XXVII (60a, 150b), narážkou na černé vojsko Matyáše Uherského (175a) a konečně úvahou, že by se města Jerusalema dalo sice křesťanům snadno dobýti, ale nesnadno je udržeti (126a). Jako šlechtic nevyhýbal se Lobkovic zajisté honům, v čemž nás utvrzuje jeho zvyk všímati si hlavně fauny lesní (45a, 52b, 56a, 69a a j.), jeho zájem, s jakým sleduje lov křepelek (144b), a konečně jedno srovnání, jež vzal ze života loveckého (175b). Probravše takto hlavní případy, jimiž se Lobkovic charakterisuje jako šlechtic, všimněme si ještě jedné stránky, kterou jsem výše naposled uvedl, jak totiž jej uspokojila strava a nápoje na cestách. Důkazem, že také Lobkovic sám se touto otázkou obíral, jest jméno Blažka, kuchaře pana Hasišteinského, jež uvádí v seznamu Čechův, kteří se pouti účastnili (161a). Bylať zajisté již tehdy česká krmě pověsti světové, jak vysvítá ze slov Lobkovicových: »a měl (pan z Gazaru) XII neb XIII krmí čistě připravených kořením, by pak v Čechách bylo« (78a). Maje s sebou kuchaře, nebyl by si měl cestou do stravy co stěžovati, kdyby nebyl býval pozván k hostině knížete raguzského, kde se sklamal, jak neváhá doznati (35a). Jinak se mu na cestě zle nevedlo; hůře však bylo ve Svaté Zemi, kde dostávali poutníci jen málo nejvšednějších krmí ku koupi. Ký div, že si tu Lobkovic jednou stěžuje (115a). Také jiných všímal si, čím se živí (126b, 169b), a tu opět nedovedl zatajiti ne- libosti, měl-li se kdo v jídle »zhovadile« (175b). Cizí nápoje asi Lobkovice již spíše uspokojily, ač i tu dával českému vínu přednost (68b). Jako svůj šlechtický, tak prozrazuje Lobkovic také svůj český původ. Především, když vypravuje o své a svých soudruhů návštěvě u knížete v Dubrovníku, zvláštní na to klade důraz, jak vlídně a uctivě byli přijati samým knížetem, když mu ohlásili »že jsme Čechové a poddaní krále našeho, jenž jest uherský a český král« (34b). Na tomto místě můžeme znova uvésti jeho stesk do náboženské nesvornosti v Čechách (str. XXV) a zmínku o české krmi. Jako u cestovatelů vůbec bylo zvykem, tak i Lobkovic se zálibou srovnává různé zjevy ciziny s podobnými vlasti své. Jsou to opět hlavně případy týkající se víry křesťanské (17a, 21b, 34b, 56a, 146a), pak srovnání cizích měst s českými (20b, 28a, 126a) i jiná (24b, 32a, 98a, 160b, 169a). Také českého jazyka užil Lobkovic jedenkrát k dorozumění s ci- zincem daleko vlasti své. Byl to patron navy, který vezl Lobkovice s ně- kolika soudruhy z Poreče do Benátek: »Mluvili sme k patronovi, neb uměl dobře slovansky, že nám rozoměl« (157b). O značném na tehdejší dobu vzdělání Lobkovicově nelze pochybovati. Znalť latinsky a německy, jak zřejmě vysvítá z několika míst v jeho cesto- pise Latinsky se na své cestě obyčejně domlouval (9b, 25b). Mimo to po- dává ve svém cestopise obsah latinských kázání (81b, 97b, 100b). O jeho znalosti jazyka německého svědčí dvě místa (102b, 142b).