v podstatě také já svým rozborem, v němž poukazuji na některé nové doklady přímého užití Kosmy Dalimilem (např. v pozn. ke kap. 61, v. 1 aj.). — Jiné řešení záhady kroniky Boleslavské nadhazuje nejnověji F. M. Bartoš (v cit. studii), který ji uvádí v souvislost s komendou johanitského řádu v Mladé Boleslavi. Pod kronikami Pražskou a Břevnovskou rozuměl Josef Teige (Die Quellen des so- genannten Dalimil, Mitteilungen des Instituts für oesterreich. Geschichtsforschung, IX, 1888, 306 n.) dva různé rukopisy Kosmovy kroniky, které se na uvedených místech dosud chovají; M. Jeřábek s ním souhlasí. Nabízí se však též výklad jiný: uvědo- míme-li si totiž, že první kniha Kosmovy kroniky je připsána pražskému děkanu mistru Gervasiovi a druhá kniha břevnovskému opatu Klimentovi, je nasnadě do- mněnka, že jmenovanými kronikami jsou míněny odděleně prvé dvě knihy Kosmovy kroniky. A bylasli Boleslavská kronika celým Kosmou, vysvětlíme si pak snadno, proč Dalimil z kroniky Pražské a Břevnovské, které byly vlastně jen jeho částmi, podle vlastního přiznání méně čerpal. Kronikou Opatovickou zabývali se Josef Teige (Chronicon Opatoviense secundum, Mitt. d. Inst. f. österr. Geschichtsforschung VI, 1885, 450-455) a Mir. Jeřábek (Kronika Neplachova, Čas. Mus. král. Českého LXXVI, 1902, 496-509); oba dospívají k závěru celkem shodnému, že jde o pramen dnes ztracený, z něhož čerpal též kronikář Neplach (Teige mluví však nadsazeně o velké kronice, kdežto Jeřábek věrojatněji jen o zá- znamech). Odtud lze vysvětliti shody mezi Dalimilem a Neplachem pro dobu po r. 1265. Opatovické záznamy nebyly však, jak Dalimil výslovně podotýká, vždy přesné, zejména snad po stránce chronologické; proto je Dalimil jako pamětník událostí opravoval i doplňoval — tím lze opět vysvětliti rozdíly mezi ním a Neplachem, který z nich patrně mechanicky opisoval. Kronikou Vyšehradskou nemůže být známý první pokračovatel Kosmův, kanovník Vyšehradský, jeho dílo nebylo by Dalimilem jistě tak příkře odsouzeno („nejméně se mně líbila“). Nejspíše šlo jen o nějaké stručné analistické záznamy dnes ztracené. Vedle těchto pěti kronik, jmenovaných v předmluvě, Dalimil odkazuje v textu ještě na kroniku Moravskou, podle níž vypravuje o Svatoplukovi Velkomoravském a zejména o tom, jak „koruna z Moravy vyšla“ a byla přenesena na Čechy (kap. 24). Jireček a stejně i V. Chaloupecký (Pekařův sborník I, 1930, 222) připouštějí, že jde o nějakou dnes ztracenou literární památku, kdežto Jindřich Vančura (Pokud v kro- nice t. ř. Dalimila užito jest podání ústního, Zpráva reál. gymnasia v Kolíně, 1884, 3-18) vykládá, že Dalimil těmito slovy míní jen odbočení do moravských dějin. V stejném smyslu vyslovuje se i Mir. Jeřábek (ČČH XI, 1905, 150), ačkoli jinde (CCH X, 1904, 413 n.) nevylučuje, že jde o nějakou „kroniku“ asi toho druhu, jakou byla dnes neznámá „německá kronika“ o hraběti z Aldenburka, které se Dalimil dovolává v pověsti o Přimdě (kap. 39) a pod níž lze si představiti nějakou romantickou rytířskou báseň nebo novelu. Celkem skepticky se staví k těmto pramenům, které Dalimil výslovně uvádí, Josef Šusta (Dvě knihy českých dějin, II, 1919, 32 pozn.), předkládaje k úvaze, zda „většina těchto letopisů, Dalimilem vypočítaných a o nichž v předmluvě se strojenou vážností 16 Dalimilova kronika 241