ponižující služebnost, která později (srov. kap. 48, 7-14) s udělením královské hodnosti Vratislavovi byla proměněna v hodnost nejvyššího říšského číšníka (srov. příslušnou poznámku). Podobný kotel se objevuje i v erbovní pověsti o českém knížeti Štilfrídovi; kníže, nespokojen svým znakem kotle v ohnivém poli, odjel z Čech do světa, aby si získal znak orla. Ve službách nápulského krále přemohl v souboji dvanáct anglických rytířů a odměnou si vyžádal erb anglického krále, černou orlici v zlatém poli. Mezi touto pověstí a zprávou Dalimilovou je asi jistá souvislost, kterou dosvědčuje zejména to, že i u Dalimila zmíněná proměna dvorského úřadu je provázena též změnou erbu, nikoliv ovšem kotle (takový znak Dalimil vůbec neuvádí), nýbrž právě černého orla v jednoocasého lva v červeném poli. 15: Přenesení těla Václavova ze Staré Boleslavi k sv. Vítu na Pražském hradě stalo se 4. března 932. O zázracích při tom vypravuje Dalimil v podstatě podle legendy „Oriente“ (kap. 12 a 13). 19: Jde o potok Rokytnici a řeku Vltavu. 22-24: „Oriente“ shodně s Kristiánem uvádí, že ačkoliv i tato rána byla zahojena, přece se od ostatních lišila, jako by byla pokryta bílou mázdrou, a když se ji snažili umýti, ukázalo se, že je stejná jako ostatní rány. 29: Také Kristián i „Ori- ente“ píší „mezi stromem, stojícím vedle kostela, a zdmi téhož kostela“. V německém překladu Dalimila je „czuschin tor und want“ mylnou záměnou slov „dřevem“ a „dveřmi“, jak však uvádí ve svém vydání i Ješín (snad podle dnes ztracených rukopisů). Podobně i Karlova legenda o sv. Václavu praví „inter ostium et limen“. 33 38: V zázraku s nehtem liší se Dalimil podstatně od Kristiána i legendy „Oriente“, které obě shodně vypravují, že se kněz dotkl lehce nehtů a zjistil, že jeden je uvolněn. Stěžoval si proto druhům, že tělo je blízké zkáze; ti ho však pokárali, že nechápe, že světec mu chce za jeho oddanost poskytnout kousek ostatků ze svého těla. Když se znovu dotkl ruky, zjistil, že nehet zase již pevně tkví v mase. U Dalimila si naproti tomu kněz nehet vyprosí a vezme na památku. 4142: O věci podrobněji u Kosmy (I, 17 a 18), podle něhož Strachkvas byl poslán otcem do kláštera sv. Jimrama v Řezně, kde přijal (jak Brunonův Život sv. Vojtěcha dokládá) jméno Kristián. 45-46: Příběh o založení hradu Staré Boleslavě obehnaného pevnou kamennou zdí (po římském způ- sobu) u Kosmy (I, 19). Dalimil, mluvící mylně o městě (Kosmova ,urbs v té době znamená hrad), liší se od Kosmy jen odůvodněním, proč přední muži odmítali splniti Boleslavův rozkaz. Kosmas uvádí důvod, že otcové kamenných hradů nestavěli a oni že to nedovedou. Dalimil podle osobního přesvědčení a s narážkou na svou dobu vyklá- dá to odporem proti stavění hradů vůbec, neboť každý prý se pak stará jen o vlastní hrad a nikoliv o prospěch obce a tím o bezpečnost země. Kapitola 32. 1: Boleslav I. zemřel 15. července 967. 2: Boleslav II., řeč. Po božný - u Dalimila neobvyklé „Štědrý“ (967-999). 5: Tuto zprávu má Dalimil z Kosmy, který (I, 22) praví, že se to dočetl „v privilegiu kostela sv. Jiří“ — listinu takovou však neznáme. 6: O založení Mladé Boleslavi Boleslavem II. (jde zase jen o hrad, nikoli město) zmiňuje se jen Dalimil, asi podle místní tradice. Za zakladatele Mladé Boleslavi bývá pokládán jeho syn Boleslav (III.), když po vyvraždění Slavníkovců obdržel tamní krajinu v úděl. 12: Biskupství pražské bylo zřízeno r. 973. Kosmas 253