104 1498. sborník svůj, věnovaný radě Starého města Pražského r. 1513, mezi jiné obsahem a ten- dencí příbuzné spisy pojal. Ze sborníka toho vydal jej r. 1818 J. Zimmermann. Že jest to překlad, o tom svědčí četné latinismy nejhrubšího zrna, jimiž obdobně oplývají ostatní překlady Rehořovy v rukopise obsažené; i jsou domněnky Vinařického (Čas. Mus. 1831 a v Národě 1864 čís. 111) a Hanušovy (v Kroku 1864), ani jej český přičítají Bohuslavovi, nepodstatné, jak uznal již J. Jireček v Rukověti. My podáváme list ten diplomaticky věrně podle rukopisu Klementinského, otiskujíce pod čarou marginalní poznámky, jež k některým místům přičinil rubrikator (nejspíš překladatel a písař sám), a přičiňujíce také dvě své. 65. Bernhard Adelmann Bohuslavovi. Z Eichstädtu 1498 — 22. pros. Omlouvá se, pošle-li kdy nějaké knihy proti vůli Bohu- slavově, a dává vinu jemu. Knih co mohl nakoupiti, posílá opět vyjímaje Koran. Kéž by prý také Bohuslavovi konečně dostalo se místa důstojného, jaké obdržel pisatel. (Farrago na konci za katalogem bibliothéky Hasišteinské.) Bernhardus Adelmannus D. Bohuslao Hasistenio s. d. Fateor, suavissime amicorum, te plures librorum indices ad me misisse: verum me plures atque hos, quos aliquando requirebas, tibi comparasse et tu fateare necesse est. Sed cum nil aliud mihi responderis superioribus literis meis, quam me ex indicibus tuis facile cognoscere posse, quos imprimis libros requiras: si quid in futurum in re literaria praeter voluntatem desideriumque tuum egero, tu an ego iure culpandus sim, tuo relinquo iudicio. Sed ne te famelicum aëre pascam, quot- quot librorum habere potui in praesentia, tibi misi. Quod si pluris, quam ego sperabam, veneunt, insatiabilem sitim tuam et morae impatientiam meumque studium tibi obsequendi culpato. Alchoranus deest modo, ut nuper tibi scripsi. Basilia enim 40.000 passuum a nobis, ubi habetur, distat; nec exploratum etiam habeo, si eius mihi copia dabitur. Verum si tanto desiderio falsi atque alieni prophetae vanitates scire (ut scribis) cupis, quanto te veridicorum atque nostra- tium divina mysteria cognoscere optarem, curabo, ut hac in re tibi quoque operam meam navem. Qui libelli famosi apud vos spargantur, ignoro: arbitror tamen nihil dignum laude de his dici posse, qui tunicam Domini inconsutilem quotidie scindere student. Ego, ut scribam, quod sentio, tui praesentiam istis invideo mihique ablatam esse saepissime conqueror; quodsi ego hic dignum me (ut scribis) locum assecutus sum, utinam et tibi aliquando contingat. Hoc ut assequaris, et voluntatis tuae atque divinae opis erit et gratiae: mei vero officii, ubi opus erit, obsequi ac, ut vota nostra suum aliquando effectum con- sequantur, qualescunque preces effundere. Vale ac me ama. Eistat 22. Decem- bris anno salutis 1498. Koran zde dotčený, který v Basileji prý byl na prodej, byl zajisté nějaký rukopis, poněvadž tiskem vyšel teprv r. 1543 v Basileji u Oporina. Důstojným místem, jehož došel pisatel, míněno probošství u sv. Gertrudy v Augsburgu, které dostalo se Adelmannovi r. 1498, když byl již dříve tamže býval kanovníkem (srovn. Veith, Bibliotheca Augustana II). Proto nemáme proti datu Mitisovu nedůvěry, ačkoli některé narážky v listu zdají se uka- zovati k jinému vročení. Jaké to byly »libelli famosi«, o nichž Bohuslav Adelmannovi psal, že tenkrát v Čechách rozšiřovány, nevíme určitě, ale domnívati se smíme, že to byly roz- ličné polemické traktáty Bratří Českých a odpůrců jejich.