XXV Se zvláštní horlivostí navštěvuje Lobkovic na své cestě chrámy křesťanské, prohlíží si vnitřní jejich zařízení, dává se poučovati o jejich historii a původu, věnuje vytrvalou pozornost svatým ostatkům, které až na dvě výjimky, totiž kosti sv. Prokopa a hřeby Kristovy, s prostinkou důvěřivostí vypočítává (6b, 7a, 8a, 16b, 17a, 34a, 49a, 65a, 142b a j. č.). Jak snažně toužil poznati vnitřní úpravu chrámův anebo z písma svatého známých budov, nasvědčuje také to, že aspoň otvorem nějakým snažil se dovnitř nahlédnouti, když mu přístup nebyl možným (94b, 119b) a že za týmž účelem i peníze obětoval (119b, 124a). Když takto pozorujeme sílu jeho náboženského přesvědčení, chápeme jeho rozhořčení, s jakým provází znesvěcení jednoho chrámu (114b). Mimo chrámy zajímal se Lobkovic též o cizí řády mnišské (27b, 146a a j.) znaje dobře řády české (17a, 56a a j.). Velikou váhu klade také na odpustky (jsou psány červenými písmeny jako nadpisy), které při každém sanctuariu ve Svaté Zemi zaznamenává a v něž pevně věří. Pokládaje svou víru za jediné pravou, nazývá »zlými křesťany« (80b, 106a, 115a), »bludnými křesťany« (107a, 127a), »rotou, jenž také křesťané býti chtějí« (80b, 97a, 107a) ty křesťany, jichž víra od jeho víry něčím se liší. Než proto víry jejich nezavrhuje, nýbrž všímaje si horlivě jejich ob- řadů (9a, 106a) a vyptávaje se na odchylné články jejich víry (42a, 129a, 136a), uznává dobré její stránky (10b, 34b, 137a). O jeho náboženské snášenlivosti svědčí dále to, že i o vyznavačích víry mohamedánské, již důsledně nazývá pohanskou, mluví zcela nestranně, pokud se k jeho souvěrcům, kde se s nimi stýkají, chovají laskavě (127b 136a, 176a). Za to však odsuzuje jejich krvelačnost, s jakou hubí křesťany (150b), jejich věrolomnost, zištnost a vyděračnost, s jakou od hejtmana ramského až po nejnižší chátru, která zvlášť při odjezdu poutníků ze Svaté Země nepřátelsky k nim se zachovala, co nejvíce z poutníků hledí těžiti, či, jak Lobkovic praví, »jich požiti«. O obyvatelích některých míst konečně připomíná, jaké jsou víry 42a, 82b). 39a, Jsa tedy tak horlivým katolíkem vzpomíná Lobkovic s trpkosti ne- svornosti svých krajanův u víře, když se mu objevil analogický případ s jeho vlastí (37b). Ba zdá se mi, že uváděje svornost jakožto zvláštní charakteristickou vlastnost Benátčanův (20b), naráží nepřímo na nedostatek této ctnosti u svých krajanův. Než přes svoje náboženské stanovisko není Lobkovic pozorovatelem nijak jednostranným. Bylť zámožným českým pánem, členem váženého českého rodu a jako takový měl přístup ke dvoru královskému, kde poznal jeho mravy, řády a nádheru, zasedal na soudě královském, život český veřejný, ačkoli