Úmyslně jsem vybral tato tři místa, v nichž starý letopisec vypravuje o letech 1436 a 1437. Vidíte z nich lépe než ze sáhodlouhého rozboru situaci: dohasínající a hrdinský boj Ambrožův a Roháčův na straně jedné a úspěchy kramářské politiky Tábora na straně druhé. Jaké je to otřásající a tragické srovnání! I na Táboře měšťanská oposice — jako dříve v Praze — přechází nakonec mezi zrádce husitského revolučního hnutí. Jak nevzpomenout slov Václavových ze sklá- dání „Václav, Havel, Tábor“, jimiž autor 15. století výstižně charakterisoval „třetí sílu“: „Zradě se rovná ten tvuój jazyk třetí!“ A vývoj měšťanské oposice v Praze před Lipany i na Táboře po Lipanech ukázal, že politika vyrovnávání, ústupků a kompromisů skon- čí vždy zradou revolučního, lidového spojence. Smrt „božích bojovníků“ na Lipanech, poprava Roháče z Dubé, porážka a smrt kněze Ambrože v Hradci Králové a krev prolitá v bojích za „boží pravdy“ však nebyly marnou obětí. Měšťané včleňují Tábor mezi ostatní královská města, od nichž se ne- liší ani třídním složením ani hospodářskými zájmy. Jedině někteří staří husitští kněží přežili na Táboře Lipany a zůstali tam vlastně jako přežitek, připo- mínka revolučního střediska a dávné slávy Tábora. Pod zesilující se a tvrdnoucí slupkou bohatství ře- mesel a obchodu však stále doutnal revoluční odkaz mezi táborským lidem. Ještě několikrát vyšlehl z bo- hatého a klidného města Tábora. V roce 1438 se na př. půl roku Tábor úspěšně bránil proti obrovské armádě Albrechta Rakouského, krále německého a českého. Příliš brzo musela táborská radnice poznat, 21 Boží bojovníci 321