Strana 79
Theorie a výklady o žaltáři stč. Žaltáře musejní.
79
Pocházejí ze samého konce XIII. nebo počátku XIV. století (ČČM. 1886,
131) a byly dlouho neoceněny, poněvadž čtení jejich je nesmírně ob-
tížné — tolik utrpěly časem. ŠAFAŘÍK (Rozbor I. 116) zjistil o nich pouze,
že náleží k recensi t. zv. wittenberské (což přijal i GEBAUER, PATERA, JIREČEK
a ostatní); správné vydání a úvahu o nich děkujeme však teprve A. PATE-
RoVI. Tento 1886 (ČČM. LX. 129—139) ukázal, že jsou to dvě dvoulistí
z poslední složky rukopisné; že prvé dvoulistí obsahuje list kdysi 1. a 10.,
druhé list 4. a 7.; že jsou tedy ztracena dvě dvoulistí mezi nynějším
prvním a druhým a dvě dvoulistí uvnitř druhého. Kodex byl tedy roz-
sáhlý a dle všeho úplný. Zbytkům těmto ujal se název žaltář musejní a
vydáním Paterovým ukázalo se, jak doslovně mnohdy i dopísmenně se
shodují s glossami žaltáře glossovaného. Průkazem tím pochována byla na-
dobro starší theorie gloss, kterou po Gebauerovi, Šafaříkovi, Jirečkovi vy-
kládal ještě HANUŠ (OSN. VI. 282: »k vlastním takovým překladům vedly
vůbec glossy«) A. TRUHLÁR (ÖUM. Böhmen II. 72 : »anfänglich nur schüchtern,
etwa Glossen in lateinischen Texten und unvollkommene Ubersetzungen«)
a naposled J. VLČEK (Dějiny I. 11: »nejstarší jest t. ř. žaltář glossovaný,
v němž spatřujeme toliko glossy jednotlivé, žaltář musejní, kde jsou již
kusy překladu, a žaltář wittenberský i žaltář Poděbradský, kde shledáváme
překlad celý«). Byla to theorie teleologická, kde od jednotlivých gloss se
postupovalo k malým zlomkům překladu, aby se došlo k celým převodům:
ale naše zachované texty mluví docela proti ní. I žaltář glossovaný
i žaltář musejní předpokládají překlad celý, nejsou jeho zárodkem, nýbrž
fragmentem. Že arci byly snad kdysi glossy v textech biblických, je velmi
pravděpodobno: tyto však měly význam ryze soukromý a nejsou členem
literarní tradice. Tato se připojuje pouze k hotovým překladům.
Tento hotový překlad jest zachován v reflexích pozdějších v několika
zlomcích, v celých kodexích žaltáře wittenberského a poděbradského z konce
XIV. věku, přešel pak do svodů celých biblí a do mammotrektů. Stal se
takto literarní autoritou věku XIV., jíž nepoškodily ani pronikavé a násilné
modernisování ani konkurrence překladů ostatních. Z těchto ostatních
nejdůležitější jest překlad žaltáře v kodexu klementinském, nesoucí všechny
stopy neumělého začátečnictví na sobě, jenž nicméně přece zjednal si celou
řadu následníkův a vnikl i do literatury polské. Tyto další osudy náležejí
však již literarní historii doby lucemburské.
Překlad žaltáře nebyl zajisté jedinou knihou Starého Zákona, jejíž
překlad nezbytně nová literarní společnost česká XIII. věku si musila
opatřiti. Viděli jsme, že k žaltáři samému přidávána byla kantika, čerpaná
z různých knih starozákonních, nejvíce prorockých. A vidíme ještě druhou
cestu, po níž rovněž můžeme stoupati k textům starozákonním: v lekcích
mešních, nedělních i svátečních, denně se naskytají epištoly, čerpané
z veliké části také z knih prorockých Starého Zákona. Jest tedy velmi
pravděpodobno, že z těchto úryvků překladů záhy došlo k překladu
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
42
43
44
45
46
47
48
49
50
51
52
53
54
55
56
57
58
59
60
61
62
63
64
65
66
67
68
69
70
71
72
73
74
75
76
77
78
79
80
81
82
83
84
85
86
87
88
89
90
91
92
93
94
95
96
97
98
99
100
101
102
103
104
105
106
107
108
109
110
111
112
113
114
115
116
117
118
119
120
121
122
123
124
125
126
127
128
129
130
131
132
133
134
135
136
137
138
139
140
141
142
143
144
145
146
147
148
149
150
151
152
153
154
155
156
157
158
159
160
161
162
163
164
165
166
167
168
169
170
171
172
173
174
175
176
177
178
179
180
181
182
183
184
185
186
187
188
189
190
191
192
193
194
195
196
197