úvahy, průpovědi i přísloví, jež vkládá do úst jednajících osob anebo jimiž provází a doličuje své vypravování. Je proto pochopitelné, že osoba neznámého skladatele české rýmované kroniky vábila od počátku české badatele, aby pronikli její záhadu. Josef Dobrovský (Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur, 1818, 143 a 231) vyslovil mínění, že byl pěvcem skládajícím své verše za pohostinství a odměnu na hradě některého pána, snad Viléma z Valdeka; přitom zprvu popíral, že by byl knězem, později však o tom pomlčel. Představu Dalimila jako placeného pěvce odmítá již Palacký (Würdigung der alten böhmischen Geschichtschreiber, 1830, 98—119); jemu je českým rytířem ve své době váženým (jinde mluví však jen o neznámém rytíři), sídlícím patrně v kraji boleslav- ském nebo kouřimském, se zvláštním zájmem o rody pánů z Lomnice, z Lemberka, z Hazmburka, Lipé a Dubé. Podle Josefa Jirečka (v úvodu k edici kroniky v Pras menech dějin českých, III, 1878) byl Dalimil pěvcem, nikoli však stojícím v něčích službách, nýbrž mužem samostatným, o své újmě skládáním se bavícím; je jistě šlechticem, pravděpodobně členem rodu Ronovců (erbu dvou zkřížených ostrví), poněvadž o nich je v kronice nejvíce zpráv, pocházejícím nejspíše z Chrudimska nebo Hradecka, kteréžto končiny zná totiž z celých Čech nejlépe. Jireček je přes svědčen o světském původu Dalimilově, ale přesto podává kompromisní řešení: vyslo vuje domněnku, že autor kroniky byl rytířem laikem řádu johanitského a že v 1. 1309 a 1310 již jako stařec pobýval v johanitském klášteře u paty Juditina mostu na Malé Straně; uznává však, že této domněnce je poněkud na závadu úplné mlčení kroniky o tomto řádu. Názor Jirečkův, s nímž se ztotožnil i G. Kovařík (Studien zu Dalimil, Jahrbuch der philos. Fakultät der deut. Univ. in Prag, III, 1927, celkem se ujal, zejména když byla po právu odmítnuta domněnka Adolfa Bachmanna (Die Reims chronik des sogenannten Dalimil, Archiv für österreich. Geschichte, XCI, 1902, 59n.), že skladatelem kroniky byl kněz cizího důvodu, nešlechtic, píšící ji za úplatu v cizích službách. Dnes převládá mínění, že autorem rýmované kroniky byl šlechtic — laik, že jde tedy o dílo světského feudála — první toho druhu u nás. Vývody Jirečkovy staly se však i východiskem pokusů o identifikaci skladatele rýmované kroniky. J. V. Šimák (Kdo skládal kroniku t. ř. Dalimila? Ces. čas. hist. XXXVIII, 1932, 358n.), přijímaje Jirečkovu domněnku, že skladatel pochází z rodu Ronovců, jehož hrdinskou kroniku vkládá do svého díla, avšak jsa na rozdíl od Jirečka přesvědčen o kněžství kronikářově, uzavírá z nadšené chvály hrdinských skutků pana Hynka z Dubé (kap. 93, 24-46), že autorem kroniky je Hynkův syn Hynek z Dubé, řeč. Žák, kanovník pražský a v 1. 1327-1333 biskup olomoucký. Toto ztotožnění Dalimila, z počátku kladně přijímané, ukázalo se přece jen vratkým a málo průkaz- ným; mimo jiné důvody mluví proti němu i to, že se kronikář zmiňuje v kronice (kap. 102, 32) o Hynkovi Žákovi z Dubé v třetí osobě, ačkoli o sobě mluví vždy v osobě první. A poněvadž ani to, co o Hynku Žákovi a jeho činnosti víme, nekryje se s obra- zem, který o autoru a jeho názorech poskytuje jeho dílo, odmítl Josef Beran (Bl. Zdis slava - příbuzná Dalimilova? Čas. Společ. přátel starož. XLVI, 1938, 14-28) Šimákovo mínění a nahradil je jinou domněnkou, že totiž Dalimil je totožný s Havlem z Lems 239