, 62, 67, 69 ducatus 135, 158 ductrix 140, 142 dux 136, 138, 144, 146, 152, 158, 167; dux vel rex 135, 77; dux et prepo- situs 156; dux electus 137; volba knížat? 47 doctor magni- ecclesia 138, 148, 149, 152, 154, 155, 156, 157; ss. Cosme et Damiani (v Boleslavi st.) 154, 156, 159; s. Cle- mentis in Gradic 136, 69; s. Petri (v Budéi) 140; s. Viti 165. Viz basi- lica. educacio iuvenum 140 electores 137 eleemosinae 139, 141, 163 Emmeram, syn sv Prokopa 704 sv. Emmerama chrám 39 ensis 157 eguus 148, 155 Eva 139 exercitus 152, 72, 47 exosculare 155 exulacio 137 exulari 162 familia 144 famuli 160 fana profanorum 153 farina 152 fenatores 165 feretrum 148 ferrum 138, 161, 165; ferrei nexus 165 fines (Čechů) 136 13* 

Strana 196
196 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. forum 155 fossa 149 framea, clypei 142 Franci 165 frater (monachus) 131 funis 142 gens, gentes 131, 137, 138, 156, 159, 162; g. Bohemorum 159; gentes christianae 131; g. Moravie degens 132; gentis more 162 entilis 141, 164 Georgius s. viz ecclesia a basilica. Klá- śter sv. Jifi 55 gladius 157, 161, 162; gladio multare 159, 160 Gommon 142—144 Gradic castellum 136, 72, 35, 69, 82 Grecus 132 gubernator 155 habitacula propria 144 habitus sacer 165 Henricus rex Saxoniorum 154; taZeni jeho proti Václavovi? 779—720 horreum 133, 151 hospicium 155 Hradec (Levy?) viz Gradic. hymni et cantici 161 hymni psalmographorum 163 Christianus, viz Kristian. idolatria 134 ieiunia 136, 141, 161 Iezabel 139 imperator 133 inclusus (poustevník) 165 increduli 132 Jindřich I. viz Henricus indumentum 152 infideles 149, 166 institutor et rector 134 internuncii 140 Iudaei 156 iudices 151; iudicum consilium 151 iudicium 151; iud. divinum (Zhavym Zelezem) 166 iugum maritale 161 Kaich, knéz 136 Kain 154, 156 Kain a Abel 139 Kosma a Damián 154, 155 Kouřim 167, 704, 113 Kouřimský kníže 167, knížectví 167 Kristián mnich 131, 75— 76; 78, $0, 84, $9, 95; zmírky jeho o vlastní práci 131—132, 156, 158, 161, 162, 166; 6— 7, 12—13; projevy o zloCinu Bole- slavové 44, $3 laicus ordo 156 lanceae 157 laqueum 162 lectum 156 levite 153 lex 134; l. divina 140, 150; I. christia- norum 136 Libuše 135, 64 lignum (kláda ve vézení) 163 lingua 151. Viz: sclavonicus. linteamina 147 litterae 140 loci sancti 138 loricae, galeae, framea 137, 138 lucerne 163 Ludmila (Liutmila, Liudmila) 131, 138 aZ 144, 146, 147—151; poboZny Zivot její 139, kfest 33, 35; určena vycho- vati své vnuky 140; pronásledována Drahomírou 140—141, umučení její 142—143; stáří 32, datum smrti 143, 32, 85, 92; dcera srbského knížete 33, klerus její 143; pfencseni tela 147 - 181, 25 Lutheringorum partes 131 magnifici duces 144 magnificus doctor 132; magnificus im- perator 133 mancipia 153, 2 manicae 164 manipuli 133, 151 martyres sancti, confessores, virgines 132 martyrii palma 142 matrimonium 135, 153 matutina 156, 157 mei (lidć Boleslavovi; 157 Melnik (Mielnik) 138, 72, 35, 82 mensa 135, 153, 155; a mensa separare 97 merces 165 messis 152 meta 166 Method 133, 135, 136, 138; 75—2/; poměr jeho k Svatoplukovi 134, kletba 134, 20 27, 2, návrat do Mo- ravy Rostislavovy 20, list Štěpána V. 21; otázka 7 suffragánů jeho 22; u Dalimila 69 

Strana 197
Rejstřík ke metropolis Pragensis 159. Viz civitas, urbs. Michal sv. 145, 154 miles, milites 156, 157, 158, 161, 162, 166 ministri 141, 160 miracula 131, 145, 147—150, 158 —167, 45, 50, 53, 54, 60, 63 missae 132 missarum sollemnia 133, 142, 155 modulare 133, 142 mola manualis 152 monachus 131, 145, 151, 152; mona- chalis habitus 133, vestes 154, mona- chorum insigne 155 monumentum 161 Morava 132—138; pokřtění její 132, po- hromy po kletbě Methodově 134, 6, v, náležela k Čechám? 9 morem secundum patrie 163 mucro 142, 155 nacione Grecus 132, Behemus 704 naciones longinquae 164 negociatores 165 nemoci rozličné a zázračné uzdravení 165 nepos 132, 134; S nobilitas 158 (k) nohám padati 136, 152 Notar, biskup řezen. 39 nummi 163 oblacio 152 officia divina 152 officium agriculture 135; off. funeris 143 orbis omnis 161 ornamenta ecclesiastica 159 orphani 139, 151 ostium 143 paganorum ritus 135, 152 paganus 164 pagus et rus 134 pallium 166 papa 154 parochia 132 parochiani 149 partes Lutheringorum et Carl. 131, & partes Sclavorum 32 parvuli 155 pascha 155, 72 pater familias 153 paterni mores 136 patibula 151, 153, 44 Kristiánovi. 197 patres 156; patres electi 133; patres et domini 133 patria 131, 138, 146, 158, 162, 163, 73 patronus 159, 163; p. communis 132 pauperes 139, 151, 163 Pavel apoštol 133 Pavel, knéz Ludmilin 141, 142, 147 pavimentum 135, 149, 165 pecunia 166 pedagogus 140; ped. apicum 145 pedestris 152 penthecosten 155, 72 percantare 157 peregrini 139, 151 pestilencia 134; pestis 135 Petr a Pavel 154 phitonissa 134, 135 pistor 152 pitky přílišné 152 platea 164 plaustrum 159 plebeica turba 166 plebs 136, 149; plebs omnis 140; ple- bes 137; plebs populusque 134 pocula 155 Podiven 161—163. 35, 54, 65, 66 pohanství české 135, 138 pons 160; p. fractus 160, 72 pontifex 131, 132, 133, 134, 135, 136, 149, 153, 156, 77, ó2, 709; pontifex summus (papež) 132, (Method) 133; pontificale decus 132, benedictio (150) popularis lingua 162; pop. strepitus 156; pop. conventus 157 populi 141, 156, 161, 162, 47 populosa urbs 167 populus 133, 135, 146, 165; pop. cunc- tus 140; pop. Bohemorum cunctus 136 porticus 141 posteri (maior a minimus eorum) 144 povoden 159, 160 präce vlastnich rukou nectnä 159 praeconiorum voces 149 praesul 135 praetorium Pilati 156 Praha 137, 140, 148, 165, 64, 73; Pra- gensis civitas 135, 138; Pragensis ecclesia 131 prata 159 presbiter 141, 147, 151, 157 ; pr. ecclesie s. Viti 165; pr. ecclesie (v Boleslavi) 156 

Strana 198
198 primarii 144; primarii universi primarii rectoresque 134 primates terrae 146 princeps 133, 135, 137, 138, 145, 147, 148, 149. 150, 152, 164, 167; prin- ceps vel rector 134; princeps seu gubernator 135; princeps vel rex 134, 77 principatus 154 principis edictum 160 proceres 142 processio 148 prodávání lidí 164; hochů na tržišti 155, 10, 70, 72 proelium 153 progenies 135, 77 Prokop sv. 707— 113 propaginis linea 131 prophecia 135, 141, 142 propinqui 144 propria 144, 162 proprii proximi 151 prosapies 159 provincia 138, 144, 153; provincia Boe- morum tota 144, 249; provincia Fran- corum 165, 55; provincia Sclavorum Ztodor 139; Psov 138 Pfemysl 135 Přibyslava, sestra sv. Václava 161, 165, 166, 9 Přijímání těla a krve Páně 142, 29 psalmi 148; psalmigraphus 133 psalmodia 142, 155 psalterium 133 Pšov 138 publica vox 132, 74 pueri venales 155 puericia-iuventus-senecta 145 puericie anni 145 146; quadragesimale vel hiemale 152 tempus rapinae 139 rector (— princeps) 137; rectores seu duces 135; rectores 133 regio Sclavorum 132; regionum ambitus 142 regnum (Svatoplukovo, praZskych kníZat nebo vübec). 134, 135, 136, 138, 139, 140, 142, 145, 146, 151 religiosi 131 reliquiae 153, 165, 166 revelaciones 159 rex 154 rod 77 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. Rokytnice rivulus 159 Rostislav kníže, 20, 95 rus 134, 166, & Rezno 149, 153, 75 Rim 132, 154 Sacerdotes 136, 139, 149, 150, 153 sacerdotes et levite 148; sacerdotes et religiosi 147; sacerdotes seu clerici 152 sanctitas (v titulu) 131, 77, 709 sapientes et rectores ecclesie 133 sarcophagus 147, 149, 161 satellites 134 satrape cuncti 140 Sázavský klášter 702 sg. Saxonii 154 Sclavi 72; Sclavi Boemie (Boiemi) 134 Sclavi pagani 139 sclavonica lingua 132, 133; sclavonicae apices 704; sclavonicae litterae 770; sclavonica vox 74 sclavonice 133 Sclavorum provincia PSov 138, Stodory 139; Sclavorum in partibus 132; Scl. regio (Morava) 132 Scrutiniorum tempus 155, 70 seculares actus 154 (in) sedem paternam sublimare 140 senes 131 senior 162, 163 sententia capitalis 144, 151 sepulchrum 162 sermo 151, (slovansky) 133; s. latinus 137; s grecus seu latinus 132 sermones 131 servitus jure hereditario 72 servus 160, 162, 164; s. dei 139, 159 sessionis locus 135 silva 162 Slavibor comes 138 slovanská liturgie 74, 20, 21, 67, &1, 97— 68, 89, 96; slov. činnost literární 18, 19, 34, 74, 110—111, 114 sodales 134 solium 140 souboj knížat 167 spolia 143 Spytihněv 138, 139; 32, 46, 55, 96; Sp. bratr Václavův, 47 srbský kníže 33 stipendiorum victus 159 stirps 144 Stodory 139 Strachkvas 75— 76, SO— 82, 85 

Strana 199
Rejstřík ke Kristiánovi. 199 strojiti = iudicare, regere 137 Strojmír (Zreimir) kníže 137—138, 89; překlad jména jeho do latiny 137; Strojmír (Stanimír) u Dalimila 70, 71 stuba 162 studia 131 studia sanctissima 145 studia scolasticorum 131 substancia 142, 30; s. mundialis 136; s. egentium 139 subulci 135 sui (Ludmila cum suis) 141, 166 suppellectilis 144 supplicia 153 Svatopluk (Zwatopulc, Zventepulck) 134 až 136. zrada na Rostislavovi 134, 22, oddanost k víře 135, odpor k Methodovi 134, klatba naň 134 Swevorum provincia 153 Šebíř biskup 65, 102 sq. Štěpán kněz a syn jeho 165 tabula sepulchri 147 tecta 163 templum 150; t. b. Viti 153; t. s. Georgii 153 terminus 166 testamenti veteris historia 155; test. vetus et novum 132 Tetín 141, 142, 145, 147, 82 Teutonici 137, 162, 71 thesaurus auricule 161 tintinabulum 163 tirocin i tempus 152 torques ferrea 164 triticum 152 tumba 158, 162, 165 tumulus 144 tunicae 137, 138; t. regales 152; t. lanea 152 Tunna 142—144 turba 148 Tuto, biskup řezenský 149, 39, 45 tyrannis 134 tyrannus 137, 142, 144 urbs 134, 148, 149, 154, 167, 61, 64; u. metropolis 148; metropolitana 140 urceus 152 Václav sv. 131. 140—2, 145— 167; původ a vychování 140, jeho dar prorocký 141, život pod vládou Drahomíry 145, 146; nastoupení vlády 146, vy- puzení matky 146, přenesení sv. Lud- mily 147—149, posvěcení kostela sv. Jiří 150, křesťanské ctnosti jeho 151 až 154, 155; založ. chrámu sv. Víta 153; úmysl státi se mnichem 154; umučení 154—158; zázraky a přene- sení těla 160, zázraky 167, 73; někdy pil mnoho 152, 73; byl-li ženat? 58; stáří při smrti otcově 31; datum smrti jeho 40, 74, 85, 115—120; učitel jeho 56; vrahové jeho 162, 69. V. a císař 73; skládání rozličná o životě jeho 131; patron Čechů 159 vagantes 153 vehitores 148 velamen sacrum 161 vendens 155 venenum 134 verberare 153 verbum latinum vel graecum 133 vernaculi 143, 163 vestes 142; v. preciose 144, albae 165 vestimenta 149, 153 vicarius 165 vicinus 134 viduae 139, 151 139, 141, 155 vigiliae vigiliae ieiuniaeque 161 vincula ferrea 163-166 vinea 152 vir 6; vir dei 157; v. sagacissimus 135; v. strenuus 133 virgines 132, 158 viri Belial 140; viri Boemie 149, 11; v. in ecclesia 156; viri iniqui 146 visio 161. 167 Vltava fluvium 158, 160 Vojtěch sv. 131, 156, 74; příbuzný Kristiánův 5, zápas jeho v Čechách 6, 9; jiné legendy o něm 36, 61—63 Vojtěch, arcib. Solnohradský 83, 8 vox, sermo. lingua 137 Vratislav 139—140; chronologie jeho 31, 32, 85 ydeoma (slovanské) 35 ydolorum cultura 135

Strana 200
Rejstřík k pramenům a literatuře. Přehled legend 3—4 Vydání našich legend ve »Fontes«<, I.: 2, 11, 23, 28, 30, 37, 41, 46, 86, 103, 129 Neužité rukopisy legend 97 Starší názory o závislosti a stáří legend 76 77 Naše resultáty v té příčině 77 Legendy: Zivot sv. Cyrilla 4, 15, 18, 32, 33 Zivot sv. Melhoda (leg. pannonskä) 4, 20, 33 Legenda bulharská 4, 15, 20 Legenda ilalskd 4, 18—19 Legenda moravská 4, 15—23, 77, 88, 114; je mladší než Kristián 18; za- ložena částečně na leg. italské 18; čerpala z Kristiána? 19—20 ; vydání a literatura 15; cena její a stáří její 18 - 19 Ztraceud (slovans&d ?) legenda o Cyril- lov a Methodovi 19, 20, 22, 23 Prolog (slov.) o sv. Ludmile 4, 33 - 84, 76, 77; pomér k leg Menkenové 33; jeho slovanská předloha 33, 34 Menkenova legenda 4, 28—34, 76, 77, 97; její vydání 28, 30; nové rukopisy 30 -31; pramenem Kristiánovi 28 aZ 32; založena na slovan. předloze? 32 Wattenbachova »legenda« 4, 26—28, 76, 77, 127; je částí Kristiána 26; vy- dání, rukopis a literatura 76, 127 »Difundenie sole« 4, 11, 14, 25, 34 — 37, 83, 85, 88, 89, 92, 93, 97—98, 114, 129; je založena na Kristiánovi 34 až 36; rukopisy.31, 37, 38; vydání 34, 37; literatura 35--38; pomér její k Dalimilovi 69; český překlad její z 14. st. 69, 97 Legenda o dřenesení sv. Ludmily 24— 25, 127; je částí Kristiána 24; vydání 24; rukopisy 24 —25, 127—128 Ztracená (slovanská?) leg. o sv. Lud- mile 33, 34 Vostokovova (slovanská) legendu o sv. Václavu 3, 38--41, 47, 51, 52, 94; rukopisy a vydání 38; text hlaholský (zlomek, 38, hlah. text lublaüsky 38, text římský 97, 115; datum její o staří Václavově 31 ; poměr ke Kristiánovi 38—40; poměr ku »Crescente fide« 61; pomér ku leg. Vavfincové 62; k Dalimilovi 69; jeji datum zavraZdéní Václavova 115—119; hlaholská pred- loha 116—117 Prolog o sv. Vdclavu 4, 76; (vydáni a pomér k leg. slov. a ke Krisuánovi) 41, k Dalimilovi 69 »Crescente [ide« 4, ^6—61, 76, 77, 83. 123; rukopisy, vydání a li:eratura 46—47, 55, 1231 zprávy její 47; je základem Gumpolda 48—55; ba- vorský původ její a stáří její 55; poměr její k Vostokovově leg. 61 Vavñincova leg. 4, 61—63; rukop:sy a vydáni 61; stafi 62; obsah a dule- żitost 62—63 Gumpoldova legenda 4, 41 — 56, 65, 84, 88, 89, 92, 123; vydání její 41, 54; poměr ke Kristiánovi 41—46; pomér ku »Crescente fide« 46—56; je pouhé zpracoväni »Cresc. fide« 54 Kristidnova legenda 1—193; jméno 1, obsah 3,13 — 14, koneény soud 74, autor 75—76; cena 84, 95; rukopisy 2—3, 123—126; rkp. bodecensky ?3 24, 83, 123; vydání 2, 23, 24, 78, 79, 85, 86, 129; vydání naše 131—168; český překlad 168—193; kritika vnitřní 4—14; kritika vnější 14—74; prolog její 5--7, 106 - 107; styl 84; zlomky její23— 28,127 —129 ; vy klady o Kristi- ánovi: Dobnerovy 78—85; P. Atha- náse 85—86, Dobrovského 87—93; 

Strana 201
Rejstřík k pramenům a literatuře. 201 pozdějších 93—95 ; poměr Kristiána k leg. moravské 15—19, k leg. Men- kenové 28—32, k prologu o sv. Lud- mile 33—34, k »Diffundente sole« 34—37, k leg. Vostokovové 38—40, k. slov. prologu o sv. Václavovi 41, k leg. Gumpoldově 41—46, k leg. »Crescente fide« 56—61, k leg. Va- vřincově 63, k leg. Prokopské 101, 107—1i4, ke Kosmovi 63—68, k Da- limilovi 68—72, k »Oriente iam sole« 72—74; ztracené prameny její 20, 22, 23, 33, 34 Preissova legenda viz Prolog o. sv. Václavu Oßortet nos fratres 54, 123 Oriente iam sole 72 —74, 98, 115, 129; rukopisy a obsah 72—73; pomér k Dalimilovi a Kristiánovi 73—74 Ut annuncietur (leg. Jana ze Středy) 74, 98 Inclytam et gloriosam festivitatem 74,98 Crescente per orbem universum 54, 123 Václavská legenda Karla IV. 74, 97 Legendy o sv. l'ro&ofovi 101 114; vy- dání a rukopisy 101—103; dosavad. nazory 107--109; novérukopisy 103 aZ 105; latinská leg. z doby Sebířovy 109 —110; slovanská leg. z doby Se- bífovy 110—111; éCeské zpracování z 14 st. 103 —104; česká veršovaná legenda 108 109; pomér ke Kristi- ánovi 106 - 107, 112—113; pomér k mnichu Sázavskému 105, 111—112 Breviáf Olomücky 23, 105, 127; brev. Opavský 127, 128; breviáře vůbec 83, 127; lekcionář olomúcký 105 Widukind 40, 117—120; zpráva jeho o tažení Jindřichově proti Václavovi 119—120 Thietmar Mersebursky 40, 119 Kosmas 2, 8, 603—068. 80, 81, 113; znal a uzil Kristiána 64 —67 Mnich Sázavsk$ 102—113 Kanovník Vyšehradský 91 Dalimil 68—74, 88, 89, 93, 115; poměr jeho ke Kristiánovi 68—72, k leg. »Oriente iam sole« 72—74, k leg. Vostokovové 69 Neplach 88 Marignola 71 Hájek 71, 78, 79, 81—82, 87 P. Athanas (El Sandrich) 1, 23, 36, 46, 65, 66, 68, 79, 118, 129; jeho vy- dání a obrana leg. Kristianovy 79, 84, 85; životopisná data o něm 86 Bachmann Ad. 68, 89, 112 Balbin B. 78, 80, 83, 117, 129 Bollandisté 23, 24, 27, 36, 46, 54, 61, 95, 101—110, 125, 126, 129 Büdinger M. 27, 28, 38, 39, 40, 94, 116, 118 Dobner Gel. 1, 2, 36, 46. 78—87, 90, 105, 108, 109, 118; jeho spis o po- zdějším původu práce Kristiánovy 79—83; nedostatečnost důvodů jeho 83—87; zmínka o povstání českém proti Ferd. II., 82; jeho soud o křtu Bořivojově 90; o legendě Prokopské 108. Dobrovský Fos. 1, 3, 4, 15, 27, 31, 41, 46, 54, 55, 71, 76, 86, 87— 94, 95, 103, 105, 108, 118, 123, 127; jeho soud o morav. legendé 15, 19, o leg. o pfe- nesení sv. Ludmily 24—26, o leg. »Diffundente sole« 36—37, o leg. »Crescente sole« 46, 47, o legendé prokopské 108; stanovisko k P. Atha- nasovi 68, jeho üsudek o poméru Dalimila ke Kristiánovi 71, jeho vý- klady o pozdním původu Krist. práce a nedostatečnost jejich 87—93; jeho názor o slov. liturgii v Čechách 87, 88, 89, jeho kritika pramcnná vübec 92—93 Dudik B. 46, 61 Durych F. 103. 105, 108 Æmler Fos. 27, 28, 36, 37, 48, 61, 84, 95, 03, 109, 129. 150 Dümmler 26, 27, 118 /'esfalik Jul. 102, 103, 105, 108, 109, 113 Gebauer 7. 97, 103 Goll Jar. 112 Hanka V. 94, 108, 116, 118 Holder- Egger 20, 27, 95 Jagić V. 3, 20, 21, 38, 95, 97, 115, 116, 117 Kalousek 7. 27, 28, 31, 32, 45, 46, 48, 76, 95 Kopke 40, 118 Krádsl Fr. 102. 103 Kubicek Ant. 105, 127, 128 Lamprecht K. 84 Lippert Ful. 68, 89 Loserth 68 Miklosich 38, 116 Palackÿ 40, 92, 94, 108, 118 Pastruek Fr. 21, 90 Patera A. 98, 103, 105, 108, 127 Pekař Jos. 1, 55, 89 Pertz 41,46, 47, 54, 61, 94 Pesina 46 

Strana 202
202 J. Pekař: Nejstarší kronika česká. Philippi 125 Pišely Ant. 46, 48, 55 Pubička Fr. 40, 85, 86, 87, 118 Sandrich El. (viz Athanasius) Snopek 20 Spangenberg 55, 68, 89, 91 Suysken (viz Bollandisté) Simák Jos. V. 79, 86 Šeršník L. J. 108 Teige Jos. 46, 48 Tomek V. V. 26, 27, 28, 94 Truhlář Ant. 86 Truhlář Jos. 31, 46, 47, 49, 97, 103, 130, 168— 193 Ungar R. 87 Vacek Fr. 101, 106—107, 109, 113—114 Wattenbach 21, 26, 94 (viz: leg. Wat- tenbachova). Vokoun Ant. 79, 80 Vondrák V. 76, 95, 109 Zoubek J. 49

Strana 203
Seznam důležitějších oprav, změn a dodatků učiněných v prvé části této práce (str. 1—98) na rozdíl od prvého vydání jejího v Ces. Čas. Hist. Na str. 5. změněno místo o »společném strýci« (apud communem pa- truum) v textu i poznámkách. 10. změněno místo o hoších na tržišti kupovaných. 11. pozn. 3. 14. místo o slovech »publica voce«. 20. místo o prvém pobytu Methodově v Římě. 35. místo o: dominus dominorum tuorum efficierís. 40. o datu slovanské legendy (a konec pozn. 4.). 55. místo o: provincia Francorum a vynechána jedna věta. 66. v pozn. 1. dodáno o zprávách Kosmových o Boleslavovi. 78. opraveny přehozené poznámky. 84. dodána věta o projevech Kristiánových o otci Boleslavovi I. 88. dodána v pozn. data o projevech Dobrovského. 95. dodána věta o názoru Holder-Eggerově. 97—98. dodána obšírná poznámka o nových rukopisech legend a o římském nálezu Jagićově. Kromě toho učiněno mnoho oprav drobnějších (na př. všude »Diffundente sole« místo chybn. »Diffudente«); citáty z leg. Menkenovy opraveny podle rukopisu 12 E 14, texty Kristiána uvedeny v souhlas s vydáním naším. » » » Opravy. Str. » 3., ř. 5.—6. z dola má býti: f. 146a a f. 167a. » » z let 1320—1342 (místo: z let čtyři- 3., » 10. cátých). ceterarumve (místo vel). 12. s hora » 8., » ale ani ne tak jako (místo: nýbrž jen). 42., » 12. z dola » » 43., » 3. s hora malivolorum. str 44 (místo 428). 84., » » 7. z dola »legendu« (místo: legendy moravskou a). 114., » 3. Kap. všude Zwatopule (místo: Swatopule) 134., » 14.

Strana 204
OBSAH. Strana . Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nejstarší kronika česká . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1— 98 . 4— 14 Vnitřní kritika práce Kristiánovy . . . . . . . . . . . . . 74 . . . . . . . . . . . Kritika vnější 14— . . . . . 14 — 23 A. Legendy o sv. Cyrillu a Methodovi . . . . . . . 37 23— B. Legendy o sv. Ludmile . . . . . . . . . . . . . . . 63 38— C. Legendy o sv. Václavu . . . . . . . . . . . . . . . . D. Kosmas . . . . . . . 63 — 68 . . . . . . . . . . . . . . 68— 74 . . E. Dalimil . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74— 77 Závěr. Mnich Kristián . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kritika Dobnerova a Dobrovského 78— 95 95— 98 Výsledky pro českou historiografii . . . . . . . . . . . . . 99—120 Přílohy . . . . . . . . . . . 1. Kristián a latinské legendy o sv. Prokopovi .. . 101—114 2. O roku umučení sv. Václava . . . . . . . . 115—120 Mnicha Kristiána život sv. Ludmily a sv. Václava (edice) . . . . 121—193 Předmluva . . . . . . . . . 123—130 . . . . . . . . . . . Text latinský . . . . . . . . . . . . . 131—167 . . . Překlad český (od Jos. Truhláře) . . . . . . . . . . . . . 168—193 Rejstřík ke Kristiánovi . . . . . . . . . . . . . . . 194—199 Rejstřík k pramenům a literatuře . . . . . . . . . . . . . . . . 200—202 Seznam oprav . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . * 203