166 1507. mira praeterea ars ad animos hominum conciliandos, dignusque omnino esset, cui opes honoresque, quos tanto studio expetit, contingerent, nisi blandienti fortunae plus iusto interdum fideret, et dotibus naturae magna ex parte, ut fama est, abuteretur. Sed innumera quoque alia quotidie in hac provincia committuntur, quae censore indigerent, et ad ea, quae rex haereticus totis viribus prohibebat, rex christianus nescio quomodo dormitat, vereorque, ne haec affectata benignitas, qua nobis adeo placemus, in magnam et reipublicae et religionis perniciem aliquando erumpat. Sed haec sinamus valere, quoniam unusquisque domino suo stat aut cadit, et non caret periculo eos, qui foenum in cornu habent, offendere. Vale. Ex Hassensteyn 8 Februarii. Počátek listu dotýká se zajisté ještě žádosti služebníka Bohuslavova Františka Schneit- tela tak jako oba listy předešlé, jež také u Mitisa list náš přímo předcházejí. Vyhověla tudíž konsistoř žádosti pána i služebníka. Odtud vyplývá naše vročení jakož i z výroku pisatelova, že král s Bratřími mírně nakládá, což o rok později, když vydán byl krutý dekret proti nim, nemohlo býti vyřčeno. Jaké to byly »ludi quidam et spectacula« v Praze strojené, a kdo byl strůjcem, jejž Bohuslav chválí i kárá, zda nejvyšší kancléř Albrecht z Kolovrat (srovn. Palackého V, 2, 120 a n.) či kancléř Starého Města Pašek z Vratu, ne- umíme pověděti. 136. Bohuslav Augustinu Olomouckému. Z Hasišteina (1507) — 26. února. Vyjadřuje potěšení z toho, že mu konečně od krále učiněno zadost, ale zároveň nelibost nad počínáním odbojníků (Kadaňských), kteří, ač posud ničeho nepořídili, přec osvědčili bez příčiny pánům z Lobkovic mysl nepřátelskou. Prosí, aby, kdyby něco podobného na krále bylo znova vzneseno, nebyli Lobkovičtí souzeni, než by byli vyslyšeni. Žádané básně prý mu pošle, jen ať se stará, by mu Plutarch zaslán byl co nejdříve. (Luc. 94.) Augustino Olomucensi s. p. d. Literae tuae, Augustine optime, iucundae mihi simul et molestae fuerunt. Gaudeo enim a Regia Maiestate tua potis- simum, ut ego sentio, opera mihi satisfactum esse; aegre autem fero eos, de quibus bene meriti sumus, nescio quid adversum nos conari, qui quanquam nihil eorum, quae optabant, assecuti sunt, prodiderunt tamen cogitationes suas et, quo animo erga nos sint, ostenderunt. Quod ego propterea gravius patior, quoniam vicinus sum et, quae agantur, quotidie prospicio, nihilque ad- verto aut factum esse aut fieri, ut quippiam huiusmodi moliri iure possint, non blanditurus profecto fratri, si quid praeter ius fasque tentaret. Scis enim me ut minime ad normam absolutum ita non omnino malum neque a iustitia et aequitate prorsus alienum esse. Caeterum accidit illis, quod vulgo solet. Imperita enim multitudo utpote novitatum avida facile huc et illuc impellitur, neque unquam praesenti rerum statu contenta est, et, ut ille ait, dominisque gravantur, quos odere magis. Spero tamen fore, ut haec omnia in magistros suos recidant. Neque dubitabimus opera tua, quam nobis adeo liberaliter pol- liceris, ubi res exiget, fidentissime uti, enitemurque, ut amicorum ope atque consilio et nobis consulamus et cornua rebellium confringamus. Interim tuum erit, si quid tale ad Regiam Maiestatem delatum fuerit, curare, ne, quod