jsi oheň žhoucí, troud vzpoury, ty odvracíš člověka od ctě- ní Boha a ponoukáš k bludu, stavěje ho v místo bludu a zkázy duše. Na tvůj popud Braniboři, podníceni ostnem chtivosti a lakoty, loupili cizí jmění, ač věděli, že jim nená- leží, a nedbali toho, že se v Starém Zákoně trestá nejen lou- pež, ale i zadržení, jakož svatý Rehoř vykládá evangelium Lukášovo, pravě: „Jakým trestem má býti pokutován ten, kdo cizí jmění loupí, jestliže se stíhá odsouzením do pekla ten, kdo lakotí se svým? Neboť jest ustanoveno i světskými právy i císařskými nařízeními, že nikdo nesmí násilím bráti cizí věc; neboť i ten, kdo sveden byv nějakým omylem, po- kládaje věc za svou, z neznalosti práva by ji vzal v tom do- mnění, že majitel smí svou věc odníti i násilím držitelům jejím, stíhán je určeným trestem, aby ani taková myšlenka nemohla vzniknouti a aby takto uchvatitelé nesměli bez trestu provozovati své lakomství. Tím se má rozuměti věc půjčená, pronajatá, zastavená nebo uložená. Víme též, že proti všem, kdož se vloupají do kostelů, byl vydán canon, jímž jsou jednak zneuctěni znamením nečestnosti, jednak se jim odnímá účast v právních jednáních, nedosáhnou-li osvobození od římského papeže, když byli poskytli přísluš- né zadostiučinění.“2 Téhož roku dne 21. září (1279) obsadil Pavel Beruth násilím hrad pana Tobiáše biskupa v Roudnici i město a uvedl je v své poddanství. Obsadil i dvůr páně bisku- pův v městě pražském, v němž byla uložena veliká zásoba obilí, vína, uzenin a sýrů, a připojil jej k svému poddanství. Rovněž markrabě braniborský, necítě ani trochu lítosti, že páše těžký zločin, a nechtě ustati v své ještě stále divoké mysli od zamýšlené ničemnosti, nezalekl se toho, že vzbou- 1 Migne, PL LXXIX 1223. 2 Srv. c. 22 do sent. excommunicationis X, 5, 39 (Friedberg, Corp. iur. can. II). 45