avšak z jakési ženy jménem Boženy, jež byla Křesinova“ — rozumí se manželka - že měl syna Břetislava; že ji Oldřich hned pojal za ženu, aniž však rozvázal staré manželství, poněvadž tehdy každý podle libosti „směl míti dvě i tři ženy a nebylo muži hříchem unésti manželku bližního ani manželce vdáti se za ženatého muže“. Mluví-li Dalimil jinak, jde o pozdější lidové podání, které si poměr Oldřichův k Boženě, a tím i původ Břetislavův, upravilo ve shodě s lidovým nazíráním odpovídajícím době. 12-32: Tato Oldři- chova řeč není jistě čerpána z lidové tradice, nýbrž vyjadřuje osobní názory Dalimis lovy, vyplývající z jeho stanoviska. Kapitola 42. 1: Kníže Oldřich zemřel 9. listopadu 1034 (Kosmas, I, 42, má chybný rok 1037). 2: Břetislav I. (1034-1055). 3 4: Císařem byl tehdy Konrád II. (1024-1039). Ota Bílý byl markrabě Nordgavský, povýšený později na vévodu šváb- ského, a Jitka Judita) nebyla jeho dcerou - jak mylně uvádí i Kosmas (I, 40) -, nýbrž sestrou. 32 a d.: Vypravování o trestném tažení císařově do Čech u Kosmy není. Pramenem Dalimilovým, který již i v líčení Jitčina únosu podává jinou versi než Kosmas - ten klade jej také správně do doby knížectví Oldřichova a nikoliv až do doby vlády Břetislavovy, jak nesprávně činí Dalimil —, je nepochybně pověst o císař ském stolci v Staré Boleslavi, která má však asi skutečný historický základ. Již Fr. Pas lacký (Würdigung, 1830, 116) připomněl, že se pověst pravděpodobně vztahuje na přítomnost císaře Oty I. v Staré Boleslavi za jeho výpravy proti Boleslavu I. v roce 950. Bylasli pověst skutečně spjata s jménem císaře Oty, pak si snadno vysvětlíme, proč Dalimil učinil z Oty Bílého císaře a z Jitky jeho dceru; přitom pověst časově posunul a spojil s Břetislavem, který v Staré Boleslavi založil kapitulu při kostele sv. Václava, v němž řečený stolec podle svědectví Pulkavova ještě v jeho době byl chován. 61-62: O propůjčení takového práva českým panovníkům nemáme výslovných zpráv. Že však tvrzení Dalimilovo nemůže býti zhola vymyšleno, tomu nasvědčuje skutečnost, že bylo celé převzato Pulkavou do jeho kroniky s dodatkem, že „potom pak vévoda český Břetislav vyjev z Čech i bral sě k ciesařovu dvoru. A když byl za tři mile vzdáli, pustil oheň na ciesařovo sbožie, jemu škodu čině a přísahu svú zachovávaje. Tyto jisté úmluvy k svým budúcím, k vévodám českým i králóm potom budúcím přivedli jsú a přijednali tak majíce býti, jakožto až i do dnešnicho dne na věčnú pamět jsú zachovány k svě- domí všěm lidem nynějším i budúcím“ (PDČ V, 236). A stejné svědectví vydává i Beneš Krabice z Weitmile zprávou k r. 1370, v níž výslovně praví, že „knížata a králové čeští mají od starodávna právo, aby jsouce voláni k císařskému dvoru, přicházeli v plameni a ohni, a proto též nosili za starodávna černou orlici v plamenech ohně a na bílém poli, což je až do té doby znak české země“ (PDČ IV, 541-2). Do které doby počátky takového zvyku spadají, nelze říci. 64: Je obecně přijímáno, že černá orlice v plameni čili plamenná (tj. s červenými plaménky vyšlehujícími z jejího těla) na stříbrném štítě, zvaná později též orlicí svatováclavskou, byla nejstarším erbem českého panovníka. Její původ nelze však s Dalimilem klásti do doby knížete Břetislava I., nýbrž nejspíše až do doby knížete Vladislava II., neboť, jak upozorňuje V. Vojtíšek (ČNM 1931, 49, pozn. 1), před r. 1140 znaky ještě nepronikly ani do německé říše. Plamenná orlice česká 258