pod svrchovanost Velkomoravské říše, nelze přesně určiti; zdá se, že uznání této svrchovanosti souvisí až se křtem Bořivojovým. 517: Shodnou historku o Boři- vojově křtu vypravuje též Kristiánova legenda a legenda „Diffundente sole“, přičemž jde o obdobu vypravování o křtu mužů korutanského knížete Inga z bavorského spisu „De conversione Bagoariorum et Carantanorum“ z konce IX. stol. Dalimil příběh, který nepochybně poznal z uvedených legend, poněkud upravil; dodává zejména, že pohan Bořivoj měl „za bóh výra ušatého“. 1821: Sv. Metoděj, arcibiskup moravský (a zprvu též panonský) v 1. 870-885. Je-li Dalimilovi Metoděj arcibiskupem vele hradským a křtilli Bořivoje na Velehradě (starší legendy Velehrad nejmenují), souvisí to s oživením velehradské tradice v 2. pol. XIII. stol., nejspíše v souvislosti s neusku- tečněným plánem Přemysla Otakara II. z r. 1267, zříditi olomoucké arcibiskupství pro nově dobyté a křesťanství získané země východní při zamýšlené Přemyslově výpravě do Litvy a sousedních krajin. Ojedinělé je Dalimilovo označení Metoděje Rusínem; vyplývá zřejmě z vědomí o slovanské liturgii u Rusů, srov. i slova „sekty bulharského nebo ruského národa anebo slovanského jazyka“ padělaného listu papeže Jana XIII. v Kosmově kronice (, 22). 23-24: Rok 894 jako rok křtu Bořivojova má také Kosmas. Nemůže býti správný, křtilli Metoděj (zemřel 6. dubna 885). Přesné vročení Bořivojova křtu nelze vůbec provést, obyčejně se přijímá rok 874. Jistě lze jej klásti před r. 880, kdy u dvora Svatoplukova nabývá již většího významu Wiching a liturgie latinská. 29-30: Kostel sv. Klimenta na Levém Hradci; tuto tradici zaznamenávají jen Kristián a legenda „Diffundente“. 31-32: Základy tohoto nejstaršího kostela na hradě Pražském, založeného podle citovaných dvou legend Bořivojem a zasvěce ného P. Marii, byly objeveny r. 1950 pod sz. hradním křídlem. Jeho poloha odpovídá skutečně údajům Dalimilovým: kostelík stál v prvním předhradí starého hradu poblíž místa, kde se křížily dvě cesty; srov. Ivan Borkovský, Objev nového kostela na pražském hradě (Archeol. rozhledy 1950, 188-199) a jeho starší spis O počátcích praže ského hradu a o nejstarším kostele v Praze (1949). 32 příd. 1-2: I tato zpráva je čer pána buď z Kristiána, nebo z legendy „Diffundente sole“, které jediné vypravují o misi kněze Kaicha (tak jej obě jmenují), vypraveného Metodějem s knížetem Boři- vojem do Čech. Kapitola 24. 1: O moravské kronice viz zde str. 241. 3 a d.: Dalimil podává zde — podle středověkého názoru o „translatio imperii“ — prvně myšlenku o přenesení koruny z Moravy na Čechy, že Přemyslovci jsou dědici Velkomoravské říše se všemi jejími právy a nároky. V pověsti o Svatoplukovi, kterou zde Dalimil vypravuje a jež se liší od Kosmy (I, 14), Svatopluk, poražen Uhry, postoupil českému knížeti moravské království, jemuž císař dal „svobodenstvie, a což by mohl země uherské dobyti, da jemu moc k svéj zemi osobiti (C a ost., osaditi L).“ Toto právo přešlo tedy na české panovníky. Tato pověst, byť smyšlená, vyjadřuje - jak vykládá V. Chaloupecký v čl. Uherská po litika Přemysla Otakara II. (Pekařův sborník l,1930, 136 n.)- státoprávní nároky české na východní území říše Svatoplukovy, jak se vytvořily v době Přemysla Otakara II. s ožie vením tradice velehradské a velkomoravské. 5: Zpráva jistě smyšlená. Z docho- 248