že tehdejší pohnutá doba byla ústavně i sociálně velmi zajímavá; co víme odjinud, z jiných pramenů narračních nebo aktových, není sice také bez ceny, ale pro svou zlomkovitost, která nutí ke kombinacím a zpětným soudům, více méně jen pravděpodob- ným, nemůže nahraditi výklad bystrého a poučeného svědka, jakým nepochybně byl náš letopisec. Než po odchodu Němců byl národ trestán jinou hroznou metlou, jako přímým dědictvím po nich. Vypukl totiž v Čechách hlado- mor v nevídané síle a rozsahu. Kronikář předvádí zraku čtená- řovu řadu scén z tohoto reje bídy, zločinu a smrti. Jsou líčeny přímo, takřka „na místě“ podle živého vypravování očitých svědků a jakoby jen nakvap překládány do latiny - tak je zřetel- ná pečeť lidovosti a konkretnosti těchto chmurných rytin, pou- hých několika ukázek z velkého gotického cyklu „tance Smrti“. Po formální stránce i účinným obsahem patří tyto scény, ztajené v magický šerosvit zoufalství a hříchu, mezi nejlepší výtvory české prosy doby gotické. I vypravuje tedy skladatel letopisu „Zlých let“ o rozličných zkouškách národa, který byl vyvýšen a oslaven svým skvělým panovníkem, aby jeho pádem byl stržen do nížin lidského živo- ření jako kořist posupných nájezdců a oběť neslýchaného hlado- moru, takže se splnilo slovo prorocké: „Zevnitř pohubí je meč a vnitř strach.“ Letopisec, přemítaje o tomto podivném zvratu v osudu národa, shledává, že Bůh trestal lid český skrze roz- ličné národy stejným způsobem, jako „kdysi trestal a soužil pro- vinilý lid izraelský“, a shromažďuje četné doklady ze Starého Zákona, které svědčí tomu názoru. Neboť o tom nepochybuje, že nelze původ všeho toho zla, které se rozprostřelo nad zemí, sváděti pouze na cizince, nýbrž že zde byla i vina vlastní, ale jako věrný syn svého národa dotýká se této rány jen velmi opatrně. Na počátku svých bolestných úvah cituje proslulý verš Horatiův: „... v čemkoli králové blázní, lid achajský odpyká za ně.“ Nechce však viniti jen krále; zdá se mu, že pýcha krále 80