HISTORICKÉ VYSVĚTLIVKY Dalimilova kronika — její autor a prameny V naší kronikářské tvorbě doby předhusitské není díla, o němž by byly proneseny soudy tak protichůdné, jako je první česká rýmovaná kronika tak řečeného Dalimila. A přece jde o dílo, v němž se ze všech našich tehdejších kronik nejvýrazněji obrážejí úzkosti a obavy doby jejího vzniku s uvědomováním si potřeb oné doby a s vytyče ním z nich vyplývajících povinností; dílo, které je přímo výkřikem národního uvědomění — třebaže ovšem ve smyslu feudálním — a jež právě proto bylo snad nejčtenější a nejoblíbenější českou knihou po dobu téměř sto padesáti let. Rýmovaná kronika je dílo vysloveně osobní, v němž autor neskrývaně a otevřeně projevuje své názory i své přesvědčení; přesto vše její skladatel je neznámý. Ani v jednom z četných rukopisů není jmenován. Kronika byla nejdříve nazývána „kro nikou Boleslavskou“; tak je označena v závěru rukopisu Fürstenberského, pod tím jmé- nem vydal ji v předvečer bělohorské katastrofy Pavel Ješín z Bezdězce. Toto jméno otevřelo vlastně cestu k jejímu dnes běžnému pojmenování, když totiž — zjevným neporozuměním — bylo uvedeno ve spojení s „Dalimilem Mezeřickým, kanovníkem kostela Boleslavského“, kterého Václav Hájek z Libočan uvádí mezi prameny své „Kroniky české“ (1541). Toto ztotožnění je po prvé r. 1673 u Tomáše Pešiny z Čecho rodu a bylo převzato Balbínem, Dobnerem i jinými. A i když byla prokázána jeho neopodstatněnost, označení kronika Dalimilova se vžilo, zejména když i Dobrovský a Palacký, byť s výhradou, je podrželi. Přitom nutno ovšem míti vždy na paměti, že jde jen o dodatečné pojmenování skladatele jinak nám jménem neznámého. Z jeho životních osudů víme jen to, co sám o sobě prozrazuje, a toho je příliš málo. Mluví o sobě v kronice jen na třech místech. Po prvé při zprávě, že němečtí měšťané za vnitřních zmatků za vlády braniborské věrolomně a úskočně zajímali a stínali české vladyky, dokládá: „Mé oko to často vídalo“ (kap. 93, 52), což by mohlo svědčit o jeho pobytu na českém venkově v té době; pro r. 1310 dosvědčen je naopak, a to hned dvojnásobně, jeho pobyt v Praze, nejspíše na Malé Straně; odtud začátkem června pozoroval jízdný boj českých pánů s korutanskomíšeňskou posádkou před Pražským hradem (kap. 104, 28) a 14. září ústup Vítka z Landštejna ulicí od Juditina mostu na Pražský hrad po neúspěšné srážce s Míšňany (kap. 103, 33-34). V té době byl již asi značně stár, neboť se tehdejších bojů, o nichž jinak s vášní vypravuje, neúčastnil; prokazuje to ostatně i to, že byl pamětníkem slavných počátků vlády Přemysla Otakara II., jehož nastoupení na trůn r. 1253 vítá nadšenými verši obdivu a chvály (kap. 89, 2—10). A poněvadž jeho kronika končí korunovací Jana Lucemburského a neobsahuje narážek k době po r. 1314 (ač se k tomu leckde naskytovala příležitost), kterýmžto letopočtem je ostatně v některých rukopisech přímo ukončena, a poněvadž 237