to v pátek 26. srpna 1278; datum katastrofy na Moravském poli se zřejmě vrylo hlu boko v pamět současníků. Kapitola 93. 14: Ota V. Dlouhý, markrabě braniborský (1267-1298), syn Oty III. a Boženy (Beatrix), dcery krále Václava I., tudíž sestřenec Přemysla Otakara II., přispěchal na vyzvání královny vdovy Kunhuty s brannou mocí do Čech, aby hájil práva sedmiletého syna Přemyslova Václava. Dostal se však s Kunhutou do sporů, za nichž se o poručnictví nad Václavem přihlásil také Jindřich IV. Vratislavský, který byl po přeslici vnukem Přemysla Otakara I. I ten přišel s vojskem do Čech, takže hrozilo, že mezi ním a Otou dojde k boji. Teprve v té chvíli vtrhl do Čech Rudolf, když byl předtím opanoval celou Moravu, a postoupil s vojskem až ke Kutné Hoře. Zatím co se Rudolf domlouval s Kunhutou, Ota Braniborský, jemuž němečtí měštané otevřeli Prahu, vytáhl mu s částí české šlechty vstříc ke Kolínu a tu Rudolf uzavřel s Otou smlouvu, kterou Otovi Braniborskému jako poručníku Václavovu byla na pět let svěřena správa Čech, kdežto Moravu si vyhradil na tutéž dobu král Rudolf ná- hradou za válečné výdaje. Zároveň k upevnění svazků mezi Přemyslovci a Habsburky byly smluveny dva sňatky: mladého Václava s Rudolfovou dcerou Gutou a Rudolfova syna Rudolfa s Václavovou sestrou Anežkou. 6: Při vzrůstající nespokojenosti s bra- niborskou vládou v Čechách Ota Braniborský, odjížděje počátkem září 1279 z Čech, odvezl s sebou jako záruku králevice Václava, vězněného od druhé poloviny února na hradě Bezdězu, a choval jej zprvu v Žitavě a pak v Berlíně a ve Špandavě. 7: K sňatku královny vdovy Kunhuty se Závišem z Falkenštejna došlo teprve někdy v květnu 1285, tedy až po návratu Václavově do Čech, když se ujal vlády; v té době Záviš měl již u dvora i u krále rozhodující postavení. Závišovy styky s Kunhutou sahají daleko zpět, snad až do r. 1280 - již v únoru 1281 je Záviš královniným purkrabím na jejím sídle Hradci Opavském - a záhy přešly v důvěrný poměr, z něhož se jim narodil (asi r. 1282) syn Jan. 9: Braniborská vláda Otova v Čechách opírala se především o ně- mecký patriciát, jak se to projevovalo zejména v Praze; snad i do jiných měst Ota- dával braniborské posádky, které byl nucen povolávati do Čech pro upevnění své moci. Tím vnitřní rozpory a boj české šlechty proti poručenské vládě Otově nabývaly povahy boje národnostního. 13-14: Za vnitřních zmatků za braniborské vlády vyrovnávala si i šlechta, rozdělená na několik zájmových skupin, mezi sebou své osobní účty. O podrobnostech nejsme však zpraveni. Nelze ani s bezpečností říci, kdo ze šlechty stranil Braniborům a kdo byl a bojoval proti nim. 17-18: O bojích, resp. vítězných srážkách jednotlivých pánů, které Dalimil vyjmenovává, s braniborskými žoldnéři nemáme v jiných souvěkých pramenech zpráv (J. Šusta v ČD II, 1, 316 soudí, že se nelze na Dalimilovy zmínky ve všem spolehnouti). 19: Ctibor z Lipníka (jinak Lipnický či lépe z Lipnice (podle hradu u Havlíčkova Brodu), předek pánů z Cim burka; zemřel před r. 1308. 20: Jaroslav Jablonský z Turnova, dosvědčený v letech 1272—1289, syn Havla z Lemberka z rodu Markvarticů a Zdislavy z Křižanova. 21: Mutina ze Skuhrova (zaniklého hradu u Rychnova nad Kněž.), snad erbu křídla. Jde tu zřejmě o Albrechtice nad Orlicí poblíž Týniště. 22: Mutina z Vřeštova (zas 295