své loupeže, ale i že vymyslil míry a váhy atd., jak o tom píše Chelčický i v 6. kapitole II. díl (str. 220 n. a 224). Str. 160 (I. díl, kapitola 68): Tištěna je řeč „Jiljího“ u Mansi (ve sbírce výše citované, tomus 29, c. 868—972) pod názvem: Acgidii Carlerii oratio... ad articulum secundum Bohemorum de corrigendis peccatis publicis, quem proposuit per biduum Nicolaus Taborita. Tam jsou uvedena i místa, kde lze nalézti citáty autorit, jichž se „Jiljí“ dovolává a proti nimž se tu staví Chelčický. Mezi jiným tu uvádí Jiljí Karlier i přirovnání církve (víry) k síti podle Rehoře Velikého (11. homilie na evangelia, Migne, Patrologia Lat. 76 c. 1116): „Nyní totiž dobré i zlé dohro- mady jako smíchané ryby sít' víry (fidci sagena) chová..“ Ze slov Rehořových, která z této disputace jistě znal, vzal Petr Chelčický patrně základní myšlenku pro svou knihu i její název. K poznámce 2 na téže straně: Tak se domníval Smetánka; ale správně má býti, že to je nikoli „glossa ordinaria“ (Strabova), nýbrž glossa meziřádková, jak čteme výslovně v řeči Karlierově (Mansi uv. m. c. 878): Glossa interlinearis super illo Exodi XX Non occides dicit: ludex non occidit reum, sed lex... Autorem tohoto Výkladu Písma sv. je Anselmus Laudu- nensis (z Laonu), který se narodil asi r. 1050, zemřel r. 1117. Jeho Glossa interlinearis in universum Testamentum bývala tištěna ve starých vydáních biblí mezi řádky (na př. v Biblia sacra, Antverpiae 1634). Tam lze najíti tuto glossu meziřádkovou na 2. Mojž. 20, 13 (tomus I, p. 681/2). Str. 263 n. (závěr 24. kapitoly II. dílu): „A někteří se sázejí o kostely ... na všem zisky tělesné“ přejal Chelčický téměř doslovně z Husových Knížek o svatokupectví (sr. o tom V. Flajšhanse, Husovy Knížky o svatokupectví, Sborník filologický I, 1910, str. 72 n.). Str. 283 (závěr kapitoly 33): „do Kyjova“ je beze vší pochyby omyl místo „do Kájova“. Kájov bylo (a je podnes) starodávné poutnické místo; je to vesnice ležící 4 km západně od Č. Krumlova. Už před r. 1263 tam byla mariánská kaplička, k níž se konaly poutě. Roku 1436 byl tu dostavěn kostel, jehož stavba trvala 36 let. (Sr. Julius Košnář, Poutnická místa a pa- mátné svatyně v Čechách, str. 428—433). Je pochopitelné, že se po dostavění kostela hrnuli poutníci do Kájova ještě více než předtím, takže zmínka o tom v době, kdy psal Chelčický Sít víry (1440—43), byla jistě časová. (Roku 1702 zapálil blesk v Prachaticích a oheň se šířil tak zlověstně, že Prachatičtí slíbili tehdy, že budou konati každou první nebo druhou sobotu postní pout do Kájova k Panně Marii, bude-li požár obmezen. Tedy i po několika staletích znali krajané Chelčického Kájov.) Kájov byl asi redaktoru tisku v klášteře vilémov- ském neznám, proto změnil jméno na známější Kyjov (není-li to prostě chyba tisková, kte- rých je v knize dost). Bylo by s podivem, aby tu mluvil Chelčický o nějakém vzdáleném Kyjově, když i dále uvádí jen místa jihočeská. Ostatně v českých vsích toho jména se poutě nekonaly. Ani moravský Kyjov nebyl poutním místem. — Temelín — ves u Týna nad Vlta- vou, který tu dále je také prostě jmenován jako Týn. — „K svatému Prokopu“ — patrně do kláštera sázavského, kde byl hrob sv. Prokopa hned po jeho smrti poutním místem. Klášter 323