Tvrzení toto není správné, neboť Václav II. založil jen cisterciácký klášter na Zbra slavi. Ovšem při jeho oddanosti církvi, která mu vynesla i posměšnou přezdívku mniš- ského krále, i jiné církevní instituce požívaly jeho přízně (srov. k tomu, co uvádí kron. Zbrasl. I, 59 a 60). 12-14: Podrobně o tom vypravuje kron. Zbrasl. I, 32, 33, 75 a 76. 15-26: Dalimil, zastánce starých řádů a mluvčí pánů, žárlících na živly měš- ťanské a právníky, kritisuje nový způsob vlády a správy království, zavedený Vá clavem II. a opírající se o sbor „důvěrníků a rádců králových“, vázaných králi přís sahou. Přitom ani výtka lenivosti není oprávněna, neboť král sám zasahoval do řízení vládních věcí, i když silný vliv důvěrníků a rádců je nepopíratelný. Mohlo se to však tak jeviti tomu, kdo srovnával Václava s Přemyslem Otakarem II., který vyřizoval stížnosti hned na místě, kam přijel, kdežto Václav II. nerad cestoval a nechtěl přicházeti s poddanými v těsnější styk, neboť (srov. „Ius regale montanorum“ I, 2) „z takového důvěrného stýkání snadno se rodivá nevážnost k důstojnosti“. Kapitola 96. 3 4: Mezi důvěrníky a rádci královými byli skutečně četní Němci. Podle Oty Zbraslavského (I, 30) nové uspořádání vlády a správy země bylo dílem Němce, bamberského biskupa Arnolda, hraběte ze Solmsu. Toho pak v jeho postavení u krále vystřídal r. 1292 míšeňský probošt Bernard z Kamenice z německého hraběcího rodu Vestů, který zůstal rádcem Václavovým i po povýšení na biskupský stolec mí- šeňský (1293) až do smrti (12. října 1296). Po něm rozhodující vliv na zahraniční politiku Václavovu vykonával vyšehradský probošt a český kancléř, od 31. března 1297 též basilejský biskup Petr z Aspeltu z městské rodiny trevírské, který Václavovi oddaně sloužil až do r. 1304, kdy na cestě do Francie k sjednání spolku česko-francouzského proti římskému králi byl lidmi krále Albrechta zajat a uvězněn. Vedle těchto tří ně- meckých biskupů k vlivným rádcům a důvěrníkům Václava II. náleželi tři cisterciáčtí opati, rovněž Němci, Dětřich Waldsaský, Heidenreich Sedlecký a Konrád Zbraslavský, jakož i králův zpovědník Heřman z řádu německých rytířů. Mezi německými světský mi rádci vynikal významem magdeburský purkrabí Burkhard, zastávající v letech 1291 až 1303 úřad českého podkomoří. Mezi důvěrníky a rádci Václavovými byli však též Češi; z nich byli nejvlivnější Tobiáš z Bechyně, strýc stejnojmenného pražského bisku« pa, a známí nám již Hynek z Dubé a Tas z Vizmburka, ale i Jindřich z Rožmberka, Bavor ze Strakonic, Beneš z Vartmberka, Raimund z Lichtemberka aj. 5 10: Rudoltovic, tj. Albrecht Habsburský, nejstarší syn krále Rudolfa. R. 1297 odvrátil se Václav II. od Adolfa Nasavského, který hlavně jeho přičiněním byl 5. května 1292 zvolen římským králem, k Albrechtovi a po předběžných dohodách s většinou kurs firstů umožnil Albrechtovo zvolení králem 23. června 1298 současně se sesazením Adol- fovým. Zároveň poskytl Václav Albrechtovi k boji s Adolfem vojenskou i finanční pomoc. Předním podporovatelem tohoto obratu Václavovy politiky byl jeho tehdejší rádce Němec Petr z Aspeltu. 15: V bitvě u Göllheimu dne 2. července 1298, v níž Adolf Nasavský padl. 16: Smil z Nových Hradů, doložený v letech 1281-1303, syn Ojíře z Lomnice z rodu Vítkoviců. 17: Rehoř z Valdeka zemřel dne 6. září 1301. 18: Jan IV. z Dražic byl posvěcen na biskupa 10. prosince 1301; zemřel 5. ledna 1343. 299