144 prapor nositi, na pečetích užívati červeného vosku a jako poplatek platiti každoročně de- set kop grošů. Když však Zikmund poznal jejich hanebné zvyky, jichž oni užívali při bohoslužbě, říkal, že nebude vyčkávati pěti- letí, že co nejdříve vyhladí šílenství zločinné té obce, napomíná Rokycanu, aby se podrobil církvi římské, jen tak že mu může býti svě- řeno arcibiskupství, zpupnému a jinak o víře rozumujícímu že jest se vzdáti naděje na dosažení jeho, aby snad nemusel býti vy- obcován, byť i jako posvěcený biskup. Onen zpupností a domýšlivostí naplněn, byl den ode dne horší, denně otravnější a velmi těžce nesl návrat mnichů, obávaje se, že budou je jich kázání neméně poslouchána, než jeho Pročež, když se mezi kázáním naskytla řeč o mniších, říkal: Denně k nám přicházejí noví dáblové, jež nazývají mnichy, kteří usi- lují odvrátiti nás od pravdy; budeme-li však muži, dříve krev svou prolijeme. Jakmile o tom zaslechl Zikmund, řekl: Věru, že krev Rokycanovu budeme rádi před oltáři obě tovati. — Zikmundův výrok nezůstal tajný Rokycanovi, který na vybídnutí přátel tajně utekl. Jeho kostel byl dán Papouškovi (Ra- pusco), muži dobrému a učenému, jehož jsme později viděli v Jindřichově Hradci jako vy- hnance, když se věci znovu změnily. Dříve, než přišel císař do Čech, vystavěl si Jan Roháč (Rohacius), ze stavu urozer ého,