na vždy. Vy, lidé času, mluvíte mi v číslech, já, kněz věčnosti, znám jen jedno číslo, na kterém mi záleží a které září na výši mého důsto- jenství, věčný počet vyvolených.“ — Zde na zemi se bojuje, vlastních a pravých vítězství však zde nevidíme; ta odnášejí sobě duše i s ko- řistmi na věčnost, by je předložili Králi Slávy. Kolik asi křižáků, když se drali na hradby Antiochie neb Jerusaléma a náhle byli zasaženi na samém slemeni smrtící ranou, vidělo se v tom okamžení na hrad- bách Jerusaléma, pravého však nebeského, kdež vítaly je radostně zářící voje andělské! Nebyla-liž každá smrt na půdě Svaté Země pod křížem dobrovolně na se vzatým, ať padl vojín v boji či strádáním, smrtí vítěznou? Jerusalém pozemský zůstal dle uložení Božího i po- zději ve svém ponížení — ale války křížové znamenají rozmach hr- dinských ctností a mohutné vtržení do Svatého Města nebeského a osazení mnoha jeho sídel lidem, v němž se Bohu zalíbilo. Ti lidé byli stvořeni a vychováni k boji, bohatýrská krev vřela jim v žilách, do- brodružství bylo jejich živlem. Bylo však nesnadno udržeti ta lvíčata v příslušných mezích. Nemajíce vhodnějších pří, byli by si vymýšleli spory, bili se navzájem, pálili si hrady; nejkrásnější kraje evropské byly by se staly jevištěm drahých a smutných zápasů. A kolik bylo by si připravilo záhubu, když vášně byly rozpoutány! Bůh však, jenž i o lvičata pečuje, připravil jim ono „krásné dobrodružství“ a spolu kořist, do které by bez viny zatíti mohli své drápy. Ale i na spásu Saracenův a Turků bylo myšleno ve vyšších úrad- cích. Těm, kteří se byli vžili ve víru, vštípenou jim jejich lžiproro- kem, že mečem šíří se náboženství, mělo se zjeviti pravé náboženství s mocí meče. S evangelickým pokojem nebylo k nim přístupu. To uvádí též za důvod sv. Kateřina Sienská, když jménem Božím vybízí knížata duchovní i světská k novým výpravám: Někteří z Turků, pře- moženi křesťanskými nepřátely — praví — poznají ducha těchto ne- přátel a jejich božského Vůdce a skloní šíje pode jho kříže, jiní aspoň časnými trýzněmi zmírní sobě tresty věčné. Náš Fulcher má však ve své kronice některé věci, které jsou při- mými urážkami historiografie v jeji důstojnosti, jaké si dobyla v ny- nější době, a pohoršením pro osvíceného čtenáře. A největší pohor- šení straší na konci knihy. Doplňujet Fulcher svou historii zprávami zeměpisnými a přírodopisnými, popisuje zvláštní cizokrajná zvířata, vyznávaje ovšem, že jich neviděl, a čteme tam též nezbytnou zprávu o baziliškovi. Který pak kronikář neb cestopisec té doby nebyl by se aspoň zmínil o tom podivuhodném tvoru? Skromně sice vyznává každý, že ho neviděl, ale aby všecko dobré bylo v jeho knize („aby 5