na venkovském lidu vypravuje se soucitem též kron. Zbrasl. (I, 107); že by však Míšňané vodili chycené lidi na žíněných provazcích protažených dlaněmi, Petr Ži- tavský nezaznamenává. 11-16: Vilém Zajíc z Valdeka, kterého jsme poznali jako přesvědčeného zastánce práv Jindřicha Korutanského jakožto chotě Anny Přemyslovny proti Habsburkům (kap. 99, 33-36), poznav Jindřichovu neschopnost, odvrátil se od něho, zejm, když si povolal na pomoc na podzim r. 1309 rytířský sbor z Korutan a r. 1310 i míšeňské vojsko, jež obojí českou zemi krutě plenily. Proti nim se chopil Vilém z Valdeka zbraně tak úspěšně, že se vůbec neodvažovaly do brdských končin, kde Vilém měl hrady a statky. 17-28: Toto vypravování se týká prudké srážky před hradem Pražským, svedené v prvých dnech měsíce června 1310. Časově náleží tedy před předcházející kapitolu. Jindřich z Lipé, Jan ze Stráže (jinak z Vartmberka), Vítek z Landštejna a jiní páni položili se s početným vojskem před hradem, asi v místech Pohořelce. Velitel korutanského sboru Jindřich z Aufenšteinu podnikl z hradu výpad a tak došlo k prudkému jezdeckému boji na předhradí (asi na dnešním I. a II. nádvoří), v němž Korutanci a Míšňané byli poraženi a Aufenštein zraněn a zajat. Čechům jen prolomení hradního mostu zabránilo, aby nevnikli do hradu. Rytíře Kamýka nelze blíže určiti. Dalimilova připomínka, že tento boj „z města“, t. j. odněkud z Malé Strany, pozoroval, svědčí, že na Malé Straně patrně, alespoň v tom roce (srov. též kap. 103, 33-34), bydlel. 29-32: Z těchto veršů lze vyvozovati, že i v pražském městě vypukly bouře proti straně korutanské, které nejspíše donutily Jindřichovy straníky k odchodu z města. Kapitola 105. 5-6: S touto povodní, kdy prudkým přívalem vody celé Heř- manice byly vytopeny, souvisí zjevně označení „submersa ecclesia Hermanitz“ v bule papeže Klimenta VI. pro biskupství litomyšlské z 12. dubna 1351 (Mon. Boh. Vat. I, č. 1333). 7-20: Stručnou zprávu o velké povodni v Kladsku má též Neplach (PDČ III, 479), a to s týmž datem 26. července 1310 (v jeho kronice se čte omylem rok 1311), ale odlišnou, neboť Neplach mluví jen o tisíci lidí. Dalimil se tu patrně opírá o sdělení očitého svědka. J. V. Šimák (ČCH 1932, 363) i F. M. Bartoš (Knihy a zápasy, 1948, 13) připouštějí, že tímto očitým svědkem byl sám Dalimil. Kapitola 106. 1-6: Dalimil zcela přechází mlčením dlouhá jednání s novým římským králem Jindřichem VII. (1308—1313) o vyřešení české otázky, vedená přede vším zbraslavským opatem Konrádem, která vedla k tomu, že římský král na říšském sněmu ve Frankfurtě n. Moh. na žádost poselstva z Čech po delším zdráhání slíbil a listinou z 25. července 1310 zaručil, že české království propůjčí svému synu Janovi, hraběti lucemburskému, a že ho dá za manžela Elišce, dceři Václava II., jakmile se Eliška k němu dostaví; přitom určil lhůtu jejího příchodu dnem 1. září. Eliška Pře- myslovna nastoupila cestu z Prahy dne 14. srpna a dne 25. srpna v Heimbachu před- stoupila před Jindřicha VII., který pak na dvorském sněmu ve Špýru dne 31. srpna udělil české království v léno synu Janovi a téhož dne večer v paláci a 1. září v dómě slavena svatba Janova s Eliškou. 18. října nastoupil Jan Lucemburský se značným voj- 308