jich branný odboj velmi nebezpečným. 50-51: Na straně králově stáli vedle Viléma Zajíce, který se stal podkomořím a předním rádcem královým, a jeho pokrevných přá- tel z rozrodu erbu sviní hlavy (Buziců), zejm. páni Bavorové ze Strakonic a s nimi spří- zněné rody erbu střely, držící statky v jz. Čechách, pak synové Tobiáše z Bechyně z rodu Benešoviců erbu zavinuté střely a Beneš z Michalovic z rodu Markvarticů, který se tehdy stal nejvyšším purkrabím. Získán byl též Petr z Rožmberka, nejvyšší komor ník, tím, že mu byla dána urychleně s královým souhlasem za manželku Viola Těšín ská, vdova po králi Václavu III. Jelikož však skupina českého panstva podporující krále byla početně i mocí slabší nežli vzbouřenci, zajišťoval se král Jan i pomocí ze zahraničí. 52-53: Vzbouření Ronovci hned v prvých dnech vzpoury shromáždili, podle kroniky Zbraslavské (I, 126), u Ceského Brodu silný sbor 500 těžkooděnců, hrozíce i přepadem Kutné Hory. Utkávali se v srážkách s královým vojskem a plenili zboží druhé strany, ba i přepadali pevné hrady (Budyni n. Ohří, Kostelec n. Orl. a j.). 54-61: Kde došlo k tomuto pro Ronovce vítěznému boji, není známo. Zbyněk zajatý v srážce je pravděpodobně Zbyněk z Bechyně, syn Tobiáše z Bechyně a bratr Dobše Mladšího, erbu zavinuté střely. V rodu Bavorů ze Strakonic není totiž žádný Zbyněk prameny doložen. 62-63: Jsou to míšeňští páni z Köckeritz (z Kokořic), které durynský lan krabě Fridrich Pokousaný poslal s žoldnéřskými četami Ronovcům na pomoc. 64 a 65: Vilém Zajíc porazil míšeňské žoldnéře na Boží hod vánoční kdesi v Polabí (v. doplněk 5, 1-8). 66-75: Příčiny neshod mezi králem Janem a Vilémem Zajícem byly patrně hlubší: král mohl ve Vilémovi právem viděti vinníka těžkého postavení, v němž se zatčením Jindřicha z Lipé octl, zejm. když místo očekávaného posílení vlastní moci stanul v tvrdém boji s většinou českého panstva a dostal se v novou závislost na jiné panské skupině. Dalimilův pokračovatel, zřejmě Vilémův ctitel, zaznamenává zde patrně pověst, která se vynořila pod vlivem vzpomínky na neblahý osud Záviše z Fal« kenštejna, a to s úmyslem postaviti Viléma z Valdeka, osnovatele Jindřichova uvěznění, jakožto ochránce odpůrcova života do příznivého světla. 76-79: Odboj Ronovců urovnán byl smírem, který byl sjednán přičiněním obou kurfirstů, Janova strýce Bal« duina Trevírského a mohučského arcibiskupa Petra z Aspeltu, kteří na naléhavou žádost krále Jana přispěchali 26. března 1316 do Prahy se značným vojskem. Podle předběžné úmluvy, uzavřené 12. dubna 1316, měl býti Jindřich z Lipé propuštěn z vazby na závazný slib, zajištěný nadto zárukami, že se nevzdálí ze země a vrátí do vězení, kdyby jednání nevedlo k cíli. Jindřich z Lipé byl skutečně 17. dubna propuštěn z vězení a brzy poté uzavřen konečný smír, jehož bližší podmínky pro ztrátu listinných pramenů a mlčení kroniky Zbraslavské neznáme. Vyzněl však pro odbojnou šlechtu celkem příznivě: Jindřich z Lipé zůstal nejvyšším maršálkem a Ronovci a jejich spo jenci podrželi většinu hradů a zboží královských, které měli před vzpourou, kdežto Vis lému Zajíci z Valdeka odňat byl důležitý úřad podkomořský. Poslední verš nekryje se se skutečným stavem věcí. Král Jan, odjížděje v srpnu z Čech, svěřil správu království mohučskému arcibiskupovi Petru z Aspeltu, jehož jmenoval na dobu své nepřítomnosti zemským hejtmanem a který měl státi po boku královny Elišky; jejími předními rádci byli nově zvolený biskup olomoucký Konrád, rodem z Bavor, nový vyšehradský 311