jímal, v látce trojánské historie zvláštní zalíbení. To vyplývalo na příklad z usilování feudálních pánů o ušlechtilou rodovou tradici: převážná většina panovnických rodů se snažila podle vzoru Enniova a Vergiliova Říma odvozovat svůj původ z Troje. Za- kladatelem Britannie byl prý Trojan Brito, zakladatelem franského kmene Trojan Frank, zakladatelem Benátek Trojan Antenor a tak podobně. Za druhé středověkého rytíře uchvátilo na trojánské historii všechno to, co k skutečné události připojila básnivá tra- dice: únos krásné Heleny jako příčina krvavých válek, nesčíslná a pestrá dobrodružství hrdinská a milostná. Posléze k oblibě Troje přispělo snad i její umístění na pobřeží Malé Asie a její poměrná blízkost k těm místům, kam směřovaly touhy každého středo- věkého rytíře — k Svaté Zemi. Ovšem středověk nemohl přijmout trojánskou historii Vergiliovu nebo snad dokonce Homérovu. Křesťanský vzdělanec středověku nemohl přijmout myšlenku, že lidské události, svízele a radosti jsou jen zdejší vyjádření lidských osudů lidsky pojatých pohanských bohů. Nesnesl myšlenku, že by Troja byla musila padnout proto, že na její straně stáli méně vlivní bohové než na straně Řeků. S tohoto hlediska byly básně Homérovy i konečně dílo Vergiliovo pro středověk nepřijatelné. Na druhé straně středověk při vytváření své vlastní kultury se potřeboval opřít a při charakteru svého společenského zřízení toužil navázat a pokračovat v určitých tradicích minulosti. V sou- vislosti s tím cenil autentičnost před originalitou: náměty se pře- jímaly, aniž v tom byl spatřován plagiát, spíše naopak, vše, co bylo psáno, chtělo být opřeno o prameny, třeba o prameny předstírané a padělané. Proto, když nebylo možno Homéra uznat za pramen pro trojánskou historii, musil být takový pramen opatřen. Pra- meny pro básnické vylíčení trojské historie byly ve středověku vytvořeny dva. Hlavním pramenem středověkých trojánských historií bylo la- tinsky psané dílko „Historia de excidio Troiae“ (Historie o vyvrá- cení Troje). Je to stručné, latinsky psané zpracování obsáhlého řeckého spisu, jehož autorem prý byl trojský kněz Hefaistův Dares Frygius. V úvodě je list, v němž autor pod maskou Cornelia Nepota o tom píše římskému historikovi Caiu Sallustiovi. Dnes je nám vcelku jasno, že osoba Daretova je fiktivní, tak jako jeho řecké dílo. Nejde o dílo účastníka trojské války, nýbrž „Historia“ Daretovi přičítaná pochází z 5. století po Kristu a byla sepsána přímo latinsky. Stejně fiktivní je i druhý domněle starobylý pra- men, spis Diktyse Krétského „Ephemeris belli Troiani“ (Letopisy trojské války), složený prý původně ve foinické řeči, na rozkaz 311