Strana I
Legendy o českých patronech v obrázkove knize ze XIV. stoleti EVROPSKY LITERÁRNÍ KLUB Praha 1940

Strana II
UPOZORNĚNÍ Obrazová příloha na stranách 2-48 není součástí webového zveřejnění. Text doprovázející iluminace je přepsán od strany 155.

Strana 49
Život slavného mučedníka svatého Václava se zázraky

Strana 50

Strana 51
by zvěstováno bylo jméno Páně v končinách země české a aby slyšena byla velikost jeho slávy u všech jejích sousedů a šířila se do nejzazších krajů zemských, rozhodla se jedinečná Spravedlnost ozářiti paprskem své milosti českou zemi k zapuzení temnot nevěry a vypletí domácích bludů. Následuje slavné jeho narození s vyobrazeními. Když tedy Pán se sva- tých svých výšin milostivě shlédl na lidský svět, narodí se v české zemi k osvobození národa a vlasti vznešený hošík, jménem Václav, z rodiny urozených předků. Jeho otcem byl totiž Vratislav, dědem Bořivoj, první křesťanský vévoda Čechů, který pro obecnou víru vytrpěl mnoho strastí a protivenství, bábou pak byla blažená Ludmila, slavná mučednice Kristova a velebná patronka. A tak rozvažujeme-li, nejdražší bratři, o proslulosti ro- dokmenu řečeného hošíka, shledáme, jak v něm boží Prozřetelnost nesmír- nou dobrotivostí na nás pamatovala. Nuže z takovéto velmi slavné rodiny z pokynu božího vzešel ke spáse své země potomek přenesmírné svatosti života, nesrovnatelně vynikající vznešeností svých zásluh nad vážnost sa- mých proslulých předků. Veliké byly zásluhy tohoto nejblaženějšího vládce u Boha i u lidí již od jeho dětství a chlapectví, větší v jinošství a mužnosti, největší ve smrti a po smrti, protože zůstavil čest a slávu Hospodinu v své vlasti a své vlasti u Hospodina. To jest ten učitel a apoštol naší víry, to jest ten, jehož slavné zásluhy, jak svědčí kronikář, podivuhodně vychválil pohanských proroc- tví hlas, dávno dříve než vzešel jeho zrození čas. Nadšenými chvalozpěvy musíme tedy velebiti zvěstovatele víry naší, jenž jako vítěz nad nepřítelem lidského pokolení jsa ověnčen vavřínem kraluje s Kristem v nebesích, jestliže ještě dříve, než spatřil světlo světa, byl říze- ním Pána, který si jej vyvolil, dokonce od nevěřících podivuhodně předem označen. Ba ani to nepostrádá božské zázračnosti, že se týž přeslavný mu- čedník zrodil z matky svatokrádežné, aby se na něm naplnil tajemný výrok žalmistův, kde praví: „Toť proměna pravice Nejvyššího" (Žalm 76, 11). 51

Strana 52
Známá jsou sice slova samotné Pravdy, řkoucí: „Nemůžeť strom zlý ovoce dobrého vydávati" (Mat. 7, 18). A přece, hle, strom nejhorší a ostnatý trny všech nepravostí, pomocí milosti Boha, jenž je podivuhodný při svatých svých, vydal plod nejlepší, překypující lahodou všelikých ctností: rázného bojovníka proti dáblu a zcela nepřemožitelného obránce víry, který svými slavnými příklady právě tak jako slunce jasnými paprsky ozářil svůj ná- rod, sedící v temnostech a v stínu smrti (Luk. 1, 79). Nechť se také podivuje křehkost lidské přirozenosti, jak již od dětství zašlapával a zavaloval stopy nevzdělanosti, s čistým srdcem a duševní neposkvrněností! Vždyť již jako hošík neměl zalíbení v chlapeckých hříčkách, nikdy se nedružil k dovádivým žertům svých vrstevníků, neúčastnil se šaškovských vtipů a rozprávek, nikdy nechtěl naslouchati směšným tlachům veseloher a vůbec sledovati svým srdcem divadla jakýchkoli světských radovánek, nýbrž straně se styku se všemi uchyloval se se svým pěstounem k prahům kostelů, jichž bylo tehdy ještě velmi pořídku. A poněvadž pro dětský věk ještě nebyl schopen čísti a také ještě nemohl rozuměti, co hlásají zvučné chvály Hospodinovy, přistupoval uctivě ke každému knězi a dychtivě se dožadoval, aby mu plně objasnil, co znamenají zpěvy nebo jásavé hymny, a toto vše, pokud křehkost věku dovolovala, svědomitě a věrně do paměti ukládal. A když byla jeho ústa a jazyk uvolněna z pout dětskosti, mezi kněžici a předními pány hovořil slova úžasné moudrosti, takže se všichni s ustrnutím podivovali, odkud a od koho se bere v tak útlém věku tak rozsáhlá a hluboká rozumnost. Neuvědomovali si totiž, že útroby nejbla- ženějšího hošíka jsou naplněny milostí plamene posvátného. Ozdoben jsa takovými a podobnými dary Všemohoucího přesvatý chla- pec zářil v tváři takovou sličností, že kdo na něho pohlédl, tvrdil, že se z ženy nezrodilo krásnější stvoření. Nadto, když byl teprve dvouletý, pře- vyšoval výškou své postavy každého čtyrletého. Jeho řeč byla vlídná a výmluvná, pohled laskavý a cudný, že již z něho se mohlo poznati, jak nesmírnou čistotou je naplněno jeho srdce a duše. Kdykoli otec utkvěl na něm pohledem, jásavá radost naplňovala jeho mysl; vida, jak je tělesně krásný a zároveň mravy všech ctností ozdobený, často spěchal, aby ho vroucně zlíbal, a z veliké radosti zcela jsa zkropen přívalem slz velebil boží dobrotivost za dar potomka tak převýborného. Naproti tomu však matka ukrutnice zuřila proti přeslavnému synovi, obávajíc se, co se vskutku později přihodilo, že se stane ničitelem pohanských obřadů a bludů. 52

Strana 53
Aby tedy Nejvyšší dokončil dílo ctnosti, před dávnými věky započaté, ve svém vyvolenci, kterého předem obmyslil požehnanými dary své slad- kosti a předurčil k tomu, aby byl korunován ctí i slávou a povýšen na nebesa k útěše ubohých a útočišti opuštěných, vnukl jednoho dne srdci jeho, že se chlapec u všech podiv budící vrhl k nohám otcovým a velmi pokorně prosil, aby byl poslán na vzdělání v naukách Písma svatého. Zde je posílán do školy (1).* Když tedy dobrotivý otec vyhověl úpěnlivým pros- bám přesladkého syna, vytušiv, že jeho útlá hruď plane ohněm nebeské touhy, vzdal nesmírné díky Kristu a poslal jej na jeden hrádek, zvaný Budeč (2), doporučuje jej vřele jednomu knězi jménem Učenovi (3) s žá- dostí, aby ho bedlivě opatroval a svědomitě vzdělával. Odtud velebný chlapec, podle prorockého výroku zapomenuv na dům otce svého, na lid svůj (Žalm 44, 11) a otčinu, počal otevřeným svým sluchem horlivě vní- mati poučky svaté nauky, čtené zpaměti nacvičovati a jako velmi rozumná ovečka bez ustání v sobě překusovati a snášeje to vše do schránky srdce svého velmi bedlivě uchovávati k budoucímu prospěchu mnohých bližních. A nemohly mu zůstati tajny všeliké hluboké nebo skryté záhady Písma sva- tého. Zakrátko učinil neobyčejné pokroky, čemuž se nelze diviti, poněvadž nijak nevázne učení tam, kde byl někdo předem vybaven darem Ducha svatého. Podivoval se kromě toho učitel tak rozsáhlé chápavosti žákova nadání, podivovali se i vrstevníci tak bohaté jemnosti jeho zdokonalování a tvrdili, že se na něm naplnila ona řádka žalmistova, v níž se praví: „Nade všecky své učitele rozumnější jsem učiněn, nebo svědectví tvá jsou má přemyšlování (Žalm 118,99). Rovněž se na něm neosvědčilo tvrzení Moj- žíšovo, vyslovené v knize o stvoření světa: „Myšlení srdce lidského zlé jest od mladosti jeho" (Gen. 8, 21), neboť jeho chlapecký věk byl náchylný k tomu, aby se naopak jen dobru učil, je slyšel, zamýšlel i konal a jiným vštěpoval. Jej nemusil učitel plísniti a rákoskou kárati, jak toho bývá u ji- ných chlapců zapotřebí, jejichž pozornost je při učení vratká a jejichž mysl lační po hříčkách a nezbednostech. Tento velebný chlapec byl chápavé mysli i obsáhlé paměti a jakákoli bujnost mu byla zcela cizí. Přál-li si ně- kdo jej spatřiti nebo s ním mluviti, nikdy ho nemohl zastihnouti, jak si s druhy hraje nebo čas si krátí, nýbrž výhradně, jak v kostele čte nebo je pohřížen v modlitbu. Podivuhodné chlapectví, v němž nebylo potěšení Číslice v závorce odkazují k jednotlivým scénám obrázkové knihy. Příslušnou scénu lze v ní vyhle- dati podle bližšího údaje v pořadovém soupisu, který je na konci připojen. 53

Strana 54
z marnosti! Nevýslovná nevinnost, jíž nikdy nenakazila poskvrna nepra- vosti! Kdo je nyní takový mezi chlapci anebo aspoň mezi starci? Pročež si zaslouží všeliké pochvaly. Zatím co se tedy pozoruhodný chlapec, budoucí velebný mučedník Kris- tův, ve dne v noci horlivě obíral školním učením, nastoupil jeho otec podle zákona lidské přirozenosti cestu určenou všem smrtelným tvorům, aby si vyměnil dobra malá za největší, pozemská za nebeská, pomíjející za ta, která trvají bez konce (4). Tehdy se sejdou dohromady starci a muži veš- keré české šlechty k volbě vhodného knížete. Volba jeho za knížete českého. Mezi nimi vznikl nemalý spor, poněvadž si strana nespravedlivá a oddaná uctívání model přála, aby byl v čelo postaven ukrutný Boleslav, naproti tomu věřící odporovali se zbožným smýšlením, řkouce: „Všeobecně je známo, že právo naší země od starodávna obsahuje ustanovení, aby po smrti vévodově byl na stolec vladařský povýšen prvorozený jeho syn a ten aby místo otce panoval." Když tímto míněním byla potlačena lest nespra- vedlivé družiny, se všeobecným souhlasem je zvolen za vévodu nejblaže- nější chlapec Václav. I vypravili se zároveň s radostnou myslí pro něho na Budeč (5, 6). Když se ctihodný kněžic objevil jejich zrakům, vyložili mu hbitě, že si jej zvolili za vévodu a pána (7). Touto zprávou nesmírně ze- smutněla jeho mysl; i dal jim takovouto odpověď: „Nejvěrnější pánové a přední mužové naší země, račtež svou rozumnou pozornost obrátiti k tomu, že jsem teprve v chlapeckých letech a nikterak nejsem vhodný pro správní potřeby země! Pročež ve jménu Páně navraťte se do Prahy a opatřte si rázného vévodu, který by zbraněmi i zároveň radami dovedl spravovati vlast a před nepřátelskými nájezdy mužně jí hájiti. Já sám jsem k tomu nedostatečný." Uslyševše tento a podobný odpor přeslavného chlapce, všichni čelní mužové, kteří pro něho přišli, násilím ho uchvátili a s sebou do sídelního města Prahy odvezli (8). Zvěděvše o tom klerikové, naplněni jsouce nesmírnou radostí, uspořá- dali slavnostní průvod se zástupem věřícího lidu, byť tehdy ještě nečet- ným, a s horlivostí se mu vydali v ústrety, při čemž literáti neobyčejně půvabně vyzpěvovali „Tě Boha chválíme" a prostý lid odpovídal „Krleš. Při návratu ze školy do Prahy je slavnostně přijat kněžstvem i lidem (9). Jak veliký padl toho dne zmatek a smutek na dábla a jeho nástroje, jak libě zazněl v ústech služebníků Ježíše Krista jásot chval božích, jak neobyčejně radostně plesaly odevšad mysli všech zbožných! Nadšeni byli klerikové, 54

Strana 55
radostí výskal prostý lid, všichni vzdávajíce díky Nejvyššímu, že jim bož- ským rozhodnutím udělil tak vzácného knížete, který by, podivuhodně jsa osvícen posvátnými naukami, mohl vypleniti obřady pohanského bludu a nebojácně šířiti víru v Krista, jíž jsa obdařen zářil jako zlatá hvězda. O volbě (10) nového knížete je podána zpráva císaři římskému, totiž Otovi Prvnímu, a ten také nejblaženějšího chlapce Václava ochotně uvedl a po- výšil do důstojnosti vévodské (11). Páni zemští uváživše, že ještě nepřekročil hranice věku chlapeckého, poradivše se spolu svěřili jej jeho bábě, blažené Ludmile, aby ho vycho- vávala až do doby dospělosti. Bába Ludmila vychovává Václava (38). To se pak stalo z podnětu Ducha svatého, aby přečisté srdce, jež bylo nej- světější Jeho svatyní, a mladistvý věk, jehož jedinečný stud neznal po- skvrny, nebyly nějak porušeny nebo poškozeny lstí předarebné matky a jejích nespravedlivých přivrženců. Odtud odchovanec zbožnosti a všem vzorný příklad pokornosti, třebaže byl povýšen na vrchol otcovy důstoj- nosti a ujal se žezla vlády, jež mu bylo mocně odevzdáno císařskou mocí a státem římským, nedovolil srdci svému, aby zpyšnělo po způsobu lidí ctižádostivě bažících po věcech světských, nýbrž povolav svého učitele znovu se oddal dřívějšímu učení a s radostí čerpal vody života z pramenů nauk Spasitelových, aby jimi brzy potom jako spásným deštěm svlažoval vyprahlá srdce nevěřících a jako mladistvé rostlinky upevňoval k příští úrodě víry. Radovala se radostí velikou nejblaženější bába jeho, vidouc, jak způsobem takřka nadlidským úspěšně pokračuje od jedné ctnosti ke druhé, často o Písmu svatém sladce s ním rozmlouvala a svědomitě ho nabádala, aby nesouhlasil se zvrácenými záměry matky, která všemožným úsilím dychtila strhnouti ho se stezky víry. Když se to doslechla přezuřivá napodobitelka Jezabelina, skřípajíc zuby jako lítá šelma, počala se rozohňovati myšlenkou na vraždu nejšťastnější své tchyně v bláhové naději, že po jejím zavraždění bude moci býti velebný chlapec snáze uchýlen s cesty pravdy. Ukazuje odměny, přislibuje dary, nabízí výhody svobody tomu, kdo by se odvážil po jejím přání zbaviti slav- nou paní jejího bezúhonného života. Konečně toho dosáhla, jak obšírněji objasňuje legenda o téže proslulé mučednici. Drahomíra dá zavražditi sva- tou Ludmilu. V našem sepsání bude však pojednáno jenom o tom blaženém muži a vylíčeny jeho významné činy. Svrchovaně zlomyslná žena, straš- livá urputnou vraždou, spolu se svými spoluvinníky počala býti na obtíž 55

Strana 56
nejblaženějšímu vévodovi, brzy se o něho pokoušejíc úlisností, brzy ho za- strašujíc hrozbami a pomluvami a tajně i veřejně působíc četné nesnáze rozmanitými úklady jak jeho osobě, tak jeho věrným. Již totiž, jako by byla nabyla úplné volnosti, obětovala pohanským ob- řadem všem duchům a dáblům, když čistá pochodeň víry na zemi pohas- la, byvši přenesena do nebes, a když paprsek pravého slunce, jehož jasem měla být jednou celá vlast osvícena, byl dosud tlumen mrakem útlého vě- ku. I veselila se veliká ukrutnice podle slov Šalomounových, že zle či- nila věřícím a plesala v převrácenostech nejhorších (Přísl. 2, 14), snažíc se jméno Kristovo veskrze vypleniti a uctívání model, jimž sama sloužila, znovu rozšířiti. Tak davši zahraditi brány kostelů (39) vyhnala kleriky a a kněze z vlasti (40), zakázavši jim pod trestem smrti, aby se nikdo z nich v zemi více neobjevoval anebo hovořiti se svatým vévodou se neodvažo- val. Jestliže pak někdo z lásky ke Kristu a vzácnému knížeti nedbal tohoto zákazu a chtěl jej spatřiti, byl klacky těžce ztýrán, o všechno jmění připra- ven a k cizím národům vyhnán. Nemálo se rmoutil nad těmito zjevy mladý převěrný bojovník Kristův, ale nade vše těžce nesl, že chvalné služby boží, po nichž vždy plamenně žíznil, byly téměř zcela odklizeny. Přece však, stále jsa obrněn pancéřem trpělivosti, opásával se vždy mečem božské moudrosti, opakuje si opětně v mysli, čemuž se přiučil ze svatých slov, že totiž pokud se otáčíme v ko- lesu tohoto světa, nutně musí býti přítomna i spravedlnost trpící i nespra- vedlnost utlačující. A proto jeho zcela cudná mysl setrvávala v protiven- stvích jako věž statečnosti bez otřesu a nemohlo se jí pohnouti, třebaže, jak bylo právě vyloženo, nevypsatelně na ni odevšad útočil vichr lstí bez- božníků. Ani srdce jeho, byť postižené jejich bezprávím, nedalo se str- hnouti, aby je nenávidělo, poněvadž v něm planul neuhasitelný plamen lásky podle slov Pána, jenž káže: „Milujte nepřátele své, dobře čiňte nená- vidícím vás a modlete se za ty, kteříž vás utiskují a vám se protiví, abyste byli synové Otce vašeho, kterýž jest v nebesích (Mat. 5, 44-45). Byv napo- menut těmito spásnými příkazy modlil se nejmírnější vévoda za odpuštění lstivých zlomyslností svých pronásledovatelů, netouže, aby došli odplaty trestu, nýbrž s upřímným citem projevuje lítost nad jejich poblouzením a slepotou srdce. Když však převýtečný vévoda, po zásluze obzvláštní miláček Boha i lidí, v nevinnosti překročil meze svého chlapectví a zplna stanul na prahu statné 56

Strana 57
mužnosti, rozohněn jsa Duchem svatým povolal k sobě jednoho dne bez- božnou matku svou a všechny, jež jako protivníky na cestě pravdy musil od svého dětství snášeti, a nebojácně jim pravil: „Lidé smyslů zbavení a synové zločinní, sémě Kanánovo a nikoli Judovo (Dan. 13, 56), kdo vás uřkl, abyste neposlouchali pravdy? Jestliže sami nehledáte to, co přináší spásu, popřejte aspoň, aby směli hledati, kteří hledati chtějí! Až dosud jste vykonávali proti mně svou krutou vládu, bránili jste mi prokazovati po- vinnou službu Kristu, králi slávy, všechny věřící jste bezbožně zbili, o jmění připravili a ze země vypudili. Příště tomu již tak nebude, nýbrž Pánu Bohu našemu sloužiti budeme svobodně. Jsem služebníkem Kristovým, nebudu sloužiti vašim modlám a budoucně se nedám ovládati mocí kohokoli z vás. Dělejte si, co chcete, štvete proti mně zlobnými pronásledováními, jaká si jen můžete vymysliti: nikdy neshledá ve mně vaše lítá ukrutnost nic jiného nežli pravého sluhu božího, nejvěrnějšího vykonavatele rozkazů Jeho, do- konalého horlitele pro uctívání Jeho a neúnavného ochránce všech věří- cích. Když tyto jeho řeči uslyšela přeukrutná žena, která by měla slouti spíše jeho hubitelkou nežli matkou, zuříc jako lvice naříkala, že se za celou dobu její krutovlády nezdařilo zlobě její lstivosti, aby potřísnila sebe menší po- skvrnou nepravosti srdce přesvatého syna, jež jako pochodeň plálo láskou ke Kristu. Přece však nemálo byvši postrašena jeho slovy přestala se svými spoluvinníky veřejně běsniti proti věrnému bojovníku Kristovu a neod- važovala se páchati proti věrným nějaké urážky a křivdy; avšak tajně ne- ustávala, ponoukána jsouc zlým duchem, jehož byla plna, podněcovati roz- míšky a nařizovati krveprolévání. Vida to přerozvážný kníže a rozváživ, že se mu nijak nezdařilo získati ji víře Kristově, vyhnal ji za hranice své země (41) jakožto rušitelku míru, podněcovatelku ohavností a bezbožnou vražedkyni své báby, blažené Ludmily. Při tomto skutku se nezpronevěřil zákonu božímu, o němž ve dne v noci odevzdaně přemýšlel, ani nepře- kročil příkazů toho, který praví: „Cti otce svého i matku svou" (Exod. 20, 12), nýbrž učinil tak proto, aby zvrácenost příkladu nepůsobila, jako do- sud, pohromu věřícím a dále neupevňovala mysli nevěřících v bludném uctívání model. Svatý Václav povolává zpět kněžstvo vypuzené Drahomírou. V té době také rozeslal na všechny strany posly a s velikou poctou povolal zpět kněze a kleriky (42), které ničemná jeho matka vypudila, navrátil jim, co jim bylo 57

Strana 58
odňato, a více ještě přidal; za uplynulá protivenství je jakožto nejzbožnější otec hýčkal největšími radostmi v Kristu. Hle, jak četní kněží a služebníci boží pozvedali ruce a oči k nebesům, srdcem i ústy velebíce dobrotivost božské velebnosti, která ve své nevýslovné moci tak znamenitého knížete jim uštědřila a zármutek jejich v radost obrátila! Od té doby z rozkazu svatého vévody počali káceti modly a otvírati kostely Kristovy; také vě- řící, kteří byli rozptýleni po sousedních a cizích zemích, počali se s jásotem odevšad sbíhati, chvály boží dotud umlklé znovu se ozývati a svatá víra, šířící jasné světlo, pod korunou Ježíše Krista velkolepě vítěziti, když se kolem knížete shromažďovali kněží, zavedli řád Páně do bohoslužeb a na- dšeně zvěstovali skutky jeho, poněvadž veliký jest Hospodin a převelmi chvalitebný (Žalm 47, 1). Nadto v sousedních zemích klerikové, slyšíce pověst svatosti nejblaženějšího vévody, přicházeli k němu s ostatky sva- tých a knihami potřebnými pro služby boží; z nich některé u sebe podržo- val, udíleje jim bohatá obročí, jiné s důstojnou štědrostí obdarovav ode- sílal do jejich domovů, snažně se doporoučeje jejich modlitbám. A tak se ubíral ctihodný zápasník Kristův obklopen jsa četou věřících, ochráněn přílbou spásy a přes brnění spravedlnosti opásán mečem duchov- ním, jímž je slovo boží, při čemž všichni se radovali a velebili Boha pro jeho služebníka dobrého a věrného. Když s přispěním božím znamenitě upravil práva zákonů víry a dobře upevnil svou vládu, jak vynikajícím služebníkem božím se nejjasnější kníže osvědčil, jakou nádobou vyvole- nou se ukázal, jaké škody způsobil dáblu jako mladý bojovník, již svo- bodně se bijící pro Pána Krista, a jak četné snopy shromáždil do sý- pek krále nebeského, toho nedovedou vyjádřiti žádná ústa, jazyk, mysl, síla, řeč nebo smysl, a rovněž nedovede postihnouti popsaná stránka této knížky. Ačkoli sami jsouce obtíženi přítěží svých vin nejsme schopni v jednotli- vostech vylíčiti skvělé známky ctností tak znamenitého vévody, přece aspoň některé skutky jeho zbožnosti a spravedlnosti, jimiž překročil hranice lid- ské přirozenosti, chceme s pomocí Kristovou objasniti tímto sepsáním. Vždyť nejenom svým medosladkým kázáním a poučováním obrátil ne- věřící národ na víru, nýbrž také všechny pohanské děti, jež byly na prodej, pokud je mohl ve všech krajích své země zjistiti, po celou dobu roční štěd- rou rukou skupoval (43), dával je dokonale vzdělati v katolické víře, a když se přiblížil posvátný předvečer velikonoční, všechny pohromadě je uváděl 58

Strana 59
do nového života svatou lázní křtu, aby v době, kdy se obzvláště připomíná tajemství našeho vykoupení, mohla také matka církev s jásotem pozdra- viti přírůstek nových rozenců a své posílení. Dává pokřtíti vykoupené děti pohanů (44). V svém srdci vždy oplýval milosrdností, s ubohými a potřeb- nými podivuhodně měl soucit, byl posilou kněžstva (12), potěchou zkrouše- ných, radostí žalostnících, nadějí chudých, otcem sirotků, ochráncem vdov, navštěvovatelem nemocných, podporovatelem slabých, vlídným osvěžo- vatelem hladovících a žíznících, vykupovatelem zajatců, osvobozovatelem utlačených, dobrotivým utěšovatelem všech nuzných; spolehlivý a moudrý, v řeči pravdymilovný, na soudě spravedlivý, v radě prozíravý, v dobrotě okázalý, též počestností mravů přeslavný, v neštěstí veselý, ve štěstí umír- něný; vyhýbal se pyšným a zpupným, lnul vždy k mírným a pokorným, prokazoval Bohu povinnou službu bez přestání, na modlitbách vytrvával, jakož psáno jest: „Bez přestání se modlete" (I. Thes. 5, 17). Vůči císaři o zá- vod uplatňoval vojenskou statečnost, vůči Kristu bezúhonnou odevzdanost. Byl to muž ve věcech válečných rázný a ve veškeré službě boží dokonalý: ve zbrani dobře jsa pamětliv přikázání evangelia dával, co jest božího, Bohu, a co císařovo, císaři (Mat. 22, 21). Taková a tak pronikavá ctnost trpělivosti a pokory se v něm stkvěla, že již v oné době byl pokládán ne tak za uroze- ného vévodu nebo rázného rytíře, jako spíše za nejpokornějšího mnicha, podle slov, jež psána jsou: „Čím větší jsi, tím více se ponižuj ve všem! (Sir. 3, 20). V jeho přečistém srdci planul také neporovnatelný žár lásky a neodo- latelné náchylnosti k soucitu. Proto, aby nikdo z křesťanů nebyl zle tres- tán, po všech krajích svého vévodství dal pobořiti žaláře (13), uvolniti pouta (14), podtíti šibenice (15) a zcela odstraniti mučidla všeho druhu. Jakožto vládce neobyčejně blahovolný sám nikdy žádného vinníka nebo zločince neodsoudil k smrti nebo psanství, nýbrž veškeré soudy rozsuzo- val mírně a milosrdně a ve své mírnosti přiváděl vždy vinníky a hříšníky k pravému pokání, takže je svou shovívavostí osvobodil od trestů pozem- ských i od věčného ohně. Spravedlnost svatého Václava. Jestliže však přední mužové jeho říše nebo občané přivedli před soud nějakého vinníka a před tváří všeho lidu spravedlivými udáními naň žalovali, a jestliže sám pře- laskavý vévoda nedovedl tomu ubožáku žádným spravedlivým důvodem pomoci, nýbrž naopak viděl, že soudcové a jiní mocní svorně setrvávají v své přísnosti, chtějíce toho provinilce v zájmu zachování řádu bez od- 59

Strana 60
poru odsouditi, tu ihned těžce jsa raněn sklíčeností v svém srdci a zcela zkropen přívalem slz, vstal se stolce a pod nějakou jinou záminkou vyšel z budovy soudní, aby nemusil viděti a slyšeti ten hřích, kterým onoho vy- dávali v záhubu, nechtějíce uposlechnouti jeho rad a proseb. Dobře tudíž po celý život zachovával v svém nitru onen hlas Páně, který již ve škol- ních síních vštípila moudrost do jeho uší: „Nesuďtež, abyste nebyli sou- zeni; nebo kterýmž soudem soudíte, týmž budete souzeni" (Mat. 7, 1.2). Přece však po poslu vzkazoval soudcům, aby odsouzenému povolili aspoň den a noc odkladu, aby se mohl ze svých provinění vyzpovídati a oprav- dovou lítostí je smazati. A když soudcové neodvažujíce se odporovati jeho vzkazům poskytli vinníku odklad trestu, sám jej v tichu půlnočním navští- vil a otcovsky co nejvlídněji utěšoval laskavými slovy i penězi (16-18), po- skytnutými k tomu, aby se mohl vykoupiti. Ó v pravdě nejblaženější ze všech vládců světa a nejhodnější obývati stánek boží, jenž podle slov Da- vidových bližnímu svému neučinil zlého a daru proti nevinnému nevzal (Žalm 14,3.5), nýbrž raději štědrou rukou zachraňoval je ze spárů smrti. Jistě právem si zasloužil, aby byl ode všech veleben, a zcela případně o něm hlásá kniha Moudrosti: „Blažený je muž, který byl shledán bez po- skvrny, a který nešel za zlatem a nedoufal v peníze a poklady" (Sir. 31, 8). Ó, jak četní lidé jsou od nynějších nespravedlivých vládců a stranických soudců falešně utiskováni, místo aby byli odměňováni, jak četní nevinní jsou posíláni na smrt, protože zhola zavrhována jsou přikázání Páně a soudní nálezy tohoto přesvatého vévody, jenž byl naplněn duchem bázně boží! Pročež všichni, kteří trpíte násilí, uchylujtež se důvěřivě k jeho po- moci se žádostmi o přispění, neboť je nutno pevně věřiti, že ten, který již tehdy, dokud byl ještě obtížen přítěží lidské křehkosti, prokázal tak vý- znamné skutky soucitné milosti, neodepře ještě větší dobrodiní, o něž ho požádá oddaný jeho lid, když již sám má nyní po boku Kristově v nebe- sích svůj byt. A poněvadž byl v celém svém srdci věrným strážcem přikázání Páně, také duch moudrosti vlídně v něm přebýval. Kdykoli se konalo v jeho pa- láci obecné rokování nebo sněm, vynikal bystrostí a znalostí nade všechny starce i mladíky a překonal všecky mudrce a vládní poradce svou radou dobrou a spravedlivou, srážeje vždy v prach záměry lakomců a vyrvávaje z jejich chtivě rozevřených chřtánů jmění a statky chudých občanů a kra- janů. Neměl sobě rovného v znalosti právních řádů a ve vynášení sprave- 60

Strana 61
dlivých rozsudků. Nikdy také nikomu násilně nebo lstivě nic neodcizil a rovněž odciziti nedovolil. Láska. A aby ho neminul žádný stupeň svatosti, ve dne s Martou pečoval o Pána a jeho chorým, ochablým a zesláblým údům horlivou službou pokorně se věnoval, cizince, příchozí a pocestné odkud- koli přicházející radostně hostil, poskytuje jim štědře potravy a všelikých potřeb, mrtvoly chuďasů, o něž nedbalo bezbožné sousedstvo, neštítě se zápachu svýma svatýma rukama pozvedal a sám jim hrob vykopávaje po- hřbíval (31), duši jejich doporoučeje vroucími modlitbami Bohu, který ji daroval; v noci pak s Marií seděl u nohou Páně a bděle se oddával posvátné četbě, modlitbě nebo poslechu mužů zkušených. Nikdy nezmeškal ranní bohoslužbu a dbale se vždy účastnil také jiných kanonických pobožností. Při mši svaté poníženě odkládal šat královský a s největší oddaností vy- konával zbožnou službu Kristu a jeho kněžím, takže pokora tak vzneše- ného vládce podivuhodnou milostí rozněcovala všechny přítomné, aby sloužili Pánu. Ach, jak mnozí duchovní, umístění v klášteřích pod řeholí a zbavení všech časných starostí, jsou líní a liknaví ve službě boží, jíž výhradně jsou určeni, a nikterak nenapodobí příklad tohoto přeblaženého muže, který nebyl vázán žádnou řeholní povinností, nýbrž dokonce zaujímal výsostné postavení vladařské, byl přetížen nesnesitelnými záležitostmi světskými a postaven v čelo národa ze všech kmenů nejdivočejšího! On zajisté prá- vem mohl říci s apoštolem: „Kdo mne odloučí od lásky Kristovy? (Řím. 8, 35): ani úzkost potíží ani divokost nezkroceného lidu, kterému velím, ba ani sama péče o vládu a vznešenost knížecího postavení. Družině chuďasů poskytoval možnost oslovení, mírně a vlídně se choval ke všem, kdož ho pozdravovali, a vyptával-li se ho kdo na něco, dostával bez odkladu odpověď užitečnou a přívětivou. Jeho srdce a duši rozněco- vala vždy neslýchaná láska k chudým, vdovám a sirotkům, takže se mu zdálo málo rozdávati jim potřebných předmětů s dostatek, aby mohli zmír- niti svůj nedostatek, nýbrž k jejich užitku propůjčoval i své tělesné síly, snaže se takto způsobiti, aby lépe žili. Když se totiž v zimním čase krušnost mrazu tak stupňovala, že úpor- nost chladu velmi četné smrtelně ohrožovala, sám se rozehřívaje při skut- cích milosrdenství, v skrytu nočním vstávaje se svého vladařského lože, nutkán jsa nesmírným soucitem neváhal se připodobňovati zloději a pobí- rati velikou tíhu dříví, nikoli však cizího, nýbrž z toho, jež bylo přichystáno 61

Strana 62
pro jeho dvůr; nakládal si je na svá svatá ramena (32) a tajně je skládal přede dveřmi chudých vdov a sirotků. Otec chudých vdov a sirotků. Tu hajný, který pečoval o dříví pro jeho dvůr, uvažuje, že mu vznikají nemalé ztráty dříví, a nevěda, kdo je způsobuje, horlivě se jal strojiti nástrahy, dychtě ze všech sil pachatele polapiti. Když se mu to řízením božím ne- dařilo, rozváživ v duchu, že si vévoda ve svém obzvláštním milosrdenství nikterak nepřeje záhuby kteréhokoli viníka, odhodlal se před něho před- stoupiti se slovy: „Nejznamenitější vévodo, nemoha již déle mlčeti jsem nucen vaší milosti si postěžovati, že mi jakýsi člověk páše neuvěřitelné ztráty na dříví, jež připravuji pro potřeby vašeho dvora. Ve sněhu i v jíni pozoruji sice vytrvale jeho stopy, ale nijak se mi nedaří jej dopadnouti. Na to odpověděl přemírný muž, dobře věda, že sám tu je viníkem: „S bed- livou péčí dej na něho pozor a v kterékoli noční hodině přijde, zbij jej kyjem podle libosti, ovšem tak, abys ho na životě neohrozil a nijakou pod- litinou jeho tvář nezhyzdil; avšak svazek dříví, ať si nabere jakkoli veliký, dovol mu odnésti!" S takovýmto povolením se hajný radostně vzdálil od tváře vévodovy; při tom všichni, kteří rozhovor slyšeli, podivovali se, že kníže podivuhodně útlocitný, který jinak nedovoloval nikomu ublížiti, vy- slovil proti někomu ortel tak krutý, nevědouce, že tak nepostihl nikoho jiného, nýbrž jen sebe samého. Z lesa nosí dříví chudým. A tak jednou v noci vešel, jako jindy, do lesa, nabral si, jako obvykle, velikou otep dříví a pře- vázav ji provazem naložil si ji na svatá záda. Když se již chystal odejíti, přikvapil hajný, popadl ho za vlasy a neznaje slitování nelítostně ho po- valil na zemi a zbil (33) ranami tak prudkými, že těžkým zdeptáním sva- tých kostí veškeré jeho údy zmodraly krevními podlitinami. U nohou slu- žebníka služebníků svých ležel pokosen na zemi květ veškeré urozenosti, hodný, aby nazýván byl třikrát a čtyřikrát svatým a blaženým, a jako mírný beránek před mužem, který kyjem bušil do jeho zad a neurvalou rukou rval vlasy s jeho svaté hlavy, neotevřel úst svých. A když ho hajný polo- mrtvého pustil, takže stěží se mohl na nohy postaviti, s radostí zvedal těžké dříví, znovu si je naložil na ramena a poníženě skládal přede dveřmi chu- dých (34). Toto utrpení mnohokráte pro Krista podstupoval, aby tak za zimního času v chudých Jeho údy zahříval. Jaká to soucitnost neslýchaná, jaká láska nevyslovitelná! Kdo kdy slyšel také věci, jež způsobila výsost knížecí! Ach, kolikrát se přemnozí nejenom chuďasů neujímají, nýbrž, běda, i když o almužnu prosí, zpupně je odhánějí! Jak výmluvné dal nejblaže- 62

Strana 63
nější vévoda svým příkladem naučení, když své vlastní bytí tolikrát vydal na pospas nejukrutnějšímu bití, jen aby nuzným ulehčil v bědném živobytí! Když se pak blížil čas postní, v němž celá církev obecně zachovává újmu v jídle, již za prvního nočního ticha vstával s velmi tvrdého lože a sám jen se svým průvodcem obcházel po kostelích. V noci navštěvuje kostely. Při tom oddaně doporoučel Pánu duši svou a duše lidu sobě poddaného a s radost- nou myslí snášel neobyčejnou drsnost mrazu i kamení a chlad sněhu, takže jemná a útlá jeho lýtka a chodidla pukala a stékající krev rudě barvila šlá- poty po cestách (35). Proto častokrát shledali sluhové při obmývání jeho nohou, že jsou rozpukané silným mrazem a hojně pokryté ztuhlou krví. Ach, kolikrát spatřil jeho nejvěrnější sluha, jediný svědek tajemství jeho cest, šlápoty jeho krví rudě zbarvené, a když do nich vložil přechladlé nohy, palčivosti mrazu již necítil! O jak velikým žárem Ducha svatého mu- sil býti svatý muž naplněn, jestliže jeho krvavými šlépějemi byla zuřivost zimního mrazu odvracována i od jeho průvodce! Hle, kdo myšlenkou nebo slovy postihne, kolik před svým konečným umučením vytrpěl muk tento nejblaženější vévoda, byť nad sebou neměl krutovládce, který by ho byl mučil? Vpravdě veliký to světec, jejž po zásluze chváliti musí všechna ústa. Když pak nadcházel čas jarní, rovněž již v noci vstával (19), spěchal na své pole, motykou co nejusilovněji kopal (20), tam rukama svýma zrno nabíral a sil (21), když potom dozrálo obilí, tajně je sekal (22) a mlátil (24) a příslušnými pracovními úkony získával mouku (25), z té pekl oplatky (29) a připravuje je s největší čistotou pro svátost oltářní posílal je kněžím (30) ke konání služeb božích. Vyrábí hostie pro mši. Rovněž v době vinobraní tajně přicházel na vinice, jež si vypěstil vlast- níma rukama (26), uzrálé hrozny česal (27) a lisoval (28), vykvašené víno pak rozděloval služebníkům božím, a tak Kristu v obět přinášel spolu s dary i svou práci. Jaké to nerozpojitelné pouto neporušitelné víry v jeho přečisté hrudi! Jaký to vzácně oddaný stoupenec chvályhodné poslušnosti! Jak podivu- hodná pokora nejjasnějšího knížete, který se pro velikost lásky boží ne- styděl podstupovati úkoly pouhých služebníků, který vnitřním zřením postihnuv v svém jemném srdci výsostná tajemství nebeská, tak oddaně uctíval a miloval velebné a spasitelné přijímání těla a krve Páně, že ne- jenom s rytířskou vytrvalostí byl oddán uctívání nebeské oběti, očišťující od nákazy hříchu, nýbrž i jako rolník ochotně prokazoval takovouto službu 63

Strana 64
výkonu zbožné povinnosti kněží. Který z nynějších knížat je tak pokorný a čilý, aby o půl noci vstal a nad takovouto prací se skláněl? Nebo který z nich radostně rozdá chudině a kostelům božím z toho, co zdarma de- sátkem dostal, jako tento rozdával z toho, co vlastníma rukama uhnětl? V takových a podobných pracích ubíhal mu rok k slávě Vykupitelově. Proto také po zásluze se mu dostalo názvu jídlonoše a číšníka krále ne- beského. Svatý Václav jídlonošem a číšníkem božím. Nikdy také za celý svůj život neoddával se tento bojovník Páně světským radovánkám, jež by mu získaly okázalou oblibu u lidu, nikdy nezatoužil po chytání rozmanitého ptactva nebo po štvanicích zvěře loveckými psy ani po způsobu nynějších knížat a šlechticů neprodléval ve hvozdech di- voké zvěře, nýbrž vždy s nadšením se věnoval lovu duší, věda, že žádná služba nebude Bohu milejší, než jejich horlivé získávání. Bez ustání zvěs- toval nevěřícímu lidu tajemství našeho vykoupení a spásnými slovy jako ostrými šípy pronikaje srdci pohanskými činil takřka z nejdravějších vlků nejmírnější ovečky Kristovy. Nikdy neprovázel radostným potleskem vý- kony herců a kejklířů ani se nikdy činně neúčastnil pošetilostí jiných šprý- mařů: láskou a jásotem jeho srdce byl jediné Hospodin. Nadto s rozhoř- čeným odporem se vyhýbal styku s utrhači, pochlebníky a těmi, jejichž Bůh jest břicho (Filip. 3, 19), a zaměstnával se jen tím, co směřuje ke službě boží. V bdělých úvahách stále znovu si uvědomoval dobrodiní, jež Stvo- řitel a Vykupitel jemu a celému pokolení lidskému milostivě uštědřil, a podle svých možností uctivě splácel Bohu povinnou službu. Za vykoupení pak vzdával ustavičná díků činění, za očekávání spásy věčné neustával pokorně vzdychati a proudy slz ve dne v noci štědře prolévati. A když tak po všechen čas velmi oddaně sloužil Kristu a bděle pečoval o čeleď, jež mu od něho byla svěřena, všemohoucí Pán, který dovede své věrné vyznamenati zde i na nebesích, ráčil tohoto svého nejjasnějšího ry- tíře významným zázrakem oslaviti i u cizích a vzdálených národů. Když totiž jednou byv ještě s jinými knížaty povolán na dvůr císařský (45), od- kládal svůj příjezd, jsa zaneprázdněn obvyklými modlitbami, návštěvami nemocných a posluhováním chuďasům, rozhněval se císař a přede všemi knížaty vyřkl takovéto rozhodnutí: „Jestliže někdo vévodovi českému, až vstoupí do shromáždění, uprázdní místo anebo před ním povstane, ihned za to svou hlavou zaplatí. Tak zaznělo v celém shromáždění rozhodnutí císařovo a všeobecný souhlas byl jeho ozvěnou. Tu třetího dne vstoupil 64

Strana 65
do síně, v níž byl dvůr slavnostně shromážděn, český vévoda Václav (46). Při jeho vstupu se jednotlivá knížata podle císařova zákazu nepohnula se svých míst, avšak panovník sám, nebeským působením jsa poděšen, vstal (48), spěšně mu vyšel vstříc, co nejvlídněji jej uvítal a co nejlichotivěji za ruku jej vedl k trůnu císařskému s žádostí, aby usedl spolu s ním (49). Císař jej vede k trůnu na říšském sněmu. Všechna knížata, jež byla přítomna, žasla a s velikým rozhořčením se divila, proč císař tak náhle překročil svůj vlastní rozkaz. Nevěděla totiž, že císař byl uveden v ustrnutí mysli zázra- kem podivuhodného vidění. Císaře děsí andělé, jež spatřil. Proto po skon- čeném sněmování, když se svatý Václav již odebral do svého obydlí, knížata jednomyslně povstala a obrátivše se k císaři si stěžovala: „Proč jste, císaři, vyhlásil takový rozkaz, hrozící zničením našich šíjí a hrdel? Nyní si vás samotného vyžaduje váš ortel!" Tu panovník vida, že jejich zběsilost proti němu prudce vzplála, jal se vlídně konejšiti jejich hněv těmito slovy: „Kní- žata a páni, kteří jste se zde na můj rozkaz shromáždili, račtež umírniti svůj hněv proti mně. Nejsem vinen, že jsem toho výtečného knížete tak vlídně uvítal a tolik poctil: neučinil jsem tak pro jeho potěšení, nýbrž proto, že mne poděsilo úžasné vidění, které jsem spatřil. Spatřil jsem totiž, jak je nesen dvěma anděly (47), kteří nedovolovali, aby se jeho nohy dotýkaly země, spatřil jsem, kterak jeho tvář zářila jasnějším leskem než slunce, spatřil jsem na jeho čele podobu svatého kříže, blyštícího se nesrovnatel- ným třpytem. Z toho jsem byl tak nesmírnou hrůzou poděšen, že i kdyby tisíckrát hrozila mému životu smrt, nebyl bych se odvážil, já hříšný člo- věk, nepoctíti muže od Boha tak poctěného. Vpravdě bez jakékoli po- chyby jest nutno věřiti, že na sobě žádného poklesku a vady nemá, čí tělo ruka andělů zvedá. Nadto je zřejmé, že ten je neposkvrněnou schránou Nejvyššího, jehož čelo tak zázračně zazářilo leskem praporce kříže nej- světějšího." Uslyševše tato slova císařova všechna knížata tu hluboce ohro- mena stála v svrchovaném úžasu s pobledlými tvářemi a zcela zapomněla dřívější rozhořčenosti. Jeden přes druhého začali všemožně naléhati, aby směli vzácného vévodu českého, jemuž dali předtím nezaslouženě na jevo svou nevážnost, důstojně uctíti. Tak poctil Kristus slovutného svého ry- tíře, který s oddaností ustavičně vytrvávaje ve službách jemu prokazova- ných nedával před ním přednost žádnému pánu pozemskému. Tak vyvý- šil jej před zraky knížat, jež byla ochotna pro jeho opoždění dáti mu na jevo z příkazu císařova své opovržení. Tak jej povznesl mezi bližními, 65

Strana 66
kteří se k němu bezdůvodně tvářili nepřátelsky. Hle, jak dobré je doufati v Pána a odevzdávati se vždy v poslušenství Jeho, kterýž takovým způ- sobem přeoddaného služebníka svého oslavil před zraky lidskými. Když již slavná dvorská sešlost byla skončena a všechna knížata se ode- brala do svých sídel, vyslal císař posly ke knížeti Václavovi se snažnou žádostí, aby u něho několik dní zůstal; tolik prahl po tom, aby se směl těšiti z jeho sladkého hovoru a podivuhodně se sytiti jeho líbezným po- hledem. Vynikal totiž tento přeblažený vévoda všelikou důstojností, měl sličnou postavu, velebnou hlavu, půvabnou tvář a vůbec celým zjevem oslňoval. Chtěje vyhověti žádosti císařově zůstal a brzy navštívil jeho dvůr. Tu panovník z dálky spatřiv, jak přichází, spěšně mu vyšel vstříc a co nej- vřeleji jej uvítav vybídl jej, aby usedl vedle něho. Když se tak stalo, mezi jinými slovy velmi blahovolného rozhovoru pravil svatému vévodovi: „Vězte pevně, že vás mé srdce provází upřímnou přízní! Proto svobodně ode mne žádejte, čehokoli si jen vaše srdce přeje; mysl i ruka má jsou při- praveny k rozdávání. Hle, zlata i stříbra, drahých kamenů i královských šatů mám hodně, z nich, kolik se vám líbí, vybeřte si volně! Nadto vám i nástupcům vašim na věčné časy daruji svobodu vaší vlasti, takže od ny- nějška již nebude poplatek odváděti; zároveň se vám uděluje úplné do- volení, že ji smíte podle své libosti jakkoli rozšířiti." Uslyšev tento projev veliké dobrotivosti přerozvážný vévoda, který po ničem pozemském ne- toužil a jen prospěch Páně vždy měl na mysli, odpověděl skromně: „Za dary a sliby, jichž se mi dostalo, vzdávám nejjasnější výsosti vašeho veli- čenstva nejhlubší díky a prosím co nejpokorněji, aby mi vaší milostí byla povolena až do zítřka lhůta k přemýšlení; pak vše, co mému srdci vnukne Nejvyšší, s radostnou myslí si vezmu. Slyše to císař a vida, že nic pozem- ského nevyhledává, nýbrž všechny své činy zařizuje podle vůle Pána, po němž jedině toužil, ve všem přivolil jeho prosbě. Na to po četných rozho- vorech, když večer se přiblížil, vrátil se svatý vévoda do domu, kde byl ubytován, a odebrav se brzy na lože vyléval proud obvyklých proseb k Pánu, vroucně a snažně ho žádaje, aby mu ráčil zjeviti, co by směl od císaře požadovati, a při tom se uchránil, aby se nějak hříchu lakomství nedopustil. Neboť ačkoliv byl světským knížetem a vnějšně neměl šatu mnišského, nýbrž místo jeho bylo uprostřed tohoto světa, přece netoužil míti nic světského a zcela jsa oddán Kristu, již dávno zcela se odřekl světa i všeho majetku. 66

Strana 67
A když po hojných modlitbách, jimiž se vroucně obracel ke Kristu, zna- menitý vévoda již odevzdal znavené údy spánku, zjevil se mu blažený Vít (50) a pravil: „Ostatky mé, Václave, vyžádej si od císaře, a vše, co ti dá, bez obav si vezmi! To je vůle boží. Já, jenž ti toto zvěstuji, jsem svatý Vít, kterýž jsem mnoho na světě vytrpěl pro jméno Kristovo." Žádá od císaře ostatky svatého Víta (51). Měl totiž právě ten císař rámě blaženého Víta a měl je v neobyčejné vážnosti, větší nežli všechny ostatní ostatky, jež byly v jeho majetku. Když se tedy blaženému Václavovi s nebes zjevilo tak zázračné vidění, radostně povstal s lůžka a čile vzdával povinnou chválu Pánu za to, že vlídně vyslyšel jeho prosby a tak dobrotivě rozptýlil všecku těžkost jeho mysli. A když se rozednilo, s veselou myslí se odebral před tvář cí- sařovu a ve shodě se zjevením požádal o ostatky svatého Víta. Panovník se nad tím velice zarazil, neodvažuje se mu však nic odepříti, bez odkladu jej uvedl do síně, kde měl uctivě uloženy ostatky rozličných svatých; kde však je rámě blaženého Víta, nikterak mu neukázal, doufaje skrytě, že to bude moci před ním zatajiti. Když však svatý Václav vešel do kom- naty, poklekl k modlitbě a začal chváliti Pána ve svatých jeho, rámě bla- ženého Víta se brzy před očima císařovýma jalo stáčeti k výtečnému vévodovi a zřejmě dávati na jevo, to že je, po čem toužil. Když to viděl císař, třebaže se proto nemálo kormoutil, neodvážil se odporovati vůli boží a svolil, aby si vévoda vzal rámě svatého mučedníka. Dostává rámě svatého Víta (52). Přidav mu ještě jiné velmi četné dary s poctami jej pro- pustil do vlasti. Navrátiv se pak přeslavný vévoda s velikou poctou do města Prahy (53) rozhodl se brzy zbudovati chrám ke cti blaženého Víta (54). I vyslav posly k biskupu řezenskému (55, 56), jehož pravomoci tehdy Čechy podléhaly, nemajíce dotud katedrálního kostela, uložil jim vyříditi toto: „Není ne- známo vaší velebné svatosti, ctihodný otče, že můj otec v uctivé odevzda- nosti postavil kdysi Pánu basiliku ke cti svatého Jiří, já pak rovněž toužím stejným způsobem založiti s vaším svolením nový chrám k slávě boží a blaženého Víta." Ctihodný biskup vyslyšev toto poselství (57) vzdal s roze- pjatýma rukama díky Bohu a pravil: „Navrátíce se vyřiďte synu mému pře- šťastnému, slovutnému vévodovi českému Václavovi tento vzkaz: chrám tvůj, nejdražší synu, před tváří boží jest již vystavěn co nejpůvabněji." Chrám svatého Víta v Praze. Dozvěděv se tento vzkaz znamenitý vévoda brzy položil základy chrámu (36) a jeho zdi dal vztyčiti co nejkrásněji (37). 67

Strana 68
Když byl chrám budován, vyjádřil se častěji vévoda prorockými svými ústy: „Toť bude obydlí mé až na věky, tuť přebývati budu, nebo jsem sobě to oblíbil" (Žalm 131,14). Když byl chrám dokončen, přibyl řečený biskup (58, 59), zasvětil jej ve jménu svaté a nerozdílné Trojice a ke cti svatého Víta mučedníka (60). V něm působí Kristus nesčíslná dobrodiní až do dnešního dne. Když biskup vše řádně a podle předpisů zařídil a Čechy ve víře utvrdil, navrátil se do vlasti, odnášeje si štědré dary od vévody a urozených pánů (62, 63). Později veliká Prozřetelnost boží, jak je jasněji patrné z kronikářského sepsání, tento chrám za následujících knížat podivuhodně rozšířila, bi- skupskou důstojností velkolepě vyvýšila (srv. 61), početným konventem kanovníků šťastně obdařila (srv. 64 a 65) a ostatky svatých mnohonásobně a znamenitě ozdobila. Tento chrám je až dodnes navštěvován četnými proudy věřícího lidu, jeho lesk zvyšuje soubor kleriků a naplňuje jeho zdi radostným jásotem hymnů, jeho ozdoby nemálo rozhojňuje množství da- rovaných uměleckých předmětů a hojnost ofěr. Svatý vévoda byl také vždy spolupůsobením boží milosti slavným ví- tězem v bitvách, jak se zvláště ukázalo, když bojoval proti údělnému vé- vodovi kouřimskému. Tento vévoda totiž, zlákán jsa výsluním štěstěny, spolu s lidem sobě poddaným odepřel sloužiti svatému Václavu, nechtěje nadále býti pod jeho panstvím. Zvěděv to nejmírnější kníže, poněvadž nevěděl, co je hněv, nevzplanul vztekem, avšak nechtěje přijíti o své právo, aby se mu to nevykládalo za zbabělost, byl nucen válečně proti němu za- kročiti. A když již s obou stran bylo prolito dosti krve, zalíbil se všem ná- vrh, aby oba vévodové sami svedli souboj, při čemž by vítězi připadla vláda nad poraženým. A hle, když se vévodové ve zbroji chystali utkati, nezůstal kouřimskému skryt božský zásah s nebe seslaný. Kráčeje totiž k boji spatří, jak svatý Václav nese na svém čele podobu svatého kříže, jenž nebyl lidskou silou přivěšen, nýbrž božskou mocí vtištěn a do očí pohlíže- jícího vrhal nedocenitelnou blysknavou zář. Vévoda kouřimský se při souboji vrhá na zem před svatým Václavem. Spatřiv toto znamení a zděšen velikou hrůzou seskočil s koně, poníženě se vrhl k nohám svatého vévody a snažně prose za odpuštění viny pravil: „Pane můj, račiž ušetřiti mé zaslepenosti a poklesek mi shovívavě prominouti. Doufal jsem, že budu moci nad tebou zvítěziti, nevěděl jsem však, že milost boží přebývá v tobě, jak jsem se nyní na vlastní oči přesvědčil." Po těchto slovech dobrovolně se podrobil jeho 68

Strana 69
moci. Bylo to tak pro něho lépe, než kdyby byl se zbraní v ruce souboj dokončil a převahou Nejvyššího podlehl; nebylo totiž možné zvítěziti nad tím, který byl takovým štítem vyzbrojen. Svatý vévoda jej vlídně se země pozvedl, pocelem míru políbil a dobrotivě do jeho domova propustil. Ó, chvályhodný vůdce, který nad nepřáteli vítězil nikoli ostřím nože, ný- brž paprskem svatého kříže! A bylo vskutku spravedlivé, že ten, v jehož srdci byla ustavičně přítomna úvaha o utrpení Páně, byl poctěn takovýmto zázrakem, a plným právem pohled do jeho očí zadržel ruce, že se nepo- skvrnily proléváním krve. Zbraně nenosil proto, aby někomu tělesně ublížil, nýbrž spíše z rytíř- ského zvyku nebo pro ochranu své osoby. Chovají se až do dnešního dne v komoře chrámu pražského a v určitých dnech jsou uctivě pozdravovány od kněžstva a lidu na památku slavného mučedníka. Zbraně svatého Václa- va v chrámě svatovítském. Velebný vévoda, jenž při svém mocném vladařském postavení byl věr- ným žákem učení evangelického, chtěl rovněž vzdáti se vladařského žezla s veškerým bohatstvím své vlády a zamýšlel jíti do Říma, tam s apoštol- ským svolením zříci se světa a ve jménu božím tráviti až do sklonku svých dní život poustevnický. Avšak jeho touze stála v cestě péče o chudé, stavba chrámu, plačtivý hlas kněží a sirotků, kteří ho s nesmírným žalem prosili řkouce: „Nejdobrotivější otče, neopouštěj synů svých a neučiň z nich vy- hnance, vždyť odejdeš-li ty, náš nejvlídnější pastýř a ochránce, napadnou ovečky tvé draví vlci neznající slitování!" Dobrotivý vévoda, maje otcov- ský soucit s jejich smutkem a chtěje obrátiti jejich žal v radost, setrval doma, poručiv záměr své dobré vůle všemohoucnosti boží, která dovede všude své vyvolené posvětiti a po zásluze odměniti, jíž také v kterémkoli místě jejího panství může býti blahořečeno a jež na všech stranách světa musí býti velebena ode všech svých věrných. Spíše však jest třeba mysliti, že ve vlasti byl zadržen z pokynu Všemohoucího, který nechtěl oloupiti Čechy o ochránce tak znamenitého a obránce zcela nepřemožitelného, jehož vý- sostnými zásluhami měl v úmyslu zemi velkolepě povznésti a údy jeho těla jako vzácnými perlami nevypsatelně ji ozdobiti. A tak obětovav svůj záměr zcela vůli boží výtečný kníže i nadále zůstal věren přísnému řádu dosavadního svého nevinného života, ve dne v noci horlivě se věnuje chvalám božím a v křehkém těle trávě život nikoli lid- ský, nýbrž andělský. 69

Strana 70
Nikdy jej doba polední neshledala nasyceným, neboť obvykle jen jed- nou za den se mírně osvěžoval, aby přirozenost lidskou při životě udržel. Nikdy také doba půlnoční nespatřila jej v hlubokém spánku, neboť po- dle slibu Davidova nevstoupil na postel ložce svého, aniž dal očím svým usnouti ani víčkám svým dřímati ani skráním svým odpočívati, dokudž ve středu srdce svého nenašel vhodného místa Hospodinu (Žalm 131,3-5) a čistou duši svou neučinil příjemným příbytkem Nejvyššímu. A podle jeho zaslíbení byl po zásluze středem jeho myšlení Kristus Pán, poněvadž, ačkoli šel životem sám, byla věrnou družkou jeho čistá mysl, s níž v po- drobnostech rozbíral v sobě tajemství Jeho božství i lidství a přesvatého umučení. Probrav je s velikou zbožností osvěžoval si v paměti skutky apoštolské a podle své četby činy jednotlivých mučedníků, jakož i co který z nich vytrpěl pro Krista. Roznícen jsa jejich příklady, jako jelen stižený palčivou žízní po vodě, snažně prosil ustavičnými prosbami Pána, aby jej z vyhnanství tohoto světa ráčil převésti korunou mučednickou k slávě nebeské. Po těchto a takových rozjímáních a modlitbách osvěžoval jeho znavené údy mírný odpočinek spánku. A když zaznělo ranní znamení zvonu, ihned vstal s lože a v ložnici za zavřenými dveřmi oddával se sva- tým modlitbám. Po nich spěchal k chrámu, poučováním i příklady obra- ceje lid tvrdých šíjí, a podle slov apoštolských (2. Tim. 4, 2) užívaje brzy hrozeb, brzy proseb bez ustání zval všechny k hostině nebeského hospo- dáře, a tak, sám jsa čist na duši i na těle, neúnavně plodil nesčíslné dítky v lůně svaté matky církve. A tak vyvýšen jsa na stupních osmera blahoslavenství stál ve dne v noci tento půvabný květ semene královského na vrcholku ctností, rozvit jsa ja- sem podivuhodné svatosti a vyzařuje paprsky víry, jako slunce o polednách. Jsa uhlazen zdrželivostí a ozdoben trpělivostí, vybaven poslušností a na- plněn moudrostí kráčel bez poskvrny za neustálého, čilého a statečného hledání pravd nebeských po stezkách pokory, spravedlnosti a pravdy, ověnčen jsa květy slitování a lásky a zúrodněn plodem milosti a veškeré dobroty. A třebaže vnějšně na pohled byl oděn blysknavým hávem krá- lovským, pod ním na kůži byl zahalen ve velmi drsné žíně. Nechť tedy zmlknou všichni zaostalí a nevzdělaní národové, přečasto štvaní bodcem litic, a všichni zlovolní utrhači, kteří se snaží snižovati muže svatého a pošetilými žvásty zatemňovati život mučedníka, který byl prost nákazy hříchu. Opravdu nechť zmlknou a raději hledí zuby zaku- 70

Strana 71
sovati do svých jazyků a do svého masa, než aby se odvážili pronésti nějakou pomluvu proti takovému světci Páně. Vždyť žil tento svatý muž, jak psáno jest, po všechny dny zcela prost poskvrn provinění, zásluhou svých ctností osvědčuje se nejdůstojnějším příbytkem Páně a po všechen čas neposkvrněnou schránou Ducha Svatého. Pro čistotu mysli i těla, jíž byl ozdoben, bývá také vhodně nazýván rytířem blahoslavené Panny. Nyní tedy ponechajíce stranou jeho význačné zásluhy, jichž nedovedou žádná ústa lidská vystihnouti, obraťme se k jeho nejvznešenějšímu umučení. Dábel totiž, jenž je vždy zlomyslným a nespravedlivým pronasledova- telem svatých, viděl tak velkolepé a přeslavné činy vévodovy a zakoušel, že úskoky jeho nepravosti byly od něho v samých zárodcích úspěšně ma- řeny. Shledával, že vévoda i s kořeny vyplel uctívání model, že se jeho zásluhou v celé zemi šíří katolická víra a jeho poučováním i příklady denně se rodí veliká spása duším. Shledával, že mu nejstatečnější zápas- ník, opásaný zbrojí víry a opatřený nepřekonatelným štítem, rozchvacuje jeho nádoby a navrací je Kristovi, jemuž byly lstně odcizeny. I běsnil proto proti bojovníku Páně se svými náhončími tajně, zuřil však i veřejně; hledaje, čím nově by se obohatil, to, co dříve měl, žalostně ztratil. Litoval bezbožník, že taková zbožnost nad ním vítězí a že tak výborná úroda vě- řících čile vyrůstá k slávě Kristově. Proto se chopil veškerých lstí své ha- nebnosti a nabrousil meč své mnohotvárné zchytralosti, aby jím na bla- ženého muže zaútočil a co nejrychleji se světa jej zprovodil; nevěděl totiž nešťastník neblahý a budoucnosti nedbalý, že umrtvením zrna zmohutní růst hojné setby věřících. Roznítil tudíž srdce četných nevěřících k nenávisti proti světci Páně a při- slíbiv jeho zvrhlému bratru pozemskou důstojnost, vyzbrojil jej k vraždě. Ten jsa jeho podněcováním rozplameněn jal se vcházeti v úradu se svými náhončími, jakou lstí by mohl bratra polapiti. Proto začal nepřítel ctnosti pomocí vyjednavačů na oko vyhledávati usmíření s bratrem; ten, jsa od- chovancem míru a neznaje zášti ni hněvu, nezdráhal se dlouho, třebaže věděl, že v srdci zlomyslném není místa pro smír. A tak syn zkázy, řítě se do věčné záhuby své duše, vyšle posly (66) k svatému a Hospodinu drahému vévodovi, jenž se měl zakrátko státi mu- čedníkem Kristovým, a pozve ho na hostinu do svého domu v městě Bo- leslavi (67, 68). Bylo právě před svátkem blažených mučedníků Kosmy a Damiana, k jejichž cti je tam zasvěcen kostel; v tento svátek prý hodlal 71

Strana 72
dát pokřtíti syna a utužiti s bratrem smír před tváří četné šlechty. Sám strůjce neslýchané lsti byl sice pokřtěn, ale svátost všem věřícím spáso- nosná neposloužila mu k spasení, nýbrž spíše k těžšímu zatracení jeho neblahé duše, neboť víru, kterou na oko vyznával, hnusně zneuctil v celém svém životě, jak svědčí kronikářovo sepsání, skvrnami neřestí, na jejichž završení se neštítil i ruce své potřísniti prolitou krví bratrovou. Z míry dobrý kníže, jenž již od dětství slynul darem věšteckým a před- vídal všechny budoucí osudy, jež mu odhaloval Kristus, dobře věděl, že onen smír bude jidášskou zradou. Proto rozloučiv se se všemi věrnými, kteří tehdy byli v Praze, jako by se již nikdy neměl vrátiti a tělesnýma očima již nikdy je spatřiti, a vtisknuv některým líbezné políbení vyjel (69) v ustanovený den ke hradbám řečeného města, ne aby tam snad vyhle- dával příležitost k přejedení a přepití - přecpávání žaludku z hloubi duše nenáviděl -, nýbrž aby tam podle svého ustáleného zvyku poučoval po- bloudilý lid a na víru jej obracel. Ach, jak plamenná byla jeho láska ke Kristu, jak horečná touha, aby byl zbaven přítěže těla a ocitl se u něho! Vysvítá to jasně z toho, že ač byl vévodou velmi mocným, ctnostnými skutky oblíbeným u Boha i u lidí, a mohl se brániti lstivému nepříteli, přece v utkání s ním nejen se nepostavil na odpor, nýbrž dokonce bez váhání vešel do domu toho, který prahl touhou jej zavražditi. V tom do- konale kráčel ve stopách Vykupitelových, jehož přikázání vždycky poslou- chal; vždyť i On, když se blížila hodina utrpení, neodepřel pokorně kráčeti k místu umučení. Vraťme se zase k přerušenému výkladu! Umučení svatého Václava. S rozbřeskem svátku připomenutých mučedníků vešel slovutný kníže do kostela k jejich cti zasvěceného, modlil se, hojné slze prolévaje a zbožně vzdychaje, a v mnohonásobných nářcích oddaně poroučel Bohu a svatým jeho duši svou, kterou jižjiž měl vydati smrti. Po skončení mešního obřa- du projednav ještě v rozhovoru nějaké záležitosti s bezbožným bratrem a urozenými pány, ubíral se k místu hostiny (70). Ze zdvořilosti a na na- léhavé prosby spoluhodujících přátel a služebníků božích překročí bla- žený vévoda proti svému zvyku dobu stolování. Následuje jídlo za jídlem (71), přípitek za přípitkem, veselí se hodovníci, nevědouce, co zrodí příští den, že v něm smích smíšen bude nesmírným žalem a cílem veselí bude zármutek (Přísl. 14, 13). Budoucí mučedník jen velmi mírně si bral pokr- mu i nápoje, poněvadž zcela bezpečně věděl, že ti, kteří mu seděli po boku, 72

Strana 73
mají v úmyslu ho zahubiti; při tom želel, že oni zajdou zatracením na věčné časy, nikoli že sám se země přejde do říše nebeské krásy. Za hostiny uvažuje statečný bojovník ve schráně srdce svého o svaté večeři Vyku- pitelově, vzal do rukou číši se slovy: „Vypijme tuto číši ke cti svatého Michala archanděla" a první upiv velmi vlídně vyzval bratra a ostatní tam sedíci hodovníky, aby pili s ním. Upíjí z číše před svým bratrem Bolesla- vem. Když se však zločinní služebníci bratrovi, nebo lépe synové dáblovi, rozehřáli hojným pitím, nemohly úskoky a lsti, předtím tajně umluvené, nadále zůstati skryty. Třikráte totiž toho dne mezi hodováním povstali, běsy jsouce poštváni, aby zahubili zápasníka Kristova, avšak mocí boží jsouce zadrženi postoupili nazpět, podobajíce se těm, kteří šli, aby Pána jali (Jan 18, 6). Odhodlaný svatý bojovník byl si toho jasně vědom, ale nechtěl se uchý- liti do bezpečí, třebaže jeden z jeho panošů, snaže se ho včas zachrániti, nabídl mu vystrojeného koně a zapřisahal ho, aby prchl před tváří smrti. Věděl totiž, že mu byl předem stanoven tento den, kdy se má státi hostem u nebeského stolu, a dobře byl zpraven, že Bůh zamýšlí ve své nevysti- žitelné prozřetelnosti ozdobiti zítřejší den slavným jeho umučením a pro jeho zvlášť výtečné zásluhy dáti s nebe najevo všem pozemšťanům velikou milost své dobroty. A tak když se den nachýlil k večeru, přezbožný vévoda podle pravi- delného svého zvyku šel do kostela, aby vzdal Kristu Pánu večerní chválu; skončiv svá díkůvzdání a četné jiné modlitby vrátil se do budovy, kde byl ubytován. Tehdy přeukrutný nepřítel dal si zavolati kněze toho kostela a nakázal mu, aby jeho bratru, až v ranních hodinách půjde do kostela, vstup zcela odepřel. Tímto opatřením sledoval zlosyn úskočný záměr, aby ho lidé nemohli viniti, že prolitou krví bratrovou poskvrnil chrám. Se strachem se ohlížel nešťastník na úsudek lidí a při tom se nezalekl Boha, jenž je spravedlivým soudcem a strašlivým mstitelem světců! Při tomto líčení vzpomínáme si na falešné předstírání Židů, kteří se rovněž nechtěli potřísniti vstupem do soudní budovy Pilátovy, ale nijak se neostý- chali zbrotit se krví Páně. Tak i tento nejstrašnější vrah vlastního bratra strachoval se krví znečistiti stěnu chrámovou, ale nezadržel svých rukou, aby je nepotřísnil krví bratrovou. Svým činem se tento nejlítější ze všech lidí právem odsoudil, když se ze strachu neodvážil zhanobiti posvátné místo krví, již hodlal prolíti, avšak nezalekl se zločin provésti. 73

Strana 74
Ale nač množit v srdcích bol, nač v očích proudy slz, když se snažíme zevrubně vypsati smrt spravedlivého a odchod nevinného? Nesmírná bo- lest dovede sice nalézti přívaly slov, ale snad by v nich nemírnou přítěž shledával čtenářův zrak i posluchačův sluch. Proto těm, kteří dychtivě touží zvěděti o utrpení svatého mučedníka, stručně je vylíčíme. Když konečně nadešel čas pravidelné ranní pobožnosti a zazněl hlas zvonu, velebný vévoda, který obvykle o půlnoci vstával, aby oslavoval jméno Páně (Žalm 118. 62), čile vyskočiv s lože chvátal do kostela. Avšak kněz, který byl správcem kostela, v pravdě jeden z těch, od nichž v Ba- byloně vzešla nepravost (Dan, 13, 5), jakmile zpozoroval, že muž boží při- chází, z rozkazu zlomyslného bratrovraha zavřel před ním dveře. Pře- mírný kníže, nedav se tím nijak překvapiti, vykonal venku svou ranní pobožnost a vyslal mnoho prosebných modliteb k Pánu (72). Potom se vracel domů, aby znavené údy poněkud občerstvil krátkým spánkem. A když byl v půli cesty, vyskočil z úkrytu zlořečený bratr v plné zbroji. Blažený muž ho poznal a velmi vlídně ho pozdravil (73) slovy: „Zdráv buď, bratře milovaný! Tvé laskavosti buďtež ode mne vzdány nesmírné díky, že jsi včera tak pozorně uspořádal hody a nás dobře i velmi půvabně hostil!" To říkal ve své veliké umírněnosti, chtěje jeho záludnost překo- nati svou dobrotivostí a duši jeho zachrániti před hříchem bratrovraždy. Avšak on, zuřivější jsa nežli had a vždy ustavuje se na cestě nedobré (Žalm 35, 5), neodpověděl na tak sladké pozdravení, nýbrž rychle vyta- sil meč a co nejpádnějším pohybem udeřil do temene svaté hlavy (74) se slovy: „Dnes lepší hody jsem ti připravil." Zavraždění svatého Václava. A když bratr uskočil a nejevil stopu po ráně, udeří ho znovu, když pak i tak zůstal zhola nezraněn, chystá se ho zasáhnouti po třetí, leč meč z roz- mávnuté pravice poděšenému rytíři vypadne. Svatý Václav hned ho po- padne za vlasy a rukou mávaje nad hlavou zločinného bratra již odzbro- jeného, pravil: „Vidíš, neblahý, jak tvá ničivá krutost by se mohla obrátit proti tobě? Hle, nedovedls bys mi zabránit, kdybych se nyní já chtěl stát bratrovrahem! Avšak nechci, abych při posledním soudu byl viněn, že na mé ruce lpí tvá krev, bratře! Vezmi meč a urychli zlý čin! Co státi se má, neodkládej na dlouho!" Ó, podivuhodná nevinnost! Ó, úžasná trpěli- vost! Hle, nepřítele v prachu ležícího měl u nohou svých a nechtěl se mu pomstíti! Hle, mohl sám vražditi a rozhodl se vrahu meč vrátiti! O, jak dobrovolně se nabídl Kristovi za oběť nejpůvabnější ten, který 74

Strana 75
ukrutníkovi, ač mohl, neodporoval! O, jak neobyčejně planul láskou k Ně- mu ten, který se pro Něho zřekl nejen světského panování, ale i vlastního života! Vida tudíž výtečný mučedník boží, že mu nadchází již poslední hodinka, zamířil znovu ke kostelu a shledav, že posud je zavřen, u jeho dveří roz- prostřel se na způsob kříže, ducha svého poroučel v ruce Páně a bez ja- kékoli výhrady vroucně se modlil k Nejvyššímu za své nepřátele. Zatím bratrovrah, odporný Bohu i lidem, povstav se země vyrazí z hrdla skřek dračí, hlasným pokřikem přivolá na pomoc druhy a předstírá, jako by se byl v nucené sebeobraně hájil proti prvotnímu útoku bratrovu; obával se totiž, aby sběhem rytířů a komorníků knížecích, kteří dotud meškali na loži, jakož i přispěním lidu nebyla mu ze zlořečených rukou vyrvána ne- vinná oběť. Jeho druhové na velký pokřik ihned přiběhnou, ze shluku zjišťují, oč jde, jako by sami nevěděli o zločinu, poznávají plamenný hněv svého pána, a zatím co se sám původce zločinu čtvrtým úderem snažil rozraziti svatou hlavu, vyřítí se všichni najednou se zbraněmi na knížete a kopími i meči o závod probodávají jeho údy, až tu na zemi leží polo- mrtvé tělo zbodené ranami. Svatá smrt. (75). Znovu a znovu se množí zbě- silé rány mečů, proudem se vytrácí nevinná krev, tělo bez poskvrny je drásáno jak smečkou psů. Přesvatou duši, mukami tolikerých ran uvol- něnou z tělesných pout, vznášejí do výše ruce andělů ve vítězné slávě, aby radostně spatřila pohled Nejvyššího Odplatitele a na věčnost vstoupila ve slavné řady mučedníků. Tak v den osmadvacátý měsíce září stane před věčně rozradostněnou tváří sourodých druhů v nebeském kruhu. Tak nový Abel, zkosený rukou bratrovou, když vypil až na dno kalich utrpení, opásán jsa rouchem šarlatovým je uveden k svatebnímu veselí beránka nebeského; ozdoben jsa věncem z lilií a růží přijal z rukou Ho- spodinových trojnásobnou svatozář, takže královská koruna důstojnosti, slávy a cti zdobí jeho hlavu na věky věkův. Hle, jak velmi pravdivá slova prorocky pronesl druhý Kain nebo druhý Kaifáš, když zvolal: „Dnes lepší hody jsem ti připravil." Vskutku lepší, protože z mnohonásobných trudů tohoto světa odeslal ho s ratolestí vítěz- nou do říše věčné blaženosti. Vskutku lepší hody, poněvadž od pozem- ských a časných jídel převedl ho na pastvu života věčného, kde nyní oká- zale u hostiny tráví s Kristem, králem slávy, čile dávaje zaznívati písni nové radosti hlasem jásavého vyznavače. 75

Strana 76
Ó, jak mnohonásobných odměn požívá tento světec v nebeské říši, jenž v křehké schráně těla vzkvétal ctnostmi v nepopsatelné šíři! Právem jásají andělské sbory, že jej k obcování svému přidružily, vhodně plesá zástup všech svatých s radostnou tváří, v jejichž sboru svými zásluhami jako zlaté souhvězdí září. Chvála svatého Václava. Raduj se a jásej, šťastná česká země, a ochotně vzdávej Kristu povinné chvály za znamenité vítězství tak výtečného otce a ochránce! Toť paprsek pravého slunce, který tě ozářil, zaplašiv temnoty pohanských bludů, jasem víry tvého Spasitele. Toť ten, pro jehož slavné zásluhy ti poskytuje Kristus nesčíslná dobrodiní a uděluje vítězství nad nepřáteli. Toť nepřekonatelný štít ochrany tvé a nedobytelná bašta obrany tvé. Slavně tedy slav výročí světcových narozenin, nad jehož vítězstvím plesá každý nebeský vojín! Když se pak rozednívalo, bylo dokonáno ctihodné utrpení přestateč- ného bojovníka Kristova a skončen smrtelný zápas ve vítězném posvě- cení. Tu přicházeli kněží, klerikové a jiní mužové bohabojní (76), s ne- smírným pláčem a nářkem pozvedli přesvaté tělo, čistými plátny je ovinuli, důstojnou rakví uzavřeli, s velikou poctou pohřbili (77); po řadu dní hlasně je oplakávali. Zato zběsilí nepřátelé s prokletým bratrovrahem, dosud nejsouce nasyceni prolitím nevinné krve, bez prodlení spěšně za- mířili k městu pražskému, dychtíce zcela ukojiti dravý hlad své zloby. To se jim také podařilo, protože spravedlivý Soudce, který je silný a trpě- livý, dosud ještě odložil trest. Přicházíval totiž obvykle převlídnému vé- vodovi v ústrety, ať se vracel z cest odkudkoli, četný zástup chudiny. Také toho dne tak učinil, nevěda ovšem, co se stalo. A hle, zatím co s radostí očekává příchod svého utěšitele, spatří, jak se naň řítí ukrutník nad vlka zuřivější; ten spolu se svými průvodčími zporážel celý zástup nejbez- ohlednějšími ranami. Vešed do města (78, 79) strašlivý katan jal se bez- božně útočiti na domy přátel a služebníků svatého mučedníka, kleriků i ne- kněží, a jedny z nich ukrutně zbiv a o všechen majetek připraviv z vlasti vypudil, druhé po nesmírném mučení a tupení k nejhanebnější smrti od- soudil (80, 81), děti pak jejich z kolébek vyrvav a do řeky vrhnuv zadusil. Hle, neputoval znamenitý vévoda jen sám ke Kristu toho dne, v němž slavného jeho umučení, jímž jej posvětil, s úctou vzpomínáme. Ach, jak pronikavý byl toho dne žal všech zbožných, jak procítěné bylo bědování obzvláště vdov a sirotků, bezútěšeně plačících a nevýslovně naříkajících pro smrt otce nejdobrotivějšího a utěšitele nejlaskavějšího! 76

Strana 77
Laskavý Hospodin, jehož milosrdenství je bez počtu, urychlil potěšení zarmoucených srdcí, nepřeje si, aby nový Abel byl i jen po tři dny skryt. Zázrak svaté krve. Neboť přesvatá krev, jež v hodině umučení potřísnila stě- nu a obrazy kostelní, ač ji služebníci syna nepravosti smyli a zcela setřeli, již nazítří znovu se objevila zraku věřících do kostela vcházejících, a to na prostoře značně rozšířené. Po odchodu lidí ji služebníci znovu smyli mno- hem pečlivěji, a přece vrátivše se následujícího dne spatří stěnu krví ještě více zarudlou nežli dříve. Pohledem na ni nemálo se vyděsili; i přibravše si věřící za svědky, popelem i vodou, jež s sebou přinesli, umyli zeď tak svě- domitě, že žádné oko lidské nemohlo zpozorovati, zda kdy ono místo bylo prolitou krví poskvrněno. Došlo však k divu, právem vzbuzujícímu úžas. Neboť Ten, který hlas krve Abelovy se země k Sobě volající vyslyšel, ani volání krve tohoto nevinného neoslyšel, nýbrž po trojím omytí tak ji osvě- žil, jako by téhož dne právě byla prolita; nikterak nebyla přes čtyřdenní stáří bledá, nýbrž jako kvetoucí růže jasně rudá. Toho dne čtvrté vidění způsobilo u všech nesmírné třesení, takže se již neodvážili příště ji smývati. Proto ona stěna, kde nasákla jeho krví, po mnoho let purpurově zářila až do té doby, kdy byly kostelu při rozšiřování položeny nové základy, nutné také proto, že se značným stářím zdivo valným dílem řítilo. Ačkoliv však staré základy byly tehda zcela rozbořeny a nové postaveny, kněží tohoto kostela uctivě vybrali všechny kameny zarudlé krví přesvatého mučedníka; uschovávají se zbožně až do dnešního dne na památku umu- čení vznešeného rytíře Kristova. Tímto prvním zázrakem byl brzy po skon- čení životního zápasu oslaven velebný vévoda před zraky národa celého od svého krále nebeského. Jestliže se tedy drahocenná ona krev udržela po tak dlouhý čas neporušena na stavbě odsouzené ke zkáze, právem jest třeba věřiti, že on sám se svatými mučedníky ve dne v noci stojí před trůnem boží velebnosti a bez únavy hlasitě volá: „Až dokud, Pane svatý a pravý, nemstíš krve naší nad těmi, kteříž přebývají na zemi?" (Zjev. 6,10). Volání jeho hlasu bylo skutečně vyslyšeno, jak lze poznati z osudů jeho zhoubců i nepřímých vrahů. Trest pomahačů bratrovrahových. Neboť jedni, vyštváni jsouce dábly, uprchli a již se neobjevili, jiní byli postiženi usý- cháním údů, hluchotou a rozmanitými druhy nemocí, takže vzbuzovali hnus u všech lidí, jiní se na smyslech zcela pomátli, svůj vlastní stín zametali, po hlavě do řeky se vrhli a utonuli, jiní konečně štěkajíce jako z tlamy psí s říháním vydechli své zločinné duše. 77

Strana 78
Měl pak přesvatý mučedník sestru jménem Přibyslavu. Svatá Přiby- slava, sestra svatého Václava. Ta, zproštěna byvši od Hospodina manžel- ského jha, žila ve veliké čistotě a zdrženlivosti; věnujíc se bez přestání modlitbám a bdění a prolévajíc ve dne v noci přehořké slzy pro smrt bratrovu vykonávala v prostotě srdce svého vytrvalou službu Pánu. Jí se zjevil ve snách blažený Václav a pravil: „Mezi stromem a zdí hledej ucho, které mi vrahové uřízli!" I procitla ze spánku, vstala s lože a na označe- ném místě ucho našla. Zvednuvši je s velikou uctivostí, otevřela s několika věrnými a nábožnými muži hrob bratra a mučedníka Kristova, přiložila ucho a znovu hrob s veškerou bedlivostí zavřela. Při přenesení velebných ostatků světcových se shledalo, že bylo ucho neporušeně na svém místě obnoveno, jako kdyby nikdy nebylo bývalo odříznuto, třebaže bylo před- tím po dlouhou dobu vystaveno sněhu i dešti, když odťato byvši od svaté hlavy vězelo na stromě, totiž ode dne jeho umučení až do dne, kdy nyní slavíme svátek jeho přenesení. A tak odpočívalo tělo výtečného mučedníka Kristova v městě Boleslavi po tři léta v kostele svatého Kosmy a Damiana. Zde moc boží pro vyni- kající jeho zásluhy ráčila poskytovati nesčíslná dobrodiní trpícím a všem těm, kteří se vroucně obraceli o přispění k tak znamenitému vítězi. Budiž jí také za vítězství slavného vévody čest, chvála a sláva po nekonečné věky věkův. Amen. Následuje výklad o přenesení svatého Václava a o zázracích, jež se pro jeho zásluhy udály. Chtěje navršiti divy na divy a učinit účastným obzvláštní slávy svého rázného bojovníka sesláním znamení a zázraků před očima lidu dosud plně nevěřícího, ráčil Nejvyšší po skončeném jeho utrpení svou božskou mocí dáti na jevo přečetným mužům a ženám, aby velebné tělo slovutného zápasníka Kristova přenesli do chrámu blaženého Víta, který sám za svého života vystavěl a o němž věstil prorocká slova: „Toť bude obydlí mé až na věky, tuť přebývati budu, nebo jsem sobě to oblíbil (Žalm 131, 14). Toto zjevení věřící ze strachu před bezbožníkem Boleslavem po nějakou dobu tajili, když se však vytrvale opakovalo, nedovedouce ho již skrývati otevřeně je prozradili (91). Když to zvěděl urputný krutovládce, byl prudce v mysli zmaten a chvěl se úžasem; shledávaje pak, že se ne- může postaviti na odpor božskému nařízení a moci, počal choditi se svě- šenou hlavou. Konečně však své mysli, žalem prudce úpící, vynalezl ta- kovouto útěchu. Uvažoval totiž, že bude-li tělo bratrovo přeneseno do 78

Strana 79
chrámu svatého Víta a budou-li se díti nějaké zázraky, budou je lidé při- čítati nikoli jeho bratru, nýbrž svatému Vítu. Doufaje tedy, že se to tak musí státi, svolal některé své rytíře a pod trestem ztráty hrdla jim nařídil, aby v noci, kterou jim ustanoví, totiž čtvrtého dne měsíce března před úsvitem přenesli svaté tělo (92) a pohřbili je bez účasti lidu a bez jeho vědomí, aby se totiž před větším shromážděním nepřipomínal jeho zločin a aby se sám nejevil ještě větším zločincem, kdyby se přihodil nějaký zázrak. Tudíž připomenutí rytíři, velice se obávajíce hrozby ukrutného vévody, se snažným spěchem vyjeli k tvrzi boleslavské (93). A když se zešeřilo, s několika kněžími a nábožnými muži vešli do kostela, otevřeli hrob a uctivě odtud vyzvedli svaté tělo (94); linula se z něho podivuhodně lí- bezná vůně, oni však nedbajíce toho, bez průtahů naložili je na vůz, tou- žíce je podle rozkazu zločinného vévody do města pražského rychle do- praviti (95) a tak před trestem smrti se zachrániti. A když přišli k jedné řece, která se jmenuje Rokytnice, tu hle, voda v ní tak vystoupila, že se i ze břehů vylila a všechny louky zaplavila. Zázraky při jeho přenesení. V úzkých se tehdy octli nosiči a nevěděli, co si počíti. Konečně se jali chrliti závazné prosby k tomu, jehož tělo přepravovali (97), řkouce: „Bla- žený Václave, soucitný utěšiteli nešťastných, vyslyš nás ubožáky, kteří jsme se takto do úzkých dostali, a račiž nás dobrotivě vysvoboditi ze smrti, která nám jižjiž hrozí!" Takto se modlíce přece jen se namáhají, zda by mohl být zřízen nějaký most. Druhý zázrak. A zatím, co se toto děje, náhle se ohlédnou a spatří, že byli i s vozem, na němž vezli tělo vzácného mučedníka, přispěním andělů přeneseni na tu stranu řeky, kde měli v úmyslu na cestě pokračovati (96). Byť mlčela ústa, dává rozum každému, jak nesmírně jásali nosiči, když byli té těžkosti zbaveni a když se na nich samých i jejich koních ukázala divotvorná moc zvěčnělých těl pro zásluhy tak vzácného mučedníka. Chopivše se potom s radostí svatého břemene dorazili až k řece, která slove Vltava, zde však našli most stržený povodní (98). S nářkem přistou- pili k nejsvětějšímu tělu (99) a chtěli je zvednouti, ale pro přílišnou tíhu nemohli jím pohnouti. Tu zapřáhli do vozu více koní (100) a namáhali se v naději, že jím budou moci aspoň trochu s místa pohnouti, avšak bez úspěchu. I stáli vedle vozu ve velikých úzkostech jakoby u vytržení a zhola nevěděli, co by měli podniknouti. Konečně se rozpomněli na zázrak, který 79

Strana 80
se s nimi při první těžkosti stal řízením božím pro zásluhy blaženého Vác- lava, znovu padli na tváře své a se slzami se dovolávali pomoci svatého mučedníka (101), řkouce: „Slavný otče a ochránce, budiž pamětliv vší lásky a slitování, s nimiž jsi se vždy ujímal ubohých a sklíčených, dokud jsi byl na tomto světě! Nyní, když se raduješ v nebesích, velebný vítězi, neračiž se odkláněti od našich proseb, a s obvyklou svou dobrotivostí vysvoboď nás z této těžkosti a zachraň nás před ortelem ukrutné smrti, jež nás čeká, nepomůže-li nám tvá přímluva.“ Zármutek jejich totiž stále vzrůstal, poněvadž ranní kuropění již přecházelo a jitřenka byla již přede dveřmi. Po modlitbě s důvěrou přistoupí k vozu, zatíženému drahocen- ným pokladem, bez obtíží jím pohnou a rozbitý most bez úrazu přejdou (102), velebíce Boha za milosrdenství, jež jim prokázal pro zásluhy sva- tého svého. Třetí zázrak. A když tak radostně putovali poblíže tmavého žaláře (103), v němž bylo množství zajatců držáno v okovech, nastalo zemětřesení ve- liké, žalář se ozářil nadpřirozeným světlem a ruce i nohy všech těch, kteří tam byli vězněni, byly zbaveny tísnících pout (104). Po tomto znamení ten, jenž vyvodí vězně z okovů (Žalm 67,7), ozvav se jasným hlasem s ne- bes řekl jim: „Vstaňte co nejrychleji a pospěšte z temnot a stínu smrti v ústrety svému osvoboditeli, vznešenému mučedníku blaženému Václa- vovi!" I vyšedše z vězení bez jakékoli překážky, s velikou radostí přede všemi lidmi chvalně vykládali, jak a kterak je osvobodil Bůh z hnusného žaláře, z pout na nohou a želez na rukou, pro zásluhy nejblaženějšího mu- čedníka Václava, když bylo jeho slavné tělo neseno kolem žaláře (105). Proto byl na památku tak významného zázraku postaven na místě žaláře kostel ke cti blaženého Václava (106). Kostel ten leží pod vrcholkem hory města pražského a trvá až do dnešního dne. Čtvrtý zázrak. Po zázračných činech následovaly jiné, o mnoho zázrač- nější. Konečně ti, kteří blaženě nesli břímě nejblaženější, došli na místo, které kdysi prozřetelnost Nejvyššího Krále svému svatému určila. Vejdou do dveří chrámových, rozžehnou světla, uvolní a rozhalí svaté tělo a shle- dají, že všechny údy, které bezbožníci při jeho mučení rozsápali jako psi, byly neporušeny a veškeré rány zahojeny kromě oné rány, kterou mu na hlavu zasadil jeho bratr. I ta sice byla zacelená, lišila se však od ostatních tím, že měla jakousi známku promodralé skvrny; když se ji však pokusili umýti, objevila se i tato rána v téže podobě, jako ostatní. 80

Strana 81
Jaká to chvály hodná zásluha slavného mučedníka, jaký to zázrak úžas- ný a neslýchaný, který neměl nikdy anebo jen zřídka podobného! Hle, nebeský lékař, který proti všem chorobám užívá vždy jiného případného léku, také při tomto svatém těle, jež leželo po tři léta beze všeho ochran- ného nabalsamování, uzavřeno jsouc v hrobní kobce, ukázal podivuhodnou léčivou sílu své božské moci tím, že uchoval tělo neporušené, zcelil roz- drásané údy a ranám, jako by byly natřeny nejlepšími mastmi, poskytl schopnost zahojení. To se nestalo, nejdražší bratři, náhodou nebo lidským umem, nýbrž bylo zařízeno na pokyn Všemohoucího. Chtěla totiž dobrota nejvyššího Uštědřovatele ukázati lidu českému, nedávno na víru obrácené- mu, na nejblaženějším mučedníku svém Václavovi slávu zmrtvých vstání a tím posíliti útlý květ víry, povzbuditi k naději na život věčný, roznítiti ztrnulá srdce pro touhu po nebesích a ukázati dary věčné blaženosti, totiž nesmrtelnost, neumučitelnost a neukončitelnost. Uchovav totiž Hospodin tělo blaženého mučedníka po tolik let neporušené a zcela prosté rozkladu mrtvolného, pozval nás k pravé nesmrtelnosti těla i duše, jíž v budoucím životě obdaří svaté vyvolence dobrota svaté Trojice. Poskytnuv ranám zahojení, ukázal, že jejich těla po skončení pozemské pouti budou prosta utrpení, jakož i všelikého zohavení. Propůjčiv jednotlivým údům pevnou neporušenost, dává na jevo, že těla jeho bojovníků budou bez zkažení v životě věčném spolu s ním účastna kralování. Byla-li svatému tělu při- pravena neporušenost po tak dlouhý čas, vyplývá odtud nemalé utvrzení pro obecnou víru. Shledává-li se, že rány byly zázračně navráceny pů- vodnímu zdraví, je tím lenivá mysl povzbuzována k naději v život věčný, život pravý. Tím, že se mrtvému tělu na všech údech pevná neporuše- nost uděluje, věčnost člověku se zvěstuje. Ano tak, tak se slušelo, aby byl rázný bojovník za to poctěn od krále svého, že v pozemském životě vy- nikaje čistotou mysli i těla nesrovnatelně hleděl se ponižovati za Něho. Pátý zázrak. Přišedše tedy přečetní klerikové i lid, s hymny a chvalo- zpěvy pohřbili přesvaté tělo v chrámu svatého Víta mučedníka (107). Byl pak prý tou dobou mezi ostatními, kteří se starali o pohřeb, přítomen jeden klerik velebného života, který býval nejoddanějším přítelem tohoto světce ještě za jeho pozemské pouti. Ten hladil jednotlivé údy přesvatého těla a v hlubokém pohnutí, při němž se mu oči zalily proudem slz, ucho- pil do své dlaně také ruku světcovu. Tu dotknuv se lehce nehtů jeho a shledav, že se jeden z nich hýbe, plačtivým hlasem oslovil druhy: „Zdaž 81

Strana 82
nevidíme, že toto přesvaté tělo je blízké rozkladu, společnému nám hříš- ným? Vždyť hle, i nehty jeho, jak je zřejmé, se již viklají!" Ostatní se na něho obořili slovy: „Proč pronášíš, bratře, tak chmurné myšlenky? Což svou rozumovou schopností nechápeš, že za oddané služby, jež jsi mu horlivě prokazoval, sám si přeje uděliti Ti kus svého těla na památku?“ Tu on, bije se pěstmi v prsa, „Opravdu,“ pravil, „opravdu myslím, že tomu tak je." Když se však znovu chopil přesvaté ruky, aby nehet sňal, shledal, že tak pevně lpí při ostatním masu, jako by se na něm nikdy nebyly obje- vily známky viklavosti. A když bylo velebné tělo do hrobu kladeno, vy- dalo vůni tak líbeznou, že se všichni, kteří stáli kolem, musili domnívati, že se ocitli v lahodě rajské. Tyto tedy a jiné nesčetné divy způsobila moc boží pro zásluhy svého mučedníka a nepřestává je působiti až do dnešního dne. Nemohouce z nich zachytiti každý jednotlivý, vylíčíme v následujících řádcích tohoto dílka aspoň některé pro útěchu ubohým a k naději všem trpícím. Umučen tedy byl přeslavný vévoda a převýtečný mučedník Kristův Václav léta Páně devítistého osmadvacátého, přenesen pak byl tři léta po svém umučení, když byl tou dobou vévodou v Čechách Boleslav pře- ukrutný, celému světu však na věky vládl Pán náš Ježíš Kristus, jemuž jest s Otcem i Duchem Svatým mír, velebnost, chvála, čest, síla, sláva a láska po nekonečné věky věkův. Amen. Umučen r. 928, přenesen r. 932. Další zázraky po přenesení. Po velebném přenesení přesvatého mučed- níka z vůle boží dobrotivosti takovýto byl začátek jeho zázraků. Když byli četní provinilci za své nepravosti držáni ve veřejném vězení a jsouce na rukou i nohou spoutáni okovy denně neočekávali nic jiného, než ukrutný ortel smrti, vzpomněli si jednou na veliké slitování blaženého Václava a s nářky a slzami počali ho vzývati řkouce: „Nejdobrotivější otče a ochránce. slovutný rytíři Krále Věčného, račiž poskytnouti pomoc své přímluvy nám ubohým, kteříž jsme v této veliké tísni, a milosrdně nás zachraň z toho řinčení okovů a z páchnoucí špíny žaláře! Neboť co nejpevněji věříme, že Tvými slavnými prosbami a zásluhami můžeme býti vysvobozeni." Tu v následující noci, když všichni ostatní odpočívali mírným klidem spánku a jenom tito nevěděli, co to jest odpočinek, ukázala se jim dobrotivě síla moci boží pro zásluhy jeho přesvatého mučedníka. Zprvu totiž sladce jim zazněl v sluch jakoby zvuk nějakého zvonku, potom světlo neobyčejné jasnosti ozářilo všechen vnitřek vězení, konečně kláda, v níž byly jejich 82

Strana 83
nohy spoutány, zhroutila se jako ohebný luk. Vidouce to spoutaní vytáhli nohy a hle, okovy na nohou i železa na rukou se rozlomily a s nich spadly. Osvobození zajatců. Strážcové však shledávajíce, že zajatce chrání moc Páně a přispění svatého Václava, neodvážili se na ně vztáhnouti ruce. Pročež volně odešli, s radostí chválíce jedněmi ústy svaté jméno Páně, a všem hlásali, kterak byli slitováním blaženého Václava vysvobozeni z pout zajetí a zachráněni před ortelem hrozné smrti, který každým dnem oče- kávali. V témž čase byl na výpravě zajat nějaký pohan, uvržen do těsné kobky žalářní a svázán hroznými pouty. Vedle něho však byli umístěni křesťanští spoluzajatci v takové blízkosti, že mohl slyšeti každé slovo, jak mezi se- bou rozmlouvali. Ti jednou navzájem se utěšujíce s důvěrou se posilovali nadějí v osvobození, připomínajíce si nesmírný soucit svatého Václava a vykládajíce, kterak byl dobrotivým pomocníkem všech postižených, ob- zvláště však přelaskavým osvobozovatelem zajatých. Uslyšev to pohan, zavzdychal z hloubi srdce a učinil tento slib: „Pane Bože svatého Václava a všech křesťanů, jestliže mne osvobodíš z tohoto žaláře pro zásluhy pře- blaženého mučedníka svého, jakož slyším, že již přemnozí byli tak za- chráněni, uvěřím v tebe, neprodleně se dám pokřtíti a jediného syna svého odevzdám, aby na vždy sloužil témuž slavnému mučedníkovi." Podivu- hodná věc: sotva dokončil pohan slova svého slibu, již se všechna pouta rozlomila a s něho spadla (108). Strážcové vězení nevědouce, jak se to stalo, pospíšili si, aby ho jali; a tak rychle se za ním vydavše a dopad- nuvše ho zase jej svázali ještě těžšími železnými okovy a znovu ho vsadili do žaláře. On však, třebaže ještě nezažil obrodu křtu, v plné důvěře v mi- losrdenství boží a ve slitování svatého Václava pravil v srdci svém: „Ten, který jednou mne vysvobodil, má moc i po druhé mne zachrániti."A ihned byl vysvobozen jako předtím. Strážcové však nevěříce, že by pohan mohl býti osvobozen božskou pomocí, jali jej po třetí, nelidsky jej zpoličkovali a nesčetných příkoří se na něm dopustivše znovu jej spoutali nejtěžšími okovy a opět jej chtěli zavříti do žaláře. Tu však on vida nezbytí volal již hlasem velikým, takže všichni ho slyšeli: „Ó, utěšiteli zarmoucených a osvoboditeli postižených, svatý Václave, pomoz mi, výtečný Kristův mu- čedníku!" Tu naráz zcela se rozlomily okovy a před zraky všech rychle byly daleko od něho vrženy jako prach, jejž vítr zvedne od tváře země. Vidouce to páni, kteří ho zajali v naději, že od něho dostanou mnoho 83

Strana 84
peněz, protože to byl člověk bohatý, nemálo se podivili nad dobrotivostí svatého Václava, že nepřichází soucitně na pomoc jenom křesťanům, kteří se ocitli v tísni, nýbrž útrpně se ujímá i pohanů, kteří ho oddaně vzývají. Proto ke cti slavného zápasníka božího propustili na svobodu i onoho člověka i všechny ty, skrze něž jim soucitnost přeblaženého mučedníka vešla ve známost. Ó, laskavý mučedníku, budiž milostiv i nám ubohým, kteří Krista vy- znáváme a tebe oddaně vzýváme, jestliže neodpíráš pomoci svého slito- vání ani pohanům! Onen šťastlivec pak, pamětliv jsa slibu, který učinil ve vězení, uchýlil se hned do prvního kostela, jejž měl při cestě, a poní- ženě žádal, aby byl v katolické víře poučen a spásným křtem obrozen (109). A také toho dosáhl. Syna pak svého, jak slíbil, po obrodě křtem neodkladně zasvětil službě slovutnému vítězi. Potom živ byl po drahnou řadu let a posléze usnul blaženou smrtí. Po umučení a slavném vítězství vzácného zápasníka božího, po západu hvězdy, která znameními a zázraky zářila světu jakoby paprsky sluneč- ními, byli ti, kteří k němu za jeho života přilnuli anebo jež shromáždil ke službě Kristově, zčásti, jak bylo svrchu vypsáno, ukrutně povražděni, zčásti do řeky pohřbeni, ostatní se pak ze strachu před smrtí rozprchli po cizích zemích jako ovečky po zabití pastýře stáda. Tehdy jeden z ry- tířů, jménem Podiven, který byl pěstounem nejblaženějšího vévody a dů- věrným svědkem všech jeho úkonů, sám ho krmil a opatroval v dětství a ještě i za jeho vladařství byl správcem paláce a celého jeho dvora, po násilné smrti pánově uprchl spolu s jinými a dlouho snášel vyhnanství v Němcích (82). Když se konečně domníval, že byl vlasti navrácen mír, uchýlil se zpět domů a po nějakou dobu žil na svém. Jak horoucí láskou a neporušenou věrností po celý život miloval svého pána, prokázal tímto skutkem. Jednoho dne si totiž s nesmírnou bolestí, jak vždy činíval, znovu připomínal v mysli jeho smrt. Tu postihl ho tak prudký stesk po něm, že se chopil meče a chvatně zamířil k příbytku jednoho rytíře, o němž vě- děl, že byl hlavou těch, kteří se spikli k zavraždění svatého Václava a je- hož zlořečenýma rukama obzvláště byl týž přesvatý mučedník skolen. I vstoupiv zastihl ho, jak si hoví v parné lázni. On shlédnuv ho pozdravil jej obvyklým způsobem: „Zdráv buď, příteli, buď zdráv!" Tu Podiven, je- hož srdce svíral prudký bol i žal, odvětil: „O zdraví mé duše bude pečo- vati Bůh, ty však zemřeš v svém hříchu a zhyneš na věky." A vyřítiv se 84

Strana 85
naň zabil jej (83). Doufaje pak, že se může spasiti útěkem, spěšně vešel do sousedního lesa (84). A když již byl v bezpečí, donese se zpráva o smrti rytířově a jejím původci k uším bratrovrahovým. Ten ihned poručil slu- žebníkům, aby les obklíčili; když ho zakrátko dopadli (85), dal jej oběsiti na stromě (86). Ó, podivuhodná věc se stala: jako totiž tělo jeho pána bylo po tři roky uchováno v zemi bez porušení, tak i mrtvola tohoto po dobu tří let visela na šibenici a ani pták ani šelma ani rosa ani déšť ani mráz, sníh nebo jinovatka, ba samotná křehká povaha masa neporušila jí ně- jakou poskvrnou hniloby. Naopak jeho nehty a vous rostly, stejně jako u živého člověka, a vlasy na hlavě mu zbělely (87). Když se o tom dozvě- děl ukrutný Boleslav, vyslal sluhy přikázav jim, aby svaté tělo lidem s očí odklidili (88) a tamže skrytě je pohřbili (89). Ale ani tak nemohly zůstati jeho činy ukryty, poněvadž Kristus chtěl zásluhy svého věrného služeb- níka lidem zjeviti: a tak často zahlédli kolemjdoucí v noci nad hrobem svatého mučedníka planouti světla, nebeskou mocí rozžehnutá (87). Proto se jal lid sbíhati s dary k jeho rovu a odevzdaně se dovolávati jeho po- moci. O mnoho později pak bylo ctné tělo s velikou uctivostí přeneseno do chrámu svatého Víta, kde odpočívá jeho nejblaženější pán, náš slavný obránce a ochránce, svatý Václav; pohřbeno bylo do kaple svatého Vác- lava (90). Na vrchol takové slávy jej přivedla jeho věrnost, aby sdílel také odměny, jenž účasten byl námahy, a aby s tím v nebi spolu kraloval, je- muž na zemi věrně sloužíval. A právem uslyšel sladký hlas Páně: „Zna- menitě, služebníče dobrý a věrný, poněvadž jsi se při málu osvědčil, usta- novím tě nad mnohým. Vejdiž do radosti pána svého! Jeden muž, jenž upadl do zajetí a byl uvržen do žaláře (110), jsa zbaven veškeré lidské útěchy a pomoci, jal se plačtivým hlasem vzývati svatého Václava, aby se nad ním, když se ocitl v nejtěžším soužení, ráčil s ob- vyklým soucitem slitovati. Blažený mučedník neodepřel mu hned útěšnou ruku podati, všechna pouta rozlomiti a jej z vězení mocně vyvésti. Jeho věznitelé, lidé to nevěřící, znovu jej dopadli a Saracenům za peníze pro- dali, domnívajíce se, že Bůh, jemuž náleží země se vší plností svou, ne- může daleko a u nevzdělaných národů přicházeti na pomoc pro zásluhy svatého Václava. Vida to onen člověk znovu pozvedl oči k nebesům a ve jménu přesvatého mučedníka prosil za záchranu; tu hned před zraky všech spadly okovy s rukou jeho a rozlomil se železný řetěz na krku jeho. Vidouce to jeho kupcové, ačkoli byli pohané, nechtěli se odbojně vzpí- 85

Strana 86
rati moci boží a propustili ho domů v pokoji k slávě svatého mučedníka, o jehož tak účinném vlivu se na své oči poučili (1II). Jednoho času také jeden český vévoda zajal kteréhosi muže a dal jej uvrhnouti do tak těsného vězení, že nemohl volně vlásti ani nohama ani rukama. Ten vytrvalými vzdechy a slzami bez ustání se dovolával boží pomoci, volaje: „Pane Bože veliký a podivuhodný, osvoboď mne ubohého z tohoto zajetí pro zásluhy vzácného svého mučedníka blaženého Vác- lava!" Tu jednou v noci vychrliv ze sebe takovéto prosby usnul ve své sklíčenosti. Procitnuv pak shledal, že stojí uprostřed na ulici svoboden a zbaven veškerých pout. I vrátiv se ke strážcům beze strachu jim vyprávěl po pořádku, jak se to sběhlo a jak byl milostí boží a svatého Václava osvo- bozen. Oni uslyševše to velebili Boha ve svatém jeho a nechali muže svo- bodně odejíti. V městě pražském byla jedna žena slepá a na celém těle ochrnutá. Jed- noho dne ji příbuzní a přátelé, kteří měli soucit s jejími převelkými bo- lestmi, dopravili ke hrobu vítězného mučedníka (112). Nemohouc na dlažbě ani státi, ani klečeti, ani seděti, bídně ležíc vylévala své prosby a nářky k velebnému vítězi za své spasení. Tu před zraky všech přítomných na- byla zraku a úplné zdraví se jí vrátilo do všech údů (113). Jednoho člověka lapili jeho věřitelé, spoutali ho železnými okovy, a když neměl, z čeho by zaplatil, věznili ho poblíže chrámu svatovítského, aby ho postavili před soud. Když pak věřitelé na čas se vzdálili za svými záleži- tostmi a nějak se tam zdržovali, onen zajatec, pokud mohl, pozvedaje své spoutané ruce a upíraje oči k chrámu úpěnlivě se takto modlil: „Pane Bože všemohoucí, pomoz mi a osvoboď mě z těchto pout ke cti výtečného rytíře svého, který umučen byv pro Tvé svaté jméno, má zde v prachu země uloženo své tělo!" A když se domodlil, před zraky všech pouta se na něm vesměs zcela rozskočila a spadala. Seznavše to jeho věřitelé od- pustili mu z úcty k blaženému Václavu všechen jeho dluh a odeslali ho domů v pokoji. Žil jeden člověk v království francouzském, na celém těle ochrnutý, takže takřka od prvních let nebyl schopen chůze a ve dne v noci musil ležeti na lůžku, smáčeje je vytrvale slzami nesmírné bolesti. Jemu ve snách se zjevil jakýsi muž, oděný bílým rouchem (114), a řekl jemu: „Žádej, abys byl dovezen do města Prahy, kde v chrámu svatého Víta odpočívá tělo nejblaženějšího mučedníka Václava. Tam beze vší pochyby nabudeš znovu 86

Strana 87
zdraví. On však, domnívaje se, že byl oblouzen nočním zjevením, nepři- kládal vidění tomu nijakou víru. Následující však noci zjevilo se mu stejné vidění a trpce mu vyčítalo, že odložil cestu k hledání své záchrany. On, jsa takřka u vytržení, odpovídal ze sna: „Jižjiž se vydám na cestu, ani chvíli nebudu váhati." Procitnuv pak dal sehnati kupce a řádně jim za- plativ poručil, aby ho naložili na vůz a dopravili do Prahy. Když tam do- razil, žádá, aby byl spěšně donesen do chrámu svatého Víta a na zem položen před hrobem slovutného mučedníka Václava (115, 116). Když se tam jal odevzdaně modliti, před zraky všech, kteří tam stáli, byl vzpřímen a zcela uzdraven (117). Proto zapěli všichni přítomní „Tě Boha chválíme' a mnoho jiných písní ke cti svaté Trojice a k chvále přeslovutného bo- jovníka Páně. Uzdravený pak blahořečil Nejvyššímu a vzdávaje náležité díky blaženému Václavu vrátil se do vlasti s velikou radostí. Když se šířila sláva těchto a takových zázračných znamení výtečného mučedníka a na všech stranách vzrůstala chvála jeho zásluh, začala ně- které zaměstnávati myšlenka, že by se mohli tajně zmocniti ostatků pře- svatého těla a užívati jich pro sebe nebo podle libosti jiným propůjčovati. Někteří, pravda, usilovali o to v dobrém úmyslu a nestranně, aby se jméno převýsostného mučedníka po světě co nejvíce rozšířilo, jiní však z touhy po zisku jali se rozkrádati slavné ostatky světcovy. Přeblažený vévoda měl sestru, jménem Přibyslavu, která, pokud lidský zrak může viděti, trávila v řeholním rouchu život velmi blažený. Přece však - neznámo, s jakým úmyslem - účastnila se takového skutku. Pomoc- níkem jejím v tom činu byl kněz onoho kostela, jménem Štěpán, a jeden mnich, bydlící přímo vedle chrámu. Její zvrácenou radou dali se oklamati ti, kteří k mnichu lnuli jako k přesvatému otci, a provedli neblahý čin. Netřeba dlouhých výkladů. Prostě, ve smluvené noci přijdou, vytáhnou mnicha s lože, učiní jej účastným svého zločinu, společně vejdou do chrámu a zahájí svou mrzkou činnost tím, že vyhrabou ze země tělo světcovo. Tu syn jmenovaného kněze, puzen jsa lakotností, neuctivou rukou se chopí čelisti přesvatého mučedníka, uvolní ji a neslušně schová pod svůj plášť. Značně obravše i ostatek svatého těla, znovu hlínou je přikryli. A když se již začali o přesvaté ostatky podle libosti mezi sebou děliti, dostavil se trest boží: v téže hodině zasaženi jsouce náhlou a nečekanou smrtí roz- loučili se s tímto světem. Tím bylo zřetelně vyhlášeno, že svatokrádež, ať je páchána jakýmkoli způsobem, jest smrtelný hřích. 87

Strana 88
Přečetní lidé také spatřili, kterak u hrobu svatého mučedníka plála světla s nebes rozžehnutá a svitem svého jasu podivuhodně ozařovala místo posvátné. Tamže bylo slyšeti kůry andělské, jak v sladkých souzvu- cích velebí Boha za vítězství nového druha. Jednou zase velmi četní vězňové, jež jeden pán žalářoval dílem pro skutečná provinění, dílem pro udání osočovatelů, jakmile se dovolali po- moci blaženého Václava, hned byli osvobozeni. Tu však závistivci obvinili strážce věznice u pána, že prý se dal podplatiti, sám je vypustil a nyní ten čin klamně připisuje svatému Václavu, aby unikl trestu za takové provi- nění náležitému. Onen pán uvěřil takovým řečem a vzplanuv prudkým hněvem proti strážci, poručil jej uvězniti a v ukrutných železných pou- tech postaviti před soudnou stolici. Zde spolu s ostatními před sudím a všemi pány na soudu zasedajícími vinil jej z hrozného podvodu a žádal, aby proti němu byl vysloven ortel nejpotupnější smrti. On však, spolé- haje na svou nevinu, vykonal všechny přísahy, jež byl na soudu povinen, a úspěšně snesl žhavé železo. Ale ani to mu nepomohlo, naopak pán jeho se- trvával v svém hněvu a vytrvale dále naň žaloval. Vida to utekl se strážce do milostivé ochrany svatého Václava, přede všemi přítomnými jej z vrouc- ného srdce vzývaje těmito slovy: „Blažený Václave, kterýž nejen milostivě vyslyšíváš nevinné, kteří v trampotách tě vzývají, nýbrž i předobrotivě osvobozováváš obviněné, kteří k tobě volají, osvoboď laskavě i mne, po- něvadž víš, že pro Tebe, který jsi zachránil ony, jejichž odchod se mi klade za vinu, má mne nenáležitě postihnouti ortel smrti. Domluvil a před tváří pána i všech těch, kteří byli s ním, spadla s něho všechna pouta a uprostřed všech stál volný. Tu jeho pán a všichni ostatní, spatřivše tento zázrak, nedovedli dále nic proti němu podnikati a dovolili mu v bezpečí odejíti, nesmírně se podivujíce neobyčejnému soucitu, který tak svatý Vác- lav před jejich zraky prokázal člověku útrapami postiženému. Do vsi, jež se jmenuje Bykoš, přišli jednou v noci zloději a ze dvora, jenž náležel kaplanu svatého mučedníka, tajně odvedli nezkroceného býka. Ihned však byli raněni velikým zatemněním zraku, takže po celou noc kroužili kolem vsi, nijak nemohouce nalézti cestu. Když pak východ jitřenky ukončil noc, připomenutí zloději, poznávajíce své prohřešení, odvedli býka zpět na místo, odkud jej vzali. Tu ihned nabyli znovu do- konalého zření, správně poznali cestu a bez obtíží se vrátili do svých domovů, obávajíce se budoucně spáchati takový skutek. A tak zásluhou 88

Strana 89
slavného ochránce zůstal kaplan beze škody a zloději byli tak uchráněni od hříchu. Byla také jedna paní, odvozující svůj původ ze vznešeného pokolení, vírou i skutky oddaná služebnice Pána Boha. Ta trpěla již od drahných let hluchotou, avšak velikou tu přítěž snášela s myslí odevzdanou. Jednou před slavným svátkem svatého Václava odebrala se do města Prahy, aby při tak významné příležitosti spolu s ostatními věřícími uctivě vykonala službu tak přeslavnému mučedníku. Když tam již nějakou dobu setrvá- vala, mírníc únavu po cestě klidem odpočinku, nadešla posvátná slavnost. A když již hlaholily zvony k prvním nešporám a zástupy lidu v hloučcích chvatně stoupaly k chrámu, kde šťastně odpočívá veliký bojovník boží, ona paní s nemalým žalem dala připraviti svůj vozík k odjezdu, mučena jsouc obavou, že kdyby ji někdo pozdravil nebo chtěl s ní promluviti, nedovedla by mu pro svou vadu dáti vhodnou odpověď. A když byla uprostřed mostu, upřela svůj pohled k chrámu odpočinku svatého mu- čedníka a z tajné schrány svého srdce vylévala k Hospodinu proud svých proseb, neslyšných sice před tváří lidí, ale volajících slzami a vzdechy, aby ji pro zásluhy velebného svého vítěze ráčil zbaviti příhany takové obtíže. A když se tak modlíc a snažně se dovolávajíc přispění slavného vévody přiblížila ke kraji města, pocítila náhle svrbění v uších. Chtějíc mu odpo- moci, vsunula do nich prst, a když jej vytáhla, nabyla znovu sluchu. Nesmí upadnouti v zapomenutí, nýbrž naopak je třeba, aby k naději a útěše všech hříšných bylo na věky připomínáno a výkladem osvěžováno, co způsobil svým vlastním zjevením sám Spasitel pokolení lidského, chtěje stejně podivuhodně jako děsivě ukázati odlehlým a vzdáleným národům, jak velice slavný a zasloužilý je náš blažený mladý bojovník, a ukázati, že mu bude milé, aby památka tak znamenitého mučedníka všude byla důstojně oslavována hojným chvalořečením. Byl totiž v království dáckém jeden král, jménem Erich, muž zapletený v nerozuzlitelná pouta hříchů. Ten, zcela jsa oddán kluzkému a prostopášnému životu, kdysi na jaře se potuloval ve hvozdech divoké zvěře (118). Jedné noci, značně jsa znaven lovem, dal si upraviti lůžko uprostřed půvabných květin a toužil odpo- činkem spánku osvěžiti své znavené údy. A když usnul, zjevila se mu ja- kási postava muže, ukrutně přibitého na kříž, s nachýlenou tváří a sklope- nýma očima, bledých a smutných lící, vrchovatě proniknutých trpkostí utrpení do té míry, že se žádná bolest nemohla přirovnávati k bolestem 89

Strana 90
jeho. Spatřiv jej král byl zachvácen nesmírnou hrůzou; nikdy totiž dosud nespatřil člověka takto ukřižováním potrestaného. A třebaže se celý chvěl, přece poněkud se vzpamatovav s úzkostí se vyptával, kdo je a proč a kým byl tak ukrutně ukřižován. On mu odpověděl pokorným a žalostivým hla- sem: „Já jsem Kristus, ty pak jsi ten, kdo mne tak hrozně ukřižoval" (119, 120). Tu král třesa se hrůzou jal se u sebe uvažovati, čím bylo způsobeno, že mu Kristus vyčítal vinu na svém ukřižování, ač si přece nebyl ani dost málo vědom takovéhoto skutku. Konečně rozebrav své svědomí shledal, že mu Pán přičítá vinu na svém utrpení pro velikost zločinů, jichž se kdy dopustil. I sepjav ruce a pokleknuv pravil poníženým hlasem kajícníka: „Bože, soudce spravedlivý, silný a trpělivý, kterýž se nehněváš každý den (Žalm 7, 12), je-li v pohledu Tvém místo pro slitování a milosrdenství, snažně prosím, odpust kajícímu!“ Jemu odvětil Pán: „Toužíš-li dosíci od- puštění svých hříchů, vystav kostel ke cti svatého rytíře mého Václava, který na světě žil v podivuhodné oddanosti ke mně a vždycky dychtil prolíti krev ve jménu mém.“ Na to král: „Pane, jsem služebník Tvůj, syn děvky Tvé (Žalm 115, 16), nezamítej mne od tváře své (Žalm 50, 13), a radostně splním, co mi kážeš." Při těchto slovech procitl a vidění zmi- zelo. Vstav s lože, kde spal, a na celém těle se chvěje počal v duchu pře- mítati hrůzu z tak významného vidění, a znovu a znovu uvažuje o urážce Kristově a vyčtené vině třásl se nesmírným strachem, větším, než by si kdo mohl představiti. Přicházelo mu na mysl i to, co mu Kristus nakázal, aby totiž neprodleně zbudoval kostel ke cti svatého Václava, přeje-li si dosíci odpuštění svých hříchů. A poněvadž král nevěděl, kdo je ten svatý, o jehož poctu sám Hospodin tak starostlivě pečuje, byl nesmírně zmaten. Jeho zmatek s ním sdílela i celá země a všichni spolu se svým panovníkem chřadli nemalým žalem. Konečně mudrci vynašli takovou radu, aby bylo po všech končinách jeho království ustanoveno královskou vyhláškou, že žádný cizinec, ať přichází odkudkoli, ať bohatý či chudý, pocestný nebo obchodník, nemá dostati povolení k průchodu, dokud by nebyl předveden před královskou výsost. Král se pak každého jednotlivce vyptával, zda někdo zná nebo slyšel, kdo a z kterého národa je svatý Václav. A poněvadž nikdo nevěděl, stíhal krále žal za žalem. Soudil totiž, jak se slušelo, že je nemalých zásluh ten světec, jehož chvalořečení sám Kristus osobně vyžadoval a pro jehož zá- sluhy mu sliboval odpuštění tak velikých provinění. 90

Strana 91
Zatím přišel jeden biskup (121) z ribské diecése, aby s králem vyjedná- val o nesnadných záležitostech. K tomu však vůbec nemohlo dojíti, po- něvadž důležitější předmět zaneprazdňoval srdce královo a v této věci nedovedl ani sám biskup nic pověděti, neboť v oněch končinách dosud nikdy nebylo slyšeti jméno svatého Václava. Tím ovšem den ze dne jen vzrůstal smutek v srdci králově. Vždyť po zásluze byl pln veliké starost- livosti o to, aby co nejdříve vykonal pokání, které mu sám Pán uložil, a své provinění musil pokládati za nikterak lehké, jestliže jím způsobil Kristu tak hrozné utrpení. Konečně po dlouhé době, když král stále ještě setrvával v smutku a úzkosti, přišli nějací rytíři z české země a podle rozkazu byli ihned před- vedeni před krále. I počal se jich s obvyklým smutkem a úzkostí vyptá- vati, zda něco vědí nebo někdy uslyšeli o onom světci, jehož jméno je Václav. Oni mu s radostnou a vlídnou tváří ihned odpověděli, řkouce jedněmi ústy: „Velmi dobře, slavný králi, známe a víme, kdo a jaký je to světec; vždyť kdysi byl vévodou a pánem naší otčiny, nyní pak je jejím nepřemožitelným obráncem a ochráncem.“ I počali mu po pořádku vy- kládati o celém jeho svatém životě a vylíčili též, kterak lstí bratrovou došel palmy mučednické. Uslyšev to král zaradoval se radostí velikou (122) a odloživ přítěž všelikého smutku oděl se rouchem nesmírného ve- selí a radosti. Vzdav potom náležité díky Nejvyššímu za jeho dobrotivé slitování, brzy podle příkazu, který dostal od Krista Pána, pustil se do stavby kostela, věnovaného památce slavného mučedníka (120). A kostel ten tam dosud stojí, jak všichni tamní obyvatelé mohou dosvědčiti. Když jej s pomocí boží milosti chvalně vystavěl a dokončil, uvedl tam mnichy řádu svatého Benedikta (123, 125) a štědře je obohatil množstvím knih a všelikých ozdob, jakož i hojnými statky. Sám od té doby žije v prostotě srdce a v pokoře snažil se Hospodinu dosti učiniti za minulé hříchy, nepřestávaje si před svůj duchovní zrak stavěti utrpení Kristovo, jež viděl, a vinu, která, jak uslyšel, jemu byla připisována, a proto bez ustání se dovolával ochrany přesvatého Václava. Na konec skon tohoto krále se podobal skonu svatého Václava; byl totiž rovněž lstivě jat a zabit vlastním svým bratrem; věří se, že právě tuto slávu mu poskytl Hospodin zcela jistě proto, že ctil blaženého Václava. Všichni, kteříž jste obtíženi pouty zločinů a trpíte jakýmikoli trampotami pro své hříchy, utecte se s odevzdanou myslí k Hospodinu a podle Jeho 91

Strana 92
návodu pevně slibte poslušnost tak velikému mučedníku! Vpravdě se sluší věřiti, že neobyčejné jsou jeho zásluhy a že Kristu je obzvláště milé jeho uctívání, jestliže podle tohoto vyprávění nejenom byla viníku pro- minuta jeho provinění, nýbrž i udělena vítězná odměna podobného umu- čení! Světče, Kristu obzvláště milý, račiž nás býti pamětliv před stolcem Nejvyšší Trojice, abychom byli stejně jako tento král dácký zbaveni pout hříchu Tvou vlivnou přímluvou a zasloužili si radostně stanouti před tváří Hospodinovou! Přihodilo se také v krajině ústecké v diecési pražské, že byla odvolána s tohoto světa jedna dívenka, která sice ještě nebyla svatým křtem obro- zena, ale byla k němu již ústním vyučováním připravována. Za této pří- pravy se jí dostalo jména Věnceslava (Václavka). Když rodiče ve velikém rozrušení a nářku přinesli její tělo ke kostelu, chtíce žádati tamního kněze, aby ji vlídně pohřbil na hřbitově věřících, došlo k dlouhému zdráhání. A hle, v téže chvíli se dostavila mezi četné účastníky pohřbu jedna panna, která zaslíbila svou cudnost Kristu a na znamení řeholního slibu měla hlavu s ustřiženými copy zahalenu svatým závojem. Dozvěděvši se, proč právě rodiče jsou tak neobyčejně zarmouceni - že totiž jejich dcera, jejíž mrtvé tělo sem přinesli, zesnula bez obrodného křtu -, a uslyševši také jméno dívčino, přede všemi přítomnými povzdychla a pravila: „Svatý Václave, soucitný těšiteli ztrápených, kterýž jsi se vždycky slitovával nad ubohými, nedopust, aby tato duše, ozdobená Tvým jménem, byla pohlcena jícnem pekelným, ale učiň, aby se vrátila do těla a směla z lůna svatého křtu obroditi se k životu věčnému!" Sotva panna dokončila slova své mod- litby, hle, dívka zazívala, oči otevřela a zakvílela, dávajíc všem kolemsto- jícím na jevo známky svého oživnutí. Netřeba dlouhého líčení. Prostě, přede všemi přítomnými, kteří nevycházeli z úžasu a chválili Hospodina v jeho slavném mučedníku, bylo děvčátko ihned pokřtěno, žilo pak ještě čtrnáct dní a šťastně se přestěhovalo k Pánu, pro zásluhy nejzbožnějšího vévody byvši vráceno na čas životu vezdejšímu, napotom životu věčnému. Často maličkostmi vede nadějná cesta k dosažení nejvyšší odměny a obzvláště se to děje pro slavné zásluhy svatých. Aby tedy všem bylo zře- telně patrné, jak velice se nejdobrotivější bojovník boží Václav stará o své služebníky, kratičkým vypsáním o tom podáme zprávu. Za českého krále Otakara žil jeden klerik, výhradně určený službě v kapli svatého Václava. Ten měl jednou nové roucho, avšak chyběl mu pás, jímž by převázal 92

Strana 93
kápi kolem krku. Tu laskavý vévoda zjevil se ve snu jedné paní, která ve veliké oddanosti k Bohu i k němu žila v městě pražském, a požádal ji o pás, jako by ho sám pro sebe potřeboval. Paní procitnuvši ihned vy- hledala sakristiána kostela pražského a vyložila mu své vidění, dotazujíc se, zda k rouchům kostelním je něčeho takového zapotřebí. Ten zprvu nechápal a byl na rozpacích, potom však shledal, že přezbožný vévoda pokládal nedostatek svého oddaného služebníka za svůj vlastní; i nařídil jí, aby spěšně vyhověla žádosti slovutného mučedníka. Ona s radostnou myslí vyhověvši věnovala slavnému vítězi nejenom svůj pás, ale i mnoho jiného. Za časů českého vládce Přemysla, syna krále Václava, když biskupství kostela pražského řídil velebný biskup Jan Třetí, způsobil blažený Vác- lav v městě častěji jmenovaném dva zázraky. Žil tam jeden muž, jménem Petr. Jeho syn, od narození chromý na ru- kou i na nohou, roznemohl se nadto ještě těžší nemocí; celé jeho tělo totiž neobyčejně opuchlo. A když se tento neduh den ode dne zvětšoval a rodiče se již zcela vzdávali naděje, že se chlapec udrží při životě, jednoho dne odsunuli veškerou radu a pomoc lidskou a celým srdcem se uchýlili k ochraně božské. A poněvadž ten chlapec dostal při křtu jméno Václav, poručili ho se vší oddaností, jíž byli schopni, slavnému mučedníku, řkouce: „Blažený Václave, slovutný náš otče a ochránce, přesoucitný všech utě- šiteli, račiž nám přispěti v přetěžké trýzni a dobrotivě navrátiti našeho chlapce zdraví a životu!“ Po těchto slovech s nemalou bolestí zanechali chlapce v ložnici, vzdálili se a ve vší horlivosti činili přípravy pro pohřeb. Když se však ráno k synkovi vrátili s obavou, že ho najdou již mrtvého, shledali, že všechna opuchlina na něm splaskla, ruce a nohy se narovnaly a že byl dokonale navrácen svému zdraví. A jako večer plakali z žalu, tak druhého dne prolévali slzy z přehojné radosti, s jásotem všem vyprá- vějíce o vznešené moci svatého vítěze. V témž městě, totiž v Praze, žila jedna paní, jménem Alžběta. Měla de- vítiletou dcerku, která byla z dopuštění božího tak silně ochrnutá na pravé noze, že ji nemohla ani vzhůru natáhnouti ani dolů spustiti; poněvadž nikterak nemohla nohou dosáhnouti země, musili ji členové rodiny na rukou přenášeti. Matka, ztrápena jsouc jejím neduhem a naplněna stále mateřským soucitem, hojně vyhledávala rad u přátel a léků u lékařů. Ko- nečně užila zdravější rady a jala se s veškerou horlivostí poroučeti dcerku 93

Strana 94
slavnému ochránci, svatému Václavu. Když to učinila po druhé a po třetí, noha silně ochrnutá brzy se narovnala a úplně se pozdravila. To se stalo osmadvacátého dne měsíce června léta od vtělení Páně tisícího dvoustého šedesátého. Těmito tedy a jinými nesčíslnými zázraky, z nichž nemůžeme, jak jsme již výše napsali, všecky jednotlivě postihnouti, ráčil Všemohoucí ozdobiti svého převýtečného zápasníka a ani nyní neustává jej oslavovati, přiná- šeje rychlou pomoc těm, kteří ho oddaně vzývají. Kéž také nás, ctitele téhož proslulého mučedníka, byť nepatrné, ráčí pro jeho slavné prosby a zásluhy vlídně očistiti od kalu hříchů a neodepře nás po úniku z hmot- ného těla umístiti na výšinách hvězdného světa, kde sám je chvalně osla- vován jako Bůh bohův a veleben zástupem všech svatých na věky věkův. Amen. 94

Strana 95
Utrpení a přenesení svaté Ludmily

Strana 96

Strana 97
trpení svaté Ludmily. Byl v zemi české jeden kníže, jménem Bořivoj, žijící i tehdy ještě v obyčejích pohanských, a vzal si za manželku z jiné země (126) dceru vévody Slavibora, jménem Ludmilu (127). Ta, když byla ještě mladičká, obětovala modlám a často velmi zaníceně se oddávala je- jich uctívání (128). Když tak oba žili pospolu, z božího pokynu a přání byvše přivedeni k lítosti přijali očistu svatého křtu zároveň se svým pod- daným lidem (129). Narodili se jim pak tři synové a tři dcery (130), a od toho dne, kdy při- jali milost křtu, celé jejich království neobyčejně vzkvétalo. Kníže Bořivoj potom, naplniv šestatřicet let svého života, odebral se s tohoto světa (131). Ve vládě jej vystřídal jeho prvorozený syn jménem Spytihněv. Shromaž- ďuje kněží a kleriky, žil s odevzdaností ve víře Kristově (132). A naplniv čtyřicet let svého života, rozloučil se s tímto světem (133). Po jeho skonu ujal se kormidla vlády bratr jeho Vratislav (134). [Ten pojal manželku jménem Drahomiř (135, 136) a měl s ní dva syny, svatého Václava a Bo- leslava (137).] Jejich bába, vznešená paní Ludmila po svém obrácení od pohanských bludů každodenními slzami hořce lkala, že dříve modly uctívala (138). Sama to však v lepší stránku obrátila; stala se totiž matkou chudých, nohou chromých, okem slepých, vlídnou utěšovatelkou sirotků a vdov (139). Když však řečený kníže Vratislav, dovršiv třiatřicet let svého života, opustil skličující pouta tohoto světa (140) a syn jeho Václav, tou dobou ještě chlapec, ujal se vlády a říše otce svého (141), matka chlapcova, jmé- nem Drahomiř, setrvala ve stavu vdovském. Tehdy nepřítel lidského pokolení, dábel, záviděl, že zbožná služebnice boží Ludmila vynikala tolika přednostmi. I konala matka knížecí poradu se svými nespravedlivými rádci (142) a jala se míti v nenávisti svou tchyni Ludmilu. Říkala totiž: „Proč ona má býti takřka mou paní? Zahubím ji, stanu se dědičkou všeho, co má, a svobodně budu vládnouti. Byl totiž 97

Strana 98
její syn Václav posud mladíček. Jakmile ctná a oddaná služebnice boží Ludmila seznala takovýto úmysl, řekla své snaše (143): „Nechci vládnouti a nepřeji si mít ani sebemenší částečku tvé moci. Naopak žádám, abys mi povolila nerušeně sloužiti Bohu až do skonání mých dnů. S těmito slovy Ludmila opustila město Prahu (144) a přišla na jeden hrádek, který se jmenuje Tetín (145, 147). Tam pak řečená služebnice boží, předem tušíc budoucí umučení, pevně se utvrdila ve znalostech věcí po- svátných (148) a se vzrůstající horlivostí prokazovala dobré služby chu- dým (149), aniž mohla zcela naplniti svou touhu. Po jejím odchodu matka mladičkého knížete poradivši se se zločinnými rádci vyslala muže, aby ji zahubili (146, 150). Ti si přibrali veliké vojsko a táhli na hrádek Tetín (151, 152). Tehdy připomenutá služebnice boží v předtuše věcí budoucích povolala si jednoho zbožného kněze, jménem Pavla, a vybídla ho, aby sloužil slav- nou mši svatou (153-155). Po ní se upřímně vyzpovídala před tváří Nej- vyššího Soudce (156) a posílila se přijetím těla a krve Páně (157). A vědoma si jsouc smrti své, počala se odívati zbraněmi víry a vytrvávala na mod- litbách (158), aby duši svou, ozdobenou skutky dobrými, poručila Bohu. Když se pak zešeřilo, řečení ukrutníci zamířivše k jejímu obydlí roz- razí bránu a vběhnuvše ke dveřím domu, v němž byla služebnice boží, vylomí veřeje a vejdou dovnitř (159). Ona jim řekla: „Bratři, proč jste při- šli s takovou zuřivostí? Cožpak jsem vás neživila jako syny své? Zlato, stříbro a drahocenná roucha dala jsem vám; a dopustila-li jsem se nějaké viny na vás, povězte mi!" Oni však nedbajíce mírumilovných slov stáhli ji s lože (160) a vrhli ji na dlažbu (161). Tu s pláčem jim řekla: „Zadržte, bratři, maličko, abych dokončila svou modlitbu!" A s rukama rozepjatýma modlila se k Pánu (162). Domodlivši se řekla jim: „Zapřisahám vás, bratři, setněte mne!" To totiž říkala, aby si prolitím krve zasloužila přijetí ko- runy mučednické. Oni však nesvolili, nýbrž vložili provaz na hrdlo její (163) a zardousili ji (164). Tak ona, naplnivši ve veliké víře a oddanosti jedenašedesát let svého života, odebrala se k Pánu. Byla pak umučena oddaná služebnice Kristova Ludmila v sobotu patnáctého dne měsíce září v časných hodinách nočních. Všechno její kněžstvo a veškeré domácí služebnictvo obého pohlaví po záhubě své pastýřky rozprchlo se porůznu do úkrytů a snažilo se zachrá- niti svůj ohrožený život. Když však přeukrutní vrazi odtáhli, scházelo se 98

Strana 99
znovu se strachem, aby posloužilo pohřbem; připravivši s velikou úctou vše, čeho bylo potřebí (165), odevzdalo její přesvaté tělo hroudě zemské. Přeukrutní vrazi však rozchvátivše veškeru kořist vrátili se k své paní a zvěstovali jí záhubu nevinné bytosti s náramnou radostí, domnívajíce se, že na věčné časy budou žíti v bohaté odměně. Řečená pak paní proradných mužů, uchvátivši veškeren majetek své tchyně, počala s ukrutníky vládnouti, obohativši je a jejich příbuzné i če- leď znamenitým množstvím zlata i stříbra a drahocenými rouchy. I vládli v celé zemi české jako velkolepí vévodové, jenomže ne z milosti boží. Zatím co se nesmírně radovali, dostaví se na bezbožníky, kteří se ne- zhrozili spáchati tak ukrutný zločin, pomsta trestu božího a znenadání je postihne. Neboť když otec dábel na ně poštval nesvornost, začali opovr- hovati všemi svými vrstevníky. Z toho vyrostla nenávist mezi bezbožníky Tunnou a Gummonem a jejich paní, takže se veškeré myšlenky a řeči pa- niny ve dne v noci zaměstnávaly jejich záhubou. Když to viděl Tunna, dal se se všemi svými příbuznými na útěk a pobýval brzy tu, brzy onde. Gummo však, hledaje se svým bratrem vhodné útočiště, byl jat a i s brat- rem přišel o život pozemský a zároveň i o posmrtný. Jejich paní však, vidouc je na útěku, obrátila svou zuřivost na jejich potomky od nejstar- šího po nejmladšího a v jednom dni stejným ortelem je všechny zahubila. V týchž pak dnech u hrobu nejblaženější mučednice Ludmily spolu- působením boží dobrotivosti zazářily zásluhy jejích ctností. Neboť z jejího náhrobku vyvanul pach zázračné vůně, překonávající líbeznost všelikých vonných látek; za nejhlubšího nočního ticha třikrát, čtyřikrát se zamihly před zrakem diváků četné svíce a louče, planoucí nebeským světlem. Vše to nezůstalo tajno paní vražedkyni. Seznavši to byla poražena velikým strachem a nevěděla, co má činiti. Konečně obnovivši poradu s jedova- tými rádci, poslala své služebníky na Tetín, kde leželo velebné tělo po- hřbeno, davši jim za úkol, aby dům blažené Ludmily nad jejím hrobem přestavěli na způsob basiliky; té pak propůjčila jméno ke cti blaženého archanděla Michala, aby mohlo zázračné znamení, jestliže by se nějaké budoucně objevilo, býti přičítáno zásluhám nikoli blažené mučednice, nýbrž také svatých, jejichž ostatky se tam chovají. Když byla basilika vy- stavěna, všechny, kteří tam vcházeli, přepadla posvátná hrůza, takže se neodvažovali jinak než s největší uctivostí tam vstupovati. Od té doby se na tomto místě objevilo mnoho přeslavných zázraků. 99

Strana 100
Přenesení svaté Ludmily. Rozpomenuv se na svou bábu svatý Václav, jakou svatostí se v tomto životě vyznačovala a jak vynikající slávu si od Všemohoucího vysloužila, proliv příval slz a uradiv se s kněžími a někte- rými zbožnými muži, poslal je na hrádek Tetín s rozkazem, aby důstojným přenesením převezli k němu kosti nebo prach stráveného těla (167). Poslové tudíž, vykonávajíce příkazy svého pána (168), vešli do basiliky a odhrnuvše hlínu obnažili hrob (169). Poněvadž však shledali, že náhrobní deska, jíž byly velebné ostatky přikryty, byla zčásti rozpadlá hnilobou, ostýchali se ji nadzvednouti řkouce: „Je-li dřevo zpuchřelé, zdaž tím spíše neshnilo, co bylo pod ním skryto? A chtěli hrobku znovu co nejpozorněji zavříti. Proti jejich záměru se však postavil jeden kněz jménem Pavel, který nebožce, pokud dlela na zemi, vždy věrně sloužil. Pravil: „Nikterak se ne- stane, jak říkáte, nýbrž jak vám poručil kníže! Naleznu-li i jen prach strá- veného těla, vyzvednu jej." Ostatní svorně s ním souhlasili a desku zvedli. Deska však, jak ji zdvíhali, prolomila se tak, že připomenutý Pavel i s hlí- nou padl na tělo nebožky. Ihned však povstav a hlínu odklidiv nalezl svaté tělo, uchráněné všeho porušení, s výjimkou toho, co na něm ulpělo prolomením víka, když je odklizovali. Proto s velikou radostí vzdávají díky Bohu a vyzvednuvše přesvaté ostatky (170) a drahocenými tkaninami, jak se slušelo, zahalivše, postavili je před oltář. Když vše bylo slavnostně skončeno, položili je na nosítka, dvěma koňům je naložili na záda (171) a téže noci vytrvalým spěchem zamířili do města Prahy (172). Nalezeno pak bylo tělo blažené a oddané služebnice boží Ludmily ve středu devatenáctého dne měsíce října o hodině dvanácté; přinesli je pak do Prahy v pátek jedenadvacátého dne téhož měsíce s nesmírným jáso- tem, při čemž všichni velebili Krista. Ti, kteří je vezli, prve než je donesli do města, poslali napřed hlasatele ke knížeti. Služebníci ti přišedše nalezli jej spícího; i vzbudili jej, aby mu oznámili radostnou zvěst. On ihned vstal, odebral se do chrámu a vzdal Kristu vřelé díky za tak veliké dobrodiní. Když se pak rozednilo, svolav kněžstvo a zástup věřících, s nesmírným průvodem se spěšně vydal v ústrety (173). Na cestě se s nimi setkají oni, kteří věrně nesli svaté ostatky. Tu kněží a levité, ihned je vloživše na ra- mena, donesli je do města, zpěvem žalmů a hymnů velebíce Boha, a ve- šedše do kostela (174) postavili je před oltářem (175), aby všichni věřící 100

Strana 101
i nevěřící viděli, že tělo světice bylo od Krista uchováno neporušené (176). Všichni shledávali bezvadný stav těla, vlasů a šatů, jako by byla bývala téhož dne pohřbena. A tak obecně soudili, že je hodna veškeré chvály a pocty. Když, pak chtěli kopati hrob, objevila se náhle ve vykopané jámě voda. Tu usoudili všichni, že místo je nevhodné pro služebnici Kristovu. I za- sypavše znovu jámu umístili schránu se vzácnými pozůstatky nad ní, vy- čkávajíce pomocí boží; pak se vrátili do svých domovů. Po krátkém čase vypravil řečený kníže posly k biskupu řezenskému, aby poradil v této věci. Ten jim podle Písma odpověděl, aby tělo, jež vzalo svůj původ od začátku prvně stvořeného člověka, se slovy „Země jsi a v zemi půjdeš, prach jsi a v prach se obrátíš odevzdali zemi v očekávání slávy Kristovy. Nato se pokorně obrátí kníže k biskupovi se snažnou prosbou, aby k němu ráčil zavítati, sám tělo pochoval a vysvětil basiliku, která dotud neměla biskupského posvěcení. I přišel biskup a nejprve zasvětil chrám Pánu, potom po šestí dnech ulo- žil svaté tělo do země na témž místě, které předtím voda zaplavila. Tu jest třeba veřejně rozhlásiti podivuhodnou věc k chvále služebnice Kristovy: kdežto dříve, když ji chtěli kněží pohřbíti na místě neposvěceném, stále se objevovala voda, nyní po příchodu biskupově a po vysvěcení basiliky voda zhola se neukázala. Bylo zajisté neobyčejně vhodně zařízeno, že ta, která prožila život v blaženém obcování, musila býti pohřbena s nejvyšším požehnáním, poněvadž její místo mělo býti se svatými po pravici Kristově. A tak, když to bylo řádně skončeno, byl biskup od knížete, jak se slu- šelo, obdarován a odebral se do svého domova. Když pak nadešel první výroční den přenesení svatých ostatků, ráčil Kristus k vyhlášení zásluh své služebnice způsobiti zvláštní zázrak. Podle křesťanského obyčeje, oslavovati památku takových osob, shromáždilo se toho dne kněžstvo. Bylo již po modlitbě a všichni zasedli pospolu, aby osvěžili tělo pokrmem. Tu jeden hošík, postižený a pokřivený tělesnou nemocí a nemohoucí vůbec vzhůru pohlédnouti, když před vchodem do basiliky, v níž odpočívá tělo vzácné paní, vzýval její zásluhy a moc Kris- tovu, byl napřímen a plně navrácen svému zdraví. Vidouce to přečetní shromáždění pěli chvály Bohu, že skrze svou služebnici velebnou moc svou zjeviti ráčil, jemuž jest čest a sláva na věky věkův. Amen. 101

Strana 102

Strana 103
Život svatého Prokopa

Strana 104

Strana 105
jménu svatého Prokopa. Latinské jméno Procopius znamená doslovně, jako by se řeklo procus pius, to jest zbožný námluvčí, a činy světcovy, jak bude z dalšího výkladu patrné, vskutku potvrzují vhodnost tohoto pojmenování světcova. Byl totiž opravdu zbožným námluvčím, a to zbož- ností své lásky, s níž mluvou pravdy horlivě usiloval o získání duší pro Toho, kterého miloval. Rovněž ze slovanského znění Prokop lze získati vhodný výklad jeho jména, to jest prokopávající. I to se totiž shoduje s jeho činy a skutky, po- něvadž brázdil zlé duchy, prokopávaje tajné záhyby lidských srdcí, a když v nich mohl zasíti kus díla dobrého, prosebně toužil zvlažiti je rosou Du- cha Svatého, aby mohla ze semene vzklíčiti potomkům úroda. Když se tak dálo, usiloval k podpoře své i všech ostatních pomoc boží si naklo- ňovati a tak vzrůstem a prodlením dní na příkladech svých i cizích vzrůst víry potvrzovati. To jest zřejmé již nyní a bude zřejmé skrze jeho násle- dovníky i těm, kteří budou žíti v budoucnosti a ubírat se cestou spra- vedlnosti. Na tvrdých rolích kope svatý Prokop, neboť tvrdá srdce se mu daří křísiti horlivou láskou k boží milosti. A sbíhají se k němu na totéž místo zdraví i choří, mládenci i panny, urození i prostí; bez konce je po- čet těch, kteří chvátají k jeho hrobu, jak na své oči vidí ti, kteří tam při- cházejí, všichni za stejným cílem, aby totiž mohli vyváznouti z choroby, jejíž zlo někdy teprv se začalo, jindy již zastaralo. Z toho je patrný výklad připomenutého jména: u nynějších lidí zbožný Prokop zasáhl srdce v jejich tvrdosti, oblomil je bez ran bolesti, pronikl jím a je prokopal, aby tak s pomocí boží milosti všichni byli vyhojeni a nikde nebyli útokem dáblovým porušeni. O mládí svatého Prokopa. Blažený Prokop, národností Čech, byl zplozen z rodičů urozených a - ve smyslu přání velemoudrého Šalomouna (Přísl. 30,8) - ani chudých ani bohatých, nýbrž středně a správně žijících a Boha milujících. Narodil se ve vsi, jíž se v rodné mluvě říká Chotouň. Již od 105

Strana 106
útlého mládí žízně po Bohu, prameni všeho života, a pohrdaje vším pomí- jejícím počal vynikati velikou předností zásluh a bedlivě usiloval zářiti leskem hojných ctností. Hned ve svých začátcích skromně se stýkal s vrstev- níky, žil v bázni boží, rodičům prokazoval úctu, varoval se bujnosti, a po- kud to vůbec bylo možné ve věku ještě nedospělém, svým vnějším vzhle- dem, pohyby, chováním a vystupováním na veřejnosti dával na jevo, jaký stav se řízením božím utvářel uvnitř v jeho mysli. Slovutní rodičové vidouce, že v tomto chlapci září tak neobyčejná mi- lost boží, svěřili ho na hradě Vyšehradě, kde tenkrát vzkvétala velmi pro- slulá škola slovanského jazyka, péči učitelů svobodných umění, aby se jejich výchovným působením vzdělal v naukách nebeských. Zde si denně odnášel hojnost vynikajícího poučení z výkladu mistrů a brzy to, o čem se dočítal v posvátných knihách, s přispěním božím proměňoval v skutky. Když tedy kanovníci řečeného města viděli, že se blažený Prokop tak chvalně chová, zvolili jej kanovníkem kostela svatého Petra, předního z apoštolů, a uvedli v tu hodnost, třebaže se sám z přílišné skromnosti zdráhal poctu přijmouti (179). Bylo by zdlouhavé, kdybychom chtěli po- drobně vypravovati, jak vysoký stupeň dokonalosti se v něm objevil po nastoupení na řečený úřad. Na rozdíl od jiných kanovníků totiž nevyhle- dával osobního prospěchu, nýbrž ve dne v noci nepřestával mysliti na zájmy kostela. Kráčeje po stupních ctností dosahoval již vrcholu onoho žebříku Jakubova (Gen. 28, 12), když vzestupně dospěl až k důstojenství kněžskému. Nikdo by tuším dost výmluvně nedovedl vypověděti, jak po uvedení v kněžství pokorně a chvalně se choval a jak ctný byl jeho život. Všichni ostatní kněží ho pokládali nikoli za kanovníka, nýbrž za mnicha. Již tehdy totiž napodobil Pána (180), již tehdy sluchem srdce svého naslou- chal slovům Spasitelovým (Mat. 19,21): „Jdiž a prodej statek svůj a roz- dej chudým, a pojď, následuj mne! Tehdy mu přišlo na mysl, aby opustě svět a to, co je tohoto světa, volně a plně se oddal Bohu; v svém předsevzetí byl posílen připomínkou bož- ského zjevení, že má na sebe vzíti roucho obcování mnišského. A tak usku- tečňuje své předsevzetí přijal od jednoho řeholního mnicha řád svatého Benedikta (181) a byv od něho náležitě poučen, odešel do svého rodného kraje, nikoliv snad aby navštívil své příbuzné, nýbrž aby si vyhledal zcela odlehlé místo v pustině (182) a mohl tu bez překážky milovati Boha i bez nebezpečí unikati osidlům satanovým. Hledal v pustých končinách ne- 106

Strana 107
jedno místo vhodné pro mnišský způsob života, až konečně řízením bo- žím přišel k jakési jeskyni, v které obývalo tisíc dáblů (183). Zde se šťastný otec na nějaký čas usadil a ohradiv se na svou ochranu hrázemi ctností proti nájezdům neřestí, útokům duchovních nepravostí a šípům pokušení, počal mužně bojovati, modlitbami (184), bděním a posty přirážeje své myš- lenky ke skále, jež jest Kristus (1. Kor. 10, 4). O vzniku kláštera sázavského. Připomenutá jeskyně je vzdálena dvě míle od hradu Kouřimě a dostala své pojmenování od řeky Sázavy, která tam pod ní teče. Zde bezpečen před vlnobitím světského zmítání a ukryt před lidmi po dlouhý čas neúnavně působil jako zápasník boží. Avšak dobro- tivý úradek boží si nepřál, aby místo na hoře ležící zůstalo utajeno (Mat. 5, 14) a aby svíce byla skryta pod nádobou (Mat. 5, 15). Neboť nejvyšší tvůrce a zpytatel všelikých tajemství dopustil, aby světlo této svíce spatřil vévoda Oldřich, a to takto. Když navštívil tyto skalnaté končiny za lovem, přihodilo se, že se pro přílišnou únavnou námahu vzdá- lil od svých průvodců i od lovců a psů. V tu chvíli se mu objevil jelen, jehož za celý ten den nikde nespatřil. Odhodlaně se za ním pustil, napjav téměř do krajnosti síly své i svého oře, a dospěl v ta místa, kde se nyní slaví šťastná památka blaženého muže. Zde muž boží po modlitbě pilně se věnoval práci rukou svých a osekával větve z nějakého dubu, jichž měl nezbytně potřebí. Vzpomenutý jelen skočil za jeho záda, obrátil tvář proti tváři vévody jej pronásledujícího a složiv své údy umístil se za sva- tým otcem. Nač dlouhé výklady? Užaslý vévoda ihned pocítil zjevení boží milosti, popustil luk, který byl napjal, odhodil plášť a vrhnuv se na zem otázal se, kdo a co je ten muž. Tu svatý otec, jak již byl mírný jako holubice, vlíd- nými a pokornými slovy takto odpoví vévodovi: „Jsem člověk nehodný a hříšný, avšak služebník boží, rytěřující pod řeholí svatého Benedikta." Vévoda hned, zkrušen jsa lítostí, s hojnými vzdechy a vzlyky ho požádal, aby mu útěšně poskytl spasitelnou zpověď a uložil pokání. Když se tak stalo, vzešla z úvah vévodových žádost, aby zbožný otec, který se ve vší skromnosti postaral o jeho spásu, přidružil k sobě mnichy téže řehole. Svatý otec, mlčelivě se zdržev odpovědi na přednesenou žádost, vyprosil si po- moc boží, aby směl splniti návrh vévodův. Krátce potom požádal vévoda blaženého muže, aby mu pro nemírný žár, jímž byl rozpálen, poskytl ně- jaký nápoj ke zmírnění žízně. Ten, nemaje po ruce nic jiného, čím by mu 107

Strana 108
vhodněji posloužil, než tu vodu, kterou choval pro vlastní potřebu, ochotně mu ji nabídne v malé nádobě. Avšak div divoucí, znamením kříže, jež nad ní učinil, vodná tekutina se proměnila v nejvzácnější druh vína. Jaký div, když se tak zřejmě stalo dobrodiním Toho, který totéž ukázal svou mocí jako počátek svých divů v Káni Galilejské (Jan 2, 11). Vévoda však, ohro- men byv tím, co očima spatřil a chutí vyzkusil, zcela se obětoval Bohu a přislíbil, že za všechny své hříchy bude poslouchati rady blaženého muže. Bez odkladů svatý muž navrhne, aby byl založen kostel ke cti Boha a Pána našeho Ježíše Krista, Matky jeho Panny Marie a Všech Svatých pode jménem svatého Jana Křtitele, aby byla shromážděna družina bratří a po- skytována jim každodenní výživa. Vévoda, poslechnuv pobídek a rady zbožného otce a opřev se po návratu domů také o radu svých pánů, založil kostel, shromáždil družinu bratří, nadal kostel vlastními statky a blaže- ného muže Prokopa, ochránce a správce tohoto domu, uvedl v důstojenství opatské. Toto nastolení se stalo po porodu blahoslavené Panny léta Páně tisícího devátého za časů císaře Jindřicha toho jména Druhého, který spra- voval království římské po Otovi Třetím, rok po tom, co se proslavil bla- žený Štěpán, král uherský, za vlády řečeného vévody českého Oldřicha. A tak působením nebeské milosti rozrůstala se v šíř i v dál pověst o ctnostech blaženého muže Prokopa po všech křižovatkách, jsouc pře- třásána mnohonásobným vypravováním, do té míry, že na její doslech houfně přicházeli lidé oné země, aby mu nabídli dary zbožné oddanosti a poroučeli se jeho modlitbám. On, jsa pln plamenné lásky, vlídně nadán pohostiností, půvabně ozdoben svatou rozvážností, čistý bezúhonností a prozíravý pokornou skromností, jasný svou umírněností a zanícený hoj- nou náboženskou horlivostí, mluvou svatých kázání svlažoval srdce svých posluchačů jako déšť jarní (Oz. 6, 3) v pravý čas vylitý a rádlem svého poučování napravoval velmi vítaně jejich mysli. Dále ujímal se chudých s takovým bohatstvím soucitu od Boha vrozeným a staral se o ně s tak odhodlanou a radostnou starostlivou obětavostí, jako kdyby zcela zřejmè sám Kristus ho byl navštívil. A tak jeho péčí došli obživy všichni otrhanci a nuzáci toho kraje (185). Spěchalo pak k němu množství věřících, kteří v srdci svém si přáli dáti výhost ziskům tohoto světa a zůstati s ním až do konce; on je dobrotivě přijímal a opatroval je jako slepice kuřátka pod křídly svými (Mat. 23, 37). 108

Strana 109
Vystavěl tedy basiliku ke cti svaté boží rodičky Marie a svatého Jana Křtitele (186) a shromáždil u sebe několik bratří řeholního života a mravů (187). Poněvadž se s jednomyslnou láskou duchovně shodovali, určil jim mnišská pravidla a posvátnou službu boží podle vzoru požehnaného otce Benedikta (188). Sám se však stal nejmenším mezi nejmenšími. Nikdo by nedovedl dost výmluvně vypověděti, jak nesmírně rozvážnou a účinnou osvědčil vůči bratřím pečlivost, přičinlivost a starostlivost, jaké bohat- ství vlídné lásky. Vše to se dálo nikoli bez milosti daru božího. Bůh také, který je podivuhodný a slavný v svatých svých, postaral se konáním zázraků o to, aby lidem nezůstalo tajno, jak velikou svou láskou oplácí lásku jeho. Počínají se zázraky svatého Prokopa. V době mezi velikonocemi a letni- cemi, kdy se podle římského obyčeje zákonitým obřadem slaví litanie s třídenním postem, vroucně toužil jeden člověk jménem Menna účastniti se prosebného průvodu jeho, přišel ke břehu výše připomenuté řeky a dlouho zde čekal. Zatím co tu náhodou nebylo nikoho, kdo by jej převezl k poustevně svatého muže, ani nebyla tam po ruce nějaká loďka, zahájil svatý otec v pravý čas obvyklý obřad posvátného průvodu. Tu onen muž, spatřiv na opačném břehu řeky loďku, zavzdychal z hloubi srdce a lítosti- vým hlasem zvolal k Bohu, řka: „Bože, kterýž skrze vyvolence svého Pro- kopa svatými počiny svými působíš veliké divy ctností, jejichž blahodár- ností znamenitě rozněcuješ nás hříšné k veliké oddané víře, učiň také skrze prosby jeho, nechať loď přijde s druhé strany, abych zasloužil účast- niti se žádoucího prosebného průvodu k chvále a slávě jména Tvého!" Jakmile to řekl, náhle hbitým letem loďka i s tyčí, k níž byla připevněna, přijela k němu, takže se mohl přepraviti a účastniti žádoucího průvodu (189- 191). Svatý otec, když mu to s díkůvzdáním po pořádku vyložil, řekl mu v odpověď: „Nemysli, že božská vlídnost to způsobila pro mne ne- hodného, nýbrž věz, že tak učinila pro odevzdanost Tvé víry. Neboť řekl Pán: »Budete-li míti víru jako zrno horčičné, nebudeť vám nic nemož- ného« (Mat. 17, 20). Aby tedy pevnost víry Tvé zůstala neotřesena, uká- zala tento zázrak veliká a podivuhodná moc Boha, jenž jest požehnaný a slavný na věky věkův. Amen. Následuje zázrak o člověku osvobozeném od dábla. Jeden člověk byl zmí- tán takovou zuřivostí ducha nečistého, že jej i velmi silní muži stěží mohli udržeti. Stále hrozně hlučel, vydávaje nesmírné a nesrozumitelné výkřiky. 109

Strana 110
Když byl, spoután jsa péčí svých drahých, veden k svatému otci (194), aby se zásluhou jeho přímluv a prosbami uzdravil, volal zlý duch: „Jaké bez- práví ti páši, Prokope, a proč mne vymítáš?“ A po těchto slovech prudce sužoval toho člověka. Řečený otec, uloživ mu za pokání půst, svěřil jej jednomu z bratří, aby se horlivě a vytrvale věnoval modlitbě a zaklínání (195, 196), sám se pak za něho přebedlivě trýznil posty a modlitbami. Když tak uběhl týden a svatý otec sám podle obyčeje nad ním ukončil vymí- tání (197), byl nečistý duch ihned spatřen, jak v podobě černého ptáka vylétl z úst nešťastníkových a usedl na střeše kostela; když pak otec se- trvával na modlitbách, zřítil se prý pták na zem a takřka na kousky se rozpadl ve čtyři části (198, 199). Od té doby přispěním milosti všemohou- cího Boha po celý běh života onoho člověka se nad ním nikdy neuplat- nilo panství zlého ducha. Kterak zlí duchové nemohli snésti přítomnost muže božího. Přítomnost muže božího nemohli snésti zlí duchové. Jednoho dne také bylo slyšeti, jak zlí duchové v jeskyni volají a žalostivě naříkají: „Běda, běda! Proč muž ne- spravedlivý a nelítostný obývá nad touto jeskyní, jsa pln závisti? Již jeho zlobu déle snésti nemůžeme, avšak přiberouce druhy milebuzské odejděme do úkrytu v pustině lobecké, kde nás nebude moci znepokojovat tenhle proklatý člověk, který nás tu nenechává dále bydleti!" Svatý otec slyše tyto hlasy hned se obrnil znamením víry, přistoupil k místu, odkud se ty hlasy ozývaly, a za nesmírného jejich lomozu a mohutného křiku odtud je za- pudil, aby ho nerušili v průběhu jeho pobožností. O ženě vyléčené z očního neduhu. Později mnozí obyvatelé sousedních vsí zhusta k němu docházeli a žádávali ho o přispění ve svých neduzích; on však, následuje učitele pokory, jednotlivcům hrozil, aby se pověst toho druhu za jeho života nešířila. Přišla k němu jednou také s prosbou o pomoc jedna žena, jejíž zrak byl zastřen tmou dlouholeté slepoty. Když on pomodliv se k Bohu pozna- menal její oči znamením svatého kříže, byl jí ihned vrácen dar zření (201). Nikdo zajisté nesmí pochybovati o připomenutých vzácných vlastnostech svatého muže; jeho život vskutku byl takový, že si právem zasloužil, aby byl vyznamenán neobyčejnými schopnostmi. Kterak předpověděl budoucí utrpení mnichů. Někdy tou dobou český vé- voda Oldřich, o němž jsme se výše zmínili, odebral se z tohoto světa, aniž plně vybavil klášter svatého otce Prokopa, jak mu byl slíbil. Dosud se mu 110

Strana 111
nedostalo slavnostního uvedení opata. Bratři žili s týmž svatým otcem dílem poustevnicky, dílem klášternicky. Po smrti Oldřichově se ujal vlády nad vévodstvím českým jeho syn Břetislav. Ten toužil ve všem šetřiti nařízení zesnulého otce. A tak když z výkladu několika řádných mužů zevrubně uslyšel, jakou pověst svatosti má blažený Prokop a co tomuto velebnému muži otec kdysi přislíbil, spolu se svými pány zaplesal nesmírným jásotem, více než by kdo mohl uvěřiti, a radostně se doporučil jeho modlitbám. Týž vévoda a dvorský výkvět navykli si ho nazývati otcem a rovněž snažně usilovali milovati ho s otcov- skou úctou. Pročež týž vévoda v naprosté shodě s prozíravou a opatrnou radou svých rozvážných pánů rozhodl, že má býti blažený Prokop slav- nostně povýšen na opata; zároveň některé nezbytnosti k životu klášternímu slušně opatřil, jiné přislíbil a konečně také slušně splnil. Onen se však strachoval míti přednost před ostatními a s nejvyšším úsilím mírnosti a pokory všemožně se zdráhal, dokládaje, že je mužem nezkušeným a ne- hodným a že není schopen poddaným ukládati povinnost poslušnosti; za svědka svého nejvnitřnějšího poznání se dovolával Pána Boha, který je jediným bezpečným znalcem všeho skrytého. Konečně však ustoupil oblo- mujícím prosbám a všelikým laskavým i vlídným domluvám pánů. A tak byl proti své vůli biskupem Šebířem v pražském kostele uveden v důsto- jenství opatské muž, na němž potom co nejplněji spočinula milost Ducha Svatého. Tento muž potom, zakotven jsa na pevném základě svých ctností a upevněn jsa trvalou předností své pokory i lásky, stal se pastýřem tak radostně vlídným a laskavě dobrotivým, že ho poddaní více milovali než se ho obávali; při tom vytrvale jim udílel hromadně i jednotlivě spásná napomenutí a bohatá poučování, zpestřená příklady z minulosti. Za jeho času jim nechyběla hojnost všeho; při tom on sám se živil prací rukou svých, mírnil nouzi chudých a ulehčoval starostem všech zarmoucených, osvěžuje je otcovskou útěchou, jako občerstvuje nemocné lékem rozvážný lékař. O potrestání jednoho bratra, který z touhy po lidské slávě sloužil mši nad obyčej slavnostněji. Nepokládali jsme za nevhodné zmíniti se v tomto dílku o tom, jak se týž svatý otec veskrze vyhýbal příznivým projevům obecné chvály a ucpával si uši před hlasy lidského blahopřání, dávaje potlačo- váním příležitosti k chvále nejvznešenější příklad svým současným i bu- 111

Strana 112
doucím následovníkům. Podle nařízení téhož svatého otce byl totiž mezi bratry zachováván ustálený zvyk, aby v každý zasvěcený svátek, jak se v témž klášteře i nyní ještě pravidelně děje, jeden z bratří sloužil slavnou mši pro obec věřících hned ráno, aby se každý mohl včas navrátiti domů. Jeden z družiny, vykonávaje jednoho dne slavnostní bohoslužbu, počínal si sice důstojně, avšak hlasným vyzpěvováním a notovým přednesem lekcí, což - běda - neměl činiti, příliš se vypínal a dosáhl u lidu zvýšené pochvaly, takže říkali, že zapěl mši jako jeden z andělů. Když se to do- neslo k sluchu svatého otce, byl týž svatý otec naplněn zármutkem nad tím, že nedovolenou lidskou pochvalou tolik pokoušela jeho bratra je- šitnost, až ho připravila o odměnu a zcela zajala. Proto blažený opat svo- lav hned bratry dohromady rozhodne, aby provinění onoho bratra bylo po ochotné modlitbě ve shromáždění bratří smazáno veřejným pokárá- ním a řádovým trestem. Provinilému vyčinil těmito káravými slovy: „Je nám líto, nejdražší bratře, že se o ovoce odměny za službu boží sám při- pravuješ dychtěním po lidské pochvale, ba i duši svou tak poškozuješ. Bylo totiž shledáno, že vzdoruješ a protivíš se nařízením božím, odvažuje se toho, co je od Pána zakázáno; zpíval jsi jako nějaký anděl a dopustil jsi se tím provinění nikterak lehkého z touhy po lidské pochvale. Budeš tedy ležeti natažen na zemi a snášeti bičování pruty, aby Ti trpkost ran vyhnala ješitnou touhu po lidské pochvale, jako bys byl nějakým andě- lem. Neboť nikdy neuniknou hříchu modlářství, kdož se snaží z bohoslužby vytěžit nedovolený prostředek k získání lidské pochvaly. Když se totiž v skrytu modlíme k Pánu našemu, zkoumateli srdcí, nikoli hlasů, sluší se, abychom mu přednášeli své prosby toliko oddaností srdce a odevzda- ností mysli. Vždyť jen tak budeme moci naplniti onen příkaz: »Před tou, jež leží v lůnu tvém, ostříhej dveří úst svých!« (Mich. 7, 5). Když se šířila známost těchto a přečetných jiných zázraků blaženého Prokopa, byli mnozí nemocní, chromí, slepí, němí a zlými duchy posedlí nebo zajatí zachraňováni boží pomocí a jeho modlitbami a navracováni dřívější plnosti úkonů. On pak, trávě život blažený a ozářený znameními ctností, stkvěl se v chrámu božím jako slunce až do skonání svého života. Ba z nejvnitřnějšího vnuknutí Ducha Svatého zářil tajemným darem pro- rockým, jsa schopen předpovídati věci budoucí. Jak blažený muž předpověděl svou smrt a pronásledování bratří. Léta od vtělení Pána našeho Ježíše Krista tisícího třiapadesátého předvídal bla- 112

Strana 113
žený muž podle zjevení boží milosti dva dny napřed konec svého pozem- ského života. Povolav k sobě synovce Víta, muže řádných vlastností, a nej- dražšího v Kristu syna svého Jimrama, kněze zbožné povahy, po pořádku jim vyložil budoucí události, jak je skutečný běh dění potvrdil. S hlasitým štkáním je výmluvně oslovil takto: „Nejdražší synáčkové moji, kteréž jsem vychoval jako slepice kuřátka, uvažte, že nadchází čas odchodu mého. Za dva dny se z pokynu Páně jistojistě odeberu ze svého příbytku tělesného, poroučeje vás Bohu. Ale obezřelosti vaší uvádím na vědomost, že po mém odchodu budete zmítáni útočnou směsicí rozčeřených pomluv i zhoubným vlnobitím pronásledování, že se po šest let stanete vyhnanci v cizí zemi a že tento klášter vydá vladařská moc vévodova v majetek cizozemců. Vy však, nejmilejší synáčkové, neztroskotejte proto ve víře, utvrzujte své spo- lubratry, Boha ze svých sil chvalte, ve štěstí mu blahořečte, v neštěstí ho vzývejte, ve chvílích radostných vzdávejte mu díky, ve smutných udá- lostech zachovávejte klid, neboť blahovůlí jeho lásky budete nakonec utě- šeni. Vždyť po uplynutí šesti let vašeho vyhnanství obnoví vám veliký sli- tovník stav původního klidu, pomluvače vaše po zásluze stihne pokutou a dovede vás zpět do přístavu útěchy. Neboť po nynějším vládci, zbožném Břetislavovi, nastoupí Spytihněv, který vás bude pronásledovati, avšak po jeho smrti ujme se českého stolce Vladislav, muž vážený a dobrotivý. Ten vás povolá zpět z vašeho vyhnanství a Pán náš Ježíš Kristus poskytne vám v tomto klášteře mír a bezpečnost po všechny dny života vašeho." O skonání blaženého muže. Na druhý den přistoupil k němu jeden si- rotek, kterého celý týden podle svého zvyku dobrotivě u sebe živil, zmír- ňuje tak jeho nouzi, a žádal, aby směl odejíti domů. Svatý otec, nemaje nic, čím by ho z lásky obdaroval, řekl mu s veselou tváří: „Buď tak laskav, nej- dražší, a posečkej ještě, prosím; zítra totiž bude den Páně, jehož příchodu očekávám, a po mém skonu bude Ti dána má suknice." Vskutku pak ná- sledujícího dne, když po kanonické službě nešporní a po kompletoři usedl na loži, byl zachvácen náhlou nevolností. Ač byl v posledním tažení a dýchal ze zbytku sil, přece neustával s paží mužně napjatou odrážeti dý- kou své modlitby starého nepřítele, dábla. Náhle povolal k sobě bratry, otcovsky útěšným poučováním je posílil v jejich bolestném žalu a bez- útěšném nářku a sdělil jim přání o pohřbení svého těla. Léta od vtělení Páně tisícího třiapadesátého, pětadvacátého dne měsíce března odebral se z vlnobití tohoto světa k Pánu, ze služby ke království, 113

Strana 114
z námahy do pokoje, ze smrti do života věčného (204), podle vůle Pána našeho Ježíše Krista, jenž s Bohem Otcem a s Duchem Svatým v doko- nalé trojici živ jest v slávě jakožto jeden Bůh po nekonečné věky věkův, amen. Nad jeho blaženým tělem vykonal pražský biskup Šebíř s velikou úctou slavný pohřební obřad a přesvaté jeho tělo odevzdal matičce zemi (205, 206). Před jeho zraky byl připomenutý neduživec, stižený padouc- nicí, ihned uzdraven, jakmile si oblékl suknici zesnulého. V touž hodinu také jeden slepec, jménem Palpo (Hmatal), prosil, aby zásluhou nejblaže- nějšího otce byl jeho očím vrácen zrak, a hned přede všemi, kteří tam stáli, zraku nabyl. Požehnán budiž tedy Bůh, který takto své drahé po do- sažení ratolesti vítězství obmýšlí slávou a ctí, korunuje je korunou zlatou v království své slávy. 114

Strana 115
Poznámky k překladům legend

Strana 116

Strana 117
tručné podpisy k jednotlivým scénám zbožných legend o českých svět- cích Václavovi, Ludmile a Prokopovi, jež se čtou ve vídeňském Liber depictus, mají na první pohled prostou stereotypní popisnou formulaci: „Zde (se děje to a to)." Při bližším pozorování se však ukáže, že se aspoň většina z nich váže zcela těsně k určité literární předloze. Stilisticky nejnápadnější jsou shody podpisů s literárním tekstem v cyklu o sv. Ludmile. Porovnáním těchto podpisů v Liber depictus (Li) s dostup- nými teksty ludmilských legend Fuit in provincia Boemorum (Fu), přísluš- ných částí Kristiánovy Vita et passio sancti Wenceslai et sancte Ludmile avie eius (Kr), dále Factum est (Fa) a Diffundente sole (Di) přesvědčíme se snadno, že Li má úzký vztah výhradně k Fu. Důkazem několik juxta- posic: Li (126): transit aliam provinciam pro uxore Fu (1): accepit uxorem de alia provincia habuit... uxorem ... ex provincia Sclavorum, que Psou antiquitus nuncu- Kr: pabatur, nunc... Mielnik vocitatur accepit uxorem... de gente sua... de provincia Melnicensi Di: Li (129): babtizantur cum plebe sibi subiecta Fu (1): baptismatis lavacrum una cum plebe sibi subiecta perceperunt Kr: ducem cum suis triginta... baptismatis fonte innovavit Di: ducem cum suis triginta... fonte baptismatis innovavit Li (130) : nati sunt eis tres filii et tres filie Fu (2): nati ergo sunt eis tres filii et tres filie Kr: suscepit autem ex ea...tres filios totidemque filias de... coniuge ... tres filios totidemque filias procreavit Di: 117

Strana 118
Li (142): mater... habet consilium cum iniquis Fu (4): consilium egit mater...cum consiliariis iniquis initoque perversissimo cum viris Belial consilio Kr: nequissimis satellitibus accersitis Fa: Li (144-5): civitas Praga; L. recedit a Praga Fu (5): L. discessit a civitate Praga Kr: a civitate metropolitana se cum suis auferens Fa: Li (163) : miserunt funem in guttur eius Fu (7): miserunt funem in guttur eius fune gutturi eius inmisso Kr: inmerso fune gutturi Fa: Tyto slovní shody Li s Fu jsou tak nápadné a od jiných zpracování odchylné, že odtud nutně vyplývá závěr: původce podpisů, jímž ovšem jistě nebyl teprv poslední písař v Li, přimkl se ve svých formulacích k nej- prostší a nejstarší z ludmilských legend, totiž Fuit in provincia Boemorum. Stará legenda, i když ji stilisticky zastínila pozdější umnější zpracování, žila po jejich boku v četných rukopisech ve 14. a ještě i v 15. století. Tuto předlohu lze dokonce určiti ještě přesněji: byl jí některý z ruko- pisů Fu, obsahujících v úvodní větě mladší variantu quidam princeps místo původního čtení quidam comes (srv. Li 126) a v odstavci o smrti světice slova et eam iugulaverunt, nikoli et eam strangulaverunt (srv. Li 164). Kromě toho je se zřením k Li 135-137 pravděpodobné, že předloha měla interpolaci po slovech o nastoupení Vratislavově, a to nejspíše z Kris- tiána, u něhož se právě v stejné souvislosti čte zmínka o Vratislavově manželce a obou synech. V překladu jsem tuto předpokládanou vložku označil závorkami. Jinak s Kristiánem, aspoň ve vlastní stati o utrpení sv. Ludmily, předloha Li nesouvisela. Tomu nasvědčuje vedle stilistických rozdílů na místech, kde se naopak Li přesně shoduje s Fu (viz výše), také to, že Li (157) zaznamenává Ludmilinu zpověď před umučením ve shodě s Fu, kdežto Kro ní mlčí. Pokud jde o dodatkový oddíl o přenesení sv. Ludmily, je pravděpodobné, že rukopisný Passionál, který byl literární předlohou Li, měl znění od- 118

Strana 119
chylné i od Přenesení, jež snad původně uzavíralo Fu, i od tekstu, který pojal do své Legendy Kristián. Nasvědčuje tomu nejen dvojstranná po- dobnost vèty v Li 171 ponitur corpus sancte Ludmille super terga equorum, připomínající zčásti pokračování Fu (11) eam ... duobus equis superposue- runt, zčásti Kr duorum terga equorum onerant, nýbrž hlavně podpisy při podání smrti a pohřbu světice. Ke scéně, podle níž duši Ludmilinu přijali andělé, jak má Li 164, poskytuje netěsnou paralelu jen Fa, kde je Lud- mila vítána v nebesích svatými a samým Ježíšem, přesnější Oportet, kde ab angelis domino... presentatur. Hlavně pak Li neví o potížích při pohřbu a osobním zásahu řezenského biskupa, jak to uvádí pokračování Fu i Kr, nýbrž přikládá výkon zcela obvyklého pohřbu pražským kanovníkům. Za základ pro překlad latinské legendy Fu, jejíž tekst byl již několi- kráte, ale málo úplně a spolehlivě otiskován, užil jsem nového vydání prof. V. Chaloupeckého; vydavatel mi s nevšední ochotou zapůjčil pří- slušné stránky korekturního obtahu ze Svatováclavského sborníku II. 2, 467-481, ještě před jeho dotištěním. Složitější jsou poměry při legendě o sv. Václavu. Nalézti předlohu, jíž užil Li, mohla by pomoci na př. takováto úvaha: Svatováclavský cyk- lus v Li se končí obšírnými scénami o králi dáckém. Vypravování o králi dáckém (vl. dánském Erikovi IV.) objevuje se po prvé až v legendě Oriente iam sole (Or) z poloviny 13. století (J. Pekař, Die Wenzels- und Ludmila- Legenden, 1906, 55). Je tedy třeba hledati předlohu Li ve skupině legend, touto legendou zahájené. Or sama jí býti nemohla, poněvadž v ní brzy po začátku není výslovné zmínky o Budči. Tu však má (Pekař uv. m. 62) mladší legenda této skupiny, zvaná Ut annuncietur. Tato legenda byla do- sud známa ve dvou zpracováních, z nichž kratší (Ut k) se pokládá za pů- vodnější, kdežto obšírnější (Ut o) za pozdější. Z těchto dvou versí, jak je vydal A. Podlaha (Vita s. Wenceslai incipiens verbis „Ut annuncietur 1917) nehodí se Ut k v zásadě proto, že v ní není tekstu odpovídajícího celé řadě scén v Li (14, 21, 31, 38-40, 43, 82-90, 108-125). Naopak s Ut o, a to namnoze ve zcela shodném sledu, byť několikrát, ale zase v celých skupinách přeházeném, dají se srovnati téměř všechny scény Li. Nejvý- mluvnějším dokladem závislosti Li na Ut o (upozornil mne naň p. J. Šá- mal) jsou scény 13-15; srovnání s ostatními legendami ukazuje, že Li sou- visí právě jen s Ut o, na př. 119

Strana 120
Op(ortet): precepit, ut per totum regnum suum omnia patibula, que suspendendis hominibus erecta erant, prorsus destruerentur carceres patibulaque, antiquitus constructa, quae usque ad hec tempora inerant, destruens Or(iente): unde carceres et patibula destruxit carceres destruxit, patibula succidit Ut k: Ut o: carceres destruxit, vincula rupit, patibula succidit iubet destruere carceres, i. frangere vincula, i. succidere patibula. Li: Závislosti na Ut o se zdánlivě vyhýbají jen tři scény v Li (61, 64 a 65), kde Li přičítá již samému Václavovi zřízení českého biskupa (episcopus Bohemie) a sboru kanovníků. A přece i tu po mém soudě neměl Li jinou předlohu než Ut o, která vykládá věcně teprve o době nástupců Václavo- vých (str. 27 vyd. Podl.): Hanc eciam ecclesiam postea... per successionem principum terre magna Dei providencia mirifice dilatavit, pontificali dignitate magnifice sublimavit, conventu canonicorum numeroso feliciter cumulavit. Vynecháváním kursivně vytištěných slov, ať již je zavinil písař nebo jen čtenář, mohlo snadno dojíti k tomu, že vypočtené úkony boží Prozřetel- nosti z doby pováclavské byly v Li přičteny ještě světci samému. Ovšem hrubou historickou nevědomost o vlastním zakladateli pražského biskupství stěží by bylo možné přičísti českému původci. S tím se jen sho- duje, uvádí-li Li (8) Václavův návrat z Budče do Prahy slovy equitat Bo- hemiam, jako by Budeč neležela v Čechách. Z obou míst uzavírám, že pů- vodce podpisů v Li byl nejspíše cizinec. Jinak větší odchylku od Ut o jeví Li jen ve scénách 17 a 18, kde svatý Václav poskytuje vězňům peníze, aby se mohli vyplatiti, prostřednictvím sluhy, kdežto v Ut tak činí při osobní návštěvě. Přestože v celku mezi vydanými legendami václavskými lze podpisy v Li uváděti obsahově ve vztah jenom k Ut o, poznáme bližším přihléd- nutím k slovnímu zněním podpisů, že je celá řada případů, kdy se Li více blíží Ut k: Kr: Or: mittunt sollempnes nunccios ad predictum castellum Ut k: Ut o: ceperuntque simul letabundo animo in Budecz equitare pro illo Li (5): mittunt nunccios pro sancto Wencezlao 120

Strana 121
nudis pedibus orandi gracia per ecclesias discurrebat Or: ecclesias Dei nudis pedibus circuibat Ut k: Ut o: ecclesias circumibat Li (35): geniculat ante ecclesiam nudis pedibus Or: ea parte fluvii, qua ire disposuerant Ut k: in aliam partem rivuli Ut o: ea parte fluvii, qua ire disposuerant Li (96): ultra rivulum Or: Ut k: procidunt igitur in facies suas... sanctum Wencezlaum in auxilium suum invocantes in facies procidentes sancti martiris flagitabant auxilium Ut o: Li (101): cadunt super facies adorantes corpus sancti Wencezlai Or: fabricata est ecclesia Ut k: fundata est ecclesia Ut o: fabricata est ecclesia Li (106) : fundatur ecclesia Jak srovnati tyto jasné shody Li s Ut k se závěrem, výše doloženým, podle něhož při své kusosti Ut k nemohla býti předlohou Li? Z této ne- snáze vyvádí po mém soudu jenom předpoklad, že eksistovala obšírnější verse Ut v rozsahu sice podobném, jako je Ut o otištěná Podlahou, avšak ve slovním znění bližším starší Ut k. Nalézti takový tekst, který by podle všeho byl třetí recensí, jakýmsi vývojovým mezistupněm mezi Utk a Ut o, ač-li se takový tekst vůbec zachoval, bylo by možné teprve, kdyby Ut byla kri- ticky vydána na úplnější rukopisné základně, nežli tomu je ve vydání Pod- lahově. Konečně protikladné shody Or, Ut kX Ut o a Or, Ut oX Ut k bylo by lze bezpečně vysvětliti teprve po kritickém vydání všech recensí Or. Přese všechny výše připomenuté výhrady nezbylo prakticky než vzíti pro svatováclavskou legendu za základ překladu tekst Ut o z uvedeného vydání Podlahova. Tento tekst byl Podlahou vydán podle jediného známého rukopisu praž- ské Národní a universitní knihovny VIII A 3, jehož před ním užil r. 1643 121

Strana 122
pro otisk výboru z legendy Aegidius Himmelstein. Rukopis sám, teprve z konce XIV. stol., je pouhý opis předlohy starší, a to opis leckde poru- šený. Přesto, že vydání Podlahovo pojalo do tekstu několik dobrých oprav dílem Aegidiových, dílem vlastních proti rukopisnému znění, uváděnému v poznámkách, nemůže si činiti nároku na vydání kritické. Poněvadž knihovna, v níž se rukopis chová, není překladateli přístupna, byl nucen bez znalosti rukopisu aspoň v nejnaléhavějších případech otisk Podlahův toliko konjekturálně upravovati. Po vytištění prvních archů překladu měl možnost srovnati aspoň faksimile první stránky rukopisu, výše reprodu- kované na str. 48, s vydáním Podlahovým. Srovnání této nepatrné ukázky překladateli potvrdilo, že si v eksempláři vydání Podlahova z dohadu správně opravil stupenda ve stupendam, asse v esse, transmissit v transmisit, patruis v paternis, prospiciens v perspiciens - ve všech těchto případech šlo o nepřesnost nebo omyl nikoliv rukopisu, nýbrž teprve novodobého vydání. Avšak faksimile zároveň poučuje, že ještě i na jiných místech po- hříchu neinformuje Podlahovo vydání dosti přesně o skutečném znění rukopisně dochovaném. Jeho per omnia calcasse et horruisse iura, nedá- vající smysl, vedlo překladatele k dohadu obruisse rura, dohadu vadnému a zbytečnému, poněvadž rukopis má dobře pochopitelné per omnia sua (t. j. infancie) calcasse etc.; chceme-li zachovati trojčlenný rým, mohli by- chom opraviti překlad takto: Nechť se také podivuje křehkost lidské při- rozenosti, jak již od dětství s odporem šlapal po právech chlapeckosti, s čistým srdcem a duševní neposkvrněností. Níže jest rukopisné in ania, jež četl Podlaha in anima, opraviti v inania a podle toho změniti překlad: sledovati jalová divadla jakýchkoli světských radovánek. Konečně má ru- kopis běžnou zkratkou psáno unde aut a quo, již Podlaha chybně rozvá- děl v et, takže překlad má zníti: odkud nebo od koho se bere v tak útlém věku tak rozsáhlá a hluboká moudrost. Podle této malé ukázky si učiní znalý posuzovatel představu o nesnázích překladatelových a pochopí, že by mu bylo možné s mnohem menší námahou a spolu s větší věrností podati překlad legendy, kdyby její vydání aspoň přesně seznamovalo se zachovaným rukopisným zněním. Z faksimile (výše str. 48) může se čtenář poučiti, že byly v připomenu- tém rukopise z konce XIV. stol. vynechávány místy čtvercové plošky. Jejich původní určení naznačují, jak poznal již Podlaha, dva vpisky sou- dobého rubrikátora: Sequitur nativitas ipsius gloriosa cum picturis (Násle- 122

Strana 123
duje jeho slavné narození s vyobrazeními) a níže Hic mittitur ad scolas (Zde je posílán do školy). Na dalších listech ponechával rubrikátor (po- dle popisu Podlahova) takovéto čtverečky nevyplněny a teprve čtenář XVII. stol. vpisoval do nich anebo na okraj listů stručná obsahová hesla. I tyto přípisky jsme úmyslně pojali do překladu: jsou sázeny kursivou, a to přípisky ze XIV. stol. bez závorek, ostatní v závorkách. Český překlad legendy Ut annuncietur vychází tu po prvé. Největší překvapení přinesla z Li legenda o sv. Prokopu. Dosud byl teprve z novověkých zpracování znám příběh, podle něhož dábel zlomil světci kolo u vozu a byl jím donucen, aby sám nahradil jeho funkci (srv. Krásl 27, pozn. 1). Po zjištění těsné závislosti podpisů Li na literárních tekstech v obou předešlých legendách máme právo souditi, že eksistovala ve 14. stol. latinská verse prokopské legendy rozšířená o zázrak, zobra- zený v Li 202 a 203. Méně významná je odchylka od běžné prokopské legendy, kterou prozrazuje podpis v Li 192 a 193: zázračně přeplavený zbožný muž se tu z vděčnosti stal mnichem. Středověký latinský tekst, obsahující tyto odchylky, dosud znám není, jak mi potvrdil prof. V. Chaloupecký, který má připraveno nové vydání též prokopských legend. Nezbylo tedy než z nouze přeložiti běžnou ko- nečnou podobu středověké latinské legendy. Za základ byl vzat tekst, otiš- těný u F. Krásla, Sv. Prokop, jeho klášter a památka u lidu 1895, 484 nn., ale na několika místech, někdy důležitých, byl opraven podle rukopisu admontského 703, jehož snímky mi vlídně zapůjčil opět prof. Chalou- pecký. Tato nova přítomného překladu mohl by čtenář poznati porovná- ním s obratným a vkusným překladem Ant. Lud. Stříže (Život svatého Prokopa atd., 1923). Bohumil Ryba 123

Strana 124

Strana 125
Rozbor a hodnocení Obrázkové knihy

Strana 126

Strana 127
IBER DEPICTUS, 1) obrázková kniha gotického českého původu, z níž uveřejňujeme tři cykly k legendám o českých světcích, patří k typu knihy, jejž vytvořila gotika vrcholná jako útvar, v kterém kreslený nebo malovaný obraz se stal hlavním prostředkem sdělným, kdežto slovu byla přidělena úloha složky, která obraz jen vykládá. Takové knihy existovaly sice již v antice a leckteré z nich, hlavně knihy naučné, byly kopírovány i ve středověkých dílnách písařských, avšak středověk sám dával přednost knize, v níž se přimykal k textu obrázek jen jako živel ilustrativní a výzdobný. V kni- hách liturgických, t. j. knihách, které sloužily církevním obřa- dům, byla úloha ilustrujícího obrazu omezená. Evangeliář, sakramentář, anti- fonář a podobné knihy užívané v kostele při bohoslužbě nesnesly více než něco málo obrazů vížících se k hlavním částem textu; bohatší ilustrace byla by bý- vala v knize liturgické, užívané v kostele, neúčelná, ba nepohodlná. Jen knihy, jež byly čteny a studovány v pracovnách, byly ilustrovány hojněji. K takovým knihám, v nichž byla ilustraci přidělena úloha větší, patřila bible, žaltář a apo- kalypsa, které byly od doby karolinské renesance, obnovující malířské umění na základě křesťanské antiky, vybavovány celými ilustračními cykly, jež sle- dovaly texty v hustých řadách. Ale i tu byl obraz do textu vložený jen výtvar- ným doprovodem slova, podporujícím obrazotvornost čtenáře knihy, nikoliv složkou textu nadřazenou. Nejinak bylo tomu i v těch oborech literatury ná- boženské, které přibyly s koncem prvního tisíciletí, jako v literatuře legendární, která s 10. stoletím podněcovala živě obrazotvornost ilustrátorů, nutíc je tvo- řiti obrazy odpovídající pohnutým dějstvím životů svatých. Netušené možnosti přinesla ilustraci teprve gotika se svou literaturou světskou a duchovně na- učnou a to hlavně takovou, v níž básnické slovo nabylo vrchu nad prósou. Epická a lyrická poesie, veršované kroniky dovolávaly se tu doprovodu ilu- stračního tím naléhavěji, čím více rostla s gotikou láska k obrazu, přimykají- címu se k životu vezdejšímu, a čím rychleji se uvolňovala i fantasie kreslířů a malířů z vázanosti starými schématy a formulemi obrázkovými pod tlakem svěžího realismu gotického, který si počal všímati světa a života skutečného. Tato záliba v obraze nabyla v 13. století takové síly, že i nová duchovně na- učná literatura hledala v ilustraci spojence slovu rovnocenného a brzy již i více ceněného než slovo samo. V té době vznikly typy knih obrázkových, v kterých se zmocnily kreslené nebo malované cykly celých stran knihy a v kterých se bylo spokojiti psanému slovu úlohou pouhého vykladače obrazů. Nejstarší obrázkovou knihou tohoto druhu je t. zv. Bible imagée zachovaná ve dvou zlomcích, a to v soukromé knihovně Th. Philippse v Cheltenhamu a v Národní knihovně pařížské (celkem 45 listů), vzniklá brzy po polovině 13. století. Zachované zlomky líčí obrazem události Sta- rého zákona až po knihu Samuelovu a to tak, že obrazy po dvou sdružené zaujímají ve dvou řadách strany knihy, /27

Strana 128
při čemž do prázdných ploch nahoře i dole jsou vepsány výtahy z textu bible jako výklad obrázků. Obrázky jsou provedeny rukou malíře, který dokonale ovládal sloh i techniku iluminačního umění francouzského doby Ludvíka Svatého, a sice oné vrstvy vývojové, v níž překonány byly již všechny přežitky slohu románského a v níž formu- lovány byly principy gotického slohu, závazného pak pro dobu delší dvou generací následných. Slohová příbuznost obrázků této bible s mladší skupinou ilustrovaných rukopisů, které se víží k době francouzského krále a k okruhu dvorskému, mluví pak pro domněnku, že kniha vznikla v dílně pracující pro dvůr královský. Je dokonce možno, že myšlenka obrázkové bible vyvstala v tomto prostředí a že fragmenty knihy, o níž mluvíme, jsou vůbec prvním pokusem o uskutečnění obrázkové bible, která ne- byla patrně, přes opětovné pokusy pozdější realisována v celém rozsahu vůbec. Úloha vyčerpati celou bibli obrazy byla tak obrovská, že se asi nezdařilo nikomu z objedna- vatelů ani z malířů, chopivších se tohoto podnětu, dovésti dílo do konce. Sám poslední článek této řady, vzniklý téměř o sto let později, Velislavova bible, dílo českého pů- vodu, které předstihlo rozsahem všechny své předchůdce, zůstalo zlomkem. V památné Bible imagée z doby Ludvíka Svatého byl také předtvořen ilustrační sloh, který dal základní výtvarné předpoklady práci ilustrátorů obrázkových knih go- tických na celé století. Obrazy jsou vyvinuty na abstraktním (zde zlatém) pozadí, děj je rozvinut v jediném plánu, v mělkém prostoru; postavy jsou rozvinuty plošně, zřídka v prostorovém zákrytu; nohama tkví na spodní lince orámování obrazu. Prostředí je charakterisováno něco málo předměty, rovněž plošně rozvinutými. Jednoduchost to- hoto výtvarného systému je ve francouzské bibli zastřena nádherou zlata a barvy kry- jící kresbu i modelujícím tónem, který dodává relief tvarům, ale tento plošný styl osvědčil se jako styl po výtce ilustrační u všech následovníků, kteří prováděli své ilustrace jako kresbu perem, jen chudě a lehce barvou kolorovanou. Do poloviny 14. století nezměnilo se nic na výtvarném řádu ilustrací knih duchovně naučných, byť i došlo k změnám v názoru na proporci postav a přibylo vývojem podrobností realis- tických. Perokresba tohoto raně gotického slohu zůstala trvalým průvodcem obrázko- vých knih gotických, vznikajících houfně v střední Evropě v první polovině 14. století prací dílen, které přejímaly sloh z kopie do kopie se změnami nepatrnými. Důležitý spojovací článek mezi Bible imagée z doby Ludvíka Svatého a mezi biblí Velislavovou, jež tvoří poslední článek této řady obrázkových biblí, zachoval se v t. zv. Žaltáři královny Marie (Queen-Mary's -Psalter v Britském museu), jehož prvních 66 listů tvoří cyklus obrázkové bible. V této části knihy vzniklé patrně před r. 1322 v některé dílně pařížské jsou líčeny obrazem děje Starého zákona od Pádu andělů k smrti Šala- mounově, a to v systému, který se stal potom závazným pro typ obrázkové knihy až do poloviny 14. století. Perem kreslené a lehce kolorované obrazy zaujímají celou stranu knihy ve dvou polích, text tvoří již stručné nápisy pod obrázky, jež přímo vy- kládají děj, jsouce uváděny příslovci ici..., coment... To je obrazový a nápisový sys- tém, který se stal pravidlem v obrázkových knihách druhé čtvrti 14. století a to nejen v biblích, jakou je česká bible Velislavova, ale i v obrázkových sbornících, k nimž patří Liber depictus, z něhož jsou vyňaty v této publikaci legendy o českých světcích. 128

Strana 129
Je to systém téhož původu jako typ obrázkové knihy gotické sám. Kolébkou jeho byla Francie, odkudž pronikaly obrázkové knihy gotické do střední Evropy, možná, že přímo do Čech. Je nápadné, že mimo Čechy nejsou zachovány v střední Evropě knihy těch typů jako je Velislavova bible nebo Liber depictus. Na rozdíl od Velislavovy bible, v níž jest připojena legenda o sv. Václavu jako sou- část, která s hlavním cyklem a jeho duchovně naučnými přídavky nijak nesouvisí, tvoří v Liber depictus legendární cykly největší část obrázkového sborníku. V tomto smyslu by byl Liber depictus jedinou památkou svého druhu, nebýt rukopisu, který se mu podobá osnovou látkovou, ne-li obrázkovým systémem. Je to rukopis francouzského původu z počátku 14. století, zachovaný v anglické sbírce G. L. Holforda, který obsa- huje vedle obrázkové bible také životopisy svatých. Životy světců jsou tam líčeny sou- běžně slovem a obrázky, jež text zabírající sloupec levý, vykládá. Je to tedy systém formálně odchylný, avšak povaha knihy je táž. I tu je text jen doprovodným výkladem obrazů. Lze z toho dovoditi, že i vlastí obrázkových sborníků světecko-životopisných byla gotická Francie, odkudž přenášeny byly ilustrační prototypy do Evropy střední. Že takových knih jako je Liber depictus, bylo více, než je zachováno, plyne z její po- vahy výtvarné, svědčící o práci dílenské a řemeslné. 2) Že ani Velislavova bible ani Liber depictus nevznikly kopírováním obrázků podle předlohy francouzské, nýbrž že tu šlo o práci mluvě francouzských prototypů již velmi vzdálenou, o tom svědčí kreslířský sloh jejich ilustrací, jejž najdeme v různých for- málních odstínech i v sousedství německém jako umělecký majetek písařských dílen, v nichž vytvářeny byly ilustrované knihy v první polovině 14. století v rozsahu přímo továrním. V těchto dílnách spolupracovali s písaři kreslíři, specialisté v kresbě perem, již patrně nebyli školeni vůbec v složité technice malby miniaturní, která tvořila v sou- věkém umění knižním obor zvláštní. Tito kreslíři nebyli umělci v užším a vyšším smyslu tohoto slova. Vycvičeni byvše v kreslení vžitých, stále opakovaných ilustrací literatury světské a duchovně naučné, vynikali zručností kreslířské práce, výhodné v době, kdy poptávka po knihách vzrůstala v kruhu stále širším a kdy i otázka zlev- nění knihy byla naléhavou. Ve 14. století nebyla již ilustrovaná kniha výsadou nejvyšší vrstvy společnosti gotické; prahly po ní vrstvy širší, klerikové nižších stupňů sociál- ních a již i vzdělaní laikové z prostředí městského. Tato poptávka vedla k výrobě knih levnějších než byly krasopisně psané a iluminátory se vším malířským uměním ilustrované kodexy, které vznikaly na objednávku osob vznešených a zámožných kruhů církevního i světského. V dílnách takových pracovalo se namnoze podnikatelsky a do zásoby a knihy, jež se těšily zájmu většímu, bývaly stále na skladě, pokud ovšem šlo o díla nepříliš rozsáhlá a tím nepříliš nákladná. Byly psány písaři pracujícími rukou zběhlou a ilustrovány kreslíři, kteří dovedli poříditi obrazový doprovod stejně rychle a levně jako písaři. Ti i oni byli jen kopisty předloh množících se a kolujících v okruhu stále širším a v oběhu stále rychlejším. Cvik ilustrátorů byl takový, že mohli v naučeném slohu vytvářeti i rozsáhlá obrázková díla v době poměrně krátké. Zpravidla předkreslil kreslíř rudkou nebo olůvkem zhruba rozvrh ilustrace a načrtl v obrysech postavy a předměty obrazu, načež prováděl kresbu buď sám nebo jiný kreslíř perem a inkoustem. 129

Strana 130
Tah ruky vedoucí pero byl rychlý, kresba byla jakoby psána bez uvažování, namnoze i nepozorně. Docházelo často ke zkreslení podrobností a k rušivým vadám formálním, jež nebyly po většině ani dodatečně opravovány. Na kresbě perem pravidelně zůstalo, jen někdy byla perokresba kolorována a to namnoze řídkými barvami, nanášenými štětcem v tazích chvatných. Často zůstalo jen při barevném náznaku barvy místní, zpravidla zavinil chvat přetahování barvy přes obrys. Ale přes tyto nedostatky působí na nás ilustrované knihy tohoto druhu jako živé a sdílné projevy gotického řemesla uměleckého, které se tu snažilo vyhověti požadavkům, jež mohla dokonale splniti te- prve kniha tištěná a dřevorytem ilustrovaná. I ve své zhrublé a vývojově pozměněné podobě prozrazuje tento kreslířský sloh ilustrační první poloviny 14. století, že jeho kořeny tkví v gotickém malířství fran- couzském minulého století. Názor na prostor a tvar v obrazovém výseku zůstává na hledisku, jež jsme charakterisovali výše jako umělecký výtěžek knižní ilustrace fran- couzské druhé poloviny 13. století a také ikonografie a typologie trvá v podstatě na hodnotách dosažených prací francouzskou této doby. Ale sloh kreseb změnil se značně dlouhou a pomalou poutí francouzského ilustračního umění do střední Evropy. Celá řada zachovaných knižních památek z oblasti německé dovoluje nám posouditi, jak nesnadné bylo kreslířům, napodobujícím předlohy francouzské, vcítiti se do ducha francouzského slohu ilustračního a jak daleko zůstávaly první pokusy za předlohami francouzskými. V době před r. 1300 došlo v Německu k prvním pokusům o ilustraci světské poesie perokresbou i miniaturou napodobující sloh gotické Francie, a to na- vazováním na ilustrovaná díla rytířské poesie, která byla vyráběna houfně hlavně v Artois a Pikardii. Je pozoruhodné, že dva nejstarší rukopisy tohoto druhu jsou díla poesie německé, připínající se textem i obrazem ke gotické kultuře francouzské. Je to Parzival Wolframa z Eschenbachu a Tristan Gotfrieda ze Štrasburku (oba v Státní mni- chovské knihovně), v nichž ilustrátoři napodobovali francouzský styl rukama zkreslu- jícíma tvar jednak pod tlakem starší malířské tradice německé, naplněné ještě duchem románským, jednak i neschopností vcítiti se do formální elegance a výrazové jemnosti gotických ilustrací francouzských. Nebylo-li lze ani v západním Německu, kde ruko- pisy Parzivala a Tristana pravděpodobně vznikly, dosáhnouti průměru francouzské ilus- trace soudobé, nebudeme očekávati hlouběji v Německu výsledků úspěšnějších. Vskutku jediný rukopis, jehož středoněmecký původ je prokázán, Wolframův Willehalm (Státní knihovna mnichovská) ukazuje ve svých ilustracích, že kreslíř črtal své primitivní hrubé obrazce bez jakéhokoliv slohového citu i bez schopnosti přehodnotiti pojmový smysl schematických kreseb formou uměleckou. Ale v této téměř do úrovně diletantismu po- kleslé práci objevují se právě zárodky kreslířské metody ilustrační, jež měla v první polovině 14. století ovládnouti ilustrační práci celé střední Evropy. Přísná obrysovost a plošnost těchto kreseb, jakož i náznaková, symbolická barevnost koloritu zůstala napříště zásadou ilustrační práce, a to i tehdy, když zesílil slohový cit gotický a když se zvýšila i umělecká úroveň ilustrační práce. Byly to spisy mravoučné, právní a du- chovně naučné, jež rozšířily okolo r. 1300 působiště kreslené a kolorované ilustrace německé, která přecházela z rukopisu do rukopisu kopírováním ustálených cyklů obra- 130

Strana 131
zových v dílnách městských, kde šly spisy takové hbitě na odbyt. K nejoblíbenejším patřila poučná báseň Tomasina von Zerclaere Der Wälsche Gast a svod saského práva zv. Sachsenspiegel, jež se zachovaly v mnoha exemplářích. Po stránce umělecké nebyly zisky této řemeslné práce valné, ale poznenáhlu začal si tu raziti cestu gotický realis- mus jako síla, která překonávala raně gotickou povšechnost a typovost postav tvary ze skutečnosti čerpanými. Slohového usměrnění i zvýšení umělecké úrovně dostalo se této ilustrační práci zásluhou dílen hornorýnských, v kterých byla ilustrována od třicátých let díla světské literatury německé prací soustavnou a trvalou. Prohlubující se znalost francouzské malby knižní přispěla tu značně k vytříbení formy ilustrací prováděných již kresbou a malbou jako rovnocennými prostředky výtvarnými. Vyví- jela-li se francouzská ilustrace nadále v rámci drobné miniatury, připouštějící jen malé měřítko postav a elegantní, křehkou formu figurální, volila ráda německá ilustrace větší formáty obrázku, v němž líčila dějství tvary hmotnějšími, ale ilustračně výraz- nými a sdílnými, v duchu i formě již zcela gotickými. Produkce těchto dílen, jejichž lokality nejsou známy (Kostnice, Curych?), byla v druhé čtvrti 14. století větší než svědčí sám počet zachovaných památek. Jeť nápadné, kolik vývojových stupňů a kolik rukopisných rozdílů, odpovídajících práci široce rozvětvené, se jeví v ilustračních cyklech těchto knih. Jsou to zejména tři exempláře Světové kroniky Rudolfa z Emže (svatohavelský, mnichovský a wernigerodský) a dva sborníky písní, sborník weingar- tenský a sborník zv. Manesseův, které poskytují svými souvislostmi i rozdíly možnost sledovati práci dílen téměř krok za krokem. Spolehlivým vodítkem je tu typologie figur, zprvu archaická a francouzské modě 13. století odpovídající, jež počíná s dobou okolo r. 1330 sledovati novoty módy pronikající z Francie na východ. Tento zájem o skutečnost odpovídá sice zesílení gotického realismu, vlastního všemu umění této doby, v práci ilustrátorů hornorýnských, jest však i projevem vzestupného uměleckého chtění, dotud německému ilustračnímu umění cizího. I tu vyrůstala ještě ilustrační práce z kompilace předloh starších, ale práci tu provázela vůle tvořit, živená smyslem pro skutečný svět a život. Vrcholu dosaženo bylo na této dráze v rukopise Willehalma, dopsaném pro lantkraběte Jindřicha Hessenského r. 1334 (knihovna v Kasselu), který byl jen z části vyilustrován. Přesto, že tu šlo jen o novou redakci tradičního ilustrač- ního cyklu, dovedli ilustrátoři naplniti stará schémata realisticky procítěnými, jadrnými tvary. Tato, obrazotvornost gotickým realismem stále více živená, dosáhla pak v 40. letech té svobody a účinnosti ilustračního projevu, že se mohli odvážiti ilustrátoři dílen rýnských doprovázeti obrazy historické spisy mladého data, jakým byl na př. sborník listin, který dal poříditi trevírský arcibiskup Balduin (t. zv. Balduineum v Stát. archivu koblenzském). K tomuto sborníku byl připojen někdy po r. 1340 cyklus perem kresle- ných a lehce kolorovaných obrazů, v nichž vylíčena byla římská cesta císaře Jindřicha VII. ve všech svých důležitých fázích a episodách. Pozoruhodno je, že nešlo tu o ilus- traci textu, nýbrž o samostatný cyklus obrázkový s podloženými, jednotlivé výjevy vykládajícími nápisy, tedy o historii v obrázcích, zcela analogickou obrázkovým bib- lím 13. a 14. století, jejichž systému tu bylo použito na látku historickou. Kdybychom chtěli charakterisovati aktuální ráz tohoto cyklu mluvou dnešní, mohli bychom nazvati 131

Strana 132
tento obrázkový cestopis válečný, jsouce si ovšem vědomi anachronismu, obrázkovou reportáží. Svědčí o ilustrační výkonnosti porýnského kreslířského umění doby okolo r. 1340, že obrázkový cyklus Balduinea neztratil podnes nic na své vyprávěcí sdílnosti a že působí i na nás jako nejúčinnější dílo ilustrace historické, a to i v sousedství děl mlad- ších a umělecky význačnějších, jakým jsou na př. proslulé francouzské Grandes Chro- niques. Autor cyklu Balduinea nebyl individualita tvůrčí. Jeho výtvarný názor a umě- lecká výzbroj nebyly o nic bohatší, než jakou vládly hornorýnské dílny, zabývající se běžnou ilustrací knižní. Omezení ilustrace na kresbu lehce kolorovanou znamenalo tu dokonce ochuzení prostředků výtvarných, jimiž soudobá ilustrace okruhu toho vládla. Ale zásluhou neznámého ilustrátora zůstane, že byl jedním z prvních, již dali ilustraci do služby současného života jako zpravodajové. V jeho kresbách nebudeme ovšem hledati věrné obrazy dějů, jež cyklus líčí. Gotický kreslíř nemohl a nechtěl líčiti udá- losti v jejich skutečném prostředí a situacích, nemohl a nechtěl charakterisovati histo- rické postavy v jejich osobité jedinečnosti. Zachytiti ovzduší doby zdařilo se mu však, dík smyslu pro realistický detail, s kterým popsal kroj a zbroj svých postav. Kolorované perokresby Balduinea jsou odnoží porýnského ilustračního slohu, který se ve čtyřicátých letech 14. století rozšířil po jižním Německu silou živelnou, a to hlavně zásluhou literatury duchovně naučné, jejíž některé typy srostly s kresleným obrazem bytostně. Dvě knihy dovolávající se spolupráce kresby k účinnějšímu vyjádření výtěžků theologické spekulace gotické, byly ve 14. století nad jiné oblíbené a populární: Biblia pauperum (bible chudých) a Speculum humance salvationis (Zrcadlo lidského spasení). Bible chudých líčí děje spasení zvláštním systémem obrazovým od Zvěstování po Po- slední soud, a to tak, že ke každému obrazu z Nového zákona jsou připojeny dva obrazy ze Starého zákona, jako archetypy předobrazující události ze života Vykupitele, spolu se čtyřmi obrazy proroků, kteří předpověděli události novozákonní. Komposiční základ těchto ilustrací jest geometrický. Je to brzy systém kruhů a polokruhů různé velikosti. jež tvoří pole výjevům do nich vkresleným, brzy čtyřhranné rámce, do nichž jsou vkresleny výjevy a k nimž jest připojen slovní doprovod. Zrcadlo lidského spasení má program širší, líčíc vznik hříchu a vykoupení lidstva systémem podobným systému biblie pauperum. Rukopisů, v nichž s většími menšími změnami vystupují jmenované obrazové cykly, jest veliké množství a o oblibě tohoto knižního druhu svědčí, že v 15. stol. ho rozšiřovala i kniha tištěná jako literární plod ještě živý a čtený. Díla původně latinská byla záhy přeložena do jazyků národních. K časným překladům patří i český ilustrovaný fragment knihovny Národního musea v Praze z konce 14. století. Rukopisů obou knih je zachováno značné množství. Styl jejich kreseb je přes roz- díly jakosti práce do té míry jednotný, že lze předpokládati rychlé rozšíření tohoto knižního typu z jediného střediska v době poměrně krátké. Umělecky nejlepší exemplář Bible chudých, chovaný v Lycejní knihovně kostnické, býval považován kdysi za dílo z počátku 14. století, dnes víme bezpečně, že toto dílo je produktem některé z mnoha dílen vnitroněmeckých (asi slezské), jež si osvojily v době okolo r. 1340 kreslířský sloh porýnský, aby v něm pracovaly po celé generace v hromadné výrobě knih duchovně /32

Strana 133
naučných. Dílen takových bylo činno hlavně v jižním Německu mnoho, jak svědčí ne- malý počet Biblií a Spekul pocházejících z klášterů bavorských, dnes shromážděných v Státní knihovně mnichovské. V nejrůznějších stupních jakosti, od pečlivě kreslených obrázků až po chvatně a nedbale črtaná schemata uplatňuje se tu tento zmezinárod- nělý sloh ilustrační v ustálené ikonografii typologických obrazů, které svou závazností omezovaly obrazotvornost kreslířů do té míry, že neznamenáme v nich po čtvrt století žádného výtvarného pokroku. Sám kresebný styl této vrstvy uztrnul na výsledcích do- sažených již po r. 1330; téměř nic z toho, co souviselo s obrozením současného ma- lířského umění vyšší polohy v miniatuře, v malbě nástěnné a deskové, nevniklo do této řemeslné ilustrační práce, aby ji posunovalo vývojově vpřed. Jen v obrázkových kni- hách, přimykajících se k literatuře epické a legendární rostl se zálibou o realistické podrobnosti v scénách kresbou líčených i zájem o trojrozměrné zpodobování předmětů v prostoru, který však zůstával nadále mělkým jevištěm s ploše vyvinutou komposicí. Perspektivně pojaté zlomky architektury, tělesně vyvinuté předměty vyskytují se tu vedle plochých siluet jako novotvary, vniklé sem z vyšší vrstvy malířského tvoření, do jehož vývoje zasahovaly od let dvacátých vlivy italského umění se stále větší za- bíravostí. Tento konservativní sloh, v době okolo poloviny 14. století vlastně již pře- stárlý, vzal za své v šedesátých letech tohoto věku, kdy usvědčoval mohutný rozkvět malby knižní tuto ilustrační praksi ze zaostalosti déle již nesnesitelné. V čtyřicátých letech zesílilo proudění italských vlivů do střední Evropy a země české se stávaly dě- jištěm obrodného procesu, z něhož vyšlo malířství nového vývojového zaměření a no- vého slohu. Z podnětů italských vzešlo tu úsilí o reorganisaci gotického obrazu z hle- diska trojrozměrné konstrukce prostoru a plastického tvaru, malba knižní i desková závodily mezi sebou o přisvojení si a zužitkování výtěžků malířství italského. V šede- sátých letech pokročila tato asimilace vlašského umění tolik, že české malířství mohlo se již pokusiti o tvorbu samostatnou v duchu novém a že mohlo skliditi první umělec- kou žeň, jíž se stavělo na roveň současnému umění světovému. Tu již byla ovšem kreslířská ilustrace starého slohu antikvována a byla opouštěna i řemeslnými ilustrátory, kteří počali napodobovati, seč byli, nový styl. V době po r. 1360 nenajdeme již knihy, jež by byla ilustrována oním slohem, který ovládal ilustraci v první polovině 14. století. Neklamou-li zachované památky, byly to země české, kde rozkvetl ilustrační sloh, jehož vývoj jsme výše vylíčili, v době okolo poloviny 14. století posledními a řekněme hned nejbohatšími květy. Neboť u nás vznikly dva rozsahem největší a obsahem nej- bohatší obrázkové sborníky, jež se hlásí po stránce ikonografické, typologické i slo- hové do vrstvy vyspělého ilustračního slohu kresebného: Velislavova bible a Liber de- pictus. Že bible Velislavova je nejrozsáhlejší, byť stále ještě neúplná bible imagée, již gotika realisovala a nám zachovala, bylo vytčeno výše. Na 130 listech byla v ní vy- ilustrována bible od první knihy Mojžíšovy po knihu Judit, ve fragmentárním ostatku uzavírá knihu obrázková legenda o sv. Václavu. Liber depictus je pak nejobjemnější obrázkový svod životů svatých, který je vůbec dochován a znám. Obě knihy hlásí se svým kreslířským slohem do doby před polovinou 14. století a jsou náhodné zbytky produkce kdysi jistě velmi rozsáhlé, neboť přesto, že jsou plodem téhož slohového 133

Strana 134
rodu, vykazují ve formě svých ilustrací rozdíly formální, které svědčí, že knihy nebyly vyrobeny v téže dílně a že nevznikly v stejné době. Řešení těchto vztahů s hlediska umělecko-historického přesahovalo by rámec publikace, která vyjímá z Liber depictus legendy o českých světcích se záměrem zvláštním. Na následujících stránkách budiž pověděno aspoň to, co třeba věděti o knize čtenáři této knihy. Liber depictus, zvaný též Liber pictus, Obrázková kniha krumlovská nebo podle místa dnešního uložení prostě vídeňský rukopis kod. č. 370 (Národní knihovny vídeňské), jest obsáhlý kodex gotický o 171 pergamenových listech (342 str.) velikosti 250x340 mm. Název knihy jest vzat z gotického přípisku, napsaného na titulní stranu rukou 15. sto- letí. Přípisek zní: Liber depictus in uite egrefgia.],3) qui continet imprimis imaginem depictam beate virginis (Obrázková kniha výtečných příběhů života, která obsahuje ob- zvláště zobrazení Blahoslavené Panny [Marie). Přípisek, který se vztahuje k titulnímu obrazu knihy, nepovídá nic o původu ko- dexu, za to druhý přípisek, psaný rukou barokní (17. století), udává majitele knihy aspoň v této době. Pohříchu jest přípisek ten rasurou porušen tak, že čteme bezpečně jen slova: „Conventus Beatae Virginis Cru..." V literatuře jest udáván původ z Tře- bonè, z jesuitské koleje krumlovské nebo povšechněji z jižních Čech. 4) Katalog ruko- pisů vídeňské knihovny neuvádí ani původ knihy a neobsahuje ani údaje, odkud se kodex do knihovny dostal.5) Přes nejistotu o původu jevilo se stále pravděpodobným, že kniha pochází z jižních Čech a že byla v středověku chována v některé knihovně českokrumlovské. Porušené místní jméno barokního přípisku lze totiž doplniti bez ná- silí na slovo Crumloviae, čímž se jeví majetníkem knihy aspoň v době barokní mino- ritský (nikoli jesuitský) konvent českokrumlovský, nesoucí od svého založení v polovině 14. století označení „conuentus beate virginis."6) Lze však dokonce dovoditi, že Liber depictus byl majetkem tohoto kláštera již ve 14. století, ba že kniha vznikla v době založení kláštera a byla dokonce zhotovena pro jeho potřebu a objednána od zakladatelů kláštera. Titulní strana knihy ukazuje totiž důležitý obraz vzniklý současně s ilustracemi knihy. Dosud byl vykládán jako alegorie Církve, 7) ale v pravdě tu jde o obraz P. Marie, byť v neobvyklé interpretaci duchovně naučné. Vysvítá to ze svrchu citovaného gotického přípisku, který vykládá kresbu jako obraz Blahoslavené Panny. Lze-li již z tohoto faktu souditi, že kniha byla určena pro klášter zasvěcený Panně Marii, poukazuje obraz Krista Trpitele, umístěný na těle P. Ma- rie, přímo k minoritskému konventu krumlovskému, neboť klášter ten byl zasvěcen od svého založení (1. května 1350) „in hon. ss. Corporis Christi et gloriosae Virginis Ma- riae." 8) Je-li tomu tak, jak považujeme za prokázáno, došlo k neobvyklé ikonografické komplikaci titulního obrazu právě jen z vůle, vyjádřiti dvojí zasvěcení minoritského kláštera krumlovského. Tento výklad není ani v rozporu se stářím knihy, neboť dnes víme bezpečně na základě obsahové i slohové kritiky kreseb naší knihy, že její vznik spadá do doby okolo r. 1350. 134

Strana 135
Liber depictus je znám v umělecko-historické literatuře od sklonku minulého století, kdy kniha upoutala pozornost badatelů jak s hlediska ikonografie svatováclavské, tak s hlediska slohově historického. Po prvé mluví o ní J. Neuwirth v „Mittelalterliche Wandgemälde und Tafelbilder der Burg Karlstein," Forsch. zur Kunstgeschichte Böh- mens I, Praha 1896, a to ve spojitosti s popisem nástěnných maleb schodiště karlštejn- ského, jehož stěny jsou pokryty cyklý legend o sv. Václavu a sv. Ludmile. Zjišťuje tu značnou, byť neúplnou ikonografickou shodu u souběžných cyklů schodiště a naší ob- rázkové knihy. Potom se badání s hlediska ikonografického po léta knihy nedotklo. F. Stejskal poukázal sice ke knize při zmínce o vyobrazeních legendy o sv. Václavu a sv. Ludmile v monografiích „Sv. Ludmila, její doba a úcta" (Praha 1918) a „Sv. Vác- lav, jeho život a úcta" (Praha 1925), avšak ikonografický zájem o oba cykly oživl teprve v době jubilea svatováclavského. Frontispicem knihy se zabýval J. Cibulka ve studii „Korunovaná Assumpta na půlměsíci" (Sborník k sedmdesátinám K. B. Mádla, Praha 1929) o podobě sv. Václava, jak ji podává Liber depictus, pojednal pak v článku „Obraz sv. Václava" (Umění 1930). K. Chytil se zmínil o Liber depictus v článku „Typ sv. Václava na pečeti university Karlovy a ve viatiku Jana ze Středy a jeho deriváty" v Pam. arch., díl XXXVI. (1930). J. Šámala upoutalo zpodobení Prahy v článku „Obraz Prahy ze 14. sto- letí v rukopisu chovaném ve Vídni" (Časopis katolického duchovenstva 1931). Týž autor přihlédl k cyklu této obrázkové knihy u příležitosti objevu svatováclavského cyklu v kostele ve Žďáru v článku „K objevu svatováclavských nástěnných maleb ve Žďáru u Blovic" (Věstník Klubu za starou Prahu 1932). V téže souvislosti jednala o sva- továclavském cyklu obrázkové knihy vídeňské J. Plachá-Gollerová v článku „Malby v kostele ve Žďáru u Blovic" (Památky archeologické 1933). V rámci stati o „Ikono- grafii sv. Alžběty" (Dešť Růží 1932) zmínila se o legendě této světice v Liber depictus A. Birnbaumová, obšírně pak pojednal o této legendě J. Šámal v pojednání „Život sv. Alžběty Durynské v Obrázkové knize českého původu ze 14. století, t. zv. Liber depictus“ (tamže 1940). Tam reprodukoval autor všechny obrázky legendy o sv. Alžbětě. Jiný cyklus, legendu o sv. Prokopu, uveřejnil a popsal J. Kakš v Příspěvcích k ikono- grafii svatoprokopské, část VII., Legenda svatoprokopská v t. zv. Liber depictus (Pax VIII, 1933). S hlediska umělecko-historického zařadil knihu po prvé M. Dvořák ve své vý- znamné monografii o české malbě knižní, uveřejněné pod titulem „Die Illuminatoren des Johann von Neumarkt" (Jahrbuch der kunsthist. Sammlungen des allerhöchsten Kaiserhauses, Wien 1901), určiv její místo spolu s Velislavovou biblí ve vývoji české malby knižní a ilustrace 14. století. Teprve po letech znovu se vrátil k Liber depictus A. Matějček, nejprve zmínkou ve svém vydání „Pasionálu abatyše Kunhuty“ (Praha 1922) a v „Dějepisu umění“ II. (Praha 1922), pak obšírnějším hodnocením v monografii „Velislavova bible a její místo ve vývoji knižní ilustrace gotické" (Praha 1926). Tam určil i polohu této knihy ve vývoji ilustračního slohu 2. čtvrti 14. století. Naposled se obíral knihou A. Stange, a to v Jahrbuch der kunsthist. Sammlungen in Wier NF VI (1932) a ve své přehledné knize „Deutsche Malerei der Gotik I. (1250-1350), (Berlin 1934). 135

Strana 136
Liber depictus obsahuje dva větší celky ilustrační. První část, počtem listů velmi skrovná, obsahuje cyklus Bible chudých (fol. 2-31) v obvyklé sestavě ikonografické. přizpůsobené však systému dělení stran ve vodorovné ilustrační pásy. Daleko větší část knihy tvoří cyklus legend (fol. 32 a další), přerušený jen dvěma cizorodými vlož- kami: celostranným obrazem Pýchy (Superbia, fol. 155') a skupinou ilustrací, vztahu- jící se k narození Páně (Seslání anděla Bohem otcem, Zvěstování, Sestoupení Krista k Marii, Narození Krista, Sv. Trojice, fol. 156). Legendární cyklus se začíná obrazy k le- gendám o dvou prvních a nejstarších českých světcích. V čele jest legenda o sv. Václavu (fol. 32-44), po ní následuje legenda o sv. Ludmile (fol. 44'—49). V sledu dalších legend zařaděna jest legenda o sv. Prokopu (fol. 70-73); do ovzduší legendy svatováclavské zasahuje však i jedna episoda legendy o sv. Oldřichu (fol. 152-155). Ostatní legendy líčí život sv. Kryštofa, Bohdana (Theodora), českého patrona sv. Víta, sv. Jana Křtitele, Jiljího, Vavřince, Uršuly a jedenácti tisíců panen, Korduly, Klimenta papeže, Marie Magdaleny, Alžběty Durynské, Judy (Judeus), Marie egyptské a jiných svatých. Po his- torii o mladíkovi a lupiči uzavřen jest cyklus legendami o sv. Pavlu a Antonínu poustev- níkovi, Eustachovi, Oldřichovi a Brandánovi. Systém vodorovných ilustračních pásů ovládá až na vytčené výjimky celou knihu. Kdežto však strany části, obsahující Bibli chudých, jsou děleny ve dva pásy, ovládá legendární část většinou soustava tří pásů. Tu přechází ilustrátor v líčení legendárních událostí v každém pásu vodorovně se strany levé na pravou stranu knihy; výjimku činí fol. 32, kde začíná cyklus a fol. 47 (str. XXXII), kde následující pás každé strany zvlášť navazuje na předchozí pás, téže strany. Těsným sledem obrazů dosaženo jest účinné plynulosti líčení; čtenáři se zdá, jako by celé líčení běželo na souvislém pásu. Již na prvý pohled jest možno konstatovati, že kniha jest dílem několika rukou. Jakost kreseb jest nestejná. V legendárním oddílu se objevuje proti části předchozí v legendě o sv. Václavu horší jakost kresby, která jest slabá již od fol. 64, kdežto v legendě o sv. Alžbětě (od fol. 85)) se objevuje opětně dobrá kresba. Že jde o práci několika kreslířů, ukazuje rukopis kreseb. Přípisky na fol. 76 . kde čteme slovo "primus," na fol. 84 dole „secundus," na fol. 92' „Tercius" a na fol. 100 „Quartus,“ znamenají, že folia 69-76 byla označena jako první kvatern (quater- nio), fol. 77-84 jako druhý, fol. 85-92 jako třetí, fol. 93-100 jako čtvrtý kvatern. 8a) Na okraji fol. 100 připsal písař verš žalmu 6, 2: „Domine, ne in furore tuo arguas me. neque in ira tua corripias me"— Hospodine netrestej mne v prchlivosti své, aniž v hnèvu svém kárej mne. Takových přípisků je v knize více: „Domine Deus noster“ (fol. 32), „Fuit homo miser" (fol. 83), "Cizyoianus" (fol. 90). Na fol. 114 jsou i české přípisky, jako na př. nad otcem v historii o mladíku a lupiči „opyw se umrzel.“ Nad každou částí strán- ky jest ve zvláště vyznačené lince stručný latinský doprovod každého výjevu, který v legendárním okruhu ve většině případů jest uveden příslovcem „Hic" - zde. Pro orientaci v obraze jest k figurám připsáno jejich jméno, někde jen začáteční písmeno; tak v legendě o sv. Václavu označuje se sv. Ludmila písmenem l, Drahomíra d, a sv. Vít v. V legendě o sv. Alžbětě k bližšímu označení hlavní osoby od ostatních jinak se ne- lišící užito jest na př. přímo v obrazu přípisku: „Hic est ipsa (zde jest ona). 136

Strana 137
Vysvětlující přípisky k jednotlivým scénám legend umožnily nalézti literární před- lohy k jednotlivým legendárním cyklům, jak jest také uvedeno v Poznámkách k překladu legend. Legendární cykly všech tří českých patronů, sv. Václava, Ludmily a Prokopa, přimykají se s větší nebo menší věrností ke znění starých legend, při čemž nejnápad- nější jest shoda v cyklu o sv. Ludmile. Pro legendu o sv. Václavu přichází v úvahu znění latinské legendy, začínající slovy Ut annuncietur i s dodatkem o přenesení těla světcova a zázracích, jež se po jeho smrti udály. Legenda ta se zachovala v rukopise Národní a universitní knihovny pražské (VIII A 3) a to z druhé poloviny 14. století a vydána byla A. Podlahou (Vita sancti Venceslai incipiens verbis „Ut annuncietur" Praha 1917). Obrázková legenda svato- václavská v Liber depictus nesleduje však zprvu život sv. Václava od jeho počátku ve shodě s vyprávěním legendy. Cyklus se začíná až obrazem z mládí světcova, líčí- cím jeho naléhání, aby byl poslán do školy. Že tu není obrazu světcova narození, pře- kvapuje, a to tím spíše, že do programu miniatur universitního kodexu obraz ten pojat byl, třebaže nebyl proveden, stejně jako neprovedeny ani ostatní miniatury rukopisu. Zůstalo jen při předpisu písaře („Sequitur nativitas ipsius gloriosa cum picturis." — Ná- sleduje slavné jeho narození s vyobrazeními) a při zběžném náčrtu obrázku rudkou (viz výše vyobrazení str. 48 a překlad textu str. 51). Kdežto chybí v Liber depictus tato ilustrace obvyklá v životopisech svatých, následují ostatní obrazy již v řadě úplné, ne však ve sledu přesném. Přesto, že bohatstvím komposic (celkem 125) vyčerpal kreslíř legendu „Ut annun- cietur" téměř úplně, chybí v Liber depictus obraz výjevu vítězství nad knížetem kou- řimským, který tvoří pravidelně součást svatováclavských cyklů; tak v cyklu nástěn- ných maleb na schodišti karlštejnském a v cyklu kaple svatováclavské v kostele sv. Víta v Praze. Jsou tu však i jiné odchylky. Proti znění legendy přesunuje kreslíř nejen celé obrazové skupiny, ale i v těchto skupinách přemisťuje jednotlivé obrazy. Někdy rozvíjí jedinou událost legendy ve větší počet obrazů, a to zejména v místech, kde má býti vylíčen nějaký složitější děj, na př. tam, kde se mluví v legendě o nějaké cestě. V tomto případě bývá zvláště vyznačeno v podpisu, doprovázejícím obraz, oč jde - na př. že posel jede - hic equitat (67); jinde je zdůrazněna zase práce na stavbě zvláštním obra- zem nesení kamenů; i zde písař zvlášť popisuje tento akt slovy: hic portant lapides - zde nesou kameny (37). Tím nabývá živé vypravování ještě větší pestrosti a pohybu. V nadpisech nad jednotlivými scénami jsou zvláště vyznačeny některé osoby vlast- ními jmény, jako na př. sv. Vít, otec sv. Václava Vratislav, matka světcova Drahomíra, bratr světcův Boleslav, sluha světcův Podivín (Podius), manžel sv. Ludmily Bořivoj a pod. Avšak nejen osoby bývají označeny vlastními jmény; výslovně jsou uvedena (na rozdíl od legendy svatováclavské ve Velislavově bibli) i některá místa Řezno, Praha, Tetín, Vyšehrad. K jednotlivým podpisům vyňaty jsou písařem, který dodatečně do připravených řádek tyto nápisy vpisoval, z vět legendy slova, vysvětlující jednotlivé obrazy. Většinou však podávají jen stručně výklad toho, co ilustrátor nakreslil. Kreslíř v jednotlivých obrazech líčí nejen děje, ale zvláštní samostatný obraz věnuje podobě města, kostela 137

Strana 138
nebo i krajiny; tyto jednotlivosti vytýkají jmenovitě i podpisy písařovy. Tak vyznačen jest zvláště obraz Prahy v legendě o sv. Václavu (79), v legendě o sv. Ludmile (144) a klášter, který král dácký založil ke cti sv. Václava (125). Srovnáme-li literární předlohy, které jsou v naší publikaci připojeny v překladu, s jednotlivými cykly obrazů, zjišťujeme především, že kreslíři se přidrželi u všech tří legend rozdělení literární předlohy na vlastní životopis nebo líčení utrpení světce, na zázračné události při přenesení těla světců a na vylíčení zázraků, které se staly na pří- mluvu světcovu.9) Tyto zázraky v cyklu o sv. Prokopu následují ihned za vylíčením jeho života, neboť legenda tohoto světce ve 14. století nemohla ještě nic věděti o pře- nesení jeho těla do Prahy, jež se stalo až r. 1588 (F. Krásl: Sv. Prokop, jeho klášter a památka u lidu, Praha 1895). Při tom však přináší cyklus svatoprokopský proti dosud známým středověkým zněním legendy o sv. Prokopu obraz příběhu (202, 203), který je znám jinak teprve z novověkých zpracování; podle něho dábel zlomil světci kolo u vozu a byl jím donucen, aby je sám svým tělem nahradil. Sem patří i scéna (200), jak světec uzdravuje nemocný dobytek k němu přivedený. 10) Přivádění nemocných zvířat k světci, aby je uzdravil, rovněž nenacházíme ve středověkých zpracováních legendy svatopro- kopské dosud známých. Literární předlohy obrazových cyklů vysvětlují nám také blíže některé scény, které v podání kreslířově jsou příliš kusé, vytrhujíce jen části z děje. Přes to, že se kreslíř drží i v jednotlivostech literární předlohy, odchyluje se mnohdy od textu legendy, nebo si text rozvádí ve více scén, zvláště tam, kde ho zaujaly některé děje nebo jednotli- vosti. Tak již v prvé scéně (1) svatováclavské legendy zobrazuje kreslíř shodně s písa- řem vysvětlujících podpisů světce stojícího před otcem, ač literární předloha (srov. výše str. 53) mluví o tom, že se Václav vrhl k nohám otcovým. Kreslíř podává dále, (2) jak světec přijíždí na koni k bráně, podle podpisu budečské, doprovázen dvěma sluhy, z nichž přední ukazuje na bránu. Legenda se však jen zmiňuje, že byl poslán na Budeč. V legendě čteme dále, že světec byl doporučen vřele knězi. Kreslíř (3) však vyobrazuje ve shodě s písařem, jak průvodce mladistvého knížete uvádí Václava k učiteli, sedícímu se žáky ve škole. Vážnější odchýlení od líčení legendy jeví se v našem cyklu ve vý- jevech následujících po smrti Vratislavově. Legenda líčí výchovu Václavovu bábou Ludmilou (38), činnost Drahomířinu (39, 40), její vyhnání (41), opětné přijetí kněží (42), koupi pohanských dětí světcem (43) a jejich křest (44). Tyto události z doby Václavova mládí (v překladu výše str. 55-59) zařadil kreslíř našeho cyklu nedůvodně teprve značně později, takže po zvolení mladistvého chlapce (10) a odevzdání žezla - o němž v le- gendě není výslovné zmínky - císařem (11) přechází hned až k pozdějšímu vypravo- vání legendy (v překladu výše str. 59) a podle ní líčí, jak jest světec posilou kněžstva (12), jak dává bořiti žaláře (13), lámati pouta - klády i okovy (14), podtínati šibenice (15). Slova legendy, že v tichu půlnočním navštívil žalářované vinníky a je co nejvlíd- něji utěšoval laskavými slovy i penězi, jichž jim poskytnul k tomu, aby se mohli vy- koupiti (v překladu výše str. 60), rozvádí kreslíř ve tři scény. Světec vyvádí uvězněné (vysvětlivky mluví o zajatých) ze žaláře (16), posílá jim peníze po sluhovi (17) a ten je věz- ňům podává oknem (18). Liber depictus pokračuje pak scénami, jak světec v noci vstává 138

Strana 139
(19), kope pole (20), vlastníma rukama seje (21), seče obilí (22; srov. výše str. 63); sem vsouvá kreslíř ještě výjev, jak světec skládá obilí (23), jak je mlátí (24) a mele v mouku (25). Před výjev pečení hostií (29) řadí kreslíř obraz pěstění vinice (26), česání hroznů (27) a jejich lisování (28). Následuje odevzdání vína a hostií kněžím (30). Teprve po těchto výjevech (19-30) zařadil kreslíř skutky milosrdenství světcova, jež v legendě předcházely (srov. str. 61-62): pohřbívání mrtvých (31), donášení dříví vdovám (32), jeho povalení hajným v lese (33) a skládání dřev před dveřmi vdovina domu (34). Z legendistova líčení návštěvy kostela (výše str. 63) podává kreslíř jen výjev, jak světec klečí bos před kostelem (35). Tento motiv poskytuje kreslíři příležitost, aby již zde zobrazil chrám sv. Víta (36), ačkoli legenda mluví (výše str. 67) o této stavbě te- prve po návštěvě světcově u dvora císařova (45-9), při které získal ostatky sv. Víta (50-53). O něco dále vrací se kreslíř znovu ve shodě s legendou k budově kostela (54), a to v souvislosti s jeho vysvěcením od biskupa, pozvaného z Řezna (55-60, 62 a 63). Sem pak vsunuje události, které legenda (výše str. 55-59) líčí, jak bylo již výše uve- deno, na začátku Václavova životopisu (38-44). Povolání k císaři a návštěvu u něho (výše str. 64-65) rozvádí kreslíř v několik obrazů. Poslové stanou před světcem (45), světec jede provázen jezdcem k císaři (46). Vstup světcův k císaři jest rozdělen ve tři scény, jak jest to také zdůrazněno písařem v podpisech. Sv. Václav jest uváděn k císaři dvěma anděly (na čele má vyznačen kříž — 47); knížata sedí na svých místech, císař stojí, vítá světce (48) a sám ho pak usazuje do svého křesla (49). Legenda po vylíčení odjezdu biskupova a posvěcení kostela se zmiňuje (výše str. 68) o tom, že teprve poz- ději za následujících knížat byl kostel vyvýšen biskupskou důstojností a obdařen po- četným konventem kanovníků. Kreslíř však zařaďuje obraz vysvěcení českého biskupa (61) a jeho uvedení na křeslo před oltářem hned za výjev posvěcení chrámu v době Václavově. Uvedení kanovníků ke kostelu sv. Víta rozděluje kreslíř na dva výjevy: na svěcení nových kanovníků za účasti světcovy (64) a uvedení jich do chrámu českým biskupem (65). Po zmínkách o vzniku a příštím zvelebení chrámu sv. Víta líčí legenda (výše str. 68-69) vítězství knížete Václava nad kouřimským vévodou. Bylo již vytčeno, že proti gotickému cyklu karlštejnskému a proti renesančnímu cyklu ve svatováclav- ské kapli u sv. Víta v Praze nemá Liber depictus ani jednoho výjevu z této tak vý- znamné episody legendy svatováclavské. Kreslíř přistupuje hned k legendistovu vy- právění o konci života sv. Václava (výše str. 71 a n.) a zobrazuje, jak Boleslav posílá k svému bratrovi posla (66), posel odjíždí na koni (67) a kleče před světcem sděluje mu vzkaz Boleslavův (68). Světec pak se svým sluhou vyjíždí (69) a účastní se hostiny; při ní oba bratři sedí za stolem a pozvedají číši (70), zatím co sluhové přinášejí mísy plné jídel (71). Ve shodě s legendou (výše str. 74) podává pak kreslíř, jak světec koná venku před kostelem ranní modlitbu, zatím co jeho bratra nechává stát v úkrytu za stromem (72). Zobrazuje, jak se oba bratři pozdravují; Boleslav má tu již po boku meč (73). Z legendis- tova pokračování kreslíř vyjímá jen okamžik, kdy Boleslav udeřil taseným mečem světce do hlavy (74), a v dalším obrázku podává, jak Václav s ranou na čele leží před dveřmi chrámu na stupních (75). Následuje obraz kanovníků (legenda - výše str. 76 - mluví jen o kněžích, klericích a zbožných mužích), již nesou zahalené tělo na marách do kostela 139

Strana 140
(76) a tam je kladou do hrobu (77). Počínání Boleslavovo po zavraždění světcově po- dává kreslíř shodně s legendou: zbabělí nepřátelé s bratrovrahem ujíždějí (78) ku Praze. Té, jak jsme slyšeli, věnuje kreslíř samostatný obraz (79). Po dvou obrazech ukrutností Boleslavových na kanovnících, kněžstvu, věřících a předních mužích (80 a 81) kreslíř zařaďuje z pozdějšího líčení legendy (výše str. 84, 85) osud světcova sluhy Podivena. V prvém obraze prchá Podiven (82) do vyhnanství; vrátiv se do vlasti, zabíjí v lázni nepřítele světcova (83), sám pak ujíždí (legenda mluví o útěku) do sousedního lesa (84) a tam jest dopaden (85). Na rozdíl od legendy, zpra- vující, že Podiven byl oběšen na stromě, jest v Liber depictus pověšen na šibenici (86); tělo jeho jest pohřbeno na hřbitově u brány kostela sv. Víta (90), nikoli, jak praví le- genda, do kaple sv. Václava. Legenda místo episody s Podivenem líčí na tomto místě (výše str. 77) zázrak sv. krve světcovy na stěně kostela; tento zázračný děj kreslíř na rozdíl od karlštejnského cyklu do svého líčení nezařadil. Pak zahajuje líčení přenesení těla světcova z Boleslavě scénou, jak ženy a muži přišli k Boleslavovi a prozradili mu zjevení, aby bylo přeneseno tělo světcovo do chrámu svatovítského (91) a jak Boleslav nařizuje přenesení (92). V dalších obrazech vyčerpává kreslíř podstatně líčení přene- sení a zázraků, které se při tom udály, a to zázraky u potoka Rokytky (96, 97), u řeky Vltavy (98-102) a u žaláře (103-106). Z pohřbu světcova do chrámu sv. Víta zachycen jest výjev, jak rakev jest pronášena branou před kostelem (107). Ze zázraků, které se staly po přenesení těla světcova do svatovítského chrámu v Pra- ze, vyobrazeny jsou scény osvobození zajatého pohana, jejž zbaveného pout vyvádí světec ze žaláře (108), a jeho pokřtění (109). Kreslíř zachycuje dále osvobození muže, prodaného pohanům a od nich uvězněného (110 a 111). Z líčení legendy (výše str. 86) o uzdravení slepé, na celém těle ochrnuté ženy podává kreslíř výjev, jak žena leží před hrobem světcovým (112) a uzdravena již odchází, zanechávajíc na místě rozžatou svíci (113); o tomto detailu legenda rovněž nic neví. Zázrak uzdravení chromého jest podán ve čtyřech obrazech (114-117), při čemž jest vyčerpáno líčení legendy (výše str. 86) i s tím detailem, jak světec se objevuje ubožáku, ležícímu na lůžku (114). Na konec cyklu klade kreslíř - ve shodě s líčením legendy (výše str. 89) - lov krále dáckého (118). Dácký král, kterému se ve spánku zjevuje Ukřižovaný (119), staví kos- tel ke cti světcově (120). Po vyobrazení, jak král uvádí mnichy řádu sv. Benedikta do nově vystavěného kláštera a kostela (123), končí se cyklus svatováclavský scénou, jak Kristus, zjevivší se králi, jemu žehná; legenda tohoto detailu nezná. Vyobrazení kláštera cyklus uzavírá (125). Ačkoliv se ze tří našich cyklů jeví nejnápadnější shody podpisů v cyklu o sv. Lud- mile s textem legendy (Fuit in provincia Boemorum), přece jen i v tomto cyklu kreslíř rozvádí jednotlivé výjevy volně a někde také se od textu mírně odchyluje. Tak na př. legenda vypravuje na začátku, že Bořivoj si vzal manželku z jiné země; kreslíř rozvádí však toto líčení ve dvě scény, jak Bořivoj si jede na koni pro manželku (126) a jak je s ní oddáván (127). Legenda líčí, že Ludmila obětovala modlám, kreslíř shodně s vy- světlujícím podpisem však zobrazuje, jak oba manželé se klaní modle (128) a jak oba najednou jsou křtěni v kádi (129). 140

Strana 141
Na rozdíl od cyklu o sv. Ludmile vpadá cyklus o sv. Prokopu stejně jako cyklus o sv. Václavu in medias res legendy a zobrazuje v prvém svém obraze sv. Prokopa již jako kanovníka a děkana, který kráčí do kostela na Vyšehradě (179), rozdává svůj majetek chudým (180) a pak vstupuje do řehole. Pokud kreslíř podává více než známá literární předloha, bylo již uvedeno při srovnání literárních předloh s obrazy cyklů. Rozdíly, které se tu jeví, vedou k domněnce, že kreslíř používal dnes nám neznámé literární předlohy. Z ní asi čerpal episodu, jak umožnil světec účast muže na proseb- ném průvodě o křížových dnech, rozvedenou v několika výjevech: jak se světec modlí, aby loďka přešla na druhou stranu k prosebníkovi (189, 191), jak vyvádí muže z loďky (192) a nakonec přijímá ho do řádu (193). Z tohoto předpokládaného pramene pochází i scéna s dáblem, jenž zlomil světci kolo a byl donucen nahraditi je svým tělem, kteráž byla dosud známa jen ze značně mladších zpracování legendy svatoprokopské. Podařilo-li se naléžti ke všem třem obrazovým cyklům legendárním literární před- lohy, zůstalo bezvýsledným pátrání po literárním pramenu episodické vsuvky o sv. Vác- lavu v legendě o sv. Oldřichovi (207-218). Z přístupných uveřejněných textů legend o sv. Václavu a sv. Oldřichu nemá žádná zmínky ani o návštěvě českého světce u bis- kupa Oldřicha, ani o zázraku, který se stal při této návštěvě na přímluvu světců. Sku- tečnost, že sv. Oldřich byl sice vrstevníkem sv. Václava, že byl však biskupem augs- burským (od 923 nebo 924), nikoliv řezenským, svědčila by proto, že tu jde o literární konjekturu, jejíž původ nám zatím uniká.11) Episodická vsuvka svatováclavská v cyklu obrazů legendy o sv. Oldřichu má však neobyčejný význam pro poznání vývoje gotické ikonografie sv. Václava. Vsuvka ta ukazuje, že kreslíři naší obrázkové knihy znali nejen obraz sv. Václava jako pokojného světce-knížete, oděného dlouhou přepásanou tunikou, přes kterou mívá světec stejně dlouhý varkoč (surcot) - tak jest podán v legendě o sv. Václavu, v legendě o sv. Lud- mile, - nýbrž že zná i obraz světcův v slavnostním hávu gotického vévody s dlouhým řasnatým pláštěm, hermelínem podšitým, vpředu sponou spjatým. V tomto pojetí jest zjevný pokrok vzhledem k podobě sv. Václava ve Velislavově bibli, kde jest světec oděn vojenským krátkým pláštíkem, sepjatým na pravém rameni ve shodě se starší tradicí románskou. Kreslíř svatováclavské vsuvky v legendě o sv. Oldřichu zavedl však do knihy také rytířský typ sv. Václava, s nímž se setkáváme v malbě knižní již v druhém desetiletí 14. století, a to v Rejččině lekcionáři Národní knihovny vídeňské z r. 1316 (cod. 1772)12), kde jest světec oděn v brnění s varkočem, od boku po stranách rozstřiženém, a kolem r. 1325 na nástěnné malbě kostela v Krupce,13) kde jest zobrazen sv. Václav rovněž jako ozbrojený gotický rytíř. Ve shodě s vývojem rytířské zbroje má však postava sv. Václava na rozdíl od těchto starších vyobrazení světcových holeně přikryty pláty s plechovým terčem, kryjícím kolena. Vyskytuje se tedy v Liber depictus postava světcova ve dvou podobách, v po- době světce-knížete a v podobě gotického rytíře, již uvedl do knihy kreslíř vsuvky o sv. Oldřichu. Tento kreslíř zobrazil však sv. Václava světce také i v postavě vé- vody v slavnostním plášti a tunice zdobené lemem. V cyklu převládá však obraz prvý, 141

Strana 142
tradiční obraz světce-knížete, který však bývá i tu někdy oděn v gotický svrchní šat - varkoč. Postavu světce-knížete vyznačuje typický atribut světcův, knížecí čapka,14) která, jak bude ještě blíže vyloženo, je stejného tvaru (dole olemovaná, uprostřed nahoře smáčknutá s knoflíkem) jako pokrývka duchovních vyššího stavu, které písař vysvě- tlujících popisů jmenuje kanovníky. I když se tato čapka zdánlivě mění zvláště ve scé- nách setkání sv. Václava s Boleslavem, kde jest vpředu od spodního lemu přepásána páskou, jak je tomu na příklad také ve Velislavově bibli, nebo na soše Parléřově a j., přece jde v podstatě o týž typ. Osoby duchovního stavu jsou také jako sv. Václav vět- šinou oděny dlouhou opásanou komží (tunikou) s úzkými dlouhými rukávy. Obojí typ zná ikonografie sv. Václava v době vzniku knihy. Ale tehdy převládá ry- tířský typ obrazu světcova, který se pak dlouho vyvíjí jako representativní obraz svět- cův, při čemž jen brnění se mění podle doby a módy. Sluší ještě vytknouti, že v Liber depictus je zobrazován sv. Václav veskrze jako muž bezvousý, v protikladu k cyklu Velislavovy bible, kde se udržel ve shodě se starožitnou typologií postavy světcovy starší typ vousatý. O významu obrazového cyklu jako celku ve vývoji ikonografie svatováclavské pro- mluvíme později, tu však jest již třeba uvésti, že motiv světce, doprovázeného dvěma anděly při návštěvě u císaře, se později odpoutal od této scény, aby po několika po- kusech na konci 15. a v 16. století dal život novému typu světcova obrazu, který byl nejen v baroku, ale i později velmi rozšířen jak na oltářních obrazech, tak i v barok- ním sochařství. Pro vývoj obrazu sv. Ludmily má význam podání světice jako vdovy s plachetkou na hlavě a s odznakem jejího mučednictví. Jest jím v naší knize stočený provaz na rozdíl od zobecnělého podání na pozdějších representativních obrazech světice, kde je jejím atributem svinutý závoj na krku zavázaný na uzel, nebo držený v ruce. V obraze sv. Prokopa není bez významu podání světce jako vousatého mnicha řádu sv. Benedikta, v řasnatém chorovém rouchu s kapucí a se širokými rukávy. Pokud jde o krojové vystrojení figur, zvláště mužských, má Liber depictus neoby- čejně vysokou cenu kulturně historickou. Ve své legendární části poskytuje tato kniha mnoho kulturně historického materiálu, který je zároveň i cennou pomůckou pro da- tování knihy. Vedle tradičního roucha postav božských vyskytuje se tu šat doby vrchol- ně gotické v mnoha stupních módy 13. a 14. století. V tradiční šat jest oděn Kristus, a to v dlouhé, až na zem splývavé spodní roucho a ve svrchní roucho, které jest přeho- zeno přes levé rameno a pod pravou rukou přechází k levé ruce, kterou je zachyceno a zároveň ji zakrývá (124). Ukřižovaný (119) má jen tradiční roušku kolem pasu. An- dělé jsou oděni ve volnou tuniku, ke kotníkům sahající, která ve scéně před císařem zahaluje jim i nohy. Opásanou tunikou odívá kreslíř většinu mužských osob vyššího i duchovního stavu, pokud nejsou oděny v roucha bohoslužebná. Dlouhou opásanou 142

Strana 143
tunikou jest oděn i sv. Prokop, pokud v legendě vystupuje ještě jako kanovník vyše- hradský. Sv. Václav vedle zmíněné tuniky jest při práci (setí, pečení hostií) přepásán ještě zástěrou. Ve scéně, jak se zjevuje chromému (114), má jen krátkou od boků přes kolena sahající sukni. V obrazech před zvolením za knížete má místo knížecí čapky kuklu s převislým dlouhým cípem. Tuto kuklu má na způsob klobouku upravenu při jízdě do Budče podobně jako někteří proroci starozákonní, věštec v legendě o sv. Alžbětě a učitelé. Kuklu na ramenou s dlouhým hrotem dolů převislým mají poslové; pokud halí kukla hlavu, připodobňuje se homolovitému klobouku; kuklu mívají i duchovní, kteří ji nesou v některých scénách přehozenu na levém rameni. Císař a královské osoby mají hlavu pokrytu korunou typického listového tvaru go- tického. Otec sv. Václava Vratislav, knížata v legendě o sv. Václavu a Podiven mají na hlavě čepici kulatou, někdy nahoře uprostřed promáčknutou, se širokou vzhůru obrá- cenou obrubou. Mezi pokrývkami mužských osob nechybí ani vysoký špičatý dobový klobouk (43, 108, 110), který charakterisuje cizince, ani vysoký klobouk homolovitého tvaru, nebo cestovní klobouk se širokou střechou (168). Bořivoj jako ženich (126, 127) má klobouk ozdobený nahoře pérem. Biskup je charakterisován nízkou mitrou, která jest ozdobena vpředu středním pru- hem a někdy též dvěma hvězdami. Pokud biskup nekoná nějakého aktu bohoslužeb- ného, jako svěcení kostela, kdy drží v jedné ruce knihu, v druhé kropáč, má ještě berlu gotických tvarů. Berla bývá také odznakem opata (123). Při bohoslužbě jest biskup oděn dlouhou, nohy zakrývající albou, přes kterou má přehozenou zvonovitou kasuli. Přes kasuli bývá přeložen vysoký límcový humerál. Při jízdě na koni má biskup pře- hozen přes ramena plášť, na pravém rameni spjatý, se širokým límcem u krku. Kněží, pokud konají bohoslužbu, jsou rovněž oděni v albu, někdy zdobenou vyšívanou paru- rou, zvonovitou kasulí, s humerálem přes ni u krku přeloženým; sv. Prokop má ještě štolu, která vyčnívá pod kasulí. Jiný kněz má na pravé ruce manipul. Jinak světští kněží ve většině vyobrazení jsou oděni jako sv. Václav a ostatní mužské osoby, pokud nemají zvláštního charakteru jako zajatci, chudí, ozbrojenci. Přes dlouhou tuniku mí- vají kněží superpeliceum (rochetu) s dlouhými dolů visícími rukávy nebo též rochetu bez rukávů po stranách rozstřiženou. Knížata, jedoucí na koni, jsou oděni v dlouhou tuniku a dlouhý plášť na pravém ra- meni spjatý, který u krku kryje široký límec, u některých hermelínový (5, 48). Dítky pohanů mají krátký pláštík, svázaný na levém rameni na uzel (43); zajatci (15) a pohané (105) jsou oděni jen ve spodní roucho, v jakousi košili, sahající pod kolena, s polovičními volnými rukávy, kdežto rukávy tuniky těsně přiléhají k ruce a jsou dlouhé. Bořivoj jako ženich má krátkou přepásanou suknici (126, 127). Podobnou má též světcův sluha Podiven při jízdě na koni (82, 84). Podivenovi ve shodě s pisatelem podpisu, který jme- nuje Podivena rytířem sv. Václava, zavěšuje kreslíř na ozdobný pás meč. Meč mají dále nejen ozbrojenci, ale i někteří poslové. Vojínové jsou oděni v kroužkové brnění. Někteří mají jen kroužkový kabátec, s nímž souvisí kroužková kukle, která buď zaha- luje hlavu, nebo je shrnuta na krku (86). Jiní mají kroužkové nohavice s holenními pláty a plechovými terči, kryjícími kolena (87, 152). Kroužkový kabátec sahá některým vo- 143

Strana 144
jínům až ke kotníkům (152, 159). Kroužkové brnění kryje někdy krátké, někdy dlouhé, po stranách rozstřižené roucho (vafenrok). Vedle kroužkové kukle kryje hlavu ozbro- jenců ještě přilbice konického, ale většinou polovypuklého tvaru. Jezdci mají k nohám připjaty hvězdovité ostruhy. Vedle meče tvoří výzbroj ozbrojenců kopí (87) a štít. Štíty jsou na dolním okraji zahroceny a plochu jejich zdobí motivy heraldické - dvojí roh (78), helm s klenotem dvojího rohu (87), helmice (87), růžice (126, 159), kříž (152), mo- nogram M s korunou (80), s kterým se setkáváme v Liber depictus ještě na stěně u dveří komory v legendě o sv. Alžbětě (fol. 92). Jindy jsou štíty děleny šikmými a protína- jícími se pruhy s body uprostřed polí (146, 152). Pokud sv. Václav není vyobrazen bos (při kopání pole - 20), žetí (27), lisování vína (28) a nesení darů obětních (30) kně- žím a dříví vdovám (32, 34), jest obut v střevíce. V některých scénách (7, 10, 11, 68) jest podán přesněji tvar této obuvi. Jeví-li se v ustrojení mužů mnohý motiv odpovídající gotické módě, není tak tomu u žen. Ta jeví se jen v úpravě pokrývky hlavy, a to především u sv. Ludmily, pokud není vyobrazena jako vdova, a podobně u Drahomíry; obě mají, snad jako odznak svého knížecího postavení, plachetku, přitisknutou na hlavu prsténcem. Vdovy, kte- rým přináší sv. Václav dříví, mají na hlavě vysokou čelenku, přitaženou k hlavě rouš- kou, probíhající pod bradou (fr. guimple, něm. gebende). Vlas dívek zdobí čelenky. které jsou u nevěsty ozdobnější (127, 135). Ženské postavy bývají oděny v dlouhé, řasnaté přepásané roucho, zakrývající i nohy, přes které mají přehozen bohatě zvlněný plášť. Poznavše krojový výstroj postav legendárních, povšimněme si nyní jejich tělesného zjevu a jejich vlastností mimických. Po dobovém zvyku jsou figury ztočeny většinou do tří čtvrtí. Výjimkou jest podána postava v čelné poloze, nebo v profilu. V tomto pří- padě jde vždy o osoby opovržené. Figury jen málo protáhlé, nepatrně v ose prohnuté, nevalně hybné, byť gotický kontrapost nohou jest vyjádřen obvyklým rozpářením cho- didel a vysokým zdvihem pat. Malé hybnosti těl odpovídá i řasení rouch, jež jen vý- jimkou nabývá bohatství a členitosti vlastní sochařství a monumentálnímu malířství soudobému. U stojících osob, pokud jsou oděny v tuniku nebo surcot, jsou lemy šatů klidné, téměř vodorovné, jen u postav oděných pláštěm nebo v mešní roucho nabývá draperie plnosti gotického tvaru. Bohatější řasení vyskytuje se zpravidla i u postav se- dících. Hlavy kulovitého tvaru nesou tvář s krátkým nosem, s úzkýma protáhlýma oči- ma, jejichž zornice jest posazena do koutku. Vlas nazad zčesaný splývá se stran na ramena vlnitými kadeřemi, u mužů kratšími, u žen delšími. Široká tonsura kněží a mni- chů jest vystřihána v účesu stejně bohatém. To vše odpovídá vžité figurální typologii ilustrace gotické, stejně jako mimická stránka postav, jež se soustřeďuje v pohybu těl a údů. Mimika paží je tu hlavním prostředkem dějového výrazu a ruce s prsty připadá úloha hlavní. Kromě úkonů fysických, jež nutí tělo a údy v pohyb, jest věcí ruky, aby vyjádřila různé stavy dění, zejména takového, které odpovídá popudům duševním. Ukazováčku připadá zvláštní mimický význam; vedle motivu ukazování a rozkazování jest též znamením hovoru. Značně jest vyvinuta dovednost kreslíře podati tělo v cha- rakteristické poloze fysického úkonu. Největší potíž mu činí zobrazení pokleku. 144

Strana 145
Živého výrazu nabývá obraz lidské práce, úkonů bohoslužebných i právních. Z oboru lidské práce jest podán obraz boření (13), stavba (36, 54, 106, 120, 186), lámání pout (14), podtínání šibenice (15), okopávání pole (20) a vinice (26), setí (21), žetí (22), sklá- dání (23), mlácení (24) a mletí obilí (25), sbírání (27) a lisování hroznů (28), pečení hostii (29), kopání hrobu (31), nesení dříví (32, 34) a kamenů (37), obsluhování (71), nošení mrtvých (94, 169), kladení na vůz (95), vezení na jakýchsi saních - smyku (95-103), na voze (115), vedení chromého (116), lov (118), rdoušení (164). Z úkonů bohoslužeb- ných jest podán obraz křtu v křtitelnici (44) a v kádi (109, 129), zpovědi (156), přijí- mání (157), posledního pomazání (XXXVI), svěcení kanovníků (64) a uvádění jich do chrámu (65), intronisace biskupa (61), uzavírání sňatků po způsobu pohanském (127) i křesťanském (135), sloužení mešní oběti (155, 188), přijímání do řádu (187, 193), za- klínání posedlého (195, 196), svěcení kostela (60) a pohřbu (77, 166, 178, 206). Z práv- ních úkonů jest podán obraz vykupování otroků (43,110). Zvláštní oblibě se těší vyobra- zení jízdy na koni. Jednání, vyplývající z vnitřních pohnutek, jest přesvědčivě podáno v klanění modlám (128) a v modlitbě vztažením rukou (35, 138, 148, 154, 158, 184, 189, 191, 197). Nevybočuje-li výtvarná znalost a ovládání lidského těla z rámce řemeslného umění ilustračního, nebudeme hledati vyšší formální poznání ani ve figurách zvířecích, ač třeba uznati, že aspoň kůň a pes, zvířata gotickému člověku nejbližší a nejmilejší, bývají zobra- zena se značným smyslem pro jejich tvar a pohyb. Koně chápe kreslíř tak reálně, že většinou správně vystihuje postavení jeho nohou i při pohybu. Kreslí ho z profilu, ale i zpředu (45, 85), zezadu (45), ve skoku (84, 118) a při tahu vozu (115). S jistým zda- rem kreslí psy, kteří lížou šat sv. Václava, když přináší vdovám dříví (32), nebo ve scéně lovu, jak štvou prchajícího paroháče (118). Pozadu zůstává naproti tomu zobrazení rostlin. Nejlépe jest charakterisováno obilí (pšenice). V legendě o sv. Prokopu vyskytuje se častěji strom, jenž bývá zároveň dě- lítkem jednotlivých obrazů. Kmen stromu i listoví je podáno dosti realisticky, strom však nemá vyvinutou korunu. Listoví jest v nepoměru ke stromu, jsou to většinou pro- táhlé velké listy, vyrůstající přímo z kmene, někdy rozeklané; menší listoví je srdcovi- tého tvaru. Stromu jest v ostatních legendách zřídka užito, a to většinou jen k oživení obrazu (17, 20, 21,31, 41, 46, 58, 67,93, 100, 102, 103, 119,128, 148). Žádoucí je ovšem ve scénách lesních (84,85, 118). Lépe jest podán obraz vinné révy a hroznů (26, 27). Drobné rostlinstvo není vyjádřeno; to souvisí s nedostatkem smyslu pro formu půdy a její po- vrch. Výjimkou je lesní výjev s prchajícím rytířem (84), obraz spícího krále dáckého (119) a obraz návratu sv. Václava od sv. Oldřicha domů, v nichž něco rostlin oživuje půdu. Více drobného rostlinstva jest užito v obrazech jeskyně (183, 184, 185). Zde do- konce rozeznáváme osamocený květ zvonečkovitého tvaru. Pro dobu typické pojetí půdy v hranolovitě rozštěpeném tvaru nacházíme v knize naší zřídka. Nedopatřením však asi zobrazil kreslíř pruh půdy pod postelí v obrazu světce, vstávajícího v noci s lůžka. Řeka, potok a voda bývají znázorněny několika vl- nitými čarami, zvláště v obrazech přenesení těla sv. Václava ze Staré Boleslavě do Prahy (96 a násl.). 145

Strana 146
Prostředí děje charakterisuje kreslíř tehdy, je-li k tomu donucen motivem obsa- hovým. Jako vše jest i obloha naznačena jen tam, kde toho vyžaduje děj sám, na př. zjevení božských nebo svatých osob (v legendě o svatém Oldřichu boží ruka, nebo svatý Vít v legendě o svatém Václavu — 50). Oblaka jsou podána v tradičních vějířo- vitých tvarech. Architektonického tvarosloví užívá kreslíř jednak při celých vedutách Prahy, hradu Tetína, obrazech kostelů, jednak při arkádách, charakterisujících vnitřní prostor (vni- třek kostela nad hrobem sv. Václava — 117 - nebo nad oltářem — 138, 148 - při zpovědi — 156 - a v obraze č. 159, 175). V těchto arkádách objevují se formy gotických oblouků. Gotickými arkádami zdobí kreslíř i hrob sv. Václava (94) a často i nábytek — postele bohatších (4, 19, 160) i jednodušších tvarů (114), trůn (127); na trůně většinou jest ještě polštář. Tu užívá krabů a růžic (48,49,141), zvířecích hlaviček (57) jako tvarů ozdobných. Varchitektuře poukazují kostely, věže, hrady, domy aspoň povšechně k dobovým typům stavebním. Hradby mají cimbuří, při kostelích jsou věže s křížem na vrcholu. Srovná- me-li na př. kostel, do kterého přenášejí tělo sv. Ludmily, s kostelem sv. Jiří na hradě pražském, shledáme, že je tu jakási, snad náhodná, podobnost - dvě věže v bocích kos- tela a přístavek pod jednou z nich, jak to dosud vidíme u tohoto kostela. Kde kreslíř vy- značuje zdivo, jest to zdivo kvádříkové. Střechy jsou kryty většinou rovnými taškami obdélníkového tvaru, ale i taškami dole zaoblenými (174) a prejzy (79, 174). Vedle ma- lých neozdobných oken románského tvaru mají některé kostely okna tvarů gotických, a to někde i bohatších s kružbou (60, 72, 90, 94, 123, 204). Dveře chrámové jsou jen výji- mečně opatřeny dveřmi, které mají pak panty gotických tvarů (76,186,193,204) a zámky (186, 193, 204). Brána u hradeb města Prahy (79) ukazuje vytaženu dřevěnou mříž. Bohatý předmětný aparát, jejž jsme probrali v předchozím rozboru, poskytoval kres- lířům vše, co potřebovali k výraznému a sdílnému líčení legendárních dějů, byť v rámci omezeného ještě prostorného a plastického cítění doby. Proto není kreslíři ještě cítěn ani vyjádřen ve své trojrozměrné podstatě. Výjevy jsou podány v jediném plánu, a kde se na př. pokouší kreslíř o podání několika jezdců za sebou, jsou zadní postavy vůbec bez koní nebo koním chybějí nohy. Pozadí působí dojmem prázdného prostoru. Vodo- rovné linie, dělící pásy, slouží zpravidla za základnu, na níž jest vybudován výjev a jíž se dotýkají špičky nohou lidí i zvířat. Na této linii spočívají celým svým objemem stavby i ostatní předměty. Při tom nějaký poměr mezi osobami a stavbami není vyjádřen jed- notným měřítkem. Postavy i věci zaujímají výšku celého pole. Figury i předměty klade kreslíř vedle sebe. Jen výjimkou užije u některého předmětu systému obrácené per- spektivy, většinou k ní nehledí vůbec. Nejen motiv klečení, ale i sedění dělá kreslíři po- tíže, protože neovládá umění perspektivní zkratky. Osoby sedí vlastně ve vzduchu před sedátkem nebo klečí mimo klekátko, k němuž jsou obráceny bokem a které jest vlastně za nimi (154, 158). Trojrozměrně není vyvinut ani prostor krajinný ani vnitřní. Prostor ve vnitřním interiéru není buď naznačen vůbec nebo jen rámováním arkádami napo- vídá uzavřený prostor. Kreslíř však nechápe dobře zvláště v legendě o sv. Ludmile ani tuto výtvarnou nápověď, neboť na př. oltář (148, 158) nebo i celý děj klade před arkády, a to dokonce tak, že figury prořezávají toto rámování (159). 146

Strana 147
Ve svém úhrnu odpovídá typologická výprava i výtvarný sloh obrázků v Liber de- pictus tomu, čeho dosáhla řemeslná ilustrace v druhé čtvrtině 14. století, reagujíc s jistým opožděním na vlny gotické módy, jež pronikala ze západu do střední Evropy od poloviny 13. století v tlaku trvalém. Formy šatu a zbroje, překonané vývojem života, ukazují se tu dlouho, jen tu a tam kmitne se forma nová, odpovídající současnosti. V práci řeme- slných kreslířů, deformujících leccos z nedostatku nadání, školení i z nedbalosti, zavi- něné prací chvatnou, jeví se ovšem gotický realismus, z něhož bylo toto ilustrační umění vzešlo, jen v malém odrazu práce odvozené a druhotné. Nicméně svěží duch gotiky pro- niká kresbami naší knihy ve větší míře než v mnoha ohledech zaostalé bibli Velislavově. Podařilo-li se kreslíři svatováclavského cyklu bible Velislavovy přenésti legendu o ná- rodním světci do prostředí gotického a naplniti ji duchem gotického ideálu rytířského jen měrou omezenou, provanulo již gotické ovzduší cykly Obrázkové knihy do té míry, že legendy z ní k nám mluví mluvou stejně jímavou jako současné veršované legendy české literatury gotické, byť i zůstaly práce kreslířů uměleckou hodnotou za dílem sou- časné literatury české. Již výše byl vytčen vztah ústředních postav našich obrázkových cyklů - sv. Václava, Ludmily a Prokopa, k ikonografii těchto světců v dějinách jejich vyobrazení. Zbývá ještě poukázati, zda a jaký vztah mají naše obrázkové cykly jako sled výjevů ze života světců k obdobným obrazovým cyklům, především z doby blízké vzniku Liber depic- tus. Ze starší doby nemáme zachovány ze života sv. Václava, Ludmily a Prokopa tako- véto cykly vůbec. Několik výjevů z konce života sv. Václava (přípitek sv. Michalu na hostině u Boleslava a zavraždění světcovo) nacházíme sice již na vývojovém začátku ikonografie svatováclavské v iluminované Gumpoldově legendě ve wolfenbüttelském kodexu, ale z doby románské nemáme zachován žádný cyklus svatováclavský. Nicméně lze předpokládati, že takové cykly kryly stěny kostelů, zasvěcených sv. Václavu, již v době starší. A. Matějček v článku „Sv. Václav v českém umění výtvarném“ (příl. Ná- rodních listů k číslu 267, 28. září 1927) se dohaduje, že v hlavním kostele staroboleslav- ském byl románský cyklus svatováclavský; tento dohad považuje za pravděpodobný i J. Cibulka ve svém článku „Obraz sv. Václava". Cyklické obrazové celky svatováclav- ské se objevují až v době gotické, a to najednou ve větším počtu nejen v umění kniž- ním, ale i v malířství nástěnném. Po svatováclavském cyklu v sourodé a o něco starší obrázkové knize českého původu - Velislavově bibli, jest obrázkový cyklus v Liber depictus druhý z dosud známých cyklů knižních vůbec. Literární předlohou cyklu ve Velislavově bibli jest však jiná latinská legenda, a to „Crescente fide", jak to vyplývá již z obrazu i textu prvé ilustrace tohoto cyklu. Avšak již Dobrovský postihl při publi- kaci této legendy, vydané roku 1811 Společností vlasteneckých přátel umění jako do- provod obrázkové legendy z Velislavovy bible v rytecké reprodukci Jiřího Döblera, že dva výjevy obrázkového cyklu se neopírají o legendu Crescente fide, nýbrž spíše o Kři- šťana. Život sv. Václava se začíná v tomto cyklu až jeho posláním do školy a zvolením 147

Strana 148
za knížete po smrti otcově, a jest podán v 29 scénách. Ve Velislavově bibli není cyklus podán v onom souvislém a sdílném vypravování jako v Liber depictus, a také ikono- grafické, typologické a slohové analogie nejsou takové, aby bylo nutno připustiti vzá- jemnou souvislost obou děl. Jestliže na první pohled jsou zde určité podobnosti, na př. v obrazech zvolení sv. Václava knížetem, žetí a mlácení pšenice, pečení hostií a sbírání révy, jsou na druhé straně mezi oběma těmito cykly značné rozdíly nejen v pojetí světce, nýbrž i v podání výjevů. Ve Velislavově bibli jest zobrazován světec, jak jsme již sly- šeli, s plnovousem, v krátké tunice, s vojenským pláštíkem na pravém rameni spjatém; i tam, kde obsah obou cyklů je stejný, jsou značné rozdíly v podání dějů. Cyklus Veli- slavovy bible se končí pohřbem světcovým; chybějí mu ve srovnání s cyklem v Liber depictus a ostatními cykly nejen posmrtné zázraky, ale i jeden významný a pro další vývoj ikonografie svatováclavské důležitý výjev, doprovod světce dvěma anděly při návštěvě u císaře Jindřicha. Několik obrazových cyklů svatováclavských máme zachováno v nástěnném ma- lířství. Zmínku jest o nich učiniti, byť jde o mladší památky, protože víme, že raně gotická malba v střední Evropě těžila z malby knižní a že se tedy právem můžeme domnívati, že i tyto nástěnné svatováclavské cykly nejsou bez vztahů k cyklům kniž- ním. Právě u velikého cyklu svatováclavského na schodišti Karlštejna z let 1355-1357 zjišťuje Neuwirth, že mezi cyklem naší obrázkové knihy a těmito malbami jest velmi úzká souvislost, a že Karlu IV., který dal malovati karlštejnský cyklus, musil býti znám svod ilustrací svatováclavské legendy typu Liber depictus. Bližším srovnáním se zde nezabýváme vzhledem k tomu, že tak učinil velmi zevrubně již Neuwirth, a to v době, kdy obrazy nebyly ještě zničeny a nahrazeny kopiemi. Na Karlštejně jest počet výjevů o něco menší; avšak navíc jest tam scéna s vévodou Zlickým a umývání krve světcovy na stěnách boleslavského chrámu. Ze zázraků po smrti sv. Václava je tam zobrazeno shodně s cyklem v Liber depictus ještě přenesení těla světcova ze Staré Boleslavě a propuštění vězňů z věznice. Byl-li na Karlštejně cyklus redukován, aniž byla poru- šena souvislost gotické legendy, došlo k změnám výjevů v renesančním cyklu svato- václavském v kapli svatováclavské u sv. Víta v Praze z prvé poloviny 16. století. A. Matějček (viz shora uvedený článek v Národních listech) nadhodil možnost, že tento cyklus mohl míti vztah ke gotickému cyklu ze 14. století, jehož zbytky, soudíc podle některých podrobností komposice obrazů a ústroje sv. Václava, snad renesanční malíř ještě nalezl. Podle záznamu K. Hilberta v článku Svatováclavská kaple v chrámě sv. Víta v Praze, „Zlatá Praha,“ ročník XLVI, sešit 18, str. 358, nenašel však jmenovaný archi- tekt v době obnovení kaple na začátku tohoto století již starších maleb, třebaže bylo pátráno na mnohých podezřelých místech. V nástěnném malířství gotickém 14. století máme zachovány ještě další dva cykly svatováclavské. V roce 1932 byl objeven v kostele sv. Václava ve Žďáru u Blovic cy- klus z doby okolo poloviny 14. století, který se liší od známých nám cyklů hlavně tím, že sv. Václava doprovází jeho sluha Podiven, který jako světec jest ozdoben též svato- září, i v těch scénách, v kterých v ostatních legendách jest světec bez sluhy. Vyobra- zení světcovo v tomto cyklu liší se od vyobrazení v našem cyklu tím, že zde má světec 148

Strana 149
plnovous, jinak jest oděn rovněž v dlouhou tuniku a je dokonce ve většině scén bosý. Tento cyklus o 28 obrazech, začínající až výjevem kácení stromů a nesení dříví vdo- vám, končí zavražděním světcovým, nemá pokračování v posmrtných zázracích a rov- něž jako cyklus v Liber depictus jest bez episody se zlickým vévodou. Druhý, roku 1910 znovu odkrytý cyklus svatováclavský, snad rovněž o něco starší než cyklus karlštejnský, jest v kostele sv. Matouše v Dobroměřicích. Z tohoto cyklu máme zacho- váno jen několik výjevů: žetí pšenice, pečení hostií, lisování vína, návštěva sv. Václava, doprovázeného dvěma anděly, u císaře Jindřicha a hostina u Boleslava nebo hoštění chudých sv. Václavem. Úryvků legendy Ut annuncietur, kterou máme za literární předlohu cyklu v naší Obrázkové knize, doplněných ještě z Dubravia a Hájka s uspořádáním událostí podle Hájka, bylo užito k obrazům, které na začátku 17. století byly pořízeny k výzdobě kláštera bosých Augustiniánů sv. Václava na Zderaze na Novém městě pražském. 15) Ty jsou základním cyklem barokním, jehož popularitu upevnila reprodukce rytecká ve 32 deskách bratra Jindřicha, otištěných ve spisku převora tohoto kláštera P. Aegidia. Knížka „D. Venceslao Bohemorum Duci ac Martyri inclyto sertum" (v Praze 1643) byla později vydána česky i německy. K připomenutým rytinkám přidal autor, jak sám uvádí v předmluvě, úryvky ze života světcova, a to z legendy Ut annuncietur, jejíž rukopis v universitní knihovně nese poznámky, psané rukou 17. století, které vyjádřují heslovitě obsah jednotlivých obrazů zderazského cyklu. Tu tedy byla po druhé legenda Ut annuncietur pramenem dílu malířskému, byť sem zasáhly i ikono- grafické zdroje jiné. Nehledíme-li k novým scénám, ke kterým dalo jistě podnět uspo- řádání cyklu podle Hájka, jest zde i určitá souvislost s naším cyklem v tom, že se i v cyklu zderazském objevuje snaha po kontinuujícím vypravování několika dějů v jednom obraze a že i cyklus zderazský líčí - jako Liber depictus - několik posmrt- ných zázraků, které se staly na přímluvu sv. Václava (zjevení ukřižovaného Krista králi Dáckému, oběšení Podivena, zázraku věznice při převezení těla sv. Václava do Prahy). V starší literatuře jest uveden ještě jeden cyklus svatováclavský z prvé poloviny 14. století, a to na hradě v Jindřichově Hradci (Mitteilungen XVII., 1872, str. XIV); tu jde však o legendu o sv. Jiří, jak bylo záhy poznáno a také již J. E. Wocelem zveřej- něno. Legendu o sv. Ludmile možno srovnati jen se dvěma obrazovými cykly 14. věku. Z nich vlastně jen jediný dává za dnešního stavu znalosti památek posouditi rozsah cyklu legendy o sv. Ludmile v Liber depictus, neboť jest to jediný známý samostatný cyklus obrazů ze života sv. Ludmily, z doby blízké vzniku krumlovské knihy obráz- kové. Jsou to freskové malby na schodišti hradu Karlštejna. Druhým v úvahu přichá- zejícím cyklem obrazů jest legenda svatováclavská ve Velislavově bibli, která jest pokládána za starší. Vztahem těchto tří cyklů zabýval se již Neuwirth ve svém spise o karlštejnských malbách. Vytknuv větší obrazový rozsah legendy o sv. Ludmile v Liber depictus, usu- zuje Neuwirth, že mezi obrazy této knihy a cyklem karlštejnským jest určitý vztah, 149

Strana 150
a to dokonce blízký. Především jest obrazový cyklus ten podán jak na Karlštejně, tak v Liber depictus samostatně vedle cyklu svatováclavského. Obrazovému cyklu karl- štejnskému a cyklu v Liber depictus jest společný motiv křtu Ludmily a jejího man- žela Bořivoje. Kdežto však jsou v karlštejnském cyklu věnovány samostatné obrazy křtu Bořivoje a Ludmily, jest v Liber depictus podán křest obou najednou i s ostatním lidem. Společný oběma cyklům jest dále obraz Bořivoje a Ludmily s třemi syny a třemi dcerami, smrt Bořivojova, přijímání sv. Ludmily, příchod vrahů a mučednictví světice. Cyklus karlštejnský má však navíc stavbu kostela Panny Marie a korunování Spyti- hněvovo. S legendou svatováclavskou ve Velislavově bibli má legenda o sv. Ludmile Obráz- kové knihy krumlovské jen šest scén společných, a to více obsahově než formálně. Jest to scéna souvisící s klaněním modlám; kdežto v Obrázkové knize krumlovské se klanějí modle oba manželé, ve Velislavově bibli Bořivoj modlu kácí. Ve Velislavově bibli shodně s cyklem karlštejnským jest Bořivoj křtěn sám, a to biskupem oděným v pontifikální roucho. Věcně jsou odlišné i scény úmrtí Bořivojova a Vratislavova. Stejně vyslání vrahů Drahomírou a zardoušení světice jeví značné rozdíly. Ve Veli- slavově bibli je světice rdoušena stočeným šátkem, v Liber depictus provazem, jak jest také výslovně zdůrazněno i písařem. K obsahové souvislosti obou cyklů nutno podotknouti, že scény souběžně nevyplý- vají, jak dosud bylo uváděno, ani tolik ze spojení dvou zvláštních legend o sv. Václavu a Ludmile, nýbrž důvod souvislosti jest hledati spíše v legendě Crescente fide samé, která byla písaři a kreslíři Velislavovy bible, podle začátečního textu cyklu, literární předlohou. Ta totiž obsahuje všechny motivy, jež byly kreslířem ve Velislavově bibli vyobrazeny a srovnání obou cyklů přesvědčuje, že s výjimkou 4. obrazu jde tu o sho- du, vyplývající ze stejného obsahu legend. Pro cyklus o sv. Prokopu nemáme ze současné doby žádné srovnávací látky, neboť obrázková legenda v Liber depictus je, pokud dnes víme, jediný středověký cyklus svatoprokopský. Mladší cyklus jest až ze 2. poloviny 17. století. Shrneme-li všechny poznatky, jež jsme studiem obrazových cyklů a jejich literár- ních pramenů zjistili, dospíváme k závěru, že jak v naší latinské literatuře, tak v umění středověkém bylo všech písemných i výtvarných památek, literárních i ikonografických versí legend o nejstarších světcích českých více, než se zachovalo. Je-li sporné, zda se zdaří najíti dosud neznámé literární památky legendární, kyne naděje aspoň dějezpytu umění, že se objeví v středověkých kostelích ještě mnohý legendární cyklus, jenž je dosud pod omítkou skryt, jak se to naposledy ukázalo při objevu žďárského cyklu. A. Matéjček a J. Šámal 150

Strana 151
Poznámky 1) Iniciála L s obrazem Přenesení těla sv. Václava jest vzata z rukopisného Brevíře svatojiřské abatyše Anežky (1355-8), uloženého v Národní a universitní knihovně pražské (XIII. E. 14 a); srv. A. Matějček: Illuminované rukopisy svatojiřského kláštera XIV. a XV. věku v universitní knihovně pražské. Památky archeologické XXXIV (1924). 2) O problémech a otázkách, vížících se k obrázkovým knihám gotickým, pojednal A. Matějček v knize Velislavova bible a její místo ve vývoji knižní ilustrace gotické (Praha, J. Štenc, 1926). 3) Výklad prof. B. Ryby: Neutrum plur. adj. vzato za substantivum; srov. Sex. Aurelius Victor, Historiae Abbreviatae (De Caesaribus liber), kap. 8, § 3: ob vitae egregia. 4) A. Matějček, Dějepis umění II. (1924) str. 349; týž, Velislavova bible (1926) 116; zde na základě údaje obsaženého v Katalog der Miniaturen-Ausstellung, Wien 1902. K. k. Hofbibliothek (č. 113). Zde udán jest původ knihy z jezuitské koleje krumlovské. Tento údaj byl převzat i do katalogu výstavy Gotische Buchmalerei im Südostdeutschen Raum. Die Ostmark. Böhmen, Mähren und ihre Aus- strahlungsgebiete, 1270-1500. Ausstellung der Nationalbibliothek in Wien, April-Mai 1939. Katalog mit einer Einleitung von Kurt Holter. Rudolf M. Rohrer Verlag, Baden bei Wien, č. 26. Srv. i J. Ci- bulka, Korunovaná Assumpta na půlměsíci (Sborník k sedmdesátinám K. B. Mádla, Praha, 1929). A. Matějček, Dějepis výtvarného umění v Čechách (1929); týž, Dějepis výtvarných umění v ČSR. (1935). 5) Tabulae codicum manu scriptorum... in Bibliotheca palatina Vindobonensi, Vindobonae 1863, č. 370. Tento katalog uvádí ve stručném obsahu ze životopisů světců této knihy jen životopis sva- tého Václava a sv. Alžběty. 6) Výrazem konvent se označovaly a označují v církevní latině právě především kláštery mino- ritské - pro kláštery jesuitské, jaký byl rovněž v 17. století v Č. Krumlově, a z jehož majetku se prý dostal náš kodex podle údajů vídeňských výstavních katalogů v 18. století do vídeňské dvorní knihovny, se tohoto výrazu neužívá, nýbrž výrazu collegium - kolej. V knihách, které se dostaly po zrušení krumlovské jesuitské koleje do pražské Národní a universitní knihovny a mají vyznačení původu, čteme všude „Collegii Crumloviensis S. J." (viz J. Truhlář Catalogus Codicum manu scriptorum la- tinorum, qui in c. r. bibliotheca publica atque universitatis Pragensis asservantur, Pragae 1905-6, a týž, Katalog českých rukopisů universitní knihovny pražské, Praha 1906). Naproti tomu knihy, pocháze- jící z minoritského kláštera a chované v Umělecko-průmyslovém museu v Praze, jsou označeny »Con- ventus Beatae Virginis...,“ písmem rovněž XVII. století a dokonce stejného charakteru, zvláště pokud jde o písmeny C, patrně z doby inventarisace knihovny. Za upozornění na tyto knihy děkuji dr. Pochemu. 7) Titulní obraz v Liber depictus ukazuje okřídlenou postavu ženy, stojící na měsíci, se svatozáří kolem hlavy, s korunou dvanácti hvězd ve vlasech. Na levé ruce drží žena zpříma sedící děcko, oděné v chiton, které má rovněž za hlavou svatozář, vyplněnou křížem. V levé ruce drží děcko k tělu při- tisknutou knihu, pravicí dotýká se brady ženiny. Žena podává dítku jablko, spíše s křížkem než bez něho, jak se domnívá J. Cibulka v uv. čl. Na těle v zářícím slunci má žena obraz Krista-Trpitele. Ci- bulka připouští, že vlastně jde i zde především o obraz Madony. Podle něho je postava variantou apokalyptické ženy, kterou vytvořila obraznost 14. století ze tří daných typů, t. j. z Madony s dítě- tem, apokalyptické ženy na půlměsíci, oděné sluncem, a letící ženy apokalyptické; všecky tyto tři typy jsou podle něho sloučeny právě v Liber depictus. Žena v Liber depictus není však oděna zářícím sluncem, jako alegorie Církve ve Velislavově bibli. Naopak kruhové slunce má na těle před sebou. Apokalyptickou ženu Velislavovy bible, alegorisující Církev, připomíná tato žena jen potud, že obě stojí na půlměsíci a kolem hlavy mají korunu dva- nácti hvězd. Žena ve Velislavově bibli jest také bez dítka. To právě ukazuje, že u ženy v Liber depictus jde spíše a především o obraz Madony ve shodě s přípiskem, že obrázková kniha „obsahuje obzvláště zobrazení Blahoslavené Panny.“ 151

Strana 152
Svatozář dítka s křížem jest obvyklým typem svatozáře Kristovy, nejen ve vyobrazení Krista v Li- ber depictus, ale na obrazech Krista vůbec v současných i ve starších vyobrazeních (na př. z českých iluminovaných knih v žaltáři ostrovském, chovaném dnes v kapitulní knihovně pražské; zde na příklad sedící Madona drží také na levé ruce dítko oděné v chiton). Dále na př. v Liber depictus Kristus sedí na klíně Madony, v obraze klanění krále ze Sáby má nejen svatozář vyplněnou křížem, nýbrž jest také oděn v chiton a Madona mu také podává jablko. Že v tomto případě jde o Madonu s Kristem, není pochyby. Motiv sedění božského děcka na ruce Madonině, jeho odění v chiton, držení knihy místo byzantského svitku a dokonce i motiv dotyku brady matčiny (stejný motiv v téže době i na deskových obrazech Madon italských i českých), ukazují, že jde vlastně o Madonu byzantského typu, který je zmnožen některými znaky apokalyptické ženy, jak ji vytvořila obraznost 14. století (A. Ma- tějček a J. Myslivec, České Madony gotické byzantských typů - Památky archeologické, roč. IV., V., 1934-5). Při tom ovšem jest zcela neobvyklé, že Madona vedle Krista-děcka na ruce má ještě před sebou na životě v kruhové svatozáři Krista-Trpitele. Toto neobvyklé spojení obrazu Krista-Trpitele s obrazem Panny Marie vzniklo asi, jak bylo výše uvedeno, z důvodů zvláštních, podmíněných urče- ním knihy pro klášter, zasvěcený zároveň Kristovu tělu a Panně Marii. 8) Sr. J. Schwarzmeier, Im Ringe des Krummauer Schlossberges, C. Krumlov, 1929, tam další lite- ratura. 8a) Výklad prof. B. Ryby. 9) Výklad o Přenesení jest v bohoslužebných knihách, jinak uveden sám o sobě v modlitbách ke dnu Přenesení, a to sv. Václava ke dni 4. března, sv. Ludmily k 10. listopadu. 10) Prvý příběh podává F. Krásl v uv. sp. podle H. Fabricia Požehnaná památka velikého světa- divotvorce sv. Prokopa (Praha 1764); sv. Prokop byl s domácím čeledínem poslán do lesa na dříví; na zpáteční cestě zlomil jim ďábel kolo u vozu; světec pohlédl k nebi a donutil dábla, aby nesl nápravu vozu. Podle pojednání J. Kakše o svatoprokopské legendě (Pax VIII, 1933) jest tento zázrak znám teprve v Menologiu benedictinum Gabriela Bucelína z r. 1655. 11) Meiers Lexikon XII 289. - Divotvornost na přímluvu tohoto světce nebyla v Čechách neznáma. Jeden ze zázraků, které uvádějí Bollandisté v Miracula S. Udalrici (MG SS IV, str. 422 a n.), má vztah ke knížecímu rodu českému. Zpráva č. 21 o těžké nemoci, v niž upadl syn knížete (In regione Sclavo- rum filius Volislavi) a uzdravení vztahuje se podle Novotného (Čes. dějiny, díl I., část I., str. 661 pozn.) na některého ze synů Boleslavových a odtud lze si asi vysvětliti, že nejmladší syn dostal ne- obvyklé jméno u Přemyslovců, Oldřich. 12) Dějepis výtvarných umění (Praha 1931, obr. 188); J. Květ, Illuminované rukopisy královny Rejčky (Praha 1931). 13) Časopis katolického duchovenstva 1928, str. 182; R. Hönigschmid. Gotické nástěnné malby v kostele sv. Prokopa v Krupce (Umění 1930, str. 139). 14) Pro tuto čapku užívá se v literatuře označení vévodská čapka nebo knížecí čapka; podržujeme pojmenování knížecí čapka, majíce toto označení za správnější, a to již z toho důvodu, že se více přimyká k pojetí sv. Václava této doby jako knížete-kněze a nikoli jako vévody-vojína, kdy jest zobra- zen s pokrývkou hlavy v podobě přilbice (dedikační list v kodexu wölfenbüttelském). Vyobrazení duchovních vyššího stavu, které písař podpisů výslovně jmenuje kanovníky, se stejnou pokrývkou právě v témže cyklu naší obrázkové knihy ukazuje, že jde o pokrývku hlavy, která především patří stavu duchovnímu, a to vyššímu duchovenstvu. Stejnou pokrývku má v našich legendách i sv. Pro- kop jako kanovník vyšehradský. Jiný příklad přibližně ze současné doby jest na obraze biskupa Al- berta von Hohenfels (zemř. 1355) v miniatuře Gundekarova pontifikálu eichštetského (Eichstätt), kde jest vyobrazen se svými kanovníky bez pontifikálních bohoslužebných rouch se stejnou pokrývkou hlavy (obraz č. 169, J. Braun, Die liturgische Gewandung, Freiburg 1907). Další příklad užití této pokrývky u obrazu biskupa máme i ve starším českém rukopise olomoucké kapitulní knihovny (čís. 174) zv. Flores s. Bernardi z doby po polovině XII. století; jest to obraz sv. Vojtěcha, který jest oděn ve stejné bohoslužebné roucho jako druhý biskup na tomto obraze Daniel. Sv. Vojtěch má však pokrývku hlavy jako biskup Albert; biskup Daniel je zobrazen již s mitrou tvaru, který známe jako 152

Strana 153
biskupskou pontifikální pokrývku hlavy teprve od poloviny XII. století, kdy mitra se stává speci- fickým pontifikálním šatem biskupským (viz Braun tamtéž a J. Cibulka, Český řád korunovační a jeho původ, Praha 1934). Kreslíř chtěl patrně na tomto dedikačním listě zobraziti sv. Vojtěcha jako biskupa X. století, kdy mitra nebyla ještě pontifikálním biskupským odznakem a kdy také ještě nebyla ani biskupům propůjčována jako insignia Romanorum. V záhadné pokrývce hlavy sv. Václava v iniciále korunovačního evangeliáře vyšehradského v Ná- rodní a universitní knihovně v Praze (asi rok 1085) a na rubu českých denárů z doby románské shledává J. Cibulka v článku Obraz sv. Václava mitru, v souvislosti s mitrou, kterou udělil papež Mikuláš II. r. 1059 nebo 1060 Spytihněvovi II. a Alexander II. r. 1071 Vratislavovi, což Rehoř VII. potvrdil r. 1073, jako náhradu za královskou korunu, a to jako její druhý tvar se zaoblenými rohy po stranách a s 2 vpravo a vlevo spadajícími pruhy na ramena. V pokrývce hlavy sv. Václava v Liber depictus nelze již shledávati mitru ani v jejím druhém starším tvaru. Nejde-li o biret v jeho nejstarší formě, jde o chorovou biskupskou kápi, jak byla po Gelasiu Dobnerovi (Kritische Beweis dass die Mütze... Born 1777) chápána i Palackým (Dějepis Ces. Národu I., 1,317) také mitra, kterou udělili papežové českým panovníkům. Ve tvaru čapky sva- tého Václava v Liber depictus, která jest od doby gotické stále až na nepatrné výjimky typickým odznakem světcovým, a to i v baroku a později (na př. u Mánesa), nelze shledávati druhý tvar mitry z několika důvodů. Knížecí čapka v Liber depictus nemá vůbec pruhů spadajících na ramena. Jak částečně jest vyobrazena již v legendě o sv. Václavu v Liber depictus (10), ale jak to určitěji vidíme u Parléřovy sochy sv. Václava, jde v našem případě vlastně o pokrývku nikoliv o dvou, nýbrž o čty- řech zaoblených rozích, které vznikají rozdělením čapky dvěma obloučkovými pásy, které na všech 4 stranách uprostřed vystupují z lemu čapky. Nad křížením těchto obloučků bývá knoflík. V naší legendě užívá tohoto knoflíku kreslíř i bez křížících se pásků; nechybí však čapka ani s tímto kří- žícím páskem uprostřed a s knoflíkem nahoře, jak to vidíme na př. také na votivním obraze Jana Očka z Vlašimě v Národní galerii v Praze. 15) Časopis katolického duchovenstva 1924, str. 369. 153

Strana 154

Strana 155
Pořadový soupis obrazových scén První číslice je pořadové označení scény. Následuje odkaz na stránku tohoto vydání. Další údaj uvádí: především rukopisné folio s označením lícu (R) a rubu (V); za druhé jeden ze tří pásů, a to hoření (a), střední (b) nebo spodní (c); konečně, je-li v příslušném pásu scén více, rozlišení scény první (1), druhé (2) nebo třetí (3).

Strana 156
SonpuOUs EN 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18. 10. 20. 21. 22. 23. 24. 25. 26. 27. 28. 20. 30. 31. 32. 33. 34. 35. 36. 37. 38. 30. 40. 41. 42. 43. /56 Str. Str Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str, Str. Str, Str Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. 1 1 1 1 1 2 2 3 3 2 2 3 2 3 2 3 3 4 4 5 5 4 4 5 5 4 4 5 5 6 6 7 7 7 6 6 7 7 6 6 7 7 8 (fol. 32 R a 1) (fol. 32 R a 2) (fol. 32 R b) (fol. 32 R c 1) (fol. 32 R c2) (fol. 32 V a 1) (fol. 32 V a 2) (fol. 33 R a 1) (fol. 33 R a 2) (fol. 32 V b 1) (fol. 32 V b 2) (fol. 33 R b 1) (fol. 33 R b 2) (fol. 32 V c 1) (fol. 32 V c 2) (fol. 33 R c 1) (fol. 33 R c 2) (fol. 33 V a 1) (fol. 33 V a 2) (fol. 34 R a 1) (fol. 34 R a 2) (fol. 33 V b 1) (fol. 33 V b 2) (fol. 34 R b 1) (fol. 34 R b 2) (fol. 33 V c 1) (fol. 33 V c 2) (fol. 34 R c 1) (fol. 34 R c 2) (fol. 34 V a 1) (fol. 34 V a 2) (fol. 35 R a 1) (fol. 35 R a 2) (fol. 35 R a 3) (fol. 34 V b 1) (fol. 34 V b 2) (fol. 35 R b 1) (fol. 35 R b 2) (fol. 34 V c 1) (fol. 34 V c 2) (fol. 35 R c 1) (fol. 35 R c 2) (fol. 35 V a 1) Latinské znéní nadpisu I. Hic stat sanctus Venceslaus coram patre Wratisalao(!), petens, ut daret eum ad scolas Hic portatur ad scolam in civitatem Budeczt Hic magistro presentatur; hic sedent studentes Hic Wratizlaus pater sancti Wencezlai moritur Hic principes mittunt nunccios pro sancto Wencezlao Hic equitat pro sancto Wencezlao Hic nunccius loquitur sancto Wencezlao Hic sanctus Wencezlaus equitat Bohemiam Hic duces suscipiunt sanctum Wencezlaum Hic sanctus Wencezlaus electus est in ducem Hic imperator dat ceptrun sancto Wencezlao Hic sanctus Wenucezlaus facit consolacionem sacerdotibus Hic sanctus Wencezlaus iubet destruere carceres Hic sanctus Wencezlaus iubet frangere vincula Hic precipit succidere patibula Hic sanctus Wencezlaus educit captivos de carcere Hic sanctus Wencezlaus mittit pecunias captivis Hic servus sancti Wencezlai dat nummos captivis Hic sanctus Wencezlaus tempore noctis surgit a lecto Hic sanctus Wencezlaus fodit agrum Hic sanctus Wencezlaus seminat triticum Hic sanctus Wencezlaus metit triticum Hic sanctus Wencezlaus componit triticum Hic sanctus Wencezlaus tritulat triticum Hic sanctus Wencezlaus molit triticum Hic sanctus Wencezlaus colit vineam Hic sanctus Wencezlaus deponit vinum in botris Hic sanctus Wencezlaus premit vinum ad oficium Hic sanctus Wencezlaus pistat oblatas pro sacrificio Hic sanctus [Wencezlaus] dat sacerdotibus vinum et oblatas Hic sanctus Wencezlaus sepilit(!) mortu[o]s Hic sanctus Wencezlaus fert ligna Hic sanctus Wencezlaus percutitur a silvanis Hic sanctus Wencezlaus dat ligna viduis Hic sanctus [Wencezlaus] geniculat ante eclesiam nudis pedibus Hic sanctus Wencezlaus con[s]truit eclesiam in honore sancti Vitt Hic portant lapides Hic sancta Ludmila custodit sanctum Wencezlaum Hic Dragomir mater sancti Wencezlai iubet obstruere hostium eclesie Hic Dragomir expellit sacerdotes et cristianos ab ecclesia Hic sanctus Wencezlaus expellit matrem suam de Praga Hic sanctus Wencezlaus suscipit sacerdotes et clericos Hic sanctus Wencezlaus emit infantes gentilium 

Strana 157
Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Jeho český překlad I. stojí svatý Václav před otcem Vratislavem a žádá, aby ho dal do škol. je vezen do školy do města Budče. je představován učiteli; zde sedí žáci. Vratislav, otec svatého Václava, umírá. páni posílají posly pro svatého Václava. jede pro svatého Václava. posel mluví k svatému Václavu. svatý Václav jede do Čech. vévodové vítají svatého Václava. je svatý Václav zvolen za vévodu. dává císař žezlo svatému Václavu. utěšuje svatý Václav kněží. káže svatý Václav zbořiti žaláře. káže svatý Václav zlámati pouta. nařizuje podtíti šibenice. vyvádí svatý Václav zajatce z žaláře. posílá svatý Václav peníze zajatcům. dává služebník svatého Václava peníze zajatcům. vstává svatý Václav v noci s lůžka. svatý Václav kope pole. svatý Václav sije obilí. svatý Václav žne obilí. svatý Václav skládá obilí. svatý Václav mlátí obilí. svatý Václav mele obilí. svatý Václav pěstuje vinici. skládá svatý Václav hrozny vína. lisuje svatý Václav mešní víno. svatý Václav peče oplatky k bohoslužbě. dává svatý Václav kněžím víno a oplatky. svatý Václav pohřbívá zemřelé. svatý Václav nese dříví. je svatý Václav bit od hajných. dává svatý Václav dříví vdovám. klečí svatý Václav bos před kostelem. staví svatý Václav kostel ke cti svatého Víta. nosí kameny. svatá Ludmila střeží svatého Václava. matka svatého Václava Drahomiř káže zatarasiti dveře chrámové. Drahomiř vyhání z chrámu kněze i věřící. vyhání svatý Václav svou matku z Prahy. vítá svatý Václav kněze a kleriky. skupuje svatý Václav dítky pohanů. 157 

Strana 158
44. 45. 46. 47. 48. 49. 50. 51. 52. 53. 54. 55. 56. 57. 58. 50. 60. 61. 62. 63. 64. 65. 66. 67. 68. 69. 70. 71. 72. 73. 74. 75. 76. 77. 78. 79. 80. 81. 82. 83. 84. 85. 86. 87. 88. 89. 90. 91. 158 Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. DD 00 XO XO OO OO (fol. 35 V a 2) (fol. 36 R a 1) (fol. 36 R a 2) (fof. 35 V b 1) (fol. 35 V b 2) (fol. 36 R b 1) (fol. 36 R b 2) (fol. 35 V c 1) (fol. 35 V c 2) (fol. 36 R c 1) (fol. 36 R c 2) (fol. 36 V a 1) (fol. 36 V a 2) (fol. 37 R a 1) (fol. 37 R a 2) (fol. 36 V b 1) (fol. 36 V b 2) (fol. 37 R b 1) (fol. 37 R b 2) (fol. 36 V c 1) (fol. 36 V c 2) (fol. 37 R c 1) (fol. 37 R c 2) (fol. 37 V a 1) (fol. 37 V a 2) (fol. 38 R a 1) (fol. 38 R a 2) (fol. 37 V b 1) (fol. 37 V b 2) (fol. 38 R b 1) (fol. 38 R b 2) (fol. 37 V c 1) (fol. 37 V c 2) (fol. 38 R c) (fol. 38 V a 1) (fol. 38 V a 2) (fol. 39 R a) (fol. 38 V b) (fol. 30 R b) (fol. 38 V c 1) (fol. 38 V c 2) (fol. 39 R c) (fol. 39 V a) (fol. 40 R a 1) (fol. 40 R a 2) (fol. 39 V b 1) (fol. 39 V b 2) (fol. 40 R b) (fol. 39 V c) Hic Hic Hic Hic Hic Hic Hic Hic Hic Hic Hic Hic Hic Hic Hic Hic Hic Hic Hic Hic Hic sanctus Wencezlaus babtizat infantes gentilium stant nu[n]ccii inperatoris coram sancto Wencezlao sanctus Wencezlaus equitat ad inperatorem angeli ducunt sanctum Wencezlaum inperator asurgit sancto Wencezlao; hic sedent duces et principes inperator locat sanctum Wencezlaum in trono suo sanctus Vitus aparuit sancto Wencezlao in so[m]pnis sanctus Wencezlaus petit reliquias sancti Viti ab inperatore inperator dat reliquias sancti Viti sancto Wencezlao sanctus Wencezlaus cum reliquiis sancti Viti equitat Bohemiam sanctus Wencezlaus edificat ecclesiam in honore sancti Viti sanctus Wencezlaus mittit nu[n]ccios Ratisponam pro episcopo eq[uites] equitant Ratisponam nunccii sancti Wencezlai loquntur cum episcopo episcopus equitat Bohemiam sanctus Wencezlaus suscipit episcopum episcopus consecrat ecclesiam in honore sancti Viti sanctus Wencezlaus fecit episcopum; hic eligitur et consecratur sanctus Wencezlaus mittit munera episcopo Ratispone[n]ssi episcopus equitat Ratisponam sanctus Wencezlaus precipit episcopo, quod crearet canonicos, et ipsos consecraret Hic Hic Hic Hic Hic Hic Hic Hic Hic Hic Hic Hic Hic Hic Hic Hic Hic Hic Hic Hic Hic Hic Hic vise Hic Hic Hic Hic episcopus Bohemie introducit canonicos ad ecclesiam Bolezlaus mittit nu[n]ccios ad fratrem suum sanctum Wencezlaum [nunccius] equitat nu[n]ccius Boleslay loquitur cum sancto Wencezlao sanctus Wencezlaus equitat ad fratrem suum Boleszlaum sanctus Wencezlaus et Boleszlaus comedunt simul ipsis ministratur sanctus Wencezlaus geniculat in limine ecclesie sanctus Wencezlaus sal[u]tat fratrem suum Boleszlaum Boleszlaus percuttit in verticem fratrem suum sanctum Wencezlaum sanctus Wencezlaus expiravit in limine ecclesie sanctus Wencezlaus a canonicis portatur ad ecclesiam sanctus Wencezlaus tumulatur Boleszlaus equitat Pragam est civitas Praga Bolezlaus canonicos offendit et omnem clerum et cristianos Bolezlaus iussit cives interficere et omnes nobiles decolare Podius dat fugam miles interficit adversarium sancti Wencezlai miles dat fugam ad silvam, qui interfecit illum miles detinetur, qui oc[c]idit illum miles sancti Wencezlai suspenditur miles sancti Wencezlai in patibulo senuit et candele ardentes sunt miles deponitur de patibulo miles portatur in feretro ad sepulturam miles sancti Wencezlai sepelitur in cimiterio sancti Vit venerunt viri et mulieres ad ducem Bolezlaum 

Strana 159
44. 45. 46. 47. 48. 49. 50. 51. 52. 53. 54. 55. 56. 57. 58. 59. 60. 61. 62. 64. 65. 66. 67. 68. 60. 70. 71, 72, 73. 74. 75. 76. 77. 78. 79. 80. 81. 82. 83. 85. 86. 87. 88. 89. 90. 91. Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde křtí svatý Václav dítky pohanů. stojí poslové císařovi před svatým Václavem. jede svatý Václav k císaři. provázejí svatého Václava andělé. císař povstává před svatým Václavem; zde sedí vévodové a knížata. posazuje císař svatého Václava na svůj stolec. se svatý Vít zjevil svatému Václavu ve snách. svatý Václav žádá ostatky svatého Víta od císaře. dává císař ostatky svatého Víta svatému Václavu. jede svatý Václav do Čech s ostatky svatého Víta. buduje svatý Václav kostel ke cti svatého Víta. posílá svatý Václav posly do Řezna pro biskupa. jedou jezdci do Řezna. mluví poslové svatého Václava s biskupem. jede biskup do Čech. vítá svatý Václav biskupa. posvěcuje biskup chrám ke cti svatého Víta. zřízuje svatý Václav biskupa; zde je volen a vysvěcen. posílá svatý Václav dary biskupu řezenskému. jede biskup do Řezna. nařizuje svatý Václav biskupu, aby zvolil kanovníky a vysvětil je. uvádí český biskup kanovníky do chrámu. posílá Boleslav posly k svému bratru svatému Václavu. posel jede. posel Boleslavův mluví se svatým Václavem. jede svatý Václav k svému bratru Boleslavovi. jedí spolu svatý Václav a Boleslav. je obsluhují. klečí svatý Václav u dveří kostela. pozdravuje svatý Václav svého bratra Boleslava. udeřuje Boleslav svého bratra svatého Václava do temene hlavy. vydechl svatý Václav u dveří kostela. nesou kanovníci svatého Václava do kostela. je svatý Václav pohřbíván. jede Boleslav do Prahy. jest město Praha. napadá Boleslav kanovníky a všechno kněžstvo i věřící. dal Boleslav povražditi měšťany a stíti všechnu šlechtu. prchá Podiven. rytíř zabíjí odpůrce svatého Václava. rytíř, který onoho zabil, prchá do lesa. rytíř, který onoho zavraždil, je zadržen. je rytíř svatého Václava pověšen. rytíř svatého Václava na šibenici zestárl a byly spatřeny planoucí svíce. je rytíř snímán se šibenice. je rytíř na nosítkách nesen ke hrobu. je rytíř svatého Václava pohřbíván na hřbitově svatého Víta. přišli mužové a ženy k vévodovi Boleslavovi. 159 

Strana 160
02. 03. 94. 95. 96. 97. 98. 99. 100. 101. 102. 103. 104. 105. 106. 107. 108. 109. 110. 111. 112. 113. 114. 115. 116. 117. 118. 110. 120. 121. 122. 123. 124. 125. 126. 127. 128. 129. 160 Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Sir. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. 17 17 18 19 18 19 18 19 20 21 20 21 20 20 21 21 22 22 23 23 22 22 23 23 22 23 23 24 25 24 24 25 25 24 25 25 26 26 27 27 (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol, (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. 40 R c 1) 40 R c 2) 40 V a) 41 R a) 40 V b) 41 R b) 40 V c) 41 К с) 41 V a) 42 Ra) 41 V b) 42 R b) 41 Vc 1) 41V c2) 42 R c 1) 42 R c 2) 42 V a 1) 42 V a 2) 43 R a 1) 43 R a 2) 42 V b 1) 42 V b 2) 43R b 1) 43 R b 2) 42 V c) 43 R c 1) 43 R c 2) 43 V a) 44 R a) 43 V b 1) 43 V b 2) 44 R b 1) 44 R b 2) 43 V c) 44 Кс 1) 44 Rc 2) 44 Val) 44 V a 2) 45 Ra 1) 45 R a 2) Hic dux Bolezlaus precipit, ut transirent pro corpore sancti Wercezlai Hic [e]quitant Boleszlaviam pro corpore sancti Wencezlay Hic corpus sancti Wencezlai a s[ac]erdotibus excipitur de sepulcro Hic corpus sancti Wencezlai a sacerdotibus ponitur super vehic[ul]um, ut duceretur Pragam Hic angeli portaverunt corpus sancti Wencezlai cum equis ultra rivulum Hic adoratur corpus sancti Wencezlay Hic venerunt ad aquam cum corpore sancti Wencezlai carentes(!) ponte Hic venerunt ad corpus sancti Wencezlai Hic plures eqos ducunt ad vehiculum Hic cadunt super facies suas adorantes corpus sancti Wencezlai Hic venerunt ultra aquam cum corpore sancti Wencezlai cum Dei adiutorio in ictu oculi Hic veneru[n]t cum corpore sancti Wencezlai ante carcerem Hic captivi liberati sunt ab omnibus vinculis Hic captivi narrant hominibus, qualiter liberavit eos sanctus Wencezlaus Hic fundatur ecclesia in honore sancti Wencezlai, ubi fuit carcer Hic corpus sancti Wencezlai portatur ad ecclesiam sancti Viti Hec sunt miracula sancti Wencezlai: Hic sanctus Wencezlaus liberavit paganum a vinculis Hic paganus babtizatur Hic quidam paganis venditus et detentus Hic, qui erat detentus a pa[ga]nis, sanctus Wencezlaus liberavit Hic quedam mulier debilis et ceca venit ad tumulum sancti Wencezlai Hic sana [[sana]] surexit Hic sanctus Wencezlaus cuidam diviti claudo aparuit in so[m]pnis in alba veste Hic dives et claudus ducitur Pragam ad tumbam sancti Wencezlay Hic dives et claudus ducitur ad tumbam sancti Wencezlai Hic dives et claudus orat circa sepulcrum sancti Wencezlai; hic sanus factus est Hic rex Dacie venatur Hic Cristus in cruce regi Dacie aparuit in sompnis Hic rex Dacie edificat ecclesiam in honore sancti Wencezlai Hic transit quidam episcopus Hic rex Dacie loquitur cum episcopo valde leto corde Hic rex Dacie introducit monachos ordinis sancti Beuedicti ad mo- nasterium sancti Wencezlai Hic Cristus aparuit regi Dacie Istud monasterium fundavit rex Dacie in honore sancti Vencezlay u. Hic princeps Borivoy transit aliam provinciam pro uxore Hic princeps Boriwoy ducit uxorem nomine Ludmilam Hic princeps Borzivoy cum uxore sua Ludmila adorant ydola Hic ambo babtizantur cum plebe sibi subiecta 

Strana 161
92. Zde vévoda Boleslav nařizuje, aby šli pro tělo svatého Václava. 93. Zde jedou do Boleslavě pro tělo svatého Václava. 94. Zde vyjímají kněží tělo svatého Václava z hrobu. 95. Zde kladou kněží tělo svatého Václava na vůz, aby bylo dovezeno do Prahy. 96. Zde andělé přenesli tělo svatého Václava i s koňmi přes potok. Zde uctívají tělo svatého Václava. 97. 98. Zde přišli s tělem svatého Václava k řece bez mostu. 99. Zde přistoupili k tělu svatého Václava. 100. Zde přivádějí k vozu více koní. Zde padají na tváře své, uctívajíce tělo svatého Václava. 101. 102. Zde přešli s tělem svatého Václava přes řeku s pomocí boží v okamžiku. 103. Zde přišli s tělem svatého Václava před vězení. Zde vězňové jsou zbaveni všech pout. 104. Zde vězňové vypravují lidem, kterak je osvobodil svatý Václav. 105. Zde je zakládán kostel ke cti svatého Václava tam, kde stálo vězení. 106. 107. Zde je tělo svatého Václava neseno do kostela svatého Víta. 108. To jsou zázraky svatého Václava: Zde svatý Václav zbavil pohana pout. 109. Zde je pohan křtěn. 110. Zde je jeden člověk, prodaný k pohanům a od nich vězněný. 111. Zde toho, který byl od pohanů vězněn, svatý Václav osvobodil. 112. Zde jedna žena, ochrnutá a slepá, byla dopravena k hrobu svatého Václava. 113. Zde uzdravena jsouc vstala. 114. Zde se svatý Václav v bílém rouše zjevil ve snách jednomu chromému boháči. Zde je chromý boháč vezen do Prahy k náhrobku svatého Václava. 115. 116. Zde je chromý boháč vezen k náhrobku svatého Václava. 117. Zde se chromý boháč modlí u hrobu svatého Václava; zde je uzdraven. 118. Zde je král dácký na lovu. 119. Zde se Kristus na kříži zjevil králi dáckému ve snách. Zde král dácký staví kostel ke cti svatého Václava. 120. 121. Zde přechází jeden biskup. 122. Zde mluví s biskupem král dácký s velkou radostí v srdci. 123. Zde král dácký uvádí mnichy řádu svatého Benedikta do kláštera svatého Václava. 124. Zde se zjevil Kristus králi dáckému. 125. Tenhle klášter založil král dácký ke cti svatého Václava. II. 126. Zde kníže Bořivoj odchází do jiné země pro manželku. 127. Zde kníže Bořivoj béře si manželku jménem Ludmilu. Zde kníže Bořivoj se svou manželkou Ludmilou klanějí se modlám. 128. 129. Zde jsou oba křtěni s lidem jim poddaným. 161

Strana 162
130. 131. 132. 133. 134. 135. 136. 137. 138. 130. 140. 141. 142. 143. 144. 145. 146. 147. 148. 149, 150. 151. 152. 153. 154, 155. 156. 157. 158. 150. 160. 161. 162. 163. 164. 165. 166. 167. 168. 160. 170. 171. 172. 173. 174. 175. 162 Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. 26 26 27 27 26 26 27 27 27 29 29 28 28 29 28 29 30 31 31 30 31 31 31 30 31 32 32 32 32 32 32 32 33 33 33 33 33 34 34 (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol, (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. 44 V b 1) 44 V b 2) 45 R b 1) 45 R b 2) 44 V c 1) 44 V c 2) 45 R c 1) 45 R c 2) 45 R c 3) 45 V a 1) 45 V a 2) 46 Ra 1) 46 R a 2) 45 V b 1) 45 V b 2) 46 R b) 45 V c) 46 R c) 46 V a 1) 46 V a 2) 47 R a 1) 47 Ra 2) 46 V b 1) 46 V b 2) 47 R b 1) 47 R b 2) 47 R b 3) 46 V c 1) 46 V c 2) 47 R c) 47 V a 1) 471 V a2) 47 V b 1) 47 V b 2) 47 V b 3) 41 V c 1) 47 V c 2) 48 Ra 1) 48 R a 2) 48 Rb 1) 48 R b 2) 48 R c) 48 V a 1) 48 V a 2) 49 R a) 48 V b 1) Hic nati sunt eis tres filii et tres filie Hic princeps Borzywoy mortuus Hic filius Borizivoy Spitigneus regnat devotus in Cristo et congregat sacerdotes et clericos Hic Spitigneus mortuus est Hic secundus filius Wracizlaus regnat Hic Wracizlaus duxit uxorem nomine Dragomir Hic Wracizlaus cum Dragomir Hic filii duo, sanctus Wencezlaus et Boleslaus Hic sancta Ludmila orat Hic sancta Ludmila consolatrix pauperum Hic dux Wracizlaus mortuus est Hic sanctus Wencezlaus regnum patris accepit Hic Dragomir mater sancti Wencezlai habet consilium cum iniquis Hic sancta Ludmila loquitur cum Dragomir Hic civitas Praga Hic sancta Ludmila recedit a Praga et transit in Thetin HicDragonir misit exercitum in Thetin ad perdendam sanctam Ludmilam Hic sancta Ludmila pergit in Thetin Hic sancta Ludmila orat Hic sancta Ludmila dona dat pauperibus Hic Drag[o]myr habet consilium, ut sanctam perderent Hic exercitus equitat in Thetin Hic intrant castellum Thetin Hic sancta Ludmila loquitur cum capellan[o], quod missam celebraret Hic sancta Ludmila orat Hic capellanus celebrat missam Hic sancta Ludmila confitetur capellano Hic sancta Ludmila comunicat Hic sancta Ludmila or[[t]]at Hic disrumpunt portas et intrant domum et locuntur cum sancta Ludmila Hic sancta Ludmila a tirannis trahitur de lecto Hic proicitur in pavimentum Hic sancta Ludmila expansis manibus orat Hic miserunt funem in guttur eius Hic iugulatur et moritur et angeli accip[iunt] animam Hic sancta Ludmila stat in feretro Hic sancta Ludmila sepelitur Hic sanctus Wencezlaus loquitur cum sacerdotibus de translacione sancte Ludmille Hic legatus cum aliis equitat in Tethin Hic legatus cum presbiteris aperit sepulcrum sancte Ludmile Hic excipitur corpus sancte Ludmille Hic ponitur corpus sancte Ludmille super terga equorum Hic equitatur cum corpore sancte Ludmile Hic exiunt canonici cum sacerdotibus et clericis contra corpus sancte Ludmile Hic a canonicis corpus sancte Ludmile deducitur ad ecclesiam Hic corpus sancte Ludmille ante altare ponitur 

Strana 163
130. Zde se jim narodili tři synové a tři dcery. 131. Zde kníže Bořivoj zemřel. 132. Zde syn Bořivojův Spytihněv vládne, oddán jsa Kristu, a shromažďuje kněží a kleriky. 133. Zde Spytihněv zemřel. Zde druhý syn Vratislav vládne. 134. 135. Zde Vratislav vzal si manželku jménem Drahomiř. Zde Vratislav s Drahomiří. 136. Zde dva synové, svatý Václav a Boleslav. 137. Zde se svatá Ludmila modlí. 138. 139. Zde svatá Ludmila, utěšitelka chudých. 140. Zde vévoda Vratislav zemřel. 141. Zde se svatý Václav ujal říše otcovy. Zde se Drahomiř, matka svatého Václava, radí s nešlechetníky. 142. 143. Zde svatá Ludmila mluví s Drahomiří. 144. Zde město Praha. 145. Zde svatá Ludmila opouští Prahu a odchází na Tetín. Zde Drahomiř poslala vojsko na Tetín k zahubení svaté Ludmily. 146. Zde se svatá Ludmila ubírá na Tetín. 147. Zde se svatá Ludmila modlí. 148. 149. Zde svatá Ludmila dává dary chudým. 150. Zde se Drahomiř radí, aby světici zahubili. Zde jede vojsko na Tetín. 151. Zde vcházejí do hrádku Tetína. 152. 153. Zde svatá Ludmila mluví s kaplanem, aby sloužil mši. 154. Zde se svatá Ludmila modlí. Zde kaplan slouží mši. 155. Zde se svatá Ludmila kaplanovi zpovídá. 156. Zde svatá Ludmila přijímá. 157. 158. Zde se svatá Ludmila modlí. 159. Zde rozrazí dveře a vejdou do domu a mluví se svatou Ludmilou. 160. Zde je svatá Ludmila násilníky stažena s lože. 161. Zde je vržena na podlahu. Zde se svatá Ludmila s rukama rozepjatýma modlí. 162. 163. Zde vložili provaz na hrdlo její. 164. Zde je rdoušena a umírá a andělé přijímají duši její. Zde svatá Ludmila leží na márách. 165. 166. Zde je svatá Ludmila pohřbívána. 167. Zde svatý Václav mluví s kněžími o přenesení svaté Ludmily. 168. Zde posel s jinými jede na Tetín. 169. Zde posel s jinými otvírá náhrobek svaté Ludmily. 170. Zde je vynímáno tělo svaté Ludmily. Zde je kladeno tělo svaté Ludmily na záda koní. 172. Zde jedou s tělem svaté Ludmily. 173. Zde vycházejí kanovníci s kněžími a kleriky vstříc tělu svaté Ludmily. 174. Zde odnášejí kanovníci tělo svaté Ludmily do kostela. 175. Zde je tělo svaté Ludmily kladeno před oltář. 171. 163

Strana 164
176. 177. 178. 170. 180. 181. 182. 183. 184. 185. 186. 187. 188. 180. 1090. 101. 102. 103. 104. 105. 196. 197. 198. 199. 200. 201. 202. 203. 204. 205. 206. 164 Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. Str. 34 35 35 34 34 35 35 35 36 36 37 37 36 36 37 37 36 36 37 37 38 38 30 30 38 39 39 38 38 39 39 40 40 41 41 40 41 40 41 41 (fol (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. (fol. .48 V b 2) 49 R b 1) 49 R b 2) 48V c 1) 48 V c 2) 49 R c 1) 49 R c 2) 49 Кс 3) . 70 V a 1) 70 V a 2) 71 Ra 1) 71 Ка 2) 70 V b 1) 70 V b 2) 71 R b 1) 71 R b 2) 70 V c 1) 70 V c 2) 71 Rec 1) 71 Rc 2) 71 V a 1) 71 V a 2) 72 Ra 1) 72 Ra 2) 71 V b) 72 R b 1) 72 R b 2) 71 V c 1) 71 V c 2) 72Rc1) 72 Rc 2) 72V a 1) 72V a2) 73 Ra 1) 73 Ка 2) 72 V b) 73 R b) 72 V c) 73 R c 1) 73 R c 2) Hic corpus sancte Ludmile turbis demonstratur Hic corpus sancte Ludmile portatur ad sepulturam Hic corpus sancte Ludmile a canonicis sepelitur Hic sanctus Cristoforus comisit se regi Hic legacio ab inperatore ad regem Hic sanctus Cristoforus recipit licenciam a rege Hic transit vias Hic sanctus Cristoforus comittit se inperatori Ш. Hic monachus inungitur Hic monachus moritur et angelus recipit animam suam et multe sancte virgines venerunt ad mortem ipsius Hic portatur ad sepulturam Hic sepelitur Hic sanctus Procopius ////// canonicus et decanus Vissograd[ens]is Hic sanctus Procopius dat sua bona pauperibus Hic sanctus Procopius intrat religionem Hic sanctus Procopius vadit ad heremum Hic sanctus Procopius expellit demones a spelunca Hic sanctus Procopius orat in spelunca Hic pauperes et infirmi veniunt ad sanctum Procopium Hic sanctus Procopius in heremo edificat ecclesiam Hic sanctus Procopius susscipit fratres ad ordinem Hic sanctus Procopius officiat Hic sanctus Procopius orat, ut navicula veniret ad illam partem Hic quidam homo venit; volens ad sanctum Procopium, non potest ultra aquam Hic sanctus Procopius orat, navicula veniret ad aliam partem Hic sanctus Procopius suscipit navigantem His sanctus Procopius suscipit navigantem ad ordinem Hic obsessus ducitur sancto Procopio Hic sanctus Procopius precipit monacho, ut demoniacum coniuraret Hic monachus coniurat demoniacum Hic sanctus Procopius [orat] pro demoniaco, ut liberetur Hic demon exivit ab homine quasi avis nigerrima et sedit super eccle- siam et sanctus Procopius orat, ut recedat de ecclesia, et cecidit avis et confracta est in quatuor partes Hic sancto Procopio aducunt peccora infirma, ut sanaret ea Hic sanctus Procopius cecam mulierem illuminavit Hic sancto Procopio demon rotam confregit Hic demon vertitur circa currum loco rote pro iussu sancti Procopi Hic sanctus Procopius migravit ad Cristum Hic sanctus Procopius portatur ad tumulandum Hic sanctus Procopius tumulatur 

Strana 165
176. Zde ukazují tělo svaté Ludmily zástupům. 177. Zde je tělo svaté Ludmily neseno k hrobu. 178. Zde pohřbívají kanovníci tělo svaté Ludmily. 170. 180. 181. 182. 183. 184. 185. 186. 187. 188. 180. 190. 191. 102. 193. 194. 195. 196. 197. 198. 199. 200. 201. 202. 203. 204. 205. 206. Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde III. svatý Prokop ////// kanovníkem a děkanem vyšehradským. svatý Prokop rozdává svůj majetek chudým. svatý Prokop vstupuje do řehole. se svatý Prokop ubírá do pustiny. svatý Prokop vyhání z jeskyně ďábly. se svatý Prokop modlí v jeskyni. chudí a nemocní přicházejí k svatému Prokopu. svatý Prokop v pustině buduje kostel. svatý Prokop přijímá bratří do řádu. svatý Prokop slouží mši. se svatý Prokop modlí, aby loďka přešla na onu stranu. přichází jeden člověk; chtěje k svatému Prokopovi, nemůže přes vodu. se svatý Prokop modlí, aby loďka přešla na druhou stranu. přijímá svatý Prokop přepraveného. přijímá svatý Prokop přepraveného do řádu. přivádějí posedlého k svatému Prokopovi. svatý Prokop nařizuje mnichovi, aby zaklínal posedlého mnich zaklíná posedlého. se svatý Prokop modlí za posedlého, aby byl osvobozen. ďábel vyšel z toho člověka v podobě zcela černého ptáka a usedl na kostele a svatý Prokop se modlí, aby se vzdálil s kostela, a pták spadl a rozlomil se na čtyři kusy. Zde Zde Zde Zde Zde Zde Zde k svatému Prokopu přivádějí nemocný dobytek, aby jej uzdravil svatý Prokop slepé ženě vrátil zrak. svatému Prokopu ďábel zlomil kolo. se ďábel točí pod vozem místo kola z rozkazu svatého Prokopa. se svatý Prokop stěhuje ke Kristu. je svatý Prokop nesen k pohřbení. je svatý Prokop pohřbíván. 165 

Strana 166
IV. 207. Str. 42 (fol. 152 V a) 208. Str. 43 (fol. 153 R a) 209. Str. 42 (fol. 152 V b) 210. Str. 43 (fol. 153 R b) 211. Str. 44 (fol. 153 V a) 212. Str. 45 (fol. 154 R a) (fol. 153 V b) 213. Str. 44 Str. 45 (fol. 154 R b) 214. 215. (fol. 154 V a) Str. 46 (fol. 155 Ra) 216. Str. 47 (fol. 154 V b) 217. Str. 46 218. Str. 47 (fol. 155 R b) Hic sanctus Venczeslaus a cesare veniens venit Ratisponam Hic sanctus Ulricus suscipit sanctum Venczeslaum in domum suam Hic deambulantibus sancto Venczeslao et sancto Ulrico viderunt funus portare cum fletu maximo Dicebat sanctus Ulricus: Erat quidam civis, vir honestus pauperibus Hic sanctus Venceslaus dicebat ad sanctum Ulricum: Suscita probum virum. — [Et sanctus Ulricus:] O sancte Venczeslae, suscita eum. Et sic sanctus Ulricus suscitavit medium et sanctus Venceslaus medium Hic regraciatur eis de resurectione Hic sanctus Venceslaus comedit cum sancto Ulrico Hic sanctus Venceslaus accipit licenciam a sancto Ulrico Hic Jelquitat domum sanctus Venczeslaus Hic moritur sanctus Ulricus Hic sepelitur sanctus Ulricus 166

Strana 167
IV. 207. Zde svatý Václav, odcházeje od císaře, přichází do Řezna. 208. Zde svatý Oldřich přijímá svatého Václava do svého domu. 209. Zde svatý Václav a svatý Oldřich na procházce spatřili, jak nebožtíka nesou s převelikým pláčem. 210. Pravil svatý Oldřich: Byl to jeden měšťan, člověk dobrotivý k chudým. 211. Tu svatý Václav pravil k svatému Oldřichu: Vzkřis toho řádného člověka. — (A svatý Oldřich:) Svatý Václave, vzkřis jej. 212. A tak ho vzkřísil svatý Oldřich půl a svatý Václav půl. 213. Zde se jim děkuje za vzkříšení. Zde svatý Václav stoluje se svatým Oldřichem. 214. Zde svatý Václav dostává povolení od svatého Oldřicha. 215. 216. Zde jede svatý Václav domů. 217. Zde umírá svatý Oldřich. 218. Zde je pohřbíván svatý Oldřich. 167

Strana 168

Strana 169
Obsah 1— 47 Snímky z „Obrázkové knihy Snímek titulní stránky legendy „Ut annuncietur Legendy o českých patronech: Život slavného mučedníka sv. Václava se zázraky 49- 94 95-101 Utrpení a přenesení svaté Ludmily 103-114 Život svatého Prokopa Poznámky k překladům legend 115-123 Rozbor a hodnocení „Obrázkové knihy 125-153 Latinské nadpisy „Obrázkové knihy"a jejich překlad 155-167 48