z Hasenburka, nejvyšší komorník vážný pan Jindřich z Michalovic, nejvyšší kancléř Prokop z Rabšteina v černém taláru, minomistr Jan Calta z Kamenné Hory, a jeden z nejvěrnějších přátel páně správcových, udatný Zdeněk Kostka z Postupic a na Litomyšli, černé lesklé brady a jiskrných zraků, zpod jehož kožichu červenou — dupltykytou pošitém čouhal znamenitě pádný meč. Nádherné divadlo přešlo. Ale lid čekal a čekal, zraky na radnici upíraje, otevře-li se okno, ohlásí-li, že volba juž vykonána, naslouchaje, zazvučí-li zvon královský, jenž by hlasem svým to dotvrdil. Než chvíle za chvílí, hodina za hodinou ubíhaly, juž bylo na orloji mezi 17. a 18.3 hodinou, a z radnice dosud žádného znamení. Páni dosud rokují. Jdeť asi do tuha. Kdyby se tak cizincům podařilo šlechtu pře- mluviti nebo přesvědčiti, kdyby snad páni katoličtí, nedbajíce hlasu a mínění obec- ného, zmařili volbu páně správcovu — ne —! Toho bohdá nebude! Nesmí býti! Jak tu a tam tato myšlenka v lidu pronesena, hlučný odpor i hrozby byly jí odpovědí. Z náměstí zaléhal hluk a šum napjatých, rozčilených zástupův až do radnice jako vzdálený temný hukot. V radnici na schodech utichly kroky a řinčení ostruh i mečův. Páni, vladykové a poslové městští shromáždili se nejprve ve světnicích přilehlých k velké síni radní, každý podle svého vyznání a stavu — tu pod jednou, tam pod obojí. Ale všude hlahol hlasů, všude rokování. Nejvíce ovšem mezi pod- obojími; jet jich nejvíce a s napjetím čekají, jak se rozhodnou páni bratři z druhé strany. Sami jsou jednosvorni. Konečně se ozval pana nejvyššího maršálka hlas. Nastává obecné hnutí a šum. Všichni míří do veliké síně stropu tmavého táflovaného s malováním a zlacením. Na stěnách tu tam starý, deskový obraz, kolem dokola pak a mezi okny prapory různých velikostí, a barev. Staré, roztřepené, celé, zánovní, ale všechny vzácné, poněvadž mluvně svědčí o vítězstvích, jichž dobyli Pražané s ostatními Husity. Tu saské prapory od Ústí, tu bavorské a jiné německé od Domažlic tam prapory Sigmundovy a jiné křížácké, a zpod nich blyští se lesklá zbroj nepřátelská, tu skvostný štít, tam helmice, tu palcát. Jak prohlédla prostorná, nepříliš světlá síň ve zlatých paprscích březnového slunka! Jak oživly barvy praporův i lesk zbroje! Ještě více však oživla skvělou společností, jež sem se vhrnula. Páni i vladykové čeští, každý jako ke křtu nebo na svatby, v nádherných sukních soukenných, sametových, pozomanou nebo drahou kožešinou lemovaných nebo vyšívaných, v bohatých šubách a krznech dra- 97