Kapitola 28. Příběh o boji Václavově s nejmenovaným knížetem kouřimským, jehož podkladem je nesporně historická událost, vypravuje po prvé Kristián v závěru své legendy (kap. 10), odkud převzala jej poněkud zkráceně, ale bez podstatné změny i legenda „Oriente iam sole“ (kap. 5). Dalimil je zpraven o válce podrobněji: ví, že to byl zlický kníže Radislav (teprve Dalimil jej uvádí jménem), který, doufaje při Václavově pokoře v jeho nestatečnost, vpadl do jeho území a jal se dobývati dvora Žitomíře (dnešní Štolmíř u Českého Brodu). Dalimil si sotva to vše vymyslil; opíral se asi o nějaký starý pramen, ať již psaný nebo jen ústní, o místní pověst, zachovávající celkem historické jádro. 1: Že „zlickovský“, „zličský“ je starší označení toho, čemu se později říkalo „kouřimský“, viz kap. 22, 5-6 a znovu v kap. 77, 1-2 a 9 12. 19: Jak Kristián, tak i „Oriente“ říká opak; teprve „když s obou stran bylo prolito již dosti krve, zalibila se všem rada, aby jen knížata sami dva spolu bojovali, a který z nich zvítězí, ten aby vládl.“ 37: Ani Kristián, ani „Oriente“ se o dvou andělech nezmiňují, nýbrž jen o obrazu „svatého“ (sancte - nikoliv tedy zlatého) kříže na čele. Snad to Dalimil nalezl již ve své předloze, nebo to dodal sám ve shodě s viděním císařovým v násl. kap. 19—22. 4144: U Kristiána pokoření mělo za následek ztrátu nezávislosti; vypravuje totiž, že „svatý vévoda ho pozdvihl, aby mu dal polibek míru, a upevnil pokojně nad ním i jeho hradem své panství, ponechávaje mu doživotně správu hradu“. Dalimil stojí v té věci ne pochybně blíže legendě „Oriente“, která prostě praví, že světec kouřimského knížete „propustil zpět do jeho hradu“. Kapitola 29: Vypravování o Václavově návštěvě u císaře spojené se zázrakem a o vyžádání ostatků sv. Víta vyskytuje se teprve v legendě „Oriente“ (kap. 6) a odtud, celkem beze změny, převzal je Dalimil. O podstatě věci při přátelském po- měru Václavově ke králi Jindřichovi, prameny dosvědčeném, netřeba pochybovati. 1: Může jíti jen o Jindřicha I. Ptáčníka (919-936), který ovšem nebyl císařem. 31: Pozdější legendy mluví o rameni sv. Víta, kdežto „Oriente“ má jen povšechně ostatky (reliquias). Podle šetření Cibulkova (srov. níže) rámě sv. Víta bylo získáno do Prahy až někdy v pol. XIII. stol. 33-34: „Oriente“ mluví o osvobození Čech od poplatku říši povinovaného: „Mimo to byl od císaře okázale poctěn i mnoha jinými dary, byť i o ně nežádal, a získav osvobození vlasti, která dříve byla poplatná, vrátil se domů se slávou“. 35-36: Zdá se, podle ne zcela jasné zprávy severoruské minejní redakce staroslověnské legendy václavské, že kostel na Pražském hradě měl býti původně zasvěcen bavorskému patronu sv. Emmeramu (Jimramu; vliv církevní závislosti na Řezně, k jehož diecési Čechy náležely) a že teprve po získání ostatků saského patrona sv. Víta a tedy za nové politické orientace Čech bylo rozhodnuto zasvětiti jej sv. Vítu. Stavba kostela byla však dokončena až po smrti Václavově; kostel byl vysvěcen asi až dne 22. září 930. Srov. spis Jos. Cibulky, Václavova rotunda sv. Víta (Svato- václavský sborník I, 1934, 230-685). Kapitola 30. 45: Slovanské legendy uvádějí jako záminku pozvání Václavova do Boleslavi slavnost posvěcení tamního kostela; pozdější legendy („Crescente fide“ 251