zemského v Čechách přísedícím. Do popředí se však nijak netlačí. Neuplatňuje se zvlášť ani v době pobělo- horské, třebaže se jako přesvědčený katolík bělohorského povstání nezúčastnil a ač měl tak vlivného švagra Marti- nice. R. 1627 byl ještě relátorem při zemských deskách. Z této své hodnosti provádí asi také dozor nad majetkem donínovské větve benátecké, která získala Lemberk a Valtinov. Dříve než se toho zboží mohli bratří Bedři- chovi, Vladislav a Oto, zdědivší je po strýci, řádně ujmouti, je prodáno pro dobré věřitelům Albrechtovi z Valdštejna. Tito bratří, odcházejíce ze země do vy- hnanství, postoupili 19. května 1628 svůj dům na No- vém městě Pražském, mezi domy Jana Táborského a Doroty Koutkové ležící, který koupili r. 1612 od Jany Bořitovny ze Šternberka za 1900 kop míš., Bedřichovi z Donína. Bedřich z finanční tísně jej prodává r. 1630 Václavovi Nečanskému z Minic, ježto však řádně ne- platí, táhne se spor o vlastnictví domu skoro do samé smrti Donínovy. Ještě 7. dubna 1633 Bedřich z Donína v té věci rekuruje, ale koncem ledna roku příštího 1634 již umírá v úplné chudobě a opuštěnosti. Převor novo- městské jesuitské koleje, Adam Kravařský, obrací se s pokornou žádostí na dvorskou komoru, aby přispěla Donínovi na pohřeb, protože nebožtík měl za ní ještě nějaké peníze. „Po něm se pak nic nenachází,“ praví kaplan jesuita o kdysi tak štědrém podporovateli svého řádu, „co by k pohřebu těla jeho mrtvého mohlo ná- pomocné bejti. Nebo ode třích let skůro almužnou po- božnejch lidí v tom světě živ byl. Smutný konec cestovatele Donína připomíná, ač ovšem v malém a v daleko světštější podobě, životní osudy slav- ného misionáře a cestovatele jesuitského řádu, sv. Fran- tiška Xaverského, jehož byl Donín zvláštním ctitelem, jak viděti z obrazu, jímž na jeho počest dal vyzdobiti severní boční loď chrámu sv. Salvátora v Praze. Petr Vel- cursius za života Donínova provádí smělé srovnání mezi 13