nápadu obírat se touto otázkou, a myslím, že tato otázka je vděčná vždy, i když jest zase mír, a že dnes a zítra stejně na- léhavě zaujme, jako zaujala za války. Alexander Veliký jest ustavičně výstražný případ a příklad, o němž by měl přemýš- let státník i vojevůdce, historik i literární dějepisec a každý přemýšlivý člověk vůbec. Je zvlášť záslužné, že o této otázce myslil již koncem XIII. stol. náš básník. Makedonského krále Alexandra Velikého pokládají dějepis- ci vedle Hannibala, Caesara a Napoleona za největší dějinný zjev, za typ nadčasový a všečasový, za orgán činu určujícího svět na staletí, za jakéhosi člověka-boha. Jeho dráhu před- určil sice svým imperialismem již jeho otec Filip II.: sjednotil Řecko na zamýšlený výboj proti Peršanům. Byl politickým žákem Isokratovým a určil si za program připoutat Malou Asii k Řecku. Tento úkol dovedl však provést a rozšířit po Indii až jeho syn, zrozený roku 356 v noci, kdy vyhořel efez- ský chrám Dianin, jako by mu byl chtěl posvítit symbolicky na epochálně triumfální cestu za dotud nevídaným výbojem. Odchovanec Aristotelův chtěl svět ovládnout řeckým duchem. Chtěl být Achillem i Heraklem své doby. Proto zamířil hned po otcově smrti r. 336 válečnou výpravou proti Persii. Její ko- nečné vítězství mělo rozšířit řeckou nadvládu na východ. Roku 334 dal se na toto tažení. R. 333 porazil perského krále Dareia. R. 331 pronikl do Palestiny a do Egypta, dobyl Babylona, Sús a Persepole. R. 329 postoupil do Bakter a r. 328 do Sógdiány. R. 327 připravil tažení do Indie: posedla jej vidina světovlády. Začal se považovat za všemocné božstvo, za bohokrále. R. 325 zamířil k ústí Indu, r. 323 k Africe a k Italii, ale tu již se nad jeho sen zavěsila »závist bohů« a »dějinná nemesis« za nad- lidské vybočení z lidské dráhy. V Babyloně propadl orgiím a malarie ho srazila na smrtelné lože, až dne 11. června r. 323 náhle zemřel. Světové, dosud nezřené drama bylo dohráno. 8